Svět v barvách (Le monde en couleurs)

„Máte nádherný dům,“ řekl obdivně Sergej, když ho Constance zavedla do jednoho ze salonků, ve kterém obvykle přijímala hosty.
„Děkuji. Je to dědictví po manželovi. Ale uvažuji o tom, že jej prodám, nikdy jsem se tady necítila příliš dobře. Navíc, cesta sem z centra Petrohradu trvá na můj vkus dost dlouho. Můj manžel si tento dům nechal postavit hlavně proto, aby byl blízko svým stájím. Koně, to byla jeho vášeň, kterou jsem s ním nikdy nesdílela.“
„Znal jsem vašeho manžela,“ poznamenal Sergej. „Měl jsem příležitost s ním jednou jednat v jisté obchodní záležitosti. Zdálo se mi, že je to velmi tvrdý člověk. Omlouvám se za svoji upřímnost.“
„To nemusíte, máte pravdu. Byla jsem za něj několik let vdaná a znala jsem ho lépe než kdokoli jiný, bohužel. Asi Vás nepřekvapí, že naše manželství bylo domluveno mými rodiči. Já o ně nikdy nestála, ale na názoru nevěsty bohužel málokdy záleží, že.“ Hořce se usmála.
„Proto se snažíte prodat koně, dům...“ zeptal se Sergej.
„Jste velmi přímočarý, kníže,“ Constance jedním pohybem ruky dovolila vstoupit služebné nesoucí podnos s čajem.“
„Omlouvám se. Moje otázka byla nevhodná, nemám právo ptát se Vás na něco tak osobního. Zapomněl jsem se, přijměte prosím mou omluvu.“
„Nemusíte se omlouvat,“ řekla Constance. „Nemýlíte se. Všechno tady,“ rozhlédla se kolem sebe, „mi připomíná roky, které jsem prožila se svým manželem. Jak jste sám řekl, můj manžel byl velmi tvrdý člověk. Já jsem pro něj představovala část jeho majetku, jednu z těch drahých věcí, které nás právě teď obklopují. Nic víc. Záleželo mu jen na tom, abych ho důstojně reprezentovala a v ničem mu neodporovala. Nebyla jsem s ním šťastná. Chtěla bych na tu část svého života, kterou jsem strávila s ním, zapomenout. Udělat tlustou čáru za minulostí a začít znovu. Proto chci prodat koně i dům a konečně žítživot podle vlastních představ. Možná Vás děsí to, co právě slyšíte, ale já se nebudu nikomu omlouvat nebo ospravedlňovat za to, co cítím. Mně se také nikdo neomluvil za to, že jsem se za knížete Makajeva musela proti své vůli provdat.“
„Jestli si myslíte, že Vás budu odsuzovat, tak se mýlíte,“ řekl zamyšleně Sergej. „Nejsem příznivcem sňatků z rozumu. Měl jsem v armádě přítele, který pocházel z nižší šlechty. Zamiloval se ale do dívky, která bohužel patřila k vyšší šlechtě. Požádal její rodiče o její roku, ale ti ho odmítli s tím, že jí už domluvili sňatek s někým jiným, kdo jí bude víceodpovídat svým postavením. Nikolaj se s tím nemohl smířit. Přesvědčoval tu dívku, ať s ním uteče, ale ona se nechtěla protivit vůli svých rodičů. Když se vdala, nechal se odvelet na Kavkaz.“
„Snad mu Kavkaz ukázal, že nešťastnou láskou život nekončí.“ Podotkla Constance.
„To se nestalo,“ Sergej si smutně povzdechl. „Anatolij krátce po svém příjezdu na Kavkaz padl.“
„To je mi líto.“ Na Costance bylo vidět, že její účast s osudem Sergejova přítele je skutečně upřímná.
„Když umíral,“ pokračoval Sergej bezbarvým hlasem, „požádal mne, ať odvezu jeho vyvolené medailonek, který mu darovala. Svůj slib jsem splnil před několika týdny. Byl jsem za ní. Znal jsem ji jako usměvavou mladou dívku, ale našel jsem ji jako zlomenou ženu. Nikolajova smrt ji zdrtila. Plakala a já nevěděl, jak ji mám utěšit. Vyčítala si, že s ním neodešla a zavinila jeho smrt... Promiňte, ani nevím, proč Vám to vyprávím.“ Sergej se vrátil zpět do přítomnosti. „Takových příběhů jsou jistě desítky. Možná proto, že jsem je oba znal, proto mne to tak zasáhlo. Nedokázal jsem o tom nikomu vyprávět.“
„Chápu,“ přikývla Constance. „Ale možná jste mi to řekl právě proto, že jsem prožila něco podobného. Měla bych být vděčná, že mám nyní možnost žít podle svého.“ Usmála se. „Musím Vám říct, že život bohaté vdovy je velmi příjemný. Nikdo si Vás nedovolí moralizovat, dokonce ani když jsem předčasně odložila vdovský smutek mně nikdo nic neřekl. Nikdo z těch mravokárců totiž neví, kdy bude potřebovat moje peníze. O tom je život. O penězích. Pokud je máte, nikdo si na Vás netroufne.“
„Učíte se rychle,“ usmál se Sergej. Mladá kněžna mu byla sympatická. Zdálo se, že patřila k lidem, kteří hned tak nepodléhají nepřízni osudu. Sálala z ní zvláštní životní síla a rozhodnost.
„Rády bych se dozvěděla také něco o Vás, kníže,“ pokračovala Constance v rozhovoru.
„Jste ženatý? Žijete v Petrohradu?“
„Jste také velmi přímočará,“ rozesmál se Sergej.
Constance se také reagovala veselým smíchem. „Nebývala jsem. Ale naučila jsem se to.“
Pomalu upila čaj. „Vrátíme se k tématu našeho hovoru?“
„Jsem svobodný,“ řekl Sergej. „Naše rodina žije na panství asi osmdesát verst na jih od Petrohradu.“
Constance ho se zájmem pozorovala. Když slyšela ve stájích jeho jméno, vzpomněla si na tu dívku, se kterou se seznámila na plese, Léopoldine Budjanskou. Od prvního okamžiku chtěla zjistit, zda s ní má tento mladík něco společného.
„A vaše rodina? Máte sourozence?“
„Ano. Mám mladšího bratra a sestru.“ Přikývl.
„Sestru,“ Constance se zamyslela. „Je možné, že kníže a ta dívka jsou sourozenci? Nebylo to vyloučené, jméno Budjanský nebylo zrovna obvyklé a navíc, vzhledově byl kníže té dívce podobný.“
„Takže jste nejstarší ze tří sourozenců. Vždy jsem si přála mít bratra. Jako malá jsem si ho představovala jako hrdinu, který mi přispěchá na pomoc kdykoli to budu potřebovat. Když mně moji rodiče domlouvali svatbu, tolik jsem si přála, abych měla bratra, který by jim to rozmuvil. Vaše sestra to štěstí zdá se má, po tom, co jste mi tady vyprávěl. Vy byste jí jistě pomohl.“
Sergej se jemně usmál. „To máte pravdu. Ale spíš já mám štěstí, že mám ji. Moje sestra Lea byla tím člověkem, který po smrti našich rodičů udržel rodinu v chodu. A neměla to právě lehké. Já jsem musel odejít na Kavkaz a náš mladší bratr se ze smrti rodičů nemohl dlouho vzpamatovat. Lea měla na starost celé venkovské panství. Zaslouží obdiv za to, jak to všechno dokázala zvládnout.“
Constance už nepochybovala. Ta neznámá dívka byla skutečně sestrou knížete Budjanského.
