Svět v barvách (Le monde en couleurs)

Když Lea vyšla z paláce knížete Malinina, zhluboka se nadechla mrazivého vzduchu a nastavila rozpálenou tvář sněhovým vločkám. Dopadaly na její kůži a příjemně chladily. Nerada si to přiznávala, ale bála se toho, jak na to všechno kníže zareaguje. Nedokázala odhadnout, co udělá. Jeho reakce ji překvapila. Zůstal klidný a ona přitom čekala úplně něco jiného. Myslela si, že se rozzlobí a v koutku duše se toho opravdu bála. To se ale nestalo. Kníže ji opět překvapil svou nevyzpytatelností. A to v okamžiku, kdy to nejméně čekala.
Ale dokázala to, co chtěla. Po svém příchodu se chovala vyzývavě, hrála si s ním, sváděla ho a provokovala. Přesně tak si to naplánovala, chtěla mu dát lekci za všechno, co jí kdy provedl a za to, jak se k ní choval. Ukázat mu, že i ona nad ním umí mít navrch. Ale bála se, že to nezvládne. A přitom to všechno šlo tak lehce. Svádět ho, provokovat a nakonec mu povědět pravdu bylo to tak jednoduché. Pomalu si navlékla rukavice. Myslela si, že bude mít radost až uvidí, jak je zmatený a nic nechápe. Myslela si, že jí nebude věřit. Že si ve své pýše myslí, že ji dobře zná. Ukázala mu, že to tak není, ale přesto z toho neměla moc velkou radost. Ano, ten pocit zadostiučinění a chvilkového vítězství byl opojný, ale bohužel i krátkodobý.
Ohlédla se směrem k paláci. Doufala, že tentokrát už ji kníže nechá na pokoji. Řekla mu to tak, jak to je, už brzy přijede Pierre a ona se vdá. Bylo jí líto, že opustí Rusko a své bratry, ale zatím o tom nechtěla přemýšlet. Pomalu se usmála a zkusila si vybavit Pierrův obličej. Těšila se, až ho zase uvidí. Jeho dopisy jí vždycky dodávaly sílu, tolikrát si četla řádky napsané jeho úhledným rukopisem. Uměl ji utěšit i rozesmát a svůj život si už bez jeho dopisů nedovedla představit. Byl to, co potřebovala. Klidný přístav, kde se cítila v bezpečí.

Stěpan se opřel o římsu krbu. To, co se právě dozvěděl od Ley ho úplně vyvedlo z rovnováhy. Myslel si, vlastně si byl téměř jistý, že jí není úplně lhostejný. Měl pocit, že ji přitahuje, ten polibek byl toho důkazem. Myslel si, že ji zná, že je schopen její chování odhadnout, a že pozná, co si myslí. A přitom žil celou dobu v iluzi. Kdyby ji opravdu znal, musel by si přece všimnout, že má nějaké tajemství. Jediné, co ho svým způsobem uklidňovalo bylo to, že to nepoznali ani její bratři. A ti Léopoldine znali celý život a podle jejích vlastních slov také neměli tušení, že je v jejím životě někdo, kdo je pro ni stejně důležitý jako oni. Ale v tomto okamžiku ho ani za mák nepotěšil fakt, že Sergej Budjanský bude ve stejném šoku jako byl i on, když se to dozvěděl. Za jiných okolností by se tím bavil.
Léopoldine mu ukázala další ze svých tváří. Dokázala, že je člověk, který umí svoje nejniternější pocity dobře skrývat. Vlastně v tom si byli podobní, on to také dokonale ovládal. Ale od té doby, co mu do života vstoupila Ekaterina, se alespoň před ní částečně přestal schovávat za maskou, kterou byl zvyklý celá léta nosit. Znovu si musel položit otázku, jaká žena vlastně Léopoldine je. Oddaná své rodině, pro kterou byla schopná přinést jakoukoli oběť. To dokázala tím, že odmítla muže, kterého milovala a zůstala u své rodiny, která ji v tu chvíli potřebovala. Navíc před svými sourozenci tajila to, co udělala, aby neměli pocit, že se kvůli nim vzdává svého štěstí. A ten muž? Muselo pro něj být těžké přijmout fakt, že se za něj zatím neprovdá. Zvlášť když počítal s tím, že si ji odveze z Ruska. To, že na ni čekal, dokazovalo, že ji musí milovat. A aby ne, pokud ho líbala stejně jako tehdy jeho. Kladl si otázku, jak se k němu Léopoldine asi chová. Znal ji jako odměřenou a chladnou dívku. Ale byly i chvíle, kdy mu ukazovala své pravé já. Tehdy, když spolu tančili a ona se smála jeho poznámkám. V těch řídkých chvílích, kdy se v jeho společnosti uvolnila a přestala si dávat pozor mu prozrazovala, jaká ve skutečnosti je. Zdaleka ne tak upjatá, jak se sama sebe snažila prezentovat. Byl si jistý, že pod maskou chladné netečnosti se skrývá široká škála emocí. Doufal, že se té skutečné Léopoldine už začal přibližovat. A přitom byl pořád na začátku.
Popošel k oknu a zadíval se ven. Viděl ji, jak jde po umetené cestičce pryč. Elegantní dívčí postavička v bílém kožíšku a bílé kožešinové čapce. Založil si ruce na prsou a pozoroval ji. Na okamžik se zastavila a podívala se směrem k domu, jako by věděla, že se na ni dívá. Tak rád by věděl, o čem teď přemýšlí. O tom, že ho konečně odradila? Nebo se bojí, co udělá, až její snoubenec přijede do Petrohradu? O tom, co teď cítí? Má radost, že ho vyvedla z míry? Jistě, že má. Chtěla mu ukázat, že i ona si s ním umí pohrát tak, jako si on často hrál s ní. Dát mu lekci a ukázat mu, že nad ní nemá žádnou moc. To byla další věc, která ho překvapila. Poprvé použila ryze ženské zbraně, aby ho dostala tam, kam potřebovala. Přišla s jasným cílem, donutit ho, aby po ní toužil a to se jí povedlo. Takové chování by od vžy pečlivě se hlídající kněžny rozhodně nečekal. Byl zvyklý na to, že ho ženy sváděly, na tu jejich rafinovanost, kterou miloval, ale netušil, že ji v sobě má i ona. Vždy byla nedostupná, chladná, jiná než ostatní ženy. Ale ne tak docela. I Léopoldine Budjanská dobře věděla, co na muže platí. Přikrčil obočí při představě, jak se to asi naučila. Byl za tím ten její Pierre? Také ho sváděla? Nebo to jednoduše odkoukala od ostatních. Nebo se s tím všechny ženy rodí? Ženy, nevyzpytatelná stvoření. Nikdy dřív je nechtěl pochopit ani poznat. Chápat je, proč? Dostal od nich většinou to, co potřeboval, a na oplátku jim dal to, co potřebovaly ony. Záměrně si vybíral takové, kterým stačila trocha něhy, která se jim v manželství tak zoufale nedostávala. Stačilo jim málo a jemu to vyhovalo. Nekomplikovaly mu život tak jako jeho kamarádům svobodné dívky, se kterými se zapletli. On si vystačil s pár frázemi, zatímco jeho kamarádi byli zoufalí a draze platili za příjemně strávené chvilky. Nepouštět si je k tělu, to bylo jeho heslo. Ale od té doby, co poznal Ekaterinu, se chtě nechtě začal seznamovat s jejich světem a pocity. Zjistil, že i žena může být zábavný společník, se kterým je mu dobře nejen po fyzické stránce. Ekaterina byla první žena, která ho dokázala rozesmát. A přitahovala ho i tím, že se ho nebála. A Léopoldine? Ze začátku ho bavilo to, že ho odmítá. Kdyby nebyla tak krásná, možná by ho po čase přestalo bavit dobývat ji. Čím více ho odmítala, tím více se chtěl naučit odhadnout její myšlenky proto, aby se k ní lépe dostal. Po chvíli pochopil, že narazil na ženu, která dobře ví, o co se snaží a dělá všechno proto, aby se mu to nepodařilo. Kladl si otázku, kdy pouhá touha zlomit její odpor přerostla v ten cit, který neměl pod kontrolou. V cit, kterému se chtěl celý život vyhnout, protože dobře věděl, že by ho udělal zranitelným. A přesně tak to i bylo. Měl teď slabinu o kterou vůbec nestál. A to všechno kvůli tomu, že se jednoho dne rozhodl, že získá Léopoldine Budjanskou. Ženu, která ho nemilovala, a která ho nechtěla. Sám si teď kladl otázku, co by udělal, kdyby mu tehdy kníže Budjanský dal Léopoldine za ženu. Nabažil by se jí, a pak by si žil dál po svém? Nebo by se do ní také zamiloval?
„Kruci,“ zaklel nahlas a pozoroval dívku, jak mizí v ruchu ulice. Kdyby ji tenkrát neviděl na tom plese, kdyby se tenkrát nerozhodl, že ji musí mít, kdyby neodjel na venkovské panství, jeho život by se teď mohl ubírat stejným směrem jako předtím. O kolik by to bylo lehčí. Místo toho přestal ovládat sám sebe a v jeho životě byly dvě ženy. Po první toužil a u druhé nalezl to, vco by nevěřil, že u nějaké ženy najde. Pochopení a klid. Obě výrazným způsobem ovlivňovaly jeho život a on věděl, že není schopen to zastavit. Obě potřeboval. Léopoldine proto, aby uhasila ten palčivý pocit v jeho srdci a Ekaterinu? Proč vlastně potřeboval Ekaterinu? Neuměl to pojmenovat. Co pro něj byla ona? Přítel, to bylo to, co k tomu mělo nejblíž. Někdo, koho si vážil. Někdo, v jehož přítomnosti dokázal zapomnenout na svoje problémy i bez pomoci skleničky s kvalitním pitím. Otázkou bylo, co teď. Nedokázal Léopoldine nechat jen tak jít. Musí zjistit, co je zač ten její snoubenec. A hlavně, čím si dokázal získat její náklonost. Neměl v úmyslu to vzdát. Víc než kdy jindy potřeboval spojence. Ale bude Ekaterina vůbec ochotná mu pomoci? Měla Leu ráda a Stěpan si byl téměř jistý tím, že jí nebude chtít narušovat vztah. Vážila si své kamarádky a přála si, aby našla své štěstí. Nemohl jí to mít za zlé a také neměl. Poprvé v životě věděl, že Ekaterinu nepodrobí zkoušce loajality tak, jako to často dělával u svých kamarádů. Bylo tu riziko, že by si Káťa mohla vybrat Leu místo něj a on ji nechtěl a hlavně nemohl ztratit. Za posledních pár měsíců byla člověk, na kterého si zvykl a kterého potřeboval. Nebylo snadné si to přiznat, ale bylo to tak. Ne, nemůže ji nechat vybrat mezi ním a Léopoldine. Tohle bude jen na něm. Ale Káťa mu mohla posloužit alespoň jako zdroj informací o Léopoldine a jejím snoubenci. Potřeboval se s ní setkat a to co nejdříve.

„Jsem ráda, že jste mě vzal na další procházku po městě, Sergeji.“
„Je mi potěšením,“ usmál se mladý kníže, zatímco spolu bok po boku kráčeli po Něvském prospektu.
„Líbí se mi ten ruch. Je tady pořád tak živo,“ Káťa se rozhlížela kolem sebe, zatímco Sergej dával pozor, aby se nepřipletli pod kola žádnému z projíždějících kočárů.
„Zdá se mi to nebo jste si Petrohrad zamilovala?“
„Vůbec se Vám to nezdá. Jsem z Petrohradu nadšená. A velkou zásluhu na tom máte Vy. Ukázal jste mi tolik nádherných míst.“
„A ještě jsme neskončili. Mám jich pro Vás připraveno ještě několik. A začneme právě teď. Připravená?“ Nabídl jí rámě.
„Připravená,“ usmála se a zavěsila se do něj. „Tak co jste si pro mne připravil dnes?“
Sergej pokynul hlavou před sebe. „Kazaňská katedrála.“
„Ano, už jsem si jí všimla. Je opravdu nádherná.“ Řekla Káťa, zatímco přešli mostek a pokračovali na náměstí před katedrálu.
„Je nápadně podobná katedrále Svatého Petra v Římě. Ale podle toho sněhu se nedá pochybovat o tom, že jsme pořád v Petrohradu,“ usmál se Sergej při pohledu na zasněženou kopuli.
„Byl jste v Římě?“
„Ano,“ přikývl. „Je to krásné město. Líbilo by se Vám. Hlavně je tam pořád teplo. Což bychom dneska opravdu potřebovali.“
„To máte pravdu,“ usmála se Káťa. Oba měli tváře zčervenalé mrazem, který se nemilosrdně zakusoval do každého odhaleného kousku kůže. Koňům zapřaženým do kočáru, který projížděl nedaleko od nich, stoupala od nozder pára. Po náměstí se honily děti a házely po sobě sněhové koule. Sergej s Ekaterinou mířili k hlavnímu vchodu. Po vstupu do prostoru chrámu si Ekaterininy oči chvíli musely zvykat na přítmí. Obrovský prostor před ní prozařovala jen záře ze stovek svící. Káťa stála omámená atmosférou toho místa. Nevšimla si, že Sergej nespouští oči z jejího obličeje. Její oči odrážely záři svící.
„Sergeji, počkáte tu na mne prosím?“ Obrátila se prosebně na mladého knížete. „Chtěla bych být chvilku sama, ráda bych se pomodlila za rodiče.“ Sergej přikývl.
„Také se půjdu pomodlit. Sejdeme se tady, u vchodu.“ Ekaterina jen mírně přikývla a vydala se k jednomu z postranních oltářů. Kdesi zpředu chrámového prostoru se k ní nesl hlas popa odříkávajícího motlitby. Poklekla stranou od ostatních u postranního oltáře v jednom z výklenků. Během chvilky se pohroužila do motlitby za své mrtvé rodiče. Jen matně vnímala, že si někdo klekl vedle ní. Když skončila, pokřižovala se a chtěla se zvednout.
„Ekaterino,“ Šeptající mužský hlas vedle ní mohl patřit jen jednomu člověku. Bleskurychle otočila hlavu. Bylo to tak. Vedle ní klečel skutečně kníže Malinin.
„Co tady děláte?“ zeptala se šokovaně.
„Musím s Vámi mluvit,“ řekl tiše a obrátil hlavu k oltáři. Automaticky to udělala také.
„Nejsem tu sama, je tu se mnou...“
„Kníže Budjanský, já vím, sledoval jsem Vás. Pokouším se s Vámi spojit už několik dní, ale neměl jsem štěstí. Až dnes.“
„Ale já... Kníže na mne čeká, pokud nás spolu uvidí...“
„Neuvidí. Tohle je poslední místo, kde by mne Sergej Budjanský čekal, věřte mi. Kníže Malinin a modlit se? Tomu by neuvěřil ani kdybyste mu to řekla. Ale tady spolu mluvit nemůžeme. Přijďte dnes večer v osm hodin na balkon paláce Budjanských. Na ten směrem do parku.“
„Ale...“ Stěpan ji nenechal pronést další námitky. Rychle se zvedl a zmizel kdesi v přítmí chrámu. Káťa vstala a pomalu se vydala za Sergejem. Bylo to šílené. Kníže se za ní rozhodl přijít až k paláci Budjanských a Káťa trnula, že ho tam někdo uvidí. Jak by to vysvětlila? A hlavně, co se stalo, že se s ní kníže musí tak nutně setkat?“ Automaticky se usmála na Sergeje, který na ni již čekal. Zavěsila se do něj a oba pokračovali v procházce. Káťa se musela silou vůle přinutit, aby na sobě nedala nic znát.

Po večeři se Ekaterina vymluvila na bolest hlavy a odešla do svého pokoje. Lea a její bratři naštěstí zůstali dole v knihovně a hráli karty. Pomalu se kradla směrem k balkonu v prvním patře. Nevzala si ani svícen, nechtěla, aby ji někdo viděl. Ukrývala se v přítmí chodby ozařované světlem ze tří svíček rozmístěných tak, aby každý kdo po ní půjde mohl bez problémů najít dveře svého pokoje. Jen nevěděla, co si počne, pokud nebude v zámku klíč. A hlavně, balkon byl přímo nad knihovnou, kde byli Lea, Sergej a Ivan. Pokud si kníže myslí, že s ním bude mluvit z balkonu, tak ho musela rychle vyvést z omylu. Opatrně nahmatala zámek. Klíč tam naštěstí byl. Otočila jím, pomalu otevřela dveře a tiše vyšla ven. Přistoupila k zábradlí a snažila se najít knížete ve tmě pod balkonem. V tom jí čísi ruka překryla ústa.
„To jsem já, hlavně nekřičte,“ ozval se vzápětí naléhavý šepot. Kníže ji téměř ihned pustil.
„Jak jste se...“ Vykoktala ze sebe. Srdce jí zběsile tlouklo po přestálém leknutí.
„Tady zůstat nemůžeme, kde je Váš pokoj?“ Ozval se Stěpan ze tmy před ní.
„Cože?“
„No tak, Ekaterino,“ pokračoval netrpělivě. „Přece jste se ode mne něco naučila. Vzpomeňte si na to, jak jsem Vás bezpečně provedl do svého pokoje aniž by nás někdo viděl, tehdy po té noci v lese. Je na čase to zopakovat, jen tentokrát si budu hrát na schovávanou já.“
„Zbláznil jste se? To je palác Budjanských!“ Zašeptala rozčileně.
„A?“ Zeptal se. „Nemáme čas, čím déle tu budeme stát, tím větší je pravděpodobnost, že si někdo všimne, že se tady něco děje.“
Káťa rezignovala. Opatrně nakoukla do chodby.
„Zujte si boty,“ nařídila mu.
„Co?“
„Zujte si ty boty. Snad nechcete, aby nás prozradily stopy na koberci, nebo ano? Sama si mezitím sundala střevíčky mokré od sněhu, který byl na balkoně. Když opatrně spěchali chodbou k jejímu pokoji, Káťa měla srdce až v krku. Jakmile se za nimi zavřely dveře, šeptem se obořila na knížete.
„Vy jste se snad úplně zbláznil! Co tu děláte? Jak jste se dostal na ten balkon?“
Stěpan se lišácky usmál. „Ta lípa.“ Řekl klidně.
„Vylezl jste sem po stromě?“ Káťa nevěřícně zakroutila hlavou. „Mohl jste v té tmě snadno spadnout!“
„A co jste si myslela? Že na Vás budu povykovat jako Romeo na Julii?“ Stěpan se uvelebil na posteli a evidentně se tím vším bavil.
„Doufala jsem, že to neuděláte. Dole pod balkonem je totiž knihovna, kde je Lea, Sergej a Ivan.“
„Všiml jsem si,“ poznamenal lakonicky Stěpan. „Bojíte se, že by ze Sergeje Budjanského mohl být Tibault?“
„Tibault? Kdyby kníže zjistil, že jste vnikl do jeho paláce, rovnou by Vás zastřelil. Abyste nakonec neskončil jako Merkucio, Vy jeden Romeo,“ řekla kousavě.
„Je mi jasné, že by kníže Budjanský nepřežil skutečnost, že jsem se za Vámi vkradl až pod střechu jeho domu. Doufám, že byste odvrátila tragédii prohlášením, že jsem nevydržel odloučení od ženy, se kterou se hodlám oženit. A na kolenou byste ho prosila ho život svého budoucího manžela. Dobře, vyhlašuji příměří,“ řekl, když viděl, jak se Ekaterina podívala na jeden ze střevíčků, které ještě stále držela v ruce.
„To máte stěstí. Stačila jedna věta navíc a jeden z nich by Vám přistál na hlavě. A vůbec, co kdyby byli na noc puštění psi?“
„Nenachytáte mne,“ řekl sebejistě. „Byl jsem tady dvě noci po sobě, abych obhlédl, jak se za Vámi dostanu. Psi tu nejsou. Stačilo se s Vámi nějak spojit a říct Vám, abyste přišla na ten balkon.“
„Proč jste tady? Co se stalo?“
„Radši se posaďte,“ Stěpan zvážněl.
„Postojím,“ namítla a založila si ruce na prsou.
„Před čtyřmi dny za mnou byla Léopoldine.“
„Lea?“ Káťa zapomněla na to, že chtěla stát a posadila se na postel.
„Ano,“ přikývl. „Myslel jsem, že tomu nebudete chtít věřit.“
„Proč za Vámi přišla?“
„Aby mi oznámila, že za ní v dohledné době přijede její snoubenec.“
Káťa nebyla schopná jediného slova.
„No tak, zavřete ústa Ekaterino, mohlo by Vám to zůstat,“ řekl, když viděl, že se z té noviny nemůže vzpamatovat.
„Snoubenec?“ Vyrazila ze sebe Káťa.
„Ano.“ Přikývl Stěpan. „To sladké tajemství víme jen Vy a já. Je to nějaký vévoda de Beaufort. Jsou zasnoubení už dlouho, zasnoubili se ještě před smrtí Léopoldiných rodičů. Kněžna o tom ale nikomu neřekla, mělo to být překvapení. Po smrti rodičů se rozhodla kvůli bratrům zůstat ještě nějaký čas v Rusku a nechtěla, aby měli pocit, že se kvůli nim vzdává svého štěstí. Ale teď naše krásná kněžna usoudila, že už to zvládnou bez ní, tak pan vévoda přijede požádat knížete o Léopoldinu ruku.“
Káťa jen lapala po dechu. „Nemůžu uvěřit, že mi to neřekla,“ zakroutila hlavou.
„Že by se ve Vás ozvala uražená ješitnost dobré kamarádky?“
„A co Vaše ješitnost? Nejen, že se Vám nepodařilo Leu získat, ale ještě Vás vyřídila oznámením, že je zasnoubená.“
„To je nepříjemné, přiznávám. Ale nevzdávám to.“
„Jestli chcete abych Vám pomáhala, tak...“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Chtěl bych jen, abyste mi pak řekla svůj názor na toho vévodu a jejich vztah. Nic víc. Uděláte to pro mne?“
„Z nějakého důvodu jí ho bylo líto. Měla pocit, že ty city, které k Lee chová, jsou upřímné. Nechápala, jak může mít knížete tak ráda. Při jeho prostořekosti to byl někdy nadlidský výkon.“
„Dobře.“ Přikývla.
„Výborně. Nezapomeňte, že o tom snoubenci Léopoldine nemáte ani tušení.“
Káťa si jen povzdechla. Ve chvíli ticha, které v pokoji zavládlo, byly na chodbě slyšet blížící se kroky. Stěpan i Káťa se na sebe mlčky dívali. Na dveře někdo zaklepal.
„Pod postel,“ vydechla Káťa sotva slyšitelně. Kníže se na ní podíval nevěřícím pohledem.
„Už jdu, vydržte prosím,“ řekla nahlas. „Do skříně se nevejdete,“ procedila mezi zuby. „Pod postel.“
Když kníže zmizel pod postelí, chvatně poodhrnula přehoz, aby to vypadalo, že odpočívala a otevřela dveře. Na prahu stál Sergej.
„Chtěl jsem se jen zeptat, jestli něco nepotřebujete.“
„Ne děkuji,“ usmála se Káťa. „Vlastně je mi lépe, doufám, že Vám nebude vadit, když se k Vám za chvíli připojím. Jen se ještě trochu upravím, odpočívala jsem.“
„Budeme moc rádi. Počkáme na Vás s další hrou.“
„Dobře,“ přikývla Káťa. Sledovala Sergeje jak odchází, pak zavřela dveře a zničeně se o ně opřela.
Zpod přehozu padajícího až na zem vykoukla Stěpanova hlava.
„Málem přistiženi,“ řekl klidně a začal se soukat ven.
„Radši už pojďte. Musím jít,“ řekla mu.
„Takže jsme domluveni?“
„Ano. Já se Vám ozvu, až budu něco vědět.“ Po chvíli se už kradli na balkon, kde si Stěpan obul boty a zmizel kdesi ve větvích. Káťa ještě chvíli poslouchala, jestli neuslyší žuchnutí zvěstující, že jeho šílená výprava skončila pádem, ale neslyšela nic. Zamkla dveře, vydala se dolů do knihovny a cestou přemýšlela o tom, co ráno udělá se stopami na balkoně. A hlavně o tom, že se jí všechno začíná nějak vymykat z rukou. Tahle hra začala být nebezpečná.

Stěpan se ohlédl zpět k paláci Budjanských. Okna v přízemí slabě svítila. Mrazivou petrohradskou nocí se opět začaly k zemi snášet sněhové vločky. Stěpan si přitáhl kožešinový límec svého kabátu víc ke krku a pomalým krokem se vydal zpět k Něvskému prospektu. Ztvrdlý sníh mu chroupal pod nohama. Město se pomalu vylidňovalo, mrazivá noc nikoho nelákala k pobytu venku. Občas se tichem, přerušovaným jen dusotem koňských kopyt, neslo halekání opilců. Na okamžik pocítil nutkání vydat se do své oblíbené krčmy za Dimitrim a jeho přáteli, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Napadlo ho, že by mohl jít za Constance, ale i tuhle myšlenku po chvíli přemýšlení zavrhl. Dnes neměl náladu na ničí společnost. Chtěl být sám. Na tmavém nebi jiskřily hvězdy ledové polární noci a bledý srpek měsíce ozařoval ztichlé město. Dnešní schůzka s Káťou byla hodně velké riziko a Stěpan se musel usmát tomu, jak by se asi tvářil Sergej Budjanský, kdyby se dozvěděl, že dnes byl v jeho domě. Ale na druhou stranu byl rád, že je nikdo neviděl. Potřeboval teď Kátinu pomoc. Ona mu mohla zjistit vše, co potřeboval vědět. Jen doufal, že kvůli tomu nebude muset podniknout další tajné vniknutí do paláce Budjanských. Pro Ekaterinu jistě nebude jednoduché se nějak nepozorovaně vzdálit, ale budou muset něco vymyslet. Tohle bylo příliš riskantní a podruhé už by nemuseli mít takové štěstí. „Jak se říká, štěstí přeje odvážným, ale ne bláznům,“ pomyslel si kníže s hořkým úsměvem. A on měl poslední dobou pocit, že se právě tak chová. Jako blázen. Kdyby mu před několika dny někdo řekl, že poleze po stromě na balkon paláce Budjanských a bude se schovávat pod Ekaterininou postelí, vysmál by se mu nebo by ho vyzval na souboj. Jeho život teď nabral hodně nevyzpytatelný směr. Sám nevěděl, co od sebe ještě může čekat. „Ještě chybí abych začal psát zamilované veršíky,“ ušklíbl se a vzpomněl si, jak se kdysi vysmíval Dimitrimu, když na jeho stole před několika lety objevil rozepsanou zamilovanou báseň. A teď aby se pomalu bál, že těhle podivných pošetilostí bude za chvíli schopen i on sám. Nechápal, co se to s ním stalo. „Láska. Dělá z lidí hlupáky. A přesně to teď udělala z tebe!“ Z nějakého důvodu se hlasitě rozesmál. Jezdec jedoucí na koni kdesi před ním se ohlédl. „Léopoldine,“ řekl Stěpan nahlas s pohledem upřeným k zářícím hvězdám. „Vyhráváte, má krásná kněžno,“ dodal zamyšleně. Tenhle pohár hořkosti si zřejmě bude muset vypít až do dna. Přemýšlel o tom, jestli má Léopoldine ponětí, jak velkou moc nad ním má. Musel se znovu usmát. Ta drobná tmavovlasá dívka, kterou viděl na carském plese. Tehdy si myslel, že to bude snadná kořist. Jak se zmýlil ve svém odhadu. Vzpomněl si na její pohled. Ohlédla se, když ucítila, že ji někdo pozoruje. Jejich pohledy se střetly pouze na chvíli, ale tehdy se to všechno stalo. Tehdy se rozhodl, že ji získá. Do té doby si ji pouze prohlížel, ale neměl v úmyslu se ji pokusit svést. To nebyl jeho styl, svádět mladé svobodné dívky. Jen to přinášelo komplikace. S ní udělal tu osudovou výjimku. Výjimku, která ho nakonec stála klid. Kdo by to byl řekl, že ta klidná, tichá dívka bude tak zdatný soupeř. A co víc, že nad ním bude neustále vyhrávat. Znovu si vybavil pohled jejích očí v ten večer. Směsice lhostejnosti a nezájmu. Byl zvyklý, že se u něj ženské oči zastavily, dobře věděl, že přitahuje jejich pozornost. Ale ne jeji. Bylo to tehdy tak, že se to dotklo nejcitlivější strunky jeho ješitnosti? Nebo ho jen unavily ženy které byly snadnou kořistí? Už to ani nechtěl vědět. Nezáleželo na tom. Bylo to jedno. Zajímal ho její snoubenec. Tajně doufal, že se s ním Ekaterina spřátelí a zjistí o něm co nejvíc. Pokud bude Sergej Budjanský vědět, že se ten muž má oženit s jeho sestrou, jeho ostražitost by mohla polevit. Nebude vévodu vnímat jako hrozbu, která by mu mohla odloudit Ekaterinu. Dobře Sergeje chápal, věděl, proč si Ekaterinu tak hlídá. Ale momentálně mu žárlivost mladého knížete hatila plány. Káťa byla pod jeho dozorem a on musel být opatrný. Napadlo ho, jestli je Léopoldine také žárlivá. Tehdy na plese, když tančil s Constance, se mu zdálo, že v její tváři zahlédl výraz, který měl Sergej, když s ním mluvil o Ekaterině. Proto si tehdy myslel, že se situace konečně začíná obracet v jeho prospěch. Teď už si tím nebyl tak jistý. Možná v Léopoldině tváři viděl jen to, co tam jednoduše vidět chtěl. Sundal si beranici, aby z ní oklepal sníh. Sněžilo stále hustěji a hvězdy zmizely kdesi za mraky. Nasadil si čepici zpátky a pokračoval dál. Čím víc se blížil k řece, tím živěji ve městě bylo. Znovu se vrátil myšlenkami k Léopoldine a jejímu snoubenci. Mohl doufat v to, že až přijede, kněžna zjistí, že to, co cítila k tomu francouzovi bylo jen okouzlení a vděčnost? A i kdyby to tak bylo, zrušila by Léopoldine své zasnoubení? Její rodina patřila k těm, které lpěly na cti a dodržet dané slovo by tak pro ni možná bylo důležitější než její vlastní štěstí. Musel se nad sebou znovu pousmát. Přemýšlet o něčem, o čem vůbec nemělo cenu přemýšlet. Dříve to považoval za ztrátu času a teď to začal sám dělat.
„Hej, krasavče,“ ozvalo se volání z postranní uličky. Stála tam mladá dívka s rozepnutým kabátem a svůdně se na něj dívala. Dala si ruce v bok a usmála se na něj. „Nemáš chuť se trochu pobavit?“
Stěpan si ji lhostejně přeměřil. „Měla by ses zapnout, nastydneš,“ Poznamenal suše a přistoupil k ní.
