Ve stínu datlové palmy - Kapitola 1-5
Na letišti v Hadžře, hlavním městě emirátu Al-Ahmar ležícím na pobřeží Rudého moře, byl klid. Jako by sem ani ta moderní z části prosklená budova vůbec nepatřila. Směrem od plochy letiště se táhla jako dlouhý černý koberec asfaltová přistávací dráha, kterou kvůli vysoké teplotě letištní zřízenci museli ochlazovat vodou. V dálce na obzoru se zvedalo pohoří a na planině pokryté světlým pískem se tu a tam objevovaly agáve a opuncie. Krajina ale i tak působila pustě. Slunce nemilosrdně pálilo.
Budova letiště se schovávala v palmovém háji a okolo ní byl úzký zelený pruh úzkostlivě udržovaného trávníku. Záhony lemovaly nádherné pouštní růže. Skrz barevné vitráže v podobě různých geometrických obrazců vnikalo do budovy světlo, které vytvářelo na podlaze z leštěného kamene podivuhodnou hru barev. Uprostřed haly byla fontánka a voda tryskající z ní příjemně ochlazovala vzduch. U stropu byly zavěšené velké větráky, díky kterým letištní halou proudil příjemný vánek. Na Jamese Mathewse udělala budova nesmírný dojem. Působila vkusně, její architekt dokázal skloubit materiály používané v západním světě s materiály a motivy, které byly Al-Ahmaru vlastní. Celá budova vypadala nesmírně příjemně a elegantně.
„Pan Mathews?“
Před překvapeným Jamesem se ukláněl muž v tradičním bílém obleku s gutrou na hlavě. Důvod Jamesova překvapení ale nebyl mužův oblek, který v Al-Ahmaru jistě nosili všichni, ale jeho obstojná angličtina.
„Ano,“ přikývl.
„Jsem velmi rád, že Vás poznávám.“ Muž se uklonil. „Můj pán, emír Saíd mne požádal, abych Vás vyzvedl a přivezl Vás do paláce.“ Mužův monolog přerušil dětský pláč. Plakala holčička, kterou James držel na ruce. James k ještě polospícímu děvčátku okamžitě sklonil hlavu a pohladil ji po světlých vláscích. „No tak, Fí, táta je u tebe.“ Holčička se ho chytla okolo krku a zabořila nos do jeho sněhobílé košile. Její otec si ji nadhodil na rukách a opatrně ji k sobě přitiskl.
„Omlouvám se, máme za sebou dlouhou cestu. Moc toho nenaspala a vždy, když je nevyspalá, je dost mrzutá,“ řekl na vysvětlenou. „Měl bych jí dát napít, je tady dost velké horko.“
„Mám v autě vodu, vyndal jsem ji z lednice než jsem pro Vás jel, neměla by být teplá. Ještě jsem se Vám nepředstavil, jsem Šakir, řidič jeho Výsosti.“
„Těší mne, Šakire,“ James mu podal volnou ruku.
„Pojďme, ať si můžete odpočinout,“ řekl Šakir. „Mávnutím ruky přivolal nosiče, kteří zamířili se zavazadly ven. Když vyšli z budovy, dýchl na ně odpolední žár. Během chvíle se Jamesovi na čele třpytily kapičky potu.
„Dnes je opravdu velké horko. Myslím, že Vám bude chvíli trvat, než si na ně zvyknete,“ řekl Šakir.
„Nebojím se ani tak o sebe, ale spíš toho, jak na ta vedra bude reagovat moje dcerka. Jsou jí teprve tři roky a děti v tak malém věku...“
„Nemusíte se bát,“ řekl Šakir. „Emír souhlasil s tím, že budete mít k dispozici jeho rodinného lékaře. Studoval v Londýně a je velmi dobrý.“
„Nechtěl jsem zpochybnit jeho kvality,“ řekl James.
„Já vím,“ usmál se Šakir. „Ale cizinci jsou často nedůvěřiví, ale jsem si jist, že Vaše nedůvěra brzy zmizí a bude se Vám tu líbit. Náš panovník je velmi moudrý, říká, že bychom si z Evropy měli brát jen to dobré.“
„To je velmi moudré,“ přikývl James.
„To ano. Emír povolil v části země těžbu ropy a z příjmů z ní nechává budovat školy, nemocnice, silnice. Život v naší zemi se díky němu změnil k lepšímu.“
Během jejich rozhovoru nosiči naložili zavazadla do kufru velkého džípu.
„Nasedněte,“ Šakir otevřel dveře v zadní části vozidla. James se nasoukal na zadní sedačku a dcerku si posadil do klína. Mnula si oči a vypadala unaveně. Šakir se posadil za volant a podal Jamesovi láhev s vodou. „Je převařená a je v ní trocha citronové šťávy. Večer za Vámi přijde doktor a dá Vám nějaké léky, které by měly usnadnit přechod na místní nápoje a jídlo.“
„Děkuji,“ odpověděl James a pokusil se přimět Faith, aby se napila. Ale ospalá holčička láhev vytrvale odmítala. Auto se pomalu rozjelo. Když vyjelo z palmového háje, ocitlo se v neúprosné výhni.
„Jak dlouho pojedeme?“ zeptal se James Šakira.
„Asi tak třicet minut,“ odpověděl mu.
James jen mlčky přikývl a zadíval se ven. Krajina se neměnila a silnice byla rovná bez jakékoli zatáčky. Asi po deseti minutách jízdy se přiblížili ke skupině poměrně moderních domů.
„To je nová Hadžra,“ řekl Šakir. „Staví si tu domy část naší šlechty. Emír trval na tom, aby se letiště a nové město postavilo dál od toho starého. Říká, že bychom měli chránit to, co nám zanechali naši předkové. Spoustě lidí se ale nelíbilo, že nedovolil rozšířit staré město.“
James mu neodpověděl. Začínal být zmožený horkem a úzkostlivě pozoroval dcerku stulenou v jeho náručí. Po dalších dvaceti minutách jízdy se před nimi objevilo město, nad kterým se tyčily kopule mešit a věže minaretů. Hadžra byla příjemné město, které se schovávalo v širokém zálivu. Domy se šplhaly i po strmých srázech směrem nahoru. Nad městem na kopci stál palác a jeho zahrady a palmové háje se táhly až k útesům. Jamesovi bylo jasné, proč emír nedovolil rozšíření města. Hadžra by tak přišla o veškeré kouzlo, kdyby se domy začaly objevovat i na pláni a na útesech porostlých kaktusy, agávemi a opunciemi. Kouzlo, které obklopovalo toto bílé město schované a dobře chráněné u modrého zálivu, by zmizelo.
„Bude nám chvíli trvat, než záliv objedeme,“ poznamenal Šakir. „Nechce se mi projíždět přes město,“ řekl. „Až ho navštívíte, tak pochopíte,“dodal. „Moc lidí tady auto nemá, jejich majitelé by se dali snadno spočítat, takže ve městě mají pořád přednost zvířata a chodci. A dnes jsou trhy, tak bychom neměli šanci. Nepomohli by nám ani vlaječky na autě. Naši lidé mají emíra velmi rádi, takže by se začali sbíhat a chvíli by trvalo, než by nás nechali projet. Proto raději město objedeme.
James jen přikývl. Cestou potkali muže, který jel podél silnice na velbloudu. Když ho míjeli, vztyčil se v sedle a radostně mával.¨Konečně džíp zabočil k bráně vedoucí do areálu paláce. Stráž ji pohotově otevřela a auto vjelo dovnitř. Znovu se ocitli ve stínu vzrostlých palem. Příjezdovou cestu k paláci lemovaly dvě řady pouštních růží. Asfalt zmizel, jeli nyní po pečlivě upravené písčité cestě. Konečně zastavili před palácem. Byl bílý, dvoupatrový a v každém patře byla arkádová chodba. Půvabné zvláštně štukované arkády nabízely tolik potřebný stín. James vystoupil a následoval Šakira bránou na dvůr. Uprostřed byla velká fontána, ze které tryskala voda a po sloupech jednotlivých arkád se pnuly růže. V každém rohu nádvoří byla zasazená palma, která svým stínem chránila prostranství pod sebou. Šakir je vedl palácem přes další dvě podobná patia. Konečně se zastavily na jednom dvoře, který byl nápadně menší než ostatní.
