Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lea - Kapitola 81-84

2. 4. 2009
Kapitola LXXXI.


Káťa Stěpana něžně objímala a hladila ho po vlasech. Zdálo se, že se pomalu uklidňuje. Ani nevěděla, jak dlouho tak seděli, v tichu temného paláce, sami dva, jen s praskajícím ohněm v krbu. Konečně se od ní Stěpan odtáhl a vymanil se z jejího objetí. Nebyla si jistá tím, jak se k němu má chovat, určitě mu nebylo příjemné, že ho viděla v takovém stavu. Musela to být další rána pro jeho hrdost.
„Děkuji, Ekaterino.“ Řekl a podíval se jí do očí. Jeho oči byly pořád ještě smutné, ale působil už zase vyrovnaným dojmem. „Ale jestli někdy někomu řeknete, čeho jste dnes byla svědkem, bez milosti Vás zastřelím. A nebudu vůbec brát ohledy na to, že jste žena.“
Káťa se rozesmála. „Vidím, že už se Vám trochu ulevilo. Díky bohu, začíná se Vám vracet ta Vaše cynickost.“
Stěpan se rozpačitě usmál. „Máte pravdu. Je mi trochu lépe.“
„Budete se mi muset svěřovat častěji,“ mrkla na něj Káťa. Vycítila, že Stěpan nechce, aby spolu právě teď mluvili o tom, co jí před chvílí vyprávěl. Nedivila se mu. To, že se jí svěřil ho stálo spoustu sil a Káťa si byla jistá tím, že se na toto téma znovu zavede řeč někdy jindy.
„To ani náhodou,“ řekl a přihodil do krbu další březové poleno. „Měl bych před Vámi mít alespoň nějaké tajemství, beztak už toho o mně víte až moc.“
„Ráda se toho dozvím ještě víc.“ Usmála se.
„O tom nepochybuji,“ zavrčel Stěpan. „Ať žije ženská zvědavost.“
Káťa se jen mlčky usmála.
„Možná bych Vás teď měl požádat o ruku, abych si tak zajistil Vaše mlčení!“
Kátě se hlasitě rozesmála. „Chcete mi snad říct, že mne žádáte o ruku?“
„Copak, nelíbí se Vám to snad? Dva lidé třesoucí se zimou v opuštěném paláci uprostřed noci, těsně poté, co se ženich budoucí nevěstě svěřil s dostatečně temnou historku ze svého mládí, co může být romantičtějšího?“ Provokoval ji.
Káťa se smála. Byla ráda, že se chová jako obvykle. Kníže ji znovu překvapil. Myslela si, že bude zaražený a nesvůj z její přítomnosti, ale dokázal se s tím, že se jí právě svěřil se svým pečlivě střeženým tajemstvím, obdivuhodně vyrovnat. Sice věděla, že jeho veselost je z velké části předstíraná, ale znala ho natolik dobře, aby viděla tu změnu v jeho očích. Někde tam v hloubi srdce se mu ulevilo. Byla pro něj teď člověkem, který znal jeho minulost a nijak ho za ni neodsuzoval. Věděla, že by udělala chybu, kdyby ho litovala. O to muž jako on nestál. Tušila, že si nejvíc cení toho, že mlčí a pomáhá mu tím, že přistoupila na jeho hru a chová se jakoby se nic nestalo. Díky tomu si před ní mohl zachovat svou hrdost. Nikdy by netušila, že jí muž sedící před ní bude jednou tak blízký. Teď už ho chápala a rozuměla mu. Znala důvod, proč si všechny držel pečlivě od těla. Jeho jízlivé chování byla spolehlivá zbraň, jak si všechny udržet daleko od sebe. Teprve ona nabourala ten jeho obranný val. Teď už chápala, co pro něj musí znamenat, když ji pustil do svého života.
„O tom byste raději neměl žertovat,“ naklonila se k němu a vzala ho za ruku. Jejich prsty se propletly. „Jste bohatý, pohledný, proč nevyužít příležitost?“ Škádlila ho.
„Mám Vás až příliš rád na to, abych si Vás vzal,“ zvážněl a zadíval se na jejich propletené prsty. „Navíc, to co k Vám cítím, je možná vzácnější než láska.“
„Jak to myslíte?“ Zeptala se překvapeně.
„Láska může být pomíjivá. Může trvat dny, měsíce, roky, někdy celý život. Ale přátelství a souznění, to je prosté od vášnivých citů. A proto má mnohem větší šanci vydržet.“
Kátě mimovolně vyhrkly slzy do očí. Jeho slova pro ni byla tím největším vyznamenáním. Mimoděk stiskla jeho ruku.
„Možná bych věděla, jak to vyřešit bez svatby,“ řekla po chvíli s šibalským úsměvem. Stěpan se na ni podezíravě podíval. „Ten Váš výraz se mi vůbec nelíbí,“ poznamenal suše. „Něco mi říká, že bych si teď měl dávat dobrý pozor.“
„Vždycky jsem si přála mít sourozence,“ řekla Káťa s úsměvem. „No a pokud uvážím, že sourozenci bývají většinou nesnesitelní, tak ten základní požadavek splňujete.“
Stěpan si pohrdavě odfrkl, ale Káťa si všimla, že mu cukají koutky.
„No,“ řekl. „Pokud nebudete chtít, abych Vám dal nějaká věno, tak bychom se mohli domluvit.“ Pousmál se.
Káťa se rozesmála. „Výborně. Nebudu Vás nutit, abyste mi dal věno, ale od této chvíle Vás považuji za svého bratra. Máte co jste chtěl.“
„Hm, skvěle. Jen si nejsem jistý, jestli svou novou roli zvládnu.“
„Kdybyste s tím měl nějaký problém, můžete chodit na hodiny k Sergejovi.“ Řekla Káťa nevinně.
Stěpan se na ni vyděšeně podíval. „Buďte tak hodná a držte ode mne mého skoro švagra dál.“
Káťa se téměř zakuckala smíchy.
„No, myslím, že legrace bylo pro dnešek dost,“ řekl Stěpan. „Co byste řekla tomu, kdybychom jeli domů?“
„Budu jen ráda,“ řekla Káťa. „Doufám, že Vám nebude vadit, když podniknu nájezd na kuchyni. Mám příšerný hlad.“
Stěpan se musel usmát. Ekaterina mu dokázala spravit náladu. Uvědomil si, jak je rád, že se do ní nezamiloval. Láska by zničila to zvláštní pouto, které k ní cítil, tím si byl jistý. Naučila se mu rozumět a vycítit to, co potřebuje. Dnešek toho byl důkazem. Byl v rozpacích a doufal, že nebude chtít rozebírat jeho pocity a to, co jí svěřil. Ženy si obvykle v takových věcech libovaly, alespoň podle tvrzení jeho kamarádů. On jim k rozebírání čehokoli nikdy nedal příležitost. Ale Káťa se s ním bez mrknutí oka dokázala bavit normálně a dobírat si ho. Neodsoudila ho. Naopak. V jejím objetí byly všechny její pocity. Něha, touha mu pomoci a chránit ho. Takový pocit měl naposledy jako dítě v Eleanořině náručí. U Káti zase našel tu zvláštní ženskou blízkost bez jakéhokoli fyzického podtextu. To bylo přesně to, co tak dlouhou dobu postrádal. O to víc si teď uvědomoval, jak moc mu Eleanor chybí, a jak zoufale si snažil namluvit, že ji vůbec nepotřebuje. Ale potřeboval ji. Potřeboval, aby mu odpustila. Kátě se dnes podařilo vymazat obraz jeho strýce ležícího bez hnutí pod schody a pohled Eleanor, kterým se na něj tu noc podívala. Pro dnešek nechal své noční můry odejít.
„Pokud to nevadí, půjdu krást s Vámi. Já kradu, Vy vaříte!“
„Doufám, že Vám bude stačit slanina s vajíčky. Nic jiného nedělám!“
„Cokoli, pokud to bude k jídlu.“ Řekl Stěpan. „Tak jdeme.“
Oba se zvedli a odcházeli. V hale si Káťa dávala dobrý pozor, aby jí neunikl ani jeden letmý pohled směrem ke schodišti. Musela se dál chovat jakoby se nic nestalo. Stěpan také minul schodiště bez povšimnutí. Vyšli z paláce. Nad stromy v parku se vznášel bledý srpek měsíce.
Stěpan odvedl Káťu před stáje a po chvíli se vynořil s osedlaným koněm.
„Budete se muset svézt se mnou, mám tu jen svého koně.“
„Zase mne chcete zkompromitovat?“ Zamračila se.
Stěpan se rozesmál. „Samozřejmě. Ještě pořád jsem neztratil naději, že si to s tím bratrem rozmyslíte a vezmete si mne. Navíc, byla by to ideální příležitost jak potrápit knížete Budjanského.“
„Jste nesnesitelný,“ řekla Káťa pohoršeně a pečlivě si omotala šátek okolo hlavy, aby jí nebylo moc vidět do tváře. Stěpan ji chytil v pase, vysadil ji na hřbet koně a vyšvihl se do sedla.
„Nemusíte se bát, je tak pozdě, že nikdo ze slušných petrohradských občanů už venku nebude.“ Jednou rukou ji chytil kolem pasu a druhou uchopil opratě. Pak pobídl koně.

