Svět v barvách (Le monde en couleurs)

Constance si všimla, že se něco stalo. Baronka Nikolajevová viditelně zbledla, kníže Budjanský a jeho sestra ztuhli.
„Stalo se něco?“ Řekla zneklidněně.
„Ne, vše je v pořádku,“ odpověděla Káťa zatímco se snažila vzpamatovat.
„Chtěla jsem se Vás jen zeptat, jestli jste tu někde knížete Malinina neviděla,“ pokračovala Constance. „Potřebovala bych s ním mluvit.“
„Ne, neviděla.“
Situace se zhoršovala každou vteřinou a Káťa se jen modlila, aby kněžna neřekla něco dalšího.
„Nevadí,“ usmála se Constance. „Půjdu ho hledat, snad budu mít štěstí. Hezky se bavte.“

Káťa neměla odvahu podívat se na kohokoli ze své společnosti. Pierre se tvářil nechápavě, Ivan překvapeně a Sergej s Leou si vyměnili nevěřícný pohled.
„Nemůžeš být tak zbabělá,“ řekla si v duchu a obrátila se na Sergeje. Jeho pohled byl neproniknutelný a svaly v jeho obličeji se ani nepohnuly.
„Mohli bychom si někde promluvit, Ekaterino?“ Řekl po chvíli.
Snažila se něco vyčíst z jeho hlasu, ale nedařilo se jí to. „Samozřejmě.“ Řekla nakonec.
„Sergeji, nemyslím si že...“ Lea se nejistě dívala na svého bratra. Ten ji ale neposlouchal, otočil se a odcházel. Káťa se mlčky vydala za ním. Připadala si jako vězeň jdoucí na popravu. Lea se za nimi nerozhodně dívala, a pak se ohlédla na Pierra.
„Nezlob se, musím jít za nimi. Počkáš tu, prosím?“ Upřela na něj prosebný pohled. Něco v jejím hlase Pierra donutilo okamžitě souhlasit. Vycítil, že se zřejmě stalo něco vážného a podle všeho se to týkalo toho muže, který se ucházel o jeho snoubenku.
„Půjdu s tebou,“ řekl Ivan.
„Ne,“ jeho sestra rozhodně zavrtěla hlavou. „Bojím se, že by to celou situaci jen zhoršilo. Buď tak hodný a počkej tu s Pierrem.“ Nepatrně nadzdvihla sukni svých plesových šatů a spěchala pryč směrem kterým odešel její bratr a Ekaterina. Cestou si snažila nějak utřídit myšlenky. Káťa jim podle všeho lhala o svém zranění a navíc se vídala s knížetem Malininem. Bála se, co tohle zjištění udělá se Sergejem. On Káťu miloval a to, že k nim nebyla upřímná bude jistě brát jako zradu. Zvlášť, když to mělo nějakou souvislost s Malininem. Jen doufala, že se jí podaří bratra zvládnout, a že nevyvolá nějaký skandál. Rychle se prodírala plesovým sálem. Sergej a Káťa se jí ztratili z dohledu.

Káťa následovala Sergeje do jednoho z postranních salonků. Zavřela dveře a čekala až kníže promluví. Obrátil se k ní a prohlížel si ji od hlavy k patě jakoby ji dnes viděl poprvé v životě. Najednou se mu zdálo, že tu světlovlasou dívku v modrých krajkových šatech vlastně vůbec nezná. Dívala se na něj svýma studánkově modrýma očima a on by byl schopen i v tuhle chvíli přísahat, že ta něžná bytost nedokáže lhát. Ale přesto to uměla. Lhala jim o tom, kde byla ten večer, kdy si poranila kotník. Byla s ním! Zřejmě jela do Petrohradu jen proto, aby se s ním mohla tajně scházet. A on byl tak hloupý, že ji nechal bydlet ve svém paláci a ještě jí ty schůzky umožnil. V hloubi srdce pořád doufal, že mu to Ekaterina nějak vysvětlí. Že kněžna Makajevová z nějakého důvodu lhala. Malinin věděl, že on Káťu miluje, možná svojí milence nařídil, aby mu něco nalhala a on se pak mohl radovat z toho, jak trpí. Ale rozum se vší silou snažil překřičet srdce, že to tak není.
„Můžete mi říct, jestli je pravda to, co říkala kněžna Makajevová? Byla jste v paláci knížete Malinina ten večer, kdy jste si poranila kotník?“
Káťa odvrátila svůj pohled. Po chvíli se na něj znovu podívala a v očích se jí zrcadlilo zoufalství.
„Ano, byla.“ Řekla tiše. Nechtěla vědět, co si o ní v tuto chvíli Sergej musí myslet. Přinejmenším to, že je lhářka. Protože tou i byla. Lhala jim, to byl fakt a nedalo se to nijak omluvit.
Sergejovo srdce sevřela vlna bolesti. Byla to pravda. Ani se nepokusila zapírat nebo se hájit.
„Proč?“ Zeptal se. Jeho hlas byl klidný a čišel z něj ledový chlad.
„Chtěla jsem s knížetem mluvit.“
Sergej ztratil poslední zbytek rozvahy a vydal se ke dveřím. Měl pocit, že pokud neodejde z místnosti, tak se snad zalkne. Káťa mu zastoupila cestu.
„Sergeji, prosím, vyslechněte mne. Já vím, že jsem Vám teď odporná, lhala jsem Vám, to nepopírám, ale nebylo to ze zlé vůle.“
„Tak proč? Nechtěla jste, abychom věděli, že z nás děláte hlupáky? Že jste přijala Leino pozvání jen proto, abyste se mohla dál scházet se svým milencem?“ Na Sergejovi bylo vidět, že se ovládá jen silou vůle. Nezvýšil na ni hlas, ale zněl jako ostří právě nabroušeného nože.
„Ne,“ v Kátiných očích se objevily slzy. „Tak to nebylo. Neřekla jsem Vám, že jsem se viděla s knížetem proto, že jsem věděla, že byste si to vyložil právě takhle. Nechápu, proč nedokážete pochopit, že jsme s knížetem přátelé. Vím, že ho nemáte rád, že ho nemá ráda ani Lea a Váš mladší bratr a nesnažím se knížete obhajovat, ale bolí mne, že je naše přátelství ohrožené jen proto, že jsem Vám musela lhát. Kníže je pro mne důležitý, to už jsem Vám řekla několikrát.“
„Bojíte se, že ohrozíte naše přátelství?“ Sergej se hořce rozesmál „Přátelství. Vy jste si ničeho nevšimla, že, Ekaterino.“
„O čem to mluvíte?“ Zeptala se Káťa nechápavě.
„O tom, že Vás miluji.“
Kátiny oči se doširoka otevřely. Nevěřícně se na něj dívala.
„Ano, je to pravda. Miluji Vás už dlouho. Líbila jste se mi už předtím, než jsem odjel na Kavkaz. Když jsem se vrátil zpátky a dozvěděl jsem se o tom vašem nevydařeném vztahu s baronem Černinským, doufal jsem, že to zklamání překonáte. Čekal jsem a doufal. Jenže pak jsem zjistil, že Vám vstoupil do života Malinin. Opravdu nevím, čím se mu Vás podařilo okouzlit. Je to člověk, který ženy jen využívá. Přesto jsem Vám uvěřil, že ho nemilujete, a že mezi Vámi a ním nic není. Když jste jela s námi do Petrohradu, byl jsem šťastný, protože jsem doufal, že si možná všimnete té náklonnosti, kterou k Vám chovám. Nechtěl jsem Vám říkat o svých citech, protože jsem si myslel, že ještě nejste připravená se znovu zamilovat. Že potřebujete čas a postupně si mne třeba všimnete.“
„Sergeji, já...“ Káťa jen těžko hledala slova. Stále se nemohla vzpamatovat ze Sergejova přiznání.
„Neříkejte nic. Je mi líto, že jste si neuvědomila, že já bych Vás miloval celým svým srdcem a udělal bych pro Vás všechno na světě. Nejsem jako ten mizera Černinský, který nedovedl bojovat za Vaši lásku, zradil Vás a zlomil Vám srdce. A ani nejsem jako Malinin, pro kterého jsou ženy jen zdrojem jeho vlastního potěšení. Ale nemusíte se bát, Ekaterino. Dnes jsem vše pochopil a svou láskou Vás již nebudu obtěžovat. Nejhorší na tom je, že Vás pořád miluji, miluji Vás i přesto, že vím, že jste možná byla a jste Malininova milenka. I přesto všechno, i přes veškerou svou ješitnost, přes to, že toho muže nenávidím, Vás stále miluji. Tolik bych si přál, abych se mohl oprostit, od všech těch citů, od vší té žárlivosti. I když je to hřích, teď jsi přeji, abych Vás dokázal nenávidět. Alespoň bych se necítil tak, jak se cítím teď.“ Obešel ji a rychlým krokem vyšel ze dveří.
„Sergeji!“ Zavolala za ním zoufale. Celá se roztřásla a do očí jí vytryskly slzy. Všechno zničila. Ztratila Sergejovo přátelství a ještě mu zlomila srdce. A ztratí i přátelství Ley a Ivana. Klesla na kolena a usedavě se rozplakala. Bylo jí jedno, že ji v tomhle stavu může někdo vidět. Na ničem už nezáleželo.
„Káťo.“ Do místnosti vběhla Lea. „Káťo, co se stalo?“ Klekla si vedle ní.
„Leo,“ vzlykla. „Leo, prosím odpusť mi. To jsem nechtěla.“
„Kde je Sergej?“ Mladá kněžna se rozhlédla po místnosti.
„Odešel.“
„Kam?“
„To já nevím. Byl rozčilený, mluvili jsme spolu, snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem Vám lhala jenom proto, že vím, že neschvalujete moje přátelství se Stěpanem. Že v tom nebyl zlý úmysl. Ale on...“
„Nevěřil ti, viď,“ povzdechla si Lea.
„Ne. Myslí si, že jsem jela do Petrohradu kvůli tomu, abych se mohla s knížetem tajně scházet. Je přesvědčený, že jsme milenci. Leo, prosím, musíš mi věřit alespoň ty, nikdy jsem s knížetem nic neměla.“ Zoufale se rozplakala.
„Já ti věřím.“ Lea ji k sobě přitiskla. „Vím, že nechápeš, proč se Sergej takhle chová, on...“
„Řekl mi, že mě miluje.“ Přerušila ji Káťa. „Zlomila jsem mu srdce.“ Vzlykla. „Stydím se ti podívat do očí, lhala jsem Vám a zranila jsem tvého bratra. A Vy jste na mne byli vždycky tak hodní.“
„Neboj se, Káťo.“ Konejšila ji Lea. „Znám Sergeje. Je prchlivý, ale nemyslí to zle. Promluvím s ním a pokusím se to urovnat, slibuji.“
„Ty se na mne nezlobíš?“ Podívala se na ni.
„Jistě, že zlobím. Neměla jsi lhát. Měla jsi říct pravdu. Sergej by časem pochopil, že je pro tebe Stěpan důležitý a jsem si jistá, že by dokázal respektovat tvůj vztah s ním. Je sice ješitný, ale člověk, kterého milujeme je pro nás důležitější než naše vlastní ješitnost a hrdost. Pokud je to, co k němu cítíme opravdová láska. Udělala jsi chybu, ale dokáži to pochopit. Ale teď musím jít.“
„Máš strach o Sergeje, viď?“
Lea mlčela. Nechtěla Ekaterině dělat ještě větší starosti, sama na tom nebyla dobře. Třásla se jako osikový list a byla bledá jako stěna. Rozhovor se Sergejem jí hluboce otřásl a Lea měla strach, v jakém stavu je její bratr.
„Pojedu domů, ano?“ Řekla Kátě. „Zajdi za Pierrem a Ivanem a přijeďte za námi. Budeš v pořádku?“
„Ano,“ přikývla Káťa.
Když Lea odešla, Káťa vstala. Nemohla se vrátit do paláce Budjanskách. Navíc po tom, co se dozvěděla, že ji Sergej miluje. A kromě toho nemohla dál přijímat pohostinnost lidí, kteří byli její přátelé a ona se jim odvděčila tím, že jim lhala. Zakryla si tvář a chvatně proběhla tanečním sálem. Nevěnovala pozornost sluhovi, který jí přinesl kabát. Nevšimla si, jak se na ni překvapeně dívá, chtěla být co nejdřív pryč. Ani si nezapnula knoflíky a vyběhla do mrazivé petrohradské noci. Cesta jí tančila před očima a skrz závoj slz téměř neviděla. Dala se do běhu. Mrazivý dech ji bodal do krku jako tisíce malých jehliček. Nevěnovala pozornost ničemu, co se dělo okolo ní, jen utíkala a utíkala.