„Všechny přízemní místnosti včetně dvora jsou určeny Vám,“ řekl Šakir na vysvětlenou.
James se ohromeně podíval kolem sebe.
„Pojďte,“ řekl Šakir s úsměvem, „ukáži Vám Váš nový domov.“
Vešli dovnitř. James se kolem sebe pátravě zadíval. Do vstupní haly se vcházelo nádherně vyřezávanými dveřmi z lehkého tmavého dřeva. Celý interiér působil nesmírně čistým a jednoduchým dojmem. Podlaha byla z mramoru a kousek ode dveří ji zdobil krásný perský koberec. Nábytek tvořilo jen pár bohatě vyřezávaných skříní. James si nemohl pomoci a přejel rukou po naleštěném povrchu jedné z nich.
„To je nádherná práce,“ řekl obdivně.
„To ano,“ přikývl Šakir. „Emír chtěl, abychom Vám zatím váš budoucí domov nijak neupravovali. Říkal, že si sám řeknete, co tady budete chtít změnit. Možná Vám bydlení „po našem“ nebude vyhovovat.“
„To si nemyslím,“ odpověděl mu James. „Navíc, stejně tu nebudu trávit mnoho času.“
„Můžeme jít dál?“ zeptal se ho Šakir.
„Jistě,“ přikývl James. Po očku se podíval na svou dcerku. Fí se už vzpamatovala z náročné cesty, seděla na jeho pravé ruce, ani nedutala, ale oči jí bez ustání jezdily po okolí.
„Tak co, Fí, podíváme se dál?“ Holčička neznatelně přikývla a James se usmál.
„Zdá se, že jsme připraveni dál objevovat náš nový domov,“ řekl svému společníkovi.
Vydali se do velké světlé místnosti, kterou by Evropan považoval za obývací pokoj. Na zemi byly porůznu položené perské koberce. Stěny místnosti byly pokryty barevnými mozaikami a od stropu se doprostřed místnosti snášel velký lustr. Nechyběla ani sezení oddělená od zbytku prostoru dřevěnými ohrádkami. James obdivoval především nádherné stolky se stejným mozaikovým vzorem, jaký byl na stěnách. V místnosti byla cítit vůně kadidla. Z celého prostoru na něj dýchala atmosféra země, ve které se právě nacházel. Jeho dcerka se mu začala netrpělivě vrtět v náručí, což byl neklamný znak toho, že chce, aby ji postavil na zem. Její otec jí vyhověl a Faith se okamžitě vydala k jednomu ze stolečků.
„Zdá se, že se vaše dcera nového prostředí nebojí,“ řekl Šakir.
„Kdepak,“ James mávl rukou. „Faith se hned tak něčeho nebojí,“ usmál se a s něhou v očích pozoroval svou světlovlasou dcerku. „Jen nevím, jestli ji odsud dostaneme. Nevadí, pojďme zatím dál. Prošli ložnici, prostornou jídelnu s kuchyní, Faitin pokoj a hlavně Jamesovu pracovnu. Jamese překvapil počítač a velmi moderní vybavení. Posledním místem jejich nového domova byla část arkádové chodby, kterou se vcházelo rovnou do palácových zahrad. James s úžasem pozoroval pramínky vody tryskající z nejrůznějších fontán a fontánek.
„Je to tu opravdu nádherné,“ řekl Šakirovi s pohledem upřeným na růžové keře dovedně skloubené s pouštními růžemi, palmami a nejrůznějšími kvetoucími i nekvetoucími keři. Voda jen podtrhovala krásu tohoto místa. Faith se postavila na špičky a cákala vodu z jedné fontánky.
„Jsem rád, že se Vám váš nový domov líbí,“ řekl Šakir a v jeho hlase bylo znát uspokojení. „Emíra to jistě potěší.“
„Kdy se s ním setkám?“ zeptal se James.
„Zítra. Emír mne požádal, abych Vám předal jeho pozvání na večeři,“ podával mu obálku. „Rád by si s Vámi promluvil už dnes, ale je mu jasné, že budete po cestě unavený a navíc byste dnes asi nechtěl odcházet od dcerky.“
„To máte pravdu,“ řekl James. „Pro Faith je tady všechno nové a nebylo by dobré, abych ji nechal samotnou hned první večer.“
Šakir jen mlčky přikývl a pokynul rukou. Během okamžiku se z loubí vynořila ženská postava. Když přišla blíž, James zjistil, že je to starší žena oblečená v dlouhých splývavých šatech s šátkem pečlivě obmotaným okolo hlavy. Každý její krok doprovázel cinkot penízků, kterými měla pošité okraje šatů.
„To je Ghazal. Bude mít na starosti vaši domácnost,“ řekl Šakir. Žena se před Jamesem úslužně uklonila. „Neumí anglicky, ale komunikovat s ní nebudete potřebovat,“ dodal Šakir. „Ghazal se bude starat o všechny věci související s úklidem a jídlem. Chůva pro vaši dceru přijde zítra. Umí slušně anglicky, je to žena, která si vzala za muže vašeho krajana.“
„V Al-Ahmaru žije hodně cizinců?“
„Ne. Donedávna byla naše země hodně uzavřená.“ James jen přikývl.
„Nuže, ukázal jsem Vám už vše. Nechám Vás o samotě, abyste si mohli odpočinout. Budu se těšit nashledanou.“
Když Šakir odešel, James soustředil svou pozornost na dcerku. Ta už mezitím objevila Ghazal a nebojácně se k ní vydala. Jamesovi bylo jasné, že jí zaujaly především penízky na ženině oděvu. Došla až k ní a sápala se po nich. Žena se k ní sklonila, usmála se na ni a něco jí říkala. Faith ji mezitím udiveně sledovala. Bylo vidět, že Ghazal má ráda děti a i jeho dcerce byla jejich nová služebná zřejmě sympatická. Nechala se od ní vzít za ruku a následovala ji zpět dovnitř. Přitom ale bedlivě sledovala, jestli jde její otec s ní. Ghazal je zavedla do kuchyně, kde je čekal prostřený stůl. James se zarazil, před chvílí tudy procházeli se Šakirem a na stole ještě nic nebylo. Rozhodl se o tom nepřemýšlet, měl už pořádný hlad.
„Můj pane,“ Šakir se ukláněl před emírem. Abú Ahmad Saíd byl vysoký, urostlý muž. Bylo to patrné i pod tradičním arabským oděvem. Zpod gutry mu vykukovaly černé vlasy a tmavě hnědé oči na svého majitele prozrazovaly, že je to nesmírně bystrý člověk. Byl ještě mladý, mohlo mu být sotva čtyřicet let.
„Šakire,“ řekl klidně. „Dovezl jsi naše hosty v pořádku?“ Pomalým krokem pokračoval ve své procházce po palácových zahradách.
„Ano, můj pane,“ Šakir emíra následoval, šel krok za ním.
„Jak na tebe ten muž působí?“ Emír se na chvíli zastavil a otočil se k Šakirovi.
„Myslím, že je to milý člověk. Rozhodně není tak povýšený jako většina Evropanů.“
„Ty už jsi těch Evropanů potkal zřejmě hodně, že?“ řekl netečně emír.
„To ne, ale...“
„Nesuď podle mínění jiných. Předsudky jsou nebezpečný rádce, to si pamatuj,“ řekl emír klidně.
„Omlouvám se, můj pane,“ řekl Šakir zahanbeně.
„V pořádku. Pokračuj.“
„Velmi se mu líbil jeho nový domov. Nevadilo mu, že interiéry zůstaly většinou nezměněny.“
Emír jen pokýval hlavou.