Ani Káťa ani Stěpan si nevšimli, že je z přítmí budovy pozorují něčí oči. Byl to Nikolaj. Na tváři mu hrál spokojený úsměv. Měl strach, jak ta dívka pochodí, znal dobře nálady knížete. Když byl v takovém stavu, nebylo radno se mu přibližovat. Jediný, koho v takových okamžicích snesl, byl on. Byl jediný z mála lidí, kterému věřil. Nikdy nevyslovené přátelství bylo mezi nimi od té doby, kdy za ním vyděšený Stěpan jako chlapec přiběhl, aby přivedl doktora. Byl také jediný nevolník, kterému dal kníže svobodu. Vždy si od něj držel odstup, ale nikdy se k němu nechoval jako ke sluhovi. A nebylo to tím, že věděl o jeho tajemství. Měl svého pána rád. A zdálo se, že se konečně našel někdo, kdo možná dokáže vyléčit jeho rány. Nikolaj jen pokýval hlavou a odešel zpět do domu.

Kapitola LXXXII.


Stěpan seděl ve své pracovně zahloubaný do účetní knihy. Po včerejším dnu byl klidnější. Pokud chvíli litoval že se Kátě svěřil se svým pečlivě střeženým tajemstvím, pak tato lítost byla dávno minulostí. Baronka ho nepřestávala překvapovat. Nejen že ho nijak neodsuzovala, ale dokázala se k němu chovat přesně tak, jak potřeboval. Nechtěl, aby ho litovala, potřeboval jen pomoc, aby dokázal znovu najít svou ztracenou rovnováhu. S úsměvem si vzpomněl, jak včera v noci v kuchyni smažila slaninu s vajíčky. Teprve když se vůně jídla začala linout místností, uvědomil si, že od oběda vlastně nic nejedl. Pozdní noční jídlo v prázdné kuchyni bylo jako balzám na jeho duši. Otevřel jedno ze svých nejlepších vín a povídali si až do časných ranních hodin. Včerejší den zbořil veškeré zbývající bariéry mezi ním Ekaterinou. Věřil jí a věděl, že ona je jedním z mála lidí, kteří chtějí jen jeho dobro.

Kolem poledne přišlo Kátě další pozvání od Sergeje. Stěpan na něj zareagoval tázavě zvednutým obočím a Káťa se začala smát.
„Co má znamenat ten Váš výraz?“ Zeptala se a odložila dopis na okraj stolu.
„Nic. Jen doufám, že si pro Vás kníže tentokrát připravil něco originálnějšího než procházku v té zimě. Jinak skončíte brzy se zápalem plic.“
„Pokud skončím se zápalem plic, tak to bude mít něco společného s nočním posezením v jistém nejmenovaném ostrovním paláci,“ řekla Káťa důrazně.
„Nepřehánějte,“ Stěpan se ani neobtěžoval zvednout oči od novin „vždyť jsem snad dost přikládal.“
Káťa s úsměvem zavrtěla hlavou. „Vy máte odpověď na všechno. Raději půjdu napsat tu odpověď a začnu se připravovat.“
„Nezapomeňte se pořádně obléknout,“ zavolal za ní.
„Vidím, že si na svoji novou roli starostlivého sourozence zvykáte rychle,“ zasmála se Káťa a zmizela za dveřmi.
Stěpan se mlčky podíval na již znovu zavřené dveře. Byl rád, že je tady. S ní se nikdy necítil sám.

