Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lea - Kapitola 71-75

12. 3. 2009
Kapitola LXXI.


Pierre se nemohl na Leu vynadívat. Vypadala nádherně, přesně tak, jak si ji často představoval. Pečlivě zachumlaná do kožíšku, zpod čepice vykukovaly její hebké vlnité vlasy a její nádherné oči se na něj dívaly se stejnou něhou jako vždy. Sundala si koženou rukavičku a pohladila ho po tváři.
„Nemohu uvěřit tomu, že jsi přijel tak rychle,“ zašeptala. Hlas se jí třásl dojetím a do očí jí vstoupila zrádná vláha. „Čekala jsem tě až za několik dnů.“
Pierre políbil hřbet její ruky a upřeně se jí zadíval do očí. „Když jsi mi napsala, že mohu přijet, nechtěl jsem ztratit ani minutu. Chtěl jsem být konečně s tebou. Co tvoji bratři? Už o našem zasnoubení vědí?“
„Ne,“ Lea zavrtěla hlavou. „Nic jsem jim neřekla. Ani netuší, že přijedeš. Bude to pro ně velké překvapení,“ rozesmála se.
„Jsem moc rád, že už jsi zase ta veselá usměvavá dívka, do které jsem se zamiloval. Měl jsem o tebe strach. Poslední dobou jsi to neměla jednoduché. Ale to se všechno změní. Od teď tě budu hýčkat.“ Pierre držel Leiny ruce ve svých dlaních a usmíval se na ni.
„Slibuješ?“ Řekla tiše.
„Slibuji,“ přikývl. Nemohl spustit oči z její tváře. Tolik mu chyběla.
„Půjdeme do domu? Jistě jsi unavený.“ Řekla Lea starostlivě, když si všimla, že její snoubenec má pod očima tmavé kruhy. „Kdy jsi naposledy něco jedl?“
„Stavili jsme se včera večer v zájezdním hostinci. Ale jídlo nebylo nic moc.“ Řekl Pierre a nabídnul Lee rámě.
„Jeli jste celou noc?“ Zeptala se nevěřícně.
„Ano,“ přikývl Pierre. Dívka se do něj mezitím zavěsila a oba se vydali pomalým krokem k domu. „Věděl jsem, že Petrohrad je už blízko a čím blíž jsem byl, tím víc jsem se na tebe těšil. Stejně bych toho moc nenaspal.“
„Pierre,“ řekla Lea káravě. „Měl bys mít rozum. Jet celou noc v takové zimě. Já bych ti přece nikam neutekla.“ Dodala s lehkou výčitkou v hlase.
„To já vím, ma chère,“ usmál se Pierre. „Přičti to prosím tomu, že tvůj budoucí manžel je nedočkavý člověk a příliš tě miluje.“ Lea jen s úsměvem zakroutila hlavou.
„Pierre?“ Ve dveřích paláce se objevil Ivan.
„Ahoj, Ivane.“ Vévoda mu pokynul rukou na pozdrav.
„Tys věděla, že Pierre přijede?“ Obrátil se na svou sestru.
„Samozřejmě.“ V očích jeho sestry se mihl záblesk šibalství. „Domluvila jsem se s Pierrem, že Vás překvapí a slíbila jsem mu, že Vám nic neřeknu.“
„To bude Sergej koukat.“ Radoval se Ivan. „Je skvělé, že jsi tady.“ Vešli do haly.
„Který pokoj jste připravili pro Pierra, Pašo?“ Obrátila se Lea na služebnou.
„Zelený pokoj pro hosty, slečno. Veškerá zavazadla už tam jsou a záleží na panu vévodovi, jestli bude chtít pomoci s vybalováním věcí.“
„Výborně.“ Přikývla Lea. „Vyřiďte v kuchyni, aby připravili něco teplého k jídlu, vévoda má za sebou dalekou cestu.“
„Samozřejmě, slečno.“ Přikývla Paša.
„Ráda bych tě ještě s někým seznámila,“ Lea se obrátila na svého snoubence. „Ivane, neviděl jsi Káťu?“
„Pokud si nešla lehnout, tak by měla být v knihovně. Alespoň ještě před hodinou tam byla.“
„Ivane, ne abys řekl Sergejovi, že je Pierre tady,“ pohrozila Lea svému mladšímu bratrovi. „Překvapíme ho.“
„Blázníš? Copak jsem nějaká drbna?“ Ivan se urazil.
„Ale no tak, neškareď se,“ Lea svého bratra políbila na tvář.
„Fuj,“ otřásl se. „To už nikdy nedělej. To můžeš jen s mým dovolením.“ Řekl s hranou povýšeností. Lea se rozesmála.
„Jak vidíš, je to tady pořád stejné. Pojď, Pierre. Seznámím tě se svojí dobrou kamarádkou.“

Káťa slyšela, jak se někdo blíží po chodbě. Vstala a s napětím se podívala ke dveřím, které se mezitím otevřely a do místnosti vstoupila rozzářená Lea. Káťa si pomyslela, že v tak dobré náladě Léopoldine už dlouho neviděla. Většinou byla vážná nebo posmutnělá, ale teď jí zářily oči a tváře jí planuly sytou červení. Za Leou vešel vysoký, urostlý muž. Jeho vlasy byly tmavě hnědé až černé a zpod hustého obočí se na ni dívaly přívětivé oříškové oči. Mohlo mu být něco přes třicet let, alespoň podle jeho vzhledu soudila, že je minimálně o osm let starší než kníže Malinin. Ale odhadovat věk nikdy moc neuměla. Na první pohled bylo poznat, že je to Francouz, jeho oblek byl perfektně střižený a působil nesmírně elegantně. Pečlivě naleštěné boty neprozrazovaly, že se před chvílí procházel ve sněhu.
„Káťo, máme návštěvu,“ řekla Lea. „Ráda bych ti představila našeho dobrého rodinného přítele, vévodu Pierra de Beaufort. Pierre přijel z Francie, jeho rodina a rodina mé matky se přátelily dlouhá léta. Pierre, tohle je moje dobrá přítelkyně, baronka Ekaterina Nikolajevová.“
„Baronko,“ Lein snoubenec se sklonil k její ruce, a pak se jí s úsměvem podíval do očí. „Velmi rád Vás poznávám. Léopoldine se mi o Vás zmiňovala v jednom z dopisů.“ Jeho ruština byla téměř bezchybná, ale přízvuk ho jasně prozrazoval. Jeho národnost by uhodla i kdyby neřekl Leino jméno s jasným francouzským přízvukem.“
„Také Vás velmi ráda poznávám, kníže,“ řekla Káťa francouzsky. Lea stojící pár kroků za vévodou se sotva znatelně usmála. „Doufám, že Vám nebude vadit, když si ve Vaší přítomnosti občas procvičím francouzštinu.“
„Vůbec ne.“ Řekl jí s úsměvem. „Rád vyjdu vstříc tak půvabné mladé dámě jako Vy.“ Tón jeho hlasu ji přivedl do rozpaků. Možná to bylo tím, že to bylo míněno upřímně, byla sice zvyklá na to, že ji kníže Malinin často oslovuje jako svou krásnou baronku, ale jeho vnímala jinak než ostatní muže, kteří jí kdy lichotili. Lea si všimla ruměnce na tváři své kamarádky.
„Budeš si muset zvyknout, Káťo,“ řekla s úsměvem. „Francouzi jsou velmi proslulí lichotníci.“ Významně se podívala na Pierra. „Řekla bych, že lichocení krásným ženám je pro ně tak samozřejmé jako to, že ráno vyjde slunce.“
„Lea má pravdu.“ Řekl vévoda a rozzářenýma očima se díval na svou snoubenku. Kátě jeho pohled neušel. Byla v něm směsice něhy, obdivu a lásky. Ani na chvíli nepochybovala o tom, že ten muž její kamarádku miluje. „A dává to bohužel mnohem lépe najevo než kníže Malinin,“ pomyslela si hořce a podívala se na Leu.
„Rozhodně mám pravdu.“ Pokývala Lea hlavou. „Ale na ruské dívky by sis měl dát pozor, Pierre, jsou hodně nedůvěřivé a omámit lichotkami se jen tak nenechají.“
„O tom nepochybuji.“ Vévoda se rozesmál. „Už jsem dokonce na jednu takovou ruskou dívku narazil.“ Káťa oba pečlivě sledovala. Podle výrazu Ley jasně viděla, že jí vévoda vůbec není lhostejný. Byla šťastná, žertovala, chovala se tak, jak se chovala i ona, když byla zamilovaná. Kníže Malinin nebude z jejích zpráv příliš potěšený. Pokud si myslel, že to mezi Leou a jejím snoubencem není o lásce, pak se bez pochyby mýlil.
„Budeš už mít připravený pokoj.“ Řekla Lea Pierrovi. „Doprovodím tě, a pak se podívám, jak to vypadá s tím jídlem. Už se nemůžu dočkat, až si poslechnu všechny novinky z Francie.“
„Doufám, že Vám nebude vadit, když se půjdu na chvíli projít,“ řekla Káťa. „Chtěla bych alespoň na chvilku ven, když tam teď na chvilku vysvitlo sluníčko. Nemusela by být taková zima.“
„Jistě, že nebude.“ Řekla Lea. „Dávej na sebe pozor.“
Kátin plán vyšel. Musela využít příležitost, dokud byli všichni nadšení z vévodova příjezdu. Budou si určitě dlouho povídat a nikdo si nevšimne, když tu delší dobu nebude. A Sergej se snad také vrátí až později odpoledne. Rychle vyběhla po schodech do svého pokoje a chvatně se oblékla. O pár minut později si to již mířila do rušných ulic Petrohradu.