„Ten muž má roztomilou dcerku.“
„Děkuji ti za zprávy, Šakire,“ emír se zastavil u jedné z pouštních růží. „Můžeš jít.“
James usrkával silný mátový čaj. Rychle ho pít nemohl i kdyby chtěl, byl příšerně sladký. Na sladké věci si ale podle všeho bude muset zvyknout, to pochopil už po včerejší večeři skládající se z jehněčího masa na datlích a rýže. Navrch přišel extrémně sladký medový koláč a ještě sladší čaj. Po večeři měl James pocit, že by měl požádat lékaře o injekci inzulínu. Kdyby byl diabetik, tak by ho takový přísun cukru jistě zabil. Každopádně lékaři blahořečil, protože se u něj neobjevil jediný náznak problému s trávením. I Faith spala celou noc klidně a ráno byla čilejší než obvykle. James byl docela rád, když přišla Ayát. Ayát byla asi padesátiletá sympatická žena. Uměla velmi dobře anglicky, za manžela si vzala Angličana. Její otec byl velvyslancem Al-Ahmaru na ambasádě v Londýně. Na jedné recepci tam tehdy třicetiletá Ayát poznala Timothy Smithe. Byla čerstvou vdovou a měla výhodu v tom, že její otec znal prostředí západního světa. Kupodivu Ayát nebránil, aby se provdala za cizince, podmínkou ovšem bylo, že její manžel přijme islám za vlastní. Timothy svou ženu natolik miloval, že jeho podmínku splnil a dokonce se svou ženou odešel do Al-Ahmaru a začal se věnovat obchodu s kadidlem. Nakupoval ho v Ománu a vyvážel ho do Evropy. S Ayát měli dvě děti, obě odešli na Cambridgskou univerzitu. Ayát mu vyprávěla o poměrech v Al-Ahmaru a James si nemohl nevšimnout, s jakou úctou hovoří o emírovi. Přiznala mu, že hlídání a výchovu Faith v době, kdy se o ni nebude moci starat, vzala kvůli tomu, že ji o to požádal sám emír. Navíc, bez dětí jí bylo smutno, a tak uvítala, že se bude moci o nějaké starat. Faith si okamžitě zamilovala.
„To je nádherná holčička,“ řekla, když ji poprvé uviděla. Faith si právě hrála s kostkami. Byla to její nejoblíbenější hra, a tak byly kostky jednou z mála věcí, kterou James přivezl z Evropy. Oba dospělí se rozhodli holčičku nerušit a zatímco si hrála, stihli si popovídat nad kávou. James Ayát požádal, aby zařídila, aby jejich hospodyně připravovala pro Faith nesladká nebo alespoň méně jídla. Ayát ihned pochopila a slíbila Jamesovi, že se o všechno postará.
Večer se James chystal na večeři s emírem. Byl na toho muže zvědavý. Oblékl si oblek a pečlivě si uvázal kravatu. Neušlo mu, že ho Ghazal udiveně pozoruje. Podle toho usoudil, že jeho služebná nikoho v obleku ještě neviděla. Chvíli po západu slunce pro něj přišel emírův tajemník. Odvedl ho do části paláce, kterou obývala královská rodina. James si ani nestihl prohlédnout jednotlivé místnosti, tajemník ho odvedl do zahrady k poměrně velkému jezírku. Doprostřed jezírka vedlo úzko molo, které ústilo v altán. Molo i altán byly osvětlené lampiony. Tajemník ho opustil na začátku mola, naznačil mu, aby pokračoval sám. James vešel do altánu. První, čeho si všiml, byl velký obdélníkový stůl. Sezení bylo udělané na zemi a všude byla spousta polštářů a polštářků. Na stole bylo nepřeberné množství jídla a ovoce.
„Vítejte, pane Mathewsi,“ ozvalo se po jeho levici. Přicházel k němu vysoký muž v tradičním obleku. „Rád Vás poznávám,“ podával mu ruku.
„Vaše Výsosti.“
„Jsem rád, že jste se rozhodl přijmout mé pozvání na večeři. Budeme si tak moci promluvit o tom, co Vás tady čeká,“ pokynul mu, aby se posadil. James se nenechal pobízet a posadil se naproti němu.
„Musím se přiznat, že mne překvapilo, že jste oslovil právě mě.“
„Přiznám se, že jste nebyl první,“ řekl emír. „Oslovil jsem nejprve pana Higinse, vašeho univerzitního profesora. Mou nabídku odmítl a doporučil mně Vás. Prý jste nesmírně schopný a jste podle něj i jeho nejlepší žák.“
„To je pro mne velká poklona,“ řekl James.
„Upřímně, překvapilo mne, že jste mou nabídku přijal. Máte malou dcerku, myslel jsem, že budete chtít, aby trávila dětství ve své rodné zemi.“
„Dlouho jsem to zvažoval. Ale po smrti mé ženy pro mne bylo příliš bolestné zůstávat v Anglii. Proto jsem se nakonec rozhodl Vaši nabídku přijmout. A pro Faith bude dobré, když bude v tomto prostředí. Arabsky umí málo kdo a poznat jinou kulturu nikdy není na škodu.“
„To je moudré. Vaše dcera se jmenuje Faith. Víra, zvláštní jméno.“
„Vybrala ho má žena. To jméno je symbolem víry v náš vztah. Bohužel, skončil dřív, než mohl vlastně pořádně začít,“ okolo Jamesových očí se objevila bolestná vráska.
„Co se Vaší ženě stalo, pokud se mohu zeptat?“
„Srazilo ji auto. Řidič byl opilý, Hannah přecházela po přechodu, ale on ji neviděl. Zemřela po dvou dnech v nemocnici. Už se neprobrala. Možná to bylo tak lepší. Neodcházelo by se jí snadno, už kvůli Faith,“ řekl pohnutě.
„Omlouvám se,“ řekl emír. „Nechtěl jsem vyvolat bolestné vzpomínky.“
„To nevadí,“ řekl James. „Můžeme si promluvit o práci?“
„Jistě,“ přikývl emír. „Už jsem řekl svým lidem, aby Vám připravili dostupné plány závlahových systémů. Obávám se ale, že spousta kanálů v mapách není. Budete s tím mít hodně práce.“
„O tom nepochybuji,“ přikývl James. „Ale je to pro mne výzva. Málokdy se může inženýr jako já dostat k obnově a vylepšení něčeho tak unikátního, jako jsou závlahové systémy ve vaší zemi.“
„Jsem rád, že jste se rozhodl respektovat technologii těch systémů.“
„Vaši předkové věděli moc dobře, co budují a proč. Ty plány, které jsem dostal než jsem sem přijel, na mně udělaly nesmírný dojem. Pochybuji, že by to někdo vymyslel lépe. Je na mně, abych ten systém rozšířil a vybudoval další záchytné nádrže, které by zachytily vodu během období monzunů.“
„Výborně,“ přikývl emír. „Zítra se tedy můžeme vydat ven. Ukáži Vám části systémů.“
„Vy?“
„Ano,“ přikývl emír. „Rád využiji příležitost dozvědět se něco o Vás a vaší práci. Nemám často příležitost uvítat ve svém domě cizince. A je spousta věcí, které bych se rád dozvěděl.“
Večer proběhl příjemně. Jamesovi byl emír sympatický, působil na něj jako muž, který se snaží svou zemi modernizovat, ale pokud možno tak, aby neohrozil její tradice. Začínal být rád, že tu práci vzal. V Al-Ahmaru mohl načerpat nové zkušenosti a pokud se vše povede podle jeho představ, získá si v oboru takové jméno, že po návratu do Evropy nebude mít o zakázky nouzi.
Po časné snídani, asi v šest hodin ráno, nasedl James do terénního auta řízeného Šakirem.
„Kam pojedeme?“ zeptal se emíra, který seděl na sedadle vedle něj.