Zápisy příjmů a výdajů ho unavovaly. Pomalu si promnul oči. Z práce ho na chvíli vytrhla Káťa, která se přišla rozloučit. Otočila se před ním a s šibalským úsměvem se ho zeptala, jestli je podle něj dobře oblečená.
„Základem dobrého oblečení je kvalitní spodní prádlo,“ řekl s ďábelským úsměvem. „Takže když už mám zkontrolovat kvalitu vašeho oblečení...“ zvedl se.
„Dobře, vyhrál jste.“ Řekla se smíchem. „Ale vypadl jste z role,“ pohrozila mu. „Raději odcházím.“
Stěpan se musel znovu pousmát, když si vzpomněl, jak rychle zmizela. V tu chvíli se ozvalo klepání.
„Dále,“ řekl aniž zvedl hlavu.
Dveře se otevřely a kníže uslyšel klapot dámských bot a šustění šatů.
„Něco jste zapomněla?“ Zvedl hlavu a strnul. „Léopoldine,“ řekl překvapeně. Byla to skutečně mladá kněžna. Stála před ním ve světlém kožíšku zpod něhož vykukovala tmavě modrá sukně. Na hlavě měla posazenou slušivou kožešinovou čapku zpod níž vykukovaly její krásné hnědé vlasy.
„Dobré odpoledne, kníže,“ její melodický hlas se rozlehl místností.
„Kdybych řekl, že nejsem překvapený, že Vás vidím, tak bych lhal,“ řekl pomalu Stěpan.
„To chápu,“ rozpačitě se na něj usmála. „Mohla bych si odložit?“ řekla ještě rozpačitěji.
„Jistě,“ její žádost ho natolik vyvedla z míry, že se nezmohl na žádnou ze svých obvyklých poznámek, kterou by jinak její slova o odkládání svršků jistě vyvolala. „Měl bych si asi vážně promluvit s Lenou, neplní své povinnosti. I když chápu, že ji časté dámské návštěvy v tomto domě poslední dobou vyvádějí z míry.“
„Není snad zvyklá na kněžnu Makajevovou?“ Řekla kousavě Lea, ale vzápětí by si nejraději dala pohlavek. Nepřišla sem přece proto, aby se s knížetem pohádala. Znovu si vzpomněla na Eleanor Novikovou zoufale plačící v jejím náručí. Té ženy jí bylo nesmírně líto. Trpěla a ona se rozhodla, že se jí musí nějak pokusit pomoci. Ten příběh, který jí vyprávěla, jí hluboce otřásl. Viděla teď knížete ve zcela jiném světle. To, co jí Eleanor svěřila vysvětlovalo jeho chování. Způsob jakým jednal s lidmi mu měl zřejmě zaručit to, že se od něj budou držet dál. Nedivila se mu. Byla vděčná za to, že měla milující rodiče a vyrůstala v prostředí plném lásky. Knížeti se takového štěstí nedostalo.
„Řekl bych, že ano, ale nechápu, proč Vás to zajímá,“ pokrčil kníže rameny. „Vy máte přece svého snoubence. Mimochodem, Léopoldine, proč jste ho nevzala s sebou, bylo by nám hned veseleji. Rád bych si poslechl, co je nového ve Francii,“ založil si ruce na prsou. Z jeho očí čišel chlad.
„Omlouvám se,“ řekla pomalu. „Neměla jsem v úmyslu Vás urážet, ani se hádat. Proto jsem nepřišla.“ Začala si pomalu rozepínat knoflíky kabátu.
Přes Stěpanovu tvář přelétl stín údivu. Vzápětí už ale pomáhal kněžně sundat si kabát a odložil ho na křeslo. Dívka si mezitím sundala čapku. Stěpan se zadíval na její štíhlou postavu k jednoduchých modrých šatech s krajkových živůtkem. Vlasy měla upravené do umě zapleteného drdolu. Vypadala krásně, jako vždy byla oblečena velmi jednoduše, ale nesmírně elegantně a žensky. Stěpan se zadíval do jejích očích.
„Dáte si čaj?“ Ukázal na konvici stojící na stolku.
„Ráda,“ přikývla. Zatímco Stěpan dával na tác jeden šálek navíc, posadila se na pohovku v rohu místnosti a pozorovala ho, jak se k ní blíží s tácem s čajovou soupravou. Postavil ho na konferenční stolek z mahagonového dřeva a nalil jí plný šálek. Lea byla ve stále větších rozpacích. Nečekala, že jí sám naservíruje čaj. Kníže se posadil do křesla vedle pohovky.
„Předpokládám, že jste si se mnou přišla promluvit o Ekaterině. Zřejmě mne chcete přesvědčit, že je nevhodné, aby tu bydlela.“
Lea sáhla po šálku. „Budete se divit, kníže, ale ne. To je Kátino rozhodnutí a já ho respektuji,“ řekla a pomalu se napila. Snažila se v sobě najít odvahu mluvit dál.
Stěpan překvapeně nadzvedl pravé obočí. „Pak nechápu, proč jste přišla.“
„Chci s Vámi mluvit o Vaší tetě,“ řekla odhodlaně. Všimla si, jak kníže ztuhl. Výraz jeho tváře se nezměnil, ale výraz v jeho očích byl jiný.
„O mé tetě?“
„Ano. O Vaší tetě. Vím, že Eleanor Noviková byla ženou Vašeho strýce.“
„Mluvila jste s Ekaterinou?“ Zeptal se jí. Jeho hlas byl drsný. Díval se jí přímo do očí, jakoby se jí chtěl podívat až do svědomí.
„Ne,“ řekla rychle. „Byla jsem včera večer u vaší tety na návštěvě, když jste tam s Ekaterinou přišli. Viděla jsem Vás,“ řekla. „Káťa se Vám nezmínila o tom, že jsme se tam potkaly?“
„Ne,“ řekl s povzdechem. „Zřejmě nechtěla dát další ránu mé ješitnosti.“ Lea mlčela.
„Kolik Vám toho Eleanor řekla?“
„Všechno.“ Odpověděla Lea. Stěpan vstal a odešel k oknu. Bylo na něm patrné, že je rozrušený.
„Vaše teta byla zoufalá, potřebovala se někomu svěřit, snažte se ji pochopit.“
„Řekla jste to někomu?“ Zeptal se aniž se na ni obrátil.
„Ne. Vaše teta mne požádala, aby všechno co mi řekne, zůstalo mezi námi. Dala jsem jí své slovo a svůj slib mlčení neporuším. Neřekla jsem, a ani nehodlám nikomu říct nic z toho, co jsem se dozvěděla.“
„Děkuji Vám,“ řekl tiše Stěpan.
„Přišla jsem za Vámi, abych Vás poprosila, abyste ve svém srdci našel odpuštění pro svou tetu. Hrozně trpí a vyčítá si to, co se stalo.“
„Odpuštění?“ Stěpan se na ni šokovaně podíval. „Co bych jí měl odpouštět?“
Teď byla pro změnu zmatená Lea. „Vaše teta mi řekla, že ji viníte z toho, že Vás nedokázala ochránit, a že od Vašeho strýce neodešla a nevzala Vás s sebou.“
„Proboha!“ Stěpan si dal hlavu do dlaní. „Ona si celou dobu myslela, že já...“ jeho hlas zněl zlomeně. „Celou dobu jsem si myslel, že si o mně myslí, že jsem stejný jako můj strýc. Že se děsí toho, co jsem udělal. Že si myslí, že budu jednou stejný jako on, protože mám v žilách jeho krev.“
Lea byla zděšená. Najednou to celé pochopila. Bylo to strašlivé nedorozumění. Nedorozumění s hroznými následky pro knížete i jeho tetu. Pomalu vstala.
„Tak to vůbec není. Ona si naopak myslí, že to Vy nemůžete odpustit jí. Dává si za vinu to, co se stalo a myslí si, že Vám zničila život. Ona Vás pořád miluje. Řekla mi, že jste pro ni jako vlastní syn.“
Stěpan se znovu otočil k oknu. Poznala, že zřejmě přemáhá pláč. Pomalu šla k němu a položila mu ruku na rameno. Trhl s sebou jakoby se ho dotkla žhavým drátem
„Běžte za ní,“ její hlas byl jemný a něžný. „Oba jste už trpěli dost. Nedovolte minulosti, aby Vás dál štvala životem bez chvilky klidu. Vaše teta Vás potřebuje a Vy potřebujete ji.“
Stěpan nahmátl dívčinu ruku na svém rameni. Neudělala nic, aby se mu vytrhla. Pomalu se k ní otočil a její ruku stále svíral ve své dlani. Pomalu se na ni podíval. Jeho oči byly tak smutné. Lea měla nutkavý pocit, že by ho měla pohladit po tváři. Natáhla k němu ruku, ale v polovině cesty mezi svým tělem a jeho tváří si to rozmyslela. Nesměl si myslet, že ho lituje.
Sevřel její druhou ruku v té své a obě si je přitáhl k sobě a dlouze je políbil.
„Děkuji Vám, Léopoldine. Děkuji Vám za všechno.“ Řekl velmi tiše.
Pak její ruce pustil a zamířil ke dveřím, kde se zastavil. Otočil se na ni a dlouho se na ni díval, jakoby si snažil vrýt její obličej do své paměti.
„Sbohem, Léopoldine,“ řekl. Jeho hlas byl již znovu klidný a přesto jiný, než ho znala. Když odešel, musela se posadit. Nevyznala se ve svých pocitech. Doufala jen, že právě přispěla k tomu, že k sobě kníže a Eleanor Noviková opět najdou cestu.

 

Kapitola LXXXIII.


