Svět v barvách (Le monde en couleurs)

„Ty mne žádáš o Leinu ruku?“ zeptal se nevěřícně šokovaný Sergej.
„Přesně tak, Sergeji,“ přikývl Michail. „Víš, že tvé sestře dokáži zajistit pohodlí, a že se se mnou bude mít dobře, a tak...“
„Počkej, Mišo,“ přerušil ho Sergej. „Už jsi o tom mluvil s Leou?“
„Prosím?“ zeptal se nechápavě Michail.
„Už jsi požádal mou sestru o ruku?“
„Vlastně...“ zarazil se Michail. „Ještě jsem se jí nezeptal, ale jsem si jistý...“
„Promiň, Michaile, ale na tvém místě bych si nebyl tak jistý, že má sestra bude se sňatkem s tebou souhlasit.“ Sergej přistoupil ke stolku a nalil dvě skleničky vodky. Cítil, že po tomto rozhovoru budou potřeba.
„Jak to myslíš? Známe se od dětství a vím, že mne má tvoje sestra ráda.“
„To že tě má ráda ještě neznamená, že si tě bude chtít vzít,“ namítl Sergej. „Podívej, přátelská náklonnost je něco úplně jiného než láska.“
„Jsem si jistý, že se do mne časem zamiluje. Stačí abys...“
„To nemyslíš vážně,“ Sergejův hlas tentokrát zhrubl. „Chceš po mně, abych souhlasil s tvým sňatkem s mou sestrou bez jejího vědomí a souhlasu? K čemu ti bude žena, která tě bude nenávidět za to, že jsi ji donutil aby se za tebe provdala. Které se budeš hnusit kvůli tomu, že ses jí ani neobtěžoval zeptat, jestli si tě vůbec chce vzít? Vzpamatuj se Michaile. Pokud opravdu chceš, aby se za tebe Lea provdala, pak sis vybral ten nejhorší možný způsob. Navíc já nemám právo Leu do ničeho nutit. Jsi můj přítel, Michaile a já tě mám rád,“ položil mu ruku na rameno „ale štěstí mých sourozenců je pro mne to nejdůležitější na světě. A já vím, že pro Leu v tuto chvíli štěstí nepředstavuje trávit život po tvém boku.“
Michail strhl přítelovu ruku ze svého ramene.
„Chceš říct, že pro tvoji sestru nejsem dost dobrý? A kdo pak je? Malinin?“
„Michaile promiň, ale dnes se chováš jako naprostý pitomec.“ Podotkl rozzlobeně Sergej. „Moje sestra tě bere jako svého dalšího bratra. Nikdy se na tebe nedívala jako na muže, za kterého by se mohla provdat. Ale za to si můžeš ty sám. Pověz mi, dvořil ses jí někdy? Nosil si jí květiny, řekl si jí o svých citech k ní? Lea tě bere jako staršího bratra a přítele, který při ní stál v těžkých dobách a má tě velmi ráda. Ale aby tě začala milovat, o to se budeš muset postarat ty sám.“
„Omlouvám se Sergeji,“ řekl už mírněji Michail. „Ztratil jsem hlavu. Tvá sestra je ke mně poslední dobou tak chladná a odtažitá. Nevím, co se to s ní děje. Mám strach, že se zamilovala do toho mizery Malinina.“ Řekl Michail s pohledem upřeným do rohu knihovny.
Sergej se rozesmál. „Michaile, vidíš soka v lásce tam, kde není,“ usmál se na svého kamaráda.
„Lee je Malinin naprosto lhostejný. Jak by k němu mohla něco cítit, po to všem, co naší rodině způsobil. Ale chápu tě. Žárlivost dokáže pěkně zatemnit smysly, to znám bohužel až příliš dobře.“.
Michail jeho poznámce nevěnoval pozornost.
„Ženy jsou nevyzpytatelná stvoření, Sergeji,“ poznamenal temně. „Jednu dobu někoho vášnivě milují, a potom ho stejně vášnivě nenávidí. Proč by to nemohlo fungovat i obráceně? Navíc Lea je teď pod vlivem Ekateriny Nikolajevové, a ta je, pokud vím, už dokonce veřejnou obhájkyní knížete Malinina. Buhví co tvojí sestře o něm vykládá. Neměl bys Lee dovolit, aby se s Ekaterinou vídala. Ta dívka na ni nemá dobrý vliv nehledě na to, že má v újezdu hodně špatnou pověst. Bez ohledu na tvůj šlechetný čin v podobě pozvání baronky na ples si stejně dál myslím, že je zapletená s knížetem Malininem.
„Nech toho Michaile,“ Sergej na svého přítele zvýšil hlas. Neříkej, že ty ve strachu z toho, že Ekaterina bude před Leou bránit Malinina, budeš tu nebohou dívku taky očerňovat? Lea je dost inteligentní na to, aby se nenechala ovlivňovat. Má sestra si vždy na vše udělá názor sama a na knížete Malinina už názor má. A pochybuji, že ji něco dokáže přimět, aby ho změnila.
„Možná na toho mizeru Lea už názor má, ale to nic nemění na tom, že bys ji tam neměl pouštět. Může se tam s Malininem kdykoli potkat. Není žádné tajemství, že Malinin na panství Nikolajevových už chodí jako k sobě domů.“ Michail si během svého plamenného projevu ani nevšiml, jak se mění výraz v Sergejově tváři.
„Tvá sestra je počestná dívka,“ pokračoval Michail. „Neměla by být spojována s ženou o které se v újezdu mluví jako o milence knížete Malinina.
Sergejova pěst se jen mihla vzduchem. Překvapený Michail se vzápětí pomalu zvedal z podlahy. Prsty levé ruky si přitiskl na natržený ret.
„Vysvětlíš mi, proč jsi to udělal?“ zeptal se chladně Sergeje, který se očividně sám vzpamatovával ze šoku z toho, že udeřil svého nejlepšího přítele.
„Promiň mi,“ řekl rozpačitě. „Varoval jsem tě, abys přestal pomlouvat Ekaterinu. Ona nemá nikoho, kdo by ji bránil.“
„Takže jsi tu povinnost vzal na sebe,“ Michail se ošklivě usmál. „To nemusíš, to by měl udělat kníže Malinin.“
„Řekl jsem ti abys přestal,“ vykřikl Sergej. „Tohle nehodlám trpět.“
„Aha. Už to chápu.,“ přikývl Michail. „Tak to tě lituji, Sergeji. To byla hodně špatná volba. Ale srdce si nedá poroučet, že?“ Sergej se mu pevně díval do očí.
„Sám mi tady povídáš o tom, jak bych měl dát Léopoldine najevo své city a zatím nejsi schopný dát najevo svoje city Ekaterině Nikolajevové. Kážeš vodu a sám piješ víno, můj drahý příteli. Vlastně se chováš ještě pokrytečtěji než já. Zveš Ekaterinu na ples pod záminkou pomoci, ale zatím máš v plánu ji svést a přebrat Malininovi. Ale vlastně se ti ani nedivím, že jsi tu dívku vyhodnotil jako snadný cíl, ale nechápu, proč ji tak ohnivě bráníš.“
„Ano, máš pravdu. Zřejmě jsme oba pokrytci,“ procedil mezi zuby Sergej. „Ale ty můžeš děkovat bohu, že tvoje dnešní slova budu přičítat tvému momentálnímu zatemnění smyslů, které si umím vysvětlit jen zhrzeností z faktu, že moje sestra neopětuje tvé city. Ve jménu našeho dlouholetého přátelství z toho nebudu vyvozovat žádné důsledky, protože jinak bych tě musel vyzvat na souboj. Doufám, že až se tu objevíš příště, budeš už lépe vážit svá slova. Teď si tě jen dovoluji upozornit, že v příštích pár týdnech nejsi v tomto domě vítán. A teď prosím odejdi.“ Řekl důrazně.
Michail se na něj dlouze podíval. V jeho pohledu se mísila zloba, zoufalství a nevraživost.
Když se za jeho přítelem zavřely dveře, Sergej do sebe obrátil sklenku vodky. Byl naštvaný sám na sebe. Měl se opanovat a neměl hned Michailovi dávat pěstí. Michail byl jeho přítel už od dětských let, navíc pomáhal Lee starat se o panství, když byl na Kavkaze. Jejich přátelství trvalo už dlouhá léta a on věděl, že nemá právo svého nejlepšího přítele hned hodit přes palubu. Ale nedokázal si vysvětlit jeho dnešní chování. Chápal, že byl asi zklamaný z toho, že mu nedal moc nadějí na Leinu lásku, ale sám moc dobře věděl, jak bolí neopětovaná láska. Musel s tím pocitem sám žít každý den. Ale to ještě přece nedávalo Michailovi právo na jeho téměř až nenávistné projevy vůči Ekaterině.
„Sergeji, děje se něco? Viděl jsem odsud odjíždět Michaila a přišel mi dost rozzlobený,“ Ivan nakoukl do bratrovy pracovny.
„Obávám se, že jsme se právě s Michailem dost ošklivě pohádali, Váňo,“ povzdechl si Sergej.
„Vy dva? Vždyť jste přece nejlepší přátelé!“
„I přátelé se někdy hádají.“ Řekl těžce Sergej.
„Tak vidíš.“
„Jenže tohle byla hodně ošklivá hádka,“ poznamenal Sergej spíš sám pro sebe než pro Ivana. Ivan viděl, že o tom zřejmě jeho starší bratr nechce mluvit, a tak považoval za rozumnější se v tichosti ztratit.

Lea se vrátila domů na večeři. Již mezi dveřmi jídelny ji překvapil Ivan se slovy, že s nimi Sergej dnes nebude večeřet. To bylo hodně neobvyklé. Lea a Ivan se najedli spolu sami. Bez Sergeje byla jídelně podivně tichá, protože ani Lee ani Ivanovi nebylo moc do řeči. Zvláštní ticho v jídelně oběma sourozencům připomnělo atmosféru, která v domě panovala v době, kdy byl Sergej na Kavkaze.
„Nevíš, co se Sergejovi stalo, že dnes odmítl večeřet, Váňo?“ zeptala se Lea po večeři svého mladšího bratra. „Není mu snad dobře?“
„Myslím, že to spíš souvisí s tím, že se dnes Sergej ošklivě pohádal s Michailem?“
„S Michailem?“ Lea neskrývala údiv.
„Taky mne to překvapilo jako tebe. Ale viděl jsem ho odsud odjíždět a byl hodně rozzlobený. Šel jsem pak za Sergejem, ale nechtěl o tom mluvit. Od té doby, co Michail odešel neopustil svojí pracovnu.“
„Dobře,“ přikývla Lea. „Zkusím s ním promluvit.“

Za několik minut už klepala na dveře bratrovy pracovny. Ale zevnitř se neozval jeho hlas, aby ji pozval dál. Opatrně nahlédla do místnosti. Tonula ve tmě. Sergej zřejmě ani nedovolil služebným aby rozžehly svícny. Sergej seděl před krbem a kouřil dýmku. Vypadalo to, že je pohroužený v myšlenkách. Lea opatrně vzala ze stolku vedle dveří podnos s jídlem který si tam předtím postavila a vešla dovnitř. Sergej ani nezaregistroval její přítomnost v místnosti. Postavila podnos na bratrův pracovní stůl a vrátila se zavřít dveře. Pak pomalu přešla ke křeslu, kde seděl její bratr. Nevšiml si ani lehkého šustění, které vydávaly její šaty. Její přítomnost si uvědomil až ve chvíli, kdy mu položila ruku na rameno a on ucítil vůni její parfému. Nahmátl její ruku na svém rameni. Oba mlčeli. Lea cítila bratrův smutek. Ta hádka s Michailem musela být hodně ošklivá. Naposledy, kdy takhle bez hnutí seděl a svíral její ruku v té své, to bylo tu noc před jeho odjezdem na Kavkaz, kdy nevěděl, jestli se ještě vrátí. I tehdy cítila, že ji potřebuji. Sedla si k jeho nohám, položila mu hlavu do klína a sevřela jeho ruku ve své. Nevěděla, jak dlouho tak seděli. Pomalu se jí začaly klížit oči a ukolébaná teplem sálajícím z krbu klidně usnula. Neprobudila se ani tehdy, když ji bratr opatrně zvedal aby ji odnesl do její ložnice.

Chladné podzimní slunce nesměle ozařovalo rodinné sídlo Nikolajevových. Již nepříliš teplé paprsky svítily vstříc dívce, která šla pomalým krokem směrem k němu. Lea dnes dala přednost procházce před jízdou na koni. V ruce svírala uzdu svého koně a jistým krokem šla po louce směrem ke Kátinu domovu. Naplno si vychutnávala poslední slunečné dny, houstnoucí ranní mlhy neklamně zvěstovaly, že podzim zanedlouho předá vládu zimě. Stromy už hrály všemi barvami a listí stále častěji poletovalo vzduchem a líně se snášelo k zemi.

„Dobrý den, kněžno Budjanská,“ vítal ji stájník, když se objevila na volném prostranství před budovou.
„Dobrý den, Nikolaji,“ usmála se na něj a podávala mu uzdu svého vraníka. Pak zamířila ke dveřím. Stájník sotva stačil zavést koně do stájí, když se venku znovu rozlehl dusot koňských kopyt. Rychle zavřel dveře stání a pospíšil si ven, kde už z koně sesedal kníže Malinin.
„Dobrý den, kníže,“ úslužně k němu přistoupil.
„Dobrý,“ odpověděl mu na půl úst Stěpan a poplácal koně po hřbetě. V druhé ruce držel velkou kytici růží.
„Nezapomeň ho pořádně utřít,“ otočil se na Nikolaje.
„Ano, pane,“ uklonil se stájník a byl rád, že kníže odchází. Na jeho návštěvy na panství si stále nemohl zvyknout, i když tu kníže byl pravidelným hostem. Po očku sledoval knížete mířícího do domu a v duchu si říkal, že nikdy nepochopí, jak se s tímhle člověkem může jejich paní stýkat. Slečna Ekaterina byla moc milá dívka a tenhle člověk se k ní podle jeho názoru vůbec nehodil. Jen se děsil toho, že by se jejich paní rozhodla se za knížete prodat. To by jim asi nastaly těžké časy. Moc dobře věděl, co o knížeti Malininovi říkali jeho nevolníci. S povzdechem poplácal koně po hřbetu a zamířil s ním do stájí.

„Víš proč se pohádali?“ ptala se mezitím Ekaterina Lei.
„Nemám tušení,“ Lea rozhodila rukama. „Sergej včera celý večer nepromluvil a dnes ráno u snídaně mi k tomu odmítl cokoli říct. Ale jedno je jisté. Muselo to být něco opravdu vážného, protože to Sergeje hodně zasáhlo. V takovém rozpoložení byl naposledy před odjezdem na Kavkaz.“
„A proč se na to nezeptáš Michaila? Můžeš za ním přece zajet a promluvit si s ním.“
„Nevím, jestli je to dobrý nápad, Káťo,“ řekla Lea nejistě. „Nemyslím, že by bylo správné, abych se do jejich sporů míchala. To ničemu neprospěje. Ať už se mezi nimi stalo cokoli, nemám právo do toho zasahovat. To si musí vyřešit sami. Spoléhám na to, že jejich přátelství je natolik silné, že tuhle hádku ustojí.“
„Jistě že je,“ snažila se ji uklidnit Káťa. „Vždyť jsou přece přátelé od dětství. To jedna hádka nemůže změnit.“
Lea si jen povzdechla a založila si ruce na břiše.
„Trápí tě ještě něco?“ zadívala se na ni pátravě její kamarádka.
„Ani nevím. Možná je to hloupost. Včera jsem Michaila potkala, když jsem jela za tebou. Vypadalo to, že se zlobí, že jsem je s Marií nepřijela navštívit. Choval se jinak než obvykle. Trochu jsem ho odbyla a teď si kvůli tomu dělám výčitky. Jen doufám, že se se Sergejem nepohádali kvůli mému chování.“
„No tak, neblázni,“ řekla Káťa. „Já si myslím něco jiného. Jsem si jistá tím, že se Michailovi líbíš. Možná je jen dotčený tím, že si ho nevšímáš.“
„Nebuď směšná, Káťo,“ namítla Lea. „Já a Michail jsme jako bratr a sestra. Jsem si jistá, že ke mně žádné city nechová.“
„Tak to, jak se na tebe díval na plese, vypovídalo o něčem jiném,“ odpověděla jí klidně Káťa.
Lea se na ni nejistě podívala. Rozhovor obou dívek přerušilo zaklepání na dveře.
„Dále,“ zavolala Káťa směrem ke dveřím. Mezi nimi se objevil kníže Malinin.
„Dobrý den, dámy,“ pozdravil obě dívky.
„Léopoldine,“ sklonil se k dívčině ruce.
„Baronko,“ s úsměvem podával Kátě kytici růží.
„Ani Vám nemohu říct, jak jsem se na Vaši další návštěvu těšila, kníže,“ řekla mu Káťa a spokojeně si prohlížela sotva rozvitá poupata.
„Zato já jsem se cesty k Vám děsil,“ odpověděl jí Stěpan. „Nechci si ani představit, jak vypadám, když se řítím na koni s touhle obrovskou kyticí růží. Kazí mi to pověst.“
„Tu už máte stejně zkaženou,“ odsekla mu Káťa. Lea si všimla, jak Stěpan jen stěží skrývá úsměv.
„Škoda, že už mi máte přinést jen dvě takovéhle kytice.“ Pokračovala Káťa. „Měla jsem si říct o víc.“
„Nebuďte hamižná.“ Pokáral ji Stěpan.
„Vůbec nejsem hamižná,“ podíval se na něj úkosem. „Jsem jen … trochu nenasytná,“ řekla s ďábelskými ohníčky v očích. Lea se proti své vůli rozesmála.
„Myslím, že už chápu, proč si vy dva tak rozumíte,“ řekla na vysvětlenou, když se po ní Káťa se Stěpan ohlédli.
„Myslíte tím to, že jsme oba hamižní?“ zeptal se s úsměvem Stěpan.
„Tak to bohužel neposoudím. Ale máte podobný styl vyjadřování.“
„Promiň, Leo, ale chceš mi snad říct, že jsem tak neotesaná jako tady kníže?“
„Snad mi nechcete říct, že se chovám stejně útlocitně jako tady baronka, kněžno! To byste mne urazila,“ kontroval Stěpan.
„Odpověděli jste si sami,“ nezůstala jim Lea nic dlužná. „Ale pokud Vám to nebude vadit, nalila bych si čaj. Jsem ještě trochu promrzlá a nechci se nastydnout.“ Namířila si to ke konvici s čajem.
„Chcete mi snad říct, Léopoldine, že přede mnou dnes nebudete utíkat a dokonce si se mnou dáte šálek čaje?“ zeptal se Stěpan s hraným údivem. V hloubi duše byl s vývojem situace nesmírně spokojený. Zdálo se, že před ním Lea už nebude nasazovat svou obvyklou masku složenou z chladného výrazu ve tváři a odměřených odpovědí.
„Nikdy jsem před Vámi neutíkala,“ namítla Lea, když si nalila čaj a klidně se na něj podívala. „A nepleťte se, nedám si čaj s Vámi. Pokud vím, jsme v Ekaterinině domě, takže si dám čaj s ní,“ usadila ho.
„Co kdybyste mi také nalila čaj?“ zeptal se Stěpan a přistoupil k dívce tak blízko, že se špičkou nohy dotýkal lemu její sukně.
„Možná můžeme vyhlásit dočasné příměří a dát si čaj všichni tři. V Anglii se prý čaj pije o páté a pro Angličany je to taková malá oslava. Teď je sice jedenáct,“ řekl s pohledem na hodiny, „ale to nevadí.“ Lea se musela kousnout do rtů aby se nesmála.
„Co kdybychom to pití čaje vzali jako oslavu zlepšení našich vzájemných vztahů? Vždyť se přece již důvěrně známe,“ Lee bylo okamžitě jasné, že těmi slovy naráží na jejich noční příhodu během bouřky, ale kupodivu se ani nezačervenala. Vlastně čekala, že si kníže Malinin podobné narážky určitě neodpustí.
Káťa mezitím oba dva bedlivě pozorovala. Na první pohled bylo jasné, že se postoj její kamarádky ke knížeti Malininovi změnil. Vždy, když o něm předtím mluvila, slyšela z jejího hlasu chlad. Ale to se změnilo. Znovu si je oba bedlivě přeměřila a dala si slib, že zjistí, co se mezi Leou a Stěpanem vlastně děje. Protože si byla jistá, že Štěpanova poznámka o tom, že se vlastně s Leou již důvěrně znají, je narážkou na něco, o čem jí Lea neřekla. A když jí o tom neřekla, tak to muselo být něco, čemu Lea přikládala zvláštní důležitost. A to dokonce takovou, že nechtěla, aby to věděla. To samozřejmě vzbudilo její ženskou zvědavost.
„Vždyť už si jako Alexandra Lubjacká.“ Řekla si v duchu. „Ale ne, Alexandra by to vyžvanila celému újezdu a ty si to přece necháš pro sebe,“ zdůvodnila si okamžitě svou zvědavost, i když v duchu si stejně říkala, že by se téhle své nehezké vlastnosti měla jednou pro vždy zbavit. Ale brzy to pustila z hlavy a sledovala další vývoj situace.
„Proč ne,“ řekla Lea pomalu. „Když už se podle Vás tak důvěrně známe, tak jsme ale tím čajem měli začít, ne?“
„Máte pravdu. Omlouvám se, že jsem Vám čajový dýchánek nenabídl už tenkrát, ale samovar byl příliš daleko a já měl myšlenky na jiné věci než je vaření čaje.“ Tentokrát se Lea už začervenala. Aby zakryla červeň na svých tvářích, odvrátila se od knížete a natáhla se pro porcelánovou konvičku, aby mu nalila čaj.
Zrádná červeň na Leiných tvářích ale neutekla Ekaterině. Byla z toho čím dál zmatenější. Kdyby Leu neznala, myslela by si, že se mezi ní a Stěpanem něco stalo. Ale dobře věděla, že by to Lea nedovolila. Nebo si to alespoň myslela. Ale s překvapením zjistila, že si tím tak jistá není. Poprvé, od doby co se znali, si Stěpana pořádně prohlédla. Dnes se na něj dívala jako žena, která hodnotí potencionální objekt svého zájmu. Husté tmavé vlasy, průzračně modré oči, jemně modelované rty, pečlivě vybraný oblek pod kterým se dala tušit vypracovaná postava. No ano, kníže Malinin měl rozhodně přednosti, kterými dokázal přivábit ženské oči. A pak ta jeho zvláštní ležérnost a lehká ironie, to byla další věc, která ho dělala bezesporu hodně zajímavým. Dokázal být zábavný, když chtěl, vlastně se už ani nedivila těm petrohradským šlechtičnám a dvorním dámám, které skončily v jeho náručí. Ale že by v jeho náručí skončila i Lea? To se jí nechtělo věřit. Každopádně byla odhodlaná to zjistit.
Lea se posadila do křesla naproti Štěpanovi. Nebyla ráda, že tenhle rozhovor s knížetem vedla právě před Káťou. Bylo jí jasné, že se její kamarádka bude zajímat o to, na co oba ve společném rozhovoru naráželi. Ale pořád to bylo lepší, než kdyby tenhle jejich rozhovor slyšel Sergej, protože ten by si to jistě vyložil jak nejhůř by mohl a skončilo by to vyzváním knížete na souboj. Takže vlastně mohla ještě být ráda.
„Tak na klid zbraní,“ pozvedl Stěpan šálek čaje.
„Doufám, že to bylo myšleno doslovně.“ Odpověděla mu Lea.
Stěpan její narážku pochopil.
„Nemusíte se bát, Léopoldine, slibuji, že Vašeho bratra nevyzvu na souboj.“
„Výborně. Na klid zbraní,“ odpověděla mu Lea a pozvedla ten svůj.
Stěpan usrkl čaj, a pak lakonicky poznamenal. „Měli jsme si připít šampaňským.“
Obě dvě dívky se rozesmály.

Když Lea odešla, Stěpan a Ekaterina osaměli.
„Zdá se, že děláte s Leou pokroky.“
„Proč myslíte?“ obrátil se na ni Stěpan.
Káťa se jen jemně usmála. „Už jen to, že neodešla v okamžiku, kdy jste přišel. Dokonce si s námi vypila čaj, já se nestačím divit.“ Po očku ho pozorovala.
„Řekl bych, že na tom máte významný podíl.“ Postoupil k oknu a založil si ruce na prsou.
„Já?“ Káťa byla udivená.
„Jistě. Dovolte mi připomenout, má krásná baronko, že jste to byla právě Vy, kdo poslal nebohou kněžnu Budjanskou do jámy lvové. Neměla jste strach, že by to nemuselo dobře dopadnout?“
„Doufala jsem, že jste si velkou dávku jízlivostí už vybyl na jedné nebohé baronce. Tudíž jsem si myslela, že byste nemusel být tak nebezpečný a nevyzpytatelně cynický jako obvykle. A pak, Leu se nevyplatí podceňovat, je to zdatný soupeř. Ale to už byste mohl vědět.“ Dodala s potutelným úsměvem.
„Nebojte, nezapomněl jsem,“ usmál se Stěpan a pokračoval v hovoru. „Ale stejně mne překvapilo, že jste se mi rozhodla vzkázat právě po Lee, abych neodjížděl.“
„Neměla jsem na vybranou. Sergeje Budjanského jsem za Vámi poslat nemohla, ten by Vám naopak s největší radostí sám sbalil kufry. Táňa by se ode mne nehnula a vzkaz poslaný po někom ze sloužících byste si možná ani nepřečetl. Navíc jsem sázela na to, že Lea je ten pravý posel. Přece jen, máte pro ni jistou slabost.“
„Neřekla jste mi, jak se Vám ji podařilo přesvědčit!“
„A Vy jste mi neřekl, co se mezi Vámi a Leou děje!“ Kníže reagoval tázavě zvednutým obočím.
„Ale no tak, Stěpane…“ Káťa poprvé použila důvěrnější oslovení namísto obvyklého „kníže“. ,… už Vás znám natolik dobře, abych poznala, že jste trochu tlačil Leu ke zdi připomenutím nějaké události, o které já nemám zřejmě ani tušení.“
„Ekaterino,“ usmál se Stěpan a posadil se do křesla naproti ní. „Chcete snad soutěžit s Alexandrou Lubjackou o titul největší drbny v újezdu?“
„Kníže,“ Káťa se naklonila přes stůl. „Nemůžete udělat nebohé baronce s pochroumaným kotníkem trochu radost a upustit nějakou tu drobnost z vašeho soukromého života?“
Kníže Malinin se rozesmál. „Kdybych Vás neznal, Ekaterino, tak bych si myslel, že Vy a kněžna Budjanská nejste přítelkyně. Takhle se pokoušet zjistit detaily z jejího soukromí.“
„Takže se mezi Vámi něco stalo,“ konstatovala Káťa. V jejím hlase bylo znát uspokojení nad tím, že se nemýlila.
„Ekaterino,“ řekl Stěpan s hraným pohoršením. „Ještě jsem neviděl slušnou dívku, která by takto zpovídala svobodného muže.“
„Od té doby, co jsem poznala Vás už v očích všech většiny újezdní šlechty už slušná dívka nejsem. Proč bych měla předstírat opak?“
Stěpan se rozesmál. „Obávám se, že musím dát za pravdu knížeti Budjanskému. Skutečně na Vás nemám dobrý vliv.“
„Mluvil jste se Sergejem?“ Káťa zpozorněla.
„Ano. Zastavil se u mne. Má starost o Vaši pověst. Má zcela oprávněnou obavu, že styky se mnou vážně ohrožují Vaši pověst. Měla byste si knížete vážit, snaží se Vás chránit.“ Ekaterina marně pátrala v jeho hlase po obvyklém jízlivém zabarvení.
„Zdá se mi to, nebo jste právě o složil knížeti Budjanskému poklonu?“ zeptala se tázavě.
„Překvapuje Vás to,“ pohodlněji se zabořil do křesla.
„Mírně řečeno. Myslela jsem, že Sergeje Budjanského nemáte rád.“
Stěpan pokrčil rameny. „Možná to na Vás může tak působit. Sergej Budjanský mi v minulosti dost vadil. Musel jsem vynaložit docela velké úsilí, abych se ho zbavil a měl jsem volný přístup ke jeho půvabné sestře. Naštěstí se teď zdá, že Léopoldine je žena, která si nenechá do života moc mluvit. Důkazem toho je už jen to, že se nenechala ovlivnit svým bratrem, který mne nenávidí a je ochotná si svůj nekompromisní názor na mne trochu poupravit. Tudíž už pro mne Sergej Budjanský nepředstavuje hrozbu a nemám důvod se ho zbavovat. Nemá nad svou sestrou zdaleka takovou kontrolu, jakou si myslí že má.“
„To, že jste ho poslal na Kavkaz je neodpustitelné,“ zvážněla Káťa.
„Nenechal jsem ho poslat do první linie, Ekaterino. Naopak, poručík Kuzněcov, jeho nadřízený a můj velmi dobrý známý dostal hodně slušně zaplaceno, aby knížete držel stranou od hlavních bojů a dohlížel na něj. Nemyslel jsem si, že by pro můj vztah s Léopoldine bylo zrovna dobré, aby můj budoucí švagr zahynul mou vinou na Kavkaze. Potřeboval jsem ho jen dostat pryč, protože kníže Budjanský je vůči své sestře až příliš ochranitelský.“
„Jste neuvěřitelný,“ zavrtěla hlavou Káťa.
„Sergej Budjanský patří mezi ty muže, pro které je čest nade vše,“ Pokračoval Stěpan. „Já jsem jiný, nemyslím si, že čest je něco, kvůli čemu stojí za to zemřít. Ale co je na knížeti hodné obdivu, je jeho smysl pro rodinu. Jeho sourozenci jsou pro něj vším. Je to člověk, který by do posledního dechu bránil ty, na kterých mu záleží. A Vás zřejmě zahrnul do té skupiny lidí, kteří mu nejsou lhostejní. Měla byste mu být za jeho snahu, chránit Vaši dobrou pověst, vděčná.“
„Mluvím tady s knížetem Malininem?“ zeptala se Káťa nevěřícně. „Mám pocit, že spíš mluvím s obhájcem knížete Budjanského, já Vás nepoznávám, kníže.“
„Snažím se Vám jen naznačit, že kníže pro Vás může představovat jistotu. Přítele, který Vám bude ochotně pomáhat kdykoli to budete potřebovat. To u mne nenajdete, Ekaterino. Nejsem člověk, který by byl vázaný jedním místem. Nebudu tu pro Vás pořád.“ Stěpan byl nezvykle vážný.
„Jsem Vám vděčná za Vaši starost. I knížeti Budjanskému. Ale dokážu se o sebe postarat sama. Nepotřebuji péči ani jednoho z Vás.“
Stěpan se na ni podíval zvláštním pohledem.
„Každý někdy někoho potřebuje, baronko.“ Byl nezvykle vážný a tak Káťa raději změnila téma.
„Neřekl jste mi, co se stalo mezi Vámi a Leou.“
„Řekněme, že jsme měli s Leou během jedné bouřlivé noci důvěrný rozhovor v nočních úborech.“ Káťa na něj zůstala koukat s otevřenou pusou.
„Měla byste zavřít ústa, mohlo by Vám to zůstat,“ poznamenal zdánlivě lhostejně Stěpan. Ve skutečnosti mu cukaly koutky a jeho oči prozrazovaly, že se náramně dobře baví.
„Vy a Lea sami v noci?“ vyrazila ze sebe Káťa.
„No ano. Vaše zranění odstartovalo příměří mezi mnou a Leou. Měla jste tehdy noční můru, Leu to probudilo a šla za Vámi.“
„To si vzpomínám,“ zamumlala Káťa.
„Ale Lea nebyla jediná, koho Váš křik probudil.“
„Aha. Takže jste se potkali v mém pokoji.“
„Ano. Já měl na sobě jen kalhoty, kněžna jen noční košili. Byl to nádherný pohled, proti tomu světlu.“
Káťa se rozesmála. „Vy nemravo,“ poznamenala a upila čaj.
„Na tom není nic nemravného. Ani jsem se kněžny nedotkl, jen jsem mlčky obdivoval její krásu. A myslím, že ani kněžnu pohled na můj hrudník nenechal v klidu.“
„To se nedivím,“ podřekla se Káťa a vzápětí se začala smát.
„Ale. Takže ani Vy jste tehdy v lese nezůstala tak chladná, jak jste se tvářila. Jste ale lepší herečka než Vaše kamarádka.“
„Musím přiznat, že hrudník nemáte špatný.“
„Odkdy jste odbornice na mužské hrudníky?“ Stěpan přimhouřil oči. „Myslel jsem, že jsem jediný muž, kterého jste kdy viděla jen v kalhotách.“
„To sice ano, ale to, co jsem viděla, se mi líbilo.“
„To mně taky,“ kníže se ďábelsky usmál.
„Vy jste se díval?“ nadechla se Káťa.
„Příležitosti jsou od toho, aby se využívaly,“ řekl Stěpan spokojeně.
„Vy mizero,“ vzápětí ve Štěpanově náručí přistál ozdobný polštářek, který po něm Káťa hodila.
„Ale no tak, nerozčilujte se. Nebyla jste první a jistě ani poslední.“
„A co bylo dál?“ ptala se Káťa.
„Nic. Ale pro veřejné mínění by byla tato situace natolik kompromitující, že by si mne Lea musela okamžitě vzít, kdyby se to provalilo.“
„Takže mi to říkáte proto, že tajně doufáte, že to řeknu Alexandře Lubjacké a ta to roznese po celém újezdu.“ Utahovala si z něj Káťa.
„To není potřeba. Kdybych chtěl, tak to rozšířím sám.“
„Nechcete?“
„Ne. Zatím dávám přednost křehkému příměří. A tajně doufám, že udržíte jazyk za zuby a neřeknete o tom Lee.“
„Nemusíte se bát.“ Usmála se Káťa. „Jsem zvědavá, co máte vlastně za lubem.“