„Jedeme asi osmdesát kilometrů do vnitrozemí,“ odpověděl mu. „Směrem na severovýchod. Obrňte se prosím trpělivostí, cesta bude náročná, silnice tam samozřejmě nejsou vyasfaltované a nevím, jestli se je po posledních monzunech již podařilo zpevnit.“
James přikývl a ohlédl se směrem k paláci, který pomalu mizel v dálce. Měl starost o Faith, poprvé ji nechával celý den samotnou a doufal, že se o ní Ayát dobře postará.
„Nemusíte se o dcerku bát, je v dobrých rukou,“ řekl emír, jakoby mu četl myšlenky.
„Přiznám se, že jsem trochu nervózní, Fí není zvyklá na chůvy, vždycky jsme se u ní s Hannah střídali. A od její smrti byla téměř pořád se mnou. Možná pro ní nebude lehké zvyknout si no to, že s ní již nebudu tak často.“
„Tady v Al-Ahmaru to chodí trochu jinak,“ poznamenal emír. „O děti se téměř výhradně starají ženy. Muži si budují bližší vztah se syny, dcery jsou někdy trochu opomíjené. Milujeme své děti, ale řekl bych, že k nim nemáme tak blízko jako vy, Evropané.
„Máte děti?“
„Ano. Tři syny a dceru.“
James by se nejraději zeptal, jestli má emír několik manželek, ale nezdálo se mu to vhodné. Jenže emír Saíd byl až příliš dobrým pozorovatelem.
„Mám jen jednu ženu,“ usmál se. „V naší zemi je běžné, že muž má víc žen, to je pravda, ale já mám jen jednu. Jeden z důvodů je ten, že mám tolik práce, že bych stejně víc než jednu ženu nebyl schopen zvládnout,“ James se musel mimoděk usmát, „a druhým důvodem je to, že má žena pochází z nejvýznamnější šlechtické rodiny v naší zemi a při změnách, které tu zavádím, jednoduše potřebuji podporu vysoké šlechty. Proto její rodinu raději moc nedráždím.“
Jamese překvapovalo, že s ním emír mluví tak otevřeně. Tak přímý přístup rozhodně nečekal. Všiml si, že si ho emír prohlíží a na tváři mu hraje mírný úsměv. Oba pocházeli z rozdílných světů, a přesto mu byl panovník tohoto zapomenutého emirátu na pobřeží Rudého moře čímsi blízký.
Projížděli chudými vesničkami. Domy zde byly často postavené jen z kamenů nebo hlíny. Chudoba tu byla patrná na každém kroku. Děti si hrály v prachu cesty a projíždějící auto vítaly hlasitými hrdelními výkřiky. Arabština se Jamesovi zdála nesmírně drsná a hlavně nechápal, že by někdy těm hrdelním zvukům snad mohl rozumět. Vesničané dávali najevo své sympatie, sbíhali se a provázeli auto voláním a máváním.
„Mají Vás rádi,“ poznamenal James.
„Ano. Naši lidé jsou důvěřiví a bezelstní. Naše dynastie se vždy těšila velké vážnosti, přestože někteří z mých předchůdců jí nebyli vůbec hodni. Doufám, že já si v porovnání s nimi povedu lépe.“
„Znám Vás sice krátce, ale mohu s čistým svědomím říct, že o tom nepochybuji,“ odpověděl James. Emír na to nic neřekl, jen se na něj dlouze podíval.
Čím víc se vzdalovali od hlavního města, tím byly silnice nerovnější. Všude byly samé výmoly a James musel obdivovat Šakira, jak mezi nimi obratně kličkuje. Téměř to vypadalo, jakoby té cestě jezdil každý den. Po chvíli se cesta ztratila úplně.
„Překvapuje mne, že s sebou nemáte stráže, Vaše Výsosti,“ řekl James po chvíli mlčení.
„To není nutné,“ odpověděl emír. „Jak jsem již říkal, lidé v mé zemi jsou mírumilovní. Ještě nikdy proti naší dynastii nepozvedli zbraň.“
„Ale přesto...“
„Kdybych s sebou vozil stráž, bylo by to jako bych jim říkal, že jim nedůvěřuji. A projev nedůvěry je zde velmi vážná věc.“
James jen přikývl. Začínalo být čím dál větší vedro a pot se z něj jen lil. Slunce stoupalo stále výš a nemilosrdně pálilo. Krajina kolem nich byla zcela pustá. Všude samý písek, jen občas James zahlédl vádí, vyschlá koryta, která prozrazovala, že v období dešťů se možná tato nehostinná krajina zazelená. Konečně se na obzoru před nimi objevily zelené tečky. Když sjížděli z hřbetu vysoké duny, James před sebou spatřil velkou oázu. Po několika dlouhých minutách vjelo auto do blahodárného stínu datlových palem. Nečekal, až mu Šakir otevře dveře a rychle vystoupil. Ještě si stihnul všimnout, jak se emír chápavě usmál. I ve stínu datlových palem bylo horko, ale vítr ho dělal téměř snesitelným. V úkrytu vzrostlých stromů se choulily kamenné domky, ze kterých nyní vycházeli muži v tradičních bílých oblecích. Ženy se srocovaly opodál a něco si špitaly. James si nebyl jistý, jestli u nich budí větší pozornost on nebo emír. Chápal, že je pro ně asi nevšedním zážitkem. Byl vysoký, statný, měl silná rozložitá ramena. Jeho tvář byla pro pozorovatele jistě velmi zajímavá, pod hustým obočím se skrýval pár sytě zelených očí, nos měl rovný a středně velký a jemně vykrojená ústa měla sytě červenou barvu. Vlasy měl světlé, asi tak o dva tóny sytější než jeho dcerka. Přesto mu Fí moc podobná nebyla. Podědila toho mnohem víc po Hannah, od vlasů barvy zralých pšeničných klasů, až po blankytně modré oči. Faith mu tolik připomínala jeho ženu. Dřív nevěděl, jestli je to dobře, každý pohled na Fí v něm vyvolával bolestnou prázdnotu, která v jeho srdci zbyla po odchodu Hannah. Ale postupem času za to byl vděčný. Hannah žila dál ve Faith a svým způsobem tak byla pořád s ním. Odpoutal se od vzpomínek na svou mrtvou ženu a znovu věnoval svou pozornost emírovi. Stál několik kroků od auta a mluvil s jakýmsi mužem. Zatímco spolu hovořili, přiblížila se k nim jakási žena, pečlivě zahalená do šádoru. Nesla v ruce tác s několika hrnečky. Emír pokynul Jamesovi, aby k nim přišel.
„Dejte si čaj,“ řekl mu. „Po té cestě Vám jistě přijde vhod. Sám se natáhl pro jeden ze šálků. James ho ochotně následoval. Ovšem jen do té doby, než ochutnal. Mátový čaj byl jak jinak než příšerně sladký. Emír zpozoroval Jamesovo mimoděčné ošklíbnutí. „Nechutná Vám?“
„Omlouvám se, Vaše Výsosti, mám trochu problém s vašimi čaji. Jsou ne mě strašně sladké. Myslím, že budu potřebovat nějakou dobu, než si na ně zvyknu.“
Emír mu vzal šálek z ruky, postavil ho na tácek a řekl něco ženě. Ta se úslužně uklonila a odcházela pryč.
„Omlouvám se, nechtěl jsem Vás urazit,“ řekl James rozpačitě.
„To jste ani neudělal. Přinese Vám neslazený.“
„Děkuji,“ řekl vděčně James a rozhlédl se kolem sebe. Konečně se trochu vzpamatoval z výhně panující v autě a byl schopen vnímat okolí. Zdálo se mu, že cítí vodu. Vzduch okolo nich nebyl tak suchý. A skutečně. Nedaleko od sebe spatřil úzký kamenný kanál. Obrátil k němu svou pozornost. Emír ho následoval.
„To je falaj, že?“ Ohlédl se na emíra, který stál za ním. Po jeho boku byl muž, který s ním hovořil u auta.
„Ano,“ přikývl emír.
„Hodně jsem o nich četl. S jejich stavbou začali Peršané.“
„Ano,“ emír se sklonil a namočil si ruku do vody. „Do naší země je přinesli Peršané, kteří se zde usazovali. Je to velmi starý systém, přesto pořád bezchybně funguje.“
„Ano, četl jsem o nich studii. Je to dokonalá práce.“
„To ano. Celý systém závlahových kanálů nám umožňuje udržet ve značné části pouště život. Bohužel velká část kanálů nenávratně zmizela zhruba před dvě stě lety. Během nepokojů se o ně neměl kdo starat a na jejich zkáze se projevil i úbytek obyvatelstva. Spousta vesniček v oázách zanikla a všechno pak pohltila poušť. A nyní, když se začal Al-Ahmar rozrůstat, začínáme mít s vodou problémy. Už jsme začali s průzkumem a hledáním zásobovacích nádrží v horách, odkud voda tekla do zaniklých kanálů. Voda sem přitéká z hor před námi z četných nádrží. Do oáz se dostává podzemními kanály. V nich se vyvádí na povrch a vytváří systém povrchových kanálů, který zásobuje jednotlivá políčka. Je na nich závislá velká část naší zemědělské produkce. Bez nich by byly dvě třetiny naší země neobyvatelné. Voda, která se zachytí v nádržích během monzunů, nám již bohužel nestačí. Proto jsem Vás zavolal. Už jsme začali s obnovou dochovaných kanálů, ale jak jistě víte, je to velmi náročná práce. A kdybychom měli postupovat podle starých technologií, byla by i práce velmi zdlouhavá. Potřebovali bychom vymyslet něco, co by práce urychlilo, a také bychom potřebovali celý systém rozšířit a postavit nové nádrže a kanály. Ale to všechno víte z podkladů.“
„Ano,“ James zamyšleně pozoroval klidně tekoucí vodu ve falaji. „V Evropě jsem neměl moc příležitostí seznámit se s tím, jak tyto závlahové systémy fungují. Ale i kdybych tu možnost měl, měl bych stejně jen teoretické znalosti. Budu potřebovat někoho z vaší země, někoho, kdo by o těchto systémech věděl co možná nejvíce. Uvítám kohokoli, dělníky, kteří se podíleli na opravách, stavitele, kteří řídili práce.“
„Počítal jsem s tím,“ přikývl emír. „Proto je tu se mnou Máhir,“ ukázal na muže, kterého si James již před tím všiml. Muž mu pokynul hlavou na pozdrav. „Máhir řídí veškeré práce na obnově kanálů. V jeho rodině se toto povolání dědí z otce na syna. V celém Al-Ahmaru nenajdete nikoho, kdo by toho o falajích věděl víc než on. Bude Vám nápomocen a ukáže Vám, jak celý systém funguje. Neumí anglicky, ale dám Vám k dispozici tlumočníka, i když jsem si jist, že se časem arabsky jistě naučíte.“
„Dobře,“ přikývl James. „Nějak to zvládneme.“
„Chcete se podívat, co vše tady falaj drží při životě?“
„Jistě,“ přikývl James.
Oáza působila jako ráj uprostřed moře písku. Jednotlivá políčka od sebe byla oddělena falaji, které byly často lemovány vzrostlými ibišky s pestrobarevnými květy. Uvnitř políček bylo království citrusů, granátových jablek, limetek, zeleniny i koření. Vzduch byl provoněný vůní máty.
„Je to zázrak, co voda dokáže,“ uklouzlo mimoděk Jamesovi.
„Ano, to je pravda,“ přikývl emír. „Šťastné jsou ty země, které jí mají dostatek. Ale dost prohlídky, jistě už máte hlad“
„Emír Jamese zavedl do vzdušného stanu, který zde byl postaven zřejmě jen kvůli emírově návštěvě. Na zemi byly perské koberce a polštářky a na vyřezávaném stolku z drahého dřeva stál měděný čajový servis. Obsluhovala je žena, z níž byly vidět jen dvě věci. Hluboké černé oči a ruce pomalované henou. Čaj, který Jamesovi podala byl příjemně chladný a hlavně bez cukru. Podávali se placky s jehněčím masem a zeleninou. James se rozhlížel kolem sebe. Jen několik metrů od stanu ležel ve stínů stromů velbloud s nádherně vyšívaným sedlem. Kdyby mu někdo před čtyřmi měsíci řekl, že se ocitne v tomto světě, považoval by to za dobrý vtip. Večer, když se skláněl na Faitiným lůžkem, doufal, že jeho volba byla správná.
James se proplétal uličkami Hadžry. Chvíli poté, co se s Ayát vnořili do spleti uliček, ztratil orientaci, a tak nespouštěl oči z ženy jdoucí před ním. Ayát šla jistým krokem po nerovné dlažbě. Domy byly většinou dvoupatrové a poměrně úzké. Ulice strmě klesaly k zálivu, který se občas objevil v průhledu mezi budovami a oslňoval oči svou tyrkysovou barvou. Po zdech domů se někdy pnuly plazivé rostliny a jejich zelená barva ostře kontrastovala s bílými zdmi. James si raději nepředstavoval, jak se bude vracet zpět nahoru do paláce. Zvlášť když s sebou měl Faith. Nepochyboval o tom, že i celou cestu zpátky bude muset svou malou dcerku nést. Podíval se na ni. Byla právě plně zaujatá bíločernou kočkou rozvalující se na vyhřáté dlažbě. V uličce byl již stín, ale James i přesto cítil horko stoupající od země. Město se proměnilo v sálající změť domů, ulic a minaretů a pomalu začínalo odevzdávat teplo, získané ze slunečních paprsků, které ho přes den nemilosrdně spalovaly, zpět. Míjeli obyvatele Hadžry, kteří je zvědavě pozorovali. Jejich pozornost poutala hlavně Faith. James s Ayát se jí snažili před odchodem ukrýt vlasy pod šátek, ale veškeré jejich úsilí bylo marné. Jakmile se od ní vzdálili, Faith ho okamžitě strhla a odhodila na zem. Ayát jí alespoň upletla copánek, i když věděla, že to od světlovlasé holčičky s velkýma modrýma očima pozornost stejně neodvede. Tajně doufala, že Jamese s Faith nebudou obyvatelé Hadžry zastavovat, lidé v Al-Ahmaru byli přátelští a hodně bezprostřední, ale ze své zkušenosti z Anglie dobře věděla, že si Angličané na přílišnou pozornost nepotrpí. Byli jiní, daleko chladnější a uzavřenější. Jamese by jistě dav zvědavých lidí obdivujících jeho roztomilou holčičku ani trochu nepotěšil. Naštěstí se její obavy nenaplnily. Kolemjdoucí si sice neušetřili překvapené výkřiky a udivené komentáře, někteří na ně dokonce ukazovali prstem. Starý vesničan vedoucí oslíka se dokonce samým překvapením zastavil, otočil se a díval se za nimi dokud nezmizeli za rohem uličky. Po očku se podívala na Jamese. Vypadal klidně, pokud mu to vadilo, tak na sobě rozhodně nedal nic znát.
James se v hloubi duši obával reakcí lidí ve městě. Byl si jistý tím, že je s Fí nenechají projít bez povšimnutí, alespoň tak usuzoval podle reakce lidí, se kterými se setkal před několika dny v oáze. A to tam s sebou neměl Faith. Ale po prvních několika stech metrech se uklidnil. Lidé na ně sice reagovali, ale jen tak, že je pozorovali, něco si povídali nebo na ně ukazovali prstem. Začali vcházet do centra města. Prošli mohutnou kamennou branou, ulice se rozšířily, a také domy byly honosnější. Objevily se vzdušné arkády a uprostřed ulice se tu a tam krčila kašna chrlící pramínky vody, které ochlazovaly okolní vzduch. Vedlejší ulice občas ústily do dvorů, kde rostly stromy a někde dokonce James zahlédl i květiny. Posedávali tam muži, hlasitě rozkládali, někde se dokonce hlasitě překřikovali. Muži seděli také před obdobami evropských kaváren a čajoven, popíjeli typickou kávu s kardamonem nebo mátový čaj, kouřili vodní dýmky nebo cosi žvýkali. James usoudil, že jsou to zřejmě listy kátu. Míjeli krámky s nejrůznějším zbožím. Čím víc se blížili do centra města, tím bylo okolo nich rušněji. Najednou se ulice rozšířila do většího náměstí, na kterém právě probíhal podvečerní trh. Bylo tam plno lidí, převahu měly ženy. Některé byly v klasických černých oděvech, některé na sobě měly obleky z různě barevných látek a na hlavě pestrobarevné šátky. Většina z nich na sobě také měla šperky, nejčastěji nejrůznější tepané náramky. Proplétali se tím mumrajem. Vzduchem se nesly výkřiky překřikujících se prodavačů, hlasy smlouvajících zákazníků, cinkot drobných mincí, sem tam se ozvalo oslí zahýkání. Vzduch byl prosycený silnou vůní koření, kadidla a zralého ovoce. Když procházeli kolem jednotlivých prodavačů, hluk se na okamžik utišil, aby po chvíli znovu začal s ještě větší intenzitou. Faith se pevně přimkla k otci, ale přitom nepřestávala zvědavě pozorovat dění kolem sebe. Míjeli vozíky, na kterých bylo vyložené zboží, pestrobarevné látky, ručně tkané koberce s nádhernými vzory, výrobky z velbloudí kůže. Nedaleko od procházejícího Jamese seděl na koberečku muž soustředěně zdobící keramiku. Pytle s kořením byly plné až po okraj a vydávaly omamnou vůni, ovoce pečlivě vyrovnané vedle sebe působilo lákavě. O několik metrů dál ucítil James pach rybiny. Blížili se do přístavu. Rybářské bárky se před chvílí vrátily s čerstvým nákladem a obyvatelé Hadžry si přišli nakoupit ryby k večeři. Celé město žilo a pulzovalo, jakoby s mizejícím sluncem mizela veškerá nehybnost horkého odpoledne. Když procházeli okolo muže prodávajícího nejrůznější cetky a korálky, přiskočil k nim a hbitě navlékl Fí na zápěstí drobounký náramek a něco přitom povídal. James se tázavě podíval na Ayát.
„Říká, že je to dárek pro vaší holčičku,“ usmála se.
„To nemůžeme přijmout,“ James sáhl do kapsy pro peníze, ale Ayát ho pohybem ruky zastavila.
„On Vám ho nechce prodat. Daruje ho vaší maličké. A nepřijmout dárek se u nás rovná projevu nepřátelství,“ dodala na vysvětlenou.
„Šukran,“ řekl James směrem k muži. To bylo to jediné, co se zatím naučil. Muž něco odpověděl, usmál se a zamával Fí. Zřejmě si získal její důvěru, protože i ona zvedla svou drobnou ručku a rozpačitě mu zamávala. Pak schovala hlavu na otcových prsou. James a Ayát mezitím již pokračovali dál. James byl rád, když se konečně vymotali ze zajetí trhu.
„Trhu se u nás říká súk,“ poučila ho v zápětí Ayát. „Během běžného dne tu seženete téměř vše, od nádobí až po látky. V sobotu a v neděli jsou pak trhy mnohem větší, protože sem přicházejí prodat své zboží i vesničané z širokého okolí Hadžry. Jednou za týden tu máme i dobytčí trh,“ dodala ještě.
Procházeli nyní po nábřeží. Druhý břeh zálivu od nich nebyl až tak daleko, ale nikde nebyl žádný most. Dopravu mezi oběma břehy obstarávaly zřejmě lodě a nebo obyvatelé záliv obcházeli. Na moři se pohupovaly pestrobarevné rybářské bárky často připoutané jen ke kůlu čnícímu z vody. Z některých ještě vyndavali náklad ryb. Kapitán námořníky pobízel nervózními výkřiky, z čehož James usoudil, že loď připlula pozdě a kapitán se obává, aby úlovek ještě prodal. Někde James zahlédl ženy kupující ryby přímo od rybářů, kteří je vyndavali z lodi, zřejmě bydlely nedaleko a nechtěly zbytečně chodit na nedaleké tržiště.
V dálce na moři bylo ještě vidět plachty, na moři bylo stále živo. Vjezd do zálivu chránila velká pevnost a na pevné vysoké věži, kterou ještě objímaly jedny z posledních intenzivnějších paprsků slunce, se ve větru třepotala vlajka. James si všiml i hlavní děl umístěných ve střílnách a vojáků pohybujících se po hradbách. Ayát si všimla jeho pohledu.
„Stále jsou tam ještě vojáci, i když se všemi našimi sousedy nyní žijeme v míru. Ale dřív to tak nebylo. Hadžra je důležitý přístav, takže tu v minulosti bývalo dost rušno.“
James jen mlčky přikývl.
„Už to není moc daleko,“ dodala Ayát.
„Odbočili z nábřeží mezi honosné domy. Ayát se zastavila před vchodem do jednoho z nich, otevřela mohutné dveře a pustila Jamese s Fí dovnitř. Ocitli se v průjezdu, ve kterém byl příjemný chládek. Průjezd ústil na uzavřený dvůr, jehož centrem byla samozřejmě kašna. V každém rohu dvora byly pouštní růže v obrovských květnících.
„Vítejte v našem domě,“ řekla s úsměvem Ayát. „Pojďte dál, manžel by tu měl někde být.“ Provedla ho dvorem a na druhé straně vešli dovnitř vyřezávanými dveřmi. Pokud by do domu Ayát přišel někdo, kdo by nevěděl, že tento dům obývá Evropan, poznal by to téměř ihned. James si okamžitě všiml velké knihovny táhnoucí se od jednoho konce místnosti k druhému. Postavil na zem Faith, která se mu již neklidně vrtěla v náručí, a vydal se k ní. Přitom dceru ale neustále koutkem oka sledoval.
„Vezmu jí s sebou, půjdu pro manžela,“ řekla Ayát a podala holčičce ruku. Ta se jí ihned ochotně chytla. James pokračoval ve zkoumání knihovny. Polovinu tvořily knihy s arabskými nápisy a druhou poloviny pak knihy s nápisy anglickými. Byla tu spousta klasické literatury, ale James si všiml i několika moderních autorů. Manžel Ayát zřejmě zvládal držet krok s děním ve své rodné zemi. Nemohl se ubránit úsměvu, když si mezi anglickými tituly všiml i Pohádek tisíce a jedné noci. Bylo to přímo symbolické. Konečně odpoutal svou pozornost od knihovny a zaměřil se na vybavení pokoje. Kloubily se tu arabské prvky s těmi evropskými. Upoutala ho zejména sedací souprava a dvě křesla. Nechyběly tradiční arabské stolky s mozaikami, bohatě vyřezávané skříně a skříňky. Na jednom stolku si James všiml fotografií v ozdobných rámečcích. Byly na nich dva zhruba dvacetiletí chlapci. Celá místnost působila nesmírně harmonicky, jakoby dokládala, že i dva odlišné světy spolu mohou bez problémů fungovat.
„Dobrý den, vítejte.“ Mezi dveřmi se objevil statný muž. Jeho vlasy i vousy byly již šedivé, ale James odhadoval, že mu ještě není ani šedesát let. Zpod čela se na něj dívaly přívětivé oči.
„Jsem rád, že si mohu v Al-Ahmaru po dlouhé době popovídat s krajanem,“ podal Jamesovi ruku. Jeho dlaň byla suchá a stisk pevný.
„Dobrý den pane Smithy. Jsem také rád. Přece jen, poslední dobou je na mne těch zážitků dost a rozhovor s krajanem jen uvítám.“
„To Vám věřím. Také mi chvíli trvalo, než jsem si zvykl. A mimochodem, říkejte mi Timothy.“
„JVy mně Jamesi.“
„Posadíme se do zahrady, bude tam teď příjemně,“ řekla Ayát, která se mezitím vrátila do místnosti společně s Fí držící v ruce dílky pomeranče.
„Jak myslíš, ženo má,“ řekl s úsměvem Timothy. Podle pohledu, který si spolu oba manželé vyměnili, bylo Jamesovi jasné, že se oba velmi milují. „Mimochodem, máte krásnou dcerku. Také jsme chtěli holčičku, ale máme dva syny. Takže svou ženu podezírám z toho, že si u vaší dcerky vynahrazuje to, co jí život nedopřál.“
„A je na tom něco špatného?“ zeptala se ho s úsměvem na tváři Ayát.
„Jistě že ne,“ Timothy ji pohladil po zádech.
Usadili se uprostřed záhonů s ibišky a růžemi. Faith okamžitě zaujal bazének s lekníny, pod jejichž listy se proháněly červené rybičky. Služebná jim donesla kávu.
„Doufám, že zůstanete na večeři,“ obrátil se na něj Timothy. „K večeři budou jehněčí kotlety, je to delikatesa od naší kuchařky. Tak dobré jste jistě ještě nejedl.“
„Musím se večer vrátit do paláce.“
„Nesmysl,“ odvětil Timothy. „Přespíte v pokoji pro hosty a ráno odejdete se ženou. Pošleme do paláce vzkaz, aby neměli starost.“
Večer byl nesmírně příjemný. James měl pocit, že v Timothym a Ayát našel spřízněné duše, které bude v Al-Ahmaru jistě potřebovat.
James se v Al- Ahmaru pomalu začal zabydlovat. Neměl sice vůbec žádný volný čas, ale to mu nevadilo. Odvádělo ho to od vzpomínek na Hannah za což byl vděčný. Ponořil se do práce, velkou část týdne trávil v poušti nebo v horách a zbytek pak ve své kanceláři v paláci. Zakreslování falajů do map mu zabíralo spoustu času. Ale jeho práce začínala nést ovoce. Seznámil se se starým závlahovým systémem tak dokonale, že už se v tipování, kde jsou další ztracené falaje, vyrovnal Mahirovi. Ale dobře věděl, že ho čeká ještě dlouhá cesta a žádnému nežádoucímu nadšení nepropadal. Na to byl až příliš velký realista. Bude muset vymyslet, jak skloubit moderní závlahový systém se starým, navrhnout ho a dohlédnout na jeho realizaci. To byl běh na dlouhou trať a pořád ještě míval pochybnosti, jestli to vůbec zvládne. Ale jedna věc ho těšila. I když se to Mahir na sobě snažil nedat znát, bylo na něm vidět, že nesouhlasí s emírovým rozhodnutím pověřit řízením prací cizince. James jeho nedůvěru chápal, jeho rodina se zabývala údržbou, opravami a stavbou falajů po celé generace a najednou si přijde nějaký Evropan, kterého by měl poslouchat. Ale čase se jeho nedůvěra otupila a Mahir začal Jamese respektovat. Známkou toho, že ho jeho Al-Ahmarský spolupracovník přijal, bylo i to, že ho pozval na večeři do svého domu v jedné z pouštních oáz. Život tam byl jiný než v Hadžře, daleko klidnější, pokud se to tak vůbec dalo říct. Protože v porovnání s Londýnem byla Hadžra jako ospalá vesnička zastrčená kdesi uprostřed skotských vřesovišť.
Čas mimo práci James věnoval Fí. Když byl ve své pracovně, pravidelně půl hodiny dopoledne a hodinu odpoledne věnoval své malé dcerce. Mimo to s ní vždycky obědval a večer ji uspával a četl pohádky. Výjimkou byly jen ty dny, kdy musel kvůli práci zůstat přes noc mimo palác. Ale věděl, že v tu dobu Faith citově nestrádá. Fí si zvykla na Ayát a Ghazal, jejich služebnou. Ayát si s sebou často brala Fí domů, když byl James pracovně mimo město. A Ghazal neměla vlastní rodinu a Faith si oblíbila. James si všiml, že Fí už začíná rozumět některým arabským slovům. Ghazal anglicky neuměla, ale přesto si ty dvě našly nějaký způsob, kterým spolu dokázaly komunikovat. Jediné, co ho trápilo, že si Fí už téměř nevzpomínala na Hannah. Otázku, kde je maminka, mu už dlouho nepoložila. Vlastně bylo s podivem, jak dlouho si pamatovala, že jí z života zmizel někdo velmi důležitý. Ale přesto to Jamese trápilo. Slovo matka pro Faith budou znamenat maximálně fotografie Hannah, které s sebou přivezl. Život byl někdy tak nespravedlivý!
James odložil tužku na okraj stojanu a protáhl se. Citelně ho bolela záda, a tak si rozhodl uvolnit krční obratle. Povolily s jemným křupnutím. James si promnul oči. Potřeboval pořádný hrnek kafe, jinak v tomhle horku asi brzy usne.
Vyšel ven do zahrad, kde si hrála Fí s Ghazal. Ayát seděla u stolu a obě je pozorovala. Služebná Faith občas něco řekla a James si všiml, že každá její věta začíná slovem zahra.
„Co je to zahra?“ zeptal se Ayát.
„Zahra, tak říká Ghazal vaší dceři. V arabštině to znamená květina. Nezlobte se na ni, na jméno Faith si nezvykla.“
„Já se nezlobím.“ James si přisedl ke stolu. „Vím že má Fí ráda a to je to nejdůležitější.“
Holčička si mezitím všimla svého otce a rozběhla se k němu. James vyskočil, rozběhl se jí vstříc, chytil jí a zatočil jí vysoko nad svou hlavou.
„To je moje princezna,“ řekl a sevřel jí v náručí.
„Tati, mám hlad,“ řekla Faith zřetelně.
„Hlad. Naše princezna má hlad jako vlk a já bych si dal šálek silné kávy,“ obrátil se k Ayát. Ta jen něco řekla arabsky k přicházející Ghazal. James si posadil dcerku na klín a věnoval jí plnou pozornost.
„Nedivím se, že mají naftařské společnosti takový zájem o těžbu v téhle oblasti. Podle těch geologických nálezů je tam velmi bohaté ropné ložisko.“ James seděl u stolu v emírově pracovně. Emír stál u otevřeného okna a zamyšleně se díval na moře.
„Ano. Ale ani z jedné z těch nabídek nejsem moc nadšený. Pronajal jsem na několik let jedné těžařské společnosti již jedno z ložisek ropy a bohužel s jejich chováním nejsem moc spokojený.“
„Tak založte vlastní těžařskou společnost. Byly by to na začátku sice značné náklady, ale časem by se vám vrátily. A hlavně, vaše země by při exportu ropy nebyla na nikom závislá.“
„Už jsem o tom přemýšlel,“ řekl emír. „Ale bylo by to hodně náročné, v Al-Ahmaru nemáme žádné odborníky, museli bychom přijmout zaměstnance z ciziny.“
„Uvažoval jste někdy, Vaše Výsosti, že byste se připojili k OPECU? Ta organizace je velmi mocná, jsou natolik silní, že už dokonce na trhu diktují ceny ropy. Vlastně mě překvapuje, že jste se k nim ještě nepřidali. Přitom, jaké má Al-Ahmar zásoby černého zlata.“
„Zvažoval jsem to,“ emír se posadil za stůl. „Ale i obchod má bohužel úzkou souvislost s politikou. Al-Ahmar je malá země a v minulosti jsme museli o svou nezávislost hodně bojovat. Pokud se přidáme k OPECU, jistě nám to dá nějakou moc a váhu na trhu s ropou, ale zároveň nás to připoutá k ostatním zemím, které nám mohou začít diktovat, jak se máme chovat. Je to jako dostat se mezi mlýnské kameny. A udržet pozice pak bude ještě těžší.“
„To chápu. Ale stejně, pokud se k OPECU nepřidáte, budou se Vás pro změnu snažit ovládnou evropské nebo americké těžařské společnosti. Otázkou je, co je lepší. Jestli vyznávat stejnou politiku jako ostatní arabské země, nebo se od nich odlišovat. Asi to není otázkou co je pro vaši zemi dobrá cesta, ale co je pro vaši zemi ta méně špatná cesta.“
Emír se na něj zamyšleně díval. „Máte pravdu, příteli,“ pokýval hlavou. „Proberu to s radou. Jsem rád, že jste přijel do Al-Ahmaru. Jsem Vám vděčný za váš pohled na svět. Je často odlišný od toho mého, ale to je jen dobře. Není nikdy dobré vidět věci jen pod jedním úhlem pohledu,“ dodal ještě.
„Moudrá slova,“ přikývl James.
„Připojíte se ke mně na svačinu? Měla by být již přichystaná v zahradě.“
„Velmi rád,“ usmál se James. S emírem trávil značnou část svého volného času. Často ho zval na večeři nebo na vyjížďky na moře na jeho jachtě Núr. Říkal, že na moři si odpočine od řízení země, že tam řídí už jen svou jachtu. Byl vášnivý rybář a James tomuto koníčku poměrně rychle propadl také. Často spolu diskutovali o politice, literatuře a historii. Emíra často zajímal Jamesův názor a pohled na věc. James si musel přiznat, že se toho od emíra hodně naučil. První věc byla trpělivost, nikdy nedokázal sedět a jen tak čekat, ale v tomhle ohledu ho chytání ryb vycvičilo. Emír ho zpočátku pozoroval se shovívavým úsměvem, jak neklidně popochází a poposedává po palubě Núr.
„Nechápu, jek dokážete být takhle trpělivý,“ řekl mu.
„Politik musí být trpělivý,“ odpověděl mu a nahodil vlasec do moře. „Musí umět čekat a počkat si na dobu, kdy je potřeba udělat to správné rozhodnutí. Rybařit by měli povinně všichni státníci.“
James si na to často s úsměvem vzpomněl. Teď už ho nechávalo klidným i pomalejší tempo jeho zaměstnanců. Jeho pohled na svět se měnil.
Prošli s emírem chodbou vedoucí k zahradě. Světlo pronikalo barevnými mozaikami v oknech a vytvářilo na mramorové podlaze podivuhodnou hru barev. V paláci byl klid a ticho, které rušil snad jen zpěv ptáků v zahradách. Pomalu procházeli okolo kanálu táhnoucího se zahradou. Ani jeden z nich nemluvil, jako by nechtěl přerušit zurčení pramínků vody dopadajících na hladinu a zpěv ptáků. Páv procházející se podél záhonů s růžemi pyšně roztáhl svůj pestrobarevný ocas. Posadili se v zahradě na místě ukrytém ve stínu vzrostlých růží a ibišků. James byl na tomto místě už poněkolikáté, podle všeho tu emír rád sedával. Vedle nich líně tryskala voda z kašny, ve které na klidné hladině kvetly lekníny. Emír poslal mávnutím ruky pryč sluhu, který jim již připravil čaj a občerstvení.
„Zdá se, že Vám také není do řeči,“ usmál se emír.
„Vychutnávám si ten klid,“ řekl James. „Zítra mě čeká návštěva v poušti, musím zkontrolovat, jak pokračují práce na jednom z nedávno objevených falajů. A tam už takový klid nebude,“ James si vzpomněl na hlasité hrdelníky výkřiky předáka povzbuzujícího kopáče.
Emír se chápavě usmál. „Také tu odpočívám a snažím se zapomenout na veškeré státnické záležitosti.“
„Omlouvám se, že ruším,“ zpoza Jamesových zad se ozval příjemný mladý ženský hlas. „Nevěděla, jsem, že budeš mít dnes společnost.“
Emír vstal. James ho následoval. Na jedné z cestiček vedoucí k sezení stála mladá dívka v dlouhých duhových splývavých šatech se širokými rukávy. Byla bez šátku, dlouhé černé vlasy jí padaly ve vlnách až do půlky zad. Byla nápadně podobná emírovi. Milé tmavě hnědé oči se dívaly na Jamese.
„Promiň, zapomněl jsem ti dát vědět,“ řekl emír. „Dovolte mi, abych Vám představil svou nejmladší sestru Yasmin. Každou středu tu spolu svačíme, je to jedna z mála příležitostí jak spolu můžeme strávit trochu času. Yasmin, to je James Mathews, ten inženýr, který se stará o obnovu závlahových systémů.“
James byl v rozpacích. Nevěděl, jak se má k dívce chovat. Podat jí ruku mu nepřipadalo vhodné, políbit jí ruku, to už vůbec ne. Nakonec se rozhodl pro lehkou úklonu, tím se mohl maximálně znemožnit, ale neměl by tím snad nic zkazit. Zřejmě se trefil, protože dívka mu odpověděla lehkým skloněním hlavy a netvářila se vůbec zaskočeně nebo rozpačitě.
„Pojď a posaď se k nám, Yasmin,“ řekl emír. „Nechám ti svůj šálek.“ Yasmin bylo jasné, proč její bratr nezavolal sluhu. Nebylo obvyklé, aby se účastnila bratrových rozhovorů s jeho hosty. Nezúčastňovala se jich ani Marjam, bratrova žena. Přicházela sice do kontaktu s muži, ale téměř výhradně to byli jen její příbuzní a na slavnostech pak i příslušníci nejvyšší šlechty. A pak tu byl také samozřejmě Azíz, její snoubenec, mladý muž z jedné významné Al-Ahmarské rodiny, se kterým jí její otec zasnoubil, když jí bylo šest let.
„Máte hodně sourozenců?“
„Osm,“ odpověděl emír s úsměvem. „Můj otec měl během svého života tři ženy. S Yasmin máme různé matky. Mám pět bratrů a tři sestry. A Yasmin jsme si byly vždy velmi blízcí, mám pro ni zvláštní slabost,“ oba sourozenci se na sebe usmáli. „Vy máte sourozence?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou James. „Byl jsem jediné dítě a vždy jsem záviděl ostatním dětem ty jejich. I když se prali a vzájemně si nemohli přijít na jméno, bylo vidět, jak moc jsou pro sebe důležití. Doufal jsem, že si se ženou k Faith brzy pořídíme další dítě, ale osud rozhodl jinak.“
„Můžete se znovu oženit,“ řekl klidně emír.
„Možná jednou,“ přikývl James a okolo úst se mu objevila bolestná vráska.
Yasmin se po asi půl hodině rozloučila a odešla. Tentokrát se ale nevracela do paláce, ale zamířila si to dál do hloubi palácových zahrad. Společník jejího bratra ji zaujal. Už o něm hodně slyšela, povídali jí o něm služebné. V paláci se nikdy nic neutajilo, takže věděla, že se jedná o pohledného muže. Chápala nadšení svých služebných, Evropan vždy vzbudil rozruch a rozvířil představivost místních žen, dobře věděla, jak její starší služebné pokukují po manželovi Ayát. Ale nečekala, že ona sama bude patřit mezi ty, které James Mathews zaujme.
Znovu si vybavila barvu jeho očí a příjemný hlas. S povzdechem natáhla ruku ke květu jedné ze žlutě žíhaných růží. Poprvé ji nějaký muž opravdu zaujal. Ale to bylo jedno. Ona měla už manžela vybraného, vlastně jen zbývalo stanovit datum svatby. Jen díky bratrově shovívavosti a zvláštnímu druhu náklonnosti, kterou k ní choval, nebyla ještě vdaná. Bylo jí dvacet let a v tomto věku byly již všechny její sestry minimálně rok vdané. Jen ona ještě čekala, i když to Azíz nesl dost nelibě. Ale dokud za sebou měla svého bratr, nemohl kromě narážek v podstatě nic dělat. Měla Azíze ráda, ale stačily jí jejich společné rozhovory, zatím se do manželství nijak nehrnula. Ale byla to jen otázka času, kdy se vdá a odstěhuje se pryč z paláce.