„Paní Eleanor,“ Alja stojící ve dveřích salonu se tvářila poněkud nejistě. „Máte návštěvu!“
„Kdo je to?“ Eleanor odložila noviny.
Služebná se rozpačitě ohlédla. Za jejími zády se objevil Stěpan. Eleanor se postavila.
„Můžete jít,“ řekl Stěpan Alje. Ta jen přikývla a odešla. Ani se nezeptala své paní, jestli nemá donést čaj. Za chvíli už sestupovala po schodech a ve tváři se jí zračilo napětí. Sloužila u doktora Novikova už v době, kdy byl ještě svobodný a byla i u toho, když si doktor poprvé přivedl dřívější kněžnu Malininovou domů jako svou ženu. Pamatovala si velmi dobře i na chlapce, kterého doktorova novomanželka přivedla s sebou. Velmi brzy poznala, že mezi chlapcem a paní není něco v pořádku. Paní Eleanor toho chlapce milovala jako vlastního syna, ale on se od ní držel dál. S doktorem si s ním nevěděli rady. Později ho poslali na vojenskou akademii. O knížeti Stěpanu Malinovi se v domě Novikových od té doby moc nemluvilo. Ale ona často vídávala paní Eleanor uplakanou a bylo jí jasné, kdo je příčinou jejích slz. Byla u toho, když včera přišel kníže s tou dívkou do domu. A dobře věděla, v jakém stavu byla potom její paní. Možná ji tam s ním neměla nechávat samotnou. Zastavila se v polovině schodů a podívala se nahoru. Nevěděla, co má dělat.
Stěpan pomalu zavřel dveře. Chvíli sbíral odvahu, než se obrátil a podíval se na svou tetu. Stála uprostřed místnosti a bylo vidět, že se chvěje. Po tváři jí sklouzla slza. Měl stažené hrdlo a bál se, že ani nedokáže promluvit.
„Já,“ řekl pomalu. Zastrčil si ruce do kapes a zhluboka se nadechl. Přemáhal slzy, které se mu draly do očí.
Eleanor ani nedoufala, že Stěpan znovu přijde. Když ho viděla mezi dveřmi, ten pocit se nedal popsat. Strašně se bála, co se stane, bála se, že ji zase odmítne, tak, jak ji odmítal celá ta dlouhá léta. Bála se, že by to už nezvládla. Už včera se z toho málem nevzpamatovala. Léopoldine Budjanská zůstala s ní dokud se nevrátil Pavel. Když vstoupil do dveří, okamžitě poznal, že se stalo něco zlého. Když ho uviděla, znovu se rozplakala, nemohla se ovládnout. Ani nevěděla, jak se ocitla v manželově náručí. Mlhavě slyšela Léopoldinin hlas, zřejmě Pavlovi vysvětlovala, co se stalo. Konejšil ji potom dlouhou dobu, dokud v jeho náručí neusnula vyčerpáním. První, co uviděla, když se ráno vzbudila, byl jeho unavený obličej. Nevyčetl jí nic, choval se k ní stejně jako vždy. Byla tak vděčná, že ho má. Pavel ji miloval, věrně a oddaně. Ze začátku se bála, že to co k ní cítí, je jen lítost a soucit. Dlouhou dobu mu trvalo, než se mu podařilo ji přesvědčit, že to tak není. Ještě déle ji musel přesvědčovat, než souhlasila s tím, že se za něj provdá. Bála se, že toho bude litovat, neměla mu co nabídnout. Ale Pavlovi se podaří jí alespoň zčásti vrátit její ztracené sebevědomí, které během manželství s Igorem zcela zmizelo. Přesto mezi nimi dlouhou dobu visel její pocit viny. Nemohla se vyrovnat s tím, že mu nikdy nedá dítě. Byl by báječným otcem. I v době, kdy se Stěpan zcela vymkl jejímu vlivu, byl Pavel jediný člověk, který na něj měl alespoň nějaký vliv. Každý den děkovala bohu, že jí Pavla poslal. Bylo to jako by se jí snažil vynahradit utrpení, které zažila v manželství s Igorem. Její současný manžel byl jeho přesným opakem. Byl laskavý, milující a u něj konečně našla vše, co potřebovala. Jediné, po čem toužila, bylo to, aby se jí jednou podařilo získat zpět Stěpanovu lásku. To vše jí prolétlo hlavou, když stála uprostřed salonu a dívala se na Stěpana. Znovu před sebou viděla toho malého chlapce, kterého poprvého spatřila stojícího u rakve jeho otce. Znovu před sebou viděla toho chlapce, kterého milovala jako vlastního syna.
„Teto Eleanor...“ Stěpan znovu našel sílu promluvit. „Můžeš mi odpustit?“ Zlomil se mu hlas. Eleanor nemohla uvěřit tomu, co slyšela. Jeho oči se setkaly s těmi jejími. V obou byla bolest. Eleanor se k němu rozběhla a pevně ho objala. Stěpanovy paže ji pevně sevřely. Tělo Eleanor Novikové se otřásalo pláčem.
„To ty odpusť mně,“ mumlala mezi vzlyky. „Měla jsem tě chránit. Zklamala jsem tě. Odpusť mi, že jsem byla tak slabá. Můj chlapečku...“
Stěpan to už nevydržel. Zase cítil to, co už léta ne. To, co cítil pokaždé, když ho objímala, když byl ještě malý. Tehdy věděl, že ho má ráda jako vlastního syna. A teď, když ho objala, konečně pochopil, že se za tu dobu vůbec nic nezměnilo. Pořád ho milovala. Stejně jako když byl ještě dítě. Tolik se mýlil. Poprvé si uvědomil, že strýci dovolil, aby mu dál ničil život. Teprve když ho Eleanor znovu držela v náručí, pochopil, že jedno hloupé nedorozumění, jeden špatně vyložený pohled změnil celý jeho život. A přesto, že se celá léta snažil zapomenout na minulost i na svou tetu, konečně pochopil, jak marný to byl boj. Eleanor byla součástí jeho života, ženou, která mu dala mateřskou lásku, kterou nikdy neměl možnost poznat. Pouto mezi nimi bylo příliš silné, nedalo se přervat. A Stěpan si uvědomil, že ho hlavně nikdy doopravdy přervat nechtěl. Vždy zůstal v kontaktu s doktorem a bylo to hlavně kvůli ní. Aby věděl, jak se jí daří. Ona a doktor byli svým způsobem vždy jeho rodiče. Rodiče, kteří milují své dítě ať už je jakkoli trápí. Pevně ji k sobě přitiskl a poprvé od svého dětství se usedavě rozplakal.
„Mrzí mě to, myslel jsem, že mě nenávidíš, že si myslíš, že budu jako on,“ řekl když se mu povedlo se ovládnout.
Eleanor křečovitě sevřela jeho hlavu ve svých dlaní. „To nikdy. Nikdy nebudeš jako on, to si pamatuj. Já to vím nejlépe ze všech lidí. Jsi jako můj syn, Stěpane. Sice jsem tě neporodila, ale udělala bych pro tebe všechno na světě, copak to nevíš?“ po tvářích se jí koulely slzy. „Vždycky si byl hodné dítě, Stěpane. Ani nevíš, jak jsem si vyčítala všechny ty rány, které jsi kvůli mě dostal. Tisíckrát raději bych snesla, kdyby Igor zmlátil o to víc mne a tebe se nedotkl. On byl stvůra. Neměla bych to říkat, byl to můj manžel, ale byl to zlý, závistivý člověk, který se nikdy nedokázal smířit s tím, že musí vychovávat syna svého bratra. Nenáviděl tě, protože dobře věděl, že pokud se dožiješ dospělosti, vyhodíš ho na ulici. A toho se k smrti bál. Vždy vnímal jako křivdu, že tvůj otec zdědil všechen rodinný majetek. Nenáviděl ho, ale jemu ublížit nedokázal. Tak se rozhodl, že ublíží tobě. Zasloužil si to, co se mu stalo. Už se kvůli němu nesmíš trápit. Nedovol, aby ti Igorův stín dál ničil život. Ty z něj v sobě nemáš nic, rozumíš, vůbec nic.“ V tu chvíli ničím nepřipomínala tu smutnou, zlomenou ženu, kterou ještě před chvílí byla. Čišelo z ní něco nezlomného, připomínala šelmu odhodlanou bránit své mládě.
„Celou tu dobu jsem si myslel, že mi jeho smrt vyčítáš,“ řekl tiše Stěpan.
„Odpusť mi,“ řekla zoufale. „Nenapadlo mne, že tak malý chlapec jako ty bude mít výčitky svědomí. Měla jsem něco udělat, promluvit s tebou. Proč jen jsem to nechala zajít tak daleko?“ Řekla zoufale.
„Ty za to nemůžeš,“ namítl. „To já. Celá ta léta jsem tě od sebe odstrkoval, choval jsem se hrozně jen proto, abys mne přestala vyhledávat. Myslel jsem, že se o mě staráš jen z povinnosti a chtěl jsem ti to ulehčit. Abys mne konečně nechala jít.“
Eleanor ho odvedla k pohovce a oba se posadili. „Jak bych tě někdy mohla nechat jít?“ Pohladila ho po tváři. „To nikdy. Jsem tak šťastná, že jsi se rozhodl ještě přijít. Bála jsem se, že už tě něuvidím.“
„To Léopoldine,“ řekl tiše Stěpan. „Přišla za mnou a všechno mi řekla. Teprve tehdy jsem si uvědomil, jaký hlupák jsem celá ta léta byl, a jak strašně jsem ti ublížil.“
„Bůh žehnej té dívce,“ řekla vroucně Eleanor. „Má čistou, laskavou duši.“
„Jako ty,“ Stěpanovi znovu vhrkly do očí slzy. „Právě Léopoldine mi tě tolik připomínala. Možná proto jsem se do ní zamiloval. Ale všechno jsem zkazil, až příliš pozdě jsem si uvědomil, co pro mne znamená.“
„Třeba ještě není pozdě.“ Řekla Eleanor.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Je pozdě. Ale alespoň mám zpátky tebe.“ Eleanor ho pevně objala. Ani jeden z nich si nevšiml, že mezi dveřmi už delší dobu stojí Eleanořin manžel. Doktor Novikov měl v očích slzy. Stěpan a Eleanor se konečně umířili. Už nedoufal, že k sobě ještě někdy najdou cestu. Moc dobře věděl, že Eleanor Stěpanův chlad ničí. Nikdy nebyla úplně šťastná, ať se snažil jakkoli, i když to před ním pečlivě skrývala. Až teď. Byl si jistý, že se všechno změní. Opatrně vycouval z pokoje. Nechtěl přerušit jejich setkání.
„Můžeš jít, Aljo,“ řekl služebné postávající nedaleko od něj. „Všechno je v pořádku. Po dlouhých letech je snad konečně všechno v pořádku.“
Alja se šťastně usmála.
„To jsem moc ráda, pane doktore. Bůh ví, že Vy a paní si zasloužíte jen to dobré,“ řekla dojatě a než se doktor stačil vzpamatovat, zmizela na schodech do přízemí.