Stěpan seděl ve své pracovně a probíral se účty za poslední měsíc, když se ozvalo nesmělé zaklepání.
„Dále,“ řekl nahlas. Do místnosti nahlédla Elena, ona věčně nervózní služebná, kterou by nejraději propustil. Dívala se na něj svýma velkýma vyděšenýma očima.
„Přišla za Vámi baronka Nikolajevová, pane.“ Řekla třesoucím se hlasem.
„Tak ji pošli dál.“ Řekl netrpělivě. Služebná zmizela kdesi za dveřmi a dovnitř se protáhla Ekaterina.
„Omlouvám se za svou služebnou,“ řekl jí na uvítanou. „Je to neuvěřitelné nemehlo. Nechápu, proč ji tady ještě trpím.“
„Má z Vás strach,“ poznamenala Ekaterina. „A ani se jí nedivím. Někdy nejste zrovna příjemný.“
Stěpan se po ní po očku podíval. „Děje se něco? Ne že by mne překvapilo Vaše upřímné hodnocení mojí maličkosti, ale zdá se mi, že jste trochu nervózní.“
„To je pravda. Nenesu Vám dobré zprávy.“ Káťa se posadila do křesla stojícího pod oknem.
„Stalo se něco Léopoldine?“ Zeptal se rychle.
„Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Lea je v pořádku.“
„To je dobře. Nechám přinést čaj, musíte být pořádně promrzlá.“
„Většinu cesty sem jsem utíkala.“ Přiznala Káťa neochotně. „Nedařilo se mi sehnat nájemný kočár. Ale čaj nechci, neměl byste tu něco ostřejšího?“
Stěpan zvedl obočí a pak pomalu přešel ke stolku, na kterém stály lahve s rozličnými likéry.
„Láhev Vám raději nedám, mám ještě v živé paměti to, co jste udělala s tou poslední.“ Poznamenal a nalil tekutinu do skleničky. Pak ji podal Kátě. „Je to domácí likér.“ Řekl pomalu. „Myslím, že je pro ženy vhodnější než vodka.“
„Hodláte mi ještě dlouho připomínat tu mou opileckou historku?“ Řekla Káťa předtím, než se napila.
„Vzhledem k tomu, že jste dnes někde zapomněla svůj smysl pro humor, tak soudím, že se stalo něco vážného.“ Stěpan se posadil na židli naproti Kátě. „Tak povídejte.“
„Dnes přijel Lein snoubenec.“
„Myslím, že je nezdvořilé, abych Vás nechal pít samotnou.“ Řekl suše Stěpan. Káťa ho pozorovala, jak si nalévá skleničku vodky. Přesně takové reakce se obávala.
„A jaký je ten Léopoldinin slavný snoubenec?“
„Nebude se Vám to líbit.“ Poznamenala Káťa.
„Jen povídejte, Ekaterino.“ Vrátil se zpět na své místo.
„Vypadá to, že je to milý člověk. Celkem pohledný, řekla bych.“ Pokrčila rameny.
„Přitahuje Vás jako ženu?“
„Co je to za otázku?“ Střelila po něm očima.
„Ekaterino, když chce muž nějak odhadnout svoji konkurenci po stránce fyzické přitažlivosti, je nejlepší, aby se zeptal nějaké ženy, to snad chápete?“
„Máte pravdu.“ Přikývla Káťa. „Ale moc Vám nepomohu, vnímám ho především jako snoubence své kamarádky.“ Na chvíli se zamyslela. „Ale myslím, že ano, že by mne jako ženu dokázal zaujmout. Ale pokud bych to měla vzít z hlediska vnější krásy, tak Vy nebo Sergej jste hezčí než on.“
Stěpan se potměšile usmál. „A mohl bych se Vás zeptat, kdo je podle Vás z hlediska vnější mužské krásy hezčí? Já nebo Sergej Budjanský? A dobře si to rozmyslete, než odpovíte.“ V očích mu hrály veselé ohníčky.
„Tu odpověď nechtějte znát, uvědomte si, že by ji Vaše ješitnost také nemusela přežít,“ odsekla mu.
Stěpan se rozesmál. „Výborně.Vidím, že už jste zase ve své kůži. Dobrá, nechte si své malé tajemství a raději mi řekněte, proč jste přišla. Pochybuji, že byste sem běžela přes polovinu města jenom kvůli tomu, abyste mi pověděla, že ta dlouho očekávaná návštěva už dorazila.“
„Máte pravdu.“ Káťa se zhluboka nadechla. „Přišla jsem, abych Vás požádala, abyste nechal Leu být. Podle toho, co jsem dnes měla možnost vidět, ti dva se skutečně milují. Lea byla tak šťastná a on... Je na něm vidět, že ji zbožňuje. Nerada to říkám, přála bych Vám štěstí, ale jsem přesvědčená o tom, že Vaše snaha je marná a úplně zbytečná. Čím dříve se na Leu pokusíte zapomenout, tím snazší to pro Vás bude. Věřte mi, já vím, co říkám.“ Dívala se na něj soucitným pohledem.
Stěpan vstal, popošel k oknu a zadíval se do zahrady.„Takže si myslíte, že nemám šanci?“ Řekl temně.
„Ano,“ Káťa odpověděla tiše, ale důrazně.
„Říká se, že naděje umírá poslední, viďte. Nehodlám to ještě vzdát. Napsal jsem jednomu svému dobrému příteli do Francie.“
„Proč?“
„Chci, aby mi o tom vévodovi něco zjistil. Jestli nemá dluhy a nechce si vzít Léopoldine pro peníze, jestli tam nemá nějakou milenku, prostě cokoli. Chci vědět, co je ten člověk zač.“
„Stěpane,“ Kátin hlas byl naléhavý. „Prosím, nedělejte to. Budete se zbytečně trápit.“ Položila mu ruku na rameno. „Já vím, že je to těžké, milovat někoho, zatímco on Vás nemiluje, zažila jsem si něco podobného, ale tímhle nic nezískáte. Jen budete zklamaný a budete se déle trápit.“ Její hlas působil jako balzám na jeho rány.Byl něžný a konejšivý. Nahmatal její ruku na svém rameni.
„Jste hodná, Ekaterino. Vím, že mne chcete uchránit před zklamáním. Ale já to přesto zkusím. Říká se, že zamilovaní lidé dělají šílené věci, ale nemusíte mít strach. Slibuji, že se budu ovládat.“
„Dobře.“ Řekla smutně. „Jen si nedělejte velké naděje, ano?“
„Pokusím se.“ Otočil se k ní. Jeho oči byly nezvykle smutné. Takového ho neznala. Jeho výraz v ní vyvolal zvláštní pocit. Cítila k němu něhu a potřebu ho chránit.
„Musím už jít,“ řekla tiše. „Zase se ozvu.“
„Jste hodná, že jste přišla,“ políbil jí ruku.
Než si uvědomila, co vlastně dělá, naklonila se k němu a políbila ho tvář. Pak rychle odcházela ke dveřím, kde se ještě ohlédla.
„Dávejte na sebe pozor,“ řekla tiše a zmizela.

Kapitola LXXII.