Stěpan se pomalu vracel domů. Po rozhovoru s Léopoldine raději odešel. Jeho kočár se od Orlovových vrátil prázdný, chtěl se projít a trochu se uklidnit. Pomalu si začínal připouštět, že Lea má podle všeho pravdu. Skutečně prohrál. Ale hlavně nedokázal zapomenout na to, co mu řekla. „Milovat znamená umět nechat jít.“
Zahnul směrem k bráně vedoucí k jeho paláci v centru města. Jeho pozornost upoutala dívka v tmavém kožíšku, která běžela ulicí. U brány se na chvíli zastavila, opřela se o mříž, a pak se rozběhla dovnitř. Byla to Ekaterina. Stěpan se rozběhl za ní.

Káťa se zoufale podívala k paláci. Nohy jí začaly vypovídat službu. Klesla do sněhu a rozplakala se. Nedokázala se ovládnout.
„Ekaterino.“
Během první chvíle si ani neuvědomila, že je Stěpan u ní. Když to zjistila, schoulila se do jeho náruče a rozplakala se ještě usedavěji. Pevné mužské paže ji okamžitě objaly.
„Káťo, co se stalo? Někdo Vám ublížil?“ V jeho hlase byl slyšet strach. „Bože, vždyť ani nemáte zapnutý kožíšek.“ Přitáhl obě jeho části k sobě, ale mezitím si ještě ke své úlevě stihl všimnout, že její šaty jsou nepoškozené. Doufal, že se nestalo to, čeho se nejvíc bál.
Káťa ze sebe nebyla schopná vypravit ani slovo. Kníže ji vzal do náruče a rozběhl se s ní do domu. Posadil ji na pohovku v hlavním salonu a opatrně jí sundal kožíšek. Káťa se nebránila. Stěpan pevně stiskl zuby, když si všiml, že na odhalených částech těla má dívka pokožku celou červenou od mrazu. Vyběhl z místnosti a za chvíli se vrátil s teplou vlněnou přikrývkou, do které Káťu pečlivě zabalil. Pak nalil plnou skleničku vodky, klekl si k ní a vtiskl jí sklenku do ruku.
„Napijte se,“ Řekl důrazně. „Nebojte se, pomohu Vám.“
Káťa se poslušně napila.
„Ještě,“ poručil jí kníže.
Vodka pomalu vracela teplo do jejího ztuhlého těla.
„Teď mi řekněte, kdo Vám ublížil. Tak koho mám jít zastřelit?“ Dal skleničku na stranu, vzal ji za ruce a začal je třít. Káťa se znovu rozplakala.
„No tak,“ přitáhl ji k sobě. „Mně to můžete říct.“
Káťa se znovu schoulila do jeho náručí.
„Nikdo mi neublížil,“ vzlykla. „Můžu si za to sama. Na plese za námi přišla kněžna Makajevová. Sergej nás chtěl představit a ona řekla, že se známe, protože jsme se potkaly u Vás v paláci. A pak řekla, že je ráda, že je moje noha už v pořádku.“
„Aha, chápu.“ Řekl tiše Stěpan.
„Prozradilo se, že jsem lhala. Nejraději bych se neviděla. Všechny jsem strašně zklamala, Leu, Sergeje,“ dusila pláč na jeho prsou.
„Ekaterino, odpusťte mi,“ Slyšela, jak mu hlas rezonuje v hrudi. „Neměl jsem Vás přemlouvat, abyste mi pomáhala. Je to moje vina.“
Podívala se na něj uplakanýma očima. „Nenutil jste mne, abych lhala. Mohu si za to sama,“ namítla.
„Možná. Ale nemám na Vás dobrý vliv. Asi byste měla své přátele poslechnout a přestat se se mnou stýkat, myslí to s Vámi dobře,“ uhnul pohledem a odtáhl se od ní.
„Ale já už mám jen Vás,“ rozplakala se. „Navíc, mám Vás ráda a jsme přátelé. Je přece moje věc s kým se přátelím. Lidé, kteří tvrdí, že jsou moji přátelé by to přece měli respektovat.
Své přátele si každý vybírá sám a ostatní se s tím nemusí ztotožnit.“
Stěpan ji k sobě znovu přitiskl. „Také Vás mám rád,“ řekl prostě. „Nebojte se, s Budjanskými se to zase urovná, uvidíte.“
„Ne, zavrtěla hlavou. „Hrozně jsem ublížila Sergejovi!“
„Nechte mne hádat, kníže si myslí, že jsme milenci,“ povzdechl si Stěpan.
„Ano. Řekl mi, že mne miluje.“
„Já vím,“ řekl Stěpan prostě.
„Vy jste to věděl?“ Káťa téměř vykřikla.
„Jistě,“ přikývl Stěpan. „Muž na jiném muži pozná, když se mu nějaká žena líbí. A protože předpokládám, že budete chtít vědět, proč jsem Vám o tom neřekl, tak rovnou odpovídám, že jsem mizera a neudělal jsem to proto, že jsem věděl, že byste Leino pozvání do Petrohradu nepřijala.“
Káťa si dala hlavu do dlaní. „Asi bych se na Vás měla zlobit, ale nedokážu to. Musíte mi pomoci. Už se k Budjanským nemůžu vrátit!“
„Dobře. Pošlu tam Elenu a kočího. Sbalí Vám věci a přivezou je sem. Půjdu to zařídit hned.“
„Děkuji,“ řekla Káťa vděčně.
Když se Stěpan vrátil, posadil se naproti ní a pátravě se na ni zadíval. Káťa už neplakala, ale po tvářích jí stékaly slzy.
„Ten rozhovor s knížetem Vás hodně zasáhl, že?“ Řekl tiše.
Káťa přikývla. „Vím, že se na mne nemůže ani podívat. Tak strašně jsem ho zklamala,“ vzlykla. Stěpan si opět klekl k jejím nohám a vzal ji za ruce.
„To není jen to,“ řekl tiše.
„Co tím myslíte?“
„Myslím tím to, že jste si dnes poprvé uvědomila, že Vám Sergej Budjanský také není lhostejný, viďte?“
„Já nevím,“ vzlykla. „Já opravdu nevím. Nejsem schopná říct, co cítím.“
„To je v pořádku,“ přitáhl ji k sobě. „Tiše, to bude zase dobré,“ konejšil ji.

Káťa se pomalu uklidňovala. Přitisknutá ke Stěpanově hrudi už jen tiše vzlykala. Kníže počkal, dokud se zcela neutišila. Pak jí nalil ještě jednu skleničku vodky.
„Chystáte se mne opít?“ Zeptala se ho Káťa s hořkým úsměvem.
„Ne. Spíš mám starost, abyste se pořádně prohřála. Byla to šílenost běžet v tom mrazu div ne polonahá. I když nepochybuji o tom, že pro pány, které jste cestou potkala, to jistě byl příjemný zážitek.“
Káťa se zašklebila. „Nepřehánějte! Ale máte pravdu, doufám, že nikoho z těch lidí, kteří mne viděli v tom stavu už nepotkám.“ Přitáhla si kolena pod bradu a pečlivě se zachumlala do přikrývky.“
„Už je Vám lépe?“ Zeptal se Stěpan.
„Ano,“ přikývla. „Děkuji Vám.“
„Měli bychom si promluvit ještě o jedné věci. Měl bych se přestěhovat do svého druhého paláce, abychom tím ochránili Vaši pověst. Sice jsem Eleně a kočímu řekl, že jestli se někdo kromě Budjanských dozví, že jste tady, budou toho do smrti litovat, ale přesto si nejsem jistý, jestli se nám to povede utajit. Minimálně to budou vědět Budjanští.“
„Tím, že se odstěhujete moji pověst stejně nezachráníte, dobře to víte.“ Namítla Káťa. „Je jedno, jestli budete bydlet tam nebo tady, lidé si stejně vymyslí to, co uznají za vhodné. Navíc je zbytečné snažit se zachránit moji pověst, stejně už žádnou nemám,“ řekla unaveně. Nevšimla si, jak Stěpan sevřel ruce v pěst.
„Známost se mnou Vám nepřinesla nic dobrého. Měla jste si dát říct a vyhýbat se mi.“
„Přestaňte s tím,“ podívala se mu do očí. „Tohle bylo moje rozhodnutí. To já se rozhodla, že se s Vámi budu stýkat. Už o tom nechci nic slyšet. Tuhle záležitost považuji za uzavřenou. To já jsem se rozhodla, že budeme přátelé a Vám v podstatě nezbylo nic jiného než s tím souhlasit.“ Podotkla.
Stěpan se hlasitě rozesmál. „Takže jste mi konečně odhalila, jak to celé bylo. Prostě jste se rozhodla, že budeme přáteli a já jsem Vám to jen nedokázal vymluvit.“
„Tak nějak,“ na její tvář se konečně vrátil úsměv. Pomalu usrkla vodku.
„To je ale těžká rána pro moji ješitnost. Já jsem si myslel, že jsem si Vás pustil do života dobrovolně a teď se dozvím, že jste mě k tomu v podstatě donutila.“
„Ženy se nevyplatí podceňovat.“ Řekla s nevinným úsměvem.
„To máte pravdu.“ Ušklíbl se Stěpan. „Dejte jim šanci a obrátí Vám život vzhůru nohama.“
„To chápu. Musel jste si nejednou říkat, proč jste za mnou vůbec tím lesem běžel. Mohl jste si ušetřit tolik starostí.“
„To mi povídejte.“ Zavrčel. „Říkal jsem si to asi tak milionkrát.“
Káťa se rozesmála a Stěpan se začal také smát. „Jsem moc rád, že už je Vám trochu lépe.“
„Možná proto Vás mám tak ráda,“ zvážněla. „Jste sice občas pěkně nesnesitelný, ale dokážete mne rozesmát.
„To je vzájemné,“ usmál se na ni.
„Doufám, že mi nepomáháte jen kvůli tomu, že máte pocit viny kvůli mé zničené pověsti, nebo proto, že chcete naštvat knížete Budjanského?“
„Myslím, že odpověď znáte.“ Založil si ruce na prsou.
„Ano.“ Přikývla. „Znám. Ale stále tomu nemohu uvěřit. Kdyby mně někdo před rokem řekl, že mým ochráncem bude kníže Malinin, myslela bych si, že se dočista pomátnul nebo si ze mne dělá blázny.“
„A kdyby mně někdo řekl, že se budu starat o jednu drzou baronku, která můj život převrátí vzhůru nohama a já jí přesto všechno ještě budu mít rád...“
„Nechte mne hádat,“ skočila mu do řeči. „Vyzval byste ho na souboj.“
„Ano.“ Přikývl Stěpan.
„Mám pro Vás špatnou zprávu, kníže,“ řekla vážně. „Myslím, že se mne hned tak nezbavíte.“
„Hodláte se sem nastěhovat natrvalo?“
„Vadilo by Vám to?“
Stěpan nadzdvihl obočí a Káťa se rozesmála. „Neměla byste už pít, opilost se u Vás projevuje poněkud nebezpečně a to tak, že si utahujete ze svého okolí.“
„Nevím, kdo mi tu skleničku nalil,“ řekla nevinně. „Mimochodem, neměl byste tu ten dobrý likér, co jste mi nabídl, když jsem tu byla naposled?“
Stěpan se na ni dlouze zadíval. „Koneckonců, proč ne.“ Pokrčil rameny. „Bude docela příjemná změna vidět opilého někoho jiného než sám sebe. Ale varuji Vás, Ekaterino. Až Vám bude špatně, tak mne nevolejte. A zítra nechám pro jistotu schovat veškerý alkohol, který je v domě.“
Káťa se na něj zaškaredila, a pak si spokojeně prohlédla další plnou skleničku.
Když už jste v trochu lepší náladě, měli bychom si promluvit o vašich citech k Sergeji Budjanskému.“
Káťa okamžitě zvážněla a smutně se na něj podívala. „Už jsem Vám řekla, že nevím, co k němu cítím.“
Stěpan si přitáhl křeslo naproti ní, přiložil do krbu a pohodlně se usadil. „Já si myslím, že si jen nechcete přiznat, co k němu vlastně cítíte. Jednou jste se ošklivě zklamala a už nehodláte dávat svoje city a srdce jen tak všanc. Bojíte se, že se zklamete. A jeden z dalších důvodů, proč svoje city nevědomky potlačujete, je možná i to, že Sergej Budjanský je bratr Vaší kamarádky a Vy se bojíte, že pokud by to mezi Vámi a Sergejem nevyšlo, ztratíte i přátelství Léopoldine.“
„Tak to víte víc než já.“ Řekla Káťa. „I kdyby to tak bylo, tak je to stejně jedno. Sergej se na mne v životě už ani nepodívá a Léopoldine odjede do Francie. Takže jsem je i tak oba ztratila.“ Její oči byly znovu smutné. „Jen by mne zajímalo, proč jste se najednou začal tak zajímat o to, co k Sergeji Budjanskému cítím. Skoro se mi zdá, že byste byl rád, kdybychom se dali dohromady. Což, jak jistě uznáte, je poněkud překvapivé vzhledem ke skutečnosti, že Sergeje nemáte – jemně řečeno – moc v lásce.“
„To je sice pravda, ale Vás mám rád.“
„Tak to jsem nepochopila.“
„Sice nemám rád Sergeje Budjanského, ale pro Vás chci to nejlepší. A ač to neříkám rád, musím knížeti přiznat jisté kvality. S tím, jak Budjanští přistupují k významu slova rodina, by se o Vás vždy staral. Dokázal by Vás udělat šťastnou a hlavně, byl by dobrou protiváhou k Vaší zbrklosti. Byl by rozvážný za Vás za oba. Je tu sice problém s jeho žárlivostí, ale pokud by Vás měl doma pod zámkem, tak by se z něj stal krotký beránek. Vy už byste si s ním poradila. Omotala byste si toho chudáka kolem prstu a dříve či později byste si stejně prosadila většinu věcí, které byste chtěla.“
Káťa se musela smát. „Kdyby Vás Sergej slyšel, jistě by nevěřil vlastním uším. Jeho největší nepřítel a můj údajný milenec popisuje jeho klady.“
„Život je plný překvapení.“ Řekl klidně Stěpan. „Ale když už mluvíme o domnělých milencích, měl bych si jít vyčistit pušku.“
„Cože?“ Řekla nechápavě.
„Abych se měl čím bránit, až sem vtrhne kníže Budjanský. Jak si myslíte, že zareaguje, až se od Eleny dozví, že má za úkol přestěhovat Vaše věci sem?“
„Nijak,“ řekla Káťa. „Jen se utvrdí v tom, co si myslí a řekne si, že mu už nestojím za jedinou myšlenku nebo pohled. Nemusíte se bát, Sergej mi to dnes večer dal dost jasně najevo. Ať už ke mně cítil cokoli, je to minulost.“ Dala si hlavu do dlaní.
Stěpan pochybovačně nadzdvihl obočí. „Dobrá. Odvedu Vás do hostinského pokoje. Potřebujete si odpočinout.“