Ekaterina a Sergej se procházeli v malebném údolí.
„Je tu krásně. Děkuji Vám za nádhernou procházku.“
Sergej jí překvapil nejen výběrem místa, kam ji odvezl, ale i pozdní svačinou v jednom z loveckých srubů. Musel si s tím vším dát práci. Káťa se musela usmát. Už se těšila, až knížeti omlátí o hlavu poznámku ohledně Sergejovy originality.
„Jsem rád, že se Vám odpoledne se mnou líbilo,“ řekl Sergej s úsměvem. „Doufám, že knížeti nevadí naše procházky.“
„Vůbec ne. Myslím, že je rád, že se mne na chvíli zbaví. Narušila jsem mu svým vpádem do jeho domu staromládenecký život,“ rozesmála se Káťa.
„Máte ho opravdu ráda, viďte,“ řekl Sergej zamyšleně.
Káťa se zastavila. „Neříkejte mi, že budete zase žárlit,“ pohrozila mu.
„Snažím se nežárlit. Ale zamilovaný muž žárlí i na kočár, v němž jeho vyvolená jezdí.“ Řekl Sergej.
„Káťa se usmála. „Oceňuji vaši upřímnost. A moc si vážím i toho, že jste se rozhodl mi věřit a respektovat mne. Ani nevíte, co to pro mne znamená.“
„Ještě mi neděkujte, vydržel jsem to dva dny.“ Usmál se Sergej. „Ale slibuji, že to vydržím i dál.“
Káťa se zadívala na temně rudé slunce pomalu se schovávající za hradbu lesa.
„To je nádhera.“ Jemné světlo zapadajícího slunce ještě víc podtrhovalo její jemný obličej. Sergej se na ni nemohl vynadívat. Než si uvědomil, co dělá, chytil ji do náruče a políbil ji. Káťa si ani v první chvíli neuvědomila, co se stalo, až po chvíli si uvědomila, že ji líbají horké mužské rty. Konečně se od ní Sergej odtrhl.
„Promiňte, neovládl jsem se,“ řekl provinile. „Urazil jsem Vás.“ Čekal, že mu vrazí facku.
„K čertu s tím,“ řekla Káťa a než se Sergej stačil vzpamatovat, přitáhla si ho k sobě a políbila ho. Bylo mu jedno, co si pomyslí kočí čekající u kočáru, bylo mu jedno, že se do Petrohradu vrátí až po setmění, přitáhl ji k sobě ještě těsněji, a pak už ji jen líbal a líbal.

Káťa nakoukla do knihovny. Doufala, že si kníže nevšimne jejích stále ještě trochu naběhlých rtů. Rozloučení se Sergejem bylo... ani to neuměla pojmenovat. Pomalu začínala být spokojená, že jim to s Pavlem nevyšlo. Kníže líbal mnohem lépe. Mimovolně jí zacukaly koutky úst. Její myšlenky byly pěkně nemravné a hloupé. Vzápětí si uvědomila, že ji Stěpan pobaveně pozoruje.
„Bavila jste se dobře?“ Řekl pomalu.
„Ano,“ mimovolně se začervenala.
„Aha. Zdá se, že kníže Vás dnes celý den neunavoval procházkami. No, už bylo na čase, aby se odhodlal začít se zajímavějšími věcmi.“
„O čem to mluvíte?“
Stěpan si přehodil nohu přes nohu. „Řekněte knížeti, aby se lépe holil a dejte si na bradu něco studeného.“
„Ach.“ Káťa vyskočila. „Jste hrozný.“
„Ne, jen všímavý,“ mrkl na ni. „Ale měla byste víc myslet na svou pověst, když už se kníže nedokáže ovládnout.“ Dobíral si ji.
„Nechte toho,“ řekla a posadila se naproti němu.„Jak jste se tu měl?“
„Výborně. Proč jste mi neřekla, že jste se včera u mé tety potkala s Léopoldine?“
„Jak to víte?“ Zeptala se Káťa překvapeně.
„Kněžna tu byla.“ Stěpan Kátě vyprávěl o svém rozhovoru s Leou a Eleanor.
„Jsem moc ráda, že jste se s Vaší tetou usmířili,“ položila mu dlaň na hřbet ruky.
„To já také,“ přikývl Stěpan. „Ale je tu ještě něco, o čem si s Vámi musím promluvit.“

Ekaterina seděla sama v knihovně a usrkávala víno. Stále se ještě nemohla vzpamatovat. Unaveně si podložila hlavu. Stále doufala, že Stěpan ještě změní názor.