Když se Káťa vrátila do paláce Budjanských, slyšela z knihovny veselé hlasy. Podle všeho tam byli Lea, Pierre i Ivan. Odešla do svého pokoje, kde se převlékla, a pak se vrátila zpátky do přízemí. Ve vstupní hale se potkala se Sergejem.
„Doufám, že Vaše návštěva u kněžny Majevové byla úspěšná.“ Řekla a opřela se o mramorový sloupek schodiště.
„Velmi,“ Sergej se spokojeně usmál. „Vybral jsem si další dva skvělé koně.“ Otočil se směrem ke knihovně.„Je tam nějak veselo. Zajímalo by mne, co tam moji sourozenci zase vyvádějí.“ Během hovoru si sundal kabát a čepici a obojí podal Paše, která úslužně stála několik kroků od něj. Káťa sešla posledních pár schodů.“
„Myslím, že bychom se za nimi měli jít podívat.“ Řekla s úsměvem.
„Máte pravdu.“ Přikývl Sergej a nabídl jí rámě. „Půjdeme?“ Káťa jen mlčky přikývla.
„Tak co se to tady děje?“ Řekl Sergej vesele poté, co s Káťou vešli do knihovny.
„Ahoj, Sergeji.“ Pierre vstal a šel vstříc mladému knížeti.
„Pierre. To je překvapení. Jak to, že mi nikdo neřekl, že přijedeš?“ Oba muži si potřásli rukama.
„Na to se zeptej Ley,“ odpověděl mu Ivan sedící na pohovce vedle své sestry.
„Mysleli jsme, že Vám malé překvapení neuškodí!“ Usmála se Lea a natáhla se po jednom z šálků stojících na stolku.
„Doufám, že ti nevadí, že jsem se tě ani nezeptal, jestli mohu přijet, a drze jsem se pozval do tvého domu, Sergeji.“ Řekl Pierre omluvně.
„Vůbec ne. Jsem rád, že jsi tady. Bude tu alespoň veseleji. A moji sourozenci se budou chvíli chovat slušně.“
„Mluv za sebe,“ ozvalo se z pohovky.
„S Ekaterinou se znáte?“
„Ano.“ Přikývl Pierre. „Lea už nás představila.“
„A Vy jste mi neřekla, že máme návštěvu,“ Sergej se obrátil na Káťu.
„Nechtěla jsem kazit překvapení,“ na tváři se jí udělaly drobné dolíčky, když se šibalsky pousmála.
„Takže držíte s mými sourozenci,“ povzdechl si Sergej s hraným smutkem. „To jsem se dočkal pěkných věcí.“ Všichni v místnosti se zasmáli.
Zbytek odpoledne proběhl poklidně. Pierre vyprávěl nejrůznější příhody a všichni se dobře bavili. Vévoda byl rozený vypravěč. Kátě neunikly kradmé pohledy, kterými se díval na její kamarádku. Čas rychle plynul, za okny se začalo stmívat a jedna ze služebných přišla zapálit svíčky. Okolo sedmé hodiny věšla Paša se zprávou, že je připravená večeře. Všichni se odebrali do jídelny. Na první pohled bylo patrné, že je na dnešek připravená slavnostní tabule.
„Ještě než si sedneme, chtěl bych se tě na něco zeptat, Sergeji,“ řekl Pierre a poohlédl se po Lee. Stoupla si vedle něj. V jejích očích se zračilo napětí.
„To zní vážně.“ Usmál se Sergej. „O co jde.“
„Chtěl bych tě požádat o ruku tvé krásné sestry.“ Pierre se něžně podíval na Leu, která se nesměle usmála. Káťa si všimla, jak oba bratři ztuhli. Sergej se ale rychle vzpamatoval.
„Mluvil jsi o tom s Leou?“ Zeptal se opatrně.
„Ano.“ Přikývla Lea. „Dala jsem mu svou ruku i srdce.“ S láskou se podívala do Pierrových očí. Pierre ji vzal za ruku a přitiskl své rty k její hebké pokožce. Sergej se zhluboka nadechl.
„Jak je vidět, tvůj nečekaný příjezd není jediné překvapení. Pokud Lea souhlasí, souhlasím i já. Sice mi budeš moc chybět, sestřičko, ale jsem rád, že jsi šťastná.“ Po těch slovech k sobě svou sestru pevně přitiskl a Káťa si všimla, jak se mu v záři svíček lesknou oči.
„Děkuji ti, Sergeji.“ Pierre pevně stiskl Leinu bratrovi ruku.
„Nemáš zač, švagře!“ Sergej ho poplácal po zádech. Pierre se usmíval a na Leině tváři bylo patrné dojetí. Ivan stál a nechápavě se díval na vévodu a své sourozence. Pak přistoupil k sestře a objal ji.
„Blahopřeji ti. Jsem za tebe moc rád.“ Lea ho políbila na tvář.
„To bychom měli oslavit,“ řekl Sergej vesele.
„Šampaňské je támhle.“ Pokynula Lea ke stolu. „Pierre ho přivezl z Francie.“
„Je to to nejlepší šampaňské, které máme v našich sklepích. Je určené pro výjimečné příležitosti.“ Řekl vévoda.
„Výborně. Takže si připijeme. Na Vás dva. Ať jste spolu šťastní!“
Během večeře se všichni dobře bavili. Vévoda zářil a Lea se spokojeně usmívala. I oba Leini bratři se se snoubenci vesele bavili, ale na Ivanovi bylo vidět, že je trochu zaražený.

Večer Káťa nemohla dlouho usnout. Neklidně se převalovala na posteli. Musela přemýšlet o Stěpanovi. Bylo jí ho líto. Zdálo se, že opravdu trpí. Sama dobře věděla, jaké to je, když někoho bolí srdce, ale pomoci mu nemohla. Určitě pro něj bude hodně těžké smířit se s tím, že Lea už je oficiálně zasnoubená. Konkrétní datum svatby sice ještě nepadlo, ale Káťa si byla jistá tím, že ho Lea s Pierrem stanoví velmi brzy. Vévoda se jistě bude chtít ženit co nejdříve, měl určitě ve Francii své povinnosti a nemohl být v Rusku dlouho. Sice říkal, že ho zatím zastoupí jeho mladší bratr, ale to na věci stejně nic neměnilo. Posadila se a dala si hlavu do dlaní. Nechtělo se jí spát. Chvíli se jen tak dívala do tmy, a pak rozsvítila svíčku. Rozhodla se, že si půjde číst do knihovny. Oblékla se a tiše se vydala do přízemí. Bylo už celkem pozdě. Vévoda si šel brzo lehnout, byl unavený po náročné cestě a Lea odešla spát také poměrně brzy. Ivan se kamsi vytratil a Sergej odešel do své pracovny. Vešla do knihovny. V krbu plápol oheň, který byl zároveň i jediným zdrojem světla pro celou místnost. V křesle před ním seděl Ivan a upíral pohled do plamenů. Káťa chtěla odejít, aby Leina bratra nerušila, ale všimla si, že se mu na tváři třpytí slzy.
„Ivane,“ řekla tiše. Lein bratr ji nejprve vůbec neslyšel, teprve když vyslovila jeho jméno hlasitěji, všiml si, že v místnosti není sám. Chvatně si otřel slzy.
„Káťo. Promiňte, nevěděl jsem, že jste tady,“ řekl omluvně.
„To nic. Trápí Vás, že Lea odjede, viďte.“ Řekla tiše a posadila se do křesla vedle něj. Ivan na ni upřel dlouhý pohled, a pak sklonil hlavu a zadíval se na své ruce, které měl sepjaté v klíně.
„Ano.“ Řekl tiše. „Nečekal jsem to. Já... naivně jsem si myslel, že tu Lea bude pořád s námi. Je to hloupé, já vím...“
„Není to hloupé,“ namítla tiše Káťa.
„Já... už jsem ztratil rodiče a teď mám ztratit i ji. Vím, že bych měl být rád, že se zamilovala a je šťastná, ale...“
„Ale nejste.“ Dokončila za něj větu Káťa. Ivan nešťastně přikývl.
„Jsem hrozný, viďte?“ Řekl s odvrácenou hlavou.
„Vůbec ne.“ Kátin hlas byl konejšivý. „Máte Leu moc rád. Tak jako jste měl rád své rodiče. A děsíte se toho, že ji ztratíte. Francie je odsud daleko a víte, že ji nebudete tak často vídat. Je normální, že je to těžké, a že Vás to bolí.“
Ivan se křečovitě nadechl. „Já jí to přeji, chci, aby byla šťastná. Pierre je správný chlap, bude se o ni dobře starat, ale tak bych si přál, aby se raději zamilovala do nějakého Rusa. Byla by nám nablízku. Já vím, že jsem sobecký, ale potřebuji ji.“ V chlapcových očích se leskly slzy. Káťa vstala a objala ho kolem ramen.
„Já vím,“ řekla tiše. „Já vím... Všem nám bude moc chybět.“
„Neřeknete jí nic, že?“ Ivan se na ni prosebně podíval.
„Jistě že ne.“ Usmála se Káťa. „Pokud budete potřebovat...“
„Mohla byste mi tykat?“ Obrátil se na ni Ivan. „Už jsem si na Vás zvykl a navíc jste stejně stará jako moje sestra, tak bych byl rád abyste mi tykala.“
„Dobře.“ Přikývla Káťa. „Pod jednou podmínkou. I ty mi budeš tykat.“
„Tak dobře.“ Chlapec se smutně usmál.
„Pověz mi, Ivane,“ Káťa se pátravě zadívala do chlapcových očí „netrápí tě ještě něco?“
Ivan uhnul pohledem.
„No tak...“ Řekla tiše.
„Dnes jsem si poprvé uvědomil, že nevím, co bude dál. Panství a palác zdědil Sergej a já jsem měl nastoupit vojenskou kariéru. Dřív mi to všechno připadalo tak vzdálené, ale teď. Když si uvědomím, že bych už tu za chvíli neměl být doma. Já chci sloužit v armádě, ale...“
„Máš pocit, že tím ztrácíš svůj domov.“ Řekla Káťa chápavě.
„Ano. Sergej se jednou také ožení a oba s Leou budou mít vlastní rodiny. Ale já? Budu si moci vůbec nějakou rodinu dovolit?“
„Ivane, proč si o tom nepromluvíš se Sergejem,“ řekla tiše Káťa. „Tvůj bratr tě má rád a jsem si jistá, že se o tebe postará. Nikdy by tě nevyhnal ani by tě nenechal bez prostředků, věř mi.“
„Já vím. Jen to na mne všechno padlo.“ Řekl Ivan smutně.
„Pokud si budeš chtít popovídat, tak si pamatuj, že za mnou můžeš kdykoli přijít, ano?“
„Děkuji Káťo. Jsi moc hodná. Jsem rád, že jsi tady.“ Usmál se na ni vděčně. „Půjdu si lehnout.“
„Dobře. Dobrou noc.“
„Dobrou noc.“
Káťa zapálila svíčku. Nemýlila se. Ivan tu zprávu o Leině zasnoubení nesl skutečně hodně špatně . Chápala ho, věděla, že jeho starší sestra pro něj byla zřejmě přístavem ztracené rodičovské lásky. A o tuhle jistotu měl nyní přijít. Zamyšleně se zadívala na hřbety knih ačkoli věděla, že se jí číst už nechce. Myšlenky jí stejně pořád odbíhaly někam jinam.
„Ještě nespíte?“ Ve dveřích knihovny stál Sergej.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Nemohla jsem usnout.“ Kníže jen mlčky přikývl.
„Nebude Vám vadit společnost?“ Zeptal se jí.
„Naopak. Byla bych za ni ráda. Alespoň se nebudu muset přesvědčovat, že se mi chce číst.“
Uhladila si sukni a posadila se do křesla.
„Dáte si se mnou víno?“ Zeptal se jí Sergej.
„Ráda.“ Přikývla. Mladý kníže jí podal plnou skleničku. Proti světlu měla tekutina rubínovou barvu.
„Také nemůžete spát?“ Zeptala se ho.
„Ještě jsem se o to raději ani nepokoušel. Snažím se strávit tu velkou novinu.“
Káťa přikývla. „Mluvila jsem s Ivanem. Nese to hodně špatně. Vy také, že? Viděla jsem to na Vás.“
„Doufám, že to při večeři nebylo moc poznat.“
„Nebojte se, nebylo.“
„To jsem rád. Nechci, aby o tom Lea věděla. Zaslouží si být šťastná, nesmí vědět, že mne její odchod trápí.“ Chvíli mlčel, a pak se znovu rozhovořil.
„Nedovedu si představit, že budeme s Váňou sami. Vždycky, když jsem přijel domů, tak tam byla. Nebo jsem alespoň nacházel známky její přítomnosti. Zapomenutý šál v knihovně, noty na piáně. Neumím si to bez ní představit. Dům bude tak prázdný. Kéž by Francie byla blíž.“ Unaveně si promnul oči. „Dnes jsem schválně odešel pryč. Musel jsem být chvíli sám, abych se s tím vyrovnal. Byl jsem rád, že Lea odešla brzo spát, zná mne až příliš dobře, nechtěl jsem, aby si něčeho všimla. Snad to bude přikládat tomu, že nás ta zpráva zaskočila.“
Káťa mu mlčky položila svou drobnou dlaň na hřbet ruky. Bylo jí ho líto. Tak trochu jí připomněl Stěpana, vypadal také tak ztraceně.
„ Před Váňou musím být vždycky ten silnější,“ řekl tiše. „Nesmím mu dávat špatný příklad. Muž má pečlivě skrývat své slabosti a slabé chvilky. Před Leou jsem je skrývat nemusel. Vždy poznala, když mne něco trápilo, vždy věděla, kdy ji potřebuji. Tak jako naše matka. Obě jsou si tak podobné.“
„Je hezké, že se máte tak rádi,“ řekla Káťa pohnutě. „Závidím Vám. Já už nemám nikoho.“ Po tváři jí skanula slza. Sergej se svezl k jejím nohám. „Odpusťte mi, jsem bezohledný. Máte pravdu. Lea tady pro mne bude pořád. Nemám ani tušení, jak se asi cítíte, Ekaterino. Jste obdivuhodná žena. Ztratila jste svou rodinu, ale přesto jste tak silná.“
„To je jen zdání,“ usmála se na něj smutně. „Někdy si připadám hrozně sama.“
„To nejste,“ sevřel její ruce ve svých.
„Děkuji.“ Usmála se na něj vděčně a na chvíli se odmlčela. „Měl byste si promluvit s Ivanem. Má strach, co s ním bude, že už tady nebude mít domov.“
„Co je to za hloupost?“ Sergej se na ni překvapeně podíval.
„Všechno jste zdědil Vy a on se má věnovat vojenské kariéře. Ví, že budete mít jednou rodinu, a že tady pak bude cizí.“
„To je hloupost. Bude tady pořád doma. Navíc nepovažuji za správné, že všechno dědí nejstarší syn. Nebojte se, promluvím s ním.“
„To je dobře.“
Oba seděli a dívali se do plamenů. Káťa si nepřála přerušit tu zvláštní blízkost. Potřebovala někoho dnes večer vedle sebe, a tak byla vděčná Sergejovi, že je tu s ní.

Kapitola LXXIII.


Další den proběhl poklidně. Káťa, sourozenci a vévoda se šli společně projít po Petrohradu. Mrazy trochu polevily, a tak bylo venku podstatně příjemněji než před několika dny. Cestou míjeli i Stěpanův palác v centru města. Káťa se modlila, aby se s ním nepotkali, nevěděla, jak by kníže zareagoval, kdyby se nečekaně ocitl tváří v tvář Lee a jejímu snoubenci. Sice jí slíbil, že by nic neprovedl, ale i tak si nebyla jistá, nakolik mu může věřit. Kráčela zavěšená do Sergeje jen několik kroků za Leou a Pierrem, kteří si spolu tiše povídali. Ivan šel jako poslední. Byl pořád zamyšlený, výraz v jeho obličeji se změnil jen když mluvil se svou sestrou, to se ze všech sil snažil předstírat, že je všechno v pořádku. Ale dařilo se mu to podstatně hůř než jeho staršímu bratrovi. Káťa se po chvíli odpoutala od Sergeje a snažila se Ivana rozveselit. Kráčeli teď ve třech. Sergej se ani nepozastavil nad tím, že si s Ivanem tykají, naopak, zdálo se, že ho to potěšilo. Kátě se nakonec povedlo oba bratry rozesmát. Po večeři si společně zahráli karty. Když se Lea omluvila a šla spát, zvedli se i vévoda a Káťa. Sergej odešel do pracovny a Ivan zůstal v knihovně.