„Pokud to tak chceš,“ usmála se na něj. „Půjdeme?“ Nebyla ošklivá, souměrný obličej, světlé vlasy. Stěpan sáhl do kapsy kabátu a podal jí peníze. Překvapeně se na něj podívala a sáhla po nich.
„Nebudeš litovat,“ řekla, když je spočítala. „Tak pojďme.“
„Udělej si volno,“ řekl jí. „A najdi si jinou práci.“ Nechal překvapenou dívku stát a rychle se vzdaloval. Sám nevěděl, proč jí ty peníze dal. S kněžkami lásky se většinou nebavil. Ani nevěstince nebyly nic pro něj. To přenechával svým kamarádům.
Před Alexandrijským divadle stála spousta kočárů. Bylo po představení a lidé právě opouštěli honosnou budovu. Stěpan se po nich s nezájmem podíval a pokračoval dál k Něvě. Po chvíli se nemohl ubránit pocitu, že se na něj někdo dívá. Lhostejně se otočil a prudce se zastavil. Ta žena v tmavém kabátě na druhé straně ulice byla Eleanor. Doktor právě otevíral dveře kočáru.
Mlčky se na ni díval. Nedokázal se hnout z místa. Když si doktor Novikov všiml, že jeho žena není po jeho boku, vrátil se k ní. Již po několika krocích si ho všiml a kývnul mu hlavou na pozdrav. Odpověděl mu mírným kývnutím hlavy, otočil se rychle odcházel. Už neviděl, jak doktor vzal svou ženu kolem ramen zatímco ona ho stále sledovala pohledem, dokud nezmizel ve tmě.
„Pojďme, je zima,“ řekldoktor své ženě. Eleanor jen mlčky přikývla. O Stěpanovi nepromluvili jediné slovo, ani tehdy, když cestovali kočárem zpátky domů.

Stěpan rychle kráčel čerstvě napadlým sněhem až konečně v dálce spatřil obrysy můstku vedoucího na ostrov, kde stál palác. Rozhodl se jít na noc sem. Setkání s Eleanor jeho náladu nezlepšilo. Kráčel čím dál rychleji, jako by tak mohl uniknout myšlenkám, které ho pronásledovaly. Ale věděl, že je to marné. Když vešel bránou dovnitř, uvítalo ho zuřivé štěkání. Odněkud z hloubi parku k němu běželi psi. Jediným hlasitým povelem je okřikl. V odpověď se mu ozvalo zakňučení. Poznali ho. Jistým krokem šel k domu. V levém křídle paláce svítilo jen jediné okno. Nikolaj se ani nepozastavil nad tím, když se jeho pán objevil ve dveřích kuchyně. Vypadalo to, že je na jeho nečekané příchody už zvyklý.
„Udělám Vám čaj, pane?“
„Ano,“ řekl Stěpan a odhodil čepici, kabát a rukavice na nedaleko stojící židli. Pak si sedl ke stolu a dýchnul si na prokřehlé prsty. V kuchyni bylo teplo a od kamen se linula příjemná vůně.
„Dáte si večeři, pane?“
„Ano, Nikolaji.“ Pro ty, kdo knížete znali, by bylo to, co se teď odehrávalo v paláci asi značným překvapením. Kníže Malinin sedící u stolu v kuchyni, se navíc ani nezeptal, co mu Nikolaj vlastně vůbec k večeři připraví. Mlčky seděl a nic neříkal. Nikolaj před něj postavil hrnek s čajem, lahev s vodkou a skleničku.
„Dáš si se mnou?“ Zeptal se ho kníže.
„Ano, pane.“
O chvíli později spolu jedli u jednoho stolu. Stěpan nemluvil, dojedl večeři a pak oběma nalil další skleničku vodky. Poté co ji v klidu vypil odešel do pokoje, který používal. Bylo tam příjemné teplo. Nikolaj tam každý večer topil, kdyby se náhodou rozhodl přijít na noc sem.
Zavrtal se do pokrývek a po chvíli usnul.

Když se ráno Káťa vzbudila, ukázalo se, že jí přes noc pomohla příroda. Přikryla bílým závojem veškeré Stěpanovy stopy na balkoně i v parku. Pokud knížete nikdo neviděl, tak se nemusela bát, že by se něco prozradilo. Včera byla celý večer nesvá. Lea si všimla, že se něco děje, ale Káťa se vymluvila na přetrvávající bolest hlavy. Když pozorovala svou kamarádku, jak žertuje se svými sourozenci a vypadá uvolněně a spokojeně, měla chvílemi výčitky svědomí, že bude v příštích dnech a týdnech Stěpanův špeh. Ale chtěla mu pomoci. Jeho včerejší návštěva ji zcela vyvedla z míry, netušila, že se kníže bude pouštět do takového rizika jen proto, aby s ní mohl mluvit o Lee. Musel ji opravdu milovat, tím si byla nyní již zcela jistá. A ona mu dlužila pomoc, on se přece tehdy také vypravil za člověkem, o kterém byla přesvědčená, že ji miluje. Přála mu, aby se mu podařilo Leu získat, aby nezažil stejně hořké zklamání a bolest jako tehdy ona sama. Ale nebyla si jistá, jestli jeho láska k Lee má vůbec nějakou šanci. Znala Léopoldine velmi dobře a věděla, že nedělá ukvapená rozhodnutí. Pokud se tedy za toho muže rozhodla provdat, musela ho milovat. A pokud to tak skutečně bylo, nepochybovala o tom, že u ní kníže nemá sebemenší šanci. Navíc, i kdyby se pro Stěpana rozhodla, nebyla si jistá, jestli by se jejímu sňatku s ním nepokusil zabránit Sergej. Měl sice svou sestru nade vše rád, ale její sňatek s Malininem by považoval za tu největší chybu, kterou by Lea mohla udělat. Během posledních týdnů vypozorovala, jak moc Sergej knížete nesnáší. Ale musela uznat jedno, že se Stěpan zrovna nesnaží Sergejovu náklonnost získat. Na jednu stranu ho chápala, pro knížete nebylo nic důležitějšího než vlastní hrdost, ale ani to, že byl někdy dost ješitný situaci moc neusnadňovalo. A ještě tu byla jedna věc, pokud ten vévoda Leu skutečně miloval, jistě se jí nebude chtít vzdát. Chvíli o celé situaci ještě přemýšlela a nakonec se rozhodla, že bude jen nezávislý pozorovatel, který knížeti řekne, jak to mezi vévodou a Leou vlastně je. Do ničeho dalšího se plést nebude, to byla věc knížete. Nehodlala mu nijak pomáhat. Vlastně, ač si to nerada přiznávala, spíš si byla v hloubi duše jistá tím, že bude muset knížete Malinina přesvědčit o tom, že by měl na Leu zapomenout a pokusit se své štěstí najít někde jinde. V neblahé předtuše věcí příštích si upravila účes a čekala, kdy se ve dveřích objeví někdo ze sourozenců. Paša, právě vcházející do dveří jídelny, se na ni překvapeně podívala. Ekaterina obvykle nebývala v jídelně jako první. Většinou přicházela až po Lee nebo Sergejovi, největším spáčem v domě byl bezpochyby Ivan. Paša nanosila na stůl pirožky a čaj a pečlivě prostřela. Káťa si jí nevšímala, stála u okna a zamyšleně se dívala na prostranství před domem, kde většina služebnictva právě odklízela sníh.
„Dobré ráno.“ Z přemýšlení ji vytrhl až Sergejův hlas. „Vstala jste dnes brzy.“
„Ano, nemohla jsem spát,“ zalhala Káťa. Pomalu ji až děsilo, že jí lhaní přestává dělat problémy. Sama sebe uklidňovala tím, že tahle malá lež nikomu neublíží. Nemohla přece Sergejovi říct, že si přivstala proto, aby případně včas stihla zahladit Stěpanovy stopy na balkóně a v parku. Sergej mezitím odsunul její židli tak, aby se mohla posadit.
„Přemýšlel jsem, nechtěla byste si se mnou dnes vyjet? Chtěla bych zajet za kněžnou Makajevovovou podívat se na další koně.“
V tu chvíli si Káťa uvědomila, že se včera nezmínila Stěpanovi o možném hrozícím nebezpečí. Zapomněla mu říct, že se Sergej zná s Constance. Doufala, že by kníže mohl nějak zapůsobit na kněžnu Makajevouvou, aby se při jejich případném obědě nebo večeři u ní nezmiňovala o tom, že se už setkaly.
„Omlouvám se, Sergeji, ale raději dnes zůstanu v paláci. Není mi ještě úplně dobře a venku je navíc hrozná zima. Doufám, že se na mne nezlobíte.“
„Jistě že ne,“ řekl ihned mladý kníže, ale Ekaterině neušlo, že je zklamaný. Ji samotnou to mrzelo, ráda trávila čas v jeho společnosti, ale nemohla nic riskovat.
„Tak pojď ty ospalče!“ Do místnosti vpadla Lea následovaná zívajícím Ivanem.
„Jen počkej sestřičko,“ zamručel jako právě probuzený medvěd. „To ranní probuzení ti ještě oplatím, tím si buď jistá.“
„Co zase vyvádíte, Vy dva?“ Sergej se zakousl do pirohu a tázavě se podíval na svou sestru.
„Řekněme, že jsem se postarala o to, aby naše ranní ptáče dnes vstalo dřív než v poledne,“ rozesmála se Lea a natáhla se pro konvici s čajem.
„Bylo to moc příjemné probuzení. Ležíš v teple vyhřáté postele a najednou z tebe někdo strhne peřinu a vyklopí na tebe mísu plnou sněhu.“ Ivan se otřásl zatímco Sergej s Káťou se smáli.
„Měli jste ho vidět. Byl v mžiku na nohou a nechápal, co se stalo. Když jsem viděla jeho výraz, myslela jsem, že na místě umřu smíchy. Vypadal jako medvídě, které právě vytáhli z brlohu!“
„To odvoláš,“ zamračil se Ivan.
„Neodvolám,“ zasmála se jeho sestra a spokojeně se zakousla do pirohu.
„Říkám ti, že to odvoláš,“ zopakoval výhružně Ivan.
„Už jsem ti řekla, že to neodvolám!“
„Jak myslíš,“ Ivan se bleskurychle zvedl a než se jeho sestra stačila vzpamatovat, vytáhl ji od stolu a nesl ji pryč z jídelny. Lea se zuřivě bránila, ale nebylo jí to nic platné.
„Kam ji to nese?“ Zeptala se překvapená Káťa.
„Myslím, že vím.“ Rozesmál se Sergej. „Pojďte.“ Vyskočil od stolu a rozběhl se k oknu. Během chvilky s Káťou stáli u okna a dívali se ven, kde se mezitím objevil Ivan nesoucí zmítající se Leu v náručí. Mezi Leiným křikem bylo slyšet. „Já ti dám medvídě vytažené z brlohu!“ S těmi slovy hodil Ivan svou sestru do závěje. Služebnictvo uklízející sníh se nechápavě dívalo, co se děje. Ivan se smál, zatímco Lea, celá bílá, se hrabala ze závěje.
„Tomu se říká pomsta je sladká,“ usmál se, otočil se a odcházel do domu. Ale jeho sestra se tak snadno nevzdávala, rozběhla se za ním a strhla ho do závěje. Oba se začali pošťuchovat. Sergej a Káťa se mezitím náramně bavili. Káťa se dokonce musela o knížete opřít, protože měla pocit, že se nedokáže udržet na nohou. Smíchy jí tekly slzy po tvářích. Oba sourozenci se mezitím pustili, oba prskali sníh a pomalu vstávali. Služebnictvo od nich odvracelo tvář, aby nebylo vidět, že mají co dělat, aby se nesmáli. Lea a Ivan, oba podobní přerostlým sněhulákům se mezitím rozběhli do domu. Káťa si otřela slzy.
„Budu teď muset sourozencům pořádně vyčinit,“ řekl Sergej a mrkl na Káťu. „Ne abyste mi to pokazila, tvařte se co nejpohoršeněji.“ Káťa jen mlčky přikývla a rozběhla se za Sergejem, který šel vstříc sourozencům. Potkali se na chodbě.
„Můžete mi říct, co to vyvádíte? Nejen že se chováte jako malé děti, ale ještě si o Vás bude povídat celý Petrohrad. Vždyť Vás viděla polovina služebnictva. Navíc můžete nastydnout. To nemáte rozum?“ Rozčilení hrál skutečně dokonale, ale na Leu a Ivana to očividně nemělo žádný účinek. Naopak, oba se na sebe po očku dívali a cukaly jim koutky. Nakonec se začali hlasitě smát. Lea se rozběhla a pevně Sergeje objala. Ivan si mezitím vyndal sníh z kapes a vrhl se s ním na svého bratra.
„Přestaňte, jste jako dravá zvěř,“ křičel Sergej a pokoušel se krotit svojí sestru. Káťa za jeho zády se jen smála. Nakonec se Sergejovi podařilo odrazit nápor svých sourozenců.
„Jděte se převléknout. Oba!“ Zavelel se smíchem. Když oba sourozenci zmizeli na schodech, obrátil se ke Kátě. „Moc se Vám omlouvám, ale moji sourozenci se někdy chovají jako malé děti.“
„To je v pořádku.“ Usmála se Káťa. „Máte štěstí. Spolu se nikdy nenudíte.“
„To ne.“ Přikývl Sergej. „Ale teď pojďme, než nám vystydne čaj.“

„Ahoj Stěpane,“ Constance šla vstříc knížeti Malininovi. „Nečekala jsem, že přijedeš tak brzy.“ Zavěsila se do něj a vedla ho k pohovce.
„Psala jsi, že bys ode mne něco potřebovala. Stalo se něco?“ Kníže se posadil vedle ní na pohovku. Jako obvykle vypadala skvěle, své husté černé vlasy měla připnuté jantarovou sponou na temeni hlavy a zeleno-žluté šaty s kulatým výstřihem jí nesmírně slušely.
„Ne, nic se neděje. Naliji ti také čaj?“ Předklonila se tak, že Stěpan měl výborný výhled do jejího výstřihu. Mlčky se usmál, byl si jistý, že to Constance udělala schválně. Vždycky dobře věděla, jak na něj.
„Ano,“ odpověděl jí, pohodlně se opřel a pozoroval ji, jak soustředěně nalívá čaj. Opatrně mu podala jeho šálek.
„Tak povídej, Constance, co potřebuješ?“ Zeptal se, zatímco si nabírala cukr a míchala lžičkou v šálku.
„Chtěla bych využít tvoje kontakty. Potřebuji prodat tenhle dům a sama nemám tolik známých, abych se mohla pozeptat, jestli ho někdo nechce koupit. Přece víš, jak se mě můj milovaný manžel snažil držet v izolaci.“
„Proč nepožádáš knížete Potockého? V tomhle by ti měl pomoci spíš někdo, kdo má v Petrohradu lepší pověst.“
„Ale Valerij nemá tak bohaté přátele jako ty. A já chci za tento dům i s pozemky dostat slušnou sumu.“
„Jsi velmi praktická.“ Rozesmál se Stěpan. „Ale schvaluji ti to. Je dobře, že víš co chceš.“
„To vím zcela přesně. Nežila jsem takovou dobu v mizerném manželství jen proto, abych pak žila dál v tomto domě nebo ho prodala za zlomek jeho ceny. To neudělám. Chci mít dost peněz na pohodlný život. A potřebuji je, protože se hodlám zbavit všeho, co manželovi přinášelo finanční prostředky. A to byly především koně.“
„Dobrá. Možná že bych věděl o pár lidech, kteří by si tento dům mohli dovolit koupit. Ale doufám, že ti nebude vadit, že to nejsou zrovna lidé, kteří by patřili ke šlechtické smetánce. Většina šlechty už paláce nebo honosná sídla v Petrohradu má a navíc, finanční situace těch ctnostných petrohradských šlechtických rodin už často nebývá tak růžová jako dřív. Takže pokud prodáš dům někomu z mých známých, možná se dostaneš do řečí.“
„To je mi jedno.“ Řekla Constance. „Věděla jsem, že dělám dobře, když se obracím přímo na tebe. Ty jsi se nikdy v obchodních záležitostech nenechal svazovat původem, ale vždycky jsi si vybíral lidi, kteří jsou především schopní obchodníci.“
„To máš pravdu.“ Přikývl Stěpan. „A právě tomu, že se nedržím předepsaných společenských pravidel, také vděčím za své značné finanční prostředky. Postarám se o to Constance. Dám ti vědět jakmile najdu kupce.“
„To budu ráda.“ Přikývla Constance a položila Stěpanovi svou dlaň na hřbet ruky. „Věděla jsem, že se na tebe mohu spolehnout.“
„Omlouvám se, jdu zřejmě nevhod.“ V otevřených dveřích stál Sergej Budjanský.
„Ale vůbec ne, kníže.“ Constance vstala. „Nechám Vám hned zavolat někoho ze stájníků. Dáte si čaj?“
„Ne.“ Zavrtěl hlavou Sergej. „Nerad bych Vás vyrušoval.“
„Nevyrušujete kníže. Jsem již na odchodu. Constance,“ sklonil se ke kněžnině ruce.
„Stěpane. Ještě jednou ti děkuji!“
Poté, co kníže odešel, se Constance opět obrátila na Sergeje.
„Tak, kníže, doufám, že mne nyní s čajem již neodmítnete. I když vlastně, lepší by bylo, kdybych Vás rovnou pozvala na oběd, budete tu ještě nějakou dobu, a pak Vás čeká dlouhá cesta domů.“
„Jste laskavá, ale...“
„Námitky nepřijímám...“ Constance naznačila rozhněvaný výraz, ale vzápětí se usmála. „Zdá se mi to, nebo Vás setkání s knížetem Malininem zaskočilo?“
„Ne, nezaskočilo,“ řekl Sergej upřímně. „Jen mne překvapilo, že žena jako Vy se stýká s člověkem jako je on.“
„Zřejmě i Vy patříte k těm lidem, kteří Stěpana nemají příliš v lásce.“
„To máte pravdu,“ přikývl Sergej. „Mám proto dobré důvody.“
„O tom nepochybuji.“ Usmála se na něj Constance. „Stěpan není člověk, se kterým je snadné vyjít. Ale já ho mám ráda, v minulosti mi mnohokrát pomohl.“
„Zřejmě i Vy patříte k těm ženám, které pro něj mají slabost,“ Constance neunikl hořký podtón v jeho hlase.
„To je pravda,“ rozesmála se. „Nezakrývám, že mne s knížetem pojí důvěrnější vztah. Doufám, že mě kvůli tomu nebudete soudit.“
„Proč bych to dělal? Každý si zařizujeme život podle svých představ. A pokud v něm chcete knížete Malinina, proč ne?“
Constance po něm vrhla zkoumavý pohled. Cítila, že za chováním mladého knížete je nějaký konkrétní důvod, proč knížete nemá rád. A tak nějak tušila, že za tím bude nějaká žena. Ale dobře věděla, že ještě nepřišla ta pravá chvíle, kdy by se na to knížete Budjanského mohla zeptat.

Ekaterina seděla v knihovně. Lea odešla na procházku, ale ona se musela držet svého tvrzení, že jí ještě není dobře, a tak zůstala doma. Ze čtení ji vyrušil dusot koňských kopyt. Vstala a šla k oknu. Před hlavním vchodem zastavil kočár a z něj vystoupil vysoký černovlasý muž. Podle zavazadel, které začaly vzápětí sloužící vynášet, pochopila, že ten člověk přijel zdaleka. Napadlo ji, kdo to asi bude. Že by ten Lein snoubenec? Muž se mezitím dal do řeči s hlavním lokajem, který mu něco vysvětloval. Pak se rozhlédl kolem sebe. Najednou se vydal pryč od domu. Ekaterina se podívala tím směrem a uviděla Leu vcházející do brány. Když si ho všimla, tak se na chvíli zastavila. Pak se mu rozběhla vstříc. Během chvíli si oba padli do náruče. Muž se s Leou zatočil, a pak jen tak stáli v objetí a dívali se na sebe. Káťa pustila záclonu a zhluboka si povzdechla. Vypadalo to, že se nespletla. Jen nechtěla vědět, co na to všechno řekne kníže. Zaklapla knihu, vrátila ji na místo a čekala. Nepochybovala o tom, že Lea a její snoubenec brzy přijdou, pokud se nerozhodnout jít se ještě projít, aby byli chvíli sami.

Constance a Sergej se posadili u stolu v malé jídelně. Sergeje překvapilo, že bylo již prostřeno pro dva. Kněžně jeho pohled neušel.
„Myslela jsem, že Stěpan zůstane na oběd.“ Řekla na vysvětlenou.
„To je mi líto. Měl jsem jít rovnou do stájí, neměl jsem Vás rušit.“
„Neomlouvejte se, kníže,“ Costance pokynula Sergejovi, aby se posadil. „Stěpana mohu pozvat na oběd jindy, nemusíte se bát, že jste mi nějak narušil mé plány.“
„To jsem rád.“ Řekl Sergej a zaměřil svou pozornost na služebnou, která právě servírovala polévku. Byl z celé situace poněkud nesvůj. Constance nijak neskrývala to, že je jí kníže blízký, což by u ženy v jejím postavení rozhodně nečekal. Kněžna se začala smát a Sergej se na ni překvapeně podíval.
„Nezlobte se, kníže, ale vidím na Vás, jak moc Vás zaskočilo to, že se před Vámi nesnažím nic skrývat.“ Řekla Constance zatímco si dávala ubrousek do klína.
„Opravdu je to na mně tak vidět?“ Sergej se rozpačitě usmál.
„Ano.“ Přikývla kněžna vesele a sáhla po lžíci. „Ale chápu to, není moc žen v mém postavení, které by se chovaly stejně jako já, toho jsem si dobře vědoma. Ale za dobu svého manželství jsem jen pořád něco předstírala a teď už mě to nebaví.“
„Chápu.“ Přikývl Sergej. Chvíli mlčky jedli.
„Mohu se Vás na něco zeptat?“ Sergej znovu zdvihl oči ke Constance.
„Ptejte se.“ Žena před ním byla stále klidná a sebejistá, vypadalo to, že ji nedokáže nic vyvést z míry. Sergejovi v něčem připomínala knížete Malinina, oba byli stejně otevření. To bylo to jediné, co mohl knížeti přičíst k dobru. Možná se to dokonce naučila od něj.
„Jak jste se s knížetem Malininem vlastně poznali?“
„Bylo to na plese u Potockých před několika lety.“ Constance nerušeně dojídala polévku. „Byla jsem tam tehdy se svým manželem. V podstatě jsem byla takový drahý doplněk k jeho obleku. V té době jsem byla ve stavu, kdy mi bylo téměř všechno jedno. Byla jsem nešťastná a myslela jsem si, že můj život skončil. Stěpan si mne tehdy všiml.“
„Začali jste se scházet?“
„To má být výslech?“ Usmála se na něj Constance.
„Omlouvám se,“ Sergej zareagoval okamžitě. „Neměl jsem právo se na něco takového ptát, nehledě na to, že moje otázka byla nevhodná.“
„To nevadí,“ řekla Constance. „Odpovím Vám, stejně to už dávno není tajemství. Ano, začali jsme se scházet a v podstatě jsme se scházeli až do manželovi smrti.“
„Váš manžel nic netušil?“
„Ne. Sice mne nechával většinou hlídat, ale Stěpan to vždycky uměl nějak zařídit. Nikdo to nevěděl. Lidé si toho všimli až po smrti mého manžela, v době, kdy jsem se přestala schovávat a začala jsem se častěji objevovat v jeho společnosti.“
Sergej zakroutil hlavou. „Stejně mne pořád překvapuje, jak si žena jako Vy, mohla všimnout člověka jako on.“
„Kníže má své přednosti.“ Řekla Constance. „Umí být zábavný a milý, i když je to pro většinu lidí asi těžko uvěřitelné. A navíc má jeden dar. Dobře ví, co žena jako já potřebuje. Když jsme se poznali, byla jsem ve stavu, kdy už jsem dávno rezignovala na život a přestala doufat v to, že budu jednou šťastná. To kníže mi pomohl najít ztracenou sebedůvěru, díky němu jsem se začala cítit lépe.“
„Ale on Vás celou dobu jen využíval.“ Namítl Sergej.
„Není první ani poslední muž, co využívá ženu za jistým účelem.“ Namítla Constance. „Spousta mužů to dělá. Navíc, já jsem toho od něj i nemálo dostala. Něhu, pocit, že za něco stojím, to všechno mi předtím zoufale chybělo. Navíc mi s ním bylo dobře. Takže i já jsem ho v podstatě využívala.“
„Stejně to nemění nic na tom, že ten člověk v sobě nemá kouska citu. Všechno to dělá jen proto, aby dosáhl toho, co chce a potřebuje on!“ Řekl Sergej razantně
„Mohu se teď zeptat na něco Vás, kníže?“
„Jistě.“ Přikývl Sergej.
„Proč Stěpana tak nesnášíte? Měla jsem pocit, že je v tom něco osobního.“
„To máte pravdu.“ Přikývl Sergej. „Kníže mne totiž nechal odvelet na Kavkaz, aby měl volnou cestu k mé sestře. Knížeti se totiž zalíbila moje sestra Lea. Ucházel se o ni, ale odmítla ho. V té době nám při nehodě zemřeli rodiče a kníže si myslel, že když odjedu na Kavkaz a zmizím mu z cesty, tak dosáhne svého.“
Constance se zamyslela. Právě získala další střípek do skládačky ohledně Stěpana a Léopoldine Budjanské. To, co se právě dozvěděla od jejího bratra, doplňovalo vyprávění Alexandry Lubjacké. Stěpan o tu dívku opravdu stál. Pořád to nechápala. Co bylo na té dívce tak zvláštního? Viděla Stěpana už se spoustou krásných žen, všechny byly zkušené a věděly, co mohou od života čekat. Co na ní mohlo Stěpana zaujmout? Byla krásná, to ano, ale zdála se jí až příliš chladná. Přišla jí jako žena, která si ráda drží odstup a nikoho k sobě hned tak nepustí. To bylo zřejmě to, co Stěpana zaujalo. Věděla, že ho baví ženy dobývat. A pokud vzdorovala, mohlo ho to přitahovat. Pokud to tak skutečně bylo, nemuselo by se jednat o nic vážného. Ta dívka se ke Stěpanovi nehodila, tím si byla jistá. Knížete bavilo konverzovat na ostří nože a ničeho si necenil víc, než když mu byl člověk, se kterým mluvil, zdatným soupeřem. Léopoldine Budjanská se jí zdála až příliš upjatá. Stěpan rád žertoval a potřeboval člověka, který by dokázal pochopit jeho humor. A toho ta dívka nemohla být schopna. Podle toho, co kníže říkal, tak Léopoldine Budjanská byla dívka z dobré rodiny, kterou rodiče a bratr podle všeho rozmazlovali. Neměla životní zkušenosti, které žena potřebovala k tomu, aby dokázala vyjít s někým jako Stěpan. Měl by pochopit, že se k němu ta dívka prostě nehodí. Constance jen přemýšlela o tom, jak by toho dosáhla.
„Tak to se nedivím, že Stěpana nemůžete vystát. To je celý on, jde si stále za svým. A co na to Vaše sestra?“
„Léopoldine je skvělá. Všechno zvládla. Postarala se o panství a o mého mladšího bratra a s knížetem si také poradila.“
„Neopětovala jeho city?“
Sergej se rozesmál. „Ne. Lea je rozumná. Dobře ví, co je Malinin za člověka. Nemůže ho vystát. Přeje si jen jediné, aby ji konečně nechal na pokoji. Což doufám konečně udělá. Nemá u ní sebemenší šanci a čím dřív to pochopí, tím lepší to bude.“
„To rozhodně.“ Pomyslela si Constance v duchu, ale nahlas nic neřekla. Teď bylo důležité, aby si získala Sergejovu náklonnost a pokud možno i přátelství jeho sestry. Pokud Stěpana nesnáší, bude vůči ní jistě ostražitá, zvlášť poté, co jí její bratr řekne, že s knížetem měla poměr. Ale ona se ji musí pokusit přesvědčit, aby jí věřila. Nabídne jí, že jí pomůže se knížete zbavit. Jediný způsob, jak získat Stěpana je ten, že se dostane k ženě, která ho tolik zajímala. Musí mít dokonalý přehled o tom, jak Léopoldine myslí a co cítí, aby byla stále o krok napřed a byla připravená na vše, co se může stát. A až Stěpan pochopí, že je jeho snaha marná, bude všechno zase jako dřív. A pokud by tu dívku skutečně miloval, bude stát při něm, aby ho utěšila. V každém případě tu pro něj bude a pokusí se si ho pomalu začít získávat. Najde způsob, jak ho přesvědčit o tom, že je pro něj ta pravá. Zpytavě se podívala na knížete, který si právě nandaval maso.
„A jak je to mezi Vaší sestrou a Stěpanem teď? Pořád se ji ještě snaží získat?“
„To nevím.“ Řekl Sergej po pravdě. „Ale myslím si, že to tak lehce nevzdá. Jeho ješitnost by nepřežila to, že se mu nepodařilo Leu získat, o tom jsem přesvědčený.“
„Myslím, že bych vaší sestře mohla pomoci.“
Sergej přestal jíst a překvapeně se na ni podíval.„Jak to myslíte?“
„Miluji Stěpana.“ Sergejovi vypadla vidlička z ruky. Constance se shovívavě usmála. „Chápu, že je to pro Vás šok, ale je to tak. Chtěla bych se knížete pokusit získat pro sebe. A pokud se mi to podaří, Vaše sestra bude mít klid. Ale k tomu potřebuji Vaši pomoc.“
„Chcete se se mnou domluvit na tom, jak doběhnout knížete?“ Sergej se na Constance nevěřícně díval. „Musím Vás upozornit, že mne kníže nesnáší stejně jako já jeho. Kdyby se o Vašem návrhu dozvěděl...“
„Nedozví,“ řekla Constance s neochvějnou jistotou. „Je ve Vašem zájmu, aby nechal Vaši sestru na pokoji, myslím, že mi rád pomůžete.“
Sergej se usmál. Constancin návrh se mu líbil. Nejen že to byla šance jak dostat Stěpana z Leina života, ale byla tu také šance, že by to zároveň znamenalo i to, že by kníže nechal na pokoji i Ekaterinu. Sergej zvedl sklenku s vínem.
„Bude mi ctí Vám pomoci. Sice bych se Vám správně měl pokusit vymluvit takovou nepředloženost jako pokoušet se získat knížete, protože je to mizera a zasloužíte si někoho lepšího, ale z čistě sobeckých důvodů to neudělám!“
Skleničky cinkly.
„Děkuji kníže. Nemějte starost, já vím co dělám. Vím moc dobře, co od Stěpana mohu čekat, ale to nemění nic na tom, že s ním chci být. Tak na naše spojenectví!“
Sergej se spokojeně usmál. Rád by věděl, jak by se Malinin asi tvářil, kdyby věděl, že se proti němu spojil s člověkem, kterému bez pochyby věřil.
_________________