 

Kapitola LXXXIV.


Lea si četla v salonu. Chystali se s Pierrem jít na procházku, ale její snoubenec se zdržel vyřizováním korespondence, která mu dorazila z Francie. Zaklapla knihu. Nebavilo ji číst. Posledních několik dnů často přemýšlela o tom, jestli se kníže Malinin usmířil se svojí tetou. Snažila se překonat svou zvědavost, ale marně. Nevěděla, jestli Ekaterina něco ví o Stěpanově tajemství, ale pokud ho tehdy večer našla, možná se jí se vším svěřil. Potřebovala si se svou kamarádkou promluvit, ale jít znovu do paláce knížete Malinina, se jí nechtělo. Přemýšlela o tom, že by jí napsala vzkaz nezávisle na Sergejovi, nechtěla, aby se její bratr vyptával, proč se chce s Ekaterinou sejít. Nebyla si jistá, zda by se jí podařilo vymyslet nějakou smysluplnou výmluvu. Povzdechla si a zadívala se ven z okna. Bylo podmračené dopoledne a Lea si uvědomila, že už se nemůže dočkat jara. Zima byla nekonečně dlouhá...
„Slečno.“
Léopoldine si ve svém zamyšlení ani nevšimla, že do místnosti vešla Paša. „Ano? Co potřebuješ?“
„Tohle Vám právě přinesl posel.“ Paša své paní podávala zapečetěný dopis.
„Děkuji, můžeš jít.“ Lea se překvapeně dívala na pečeť. Nebyla si jistá, ale myslela si, že je to pečeť knížete Malinina. Rozlomila ji a rozevřela list. Nejprve se podívala na podpis. Skutečně se nemýlila. Na konci bylo jméno knížete Malinina. Překvapilo ji i to, že dopis je dost dlouhý. Posadila se do křesla u okna a začala číst.

Drahá Léopoldine,

jistě Vás překvapí, že ode mne dostáváte tento list. V první řadě bych Vám chtěl poděkovat za to, že jste se rozhodla říci mi o Vašem rozhovoru s mou tetou. Vím, že pro Vás muselo být těžké za mnou přijít, a že jste to udělala hlavně kvůli Eleanor, ale svědčí to o tom, co vím už dávno. Že vždy uděláte tu správnou věc, ať už Vám je či není příjemná. A toho si na Vás velmi vážím a možná je to i jeden z důvodů, proč jsem se do Vás zamiloval.


Lea se zhluboka nadechla a pokračovala dál. Obsah a hlavně tón dopisu ji překvapil, kdyby nevěděla, že to psal skutečně kníže, nevěřila by tomu.

Doufám, že Vás potěší, že jsme si s tetou vše vyjasnili. Celá ta léta jsme byli oba nešťastní jen proto, že jsme si špatně vyložili chování toho druhého. Byl to krutý omyl a jediné, co mne utěšuje, je to, že ještě máme čas všechno napravit a doufám, že se nám brzy podaří vynahradit si ta ztracená lét. Ii když to hned teď nebude možné.

Lea se zarazila. Stěpanova slova jí nedávala smysl. „Jak to, že to právě teď nebude možné? Vždyť se právě usmířili, měli přece spoustu času.“ Znovu se sklonila k dopisu.

„Díky Vám mám zpátky ženu, kterou miluji jako vlastní matku. Nedovedete si ani představit, co to pro mne znamená.“

Lea si se slzami v očích vzpomněla na své rodiče. Stěpan se mýlil, velmi dobře věděla, co to pro něj znamená.

„Chtěl bych se Vám omluvit za všechno, co jsem Vám způsobil. Za svoje příšerné chování. Za to, že jsem nechal poslat Vašeho bratra na Kavkaz a ještě prohloubil bolest, kterou jste cítila po smrti svých rodičů. Za to, že jsem vyzval Vašeho bratra Ivana na souboj jen proto, abych získal Vás. Pro mé chování neexistuje omluva, ale věřte, že jste mi dala hodně cennou lekci. Nikdy jste se nevzdala a nenechala se zlomit. Jste obdivuhodná žena. Bojovnice, která chrání svou rodinu za všech okolností. I tím jste mi vždy připomínala mou tetu a to, jak se snažila chránit ona mne.
Vy a Ekaterina jste mne naučily spoustu věcí. Díky Ekaterině jsem si uvědomil, že ve svém životě potřebuji blízkého člověka, kterému bych mohl věřit, a který by mi rozuměl. A díky Vám jsem pochopil, že jsem ve svém srdci - ani přes veškerou svou snahu - nedokázal potlačit potřebu někoho milovat. Jako dítě jsem miloval svou tetu Eleanor. Té lásky jsem se dobrovolně vzdal a vždy jsem si dával pozor, aby mi na nikom nezačalo příliš záležet. Nechtěl jsem mít znovu zlomené srdce. Až pak jste přišla Vy a já po čase zjistil, že se stalo přesně to, co jsem nikdy nechtěl. Zamiloval jsem se do Vás. Rozdíl mezi láskou, kterou milujete ženu, co Vás vychovala a ženu, kterou si člověk vybere, není až tak velký. Ta potřeba mít milovaného člověka nablízku je stejná. Možná jen, že neopětovaná láska mnohem více bolí a ta touha po lásce toho druhého spaluje Vaši duši.
Ale asi to, že jste mi vstoupila do života, byl osud. Kdybych Vás tehdy neviděl na plese a nerozhodl se Vás získat, nikdy bych nepoznal Ekaterinu, která se stala jednou z nejdůležitějších žen mého života. Ekaterina byla první člověk, který se nenechal odradit názory ostatních a mým ne zrovna přívětivým chováním. Dala mi šanci i přesto, že jsem ji varoval, že jí to nepřinese nic dobrého. Nezlomila nade mnou hůl a svou vytrvalostí mne nakonec donutila, abych ji pustil do svého života a začal ji mít rád. Nikdy jsem nevěřil tomu, že dokážu najít člověka, který by mne chápal, rozuměl mi, a kterému bych dokázal bezvýhradně důvěřovat. A kdyby mi někdo řekl, že mým důvěrníkem a nejbližším člověkem, bude žena, vysmál bych se mu. Ekaterina mě donutila uvědomi sit, že nejsem spokojený se svým dosavadním životem, a že chci žít jinak. Měl bych jí být za to asi vděčný, ale jsem si moc dobře vědom, že život, který jsem žil doposud, pro mne byl podstatně jednodušší než ten, který hodlám žít teď. Ale zpátky ke Kátě. Je to báječná žena, doufám, že ji Váš bratr dokáže udělat šťastnou, zaslouží si to.