Hodiny odbíjely jedenáct. Sergej se marně snažil soustředit na účty. Nakonec účetní knihu s povzdechem zaklapl a vrátil husí brk zpět do kalamáře. Správa panství musela počkat, stejně se nemohl soustředit. Zadíval se do plamene líně hořící svíčky. Tekutý vosk po ní pomalu stékal až na svícen. Ještě něco na okraji jeho zorného pole upoutalo jeho pozornost.
„Leo?“ Řekl překvapeně. „Jak dlouho už tu stojíš?“
„Ani nevím,“ řekla tiše.
„Neslyšel jsem tě přijít,“ snažil se si utřídit myšlenky. Jeho sestra vypadala smutně. „Stalo se něco? Myslel jsem, že sis šla lehnout.“
Lea popošla k bratrovu pracovnímu stolu, obešla ho a opřela se o jeho okraj vedle židle na které seděl. Vzal její ruce do svých dlaní a ucítil, jak se chvějí.
„Co se děje? Proč nespíš?
„Chtěla jsem s tebou mluvit, proto jsem odešla dřív. Nechtěla jsem, aby u toho byl Pierre. Je lepší, když tu nikdo není, alespoň budeme mít klid. Já... Vidím na Vás, jak jste smutní a...“ V jejích očích se objevily slzy.
Sergej ji přitáhl k sobě a posadil si ji na klín. Pak něžně otočil její hlavu tak, aby se mu dívala do očí.
„Leo, nejsme smutní. Jen nás to zaskočilo, to je vše.“
„Nemusíš mi lhát. Nikdo Vás nezná tak jako já.“ Namítla rozhodně.
Sergej se zhluboka nadechl. „Dobře. Přiznávám, že nás trápí, že odjedeš a budeš žít ve Francii, ale na druhou stranu chceme, abys byla šťastná.“
„Já vím, ale... Věděla jsem, že to bude těžké,“ vzlykla. „Myslela jsem si, že to všechno zvládnu. Budu přece s Pierrem. Ale musím opustit tebe a Váňu. Věděla jsem to, že budu muset s Pierrem odejít do Francie, ale pořád to bylo tak daleko. Stále jsem si říkala, že ještě máme spoustu času. Nechtěla jsem si plně uvědomit, že se kvůli Pierrovi budu muset vzdát Vás dvou. Asi jsem tušila, jak moc to bude bolet. Mám Vás tak ráda a vůbec nevím, kdy a jestli Vás ještě někdy uvidím. Nemůžu Vás tu přece nechat samotné,“ rozvzlykala se a ukryla hlavu na jeho rameni. Sergej obtočil svou ruku kolem jejího pasu a pevně ji k sobě přitiskl. Objala ho kolem krku a její tělo se otřásalo pláčem. Sergej se snažil uklidnit. Lea nesměla vidět, že pláče taky. Hřbetem ruky si otřel slzy.
„No tak,“ šeptal zatímco ji rukou jemně hladil po zádech. „Francie přece není na konci světa. Budeme za tebou jezdit.“
„Ale ty budeš mít starosti s panstvím, nebudeš moci přijet,“ vzlykla.
„Moje sestra je pro mne mnohem důležitější než panství, to bys mohla vědět.“
„Ale ty a Váňa, kdo se o Vás postará? Měla bych tu být s Vámi.“
„Šš,“ přerušil ji. „Já a Váňa máme jeden druhého. A pak, už jsme velcí kluci, zvládneme to. Slibuji, že se nebudu pokoušet vařit.“ Řekl vesele. Zabralo to a Lea se alespoň trochu usmála. Sergej jí mezitím otřel slzy z tváře.
„Slíbíš mi něco?“ Zeptala se ho.
„Cokoli.“
„Slib mi, že se postaráš o Váňu. Je nešťastný. Naši rodiče zemřeli poměrně nedávno a on měl konečně pocit, že se přes jejich ztrátu dokázal přenést. Bojím se, co s ním udělá můj odjezd. Poslední dobou jsme si byli blízcí jako nikdy dřív. Smrt rodičů a tvůj pobyt na Kavkaze nás tolik sblížili. Měli jsme jen jeden druhého. A to se teď změní. Doufám, že by se na mne maminka nezlobila, že ho tu nechám, je ještě tak mladý. Přemýšlela jsem, že by mohl jet s námi, ale vím, že by nechtěl. A nebylo by to správné. Patří sem.“ Znovu se přitiskla ke svému bratrovi a tlumila pláč na jeho hrudi.
„Postarám se o Váňu, neboj se. Víš co mne rodiče učili? Že se o Vás musím vždy starat. Pamatuješ si, co říkali? Že až tu nebudou...“ hlas se mu zadrhl „tak nikdy nebudeme sami dokud budeme mít jeden druhého. A to se nezmění ani až budeš pryč. Nepopírám, že bych byl rád kdybys zůstala v Rusku, ale musíš jít za hlasem svého srdce.“
„Bylo by to pomalu jednodušší, kdybych si vzala Malinina, viď?“ Usmála se mezi slzami.
„To rozhodně,“ přikývl Sergej. „Toho bych alespoň mohl zastřelit rovnou, kdyby ti ubližoval, u Pierra to bude trvat podstatně déle.“
Lea se rozesmála. „Jsi hrozný, víš to? Kdo by to byl hádal, že nakonec řekneš, že by můj sňatek s knížetem Malininem měl i svoje výhody.“
„To ano. Když budeš daleko, nemohu tě chránit. A nemohu si pomoci, ale bojím se o tebe. Vím, že se o sebe dokážeš postarat sama, ale pořád si myslím, že se o moji malou sestřičku nedokáže postarat nikdo tak dobře jako já.“
„Prokletí bratrů a sester, viď?“ Opřela se o jeho rameno. „Jsem ráda, že ses zamiloval do Káti. U ní vím, že se o tebe postará stejně dobře jako já. Tolik si přeji, abyste byli spolu. Jen musíš být trpělivý. Po tom zklamání Káťa nechce o lásce ani slyšet, ale jsem si jistá, že tě má ráda.“
„Snad ano,“ řekl Sergej. „Doufám, že máš pravdu. Nechci ji vyděsit svými city. Cítím, že jsme si každým dnem bližší a nerad bych to pokazil.“ Lea jen mlčky přikývla.
„Pověz mi, trápí tě ještě něco?“ Žádná odpověď.
„No tak, kudrlinko.“ Zatahal jí za vlasy stejně jako to dělával, když byly ještě děti.
„Já jen, mám pocit, že o všem poslední dobou pochybuji. Říkám si, jestli dělám správnou věc, když se chci provdat za Pierra, když chci odjet do Francie, jestli je Pierre opravdu muž, kterého jsem si v něm vysnila. Je to až směšné. Konečně mám to, co jsem chtěla a najednou nevím, jestli to chci. To je šílené, vždyť ho přece miluji. Nepochybuji o svých citech, ale jsem zmatená.“
„To je normální.“ Chlácholil ji Sergej. „Jsi jen nervózní. Víš, že se pro tebe spousta věcí změní. Nic nebude jako dřív. Budeš žít v nové zemi, budeš vdaná, budeš mít nové přátele, my budeme daleko od tebe. Je přirozené, že pochybuješ. Udělala jsi nejdůležitější rozhodnutí ve svém životě. Rozhodnutí, které tvůj život navždy změní. Nechtěj toho po sobě tolik. Dej tomu čas.“
V bratrově objetí se Lea cítila tak bezpečně. Nedokázala si představit, že se brzo místo o Sergeje bude muset opírat o Pierra. Pomohl jí, tehdy, když přijel po smrti jejích rodičů. Pamatovala si, jak mu plakala v náručí a on ji konejšil. Věřila, že jí dokáže být oporou. Ale bratr byl jistota. Byl to útes, o který se vždy rozbíjely vlny jejích obav a strachů. Doufala, že takovým útesem pro ni bude i Pierre. Že dokáže poznat chvíle, kdy bude jeho oporu potřebovat. Její domov byl jediný přístav bezpečí a lásky, který kdy poznala. Po smrti rodičů měla pocit, že o něj přišla, ale když se sblížili s Váňou a vrátil se Sergej, pochopila, že se mýlila. Pořád to bylo její útočiště, kde vždy našla ochranu a podporu. Znala Pierrovu rodinu, ale přece jen to byl krok do neznáma a ztrácela veškeré své jistoty. Přestože Pierra milovala, bála se toho. „Co když si ve Francii nikdy nezvykne? Co když se na ní budou jeho přátelé dívat zpatra? Bude pro ně cizinka a navíc Ruska. Pierrovi o svých pocitech říct nechtěla, nemohla ho ranit. Milovala ho, byl by nešťastný, kdyby věděl, že se tím trápí.“
„Pierre se mnou chtěl domluvit datum svatby, ale já jsem nemohla. Řekla jsem, že se nejdřív musím poradit s tebou. Nemohla jsem. Všechno mi to přišlo tak konečné. Pak už svoje rozhodnutí nebudu moci změnit. Dívala jsem se na něj a říkala jsem si. Bude mě opravdu milovat celý život? Budeme šťastní?“
„Na tyhle otázky nikdy nikdo nezná předem odpověď, sestřičko. Vždycky je něco v sázce, ale jedno ti řeknu. Pierre tě miluje. Čekal na tebe a ta láska k tobě z něj přímo sálá. Máš štěstí. Jediné, co bych chtěl je to, abys ty všechno pečlivě zvážila.“
„O čem to mluvíš?“ Podívala se na něj překvapeně.
„Leo, Pierre je první muž, o kterém si myslíš, že ses do něj zamilovala, že ano?“
„Ano,“ přikývla. „Ale proč říkáš, že si myslím, že jsem se do něj zamilovala. Já to vím. Miluji ho.“
„Nechci zpochybňovat to, co říkáš, neboj se,“ pohladil ji po ruce. „Jen ti chci říct, že v životě k lidem cítíme různé věci. Když jsem byl v armádě a žil v Petrohradu, mnohokrát jsem si myslel, že jsem se zamiloval. Okouzlila mne krása nějaké dívky, chvíli jsme se vídali a já jsem pak zjistil, že ty city začínají vyprchávat. Okouzlení se vytratilo. Jen nechci, aby sis spletla okouzlení s láskou, to je všechno.“
Lea na chvíli zavřela oči. „A jaký je podle tebe rozdíl mezi okouzlením a láskou? Jak víš, že to, co cítíš ke Kátě není okouzlení, ale láska.“
„To se těžko popisuje,“ Zvážněl Sergej. „Ze začátku je to možná stejné. Ale později zjistíš, že na toho člověka nemůžeš přestat myslet. Ptáš se sama sebe, co asi dělá, jestli na tebe také myslí. Chybí ti tak, až tě bolí srdci. A když si myslíš, že je s někým jiným, přivádí tě to k šílenství. Láska tě spaluje, okrádá o klid.“
Lea nehybně spočívala v bratrově objetí. „Myslím, že to k Pierrovi cítím. Často jsem na něj myslela. Ale nepřemýšlela jsem o tom, jestli je třeba s jinou ženou. Asi proto, že mu věřím, že jeho city ke mně jsou upřímné. A stýskalo se mi. Vždy jsem se těšila na každý jeho dopis.“
„Nechci, aby si pochybovala ještě víc,“ řekl jemně Sergej. „Pokud máš pocit, že jsi si jistá, tak to tak i je. Jsi jen vystrašená z budoucnosti a není to pro tebe teď lehké. Ale chci, abys něco věděla.“ Pevně jí sevřel ruce. „Pokud budeš mít jakoukoli pochybnost, klidně i těsně před svatbou, není problém, abychom Váš sňatek odvolali,“ „Sergeji...“ Skočila mu do řeči.
„Ne. Jen poslouchej. Ze všeho nejdůležitější pro mne je, abys byla šťastná. Ať se děje cokoli, ty a Váňa jste pro mne na prvním místě. Vždy tu pro tebe bude a slib mi, že na to nikdy nezapomeneš.“
„Nezapomenu,“ Lea se znovu rozplakala. Tentokrát se už nedokázal ovládnout ani Sergej. Zabořil hlavu do sestřiných šatů a dal volný průchod svým slzám. Oba s sebou trhli, když se okolo nich ovinuly něčí paže. Byl to Ivan. Ani jeden z nich ho neslyšel vejít. Všichni tři se objímali a Lea tiše vzlykala. Nebylo potřeba slov. Rozuměli si i bez nich.

Kapitola LXXIV.

Další den ráno si spolu Sergej a Lea vyšli do města. Lea se chtěla sejít se švadlenou a podívat se na látky, ze kterých by si mohla nechat ušít svatební šaty. Kromě toho se ještě chtěli poohlédnout po nějakém dárku pro Váňu k narozeninám. Ivan, vévoda a Káťa si společně vyjeli na koních.
Po nákupech se oba sourozenci rozhodli, že půjdou domů pěšky. Poslali kočár napřed a pomalu procházeli po vyšlapané cestičce přes jeden z petrohradských parků. Byl nádherný den, slunce svítilo a obloha byla sytě modrá. Sníh v silném slunečním svitu oslnivě jiskřil.
„Chtěl bych k nám pozvat na večeři kněžnu Makajevovou.“ Sergej přerušil ticho rušené jen křupáním sněhu pod jejich nohama.
Lea se k němu otočila. „Pokud ji chceš pozvat, tak ji pozvi,“ pokrčila netečně rameny a dál si užívala klidu parku který byl poměrně daleko od rušných petrohradských ulic.
„Když jsem byl naposledy u kněžny, pozvala mne na oběd a měli jsme spolu velmi zajímavý rozhovor.“ Pokračoval Sergej.
Lee se sevřelo srdce leknutím. „Že by se kněžna Makajevová nějak dozvěděla, co se stalo mezi ní a knížetem Malininem a řekla něco Sergejovi?“
„A čeho se ten rozhovor týkal?“ Zeptala se a snažila se, aby její hlas zněl co nejklidněji.
„Knížete Malinina.“
„Malinina? Myslela jsem, že kníže není tvoje oblíbené téma hovoru.“ Byla v ní malá dušička.
„To sice není, ale je dobré toho o svých nepřátelích vědět co nejvíc. A kněžna Makajevová byla jeho milenka, takže se toho od ní mohu spoustu dozvědět.“
„Přece nevíš jistě, jestli byla jeho milenka. Lidé toho napovídají... Vezmi si jen Alexandru Lubjackou.“
„Vím to jistě.“ Namítl Sergej. „Sama mi to přiznala.“
Lea se zastavila a pustila se svého bratra. „Snad ses jí na to neptal? Takové otázky jsou nevhodné, to je přece jen její věc.“ Zaclonila si rukou oči, aby na bratra dobře viděla.
„Uznávám, že jsem se nechoval nejtaktněji. Nemohl jsem přemoci pokušení dozvědět se, jestli i žena jako ona podlehla svodům toho mizery. Je to velmi příjemná a chytrá dáma, nechtělo se mi věřit, že by mohla mít něco s člověkem jako je Malinin. Ale i ona podlehla jeho svodům. Opravdu nechápu, co je na tom člověku tak zvláštního, že po něm všechny ty ženy šílí. Copak nemají kapku soudnosti?“
„Co ti řekla?“ Zeptala se Lea.
„Nejsi nějak moc zvědavá?“
Lea se do bratra znovu zavěsila a pomalu šli dál.
„Před chvilkou jsi mi přece říkala, že takové otázky jsou nevhodné.“
„Uznávám, že jsem se chytila do vlastní pasti.“ Usmála se. „Ženská zvědavost nade mnou zase jednou zvítězila.“
„Tak dobrá.“ Mrkl na ni. „Povím ti to. Stějně jsem ti to chtěl povědět. Poznala se s Malininem ještě za života svého manžela. To manželství bylo, podle toho co mi řekla, velmi nešťastné. Její muž byl o hodně starší než ona a její rodiče ji za něj provdali proti její vůli.“
„To je hrozné,“ otřásla se Lea. „Mám velké štěstí, že jsem si mohla vybrat sama. Nedovedu si představit, že bych se měla provdat za někoho, koho bych nemilovala. Ale pokračuj prosím. Skočila jsem ti do řeči, omlouvám se.“ Položila ruku na rukáv bratrova kožichu.
„Už ani není moc co říct. Začali se scházet. Tvrdila mi, že jí ten poměr přinesl do života štěstí a prý díky Malinovi našla i ztracenou sebedůvěru. Věřila bys tomu?“
Lea mlčela.
„Dokonce mi tvrdila, že Malinin dokáže být i milý. Dovedu si představit jak,“ ušklíbl se Sergej.
„Neříkala, jestli jsou ještě pořád milenci?“
„Proč tě to zajímá?“ Tentokrát se zastavil Sergej.
„Opět ženská zvědavost.“ Pousmála se Lea.
„To nevím. Neptal jsem se. Podstatné je ovšem to, že jsme se spolu bavili o tom, jak tě kníže pronásledoval a kněžna Makajevová se nabídla, že by ti mohla pomoc se jeho pozornosti konečně zbavit.“
„Proč by to dělala? Byli milenci, čekala bych, že bude spíš na jeho straně. Nebo se mu snad chce mým prostřednictvím pomstít?“
„Nic takového,“ zavrtěl hlavou Sergej. „Pravda je daleko neuvěřitelnější, sestřičko.“
Lea se na něj tázavě podívala.
„Kněžna Makajevová knížete totiž miluje.“
Lea se prudce zastavila.
„Vidím, že tě to šokovalo stejně jako mne. Je to opravdu neuvěřitelné. Chudinka. Zamilovat se do takového mizery, to je opravdu smůla. Přitom je to tak milá žena. Zasloužila by si někoho hodného, kdo by jí dokázal vynahradit to, co si prožila v manželství. Místo toho je rozhodnutá získat toho ničemu.“
„Nechápu, co s tím mám společného já,“ řekla Lea pomalu.
„Kněžna by se s tebou chtěla poznat. Přála by si, aby z Vás byly přítelkyně. Mohly byste společně obě společně dosáhnout toho, co chcete. Ty bys měla pokoj a ona by získala Malinina. Je to výborný nápad, viď? Stačí jen abyste se sešly a...“
„Ty jsi s tím jejím plánem souhlasil?“ Lein hlas ostře prořízl mrazivý vzduch. Sergeje zarazila sestřina reakce.
„Samozřejmě. Nic lepšího jsme si přece nemohli přát. Ty nejsi ráda?“
„Vůbec ne.“ Odpověděla rozčileně. „Nelíbí se mi, že něco takového domlouváš za mými zády a bavíš se o mém životě s člověkem, kterého ani pořádně neznáš...“
„Leo...“
„Ne, Sergeji,“ skočila mu do řeči. „Tohle jsi mi neměl dělat. Představ si, že bych něco takového udělala já tobě. Navíc, jak té ženě můžeš věřit? Říkal jsi, že byli s knížetem milenci. Jak můžeš vědět, že to není nějaká past, že se spolu ti dva nedomluvili? Ona přece musí vědět, že tě kníže nemá rád, a že ty nemáš rád jeho. Je na jeho straně!“
„Mýlíš se! Tak to není, kněžna je...“ Sergej se snažil Constance hájit.
„Nechápu, jak můžeš věřit milence knížete Malinina?“ Hlas se jí třásl rozčilením. „Něco ti řeknu. Já té ženě nevěřím a na ničem se podílet nebudu. Navíc už to ani není zapotřebí. Budu se vdávat a kníže mě bude muset nechat napokoji tak jako tak.“
„A ty opravdu věříš, že tě nechá jen tak být? Co když vyzve Pierra na souboj?“
Lea odvrátila tvář.
„Proč si s ní alespoň nepromluvíš? Poznala bys ji a...“
„Nestojím o to poznat milenku knížete Malinina! A na tohle téma už nechci mluvit.“
„Ale její pomoc...“
„O co ti vlastně jde, Sergeji?“ Řekla prudce. „Ale ano, už tuším. Nejde ti ani tak o mně, ale o Ekaterinu.“
„O čem to mluvíš?“
„Ale no tak. Chceš odlákat knížete především od Ekateriny, protože máš pocit, že Malinin je tvůj sok. Kdyby se zamiloval do kněžny Makajevové, nechal by Káťu být a ty bys měl volnou cestu. Nemůžu uvěřit tomu, že jsi mě chtěl takhle využít.“ Rychlým krokem od něj odcházela. Sergej se rozběhl za ní, předběhl ji a chytil ji za ramena.
„Jak si můžeš myslet, že bych tě někdy chtěl využít!“ Řekl smutně.
Jeho výčitka jí alespoň částečně vrátila rozvahu. „Tak mi alespoň přiznej, že to neděláš jen kvůli mně.“ Z jejích očí ale dál sršely blesky, prestože její hlas už byl podstatně klidnější.
„Dobrá,“ povzdechl si. „Přiznávám, že jsem sobecky myslel i na sebe. Ale v žádném případě jsem tě nechtěl využít, to bych ti o tom přece ani neříkal. Chtěl jsem jen, abys mi pomohla. A nejen kvůli Ekaterině, ale i kvůli sobě. Protože si opravdu myslím, že se Malinina hned tak nezbavíš.“
„Dobrá, byla jsem na tebe až příliš tvrdá, omlouvám se.“ Řekla smířlivě. „Ale pravda je, že se mi to, co jsi udělal, vůbec nelíbí. Nechci mít s tou ženou nic společného, stejně tak jako nechci mít nic společného s Malinem. A už se o tom nechci bavit.“ Řekla důrazně a odcházela.
Sergejovi bylo jasné, že svá slova mínila vážně. Tak tvrdě už ho dlouho neodmítla. Ale nehodlal to vzdát. Jen bylo třeba, aby ještě chvíli počkal, než se znovu pokusí sestru přesvědčit.

Na večeři k Budjanským přišli ten den manželé Novikovi. Pierre děkoval doktorovi, že zachránil život jeho snoubence. Lee neuniklo, jak byla Eleanor Noviková překvapená, když jim představila Pierra jako svého snoubence. Zdálo se, že dokonce posmutněla. Ale zřejmě to bylo opravdu jenom zdání, protože byla celý večer velmi milá a pořád si s ní chtěla povídat. Čím více Eleanor Novikovou poznávala, tím jí byla sympatičtější. Působila jako velmi skromná žena, která je celou svou duší oddána manželovi. Neunikl jí ani jeden z láskyplným pohledů, který si spolu manželé vyměnili. Připomnělo jí to její rodiče, kteří měli také velmi krásný vztah. Podívala se na Pierra. "Budou se také stále tak milovat, až budou ve věku jejích rodičů?" Zachytil její pohled a usmál se na ni.

Ekaterina se po očku dívala na doktora Novikova. Byl to člověk, který velmi dobře znal Stěpana. Tolik by sis s ním chtěla promluvit, ale vypadalo to, že nebude mít příležitost. Nemohla před Sergejem, Leou a jejím snoubencem přece mluvit o knížeti Malininovi. Za celou dobu večeře o něm nepadlo ani slovo. Káťa byla rozmrzelá. Tohle byla jedinečná šance. Novikovi se rozloučili poměrně brzo. Kátě neušlo, jak srdečně se Eleanor Noviková chová k Lee. Než odešla, pozvala si k sobě se slovy, že jí musí oplatit vřelé přijetí, jakého se od ní dostalo. Káťa si byla jistá, že za snahou doktora Novikova spřátelit se s Leou je ještě něco víc. Začala přemýšlet o tom, jestli by se o tom neměla zmínit Stěpanovi.

Kapitola LXXV.

O několik dnů později se všichni Budjanští, vévoda de Beaufort a Ekaterina vydali na ples k Orlovovým. Lea kráčela zavěšená do Pierra a nevšímala si zvědavých pohledů okolí. To, že se kněžna Budjanská objevila na plese s neznámým mužem bylo překvapení zejména proto, že ho nikdo neznal. Lea si všimla, jak Alexandra nespokojeně nakrčila čelo. Zřejmě vytušila, že se tu odehrává něco, co jí zjevně uniká. Nemohla odolat, usmála se na ni, a pak se důvěrně naklonila k Pierrovi. Dovedla si představit, jak se Alexandra teď asi užírá při pomyšlení, že neví, kdo je ten muž po jejím boku. Alexandřin bratr Anatolij mezitím nespouštěl oči z Káťi a Lea si pomyslela, že Ekaterina měla štěstí, že se za něj nemusela provdat. Mít za švagrovou Alexandru by nebyla žádná výhra.
Pierre jí podal skleničku se šampaňským. Lea mezitím našla mezi tančícími páry Sergeje a Káťa a spokojeně se usmála. Pierre se podíval směrem kterým se jeho snoubenka dívala.
„Sluší jim to.“ Naklonil se k ní. „Sergej si vybral dobře. Je to moc milá dívka.“
Lea se na něj překvapeně podívala.
„Myslíš, že jsem si nevšiml, jak se na ni tvůj bratr dívá? Připomnělo mi to období, kdy jsem se takhle díval na tebe a netušil jsem, jestli u tebe mám nějakou šanci.“
„Chceš mi říct, že teď se na mne díváš jinak?“ Dala si ruce v bok a zamračila se.
Pierre se rozesmál.„Ano. Teď tě totiž miluji mnohem víc než dřív.“ Políbil jí ruku a něžně se na ni usmál.
„Léopoldine, rád Vás zase vidím. Nepředstavíte nás?“
Dívka strnula. Nemusela se ani otáčet, bezpečně věděla, komu ten hlas patří. Pomalu se obrátila a donutila se usmát. „Kníže.“ Řekla s jemnou úklonou hlavy. Měl na sobě bezvadně střižený černý oblek zněhož vykukovala sněhobílá košile a perfektně upravená vázanka. Černé vlasy mu padaly do čela a ze světlých očí čišel chlad.
„Samozřejmě Vás ráda představím. Vévoda de Beaufort, kníže Malinin.“
Stěpan obrátil svoji pozornost na Pierra. Doufal, že Lea se svým snoubencem na tento ples přijde. Chtěl ho konečně poznat a zjistit, co je jeho sok vlastně zač. Teď si prohlížel bezvadně oblečeného tmavovlasého muže. Byl podle všeho o několik let starší než on.
„Rád Vás poznávám, kníže,“ Vévoda k němu napřáhl ruku. Stěpan se po očku podíval na Leu, ale nijak nedal najevo, že je překvapený tím, že její snoubenec zjevně neví, kdo je. Všiml si, jak se Léopoldine mlčky kousla do rtu. Podle všeho neměla z jejich setkání žádnou radost.
Zcela ignoroval vévodovu napřaženou ruku.
„Musím Vám pogratulovat pane vévodo. Máte opravdu štěstí, když se Vám podařilo dobýt srdce ženy jako je Léopoldine.“
„Děkuji, kníže. Toho jsem si velmi dobře vědom.“ Pierre stáhl svou ruku. Ten muž mu dával svým postojem jasně najevo, že nestojí o to, aby se blíže poznali. Podíval se na svou snoubenku.
„Myslela jsem, že Vás zde uvidím s kněžnou Makajevovou, kníže,“ Lea si nedokázala odpustit kousavý tón. Když už je přišel obtěžovat, nehodlala mu zůstat nic dlužná.
„A to proč?“ Zeptal se jí.
„Můj bratr mi říkal, že jste si velmi blízcí. A s blízkým člověkem se přece mimo jiné chodí i na plesy, nevíte to?“
Stěpan se usmál. „Existují různé druhy blízkosti Léopoldine.“
„Jistě. O tom nepochybuji. Ale teď nás omluvte, kníže. Chtěla bych si zatančit se svým snoubencem.“ Lea se vydala na parket, ale po několika krocích se zastavila, když si všimla, že za ní Pierre nejde. Postoupil ke Stěpanovi a pevně se mu zadíval do očí. Jejich komunikace byla bezeslovná, ale oba dobře věděli, co chce ten druhý říct.
„Kníže,“ řekl Pierre.
„Vévodo,“ řekl chladně Stěpan.
Pierre došel Léopoldine, nabídl jí rámě a odváděl ji na parket. Stěpan se otočil, založil si ruce na prsou a zamyšleně sledoval odcházející pár.