„Máte sestru velmi rá, že.“
„Ano,“ přikývl. „Ono je člověk, který mi nejlépe rozumí. Vždy jsme si byli velmi blízcí.“
„Velmi ráda bych Vaši sestru poznala. Jste příjemný společník, Sergeji a Vaše sestra bude jistě jako Vy. Velmi ráda ji poznám, snažím se teď rozšířit okruh svých přátel, můj manžel byl bohužel proti tomu, abych se s kýmkoli stýkala, tak si to teď chci vynahradit. Navíc, budete ode mne kupovat ještě nějaké koně, můžete vzít někdy své sourozence s sebou. Můžeme společně poobědvat nebo povečeřet.“
„Budeme rádi,“ odpověděl Sergej prostě. „Ale teď mne prosím omluvte, slíbil jsem sestře, že se vrátím včas k obědu a už teď mám zpoždění,“ sklonil se ke Constancině ruce. Když odešel, Constance se zamyšleně vstala a popošla k oknu. Dívala se ven dokud neuviděla mladého knížete, jak nasedá do sedla svého koně. Provázela ho pohledem až k bráně. Byla si jistá, že ji toto setkání přivede k oné tajemné dívce, která hrála důležitou roli ve Stěpanově životě.

„Omlouvám se ti, Jevgeniji, ale Sergej tu ještě nění. Začneme obědvat bez něj.“
„Ale no tak, sestřenko,“ Jevgenij sevřel obě dívčiny dlaně. „Tenhle bojovný výraz dobře znám z doby, kdy jsme byli ještě dětmi. Znamená, že Sergej neujde zaslouženému trestu. Ne abys po něm hodila ten podnos s kuřaty. Pokud po něm budeš chtít něco hodit, dej prosím přednost bramborům.“
Lea se rozesmála.
„Toho si nevšímejte, Ekaterino,“ řekl Ivan Kátě. „Tohle pošťuchování je u nich normální.“
„Zdá se, že nám Ivan dospěl a zmoudřel,“ Jevgenij spiklenecky mrkl na Leu. Tentokrát se začala smát Káťa.
„Ekaterino, předností této rodiny je především to, že se s jejími členy nebudete nikdy nudit.“ usmál se na dívku Jevgenij.
„O tom nepochybuji,“ přikývla Káťa.
„Je mi líto, že strýček a Sergej ani Nataša nejsou v Petrohradu, ráda bych je viděla.“ Řekla Lea.
„Sergej?“ zeptala se překvapeně Káťa.
„Zdá se, že Vám Lea ještě neukazovala rodinný rodokmen. Jinak byste tu historku určitě znala.“ otočil se k ní Jevgenij.
„To opravdu ne. Ale ráda si ji od Vás poslechnu.“ Káťa přijala pomoc Ivana, který ji pomohl dostat se ke stolu.
„Jak už víte, moje matka je mladší sestrou Leina otce. Matka se vdala dříve, než se strýček oženil. Nejprve jsem se narodil já, o pár let později se narodil můj bratr. Ve stejný den přišel ovšem na svět i prvorozený syn mého strýce. Obama chlapcům dali jméno Sergej. Mého bratra tak pojmenovali na přání mé matky, Leina bratra na přání jejího otce. Jak jistě tušíte, jméno Sergej bylo jméno našeho dědečka. Oba listy se správou o narození obou Sergejů se křížily.“ Lea se vmísila do hovoru.
„Otec často vyprávěl, jak se s maminkou smáli, když ten list přišel. A stejné to bylo i u Jevgenijových rodičů. Nakonec se domluvili, že se žádnému z chlapců jméno měnit nebude. Ještě štěstí, že v Rusku máme jména dvě.“ smála se.
„Co se nás týče, měli bychom si říct jména pro děti předem. Aby to nedopadlo stejně.“ Usmál se Jevgenij. „Kde se vůbec Sergej zdržel?“
„V tvém bratranci ti roste konkurence, Jevgeniji. Šel se podívat na nějakého plnokrevníka, kterého chce koupit.“
„Slyšel jsem,“ přikývl Jevgenij. „Alespoň to bude zajímavější.“
„Myslím, že byste měli spíš spolupracovat,“ poznamenala Lea. „Ale pořekadlo „když se dva perou, třetí se směje,“ Vám zřejmě nic neříká. Muži, muži.“ Řekla s hranou přísností.
„Musím se opět sklonit před Vaší moudrostí, kněžno Budjanská,“ Odpověděl Jevgenij s hranou vážností. Káťa a Ivan se dusili smíchy.
„Tady je ale veselo! Ahoj Jevgeniji.“
„Sergeji. Už jsem myslel, že nedorazíš.“
„Zdržel jsem se u kněžny Makajevové, kupuji od ní koně.“
„U Constance Makajevové? Počkej, ona snad rozprodává chov svého manžela.“
„Přesně tak.“
„Jak to, že o tom nic nevím! Koupil bych od ní Atalaje, je to skvělý kůň.“
„Pozdě, bratránku,“ usmál se Sergej spokojeně.
Jevgenij se otočil k Lee. „Myslím, že bych se měl řídit tvou radou a spolupracovat s tvým bratrem. Právě se mu povedla skvělá koupě. Koupil toho nejlepšího závodního koně široko daleko.“
„Gratuluji, Sergeji,“ usmála se Lea.
Nikdy si nevšiml, jak se při vyslovení Constancina jména obě dívky sedící u stolu zarazily.
Ani jeden z přítomných mužů si toho ale naštěstí nevšiml.

Káťa si téměř ihned uvědomila, odkud jméno Constance Makajevová zná. Byla to ta žena, se kterou se potkala v paláci knížete Malinina. Jeho milenka. Odložila příbor. Sergej kupoval koně od Stěpanovy milenky! Navíc to byla žena, která ji viděla u knížete doma. Káťa si ani nechtěla představit, co by se stalo, kdyby se to dozvěděl Sergej. Nemohla by se mu podívat do očí. Znovu se začala cítit provinile. Neměla na Stěpanův návrh vůbec přistoupil, alespoň by teď měla před Sergejem a hlavně před Leou čisté svědomí
Také Lea si na setkání s Constance ihned vzpomněla. Při pomyšlení, že by se její bratr dozvěděl, že trávila čas na plese se Stěpanem, by byl bez sebe. Naštěstí to vypadalo, že se kněžna Makajevová před jejím bratrem o ničem nezmínila. Možná ta žena zapomněla její jméno, jinak by určitě řekla Sergejovi o tom, že se včera na plese potkala s jistou kněžnou Budjanskou.
„Nechápu, jak to, že nevím o tom, že kněžna Makajevová rozprodává stáje,“ pokračoval Jevgenij. „Tahle promarněná příležitost mě bude mrzet ještě hodně dlouho. No, alespoň že ten kůň zůstal v rodině.“
Sergej se rozesmál. „To jsi celý ty, Jevgeniji, vždycky jsi byl pragmatický.“
„To nepopírám,“ usmál se Jevgenij. „Měl bych se za kněžnou také vydat. Možná ještě objevím pár zajímavých koní, které bych měl zájem koupit. A pokud ne, alespoň si prohlédnu její stáje. Vždy jsem toužil nechat postavit něco podobného, co nechal zbudovat její manžel. Bohužel u našeho paláce pro podobné stáje není dostatek místa.“
„Tak kup kněžniny. Říkala mi, že dům se stájemi hodlá prodat.“
„To ti řekla přímo ona?“
„Ano. Pozvala mne na čaj. Mimochodem, Leo, kněžna by byla ráda, kdybychom někdy přijali její pozvání na oběd nebo večeři. Možná bys jí mohla napsat a domluvit to.“ Lea se zakuckala.
„Stalo se něco?“ podíval se na ni Sergej překvapeně.
„Ne, promiň. Co jsi to říkal?“
„Abys napsala kněžně Makajevové a domluvila se s ní, kdy k ní můžeme přijít na oběd nebo večeři.“
Lea horečně přemýšlela. Nechtěla se s Constance setkat. Sergej by zjistil, že se již znají. I když, možná by bylo lepší jít s pravdou rovnou ven.
„Jistě, udělám to. Když už mluvíme o kněžně Makajevové, setkaly jsme se spolu včera na plese.“
Sergej se na ni překvapeně podíval. „Nezmínila se mi, že jste se spolu znáte.“
„Zřejmě zapomněla moje jméno. Bylo to jen letmé setkání, také mi trvalo delší dobu než jsem si uvědomila, od koho jsi koupil toho koně. Představil nás kníže Malinin.“ Lea napjatě čekala na bratrovu reakci. Nevšimla si, jak se na ni Káťa překvapeně podívala. O včerejším plesu Lea vůbec nemluvila. Káťa si všimla, že se její kamarádka hovoru na toto téma celé dopoledne pečlivě vyhýbala a měla pocit, že to nějak souvisí se Stěpanem. Nyní měla jistotu. Zřejmě byl na plese s tou ženou. Nebylo by to nic překvapivého. Třeba zase chtěl, aby na něj Lea žárlila.“
„Ty ses na plese potkala s Malininem... Proč jsi mi o tom neřekla?“ Sergej se náhle zarazil. „Včera, jak ti bylo špatně, souviselo to s ním nějak? On ti něco udělal?“
„Vůbec ne, Sergeji. Byl jen otravný jako vždy. Tančila jsem s jedním mladíkem a on za námi potom přišel spolu s kněžnou Makajevovou. Chtěl navázat hovor jen proto, aby mohl vystrnadit mého tanečníka. Nerada to přiznávám, ale podařilo se mu to. Ale nemusíš se bát, promluvila jsem si s ním a vrátila ho do patřičným mezí.“
Sergej rozčileně odložil ubrousek. „Ivane, proč jsi mi o tom neřekl?“ zeptal se rozezleně svého mladšího bratra.
„Promiň, Sergeji, ale já o tom vůbec nevěděl. V té době jsem s Leou nebyl,“ řekl provinile Ivan a sklopil hlavu do talíře.
„Jak to? Přece jsem ti jasně řekl, že máš na Leu dávat pozor. Právě kvůli Malininovi.“
„Promiň, Sergeji. Nikde jsem ho neviděl, myslel jsem, že na plese není.“
„Sergeji, nech toho, prosím,“ Lea se vložila do hovoru. „Nemůžete mne pořád hlídat. Nejsem malá. A pak, knížete Malinina dokážu zvládnout sama. Nezapomeň, že jsem si s ním poradila i v době, kdy jsi byl na Kavkaze.“
„Z toho, co jsem slyšel, jsem pochopil, že tě kníže ještě stále nenechal na pokoji,“ vmísil se do rozhovoru Jevgenij.
„Bohužel ne,“ odpověděl za Leu Sergej. „Ten mizera je ale vytrvalý.“ Dodal nasupeně.
„Sergeji, prosím tě, nerozčiluj se. Opravdu to za to nestojí. Nic se nestalo.“
Sergej se napil vína. Bylo na něm vidět, že se pomalu uklidňuje.
„Takže Malinin se zná s kněžnou Makajevovou?“ zeptal se po chvíli.
„Ano,“ přikývla Lea. „Alespoň to tak vypadalo.“
„Po městě se jeden čas říkalo, že jsou milenci. Bylo to nedlouho poté, co kněžně zemřel manžel. Často se objevovala v jeho společnosti. Ale nevím, co je na tom pravdy. “ Řekl Jevgenij.
Káťa se raději na nikoho u stolu už nedívala, aby si nikdo nevšiml, že se střídavě červená a bledne. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jí bylo trapně, že se tady u oběda do detailu probírá Stěpanův soukromý život. Ale i přesto, že se na nikoho nedívala, neunikl jí překvapený výraz v Leině tváři. Sergej jen nevěřícně zakroutil hlavou.
„Pokud je to pravda, nechápu, jak to ten mizera dělá. Kněžna Makajevová mi přišla jako velmi příjemná, inteligentní dáma. Nechce se mi věřit tomu, že by si začala s někým takovým jako je Malinin.“
„Tak tomu klidně věř,“ odpověděl mu Jevgenij. „Pokud vím, kníže je u dámské části petrohradské šlechty velmi oblíbený. Řekl bych, že dámy nejspíš přitahuje jeho pochybná pověst a nekonvenční chování. Ještě štěstí, že jsou i takové, které mají rozum a nenechají si od něj pomotat hlavu. Viď, Leo. Zdá se, že jsi jedna z mála, kterámu odolá.“
„Také nechápu, co na něm všechny ty ženy vidí.“ poznamenala Lea. Káťa zvedla hlavu překvapením. Zdálo se jí, že v kamarádčině hlase postřehla lehce neupřímný tón. Když se podívala jejím směrem, všimla si, že se na ni Sergej upřeně dívá. Bylo jí jasné proč. Ještě nedávno ji kníže považoval za tu, která Stěpanovi také podlehla. A možná ještě nezměnil názor. Znovu se v ní ozvala stará křivda. Nechápala, jak si to mohl myslet, přece by ji měl znát. Proč jen musel věřit tomu, co o ní roztrušovala Alexandra.
Jevgenij si všiml napětí, které se u stolu rozhostilo a raději změnil téma.
„Sergeji, dostal jsi také pozvánku na carský hon?“
„Ano,“ přikývl Lein bratr.
„Tak to je skvělé. Uvidíme se tam. Tedy doufám, že máš v plánu se zůčastnit.“
„Ještě nevím,“ odpověděl Sergej. „Musím ještě vyřídit nějaké obchody.“
„Ale no tak,“ přerušil ho Jegenij. „Copak ty nevíš, že ty nejlepší obchody se dojednávají právě na carském honu?“
„Myslím, že bys měl jet, Sergeji,“ vmísila se do hovoru Lea. „Kdy ten hon vlastně je?“
„Příští týden v úterý,“ odpověděl jí Sergej. „Organizuje ho následník.“
„A kde se ten hon pořádá?“ zeptala se Káťa.
„V Gatčině.“
„Slyšela jsem o Gatčině, že je to jedno z nejkrásnějších sídel carské rodiny.“ Pokračovala Káťa.
„To je,“ přikývl Jevgenij. „Hlavně to okolí je nádherné. Především se tam báječně loví. Takže, Sergeji, tuhle příležitost si tozhodně nesmíš nechat ujít.“

„Za chvíli mi z toho štěkotu začně bolet hlava,“ řekl Jevgenij. Stáli spolu se Sergejem před Gatčinou u Bílého jezera. Hon, který pořádal následník byl skutečně velkolepý. Snad ještě nikdy předtím se na něj nesjelo tolik hostů. Dnes měli před sebou asi nejzajímavější část. Měli se vydat do lesů okolo Gatčiny a k večeru přinést co nejpozoruhodnější trofej.
„To víš, psi cítí, že se dneska neproběhnou,“ odpověděl mu Sergej, zatímco pozoroval ostatní hosty.
„Půjdu se podívat po svém koni. Škoda, že nepatříš také do skupiny, která bude lovit na jih od paláce, mohli jsme si zalovit spolu. Tak hodně štěstí.“ Poplácal ho po zádech. Sergej pozoroval, jak se jeho bratranec rychle vzdaluje. Bylo na čase, aby se i on začal připravovat na odjezd.
„Sergeji,“ po boku mladého knížete se z ničeho nic objevil Michail.
„Michaile. Nevěděl jsem, že jsi tady. Ale jsem rád, že jsi za mnou přišel.“
„Trvalo mi dlouho, než jsem dokázal odložit vlastní hrdost. Chtěl jsem se ti omluvit za svoje chování. Tvoje reakce byla oprávněná, nic ti nezazlívám. Přátelé?“ Podával mu ruku.
„Přátelé,“ Sergej ji pevně stiskl.
„Chtěl jsem se tě jen zeptat,“ Michail na chvíli zaváhal. „Ví tvoje sestra o tom, že jsem tě žádal o její ruku bez jejího vědomí?“
„Ne,“ Sergej pomalu zavrtěl hlavou. „Neřekl jsem jí to. Nechtěl jsem, aby si tě přestala vážit.“
„Děkuji ti,“ řekl vděčně Michail. „Budu muset jít, naše skupina se již připravuje. Ale byl bych rád, kdybychom se ještě viděli.“
„I já.“ Odpověděl Sergej prostě. „A pokud to nestihneme tady, přijď nás navštívit.“
Když Michail odešel, uslyšel Sergej kousek od sebe prasknutí větvičky. Ohlédl se a spatřil knížete Malinina. Ležérně se opíral o strom a v ústech měl slámku.
„Ale, to je překvapení. Špehujete mne?“ řekl chladně Sergej.
Stěpan si vyndal slámku z úst. „Ne. Chtěl jsem Vás pozdravit a zeptat se, jak se daří Vaší krásné sestře, ale nechtěně jsem byl svědkem té dojemné usmiřovací scény mezi Vámi a baronem Boroninem. Netušil jsem, že Vás baron požádal o ruku Vaší krásné sestry. I když, abych řekl pravdu, daleko víc mne překvapil fakt, že jste ho podle všeho odmítl. To bych skutečně nečekal.“
„Nechte si ten Váš ironický tón. Do mých rozhovorů Vám nic není. Ale když už jste to slyšel, ano, odmítl jsem i svého nejlepšího přítele, když mne žádal, abych mu dal sestru za manželku. Štěstí mé sestry je pro mne na prvním místě, tak už se konečně smiřte s tím, že sňatku s ní se nedočkáte a hledejte si zábavu někde jinde,“ řekl Sergej důrazně a odešel.

Les byl tichý a podivně klidný. Sytá vůně smoly se mísila s vůní vlhkého jehličí. Sergej sledoval medvětí stopy, na které narazil zhruba před hodinou. Opatrně našlapoval a jeho nohy se bořily do těžkého sněhu, který ohýbal stromy kolem něj. Výskyt mědvěda v tomhle ročním obdobý nebyl obvyklý. Zima už značně pokročila a medvědi už měli dávno spát. Zřejmě narazil na mladého medvěda, kterému se nepovedlo zazimovat včas. Mladý kníže v kožešinovém kabátu a puškou v ruce se pomalu sklonil. Na pasece, kde právě byl, bylo víc medvědích stop. Medvěd musel mít brloh někde poblíž. Opatrně se rozhlédl kolem sebe. Les byl tichý a nikde neviděl žádný pohyb. Ticho z ničeho nic přerušila rána. Jeden z mladých smrků nevydržel nápor těžkého sněhu a zlomil se. Kníže ještě stačil uskočit, ale větve padajícího stromu ho srazily na zem. Sergej pomalu vstával ze země, oči měl zalepené mokrým sněhem. Sundal si palčáky, aby si mohl protřít oči, když se kousek od něj ozvalu zařvání. Sergej se vzpamatoval rychle. Několik kroků od něj stál na zadních nohou medvěd.
Kníže se bleskurychle sehnul, aby sebral svou pušku. Bylo ale pozdě. Medvěd se na něj vrhl. Výstřel, který se vzápětí ozval, mu zachránil život. Střela zasáhla hlavu zvířete a Sergej sotva stačil uskočit před jeho mohutným padajícím tělem.
„Jste v pořádku?“ Sergej se otočil na svého zachránce.
„Ano,“ odpověděl neochotně. „I když nemůžu říct, že by mne těšilo to, komu vděčím za záchranu života.“
„O tom nepochybuji,“ odpověděl mu Stěpan. „Chápu, že byste se raději nechal roztrhat, než se smiřovat s pomyšlením, že jsem Vás zachránil právě já. Jakoby se stalo, kníže.“
„Vlastně jsem překvapený, že jste mi pomohl. Čekal bych spíš, že toho medvěda necháte. Kdybych byl mrtvý, měl byste zase o něco volnější cestu k mé sestře.“
„Myslím, že jsem jen podlehl náhlému záchvatu samaritánství,“ ušklíbl se Stěpan. „Ale nemusíte mi děkovat. Nechal jsem Vás poslat na Kavkaz a dnes jsem Vám zachránil život. Tím se to vyrovnává.“
"Nehodlám Vám děkovat," odsekl Sergej. "Jak jste řekl, tímhle se to vyrovnává."
"Výborně. Jsem rád, že jsme za jedno," přikývl Stěpan. Špičkou boty se dotkl huňatého těla před sebou.
"Doufám, že mně alespoň pomůžete s mou trofejí. Stejně už nic lepšího neskolíte."

„Stále stejně domýšlivý,“ podotkl jízlivě Sergej. „Abyste ještě nebyl překvapený.“
„Ale no tak, kníže.“ Stěpan si založil ruce na prsou. „Vidíte tady snad ještě nějaké další medvědy?“
„Jděte k čertu,“ Sergej sebral ze země svou pušku. Mokrý sníh ho nepříjemně zastudil do holé ruky.
„To klidně udělám, ale nejdřív mi pomozte s tím medvěděm.“ Odpověděl mu klidně Stěpan.
„Pomožte si sám. Vy jistě přijdete na to, jak ho dostat do Gatčiny.“ Sergej už nevěnoval Stěpanovi jediný pohled a vytřepával si sníh z kabátu.
„Vidím, že máme zřejmě rozhodnuto o držeteli trofeje pro dnešního vítěze lovu,“ Stěpan se Sergejem se ohlédli. Nedaleko od nich stál mezi stromy následník pečlivě oblečený do kožešinového kabátu a čepice s liščím ohonem.
„Vaše Výsosti,“ pozdravili ho Sergej se Stěpanem. Alaxander šel hlubokým sněhem přímo k nim a se zájmem si prohlížel nehybné medvědí tělo. Odložil pušku a sklonil se k němu.
„Tomu říkám skvělý zásah,“ řekl obdivně. „Komu mohu blahopřát?“ Podíval se na obě knížata stojící nedaleko něj. Malinin mlčel a Sergej ho v duchu proklínal. Bylo jasné, že si kníže chce svoje vítězství vychutnat do poslední kapky. Bylo zřejmé, že čeká, že to on odpoví na následníkovu otázku.
„No tak pánové,“ řekl po chvíli Alexander. „Nedočkám se odpovědi?“
„Omlouvám se, Výsosti,“ řekl Sergej. „Můžete blahopřát knížeti Malininovi. To on ho skolil.“
Hlavu držel pevně vztyčenou a snažil se vypadat jakoby se ho to vůbec netýkalo. Nechtěl dopřát Malininovi o nic větší radost z vítězství než bylo nutné.
„Blahopřeji Vám, kníže,“ Alexandr si sundal rukavici a podal knížeti ruku. Ten ji pevně stiskl.
„Jak Vás znám, očekával bych, že se svým loveckým úspěchem pochlubíte sám. Kde se ve Vás vzala ta náhlá skromnost?“ Řekl následník a na rtech mu pohrával mírný úsměv.
„Kníže je zřejmě rád, když o jeho úspěších informují ti méně úspěšní,“ neodpustil si Sergej štiplavou poznámku..
„Ano, je mi známo, že kníže Malinin rád vyhrává, ale zřejmě své vítězství umí dát zřejmě i patřičně najevo,“ Alexander se stále usmíval a nespouštěl oči ze Stěpana. „Jak jsem pochopil, snažili jste se s knížetem toho huňáče ulovit oba.“
„Přesně tak, Výsosti,“ přikývl Stěpan. „Já měl jen větší štěstí a byl jsem ve správnou chvíli na správném místě.“
„Že by jste se rozhodl dál nezraňovat city knížete Budjanského? To je přinejmenším překvapivé.“ Usmál se Alexander.
„Vůbec ne, na citech knížete mi nezáleží. Jsem jen upřímný.“
Následník se hlasitě rozesmál, zatímco Sergej nehnul jediným svalem v obličeji. Měl knížete až pokrk.
„Máte štěstí, kníže, že můj otec pro Vás má jistou slabost. Kdyby ji neměl, myslím, že by Vás petrohradská šlechta už dávno vyobcovala ze svého středu. Doufám, že jste si toho vědom,“ řekl Alexander poté, co se přestal smát.
„Nezlobte se na mne, Vaše Výsosti, ale myslím, že se mýlíte. Moje přítomnost přináší šlechtě nejedno zajímavé povyražení a příležitost ke klepům. Beze mne by se až příliš nudila.“
„To máte pravdu.“ Řekl Alexander a zavadil pohledem o padlý strom. „Mám pocit, že se tady odehrálo ještě něco, mýlím se?“
„Nic zvláštního, Výsosti. Ten strom se zlomil, naštěstí jsme s knížetem vyvázli bez zranění,“ odpověděl lhostejně Stěpan. Sergeje odpověď knížete zaskočila. Nečekal, že si Malinin nechá ujít příležitost k tomu, aby se všichni dozvěděli, že mu vděčí za záchranu života. O to víc ho překvapilo, že si kníže rozhodl nechat vše pro sebe. Na následníkovi bylo vidět, že Stěpanově odpovědi příliš nevěří.
„Dobrá,“ řekl po chvíli. „Vrátíme se k mému koni a já svolám ostatní. Vítěze už stejně máme.“

Večeře se protahovala dlouho do noci. V okázalé hodovní síni se sešli všichni hosté. V čele hlavního stolu seděl imperátor a po jeho pravici následník. Místo po carově levé ruce patřilo vítězi dnešního lovu, knížeti Malininovi. Na první pohled bylo zřejmě, že se následník s imperátorem ve společnosti knížete velmi dobře baví. Jejich hovor často přerušoval smích.
„Ale no tak, Serjožo,“ Jevgenij šťouchl do svého bratrance. „Přestaň už na to myslet.“
„To se ti snadno řekne, Jevgeniji,“ odpověděl mu Sergej. „Nedovedeš si představit to ponížení. Válel jsem se před knížetem ve sněhu jako pytel slámy a ještě mu mám být vděčný za to, že mi zachránil život.“
Jevgenij se rozesmál. „Moc dobře chápu to, že tvoje hrdost utrpěla těžkou ránu, ale přestaň se prosím tvářit tak kysele. Pokud si toho kníže všimne, uděláš mu tím jen radost. Snaž se tvářit tak, jako by se nic nestalo.“
Sergej se znechuceně napil. „Je mi jasné jakou musel mít ten mizera radost. A podívej se na něj teď. Tolik bych si přál, aby mu konečně spadnul ten jeho hřebínek.“
Jevgenij jen bezmocně zakroutil hlavou. „Ty se tím snad budeš užírat věčně. Podívej, Malinin je mizera, ale je to mizera, který má styl, alespoň když chce, to mu musíš přiznat. Dovede si zařídit věci tak, aby mu hrály do karet. Dobře ví co dělá, je to schpný obchodník a navíc si dokázal získat přízeň imperátora. Není to snadný soupeř a pokud mám být upřímný, byl bych raději, kdyby sis s ním zbytečně nezahrával.“
„To se ti snadno říká. Ale co mám dělat, když ten lump neustále nadbíhá mojí sestře?“ „A nejen jí,“ pomyslel si v duchu.
„Nedělej nic,“ odpověděl klidně Jevgenij. „Lea si poradí sama, nemám o ni strach. A vůbec, raději se napijeme,“ ťukl svou číší do té Sergejovy.

„Děje se něco, Leo?“ řekla zneklidněně Káťa, když si všimla, že její kamarádka opět odložila vyšívání a nepřítomně se dívá ven do houstnoucí tmy.
„Leo.“
Mladá kněžna stále nereagovala. Káťa jí nakonec musela položit dlaň na hřbet ruky. Dívka s sebou trhla.
„Jsi v pořádku?“
„Promiň, zamyslela jsem se,“ omlouvala se.
„Je ti něco? Poslední dobou se mi často zdá, že jsi duchem mimo. Vlastně je to od té doby, co jsi se vrátila z plesu u Potockých. Stalo se tam snad něco?“
„Ne, vůbec nic. Klamné zdání. Jsem jen unavená, to je všechno.“
„Poslyš, pokud se tam snad stalo něco mezi tebou a knížetem Malininem, něco co jsi něchtěla říct bratrovi...“ Konečně se odhodlala zeptat na to, co ji trápilo.
„Jak jsi na to přišla, prosím tě?“ Zeptala se její kamarádka prudce. Když si uvědomila příkrost své reakce, trochu zmírnila tón. „Káťo, já si moc vážím toho, že o mne máš starost, ale není důvod. Kníže mi nic neudělal, nemusíš mít obavy.“ Usmála se na ni.
Káťa mlčky přikývla. Ale stejně věděla, že nebude mít klid, dokud si nepromluví s knížetem.
Lea se vrátila k vyšívání, ale myšlenky jí stále ubíhaly jinam. Nedokázala říct Ekaterině o tom, co se na plese stalo mezi ní a Malininem. Nedokázala nikomu přiznat, že přistoupila na tak nestydatou sázku. Ne, o tom se nesměl nikdo dozvědět. Byla ráda za to, že Sergej odjel do Gatčiny. Když si změny jejího chování všimla Káťa, její bratr by si toho jistě všiml také. Jenže on by se tak snadno jako Káťa odbýt nenechal. Musela se dát dohromady. Nemohla trávit celé dny zavřená v paláci jen proto, že se bála, že se někde potká s knížetem. Jediná možnost byla se tomu všemu postavit čelem.

„Sergeji, vítej doma. Jaký byl carský hon?“
„Poněkud náročný,“ odpověděl Sergej lakonicky a zhroutil se do křesla. „Jsem rád, že jsem zpátky.“
Lea odložila květiny, které právě aranžovala do vázy a sedla si na opěradlo bratrova křesla.
„Nelíbilo se ti tam? Myslela jsem, že se budete s Jevgenijem dobře bavit.“
„Ne, tím to není. Řekněme, že jsem dostal ránu, která citelně zasáhla mou mužskou ješitnost,“ rozesmál se Sergej. Lea se usmála.
„Nemohlo to být tak hrozné, když se tomu směješ,“ mrkla na něj.
„Teď se tomu směji,“ Její bratr se na ni významně podíval. „Ale hezkou chvíli trvalo, než jsem se tomu vůbec dokázal začít smát. Stálo mne to asi tak dvě lahve vína a jednu příšernou kocovinu,“ unaveně si promnul oči. Jeho sestra se na něj káravě podívala.
„Doufám, že ta koncovina byla pořádná,“ řekla důrazně.
„To byla, věř mi,“ zničeně přikývl Sergej.
„Povíš mi, co se stalo? Nebo by to tvoje mužská ješitnost neunesla?“ odpověděla Lea žertovně.
Sergej se na ni chvíli díval. „Ale proč ne.“ Řekl nakonec. „Alespoň mně budeš moc politovat,“ rozesmál se.
„Ty můj chudáčku,“ Lea ho se smíchem pohladila po vlasech. „A teď už povídej, co se stalo?“
„Nic víc a nic míň, než že se musím smířit se skutečností, že mi kníže Malinin zachránil život.“
„Cože?“ Lea strnula.
„Už je to tak,“ přikývl její bratr.
„Co se ti přihodilo?“ Zeptala se zneklidněně jeho sestra.
„Byli jsme na lovu v lese. Narazil jsem na stopy medvěda a sledoval jsem je. Den předtím sněžilo, sníh byl mokrý a těžký. Jeden ze stromů nevydržel jeho nápor a zlomil se. Spadl málem přímo na mne. Stačil jsem uskočit, ale větve mne srazily na zem. Než jsem se stihl vzpamatovat, zjistil jsem, že pár kroků ode mne je ten medvěd, kterého jsem stopoval. Jenže tentokrát se role obrátily. To on měl v plánu ulovit si mě. Puška mi při tom pádu vypadla z ruky a bylo mi jasné, že ji nestihnu sebrat. Myslel jsem, že je to můj konec. Jenže v okamžiku, kdy se na mne ten medvěd vrhl, ho kníže zastřelil.“
„Díky bohu, že tam kníže byl.“ Vydechla Lea. „I když při tvé hrdosti hádám, že by ses raději nechal rozsápat tím medvědem, než být knížeti zavázaný.“
„Já mu ale nejsem zavázaný,“ Sergej vstal a popošel ke krbu. „Kníže mne nechal poslat na Kavkaz, oba jsme se shodli na tom, že tím se to vyrovnává.“
„Překvapuje mne, že jste se ty a kníže na něčem shodli,“ usmála se jeho sestra a posadila se do křesla místo svého bratra.
„Také to byla ta poslední věc, na které jsme se shodli, to mi věř. Chvíli po té události přišel následník a Malinin mě s potěšením nechal oznámit, že to on toho medvěda skolil. Musel jsem si pohár hořkosti vypít až do dna.“
Lea se hlasitě rozesmála.
„Mužeš mi prosím říct, co je na tom k smíchu?“ zeptal se dotčeně Sergej.
„Vy muži,“ Lea bezmocně zavrtěla hlavou. „Musíte být ve všem nejlepší. Jste všichni stejní.“ Smála se až jí z očí tekly slzy.
„To jsem to dopracoval. Nejdřív Malinin a teď se mi vysmívá vlastní sestra.“ Povzdechl si Sergej.
„Ale no tak,“ Lea si otřela slzy smíchu a popošla Sergejovi. „Vždyť na tom, co stalo, vůbec nezáleží. Zapomeň na knížete. Jednou vyhrál on, podruhé vyhraješ zase ty, uvidíš,“ usmála se na něj povzbudivě.
„Já za tím nad knížetem vyhrávám díky tobě,“ Sergej svou sestru políbil do dlaně. „Je mi jasné, že důvod, proč mne kníže nemůže vystát, jsi ty. Ví, že mne máš ráda a jeho nemůžeš vystát. Žárlí na mne.“
„Prosím tě,“ Lea se znovu rozesmála. „Jsi přece můj bratr.“
„Jistě, ale zamilovaný muž žárlí na všechno. Vsadím se, že kníže žárlí i na Agara,“ podíval se na sestřina psa ležícího nedaleko krbu. Když zaslechl své jméno, zvedl hlavu a upřeně oba sourozence pozoroval. Lea seshovívavě usmála.
„Tak dobře,“ přikývla. „Budu ti věřit.“
„Půjdu si lehnout. Jsem unavený. Ještě než půjdu, je něco nového?“
„Nového je to, že Káťa už má nohu v pořádku. A zítra k nám přijdou na večeři doktor Novikov s manželkou.“
„Kde je vůbec Ekaterina?“ zeptal se Sergej a snažil se vypadat co nejlhostejněji.
„Už jsem si říkala, jestli se vydržíš nezeptat,“ v Leiných očích zaplály veselé ohníčky. „A na Ivana ses nezeptal, styď se,“ škádlila ho.
„Leo,“ řekl prosebně její bratr.
„Dobrá. Jeli se s Ivanem projet na koních, stačí?“
„Díky,“ Sergej sestru políbil na tvář. „Uvidíme se u večeře.“

Stěpan přehodil huňatou medvědí kožešinu přes opěradlo pohovky. Pak si prohrábl vlasy navlhlé od stále padajícího sněhu. Byl rád, že je zpátky v Petrohradu. Popošel ke krbu, prohrábl oheň a přiložil do krbu další březová polena. Nechtěl kvůli tomu volat sluhu, neměl na nikoho ze služebnictva náladu. Nalil si pití a opřel se o okraj karetního stolku. Byl příjemně unavený, cesta z Gatčiny do Petrohradu byla přece jen dost dlouhá. Z odpočinku ho vyrušilo až šustění dámských šatů.
„Říkal jsem, že nechci být rušen, Nino.“ Řekl aniž se obtěžoval ohlédnout. Nová služebná, mladé věčně vyděšené děvče, mu lezla na nervy. Na všechno se ptala snad tisíckrát. Sám sebe se ptal, proč ji ještě nevyhodil. Šustění se pomalu přibližovalo.
„Vy jste snad neslyšela?“ Otočil se a strnul. Pár kroků od něj stále kněžna Budjanská.
„Léopoldine?“ Řekl nevěřícně, když se vzpamatoval. Viděl, jak se usmála.
„Překvapený,“ její melodický hlas se rozlehl ztichlou místností. „Podle vašeho výrazu soudím že ano.“
„Kdybych řekl že ne, lhal bych,“ odpověděl jí pomalu. V jeho očích se objevilo zvláštní světlo. „Čekla jsem, že se mi budete vyhýbat. Zvlášť po tom Vašem rychlém odchodu z plesu. Nečekal bych, že přijdete sama do jámy lvové.“
Pomalu šla směrem k němu. „Řekla bych spíše do medvědího brlohu,“ přejela rukou po huňaté kožešině přehozené přes křeslo. Stěpan se mimovolně zhloboka nadechl a zakázal si přemýšlet o tom, jestli je hebčí ta kožešina nebo dívčina pokožka.
„To je kůže toho medvěda, co si chtěl udělat z mého bratra oběd?“ zeptala se. Její ruka neopouštěla kožešinu.
„Ano,“ odpověděl Stěpan a snažil se nedívat na dívčinu ruku nadále putující po kožešině. „Váš bratr Vám o té příhodě řekl?“
„Jistě,“ přikývla dívka a podívala se mu do očí. „Můj bratr mi říká o většině věcí.“
„Ale Vy jemu ne,“ nespouštěl z ní oči.
Lea popošla blíže a opřela se o pohovku. „Vy dobře víte, že mu o všem říct nemohu.“
„A kdybych mu o tom řekl já?“
„To neuděláte,“ odpověděla sebejistě. „Protože kdybyste to udělal, dobře víte, co by následovalo. Sergej by mne buď provdal, nebo by Vás vyzval na souboj. Nemyslím, že by něco z toho zapadalo do Vašeho plánu.“
Dívčino chování ho stále překvapovalo. Myslel si, že při jejich dalším setkání bude kněžna nejistá, bude se ho bát a on bude mít navrch. Ale tak to nebylo. Nejen, že za ním sama přišla, ale byla to právě ona, kdo ovládal situaci. Chovala se jinak, jakoby ho provokovala a svůdné šaty ještě víc podtrhovaly její krásu.
„Tak podle Vás mám dokonce nějaký plán?“ Usmál se.
„Jistě,“ Stála už těsně u něj. Dokonce tak blízko, že viděl veškeré detaily jejího náhrdelníku.
„A povíte mi o tom plánu něco víc?“ Jeho rty se přiblížily k těm dívčiným. Vzápětí strnul. Chvíli to vypadalo, že ho Lea políbí. Nakonec se mu jen otřela o tvář a zašeptala mu do ucha.
„Snažíte se mne přece svést.“
„Jste si tím jistá?“ zeptal se jí.
„Ano,“ Špičkami prstů mu přejela po hraně tváře až ke rtům. Když si všimla, že se zachvěl, spokojeně přimhouřila oči.
„Co to děláte?“ zeptal se jí.
Dívka prstem obkroužila jeho rty a pak o krok poodstoupila.
„Svádím Vás. Nelíbí se Vám to snad?“
„Jakou hru to hrajete?“ zeptal se jí. „Tohle Vám není podobné!“
„Ale jděte, kníže.“ Pomalu ho obešla . Ocitl se v zajetí vůně jejího parfému. „Máte rád hry. Tahle se Vám snad nelíbí? Celou dobu jste si hrál Vy se mnou, proč to nezkusit obráceně.“
Stěpan ji prudce chytil za zápěstí. „Nikdy muže takto neprovokujte, Léopoldine. Jen málo mužů se dokáže ovládat tak jako já. A věřte mi, následky by pak nemusely být vůbec příjemné,“ Přitáhl si její ruku k ústům a políbil ji.
„Spoléhala jsem na Vaše sebeovládání nebo na ten pohrabáč,“ řekla s významným pohledem ke krbu. „Alespoň vidíte, jaké to je, když si někdo s Vámi zahrává. Tak jako Vy se mnou.“
„Znáte mé úmysly, Léopoldine,“ řekl a jeho oči potemněly. „Stačí jedno slovo.“
„To slovo neuslyšíte,“ odpověděla mu. „A vůbec kníže.“ Posadila se do křesla. „Pokud byste o sňatek se mnou opravdu tak stál, snažil byste se vyjít s mým bratrem. Ne ho ponižovat před následníkem. To není způsob, jak si usmířit člověka, který by podle Vás měl být Vaším švagrem.“
„Váš bratr si nedovede prohrávat.“ Řekl kníže a klekl si k dívčiným nohám.
„Vy snad ano?“ odpověděla otázku.
„Máte pravdu. Váš bratr a já jsme příliš velcí rivalové abychom spolu dokázali vyjít. Ale pokud vím, rodinné vztahy nemusejí být vždy zrovna idylické.“
„Mám raději v rodině klid,“ odpověděla Lea lakonicky a pozorovala jeho ruce přesunující se podél jejích boků hlouběji do křesla.
„Jste krásná,“ řekl s pohledem upřeným do jejích očí.
„Kolika ženám jste to už řekl?“ odstrčila ho a vstala.
„Nevím, nikdy jsem to nepočítal.“ Odpověděl klidně. Proti své vůli se rozesmála. Nerada si to přiznávala, ale jeho upřímnoust kombinovaná s bezbřehým cynismem ji pokaždé odzbrojila.
„Vidíte, kníže.“ Pokývala hlavou. „Ale na mne obvyklé lichotky nezabírají. Ani polibky v temných saloncích.“
„To je škoda. Řekl bych, že jste tím polibkem byla docela... jak bych to řekl... zaujatá.“
„Možná,“ řekla s úsměvem. „Dokážu přiznat, že jsem prohrála. Alespoň chápu, proč po Vás všechny ty ženy tak šílí. Ale přesto, kníže, nemyslím si, že jste muž pro mne.“
„Odkud berete tu jistotu.“
„Přišel čas, abych Vám řekla pravdu. Je tu něco, o čem nikdo neví. Ani můj bratr. Jsem zasnoubená.“

„Jste zasnoubená,“ řekl Stěpan pomalu.
„Ano,“ přikývla Lea.
Kníže nedokázal skrýt úsměv. Vlastně se o to ani nepokoušel. „Myslím, že jsem Vás podcenil, Léopoldine. Dokážete si vymyslet opravdu zajímavé věci jen proto, abych se o Vás přestal zajímat. Bohužel, to co děláte, se míjí účinkem. Naopak, ještě to můj zájem o Vás zvětšuje. Protože pokud se mne tak úporně snažíte vystrnadit ze svého života, znamená to, že ke mně skutečně něco cítíte.“
„Myslela jsem, že mi nebudete věřit,“ založila si ruce na prsou. „Ale já Vám říkám pravdu. Skutečně jsem zasnoubená. Není to žádný výmysl, i když v tom, že je to snaha vystrnadit Vás z mého života, jste se nespletl. Ovšem není to z toho důvodu, že bych k Vám snad něco cítila. Nemohu popřít to, že mne přitahujete fyzicky, ale to je všechno, kníže.“
„A mohu se zeptat, kdo je ten Váš snoubenec?“ Stěpan zvážněl. Dřív si myslel, že se v Léopoldine vyzná. Poznal na ní, když k němu nebyla upřímná. Ale teď se mu zdálo, že mladá kněžna mluví pravdu. Buď se z ní stala opravdu dobrá herečka, nebo byla opravdu zasnoubená.
„Nemá smysl to před Vámi tajit,“ Lea pokrčila rameny. „Stejně byste se to dříve nebo později dozvěděl. Mým snoubencem je Pierre Louis Auguste, vévoda de Beaufort.“
Stěpan se hlasitě rozesmál. „Naplánovala jste to opravdu dokonale, Léopoldine. Abych Vám nemohl dokázat, že jste si zasnoubení vymyslela, přišla jste na ideální řešení. Snoubenec z Francie. Skláním se před Vaší prohnaností, má krásná kněžno. Skoro jsem Vám opravdu uvěřil.“ Opřel se o hrací stolek a s úsměvem Leu pozoroval. Teď se pro změnu rozesmála ona.
„Konečně jste se rozhodla přiznat, že Váš plán nevyšel?“ řekl jí a spokojeně přimhouřil oči.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Jen jsem netušila, že bude tak těžké Vás přesvědčit, že to není žádný plán, jak se zbavit nepohodlného nápadníka. Všechno je to pravda. Jen Vám to budu muset asi celé vysvětlit a doufat, že mě konečně uvěříte.“
Stěpan znovu zpozorněl. Znovu si pokládal tutéž otázku. „Je Léopoldine Budjanská skutečně tak dobrá herečka?“ Nedokázal si odpovědět. Myslel si, že ji má dokonale přečtenou, že už je schopen odhadnout její pocity i to, co si myslí. Ale pokud mu uniklo něco tak zásadního jako to, že v jejím životě je jiný muž, tak ji ve skutečnosti vůbec neznal. Lea se mezitím posadila do křesla a zamyšleně se zadívala do plamenů.
Myslím, že víte, že moje matka byla francouzská šlechtična z rodu Rastignaců. Rodiny Rastignaců a Beaufortů jsou vzdáleně spřízněné, sestra mého pradědečka se provdala za vévodu z Beaufortu. Když ve Francii vypukla revoluce, můj dědeček vzal mou matku a strýce do Ruska a Beaufortovi před revolucí utekli do Itálie. Obě rodiny spolu zůstaly v kontaktu i přesto, že se každá usadila v jiné zemi. Má matka byla dokonce jednou v Římě, kde se Beaufortovi usadili. Spřátelila se s Pierrovou tetou Camille a často si spolu psaly. Pierrova rodina se po Napoleonově pádu vrátila zpět do Ruska, má matka mezitím přišla o bratra a později i o svého otce. Krátce poté se vdala za knížete Budjanského, mého otce a zbytek toho příběhu znáte. Zůstala ale stále v kontaktu s Camille de Beaufort, Pierrovou tetou. S Pierrem jsem se poznali tady v Petrohradu. Byl to ten večer po carském plese. Přijel za námi z Francie na návštěvu a zůstal tu celý měsíc. Zamilovali jsme se do sebe.“
Stěpan ji pozoroval, jak se zasněně dívá do plamenů a bylo mu jasné, že to Léopoldine nehraje. Z jejího výrazu to bylo jasné. Říkala pravdu.
„Myslela jsem si, že ta láska není dost silná, nebo že to možná ani láska není, přece jen jsme spolu strávili jen měsíc a to ještě tím způsobem, že jsme o tom, co k sobě cítíme, moc nemluvili. Nevěděla jsem, jestli cítí totéž, co já. Když odjel, myslela jsem, že to skončilo. Ale pak mi napsal.Psali jsme si celé měsíce. Požádal mne o ruku těsně předtím, než zemřeli moji rodiče. Nevěděl, jestli budu souhlasit, jestli budu ochotná opustit svou rodinu a odejít do Francie. Souhlasila jsem. Jenže pak se to stalo. Moji rodiče zemřeli při té nehodě. Pierre o tom nevěděl, byl v té době na cestě sem, chtěl mého otce oficiálně požádat o mou ruku. Byl to tehdy asi osud, potkala jsem ho, když jsem se šla projít do březového háje nedaleko našeho panství. Byla jsem tehdy zoufalá a chtěla najít místo, kde bych se mohla v klidu vyplakat. Seděli jsme tam spolu celé hodiny. Řekla jsem mu, že nemohu opustit Rusko. V té době už jsem věděla, že Sergeje odveleli na Kavkaz. Nemohla jsem odejít a nechat Ivana samotného. Musela jsem se postarat o panství a svoji rodinu. Pierre to pochopil a za to si ho nesmírně vážím. Řekl mi, že ví, že to musím udělat. Že ví, že tím nedávám bratrům přednost před ním.“ V dívčiných očích se objevily slzy, které nechala volně kanout po tvářích. „Že chápe, že se o ně musím postarat, a že je mohu opustit až ve chvíli, kdy už mne nebudou potřebovat.“
Stěpan horečně přemýšlel. Tehdy, když nechal Sergeje odvelet na Kavkaz, myslel si, že se zbavil té největší překážky v cestě k ní. Ve skutečnosti to tak nebylo. Jediné, co ho mohlo hřát u srdce bylo to, že jí evidentně překazil svatbu. Svatbu s člověkem, o kterém ani nevěděl, že existuje. Bylo to absurdní.
„Řekla jste, že o tom nikdo neví,“ řekl dutě.
„Ano,“ přikývla. „Nikomu jsem se s tím nesvěřila. Když mne Pierre požádal o ruku, čekala jsem až to udělá oficiálně. Jako bych tomu ani nevěřila. V první chvíli mi to přišlo až neskutečné. A pak,“ usmála se mezi slzami „chtěla jsem všechny překvapit. Hlavně bratry. Vždycky jsme se spolu pošťuchovali a já si představovala jejich výraz, až se dozvědí, že se budu vdávat. Taková malichernost.“ Usmála se smutně. „Škoda, že vzpomínka na den, který měl být jeden z nejšťastnějších v mém životě, na den, kdy jsem se po dlouhé době viděla s Pierrem poprvé jako jeho snoubenka, kalí vzpomínky na to, jakou bolest jsem v té chvíli prožívala. Ztráta rodičů, bratr měl co nevidět odejít na Kavkaz. Pierre u nás tehdy ani nebyl, nechtěla jsem to. Bála jsem se, že bych se prozradila tím, že bych toužila po tom, aby mne objímal a utěšoval. Bratři by nechtěli, abych zahodila své štěstí. Chtěli by, abych se vdala a odešla s ním a to já nemohla udělat. Teď už chápete, proč jsem Vás tak strašně nenáviděla? Když jsem zjistila, že to Vy jste Sergeje poslal na Kavkaz, dávala jsem Vám vinu i za to, že jsem tehdy Pierra musela odmítnout. I když bych to možná udělala stejně a nějakou dobu ještě zůstala v Rusku, bratři mne potřebovali.“
„Chápu,“ Stěpan se zmohl jen na hořký úsměv. Lee se zdálo, že se jeho sebejistota a jízlivost kamsi vytratila.
„Proč jste mi to vlastně přišla všechno říct, Léopoldine?“
„Protože Pierre je na cestě sem, aby požádal Sergeje o mou ruku. Moji bratři to beze mne již zvládnou. Budou v pořádku. Sergej je zpět a Ivan se již smířil se smrtí našich rodičů. A já nechci, abyste se dál pletl do mého života. Budu se vdávat, a pak odjedu s Pierrem do Francie. I kdyby Vás napadla taková šílenost jako vyzvat Pierra na souboj, doufám, že víte, že je to zbytečné. Jeho smrtí by se nic nezměnilo. Nechte mne na pokoji, kníže, ať mohu být konečně šťastná.“
Stěpan se jí upřeně zadíval do očí. „Řekněte mi, Léopoldine, proč jste přistoupila na tu sázku?“
„Protože bych pak měla jistotu, že mne necháte na pokoji, a že Pierra nevyzvete na souboj. Měla bych Vaše slovo, že zmizíte z mého života. Nevím, jak se teď Pierrovi podívám do očí, až přijede.“
„Chcete mu o tom říct?“
„Nic jiného mi asi nezbude, že? Vy si to pro sebe jistě nenecháte. Přemýšlela jsem o tom celé dny. Ale ano, povím mu pravdu a budu doufat, že to dokáže pochopit.“
„To nemusíte,“ Stěpanův hlas byl ještě temnější než obvykle. „Nehodlám vítězit tímhle způsobem. Neřeknu o tom Vašemu snoubenci.“ Lea se na něj nevěřícně podívala. Stěpan pokračoval.
„Ale chci, abyste si uvědomila jedno. To, co cítíte k panu vévodovi,“ v jeho hlase zaznělo pohrdání, „možná není láska.“
„Je, jsem si jistá tím, že je to...“
„Počkejte,“ přerušil ji důrazně. „Možná je to jen okouzlení a pocit blízkosti. Dovedu si představit, jak Vás utěšoval a zahrnoval něžnými slovíčky a Vy jste si snadno utvořila představu, že ho milujete. Pomohl Vám přece v těch nejtěžších dobách.“
„Mýlíte se. Zamilovala jsem se do něj už dávno předtím.“ Oponovala mu.
„Jistě. Ale zase v tom hrály významnou roli dopisy. K lásce je potřeba mnohem víc než pocit blízkosti a něhy, je to o vášni a touze. A tu vášeň i touhu jsem z Vás cítil, když jste byla v mém náručí.“
„Přestaňte,“ vykřikla.
„Ne,“ sevřel její ruce. „Nepřestanu dokud si mne neposlechnete. Pokud je to skutečně tak, jak říkáte, tak byste v mém objetí neměla cítit ani vášeň, ani touhu. Ale pokud jste to cítila, tak toho svého vévodu nemilujte!“
Lea se mu prudce vytrhla. Oči jí hořely a tváře planuly sytou červení. „Co Vy víte o lásce?“ Vykřikla. „Nic. Nevěřím ani tomu, že mě milujete. Prostě jste si jen vzal do hlavy, že mě musíte mít, protože Vás stále odmítám. Chcete si jen dokázat, že jste neodolatelný, a že ani já Vám nedokážu odolat. Jste mizera, kníže, mizera který se nezastaví před ničím.“
„Máte pravdu.“ Přikývl. „Ze začátku to tak bylo. Ale teď k Vám bohužel cítím mnohem víc, než bych sám chtěl.“
Lea se křečovitě rozesmála a odcházela pryč. Ještě než vyšla z místnosti, opřela se o veřeje dveří. „Pokud to tak je, kníže, měla bych Vás možná litovat. Tak jako lituji každého člověka, jehož láska zůstane neopětovaná. Ale já Vás nelituji. Naopak. Pokud je pravda to, co jste mi řekl, stal jste se obětí vlastního plánu a chytil se do vlastní pasti. A já Vám to přeji. Zasloužil jste si to.“
Když odešla, Stěpan vzal sklenici a mrštil s ní do krbu. Rozletěla se na tisíc kousků a zbylý alkohol po styku s plameny explodoval. Kníže padl do křesla a hlavu si sevřel v dlaních.
„Léopoldine měla pravdu. Chytil se do vlastní pasti.“