Lea překvapeně zvedla oči od dopisu. Řádky, které právě četla, jí ukazovaly knížete takového, jakého ho vůbec neznala. Tak tohle bylo to, o čem mluvila Káťa pokaždé, když se ho zastávala. Jeho druhá tvář, o které dlouho nevěděla, že existuje. A i když se ji o její existenci snažila Ekaterina přesvědčit, v hloubi duše jí stejně nevěřila. Nebo spíš věřit nechtěla. Byla pravda, že kníže se poslední dobou choval jinak, už jí nepřipomínal toho neurvalého sobce, kterého poznala v újezdu. Svou péčí o Káťu jí dokazoval, že dokáže mít někoho rád, ale jednu dobu si myslela, že je to z jeho strany jen póza. I když pak poznala, že ho s Ekaterinou pojí opravdové přátelství. Ale o jeho síle a hloubce neměla ani pojetí. To, jak o ní v dopise mluvil... Káťa pro něj byla ženou, které si hluboce vážil, a kterou zřejmě i obdivoval. Leu napadlo, jestli Káťa vůbec ví, jak moc ji má kníže rád. Kníže a rád. To spojení jí nešlo dohromady. Kníže Malinin opravdu dovedl mít rád. Poprvé byla ochotná uvěřit tomu, že jeho neustálé tvrzení, že ji miluje, nebyla lež. Nevěřila v upřímnost jeho citů, v hloubi duše si myslela, že když vyčerpal veškeré možné způsoby jak ji donutit, aby se za něj provdala, zkouší ji přesvědčit o tom, že ji miluje. Ale zřejmě mu celou dobu křivdila. Ale mohl se tomu divit? Po tom, jak se k ní choval? Tolikrát byl tak namyšlený, cynický a arogantní. Její city ho nezajímaly, důležité pro něj bylo jen to, co chtěl on sám. Bylo opravdu možné, že se změnil? Nebo takový nikdy nebyl a všechno to byla jen maska, kterou přijal za vlastní jen proto, že se vinil ze svého strýce a nepochyboval o tom, že bude jednou - i přes veškerou snahu - stejný jako on? Opravdu si řekl, že veškerá jeho snaha být lepším člověkem je stejně marná, protože to má v krvi a nedá se tomu uniknout? Pokud to tak bylo a Káťa ho dokázala přesvědčit o opaku.... Musela svou přítelkyni obdivovat. Pokud měla pravdu, tak největší zásluhu na tom, že se kníže Malinin změnil, měla ona. Znovu obrátila svou pozornost k dopisu.

„Nedávno jste mi řekla, že milovat znamená chtít pro toho druhého to nejlepší. Že milovat znamená umět nechat jít. Myslím, že je na čase, abych se to naučil. Nechám Vás jít, Léopoldine. Nemusíte se bát, že bych Vás nebo Vašeho snoubence ještě někdy obtěžoval. I když je to těžké a bolí to, vzdávám veškeré další pokusy Vás získat. Vím, nebo si alespoň poprvé přiznávám, že byste mne stejně nikdy nemohla milovat. A nemohu Vám to ani mít za zlé. Příliš jsem Vám ublížil a i přesto, že jste žena s velkým srdcem, některé věci se možná ani odpusti nedajít. Nebo i dají, ale nemohou se zapomenout. Z celého svého srdce Vám přeji, abyste byla šťastná. Jste výjimečná žena a doufám, že si Váš snoubenec uvědomuje, jak velké má štěstí. Přeji Vám krásný život a doufám, že jednou potkám ženu, kterou bych dokázal milovat tak, jak miluji Vás.

Sbohem

Stěpan


Lea se začaly třást ruce. Kníže ji nechal jít. Měla by být šťastná, ale zachvátila ji taková směsice protichůdných pocitů. Podle všeho ji opravdu miloval a teď udělal tu nejtěžší věc, nechal ji odejít. Pro jeho hrdost to muselo být nesmírně těžké. Z posledních řádek psaných jeho, na muže nezvykle úhledným rukopisem, čišel smutek. Mezi řádky četla bolest, se kterou ten dopis psal.
Do místnosti vešel Pierre.
„Můžeme jít,“ řekl vesele. „Omlouvám se, že jsem tě nechal čekat.“
„Promiň já... Musím si něco vyřídit.“ Řekla nesoustředěně a zvedla se ze křesla. Pierre se zarazil. Léopoldine byla očividně rozrušená a její tvář byla bledá. V ruce držela jakýsi list.
„Stalo se něco?“ Zeptal se zneklidněně.
„Ne, jen si musím něco vyřídit.“ Řekla znovu.
„Půjdu s tebou.“
„Ne,“ řekla prudce.
Pierre se na ni pátravě podíval. Dostal strach, měla ve tváři vepsané něco, co si nedovedl vysvětlit.
„Omlouvám se, nechtěla jsem být tak příkrá,“ řekla omluvně a postoupila k němu. „Pravda je, že bych raději šla sama, můžeš to pochopit?“
„Jistě,“ řekl tiše Pierre.
„Budu se snažit vrátit brzy, ano?“ Usmála se na něj, ale její úsměv byl jiný než obvykle. Políbila ho na tvář a odešla.
Pierre si dal ruce v bok. Měl pocit, jako by ji ztrácel. Snažil se sám sobě říct, že jistě o nic nejde, ale to, co viděl v Leiných očích...“

„Nerozmyslíte si to?“ Káťa stála ve Stěpanově pracovně a smutně pozorovala, jak si dává do cestovního kufříku jakési listiny.
„Ne.“ Usmál se na ni. „A nesnažte se mne přemluvit. Už jsem Vám to přece vysvětloval.“
„Já vím,“ řekla rezignovaně. „Myslíte si, že nejlepší způsob, jak se konečně vyrovnat se svou minulostí, je začít někde jinde. Souhlasím s tím, že potřebujete čas, abyste konečně dokázal žít se svou minulostí, ale myslím si, že ten nejdůležitější krok jste již udělal.“
„To ano.“ Usmál se na ni Stěpan. „Ale je na čase, abych udělal i ty ostatní. Potřebuji zjistit, co jsem vlastně za člověka a k tomu potřebuji odstup.“
„Není to kvůli Lee?“ Opřela se o křeslo.
„Částečně také,“ řekl Stěpan. „Ale není to hlavní důvod.“
Dívka si smutně povzdechla.
„No tak,“ vzal ji za ruce. „Slibuji, že Vám budu psát. Hned jak budu vědět adresu, pošlu Vám ji. Nemyslete si, že nebudu chtít vědět, jak se Vám daří.“
„Nedovedu si představit, že tu za chvíli nebudete. Zvykla jsem si na Vás. Byl jste tu vždy, když jsem Vás potřebovala a teď...“
Pohladil ji po tváři. „Zvládnete to. A pak, budete tu mít knížete Budjanského. A kdyby se něco dělo, seberete se a přijedete za mnou do Anglie.“
Kátiny oči zůstávaly smutné.
„Můžete využívat jakýkoli z mých paláců i venkovské sídlo. Už jsem dal služebnictvu příslušné pokyny. A ještě něco. Slibte mi, že se nebudete přibližovat k lahvím a skleněným střepům,“ mrkl na ni.
„Vy jeden mi...“ Bouchla mu pěstí do hrudi, ale její další slova přerušil pláč. Stěpan ji k sobě pevně přitiskl. Nechtělo se mu ji opouštět. Ale potřeboval teď odstup. Musel začít znovu a někde jinde.
„Budete mi chybět,“ zašeptal do jejích vlasů. „Dávejte na sebe pozor.“ Objal ji kolem ramen. Mlčky ho následovala ke kočáru. Byl už připravený a všechna zavazadla byla naložená.
„Sbohem Káťo. A opatrujte se,“ políbil ji na tvář.
„Vy také,“ vypravila ze sebe z posledních sil.
Kníže nastoupil do otevřených dvířek. O chvíli později již kočár mířil k bráně. Kátiny zamlžené oči ho přes clonu slz sledovaly, dokud jí nezmizel z očí.