Ekaterina si všimla trojice stojící nedaleko vstupních dveře. Zneklidněně se dívala přes Sergejovo rameno směrem k nim. Kníže si opravdu nedal pokoj. Jen doufala, že nevyvolá skandál. Mohl si podobnou konfrontaci odpustit, cožpak si neuvědomil, že jsou v sále i oba Leini bratři? Jistě, že si to uvědomil. Ale bylo mu to jedno. Kníže si vždy dělal to, co chtěl. Bez ohledu na možná rizika. Jenže tentokrát si opravdu zahrával s ohněm. Mechanicky se usmála na Sergeje a snažila se odvést jeho pozornost tak, aby si nevšiml, kdo stojí u jeho sestry a vévody. Nechtěla, aby Lein bratr ještě přilil olej do ohně, to by nikomu a ničemu neprospělo. Vypadalo to, že dnešní večer bude náročný. Káťa si mlčky povzdechla.
„Stalo se něco?“ Zneklidněně se zeptal Sergej.
„Ne. Jen se mi dnes nedaří zvládat kroky tak, jak bych si přála. Připadám si jako poleno.“ Zalhala.
„Blázníte? Jste ta nejlepší tanečnice ze všech dívek s kterými jsem tančil.“ Usmál se na ni.
„Buďte rád, Sergeji, že nejsem Vaše snoubenka. Ta by z takové odpovědi nebyla nadšená,“ rozesmála se Káťa. Nevšimla si, jak se mladý kníže rychle odvrátil, aby nepostřehla smutek v jeho očích. Připadal si jako pořádný hlupák. Jak mohl něco takového říct?
„Omlouvám se, Káťo.“
„Není proč,“ usmála se na něj.

„Kdo byl ten člověk?“ Zeptal se Pierre Ley.
„Nikdo důležitý,“ odpověděla netečně.
„Pro něj očividně důležitá jsi,“ řekl zamyšleně.
„Pierre,“ Lea se zadívala do jeho očí. „Nechci, abys o tom muži přemýšlel. Ano, je pravda, že se o mne kníže Malinin jednu dobu ucházel, ale já jsem o něj nestála a ani nestojím. Miluji tebe.“ Jemně se na něj usmála.
„Proč jsi mi o něm nenapsala?“
„Nechtěla jsem, aby ses tím trápil. Věděla jsem, že bys o mne měl starost.“
„Leo, jsem tvůj snoubenec, přijel bych kdykoli bys mne o to požádala. Pomohl bych ti.“
„Jistě a dostal by ses do problémů. Pierre, tohle není Francie. V Rusku se takové formy sporů řeší jinak.“
„Ano jistě, souboje. Nikdy jsem to nechápal.“
„V Rusku se všichni muži až přehnaně ženou za ctí. Vlastně se za tu ochranu ctí bezbranných žen jen schovávají, aby si mohli dokazovat, jak jsou dobří! Nemluvě o jiných nesmyslných důvodech soubojů. Kvůli malichernostem se prolévá krev a končí lidské životy. A často nejen těch, kteří v souboji padnou. Nic nezměnilo ani to, že se souboje zakázali. Muži jsou prostě nepoučitelní. Proč musí ničit život sobě a těm ostatním? Slib mi něco. Pokud by se tě kníže pokoušel k něčemu vyprovokovat, slib mi, že se nenecháš.“ Prosebně se na něj podívala.
„Pokusím se.“ Řekl Pierre. „Ale není mi příjemné nechat si jen tak líbit, že mi dal otevřeně najevo, že o tebe stojí. Měl by pochopit, že jsi moje snoubenka.“
„On to pochopí. Nic jiného mu ani nezbude.“ Lea se podívala směrem, kde Stěpan stále ještě stál.

Po několika tancích, když se všichni sešli u stolu s občerstvením, se Lea nenápadně vytratila. Po chvíli pátrání konečně objevila toho, koho hledala. Kníže stál vedle vzrostlé palmy nedaleko dveří na balkon a zamyšleně se opíral o stěnu.
„Bylo to opravdu nutné?“ Řekla bez jakéhokoli úvodu.
„Prosím?“ Zeptal se jí.
„Doufala jsem, že už jste to konečně pochopil. Jenže Vy si ve Vaší nebetyčné ješitnosti nechcete připustit, že jste prohrál, že?“
„Nebude se po Vás Váš snoubenec shánět?“ Řekl Stěpan aniž by se obtěžoval odpovědět na Leinu otázku. „Nebyl by asi rád, kdyby nás viděl spolu.“
Lea jen zavrtěla hlavou. „Jste neuvěřitelný.“
„Promiňte, Léopoldine, ale tentokrát jste přišla Vy za mnou, ne já za Vámi.“
„Ano. A Vy si to samozřejmě nezapomenete vyložit tak, že to, že jsem za Vámi přišla dokazuje, že k Vám zcela jistě něco cítím. Tohle už tu bylo! Nechte toho. Konečně se smiřte s tím, že na všechny ženy Vaše svody neplatí.“
„Aha, tak proto jste zmiňovala kněžnu Makajevovou. Vadí Vám, že jsem s ní měl poměr?“
„Prosím Vás. Nebuďte směšný. Je mi úplně jedno s kým spíte!“
Léopoldine, dnes Vás nepoznávám. Jsem sice rád, že jste se mi rozhodla ukázat ohnivou stránku své povahy, ale měla by jste se víc ovládat, nejsme tu sami. Sice hraje hudba, ale i tak by Vás někdo mohl slyšet.“
„To by Vám ale mělo vyhovovat, ne? Ten někdo by si mohl myslet, že vyslechl mileneckou hádku, což by se Vám jistě náramně hodilo. Nebo snad nedoufáte v to, že se Vám podaří nějak narušit můj vztah s Pierrem?“
„Pokud je Váš vztah tak pevný, jak si myslíte, tak se to přece nemůže stát, ma chère duchesse.“
„To máte pravdu. Ale jedno Vám řeknu. Jsem už z Vás unavená a mám toho dost. Snažila jsem se Vám to vysvětlit, žádala jsem Vás ať toho necháte, ale očividně ke mně nechováte vůbec žádný respekt. Něco Vám řeknu, kníže. Milovat znamená chtít pro toho druhého to nejlepší. Skutečně milovat znamená i nechat toho druhého jít.“ Otočila se a odešla.
Stěpan se znovu opřel o zeď. „Prohrál.“ Nemělo cenu tady dál zůstávat.

„Kněžno Makajevová,“ Sergej s úsměvem zdravil Constance. Lea se po ní nepříliš přátelsky ohlédla. Constance z ní nespouštěla oči.
„Kníže, jsem ráda, že Vás zase vidím.“
„Rád bych Vám představil svou společnost. Jak jsem slyšel, s Leou jste se již setkaly – Lea Constance pozdravila lehkou úklonou – toto je můj bratr Ivan a baronka Ekaterina Nikolajevová.“
„Ráda Vás zase vidím, baronko,“ usmála se kněžna na Káťu.
„Vy se znáte?“ Řekl překvapeně Sergej. Káťa jen nehybně stála. Bylo jí jasné, že se schyluje ke katastrofě.
„Ano. Potkali jsme se před několika týdny u knížete Malinina. Jsem ráda, že je Vaše noha už v pořádku.“ Sergej, Lea a Ivan strnuli, Káťa zavřela oči a nejraději by se propadla do země.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář