Ve stínu datlové palmy - prolog
Zlatavý písek se oslnivě třpytil ve slunečním svitu horkých paprsků neúnavně svítícího slunce. Vrcholky písečných dun se ztrácely kdesi na obzoru, někde tam, kde se do výše zvedaly ostré hroty hor. Malá oáza byla jediným zeleným bodem ztraceným v moři písku. Koruny vzrostlých datlových palem statečně vzdorovaly občasným písečným bouřím.
Bylo téměř nesnesitelné horko a život v oáze se téměř zastavil. Žena v černém čádoru nesla vodu třem velbloudům uvázaným u jednoho ze stanů choulících se ve stínu palem. Nedaleko vchodu do stanu seděly dvě dívky, z nichž jedna soustředěně zdobila ruce té druhé henou. Poklidné ticho oázi narušila až rána, která někde v dálce zvedla obrovský oblak písku. Malá světlovlasá asi tak pětiletá holčička, hrající si ve stínu datlové palmy, zvedla oči a podívala se jí vstříc. Ještě netušila, že ten zvuk změní celý její život...