Doktor Novikov vešel do haly svého domu
„Je Eleanor doma?“ zeptal se Alji, která právě měnila květiny ve váze.
„Ano. Paní je nahoře.“ Přikývla služebná.
„Dobře. Řekni prosím Leně dnes nevaří večeři, jsme pozvaní k Černinským.“ Alja jen přikývla a doktor Novikov se vydal po schodech nahoru do prvního patra.

Eleanor Noviková seděla v ložnici u okna a zamyšleně pozorovala podzimní zahradu.
„Ahoj, drahá,“ její manžel se k ní sklonil a políbil ji na tvář.
„Ahoj. Neslyšela jsem tě přijít,“ něžně se na něj usmála.
„Děje se něco?“ Přisedl k ní. „Byla jsi zamyšlená…“
„Přemýšlela jsem o tom, že bych zajela na pár dní na venkov za Ninou.
Její manžel zpozorněl.
„Chceš tam odjet jen proto, že chceš navštívit svou dávnou kamarádku, nebo plánuješ, že při té příležitosti navštívíš i Stěpana?“
„Já ani nevím,“ přiznala jeho žena. „Na jednu stranu bych ho moc ráda viděla, ale mám strach z toho, že se bude chovat stejně jako vždy. Tolik bych chtěla věřit, že se něco změnilo. Že jeho postoj ke mně bude jiný, ale moc tomu nevěřím. Už jsem ztratila naději, že mi někdy odpustí.“ Její manžel ji něžně pohladil po zádech. Položila si hlavu na jeho rameno.
„Možná bys tam měla zajet,“ řekl po chvíli mlčení. „S Ninou si určitě budete mít co vyprávět a ty na chvíli zapomeneš na Stěpana.“
„Nebude se ti stýskat?“ usmála se na něj jeho žena.
„To bude,“ políbil ji do dlaně. „Ale potřebuješ přijít na jiné myšlenky.“

„Přinesl jste mi další kytici?“ Káťa tázavě nadzvedla obočí.
„Pokud vím, slíbil jste mi jen tři. Tahle je čtvrtá! Chcete mi dokázat, že nejste lakomý?“ Řekla s úsměvem a po očku se na něj podívala.
„To už snad nemusím. Kdybych byl lakomý, seděl bych doma u svého trezoru a ne platil dluhy za otce jisté prostořeké baronky, pro kterou mám bohužel slabost. „Pohodlně se usadil v křesle. „Stejně by uvadly,“ dodal s posunkem směrem ke květinám.
„Mohl jste je dát Lee,“ řekla Káťa a pozorně se na něj podívala.
„Nechtěl jsem,“ odpověděl jí lakonicky. „Jak si vůbec vede Vaše panství?“
„Proč se na to ptáte?“ zeptala se ho překvapeně.
„Jen by mne zajímalo, jestli jsem nevyhodil ty peníze z okna.“
„Nemusíte se bát. Panství je na tom teď dobře. Včera jsem probírala se správcem účetní knihy.“
„Výborně. Nechtěla byste si někdy vyjet do Petrohradu?“ zeptal se jí.
Káťa se zakuckala. „Chcete, abych s Vámi jela do Petrohradu?“
„Ano,“ řekl rozhodně. „Plesová sezóna za chvíli začne a pokud vím, v Petrohradu jste byla na plese jen jednou.“
„Ano, to je pravda,“ přikývla Káťa. „Ale zapomínáte, že naše rodina žádné sídlo v Petrohradu nemá. A u Vás bydlet nemohu, pokud ovšem nechcete, aby i zbytek mé pověsti vzal za své.“
„Nemusíte se bát. Mám v Petrohradu dva paláce,“ odpověděl jí Stěpan.
„Dva paláce?“ zeptala se ho překvapeně Káťa. „Jeden by Vám nestačil?“
„Ne,“ odpověděl jí bez jakéhokoli dalšího vysvětlení. Káťa si všimla, že ani nezareagoval na její narážku. Zdálo se jí, že Stěpan dnes není ve své kůži.
„Tak přijímáte? Budete mít palác jen pro sebe.“
„Je nevím,“ zvážněla. „Je vlastně úplně jedno, kde budu bydlet, jestli na stejném místě jako Vy, nebo v jiném paláci, který Vám také patří. Klepy to vyvolá stejně.“
„Pak je tu ještě jiná možnost. Bydlete u Budjanských.“
„Prosím?“ Káťa se podivila. „Vždyť ani nevím, jestli se Lea do Petrohradu na zahájení plesové sezony vůbec chystá.“
„Tak se jí zeptejte a pokuste se ji přemluvit.“
Káťa se usmála. „Tak o tohle Vám jde,“ rozesmála se. „Chcete mne použít jako návnadu, abyste dostal Leu do Petrohradu. To je chytré,“ pokývala uznale hlavou.
„Nebudu popírat, že je to jeden z důvodů, proč chci, abyste tam jela.“ přikývl Stěpan.
„Myslíte si, že to tam budete mít s Leou snazší, viďte,“ usmála se Ekaterina.
„O tom pochybuji. Jsem si jistý, že s Vámi pojede kníže Budjanský. Nemůže přece nechat dvě tak krásné dámy na pospas neodbytným nápadníkům. To by mu jeho ochranitelská povaha nedovolila.“
Káťa se znovu rozesmála. „Tak to pak nechápu. S Leou to nebudete mít o nic jednodušší než tady, když bude mít pořád v patách svého bratra.“
„V tom spoléhám na Vás,“ usmál se Stěpan.
„Na mne?“
„No tak, Ekaterino. Mohla byste mi přece trochu pomoci. Tady na tom venkovském rádoby plese se Vám tak hezky dařilo Sergeje zaměstnat. Měl jsem dokonce spoustu času si s Léopoldine zatančit valčík.“
„To od Vás vůbec není hezké, žádat po mně něco takového,“ řekla Káťa vyčítavě. „Přece víte, že mám Sergeje ráda, nechce se mi ho vodit za nos.“
„Ode mne se ničeho hezkého nedočkáte,“ přisvědčil Stěpan. „Pomůžete mi?“
„Já nevím,“ Káťa si založila ruce na prsou. „Připadala bych si jako když Leu i Sergeje zrazuji. Tohle bych jim neměla dělat. Proč Vám vlastně tolik záleží na tom, aby se Vám povedlo se Lee přiblížit. Vy přece milujete život na ostří nože, nesnášíte jakékoli omezení, jste zvyklý žít si podle svého. Proč najednou takový zájem o jedinou ženu?“
„Proč se divíte? Myslíte, že člověk jako já se nemůže zamilovat? Vlastně se Vám ani nedivím. Jsem si vědom toho, že se Vám může zdát, že v sobě mám asi tolik citu jako kus dřeva.“
„Tady nejde o lásku. Mám pocit, že Vás k ní něco táhne. To něco byl možná chtíč, ale mám pocit, že teď k ní přistupujete jinak než jako k objektu své touhy. Nebo se mýlím?“ pátravě se na něj podívala.
Stěpan se zamyslel. „Lea. Nedostupná, lhostejná, ledově krásná. Táhla ho k ní její krása a její věčné odmítání. Jednu dobu pro něj byla výzvou, toužil ji svést. Ale ona odolala. Stále ledově krásná, chladná, už ne lhostejná, ale ostražitá. A potom ji začal poznávat víc. Pod ledovou krustou se skrývala dívka nadevše milující své dva bratry, pro které byla ochotná obětovat cokoli. Oddaná a milující. Ve svém životě potkal jen jednu takovou ženu. S takovým smyslem pro rodinu a odvahou bránit své milované až do posledního dechu. Myšlenka na ni mu stále přinášela bolest. Poprvé si přiznal, že ji vlastně nikdy nedokázal nenávidět. Ona byla oběť a to nemohlo změnit nic z toho, co se stalo. To on byl vinen. Poprvé si přiznal, jak moc se snaží ji nenávidět a nejde mu to. Jen proto, aby potlačil to, co pořád cítil celá ta dlouhá léta. Ten mučivě tíživý pocit viny. Léopoldine mu Eleanor tolik připomínala. To bylo to, co ho tolik táhlo k Lee. Našel u ní to, co před lety ztratil v osobě Eleanor. Poprvé po dlouhé době si uvědomil, jak moc se nenávidí za to, jak Eleanor ubližuje. Ale bylo to pro ni lepší. Nemůže být součástí jeho života.“

Eleanor Noviková se procházela po trhu spolu s kněžnou Ninou Pavlovskou, svou dávnou kamarádkou.
„Jsem moc ráda, že jsem přijela,“ svěřovala se jí. „Teprve teď jsem si uvědomila, jak moc mi chybí naše vzájemné návštěvy. Škoda, že jsi se odstěhovala na venkov.“
„Vždyť víš, chtěla jsem dát mladým trochu prostoru. A pak, myslím si, že rozumná žena by neměla žít pod jednou střechou se svou snachou, nedělá to dobrotu. Takhle se na sebe vždy všichni těšíme, když za nimi přijedu na návštěvu. Občas se mi po Petrohradu zasteskne, ale jsem moc ráda, že teď bydlím tady.“
„Nedivím se ti, je tu krásně,“ Přikývla Eleanor.
„Zloděj, chyťte zloděje,“ rozlehlo se volání zalidněným trhem. Ještě než si Eleanor a kněžna Pavlovská stihly uvědomit co se děje, do Eleanor někdo prudce vrazil. Upadla na zem, kde zůstala otřeseně ležet zatímco neznámý mladík prchal dál.
„Jste v pořádku?“ Mladá dívka, která si opodál u stánku prohlížela látky k ní rychle přiběhla a pomáhala jí zvednout se ze země.
„Eleanor, není ti nic?“ po chvilce se vzpamatovala i Nina a přispěchala své přítelkyni na pomoc.
„To nic není, jen jsem trochu otřesená,“ odpověděla jí Eleanor. Dívka jí mezitím oprašovala kabát.
„Moc Vám děkuji, jste moc milá, slečno.“
„Něco se stalo?“ po boku dívky se objevil vysoký tmavovlasý mladík.
"Honili tu zloděje, a ten při útěku tady paní porazil na zem.“ Řekla dívka.
„Ještě jednou Vám děkuji za pomoc, slečno...“ Eleanor s pohledem upřeným na mladíka stojícího po dívčině boku tentokrát zaváhala.
Dívka ihned pochopila. „Dovolte mi, abych se představila,“ řekla s úsměvem a podávala jí ruku. „Kněžna Léopoldine Budjanská.“

Lee neuniklo, jak žena strnula. Během chvilky se ale vzpamatovala a stiskla podávanou ruku.
„Moc mne těší, kněžno,“ usmála se na ni a v jejím pohledu se objevila zvláštní něha.
„Už jsem o Vás slyšela od svého manžela. Říká se, že svět je malý a právě jsem se přesvědčila, že je to pravda.“
„Má drahá, to setkání tě zřejmě tak překvapilo, že jsi se zapomněla představit,“ napomenula Nina svou přítelkyni.
„Máš pravdu,“ řekla Eleanor a omluvně se usmála na překvapenou Leu. „Jsem Eleanor Noviková a toto je moje dobrá přítelkyně, kněžna Nina Pavlovská.“
„Vy jste žena doktora Novikova?“
„Ano. Můj manžel mi o Vás vyprávěl, byla jste jedením z jeho náročných případů.“ Řekla Eleanor na vysvětlenou.
„Váš manžel mi zachránil život. Nebýt jeho, zemřela bych. Nedávno jsme se spolu potkali, škoda, že jsme si nemohli popovídat. Kněžno Pavlovská, omlouvám se za svoji nevychovanost,“ Lea teprve teď napřáhla ruku směrem k Eleanořině přítelkyni.
„Tím se vůbec netrapte, má milá,“ poznamenala Nina. „Jen bych Vás poprosila, abyste nám představila toho sympatického mladého muže, který je z nás tak trochu zmatený,“ řekla s pohledem upřeným na Sergeje.
„Omlouvám se,“ Lea se začervenala. „Kníže Sergej Budjanský, můj bratr.“
„Dámy,“ Sergej se sklonil ke kněžnině ruce. „Omlouvám se svůj poněkud přihlouplý výraz, my muži někdy nechápeme tak rychle jako Vy ženy,“ řekl s úsměvem.
„Váš bratr je velmi moudrý muž,“ Nina mrkla na Leu. „Již jako mladý si přizná to, co si někteří muži nepřiznají ani na smrtelné posteli.“ Sergej se zasmál.
„Myslela jsem si, že je to Váš bratr, jste si velmi podobní,“ pokračovala Nina směrem k Lee. „Připomínáte mi svého otce, mladý muži,“ řekla Sergejovi zatímco si ho pátravě prohlížela.
„Znala jste našeho otce?“ zeptal se Sergej překvapeně.
„Ovšem,“ přikývla Nina energicky. „Byl to ten nejpohlednější mladík v celém újezdu. Živě si pamatuji, jak se mi třásla kolena, když jsem s ním potkala na plese. Spousta dívek tady v újezdě tehdy doufala, že si vybere za ženu právě je. Já také,“ zasněně se usmála. „Zlomilo mi srdce, když jsem se dozvěděla, že se oženil. Naštěstí jsem nedlouho poté potkala svého budoucího manžela.“
„Nikdy jsi mi o tom neříkala,“ Eleanor vytrhla svoji přítelkyni ze vzpomínek.
„Nemusíš vědět všechno, má milá,“ řekla významně Nina. Lea se Sergejem se zasmáli.
„Kněžno, i když Vám můj otec zlomil srdce, co byste řekla tomu, kdyby Vás jeho syn pozval na horké víno?“ Sergej nabídl kněžně Pavlovské rámě.
„To si nechám líbit,“ usmála se na něj sympatická kněžna.
„Vaše přítelkyně je moc milá,“ řekla Lea Eleanor zatímco obě pozorovaly vzdalující se dvojici.
„Ano, Nina je anděl,“ přikývla.
„Jsem moc ráda, že jsme se my dvě poznaly.“ Obrátila se k Lee. Můj manžel je poslední dobou tady v újezdu poměrně často, takže už odsud znám z vyprávění poměrně dost lidí.“
„To je pravda. Poslední dobou tu doktor Novikov bývá pravidelným hostem. Snad už ho tu nebude potřeba. Nejen kvůli tomu aby už nikdo nepotřeboval jeho pomoc, ale i jeho cesty z Petrohradu sem musejí vyčerpávat.“ Poznamenala Lea. „Ale chtěla jsem se Vás zeptat, Váš manžel se zná blíž s knížetem Malinem?“
„Proč se ptáte?“ řekla Eleanor aniž se na ni podívala.
„Protože Vašeho manžela přivedl na naše panství právě on. Stejně tak když se zranila moje kamarádka. Váš manžel vždy přijel na jeho žádost.“
„Ano,“ přikývla Eleanor. „Mů manžel Stěpana zná už poměrně dlouho.“ Lee neuniklo, že žena doktora Malinina o knížeti mluví jako o Stěpanovi, ale nechtěla dál vyzvídat, nevypadalo to, že by se Eleanor Noviková chtěla o knížeti Malininovi bavit.
„Přijeďte nás někdy navštívit,“ řekla Eleanor Lee, když se spolu loučily u kočáru. „Budu ještě týden u Niny a moc ráda Vás zase uvidím.“
„To i já Vás,“ usmála se Lea. „Určitě se někdy zastavím.“

„Co jste mi to vlastně chtěl ukázat?“ studený vzduch řezal Káťu v krku. Spolu s knížetem Malininem kráčeli po okraji lesa na Stěpanově panství. Na zemi leželo mokré spadané listí a dívce na něm podkluzovaly nohy.
„To uvidíte, nebuďte alespoň jednou tak netrpělivá, baronko.“
„Netrpělivá? To se Vám snadno řekne, když Vás někdo táhne kdoví kam. Navíc je odpoledne a za chvíli se začne smrákat.“ Stěpan se mezitím zastavil nedaleko houštiny z malým smrčků. Nad hlavami se jim tyčily koruny bříz. Kníže si naslinil prst.
„Co to děláte?“ zeptala se ho Káťa.
„Zkouším odkud k nám vane vítr,“ odpověděl jí potichu a vzápětí ji vzal za ruku a táhl ji ke smrčkům.
„Skrčte se,“ poručil jí. Káťa ho raději ihned poslechla, neměla náladu se s ním dohadovat.
„Na co tu čekáme?“ zeptala se ho asi po deseti minutách.
„Pššš,“ zasyčel na ni. Po chvíli se z lesa začali vynořovat jeleni a laně, kteří se přišli napást.
Káťa cítila, jak ji Stěpan vzal za ruku a ukázal směrem k vzrostlému smrku. Z hloubi lesa se vynořil bílý jelen. Káťa překvapeně vydechla. Pozorovali, jak se zvěř pase a dívka nemohla odtrhnout oči od bílého jelena. Najednou se jedno ze zvířat zadívalo jejich směrem a dalo se na úprk. Ostatní ho následovali a během chvíle byla louka na okraji lesa prázdná.
„Kruci, vítr se obrátil,“ zaklel Stěpan, který si jako první uvědomil, co se stalo.
„Bílý jelen,“ otočila se na něj Káťa. „To jsem ještě nikdy neviděla. Nevěděla jsem, že existují.“
„Občas se narodí bílá mláďata. Je to něco jako nemoc.“
„Nemoc?“
„Ano. Většina zvířat má nenápadné zabarvení, aby co nejlépe splynula s okolní krajinou. Pro bílá mláďata znamená jejich barva přímé ohrožení života. Proto mne vlastně překvapuje, že je ten jelen ještě na živu.“
„Co čekáte, vždyť je tu většinu roku sníh,“ odpověděla mu Káťa.
Stěpan se rozesmál. „Velmi svérázné vysvětlení.“
„Ale pravdivé,“ poznamenala Káťa.
„Půjdeme?“ ohlédl se na ni. Přikývla a vydali se zpět.
„Rozmyslela jste si to?“ řekl po chvíli Stěpan kráčející po dívčině boku.
„Ano. Mluvila jsem dokonce s Leou. Řekla mi, že si o tom promluví se Sergejem. Ale vůbec z toho nejsem nadšená. Mám kvůli tom černé svědomí.“
„Svědomí nechte plavat,“ řekl rázně Stěpan. „Užijete si zábavu v Petrohradu, co může být lepšího?“
„Proč jste si tak jistý, že bude Sergej souhlasit?“ zeptala se ho.
„Prostě jsem,“ usmál se Stěpan. Káťa se na něj podezíravě podívala.
„Musíte mi slíbit, že Lee neublížíte,“ řekla vážně.
„Já přece nemám v úmyslu jí ublížit,“ namítl Stěpan. „Jen chci, aby si konečně uvědomila moje kvality.“
Káťa se rozesmála, ale vzápětí jí podklouzly nohy na mokrém listí. Vykřikla a ihned ucítila, jak ji sevřely silné mužské paže.
„V pořádku?“ zeptal se Stěpan. Jeho teplý dech ovanul dívčin obličej.
„Ano,“ přikývla. „Jen jsem se lekla.“
„Co Vaše noha?“ kníže ji pořád nepouštěl.
„Také v pořádku.“
„Vezmu Vás kolem pasu,“ řekl jí. „Podkluzuje Vám to a já nechci, abyste si ten kotník poranila znovu.“
„Máte strach, že bych se pak mohla rozloučit s plesovou sezonou a z Petrohradu by nebylo nic, že?“ řekla Káťa potměšile.
Kníže se rozesmál. „Máte mne přečteného.“
Káťa byla v hloubi duše vděčná za silnou mužskou paži obtočenou kolem jejího pasu. Dodávala jejím krokům stabilitu. Za nic by to nepřiznala, ale kotník ji pořád ještě trochu bolel. Ale Stěpan to brzy poznal sám.
„Kulháte,“ řekl a zastavil se.
„Trochu mne bolí kotník,“ přiznala. „Zřejmě je na mne ta procházka ještě moc dlouhá.“
„Tak to uděláme jinak,“ řekl Stěpan a vzal ji do náruče.
„Nemůžete mne přece celý zbytek cesty nést,“ namítla.
„Ale můžu. Už to není daleko.“
Káťa neodporovala. Přece jen to byla první procházka od jejího uzdravení a ona byla už dost unavená. Schoulila se ve Stěpanově náručí, zatímco kníže směřoval jistým krokem k domu.

„Škoda, že už musíš odjet,“ řekla Nina Eleanor.
„Taky je mi to líto. Ale i když Petr psal, že je jen nastydlý, raději pojedu domů a budu se o něj starat. Stejně bych neměla klid. Když můj manžel lékař jde stonat do postele, tak mu není moc dobře.“
„Jen jeď. Usmála se Nina. „Doufám, že se zase brzo uvidíme,“ objala svou přítelkyni a doprovodila ji do kočáru.
Asi za hodinu sluha ohlásil Léopoldine Budjanskou.
„Léopoldine, pojďte dál,“ Nina šla dívce v ústrety.
„Dobrý den, kněžno Pavlovská,“ usmála se na ni Lea. „Máte nádherný dům. A ty lesy okolo. Ještě jsem tady v této části újezdu nebyla.“
„Děkuji, má milá. Moc ráda Vás vidím. Váš sympatický bratr s Vámi nepřijel?“
„Bohužel ne,“ zavrtěla hlavou Lea. „Musel do Petrohradu v neodkladné obchodní záležitosti. Váš syn?“ řekla s pohledem upřeným na malbu nad krbem.
„Ano. To je můj jediný syn. Další děti jsme s manželem bohužel neměli. Nedávno se oženil a teď s manželkou čekají na narození dítěte. Už se těším, až to malé budu rozmazlovat.“
Lea se usmála.
„Eleanor tu bohužel už není. Musela odjet, její manžel je nachlazený, tak chtěla být s ním.“
„To je škoda,“ posmutněla Lea.
„Doufám, že zůstanete. Strávila jste určitě nejméně hodinu na cestě, tak se posaďte, nechám přinést čaj a občerstvení.“
„Moc ráda,“ usmála se Lea a posadila se do pohodlného zeleného křesla a zatímco kněžna Pavlovská dávala pokyny služebné, prohlížela si trofeje na stěnách.
„Můj manžel by vášnivý lovec,“ řekla Nina, když si všimla dívčina pohledu. „Původně to byla lovecká usedlost naší rodiny. Byla jsem jediné dítě, takže mi po smrti rodičů zůstal i tenhle dům. Můj manžel sem moc rád jezdil lovit. Mám to tu ráda.“
„Žijete tu trvale?“
„Ano, přestěhovala jsem se sem. Mám ráda klid a Petrohrad mne už začínal zmáhat.“

Odpoledne strávené s kněžnou Pavlovskou bylo pro Leu velmi příjemné. Energickou dámu si velmi rychle zamilovala. Povídaly si o všem možném a kněžna Pavlovská se mezi řečí zeptala na knížete Malinina...
„Ano, je to pravda, že se o mne jednu dobu kníže ucházel.“ Přisvědčila Lea.
„Teď už ne?“ zeptala se kněžna.
„Myslím, že ne... Kníže je hodně zvláštní člověk. Chladný, ironický, nikdy nevím, co si o něm mám myslet.“
„Ano, to je pravda,“ přikývla Nina. „Ale není divu, že je takový. Myslím, že mu jako malému chlapci chyběla matčina láska. Kdyby jeho matka byla naživu, možná by z něj byl jiný člověk.“
„Jeho matka zemřela?“
„Ano. Při porodu. A otec knížete Malina zrovna nebyl vzorným otcem. Důstojník carské armády neustále obklopený kamarády a ženami. Ani během manželství se moc nekrotil a po smrti své ženy se zcela vrátil k původnímu životu. To pro jeho synka nebylo jistě ideální, v podstatě ho vychovávaly chůvy. A obávám se, že kníže teď napodobuje život svého otce. Souboje, kamarádi s pochybnou pověstí, pití, ženy. Doufám, že mu tenhle styl života nebude osudný stejně, jako byl jeho otci.
„Jeho otec už také nežije?“
„Ne, zahynul v souboji. Ale změňme téma. Život knížete Malinina my dvě rozhodně nevyřešíme."