Káťa následovala Stěpana do prvního patra, do jednoho z pokojů pro hosty. Byla to příjemná místnost, stěny byly pokryté květinovými tapetami a nábytek ze světlého dřeva působil příjemným teplým dojmem.
„Sundejte si tu pokrývku.“ Řekl jí Stěpan.
„Cože?“ Podívala se na něj překvapeně.
„Nebojte se.“ V očích se mu mihly šelmovské ohníčky. „Nechci Vás svést. Jen se chci podívat, jak je na tom Vaše pokožka.“
Káťa si mlčky spustila pokrývku z ramen. V místnosti bylo příjemné teplo.
„Výborně,“ Stěpan se spokojeně usmál. „Vypadá to, že mráz Vám nenechá na kůži žádné stopy. Máte víc štěstí než rozumu.“
Na Káťu začal působil alkohol, který vypila. Zívla a natáhla se na postel. „Trochu si zdřímnu,“ řekla a zavřela oči. „Dejte mi prosím vědět až přivezou moje věci, musím se převléknout.“
Stěpan přinesl s vedlejšího pokoje další vlněnou pokrývku a pečlivě dívku přikryl. Chvíli nad ní postál a pozoroval ji, jak tiše oddechuje. Pak zhasnul všechny svíce kromě jediné a tiše odešel.

„Sergeji, Sergeji!“ Lea proběhla knihovnou a vpadla do bratrovy pracovny. Sergej seděl na židli za svým pracovním stolem.
„Díky bohu,“ vydechla a snažila se popadnout dech. „Měla jsem o tebe starost.“
„Nic mi není,“ řekl bezvýrazným hlasem.
„Je mi to líto,“ řekla Lea tiše. „Vím, jak tě asi musí bolet, že nám Káťa lhala.“
Sergej si povzdechl. „Mnohem víc než to, že nám lhala, mne bolí to, že jsem za hlupáka. Myslel jsem si, že mám šanci získat si její lásku a ona se mezitím celou dobu scházela s Malininem.
Lea objala bratra kolem ramen. „Já vím, že ho nesnáším, chápu to, ale pro Káťu je ten člověk důležitý.“
„Jistě. Je to její milenec.“ Řekl hořce Sergej.
Lea vzala jeho hlavu do dlaní. „Káťa mi říkala, že to tak není a já jí věřím.“
„Ty jí věříš? Vždyť nám už lhala.“
„To ano. Ale nevěřím tomu, že by lhala o svém vztahu s Malininem. Celou dobu tvrdila, že jsou přátelé. Ví, že ho nemáme rádi, možná proto nám lhala. Věděla, že bychom to, že se s ním přátelí neschvalovali a chtěla si zřejmě jen ušetřit problémy. Vím, že nám to měla říct, ale na jednu stranu ji chápu.“
Sergej jen zakroutil hlavou. „Už nevím, čemu mám věřit.“ Dal si hlavu do dlaní. „Necháš mne prosím teď samotného?“
„Jistě,“ Lea se na něj smutně podívala a odešla. Chvíli po jejím odchodu někdo zaklepal na dveře.
„Ano?“ Řekl neochotně Sergej. Do místnosti nahlédla Paša.
„Pane, je tu služebná od knížete Malinina a prý s Vámi musí mluvit.“
„Ať jde dál.“ Řekl okamžitě Sergej.
Do místnosti vešla evidentně vystrašená mladá dívka.
„Dobrý večer, pane.“
„Dobrý večer. Co si přejete?“
„Kníže Malinin mne posílá pro věci baronky Nikolajevové,“ řekla Elena a upírala na Sergeje vyděšené oči.
„Cože?“
„Ano.“ Zakoktala se Elena. „Slečna teď bude bydlet u nás. Mám sbalit její věci a...“
„Nic balit nebudete,“ procedil Sergej mezi zuby a vyběhl z místnosti. Elena se pokřižovala.

Stěpan se probíral účty ve své pracovně, když ho z práce vytrhlo prudké bouchání na vstupní dveře. Soustředěně se zaposlouchal. Bouchání stále sílilo. Stěpan se pohodlně opřel o opěradlo bohatě vyřezávané židle a čekal. Netrvalo dlouho a uslyšel hlasy.
„Pane, tam nemůžete!“
„Kde je kníže?“
Stěpana ani trochu nepřekvapilo, že slyší rozčilený Sergejův hlas. Nikdo jiný to ani být nemohl. Odložil účty na desku stolu a čekal.
„Pán je v pracovně. Řeknu mu, že jste tady,“ sluhovi se třásl hlas a Stěpan si jen znechuceně pomyslel, že by si měl najít statečnější služebnictvo.
„To není třeba, najdu si ho sám.“
Sergej Budjanský byl evidentně v ráži. Stěpan se jen pousmál a snažil se odhadnout, za jak dlouho se knížeti podaří najít ty správné dveře. Mezi bouchání jednotlivých dveří se mísily výkřiky zoufalého sluhy. Konečně se rozletěly dveře jeho pracovny a na prahu se objevil Sergej. Sluha nahlížel do místnosti přes jeho ramena a tvářil se jako hromádka neštěstí.
„Kníže, vítejte, čekal jsem Vás,“ řekl klidně Stěpan a ani se neobtěžoval vstát ze židle.
„Kde je?“ Zeptal se Sergej.
„Pane, omlouvám se, snažil jsem se pána zastavit, ale...“ blekotal nešťastný sluha.
„V pořádku. Můžeš jít,“ odpověděl mu Stěpan.
Sergej popošel ke stolu, opřel se o jeho desku a zadíval se knížeti do očí.“
„Ptám se Vás ještě jednou. Kde je?“
„Předpokládám, že myslíte Ekaterinu,“ řekl pomalu Stěpan.
„Koho jiného,“ vyštěkl Sergej.
„Nejdřív byste se měl uklidnit,“ odpověděl mu suše kníže.
„To nemám v plánu. Tak kde je? Nebo si ji mám najít sám?“
„Opatrně, kníže,“ Stěpan se předklonil. Hlavy obou mužů od sebe byly vzdálené jen několik centimetrů. „Nezapomínejte, že jste vnikl bez pozvání do mého domu a já Vaši přítomnost nemusím trpět.“
„Opravdu?“ Sergej se ošklivě zasmál. „Řekněme, že ten Váš vzkaz, který jste mně poslal po své služebné je dostatečný důvod k tomu, abych se sem pozval sám. A teď mi řekněte, kde je Ekaterina, protože Vás nenechám zničit její pověst. To, že Vy v sobě nemáte ani kapku slušnosti neznamená, že ji v sobě nemá ani ona. Nedovolím, aby se kvůli Vám stala vyvrhelem slušné společnosti, a aby si na ni každý ukazoval.“
„To je mi ale plamenná řeč! Nechápu, proč se stále tak umanutě snažíte zachraňovat její pověst, když jste přesvědčený o tom, že je mojí milenkou.“
„To je moje věc. A odmítám tady s Vámi ztrácet čas. Tak kde je?“
„Je nahoře,“ odpověděl klidně Stěpan. Sergejův obličej nejdříve zbledl, a pak zbrunátněl vztekem.
„Kde je tvoje ložnice, ty mizero!“ Procedil mezi zuby.
„Po schodech nahoru, první dveře vlevo.“ Řekl ochotně Stěpan. Sergej se rozběhl pryč. Kníže vstal a se spokojeným úsměvem se vydal za ním. Sergej rychle vyběhl schody a vrazil do dveří Stěpanovy ložnice. V místnosti hořela jediná svíce a jeho oči si pomalu zvykaly na přítmí. Postel byla ustlaná a ležel přes ní světlý přehoz. Sergej se rozhlédl kolem sebe. Kroky za jeho zády mu prozradily, že za ním stojí kníže. Otočil se na něj.
„Co to má znamenat?“
„Pokud vím, ptal jste se na moji ložnici,“ pokrčil rameny Stěpan. „Sice nevím, co je pro Vás na ní tak zajímavého, ale budiž. Chcete si snad pořídit nový nábytek a hledáte inspiraci?“
„Přestaňte si ze mě dělat blázny,“ řekl výhružně Sergej. „Vy dobře víte, že hledám Ekaterinu. Nemám čas ani náladu na ty Vaše přihlouplé vtipy.“
„To Vy jste automaticky předpokládal, že je v mé ložnici.“ Řekl ledově klidně Stěpan. „Jak vidíte, není ani v mé ložnici, ani v mé posteli. Co třeba zkusit pokoj pro hosty? Chodbou doprava, poslední dveře vlevo.“
Sergej neřekl ani slovo a vyběhl z místnosti. Stěpan se pomalým krokem vydal za ním.

Káťa spala tvrdým spánkem. Jednu chvíli se jí zdálo, že slyší zpovzdálí nějaké zvuky, ale spala klidně dál.
Sergej otevřel dveře. Místnost osvětloval jediný svícen stojící na stole uprostřed místnosti. Nevšímal si ničeho kolem sebe, viděl jen ženskou postavu ležící na posteli. Přistoupil blíž. Dívčina tvář byla klidná a v tichu místnosti bylo slyšet, jak pravidelně oddechuje. Zpod vlněné přikrývky vykukoval jen její obličej a vlasy. Sergej si klekl k posteli. Nevšiml si, že se kníže opřel jednou ruku o veřeje stále otevřených dveří a pozoruje ho zamyšleným pohledem.
Sergej opatrně položil ruku na místo, kde tušil dívčino rameno.
„Káťo,“ řekl tiše. „Káťo probuďte se.“
Žádná odezva. Její oddychování bylo stále stejně pravidelné.
„Káťo,“ Sergej s ní opatrně zatřásl. „Káťo.“
„Co se děje?“ Řekla dívka zmateně a pokoušela se zachytit, co se stalo.
„Káťo, to jsem já, Sergej,“ řekl jemně mladý kníže.
„Káťa se nejistě nadzvedla a zapřela se rukou o postel. Stále se nemohla probrat, cítila se jakoby ji někdo praštil do hlavy palicí.
„Sergeji?“ Řekla, když se konečně trochu vzpamatovala a uvědomila si, kde je. Byla přece ve Stěpanově paláci. „Neměla bych už nikdy pít,“ pomyslela si v duchu. „Blázním z toho.“ Promnula si oči, ale když je znovu otevřela, uviděla před sebou Sergejův obličej. Byla to skutečnost.
„Sergeji, co tady děláte?“ Řekla zmateně.
„Přišel jsem Vás odvézt zpět. Pojďte, pomohu Vám vstát.“ S ulehčením si všiml, že na sobě stále má plesové šaty.
„Ale to nejde.“ Řekla Káťa. Konečně se probrala natolik, že byla schopná přemýšlet. Za Sergejovými zády uviděla knížete opírajícího se o veřeje dveří. Sergej zachytil její pohled a ohlédl se. Při pohledu na Stěpana začal znovu ztrácet rozvahu.
„Káťo nemusíte tu s ním zůstávat. Pojďte se mnou.“
„Kníže, necháte nás prosím chvíli o samotě?“ Káťa se prosebně obrátila na Stěpana.
„Jistě,“ přikývl okamžitě. „Kdybyste mne potřebovala stačí zavolat,“ dodal a zavřel za sebou dveře.
„Ekaterino, co to má znamenat?“ Zeptal se Sergej. „Proč jste se nevrátila domů? Sice jsem na Vás byl rozzlobený, ale nikdy bych Vás nevyhnal ze svého paláce,“ řekl posmutnělým hlasem.
„Myslím, že to tak bude lepší.“ Odpověděla mu Káťa a pomalu vstala z postele. „Lhala jsem Vám a chápu, že mnou teď musíte pohrdat. Není správné, abych dál přijímala Vaši pohostinnost.“
„Jak jsem právě zjistil, nikdy bych Vámi nedokázal pohrdat,“ řekl hořce Sergej. „Na to Vás mám příliš rád. Když jsem zjistil, že chcete zůstat tady, málem jsem se zbláznil žárlivostí.“
„Kolikrát Vám mám říkat, že mezi mnou a knížetem nic není,“ řekla Káťa unaveně.
„Tak proč se se mnou nevrátíte zpátky?“
„Protože to nejde. Chtěla bych zůstat tady. Příliš jsem Vám ublížila, a pak, potřebovala bych si ujasnit, co k Vám vlastně cítím,“ v jejích očích se objevily slzy.
„Co tím myslíte?“ Popošel k ní a sevřel její ruce ve svých.
„Kníže Malinin mi řekl, že si odmítám připustit, že mi na Vás záleží, protože se bojím zklamání. Podle něj už nechci dávat své srdce a city všanc.“
„To Vám řekl Malinin?“ Zeptal se šokovaný kníže.
„Ano.“ Přikývla Káťa. „A také mi řekl, že bych Vám měla dát šanci, protože si je jistý tím, že byste mne nezklamal.“
„To Vám opravdu řekl kníže Malinin?“
„Ano,“ Káťa se smutně usmála. „Řekl mi, že Vás sice nemá rád, ale že pro mne chce to nejlepší. A to nejlepší pro mne jste podle něj zřejmě Vy.“
Sergej nevěděl, co si o tom má myslet. Podle všeho se ho kníže zastal a snažil se přesvědčit Ekaterinu, aby mu dala šanci. To pomyšlení, že se za něj přimlouval právě on se mu sice příčilo, ale chtě nechtě byl knížeti za jeho slova vděčný.
„Tak se se mnou vraťte zpátky. Tady přece nemůžete zůstat. Co Vaše pověst?“
„Stejně už žádnou nemám,“ Káťa se posadila na postel. Sergej se posadil k jejím nohám. „To neříkejte, protože to tak není,“ namítl rozhodně.
„Řekněte mi, Vy jste mi ochotný odpustit to, že jsem Vám lhala?“
„Ano,“ řekl Sergej. „Ale musíte mi slíbit, že se to nebude opakovat.“
„To Vám ráda slíbím. Ale je tu ještě jedna věc. Jste ochotný přijmout knížete Malinina jako součást mého života? Nechci v budoucnu volit mezi Vaší láskou a jeho přátelstvím.“ Káťa se na knížete upřeně zadívala. Sergej dlouhou chvíli mlčel.
„Asi mi nic jiného nezbývá, že?“ Řekl s povzdechem. „Ano, slibuji Vám, že udělám vše co bude v mých silách, abych Vaše přátelství s knížetem Malininem dokázal respektovat.“
Káťa se tiše rozplakala.
„Co se stalo?“ Zeptal se vyděšeně Sergej.
„Jen to, že je to mnohem víc než v co jsem mohla doufat,“ řekla tiše Káťa. „Nevěřila jsem, že z lásky ke mně dokážete překonat i vlastní hrdost.“ Dodala se slzami v očích.
„Kvůli Vám toho dokáži mnohem víc. Vrátíte se tedy se mnou?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Pokud Vám na mně opravdu tolik záleží, budete mi věřit a necháte mne tady. Ale uvidíme se zítra a pokusíme se společně zbořit tu bariéru, kterou jsem sama v sobě vystavěla po tom zklamání s baronem Černinským. Budete se mnou muset mít trpělivost. Pomůžete mi?“ Vzala ho za ruku.
„Nebudu Vám lhát. Nejraději bych Vás odsud odvedl, ale pokud bude výsledkem toho, že Vás tady nechám to, že nám dáte šanci na společnou budoucnost, pak to přijímám. I když si myslím, že jsem se musel úplně zbláznit.“
Káťa ho políbila na tvář. „Děkuji. Uvidíme se zítra. Pošlete sem prosím moje věci.“
„Jistě,“ přikývl těžce Sergej.
„Půjdu si lehnout, jsem hrozně unavená. Pozdravujte ode mne Leu. Dobrou noc.“
„Dobrou noc.“ Sergej jí políbil ruku. „Neřeknete knížeti, že jste se rozhodla tu zůstat?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Pozná to sám. Naviděnou zítra.“ Usmála se na něj.
I když odcházel se smíšenými pocit a nejraději by ji chytil do náruče a odnesl třeba násilím, ovládl se. Cítil, že ho Káťa dnešním dnem začala vidět v jiném světle. Jako někoho, kdo by jí dokázal dát potřebnou lásku a jistotu a především jako někoho, koho by mohla milovat. A přesto že mu rozum říkal, že se musel úplně zbláznit, když ji dobrovolně nechává v tomhle domě a s ním, srdce mu našeptávalo, že je konečně na té správné cestě.

Když scházel do přízemí, všiml si knížete Malinina stojícího u paty schodiště. Evidentně na něj čekal. Když ho uviděl, otočil se a vešel do otevřených dveří. Neměl nejmenší chuť za tím člověkem jít, ale Ekaterina tady zůstávala a on se musel pokusit zjistit co nejvíc. Neochotně vešel otevřenými dveřmi dovnitř. Ocitl se ve velkém salonu. Kníže stál nedaleko stolku s nejrůznějšími lahvemi s pitím.
„Odcházíte sám?“ Zeptal se. V jeho hlase ale tentokrát nebyl slyšet výsměch.
„Ano,“ založil si ruce na prsou. „Ekaterina trvala na tom, že tu zůstane.“
„Čekal bych, že se na její názor nebudete ohlížet a pokusíte se ji odsud odvézt třeba násilím. Lhal bych, kdybych řekl, že nejsem překvapený, že jste to neudělal a rozhodl jste se respektovat její přání.“
„Chci se Vás na něco zeptat.“ Řekl Sergej. „Měl jste s Ekaterinou někdy něco?“
„No konečně.“ Usmál se kníže. „Už jsem si myslel, že se mne snad nikdy nezeptáte a dál se budete mučit těmi Vašimi fantaziemi. Ne, nikdy jsem s Ekaterinou nic neměl.“
„Jak Vám to mám věřit?“
„Nemáte mne rád, možná oprávněně, toho jsem si vědom, ale myslím, že i Vy musíte uznat, že nejsem lhář. Všichni ti, kteří mne nesnáší Vám potvrdí, že jsem mizera, ale neřeknou, že jsem lhář. Jistě, mohl bych Vám klidně říct, že jsem s baronkou něco měl a nechat Vás se užírat. Nebudu zapírat, že by mi to neudělalo radost, ale záleží mi na ní. A vím, že Vás má ráda, i když si to není moc ochotná připustit. Takže Vám řeknu pravdu. Je na Vás jestli dokážete ukrotit svou žárlivost a budete mi věřit, nebo jestli budete dál fantazírovat o tom, že já a Ekaterina jsme milenci.
Sergej se na něj díval neproniknutelným pohledem.
„Dáte si?“ Stěpan ukázal na skleničku vodky. „Nemusíte se bát, to pití není otrávené.“
Sergej natáhl ruku. „Děkuji,“ řekl neochotně. Stěpan jen mlčky přikývl a napil se.
„Klesl jsem opravdu hluboko. Popíjím s Vámi vodku.“ Povzdechl si Sergej.
Stěpan se ušklíbl. „Chápu, že je to těžká rána pro Vaši hrdost, ale věřte mi, že já z toho taky nejsem dvakrát nadšený.“
„Vždycky musíte mít navrch, že?“ Řekl Sergej s odvrácenou tváří. „Vypadá to, že se Vás kvůli Ekaterině budu muset naučit respektovat. Dala mi jasně najevo, že musím vzít na vědomí Vaše přátelství a já jí to nedokážu odmítnout, přetože se jí nemohu vzdát.“
„Buďte klidný, kníže, ta dáma nás oba nutí dělat to, co nechceme.“ Řekl Stěpan s hořkým úsměvem.
„Děkuji za útěchu,“ ušklíbl se Sergej.
„Máte štěstí, budete mne muset snášet jen jako dobrého přítele Ekateriny. Vaše sestra se evidentně nenechá přesvědčit o tom, aby mi dala šanci.“
„Lhal bych, kdybych řekl, že nejsem rád,“ podíval se na něj úkosem Sergej. „Sice jsem vděčný tomu, že se nestanete součástí naší rodiny, ale ač mám pocit, že to snad nedokážu ani vyslovit, jsem Vám vděčný za to, co jste řekl Ekaterině.“
„To nemusíte. Neudělal jsem to kvůli Vám.“ Řekl Stěpan upřímně.
Sergej odložil skleničku na stůl. „Děkuji za pití. Doufám, že se hned tak neuvidíme.“
„Nápodobně.“ Řekl Stěpan. „Dobrou noc.“
Když Sergej odešel, Stěpan popošel k oknu a zamyšleně se zadíval ven.

„Leo, kam jsi zmizela? Kde je Sergej a Káťa? Co se stalo?“ Ivan s Pierrem se objevili v knihovně, kde zamyšlená dívka seděla na pohovce. Lea se na ně zaraženě podívala.
„Káťa Vám nic neřekla?“
„Ne,“ řekl udiveně Ivan. „Co nám měla říct?“
„Poslala jsem ji za Vámi. Sergej s Káťou se podle všeho hrozně pohádali a Sergej odešel z plesu pryč. Káťa byla úplně zlomená, když jsem ji našla, plakala a omlouvala se mi. Měla jsem strach o Sergeje, tak jsem ji poprosila, ať zajde za Vámi a řekne Vám, že jsem jela za ním.“
„Vůbec se neukázala!“ Pierre se zneklidněně podíval na Ivana.
„Bože,“ Lea si podepřela hlavu. „Je to moje vina, neměla jsem ji nechávat samotnou. Snad je v pořádku.“
„Třeba se vrátila sama,“ Ivan jí položil ruku na rameno. „Zajdu se podívat do jejího pokoje. Co Sergej?“
„Je v pracovně,“ řekla Lea. „Mluvila jsem s ním, není na tom moc dobře. Ale požádal mne, abych ho nechala samotného, tak mi nezbylo nic jiného, než jeho přání respektovat. Musí se s tím nějak poprat sám.“
„Půjdu se podívat, jestli je Káťa nahoře.“
Lea s Pierrem osaměli. Vévoda si přisedl na pohovku ke své snoubence. „Nedělej si starosti,“ objal ji kolem ramen. „Všechno se nějak vyřeší. Musíš to nechat na Sergejovi a Ekaterině, nemůžeš jim nijak pomoci.“
„Já vím, ale je to tak těžké. Někdy si říkám, že naše rodina snad nikdy nebude mít klid.“ Položila si hlavu na jeho rameno. Pierre ji něžně hladil.
„Káťa nahoře není,“ Ivan se vrátil zpátky do knihovny.
„Půjdu za Sergejem,“ řekla Lea rozhodně. „Tohle se mi vůbec nelíbí. Káťa na tom nebyla dobře, mám o ni hrozný strach.“
„Slečno Léopoldine,“ na prahu místnosti se objevila Paša.
„Ano?“ Zeptala se Lea tázavě.
„Chtěla jsem se jen zeptat, co mám dělat s tou služebnou od knížete Malinina. Odmítá odejít.“
„Cože? Pašo, o čem to mluvíš?“
„Za panem Sergejem přišla nějaké služebná od knížete Malinina. Zavedla jsem ji za ním do pracovny, mluvili spolu a pán pak odešel. A ona od té doby sedí v kuchyni a nechce odejít.“
„Proboha,“ Lea se roztřásla. „Pokud šel Sergej za knížetem Malininem, mohlo to dopadnout všelijak.“
„Kdy Sergej odešel?“
„Je to nejméně hodina,“ odpověděla Paša.
„Proč jsi mi o tom neřekla dřív?“ Vyjela na ni Lea.
„Omlouvám se, já...“
„Rychle ji sem přiveď!“
„Myslíš, že Sergej šel za Malininem?“ Ivan se obrátil na svou sestru.
„Jsem si tím jistá. Jen doufám, že neudělá nějakou hloupost. Neměla jsem ho nechávat samotného. Proč nám to Paša neřekla dřív? Ztratili jsme tolik času!“ Ivan ji objal kolem ramen. „Neboj se, Sergej bude v pořádku, uvidíš.“
Do knihovny vešla vyděšená mladá dívka. Paša stála krok za ní.
„Dobrý den,“ řekla váhavě. „Jsem Lena, služebná knížete Malinina. Prý si se mnou přejete mluvit.“
„Můžeš jít, Pašo,“ řekla Lea a počkala až služebná zavře dveře. „Proč jsi přišla za mým bratrem?“
„Měla jsem mu vyřídit vzkaz od mého pána,“ služebná si nervózně mnula ruce.
„Jaký vzkaz?“
Lena na chvíli zaváhala a nerozhodně se na Leu podívala.
„Tak mluv. Jaký vzkaz jsi mu měla vyřídit?“
„Říct mu, že jsem si přijela pro věci baronky Nikolajevové, sbalit je a odvést je ke knížeti do paláce.“
„Baronka Nikolajevová je u Vás?“
„Ano, madam,“ přikývla Lena.
„Musíme tam okamžitě jet,“ vyhrkla Lea a obrátila se na Pierra a Ivana. „Bojím se toho, co by se mohlo stát. Musíme si pospíšit.“
„Jdu pro kočího,“ řekl Ivan. Ještě než stihl vyběhnout z místnosti, ozvalo se bouchnutí hlavních dveří. Všichni vyběhli do haly.
„Sergeji, díky bohu,“ Lea se vrhla do náruče svému bratrovi, který ji mlčky objal.
„Kde jsi byl?“
„U knížete Malinina,“ odpověděl jí Sergej a sklepával si sníh z kabátu. Pak zahlédl Lenu, která z chodby opatrně nakukovala do haly.
„Pojď sem,“ zavolal na ni.
„Ano, pane?“ Přicházela k němu pomalým krokem.
„Zavedu tě do pokoje baronky Nikolajevové. Sbalíš její věci a odvezeš je k Vám.“
„Ano,“ přikývla.
Lea se tázavě podívala na svého bratra.
„Počkejte na mne v knihovně, prosím. Hned tam budu.“

Lea neklidně přecházela po knihovně. Zdálo se jí, že její bratr je nahoře celou věčnost. Když se konečně otevřely dveře a Sergej vešel, všichni se na něj netrpělivě zadívali.
„Ekaterina bude bydlet u knížete,“ Řekl klidně. Lea se chtěla na něco zeptat.
„Všechno Vám řeknu zítra, dnes ne. Mám toho dost, jsem unavený. Půjdu si lehnout.“
„Dobře,“ přikývla Lea a políbila ho na tvář. „Sladké sny, bráško.“
„Jdu taky,“ řekl Ivan. „Pro dnešek mám vší té zábavy až pokrk.“ Jeho sestra se na něj chápavě usmála. Když s Pierrem osaměli, její snoubenec ji vzal za ruku a odvedl ji ke křeslu. Pak si ji posadil na klín.
„Povíš mi, co se tady děje?“ Řekl prosebně. „Je mi jasné, že ta dnešní záležitost je spojená s tím knížetem. Vůbec tomu nerozumím.“
„Je to dlouhý příběh,“ řekla Lea tiše.
„Máme na to celou noc,“ usmál se na ni.
„Dobře,“ opřela se o jeho rameno a začala vyprávět.
„Ten chlap je ale skunk,“ řekl Pierre rozzlobeně, když mu Lea asi po hodině konečně všechno dovyprávěla. „Kdybych to byl věděl, mluvil bych s ním jinak.“
„Já vím. Proto jsem ti taky nic neřekla.“
„Je mi Sergeje líto. Toho chlapa zřejmě baví hrát si s lidskými city. Ani se Sergejovi nedivím, že ho nemůže vystát.“
Lea si jen mlčky povzdechla. „To je jedno. Hlavní teď je, aby byl Sergej v pořádku. Nevím, co se tam dnes stalo. Zdálo se mi, že byl Sergej tak nějak podivně klidný, nechápu to. Myslela jsem si, že chce Káťu odvézt třeba i násilím. Neumím si to vysvětlit. Jen doufám, že neudělal nějakou hloupost.“
„Neměj strach,“ řekl Pierre. „Sergej je rozumný chlap, neprovedl by nic šíleného.“
„Zamilovaní lidé dělají hlouposti, Pierre,“ řekla Lea zamyšleně.
„Už se tím netrap,“ pohladil ji po vlasech. „Víš co se říká. Ráno je moudřejší večera. A teď by sis měla jít lehnout, je na tobě vidět, jak moc si unavená.“
Lea ho políbila. Opětoval její polibek, a když se jejich rty rozdělily, jemně ji pohladil po tváři.
„Jsem moc ráda, že tě mám,“ zašeptala tiše.
„I já jsem rád.“ Řekl a vzal ji za ruku. „Pojď, doprovodím tě nahoru.“

Ráno Lea nemohla spát. Vstala asi v šest hodin a sešla dolů, kde zjistila, že není sama, kdovstal brzy. U stolu v jídelně seděl Sergej a popíjel horký čaj.
„Dobré ráno, sestřičko,“ usmál se na ni, když ji uviděl.
„Dobré ráno. Zdá se mi to, nebo máš dobrou náladu?“ Sedla si naproti němu.
„Dobrá nálada se tomu říkat nedá, ale řekněme, že se na všechno dívám dnes trochu optimističtěji. Omlouvám se, že jsem ti hned včera neřekl, co se dělo, ale potřeboval jsem si to trochu utřídit.“
„To nevadí. Povíš mi to teď?“
„Jistě,“ přikývl.

„Nemohu tomu uvěřit,“ Lea se nevěřícně dívala na svého bratra. „Malinin se tě zastával?“
„Také jsem tomu nemohl uvěřit. Takže takhle to je.“
Lea zakroutila hlavou. „Jsem za tebe ráda,“ usmála se na něj. „Pevně věřím, že s tebou a Káťou je to teď na dobré cestě. Máš pravdu, je sice nepříjemné, že se rozhodla v tom domě zůstat, ale moc lidí o tom neví. V podstatě jen my a ta služebná. Našemu služebnictvu nic vysvětlovat nemusíme, a ta dívka od Malinina byla pořádně vyděšená, jsem si jistá, že nikomu nic neřekla. Snad se to podaří utajit.“
„I kdyby se to utajit nepovedlo, je mi to jedno,“ řekl Sergej a smutně se usmál. „Miluji ji a udělal bych pro ní všechno na světě. Je hrozné, k čemu všemu je člověk odhodlaný, aby získal toho, koho miluje. Dokonce jsem se zavázal, že budu respektovat její přátelství s Malininem.“
Lea mlčela.
„Půjdu jí napsat vzkaz. Slíbila mi, že se dnes uvidíme.“
„Jsem ráda, že jsi spokojený,“ vzala ho za ruku. „Jsem za tebe moc ráda.“

„Dobré ráno. Jak jste se vyspala?“ Kníže Malinin se zamyšleně podíval na Ekaterinu.
„Výborně, děkuji,“ usmála se na něj a přisedla si ke stolu.
„Vidím, že jste našla své šaty.“ Podotkl a natáhl se pro jeden z pirohů
„Ano. Lena mi právě vybaluje věci.“
„Jsem překvapený, že se Vám podařilo Sergeje Budjanského přesvědčit, aby Vás tu nechal. Omotala jste si ho kolem prstu.“
„A nejen jeho,“ mrkla na něj Káťa a nalila si čaj.
„Nepřipomínejte mi moje slabiny,“ zaprotestoval Stěpan. Káťa se rozesmála. „Ale musím uznat, že máte kuráž. Donutit Sergeje Budjanského k ústupkům...“
„Udělejte mi radost a slibte mi, že ho nebudete provokovat. Dalo mi dost práce, aby naše přátelství začal respektovat.“
„Pokusím se,“ zamručel Stěpan. „Ale slíbit Vám nic nemohu.“
Káťa jen zavrtěla hlavou. Do jídelny vešla Lena nesoucí list.
„Tohle Vám přišlo, slečno.“
„Děkuji,“ usmála se na ni Káťa. Stěpan ji pozoroval, jak rozlamuje pečeť.
„Od knížete Budjanského?“
„Ano,“ přikývla. „Zve mne dnes na procházku.“
„Jak originální,“ ušklíbl se Stěpan.
„Nechte těch jízlivostí. Stejně vím, že to tak nemyslíte.“ Zasmála se Káťa.

„Má milá, jsem tak ráda, že jste přišla.“ Eleanor vítala Leu.
„Děkuji za pozvání. Pan doktor tu není?“
„Ne, má hodně práce. Alespoň si budeme moci v klidu popovídat. Ale nejdřív se navečeříme. Doufám, že se Vaši sourozenci nezlobili, že jsem pozvala jen Vás.“
„Ne,“ usmála se Lea. „Sergej byl stejně celé odpoledne pryč a Ivan na návštěvy moc není, takže si místo toho alespoň zahrají s Pierrem karty. Oba si jistě udělají pánský večer a budou náramně spokojení,“ pomalu kráčely do jídelny.
Eleanor se do ní zavěsila. „To já doufám, má milá, že my dvě si uděláme hezký dámský večer.“

„Jaká byla procházka?“ Stěpan popíjející likér se podíval na Ekaterinu.
„Velmi příjemná. Nestalo se něco?“
„Proč myslíte?“
„Vypadáte smutně.“ Posadila se do křesla naproti němu. Stěpan mlčel. Pak si povzdechl a dlouze se na ni podíval. „Musím udělat jednu věc. Už se k ní odhodlávám delší dobu.“
„Co to je?“ Pozorně se na něj zadívala. Něco nebylo v pořádku, nepoznávala ho.
„Půjde se mnou?“
„Kam?“
„To uvidíte.“ Odpověděl neurčitě.
„Půjdu. A kdy?“
„Teď.“ Vypadalo to, že se náhle rozhodl.
„Teď?“
„Ano teď.“
„Tak dobře. Káťa se zvedla a šla se znovu obléknout. Ani se nezmínila o tom, že od oběda nic nejedla. Jídlo mohlo počkat. Ze Stěpanova chování cítila, že se odhodlává k něčemu velmi důležitému, a že ji z nějakého důvodu potřebuje vedle sebe.

Kočár zastavil před osvětleným domem.
„Kdo tady bydlí?“ Zeptala se Káťa Stěpana, který jí pomáhal vystoupit.
„Doktor Novikov a jeho žena,“ řekl těžce.
Káťa se na něj překvapeně podívala. Tak přece. Již delší dobu tušila, že Stěpanovy zvláštní nálady mají něco společného s tou ženou. Následovala Stěpan do haly. Vypadal jako na trní. Když je služebná odešla ohlásit, přecházel sem tam a ani jednou se na ni nepodíval. Jakoby zapomněl, že tam je. Vypadalo to, jakoby sám se sebou sváděl jakýsi vnitřní boj.

Léopoldine a Eleanor se dobře bavily, když vstoupila služebná.
„Madam, je tady kníže Malinin.“
Lea si okamžitě všimla, jak Eleanor zpozorněla. Chvatně vstala. Tváře jí planuly rozrušením. „Omluvte mne, prosím,“ řekla jí aniž se na ní podívala a chvatně odcházela. Lea nedokázala vydržet sedět. Zvedla se a šla za ní.

Káťa jako první uslyšela klapot podpatků. Po schodech scházela Eleanor Noviková. Stěpan se zastavil, ale nepodíval se směrem k přicházející ženě. Jen strnule stál a jeho tvář odrážela hluboký vnitřní boj. Kátě se sevřelo srdce. Bylo jí jasné, že je svědkem něčeho důležitého. Něčeho, co nechápe. Po tvářích Eleanor kanuly slzy.
„Stěpane,“ řekla a vztáhla k němu ruku. Kníže s sebou trhl. Vzápětí se rozběhl pryč. Minul Káťu, otevřel dveře a zmizel v mrazivé noci.
„Stěpane,“ vykřikla Eleanor zoufale. „Vrať se.“ Rozběhla se ke dveřím. Ale kníže už byl daleko. Káťa se konečně vzpamatovala. Eleanor Noviková se svezla po veřejích dveří dolů a zoufale se rozplakala. Káťa se k ní rozběhla.
„Paní Noviková.“ Jemně se dotkla její ruky. Eleanor Noviková na její dotyk nijak nereagovala a štkala dál.
„Káťa se podívala dveřmi ven. Chtěla jít za knížetem. Nebyl v pořádku, v takovém stavu ho ještě neviděla.
„Běž,“ Ozvalo se za ní. Káťa se otočila. Opravdu to byla Lea. Z jejích očí četla porozumění.
„Běž, postarám se o ni.“
Káťa už na nic nečekala, vyběhla ven a nasedla do kočáru.

Káťa proběhla přízemím paláce. „Leno, pán tu není?“
„Ne,“ služebná zavrtěla hlavou.
Káťa se donutila posadit a čekala. Jela kočárem, pokud šel kníže pěšky, ještě tu nemohl být. Uplynula hodina, pak dvě. Káťa už nevydržela sedět. Kníže by tu už dávno musel být. Měla strach. Kde by jen mohl být? Pak ji to napadlo. ten palác na ostrově. Říkal přece, že tam občas přespává. Za chvíli byla znovu na cestě.
„Počkejte tu ne mne,“ řekla kočímu, když zastavili kousek od brány paláce na ostrově. Přikývl, ale bylo vidět, že z jejího příkazu nemá žádnou radost. Káťa se pomalu vydala k bráně.

Palác na ostrově byl temný a z parku se ozýval štěkot psů. Káťa se chytila kovové mříže vstupní brány. Musela se pokusit nějak se dostat dovnitř, ale štěkot blížící se k ní ji od toho zrazoval. Ve slabém měsíčním světle se objevilo několik stínů. Byli to přibíhající psi. Káťa poodstoupila o několik kroků pryč od brány. Nepřestávali štěkat. Káťa se zoufale podívala směrem k temné budově.
„Ticho!“ Psí štěkot přerušil silný mužský hlas. Psi se utišili. K bráně se blížil muž, který byl Kátě povědomý. Jistě, byl to stejný člověk, na kterého narazila při první a zároveň i poslední návštěvě tohoto paláce.
„Přejete si, slečno?“ Zeptal se jí.
„Dobrý den. Hledám knížete Malinina, je tady?“
Muž si ji dlouze prohlížel, a pak pomalu promluvil. „Vraťte se domů slečno. Vyřídím knížeti, že jste tady byla...“
„Ale já s ním musím mluvit, pochopte mne.“ Káťa se znovu chytila mříže.
„Věřte mi, slečno, jděte domů. Jsem si jistý, že kníže dnes nikoho nechce vidět.“ Otočil se a odcházel.
„Počkejte,“ zavolala za ním Káťa zoufale. „Mám o něj starost, myslím, že není v pořádku. Musíte mne za ním pustit.“
Odcházející muž se zastavil a pomalu se ohlédl. Chvíli nerozhodně stál a přemýšlel. Pak vytáhl z kapsy kabátu klíč. Vypadalo to, že se rozhodl.
„K čertu s tím,“ řekl a vrátil se k bráně. Klíč zarachotil v zámku.
„Pojďte dál, slečno. Sice si nejsem vůbec jistý, že dělám dobře, když Vás pouštím dál, ale ať je po vašem.“
Káťa zavolala na kočího, že může jet zpátky. Ochotně vyplnil její prosbu. Chvíli se dívala za odjíždějícím kočárem, a pak odhodlaně vešla bránou dovnitř. Nejistě se podívala po psech. Muž její pohled zachytil.
„Nemusíte se jich bát. Když jsem tady, nic Vám neudělají. Pojďte.“ Káťa ho následovala po cestě vyšlapané ve sněhu směrem k temné budově. Minuli křídlo, kam ji Stěpan tehdy zavedl. Muž se zastavil až kousek od hlavního vchodu. Budova před ní byla temná, nikde nebylo vidět světlo.
„Viděl jsem knížete jít dovnitř,“ řekl muž. „Takže pokud s ním chcete opravdu mluvit, jděte tím vchodem dovnitř. Je někde v hlavní budově.“
„Nepůjdete se mnou?“ Zeptala se ho Káťa. Tma kolem ní ji děsila, a i když si to jen velmi nerada přiznávala, vůbec se jí nechtělo jít dovnitř sama.“
„Ne,“ Nikolaj zavrtěl rozhodně hlavou. „Ale jestli jste si to rozmyslela...“
„Ne,“ řekla rychle Káťa. „Půjdu tam. Děkuji, že jste mne sem pustil.“
„Nemáte zač, slečno. Jen doufám, že toho nebudu litovat.“
Káťa se pomalým krokem vydala k budově. Po chvíli stanula před hlavními dveřmi. Ještě jednou se obrátila na muže, který pořád stál na stejném místě, slabě osvětlený měsíčním světlem. Káťa si chvíli dodávala odvahu, a pak odhodlaně stiskla kliku a opřela se do dveří. Pootevřely se s lehkým vrznutím. Káťu v duchu napadla bláznivá myšlenka, že panty by potřebovaly namazat. Opatrně dveře zavřela. Její oči si pomalu zvykaly na polotmu. Jediným zdrojem světla byla měsíční záře deroucí se sem dvěma velkými okny. Káťa se necítila zrovna dobře. Byla sama v neznámém, temném domě. Rozhlédla se kolem sebe. Přímo před ní bylo velké mramorové schodiště, které se v mezipatře rozdělovalo na dvě ramena vedoucí do prvního patra. Monumentálnost vstupní haly ještě podtrhovala velikost paláce. Káťa opatrně opustila bezpečí prostoru kolem hlavních dveří. Překonala svůj strach a vydala se do hloubi domu. Její kroky zněly tichem jako hlasité klapání. Šla raději po špičkách, ty zvuky ještě umocňovaly její nepříjemný pocit. Došla až téměř ke schodišti. Po její pravé i levé ruce byly dveře. Káťa si všimla, že levé dveře jsou zřejmě pootevřené. Nadzdvihla si sukni a po špičkách se k nim přikradla. Připadala si jako zloděj, ale nemohla si pomoci. Bála se čím dál víc. Opatrně se dotkla hladkého povrchu dveří. Byly jen pootevřené, potřebovala je otevřít víc, aby mohla nahlédnout dovnitř. Jen se modlila, aby jim také nevrzaly panty. Lehce do nich strčila. Pootevřely se víc, naštěstí bez vrznutí. Káťa strčila hlavu do vzniklé škvíry. Dívala se do velké místnosti. Předměty v ní byly zakryté zřejmě bílými plátny a jinými kusy látek. Tato část paláce se podle všeho delší dobu neužívala. Na druhém konci místnosti, daleko od ní, byl krb, ve kterém hořel oheň. Ticho v místnosti bylo občas přerušeno prasknutím některého z hořících polen. V tom tichu to znělo jako výstřely a Káťa s sebou pokaždé trhla. Měla pocit, že slyší vlastní srdce zběsile bít. Před krbem seděla jakási postava v kožichu. Byla k ní zády. Káťa si dodala odvahu.
„Kníže?“ Řekla nahlas.
Postava u krbu s sebou trhla. Káťa vší silou přemohla touhu utéct pryč. Postava se pomalu otočila.
„Ekaterino. Jak jste mne tady našla?“
Byl to Stěpan. Kátě se ulevilo a teprve teď se začala třást přestálou hrůzou.
„Pojďte dál,“ řekl jí. Jeho hlas byl bezbarvý a unavený. Káťa se nenechala dlouho pobízet. Zavřela dveře a zamířila ke krbu. Cestou míjela zakrytý nábytek. Konečně byla pár kroků od knížete.
„Nechte si kožíšek, je tu zima.“ Řekl jí. „Tam,“ ukázal na jeden ze zakrytých kusů nábytku. „To je další židle.“ Káťa sundala látku a přinesla si židli blíž k ohni. Posadila se a zadívala se na Stěpana. Seděl před ní s hlavou v dlaních. V takovém stavu ho ještě neviděla.
„Měla jsem o Vás hrozný strach,“ řekla tiše. „Když jste odtamtud tak utekl, bála jsem se, co by se mohlo stát.“
Zvedl hlavu a podíval se na ni. „Nemusíte se bát,“ řekl. „Nejsem takový slaboch, abych si vzal život.“ Zadíval se do plamenů. „Myslel jsem si, že se na minulost dá zapomenout. Nedá. Myslel jsem, že se před ní dá utéct. Nedá.“
„S minulostí se člověk musí vyrovnat,“ řekla Káťa. „To je asi ta jediná cesta.“
Stěpan zavrtěl hlavou. „Nemyslím, že se s ní dokážu vyrovnat. Celá ta léta jsem se o to pokoušel, ale pak jsem rezignoval.“
„Co Vás tak trápí? Vím, že to má něco společného s Eleanor Novikovou. Možná by se Vám ulevilo, kdybyste mi to pověděl.“
Stěpan zabodl pohled do podlahy. „Nemyslím, že byste to chtěla slyšet. Nebo spíš já nechci, abyste o tom věděla. I když jste asi jediný člověk, komu bych to dokázal říct. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil. To, co se stalo, jsem zamknul hluboko v sobě.“
„Možná to je ten důvod, proč se tím stále tak trápíte.“ Káťa se naklonila k němu. „Každý někdy potřebujeme pomoci. Potřebujeme někoho, kdo by nás vyslechl. Proč to nezkusíte. Jsme přece přátelé. Můžete se na mne spolehnout, že bych, ať už mi svěříte cokoli, nikomu nic neřekla. Dávám Vám své slovo.“
Díval se na ní očima plnýma bolesti. Kátě připadal jako zvíře chycené v pasti.
„Proč jste mne dnes vzal s sebou?“ Zeptala se tiše.
„Protože jsem věděl, že pokud bych šel sám, nikdy bych se neodhodlal za ní jít. Vzdal bych to. Myslel jsem, že to dokážu. Že s ní budu moci mluvit...“ do očí mu vytryskly slzy, které se snažil vší silou potlačit. „Ale nejde to. Nemůžu.“
„To je v pořádku,“ řekla Káťa a snažila se, aby její hlas zněl co nejchlácholivěji. Cítila, jak ji zoufale potřebuje. Nikdy by tomu nevěřila. Ten silný kníže Malinin seděl před ní úplně zlomený a ona netušila, jak mu má pomoci. Nevěřila by tomu, že on bude někdy potřebovat její oporu. Vždy to byla ona, kdo se opíral o něj.
„Moc ráda bych Vám pomohla. Jsem přesvědčená, že pokud se s tím někomu svěříte, bude Vám lépe. Pokud to nechcete říct mně, řekněte to někomu jinému, ale udělejte to, prosím.“
Smutně se na ni podíval. „Kromě Vás není nikdo, komu bych to dokázal říct, Ekaterino.“ Chvíli mlčel a Káťa napjatě čekala. Jeho tvář odrážela dlouhý vnitřní boj.
„Tak dobře,“ řekl nakonec. „Všechno Vám řeknu. I když jsem si téměř jistý, že mě tenhle rozhovor bude stát Vaše přátelství,“ řekl smutně. „Ale máte pravdu. Nedokážu to už držet v sobě.“
Káťa se na něj napjatě dívala. Pak ho vzala za ruku. „Nepodceňujte sílu mého přátelství k Vám,“ řekla tiše. „Poslouchám.“
„Ptala jste se mne na Eleanor Novikovou. Vždy to se takhle nejmenovala. Její přímení bylo před lety jiné. A to Eleanor Malininová.“

Lea se sklonila k plačící Eleanor. Chvíli ji mlčky hladila po zádech a teprve, když se její pláč utišil, na ni promluvila.
„Pojďte, odvedu Vás pryč. Pomohu Vám vstát.“ Pomohla Eleanor se zvednout a zavřela ještě stále otevřené dveře. Pak ji pomalu odváděla zpět do jídelny. Eleanor nemluvila, jen tiše vzlykala.
„Pojďme do salonku,“ řekla až když se ocitly před jídelnou a mlčky ukázala na další dveře.
V salonku Lea usadila Eleanor do křesla. Žena se třásla, a tak jí přehodila přes ramena teplou deku ležící původně vedle na pohovce.
„Nemám Vám nalít něco k pití?“ Zeptala se.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Eleanor. „Jsem moc laskavá, Léopoldine. Omlouvám se Vám za tu scénu, neovládla jsem se.“
„Nic se nestalo,“ řekla klidně Lea. „Je Vám lépe?“
Eleanor se křečovitě nadechla. „Ano,“ řekla po chvíli. „Nečekala jsem, že sem Stěpan přijde. Tolik jsem doufala, že...“ znovu propukla v pláč. „Nemůžu to snést. Nedá se to vydržet.“
„Pš,“ Lea ji k sobě přitiskla. „Uklidněte se, to bude v pořádku.“
„Ne,“ řekla Eleanor zoufale. „Už to nemůžu v sobě držet.“
„Řekněte mi, co Vás trápí. Vím, že to má něco společného s knížetem. Slibuji Vám, že nikomu neřeknu to, co mi povíte. Třeba se Vám potom uleví.“
„Jste hodná dívka,“ Eleanor ji pohladila po tváři. „Věřím Vám. Víte, ještě předtím, než jsem se vdala za svého nynějšího manžela, byla jsem už jednou vdaná.“

„Eleanor je...“ řekla Káťa.
„Eleanor Noviková je moje teta.“ Řekl tiše Stěpan. Ale měl bych raději začít od začátku.“ Bylo vidět, že se vrací kamsi hluboko do minulosti. „Nevím, kolik toho vlastně víte o mojí rodině, Ekaterino. Moje matka zemřela při porodu a můj otec zemřel v souboji, když mi bylo sedm let. Po letech, asi když mi bylo osmnáct nebo devatenáct, jsem našel matčiny deníky. Nebylo to moc optimistické čtení,“ hořce se usmál. „Moje matka otce nikdy nemilovala, vdát se za něj ji donutili její rodiče. Můj otec byl z velmi bohaté rodiny, bylo jim jedno, že nemá nejlepší pověst. Má matka milovala někoho jiného. Z té svatby byla zoufalá. Z jejích deníků jsem vyčetl, že si jednou kvůli tomu málem sáhla na život. Otec se k ní po svatbě prý choval celkem hezky, ale ona nebyla schopná opětovat jeho city. Tak začal chodit pryč a často se nevracel domů. Matce to nijak zvlášť nevadilo, vlastně se jí pokaždé ulevilo. Pak začal pít a jeho chování se změnilo. Začal ji ignorovat, utrhával se na ni. Kdybyste četla její deníky, pochopila byste. Byla tak zoufalá. Pak zjistila, že je těhotná. Těšila se až se narodím,“ smutně se usmál. „Když jsem četl ty řádky, kde psala, jak se těší až tu budu s ní,“ otřel si oči. „Byl jsem tak rád, že mě chtěla. Když o tom řekla otci, byl nadšený a chvíli to dokonce vypadalo, že spolu budou nakonec šťastni. Poslední zápis v jejím deníku byl z osmého listopadu. Psala tam, že to vypadá, že moje narození možná dokáže dát jejich manželství alespoň nějaký smysl. Dva dny poté zemřela, když se mi snažila dát život.“ Stěpan si zakryl oči.
„Nic z toho ale přece není Vaše vina. Nemůžete za to, že byla nešťastná. Sám jste řekl, že se na Vás těšila. Nic by Vám nevyčítala.“
„Já vím. Bylo mi jí tak líto. Její rodiče jí ve jménu zajištění zničili život. Proto jsem Vám tehdy asi pomáhal.“
„Viděl jste ve mně někoho, kdo je ve stejné situaci, jako byla Vaše matka,“ řekla Káťa. „Už tomu rozumím.“
Stěpan jen mlčky přikývl.
„Když matka zemřela, otec si začal zase žít po svém. Nevím, možná mne vinil z její smrti, myslím, že ji opravdu miloval. Byl jsem pro něj zřejmě to, co mu mělo pomoci získat si její lásku a místo toho jsem mu ji vzal.“
„To je hloupost,“ namítla Káťa.
„Možná,“ Stěpan pokrčil rameny.
„Můj otec se nikdy jako otec moc nechoval. Málokdy si se mnou hrál. Pamatuji si, že jednou mne učil střílet z luku. Tyhle vzpomínky v sobě mám dodnes. Jsou jediný důkaz toho, že mu na mně přece jen záleželo. Otec žil dost divokým životem. Služebné si špitaly o tom, koho vyzval na souboj, kdy přišel opilý. Nevěřila byste, kolik toho malé dítě dokáže pochopit. Měl jsem několik chův, ale tak nějak jsem si vždycky vystačil sám. Nikoho jsem nepotřeboval. Když mi bylo sedm let, padl otec v souboji. Neměl se o mne kdo starat a mým poručníkem se stal můj strýc, otcův mladší bratr. Víte, jak to je. Všechen rodinný majetek vždy připadne nejstaršímu synovi. Otec a strýc Igor spolu nikdy neměli dobrý vztah. Můj otec zdědil vše, a strýc se měl dát buď na církevní dráhu, nebo na tu vojenskou. Nakonec si vybral armádu. S otcem se nestýkali. Poprvé jsem ho viděl až na otcově pohřbu. Přišel tam spolu s Eleanor, svojí ženou. Nikdy jsem nechápal, jak si mohla strýce vzít. Pamatuji si, jak ke mně přišla a objala mne. Stál jsem u otcovy rakve. Jako dítě jsem si toho moc neuvědomoval, ale bylo mi smutno. Otec byl jediný člověk, kterého jsem měl rád. A pak přišla Eleanor.“

„Byla jsem vdaná za Igora Malinina, bratra Stěpanova otce.“
Lea překvapeně vydechla.
„Poznali jsme se na jednom z plesů. Byla jsem tehdy tak mladá, bylo mi sotva osmnáct. On byl mladý okouzlující důstojník a já jsem se bezhlavě zamilovala. Vzali jsme se asi po třech měsících a já jsem až příliš pozdě pochopila, jak velkou chybu jsem udělala. Igor nebyl dobrý člověk,“ řekla těžce. „Velmi brzy jsem poznala, proč se nestýká se svojí rodinou. Vlastně měl už jen Alexeje, svého staršího bratra. Ani ho nepozval na naši svatbu. Viděla jsem ho jen několikrát, pokaždé to bylo na plese. Mluvili jsme spolu jen jednou a Igor se kvůli tomu hrozně rozčílil. Nikdy bratrovi neodpustil, že mu nedal část jejich rodinného majetku. Alexej byl starší, tudíž měl na všechno nárok. Když jejich otec zemřel, zdědil naprosto vše. Igor mu to vždycky záviděl, marně jsem ho přesvědčovala, že peníze nejsou všechno, že přece máme jeden druhého. Potom Alexej zemřel. Padl v souboji. Igor bratra ani neoplakal. Vlastně, bůh mi to odpusť, bratrovu smrt skoro přivítal. Stal se poručníkem jeho jediného syna. Stěpanovi bylo tehdy sedm let. Igorovi tak vlastně spadl do klína veškerý jeho majetek. Nemohl se dočkat, až se přestěhujeme zpět do jejich rodinného sídla. Je to velký palác na ostrově tady v Petrohradu, ale Stěpan ho už léta nepoužívá. Poprvé jsem toho chlapce viděla na pohřbu jeho otce. Byl malinký, ale tak statečně stál vedle otcovy rakve. Ani neplakal. Ale ty jeho oči, byly tak smutné. Jeho chůva si ho ani nevšimla. Objala jsem ho a on se na mne podíval tak, jak se na mne ještě žádné dítě nepodívalo. V tom pohledu bylo tolik osamělosti. Ten chlapec zoufale toužil po tom, aby ho měl někdo rád.“

Stěpan se díval do ohně. „Když mne objala, měl jsem pocit, že je tady konečně někdo, kdo mi rozumí. Všechno se změnilo, když přišla do mého života. Celé hodiny jsme si hráli. Učila mě číst, vyprávěla mi pohádky. To všechno pro mne bylo nové. Moje chůvy se jen snažily odvést svoji práci a jít si po svých. K žádné jsem si nevytvořil vztah. Až s Eleanor se to změnilo. Byla jako moje vlastní matka. A to bylo asi právě to neštěstí. Strýc nesl těžce, že se jeho žena zajímá o dítě jeho bratra. Vyčítal jí to. Prý si mne nemá všímat. V té době už dost pil. Pokaždé, když se s ní hádal, odtáhl ji do pracovny. Vyběhla pak celá uplakaná a na dlouhé hodiny se zavřela ve svém pokoji. Až pak jednou,“ hlas se mu zlomil „tehdy to léto ji přede mnou uhodil poprvé. Spadla na zem a plakala. Vrhl jsem se na něj a dostal jsem také. Prý abych si to pamatoval. A od té doby to začalo. Čím víc pil, tím víc nás tloukl. Stačila mu nepatrná záminka. Nepozdravil jsem ho dost rychle a dost uctivě a už jsem dostal výprask. Eleanor se mne snažila bránit, ale vždy ji ztloukl o to víc. Jednou, jednou měl v ruce doutník.“ Stěpan si nevědomky vyhrnul rukáv košile a Káťa na jeho předloktí uviděla jizvu.
„Bože,“ řekla zoufale.
„Prosil jsem ji, ať od něj odejde a vezme mne sebou. Nechápal jsem, proč to neudělá. Až mnohem později jsem pochopil, že bychom stejně neměli žádnou šanci. Našel by nás a dovedu si představit, co by udělal.“

„Měla jsem Stěpana ráda jako vlastního syna.“ Řekla Eleanor tiše. „Nedařilo se mi otěhotnět a manžel mi to neustále vyčítal. Pak mi začal vyčítat, že toho, jak mu říkal, parchanta jeho bratra, mám raději než jeho. Často pil. Bil mne už dřív, ale když jsme se odstěhovali do toho domu, bylo to častější a častější.“
Lea nespouštěla oči z Eleanořiny tváře. Zračilo se v ní dříve prožité utrpení. Bylo jí té ženy strašně líto.
„Jednou mne uhodil před Stěpanem. Chlapec se na něj vrhl a to ho rozzuřilo ještě víc. Hrozně ho ztloukl. Snažila jsem se ho bránit, ale byla jsem příliš slabá. Stěpan ani necekl. Od té doby nás mlátil oba. Jednou jsem našla na Stěpanově předloktí popáleninu. Ten mizera ho spálil doutníkem. Všechnu tu nenávist vůči svému bratrovi si vybíjel na tom nebohém chlapci. Stěpan mne prosil, ať odejdeme, ale já jsem nemohla. Neměla jsem přístup k penězům a manžel mne nechával hlídat. Kdybychom se o něco pokusili, byl by schopný nás zabít,“ Eleanor se rozplakala. Lea ji objala a pevně ji držela.

„Jednoho dne strýc Eleanor hrozně ztloukl, a pak odešel. Našel jsem ji ležet na zemi v pokoji. Na šatech měla krev. Nevěděl jsem, co mám dělat. Běžel jsem za Nikolajem, to je ten muž, kterého jste tu viděla minule. Je to bývalý nevolník, kterého sem přivezli jako mladého chlapce z venkova. Poprosil jsem ho, aby někde sehnal doktora. Nechtěl jsem jít za nikým jiným ze služebnictva, strýce se báli a všichni by mu to řekli. Nikolaj lékaře skutečně našel.
„Doktora Novikova, že?“
„Ano,“ přikývl Stěpan. „Přivedl ho sem. Byl tu dlouho. Teta se pořád neprobírala. Pak přišel strýc. Až později jsem pochopil, že teta tehdy potratila.“
„Bože,“ Káťa si přitiskla ruku na ústa.
„Nevím, jestli strýc věděl, že je těhotná. Doktor se o ni potom staral. Myslím, že mu bylo jasné, od čeho má všechny ty modřiny. Začal za námi chodit častěji. Měl jsem ho rád, vždy mi něco nosil. Zřejmě ji už tehdy miloval.“

„Tehdy na podzim,“ vzlykla Eleanor, „přišel Igor domů hrozně opilý. Jako obvykle si něco vymyslel a začal mne mlátit. Křičela jsem na něj, ať mi neubližuje, že jsem těhotná. Zakřičel na mě: „Ty mrcho, budeš mi ještě lhát! Každý přece ví, že jsi neschopná a dítě mi nikdy nedáš.“ Když odešel, bylo mi hrozně zle. Začala jsem krvácet. Pak už si nic nepamatuji. „Když jsem se probrala, byl u mne Pavel, můj nynější manžel. Stěpan mne našel a poslal jednoho chlapce, který pracoval na zahradě pro doktora. Nevím, jak ho ten chlapec našel. Asi zasáhl osud, že přivedl právě jeho. Byla jsem bez sebe bolestí, když mi řekl, že jsem ztratila dítě, a že zřejmě už nebudu moci mít další. Nenáviděla jsem ho. Tak strašně jsem nenáviděla svého manžela. Pavlovi bylo jasné, od čeho mám ty modřiny, ale já zapírala. Pár dní jsem strávila v horečkách. Když jsem přišla k sobě, byl u mne Igor. Vypadalo to, že všeho lituje. Ale po čase se všechno vrátilo do starých kolejí. Pavel nás navštěvoval, většinou tajně. Byl na mne tak hodný. Zamilovala jsem se do něj. Prosil mne, ať s ním odejdu, že se o mne a o Stěpana postará. Ale já jsem se bála. Bála jsem se, že ho Igor zabije.“ Znovu se rozvzlykala a Lea byla stěží schopna jí uklidnit.

„Proto jste bránil tu ženu na trhu,“ řekla tiše Káťa.
„Ano,“ přikývl Stěpan. „Ten den se mi všechno vrátilo. Viděl jsem místo ní Eleanor. Nenávidím to, když někdo bije ženu. Je to zbabělé, nemůže se bránit, žena nemá takovou sílu. Jenže všichni vždycky odvrací tvář, muž je ten, koho má žena poslouchat, a když ji bije, tak to zřejmě nedělá. Jenže pak takoví mizerové jako můj strýc mohou všechno.“ Vypadal tak ztraceně. Káťa ho chtěla obejmout, ale nevěděla, jestli by to chtěl. Muži neradi dávali najevo své slabiny. A tak mlčky seděla a držela jeho ruku v té své. Bylo vidět, že se Stěpan odhodlává, aby mluvil dál.
„Jednou v noci jsem se vzbudil. Slyšel jsem křik. Vyběhl jsem ven z pokoje a běžel jsem tím směrem. Strýc vlekl tetu Eleanor za vlasy dolů po schodech. Běžel jsem tam a vrhl se na něj. Pustil ji. Byla otřesená a plakala. Pustil se do mne. Začal mě mlátit. Vysmekl jsem se mu. Stál v mezipatře kousek od jeho kraje. Vrhl jsem se na něj a vší silou jsem ho strčil. Ztratil rovnováhu a padal. Zastavil se až dole o mramorový sloupek. Eleanor se zvedla a běžela tam.
Nikdy nezapomenu na její pohled, když od strýce zvedla hlavu. Byla v něm hrůza. Hrůza z toho, co jsem udělal. Bylo mi jedenáct, ale dobře jsem věděl, co se stalo. Byl mrtvý. Eleanor mne vzala za ruku a odvedla mne do ložnice. Nepromluvila ani jediné slovo. Strčila mne do postele a řekla, ať tam zůstanu. Později sem uslyšel hlasy. Byla to ona a doktor. Doktor řekl, že strýc byl opilý a spadl ze schodů Všichni tomu uvěřili. Pokud měl někdo ze služebnictva nějaké podezření, tak mlčel.“ Stěpan se váhavě podíval na Káťu.
„Vám se nehnusím?“
„Proč? Byla to nehoda. Bránil jste svou tetu.“
„Ne, nebyla to nehoda. Chtěl jsem, aby byl mrtvý. Dobře jsem věděl, co se může stát. Když jsem do něj strčil, přál jsem si, doufal jsem, že zemře. Už to chápete? Mám na rukou krev člena vlastní rodiny!“

Eleanor se konečně trochu uklidnila. „Jednou v noci vpadl Igor do mé ložnice. Byl opilý, táhla z něj vodka. Začal křičet, že jsem děvka, a že se stýkám s tím doktorem. A že nás oba zabije. Vlekl mne chodbou, a pak po schodech dolů. Nevím, co se mnou chtěl udělat. Byla jsem pomlácená a myslela jsem, že mě snad opravdu zabije, když se na něj vrhl Stěpan. Probudilo ho to a šel mi napomoc. Igor mě pustil a vrhl se na něj. Neměla jsem sílu jít mu na pomoc. A pak se to stalo. Igor stál kousek od konce mezipatra a Stěpan se na něj vrhl. Igor ztratil rovnováhu a spadl ze schodů. Běžela jsem k němu, ale byl mrtvý. Srazil si při pádu vaz. Otočila jsem se na Stěpana. Stál na schodech. Nikdy nezapomenu na ten pohled. Věděl, co se stalo. Věděl, že jsem mu nepomohla. Měla jsem od Igora odejít. Kdybychom se Stěpanem odešli, nic z toho by se nestalo. Věděl, že ho zabil a četla jsem v těch jeho dětských očích, že mne z toho viní. Udělal to proto, aby mne chránil, protože já jsem neměla odvahu odejít.“ Eleanor zoufale vzlykala. „Miluji ho, je jako můj syn. Tehdy večer jsem ho ztratila. Nikdy mi neodpustil! Zklamala jsem ho, to já jsem ho měla chránit!“
Lea měla oči plné slz. „Teď pochopila, v jakém zoufalství ta žena celá léta žila. Ztratila lásku knížete, kterého milovala jako vlastního syna. A Stěpan? Zřejmě bojoval s tím, co se stalo. Pořád měl Eleanor rád, pokud by to tak nebylo, nepřišel by. Co když to byl on, kdo nemohl odpustit sám sobě?“
„Poslala jsem Nikolaje, toho chlapce, který u nás pracoval na zahradě pro Pavla. Okamžitě přijel. Uklidnil mne a všem řekl, že byl Igor opilý, spadl ze schodů a srazil si vaz. Všichni tomu uvěřili. Pokud někdo něco tušil, tak mlčel. Služebnictvo Igora nenávidělo a bálo se ho, pokud něco tu noc viděli, tak si to nechali pro sebe. Po několika letech jsme se s Pavlem vzali. Ale Stěpan, od toho dne mne k sobě už nepustil. Začal se mi vyhýbat a vzdaloval se mi. Nevěděla jsem, co mám dělat. Věděla jsem, že mi to všechno dává za vinu. Pak odešel do armády a začal žít po svém. On není zlý člověk, Léopoldine. On je jen hrozně sám a nechce si připustit, že někoho potřebuje. Kdybych mu dokázala říct, jak mne to mrzí. Ale odmítá mne, nechce se mnou ani mluvit. Snažil se mne celá léta vymazat ze svého života. Ani Pavel nic nezmohl a to ho má Stěpan rád. Už nevím, co mám dělat.“
Rozplakala se. Lea se nemohla ovládnout a plakala s ní.

„To je nesmysl,“ řekla rázně Káťa. „Ten člověk Vás týral. Byl jste rozčilený a bránil jste se. To by na Vašem místě udělal každý.“
Vypadalo to, že ji Stěpan neposlouchá. „Často mi říkal, že budu jako on. Že to mají všichni Malininové v krvi, že se tomu nedá utéct. Když se na mne Eleanor tehdy dívala, věděl jsem, že se bojí, že budu jednou stejný. Nedokázal jsem za ní přijít. Toužil jsem po tom, aby mne objala, ale přitom jsem jí nedovolil, aby se mě byť jen dotkla. Strýc jí ublížil a já mám v žilách jeho krev. Když si vzala doktora, byl jsem rád. Udělal jí šťastnou a snad jí alespoň trochu vynahradil život s jedním z Malininů. Později jsem začal žít sám. Byl jsem vždycky chytrý, podařilo se mi obnovit rodinný majetek a napravit škody způsobené mým strýcem. Dokonce jsem získal i spoustu peněz navíc. Eleanor jsem si držel od těla. Nechtěl jsem, aby dál trpěla. Připomínal bych jí to, co se stalo a ona by to připomínala mně. Žil jsem tak, jak jsem uznal za vhodné, nechtěl jsem se bránit tomu, co mám vepsané v osudu. Stejně budu jednou jako on.“
„Nikdy nebudete jako on, copak to nechápete?“ Káťa vzala jeho hlavu do svých dlaní. „Jste úplně jiný. Jste jen hrozně zatrpklý a kdo by nebyl? Celý život jste se o něco pral. A pak jste si dával vinu za smrt Vašeho strýce. Kdybyste byl jako on, bylo by Vám jedno, že zemřel. Copak to nevidíte? Celou dobu se za to snažíte potrestat.“
„Možná máte pravdu. Tenhle palác, naše rodinné sídlo, jsem si nechal jako připomínku vlastní viny. Nedokázal jsem ho prodat, ale zároveň tu nedokážu žít. V téhle budově jsem nebyl celá léta, používal jsem jen křídlo, kam jsem jako dítě nikdy nechodil.“
Kátě do došlo. Ohlédla se směrem ke dveřím do haly.
„To schodiště.“ Řekla šokovaně.
„Ano,“ přikývl Stěpan. „To tady se to všechno stalo.“ Z očí mu vytryskly slzy. Káťa ho objala a jeho hlavu si přitiskla ke svým ňadrům. Pevně držela silné mužské tělo, které se otřásalo zadržovaným pláčem.