Eleanor jen stěží přemáhala slzy. „Nejsem ráda, že odjíždíš.“
Stěpan ji políbil do dlaně. „Zase přijedu. A pak, doufám, že mne navštívíte v Londýně.“
Doktor se usmál. „S tím počítej chlapče. Už dlouho jsme s Eleanor nikde nebyli. A moji pacienti si alespoň uvědomí, jaký mají ve svém lékaři poklad.“ Eleanor a Stěpan se rozesmáli. Oba manželé doprovodili Stěpana až ke kočáru. Když Eleanor mávala za vzdalujícím se kočárem, doktor ji pevně chytil kolem pasu.
„Jsem na tebe pyšný, má milá,“ řekl tiše.
„Ani nevíš, jak je to pro mne těžké. Zase ho ztrácím...“
„Nesmysl,“ namítnul rozhodně. „Dobře víš, že má pravdu. Je na nejlepší cestě konečně nechat Igorův stín daleko za sebou. Jeho odjezd to jen uspíší. Uvidíš, že se po čase vrátí.“
„Máš pravdu,“ přikývla jeho žena. „Musím být šťastná, že je to tak, jak je. Vypravíme se za ním brzy, viď?“
„Rozhodně,“ doktor svou ženu políbil do vlasů a pomalu ji odváděl zpět do tepla domu.

„Léopoldine,“ Káťa scházející ze schodů se překvapeně dívala na svoji kamarádku. „Co tady děláš?“
„Chci si promluvit s knížetem? Kde je?“
„Není tady,“ řekla Káťa.
„A kdy se vrátí? Počkám na něj.“ Tváře jí planuly a podle všeho byla rozrušená.
„Nevrátí se. Odjel do Anglie. Bude tam nějakou dobu žít a obchodovat.“
„Cože?“ Lea se na ni podívala doširoka rozevřenýma očima.
„Pojď,“ Káťa ji vzala za ruku. „Sedneme si do knihovny, dáme si čaj a promluvíme si.“ Táhla ji za sebou. O chvíli později už spolu seděly v pohodlných křeslech před krbem a mezi nimi na stolku stála plná konvice čaje.
„Proč jsi přišla?“ Zeptala se Káťa.
„Sama nevím,“ povzdechla si Lea. „Dostala jsem od knížete dopis... a měla jsem pocit, že bychom si měli některé věci vysvětlit.“ Dodala po chvíli.
„Něco zásadního?“
„Ne, asi ne. Teď už je to jedno.“
„Zjistila jsi, že ti na něm záleží víc, než jsi si myslela, viď?“ řekla jí tiše Káťa.
„Já nevím. Asi ano. Poslední dobou jsem tak zmatená,“ Lea zavřela oči.
„A co tvoje svatba? Pokud máš pochybnosti, možná bys ji měla odvolat.“
„Ne,“ Lea zavrtěla hlavou. „Mám Pierra ráda, o tom nepochybuji. A pak, teď je to stejně jedno. I kdybych pochybovala, kníže je pryč a všechny eventuelní pochybnosti už nejsou podstatné. Vezmu si Pierra, má to tak být.“
„Leo, zvaž to, je to rozhodnutí na celý život.“
„Já vím.“ Přikývla. „Chvíli jsem byla zmatená. Vlastně ani nevím, proč jsem sem chodila. I kdyby tu kníže byl, co bych mu řekla? Ne, takhle je to asi lepší. Je dobře, že jsme se nepotkali. Půjdu, Pierre na mne čeká.“
„Leo,“ Káťa k ní natáhla ruku.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Jsem v pořádku. Prosím, neříkej nikomu, že jsem tady byla. Doufám, že se brzo uvidíme,“ usmála se na ni a odešla.
Káťa si zhluboka povzdechla. Přece jen jí na Stěpanovi záleželo. Ale jak řekla, bylo to jedno. Kníže byl na cestě do Londýna, a kdyby se dozvěděl, že ho Lea vyhledala, zbytečně by ho to trápilo. Bylo rozhodnuto. Káťa jen doufala, že Lea bude šťastná, a že i Stěpan jednou najde svoje štěstí.

„Stěpane,“ Constance se širokým úsměvem vítala knížete. „Jsem moc ráda, že jsi přijel, chystala jsem se za tebou. Dáš si se mnou oběd?“
„Ne,“ Stěpan zavrtěl hlavou. „Přišel jsem ti jen říct, že se ti brzy ozve kupec na tvůj dům.“
„Výborně,“ usmála se na něj. „Něco k pití?“
„Ne. Constance, přišel jsem se s tebou rozloučit.“
Kněžna ztuhla. „Ty odjíždíš?“
„Ano,“ přikývl Stěpan.
„Na jak dlouho?“
„Ještě nevím.“
„Vezmi mě s sebou.“
„To je šílené,“ usmál se na ni. „Tady ti bude lépe. Co bys dělala v Anglii?“
„Já chci být s tebou. Miluji tě.“
Na Stěpanově tváři se objevil soucitný výraz. „Odpusť mi, to jsem nevěděl. Nechtěl jsem ti ublížit. Zasloužíš si někoho jiného, někoho lepšího, zvlášť po tom, co sis prožila.“
„Ale já chci tebe,“ řekla s odzbrojující upřímností.
„Je mi to líto,“ políbil ji do dlaně. „Ták rád bych ti dal to, co potřebuješ a po čem toužíš, ale není to možné. Dej šanci někomu jinému, vdej se a buď šťastná. Doufám, že mne teď nebudeš nenávidět.“
„To bych nikdy nedokázala,“ řekla mezi slzami.
Stěpan ji políbil na tvář. „Sbohem, Constance.“
Když odešel, Constance klesla na pohovku a rozplakala se.

Lea si pomalu sundavala kabát. Otočila se ke dveřím salonu a uviděla v nich Pierra.
„Stalo se něco?“ Zeptala se ho.
„Ne.“ Zavrtěl hlavou. „Jsem rád, že jsi zpátky. Nevím proč, ale bál jsem se, že tě ztratím.“
„To se nestane,“ usmála se na něj.
„Miluju tě, Leo,“ pevně ji k sobě přitiskl.
„I já tebe,“ řekla a zavřela oči.

Z kostela vycházel svatební průvod. Všude byl ještě sníh, ale ve vzduchu bylo cítit přicházející jaro. Svatebčané se dívali na ženicha s nevěstou, jen Marie smutně pozorovala Ekaterinu Nikolajevovou zavěšenou do Sergeje Budjanského. Když se dozvěděla, že se Sergej zamiloval do Ekateriny, byla zoufalá. Chtěla odejít do kláštera, ale Lea jí to rozmluvila. Dokázala ji přesvědčit o tom, že jednou potká někoho, s kým bude šťastná. Michail se závistivě díval na Pierra. Nejraději by na této svatbě vůbec nebyl. Ale nakonec přišel. Lea pozítří odjížděla se svým manželem do Francie a on ji chtěl ještě vidět.
Léopoldine zvedla hlavu k modrému nebi, kam se právě vznesl holub s holubicí, které svatebčané právě pustili z klece. O několik tisíc kilomatrů dále, pozoroval kníže Malinin racky vznášející se na pobřežím. Stál na palubě lodi, která před půl hodinou odplula z Calais. Studený vítr mu čechral vlasy navlhlé od jemného deště halícího moře před ním do mlžného oparu. Pozoroval mořské vlny tříštící se o osamělá skaliska v moři, a pak se dlouze zadíval do nebe. Loď se otočila po větru a vydala se na otevřené moře.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář