Lea - Kapitola 40-45
Kapitola XLI.
Ekaterina se nechápavě dívala na dopis.Tohle od knížete nečekala. Myslela si, že bude zastávat názor, že si za svůj pád z koně může sama. Namísto toho cítil odpovědnost za její zranění. To byl samozřejmě nesmysl. Neměla svého koně tak štvát. Když o tom zpětně přemýšlela, bylo jí jasné, že knížete velmi rozrušilo to, co se stalo na tržišti. Neměla na něj naléhat, aby jí řekl, co se stalo. Bylo na něm vidět, že se jí nechce svěřit, na to už ho dost dobře znala. Bylo naprosto nesmyslné čekat, že ho donutí, aby jí řekl, co ho trápí, on nebyl člověk, který by si někoho pustil hned tak k tělu. Přestože měla pocit, že jí už dovolí se k němu přiblížit, jeho ochotu odhalit před ní své nejniternější pocity přecenila. I když si byli dost blízcí, jejich vztah ještě nedospěl do bodu, kdy by jí kníže Malinin dokázal natolik věřit, aby jí o sobě všechno řekl. To ona svou netrpělivostí všechno zkazila. Měla se zachovat úplně jinak. Nenaléhat, dát mu čas a prostor. Zpětně si uvědomila, jak moc se jí snažil přimět, aby odešla. On věděl, že pokud neodejde, neudrží se a dojde k tomu výstupu. Kdyby jen nebyla tak zvědavá a věnovala větší pozornost jeho chování. Třeba by to potom dopadlo jinak.
Nespokojeně si skousla rty. Někdy se za svoji prudkou povahu a nedostatek rozvahy prostě nesnášela. Znovu se podívala na dopis.
„Ne, nemohla dovolit, aby kníže odešel z jejího života. I mezi řádky napsané jeho rukou jasně cítila, že ji potřebuje. Z nějakého důvodu měl pocit, že lidem ničí životy a to, jak moc mu na ní záleží dokazovalo už jen to, že je ochoten odejít z jejího života, aby ji nijak neohrozil. Musela vymyslet, co bude dělat.“
„Ahoj, Káťo,“ do dveří dívčina pokoje nakoukla Lea.
„Ahoj,“ usmála se na ni. „Pojď dál,“ pokynula jí.
„Vypadá to, že už se cítíš dobře,“ Lea přisedla na kamarádčinu postel.
„Naštěstí ano,“ přikývla Káťa. „Pořád ještě mi trochu bolí hlava, ale už mi není špatně od žaludku. Ještě štěstí, že mám tak tvrdou hlavu, jinak by to tak dobře nedopadlo.“
Lea se jen mlčky usmála. „A co tvoje noha?“
„Je také lepší. Sice ještě bolí jako čert, ale otok už se zmenšil. Jsi hodná, že jsi tu zůstala.“
„To je to nejmenší. Dělali jsme si o tebe se Sergejem starosti.“
„Budeš tak hodná a poděkuješ za mne Sergejovi? Matně si vzpomínám, že mi po tom pádu pomáhal.“
„Jistě, moc ráda mu to vyřídím,“ dívčin pohled přitahoval papír, který držela Káťa v ruce a astra, která ležela na jejím polštáři. Že by obojí bylo od knížete Malinina? Zápasila s hroznou touhou se na to Káťi zeptat. Ale nakonec se rozhodla začít z jiného konce.
„Sergej mi řekl, že měl pocit, že jsi ujížděla před knížetem Malininem, a proto jsi spadla z koně,“ řekla pomalu a napjatě se dívala do Kátiny tváře.
„Ujížděla jsem před knížetem Malininem?“ Káťa se na Leu překvapeně podívala. „Stěpan jel za mnou?“ Teď byla pro změnu překvapená Lea.
„Ty jsi nevěděla, že jede za tebou?“ zeptala se nevěřícně. Byla zmatená, vůbec nevěděla, co si má o tom všem myslet.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Ekaterina. „Neměla jsem ani ponětí, že kníže jel za mnou.“
Lea to už nevydržela. „Káťo, já už vůbec ničemu nerozumím. Tak proč jsi jela tak rychle?“ zeptala se naléhavě.
„Protože jsem hloupá,“ odpověděla jí Káťa. „Prostě jsem jen štvala svého koně a nedošlo mi, co se může stát. Takže svůj pád můžu přičítat jen svojí hlouposti.“
„Je mi líto, Káťo, ale já ti nevěřím,“ řekla Lea pevně. „Kvůli něčemu jsi musela jet rychle.“
Káťa si jen povzdechla.
„Trochu jsme se s knížetem Malininem pohádali.“ Řekla po krátkém váhání.
„To jsem si myslela,“ Lea se hořce usmála.
„Takže kníže ti něco provedl a ty jsi z toho byla tak rozrušená, že jsi jela jako o závod.“
„Leo, podívej, vím, že dáváš knížeti vinu za to, co se stalo, ale on za to nemůže. Za to, jak se ke mně choval, jsem si mohla sama.“
„Káťo, nesnaž se ho hájit,“ prudce ji přerušila Lea. „Já moc dobře vím, co je ten člověk zač. S jeho jednáním mám bohaté zkušenosti. A to, že se ho zastáváš ho v mých očích nijak neospravedlní. Vlastně nechápu, proč se ho stále zastáváš, proč jsi pořád na jeho straně. On si to vůbec nezaslouží, je mu úplně jedno, že ubližuje lidem. Záleží mu jen na sobě.“
„To není pravda,“ přerušila ji Káťa. Tváře jí hořely rozčilením. „Když si myslíš, že knížeti záleží jenom na sobě, tak si přečti tohle,“ Káťa Lee podávala dopis, který držela v ruce.
„Co je to?“ zeptala se Lea a nesměle natáhla ruku po papíru.
„Čti,“ řekla Káťa prostě.
„Co je to?“ zeptala se znovu Lea, když dopis dočetla. Celé jí to nedávalo smysl. Ten dopis jí ukazoval úplně jiného člověka, než toho, kterého znala.
„Tohle je důkaz, že kníže Malinin není jen ten mizera,za kterého ho všichni považují. Má dvě tváře. Jednu, kterou ukazuje lidem, kteří ho neznají nebo znají jen okrajově, a druhou, kterou je ochotný ukázat jen někomu.“
„Jako třeba tobě,“ řekla Lea s upřeným pohledem do Kátiných očí.
„Ano,“ přikývla Káťa. „Mám pocit, že za tím, proč se kníže chová tak, jak se chová, je něco z jeho minulosti. Něco, co mu nechalo na duši šrámy, které se ještě nezahojily.Myslím si, že úmyslně chce, aby ho všichni měli za mizeru. Protože si myslí, že takový skutečně je. Ale není. On není zlý, to mi dokázal už tím, že mne zachránil před utopením, když mne zachránil, když jsem se chtěla po smrti své matky zabít, když zaplatil dluhy mého otce a ukázal mi, že život nekončí, že musím jít dál.“
„Zachránil tě před utopením? A ty sis někdy nedávno sáhla na život...“ Lea byla v šoku.
„Nemám čas ti to teď vysvětlovat,“ přerušila ji Ekaterina. „Všechno ti povím později. Ale musíš mi pomoct.“
„Pomoct? A s čím?“ Nechápala Lea.
„Podle toho dopisu chce kníže odjet, protože si dává za vinu moje zranění. Ale to je naprostý nesmysl. Když jsme spolu tehdy mluvili, nemohla jsem ani jinou reakci očekávat. Nechtěl se mnou mluvit a já naléhala. Měla bych ho znát už natolik dobře, abych poznala, kdy je na čase vyklidit prostor. Mohla jsem si za všechno sama.“
„Já už ničemu nerozumím,“ řekla Lea rezignovaně.
„To nevadí. Potřebuji, abys dojela za knížetem a pokusila se ho zastavit.“
„Zastavit?“ Lea vytřeštila oči. Připadalo jí, že se Káťa musela zbláznit.
„Ano, zastavit. Kníže nesmí odjet.“
„Ale já za nim nemůžu jít,“ Lea si vzpomněla na včerejší noc a polila ji horkost.
„Podívej, Leo, já vím, že kníže nemáš ráda, ale musíš mi pomoct. Kdybych mohla chodit, zajela bych za ním sama. Nikoho jiného za ním poslat nemůžu.“ Naléhala na ni Ekaterina.
„Ale Káťo. Kdyby se Sergej dozvěděl, že jsem jela za knížetem, zbláznil by se,“ Lea se snažila schovat za svého bratra a doufala, že si její kamarádka nevšimne ruměnce, který se jí jistě objevil na tvářích.
„Prosím, Leo. Pokud kníže odjede, tak se nikdy nic v jeho životě nezmění. Já mu chci a musím pomoct. Dlužím mu to.“
„Dobře, rezignovala Lea. „Co mám dělat? Chceš mu napsat dopis?“
„Na to není čas. Kníže může odjet každou chvíli a nemusela bys ho zastihnout.“
„Tak co po mě vlastně chceš?“ Řekla Lea nejistě. „Mám si snad mu lehnout před koně?“ bezradně rozhodila rukama. „Já nemám tušení, jak bych ho mohla zastavit.“
„Vůbec ne,“ přerušila ji Káťa rozhodně. „Chci, abys mu řekla přesně tohle. Řekni mu, že může utéct přede mnou, ale ne před svou minulostí. Protože já nejsem důvod, kvůli kterému odjíždí. Ten důvod je to, že jsem mu připomněla minulost. Ale minulost nezmizí s člověkem, který ji připomněl. Před minulostí se dá utéct jediným způsobem. Vyrovnáním se s ní. Tohle mu řekni. Pokud nezabere tohle, nezabere už nic. Zbytek už je na něm. To on má v rukách svůj život a záleží, co se s ním rozhodne udělat.“
„Dobře,“ přikývla Lea. „Ale potřebuji, aby ses postarala o to, aby mne Sergej nehledal. Protože kdyby se dozvěděl, kam jsem jela...“
„Neboj. O Sergeje se postarám. Jenom si pospěš, prosím...“ řekla Káťa netrpělivě.
„Dobře,“ Lea rychle opustila Kátin pokoj a zamířila do stájí, kde si osedlala koně. Za okamžik už mířila na panství knížete Malinina. Nebyla zrovna ve své kůži. Nejen že se s knížetem musela setkat dřív než čekala, ale hlavně ji děsil úkol, který jí Ekaterina uložila. Nedokázala si představit, že by se jí podařilo odradit knížete od jeho úmyslu opustit své venkovské panství. I když se jí to vlastně mohlo přece jen podařit. Poté, co si přečetla jeho dopis Ekaterině nepochybovala o tom, že kníže Malinin Káťu miluje. Ona byla jediná žena kterou respektoval a na jejíchž citech mu záleželo. Proto jí bylo Káti líto. Protože i když ji miloval, tak mu to nezabránilo v tom, aby se ji pokoušel svést. A ona mu málem podlehla. Na chvíli zavřela oči. Ani nevěděla, co ji zraňuje víc, to, že mu málem podlehla, nebo to, že se ke Kátě choval jinak než k ní. Vůbec nevěděla, co je kníže vůbec za člověka. A poprvé měla pocit, že by to chtěla zjistit. Ale dobře věděla, že to nejde. Pro knížete byla jen objekt, po kterém toužil, aby se dobře povyrazil. Ale člověk, kterému se byl ochoten svěřit se svými pocity a u kterého hledal útěchu byla Ekaterina.
Před jejíma očima se objevila budova Stěpanova panství. Když dojela k hlavnímu vchodu, seskočila z koně a vyšla po schodech nahoru. Ve vstupní hale narazila na toho, za kým přijela. Když ji viděl před sebou neubránil se překvapení. Vypadalo to, že vůbec nečekal, že ji uvidí. Stáli proti sobě, beze slova a jen se na sebe dívali...
„Kněžna Budjanská,“ řekl Stěpan spíš pro sebe, než pro Leu. Dívka si všimla cestovní tašky, které stála u paty mramorového schodiště vedoucího do prvního patra domu. Kníže se tedy skutečně rozhodl odjet.
„Jste asi překvapený, že mne vidíte.“ Nepohnula se z místa. Vzdálenost, která je dělila jí připadala bezpečná a doufala, že se k ní kníže nebude chtít přiblížit. Ale nic takového ho zřejmě ani nenapadlo. Zůstával stále na stejném místě a mlčky si ji prohlížel. Byla sama překvapená, že ji jeho pohled nepřivádí do rozpaků.
„To ano. Kdybych řekl, že jsem Vás čekal, Léopoldine, lhal bych. Nevěřil bych, že sama dobrovolně překročíte práh mého domu. Jsem si jistý, že jste si vědoma následků, které by Vaše návštěva mého panství mohla mít. Pochybuji, že by byl Váš bratr nadšený, kdyby věděl, že jste tady. Tentokrát by mne na ten souboj opravdu vyzval.“ Pomalými kroky se vydal k stále ještě nehybně stojící Lee. Neustoupila pře ním, jen mlčky pozorovala, jak se k ní blíží pomalými kroky. Uvědomovala si, že jí dává šanci na ústup. Ale to neměla v plánu. Jejich pohledy se protnuly. Pomalu k ní došel a svým pohledem se vpíjel do jejích očí, jakoby se snažil zjistit, co si myslí.
„Spoléhám na Vás, že Sergejovi neřeknete, že jsem tu byla.“ Její hlas přerušil ticho, které se v místnosti na chvíli rozhostilo.
„Spoléhat se na mne, to není dobrá volba,“ řekl Stěpan pomalu. Stále si upřeně hleděli do očí, jakoby se vzájemně snažili odhadnout sílu protivníka.
„Já nikdy neudělám nic, co nechci.“
„To já vím,“ odpověděla mu klidně. „A něco mi říká, že Sergejovi nechcete říct ani o tom, co se stalo v noci na Ekaterinině panství, ani o tom, že jsem za Vámi dnes přišla.“
„Zdá se, že děláte pokroky, kněžno. Dokonce připouštíte, že se mezi námi něco stalo,“ záměrně jí neodpověděl na její poznámku o Sergejovi. „Nečekal bych, že budete ochotná připustit, Vás moje blízkost včera nenechala zcela chladnou. Překvapujete mne, Leo. Vy, žena, která má své city vždy pečlivě pod kontrolou, žena, která vždy pečlivě váží všechna svá slova. Žena schovávající se za ledovou maskou přede všemi, kterým nechce dovolit, aby k ní pronikli.“
„O maskách bychom si spolu možná mohli promluvit.“ Téměř cítila jeho dech na své tváři. „Mám pocit, že i Vy se schováváte za maskou. Jen stále nevím, za jakou. Cynický? Nemilosrdný? Krutý? Bezohledný? Ješitný? Starostlivý? Schopný nebo neschopný upřímného citu? Co z toho je Vám vlastní, kníže?“
„To mi řekněte Vy?“ Zdálo se jí, že jeho oči nepatrně ztvrdly.
„Nevím. Myslela jsem si, že vím, co jste za člověka. Ale události posledních pár týdnů moje přesvědčení nalomily.“
„Ale jděte? Neříkejte, že něco ohrozilo mojí pověst bezpáteřního ničemy.“ Podotkl s jasně patrným nádechem cynismu v hlase.
„Že by to byla Ekaterina Nikolajevová? Ve své rozkošné naivitě si myslí, že je ve mě přece jen něco dobrého a zřejmě se o tom snaží přesvědčit všechny, kdo jsou ochotní poslouchat.“
Jeho slova na adresu byla tvrdá, ale Lea z nějakého důvodu věděla, že je nemyslí vážně.
„Ne, Káťa s tím nemá nic společného. To Vy?“
Okamžitě na něm poznala, že ho zaskočila.
„Překvapený? Mohl byste vědět, že jsem člověk, který si vždy dělá názor sám. Ať už by Ekaterina na Vaši obhajobu říkala cokoli, nepodařilo by se hí mne přesvědčit. Příliš jsem Vás nenáviděla. Za to, že se neustále snažíte zasahovat do mého života a donutit mne, abych se za Vás provdala, za to, že jste poslal mého bratra na Kavkaz. Ne, nikdo na světě nemohl říct nic, co by Vás v mých očích ospravedlnilo. Ale všimla jsem si, že toho, jak jste se staral o Ekaterinu po smrti její matky. Kdybyste byl ten, za koho jsem Vás považovala, bylo by Vám úplně jedno, co s Káťou bude.“
„Přeceňujete mne. Jednal jsem z čistě ve svůj vlastní prospěch. Co pro mne může být lákavější. Nešťastná, zlomená dívka, která právě ztratila posledního člena své rodiny a ocitla se bez jakékoli ochrany. Vy ženy jste v takových chvílích tak zranitelné. Hledáte ochranu a toho se dá velmi snadno využít, aby muž dosáhl svého. Pár příjemných chvil v ženském náručí, a pak jít zase dál.“ Stále se jí upřeně díval do očí. To co říkal dávalo smysl, ale nesedělo to. Lea si byla jistá, že mu o nic takového nešlo. Ten dopis jeho slova vyvracel.
A pokud to bylo skutečně tak, jak říkal, pak se stal obětí vlastního plánu. Jeho dopis Ekaterině byl nabitý city. Nebyl to dopis člověka, který opouští svou milenku poté, co se jí nabažil. To byl dopis člověka, který se snaží chránit člověka, kterého miluje. Před sebou samým.
„Ne,“ řekla pevně. „Tak to nebylo. To nebyl důvod, proč jste se rozhodl Ekaterině pomoci!“ řekla pevně. Podle výrazu v jeho tváři poznala, že měla pravdu. Nečekal, že mu nebude věřit. Myslel si, že jeho slova ji donutí odejít. Jeho maska částečně spadla. Poprvé začala věřit tomu, že Káťa měla pravdu. Že kníže Malinin skutečně není tím, za koho ho celou dobu měla.
„Tak to toho víte víc než já.“ kníže posměšně zvedl koutek ústek. „Můžete mi tedy říct, proč jsem baronce Nikolajevové pomáhal?“
„To já nevím,“ odpověděla mu zcela upřímně. „Nevím, proč. Ale jedno je mi jasné. Záleží Vám na ní a to mnohem víc, než jste ochotný připustit.“
„Zajímavé,“ poznamenal klidně. „Tahle debata je velmi zajímavá, Léopoldine, ale bohužel v ní nemohu pokračovat.“ Poprvé od začátku jejich rozhovoru uhnul očima. „Dnes odjíždím. Kočár bude už jistě připravený.“ Znovu se na ni podíval.
„Sbohem, Léopoldine.“ Řekl tišeji než obvykle. Vrátil se k patě schodiště a zvedl svůj příruční kufřík. Minul stále nehybně stojící dívku a šel ke vchodovým dveřím.“
„Utíkáte?“ řekla hlasitě v okamžiku, kdy se jeho ruka dotkla kliky. Když se na ni ohlédl, zjistil, že se na něj upřeně dívá. Z jejího postoje bylo dobře patrné jakési zvláštní napětí.
„Proč si to myslíte?“
„Když lidé narychlo odjíždějí, obvykle je to proto, že se něco stalo.“
„Možná mám strach, že jste se mi rozhodla vyznat lásku.“ Proti své vůli se musela zasmát. Poprvé pochopila, že jeho ironie je něco jako štít, za kterým se schovává.
„Nebylo by to to, co jste tolik chtěl?“ přistoupila na jeho hru a odpověděla mu otázkou.
„Zřejmě ano. Jenže člověka obvykle přestane přitahovat to, po čem toužil v okamžiku, kdy to dostane. My, lidé, vždycky chceme to, co nemůže mít. A pro nás muže to platí dvojnásob.“
„Takže je vlastně dobře, že jsem Vám lásku vyznat nepřišla,“ usmála. Její úsměv byl zvláštní, upřímný a s lehkým nádechem něhy.
„Sbohem, Leo,“ zopakoval.
„Pořád jste mi neřekl, před čím utíkáte? Před svými city? Před Ekaterinou?“ Myslela si, že ji už neposlouchá, ale zastavil se ve dveřích.
„Co Vám Ekaterina řekla?“ zeptal se zády k ní.
„Poslala mne za Vámi. Chtěla, abych Vám něco vyřídila. Řekla, že můžete utéct před ní, ale že nikdy neutečete před svojí minulostí. Že jediný způsob, jak se před ní dá utéct, je to, že se s ní vyrovnáte!“
„Zdá se, že si naše baronka potrpí na šifry,“ řekl klidně, ale stále stál zády k ní.
„Já mám pocit, že Vy těm šifrám rozumíte.“
Konečně se otočil, zavřel dveře a postavil svůj kufřík do výklenku vedle dveří. Lee bylo jasné, že svůj úkol splnila. Byla si jistá, že kníže Malinin nikam neodjede. Něco změnilo, ale nedokázala poznat co. Byl to výraz v jeho tváři? V jeho očích? Nebo tón hlasu.“
„Řekněte baronce, že první kolo vyhrála. Ale to neznamená, že vyhraje válku.“
„Další šifra.“
Poprvé ho viděla se tak usmát. „Důležité je, že tomu bude baronka rozumnět. Nashledanou, kněžno.“
„Řekněte mi něco. Proč jste se tolik snažil, abych se za Vás provdala?“
„Už jsem to řekl. Lidé vždycky touží nejvíc po tom, co nemohou mít. Když jsem Vás uviděl, tehdy na tom carském plese, byla jste nádherná. Zaujala jste mne, tak, jako žádná žena před Vámi. A když jste mne začala odmítat, přiváděla mne to šílenství. Nejsem zvyklý prohrávat. A s Vámi, má drahá, prohrávám neustále. Rozhodl jsem se Vás získat, dostat to, po čem toužím. Když jsem si Vás kvůli tomu musel vzít, přistoupil jsem na to. Byla jste kořist, pro jejíž ulovení se vyplatí něco obětovat.“ Mělo ji pobuřovat, že ho slyší mluvit o sobě jako o kořisti, jako o objektu svého chtíče. Měla by jím kvůli tomu pohrdat. Ale nic z toho necítila. Ani pobouření, ani pohrdání. Byl k ní otevřený a z nějakého důvodu si toho vážila.
„Jenže pak se něco změnilo!“
„Co?“ zeptala se napjatě.
„Pochopil jsem, že jsem u Vás našel něco, co mi chybí!“
„A co to je?“
„Odvaha,“ řekl prostě a zmizel v ústí chodby vedoucí do nitra domu.
Asi čtvrt hodiny poté, co Lea odešla, si Káťa nechala zavolat Taťánu.
„Copak potřebujete, slečno?“ Táňa si přesedla na roh Kátiny postele.
„Chtěla bych, abys za mnou poslala Sergeje,“ odpověděla Káťa nevinně a čekala, co přijde.
Samozřejmě se nemýlila, stará služebná byla její žádostí pobouřená.
„Tak to Vás nesmí ani napadnout, slečno! Kde jste to proboha viděla, aby svobodný muž vstoupil do ložnice svobodné dívky! Kdyby Vás slyšela Vaše nebohá matka. Poslední dobou se vůbec nechováte jako urozená mladá dáma. To pan kníže na Vás nemá dobrý vliv!“
„Ale no tak, Táňo, vždyť máš knížete Malinina ráda.“ Namítla Ekaterina. Táňa na to nic neodpověděla, jen si pro sebe něco zamumlala. Když Káťa viděla, že její odpor slábne, rozhodla se kout železo, dokud je ještě žhavé.
„Samozřejmě bych tě o to nežádala, ale musím knížeti Budjanskému něco důležitého říct. Navíc nemůžu chodit a doktor mi zakázal vstát z postele. Nemůžu za ním jít do salonu.“
„To, co mu chcete říct, jistě počká,“ odpověděla jí Taťána důrazně. „Někdo v tomhle domě neřesti musí dohlížet na dobré mravy.“
„Tak dobře,“ Káťa se začala zvedat.
„Co to děláte?“ zeptala se Taťána vyděšeně.
„Když kníže nemůže sem, budu muset jít za ním, je to opravdu důležité.“
„Okamžitě si lehněte,“ zavelela Táňa. „Holka jedna tvrdohlavá,“ stará služebná v tu chvíli zapomněla i na to, že je Káťa její paní.
„Vy nepřestanete, dokud si nezkazíte život. Kdo to kdy viděl! A já to ještě podporuji.“ Hořekovala.
„Tak přivedeš knížete? Můžeš přece nechat otevřené dveře na chodbu a být venku.“
Táňa si jen bezmocně povzdechla. „Chci Vaše slovo, že se kníže nepřiblíží na víc jak metr od Vaší postele.“
Ekaterina se ihned chytla nabízené šance. „Platí. A teď pro něj zajdi, prosím.“
„Jsem zvědavá, co na to kníže řekne,“ odpověděla jí Táňa se zdviženým obočím. „Protože si jsem jistá, že kníže Budjanský je slušně vychovaný a dbá na dobré mravy. Nechci vědět, co si o Vás pomyslí, slečno.“ Když Táňa viděla, že se Káťa nechytá na udičku a svoje pozvání knížete Budjanského do své ložnice neodvolá, s povzdechem odešla z pokoje.
Sergej ledabyle vytahoval knihy z knihovny a zase je bez většího zájmu vracel zpět. Neměl na čtení ani pomyšlení. Netrpělivě čekal, až se Lea vrátí od Káti. Podíval se na hodiny nad krbem. Lea už byla u Káti skoro hodinu. Nechápal, co tam tak dlouho může dělat. Ivan odjel zpátky na panství, prohlásil, že se na něj nemůže dívat a radši pojede domů.
„Tady jste, pane,“ na prahu knihovny stála Taťána.
„Hledala jsi mne? Je něco se slečnou Ekaterinou?“ zeptal se netrpělivě.
„Slečna? Ta je až moc živá,“ mávla rukou Táňa. „Nevím, jak Vám to mám říct...“ řekla nejistě, zatímco ji Sergej napjatě pozoroval.
„Slečna chce, abyste za ní přišel do jejího pokoje,“ řekla konečně. Když viděla, jak se na ní Sergej zaskočeně podíval, pustila se do vysvětlování.
„Slečna mi řekla, že by si s Vámi moc ráda promluvila. Říkala jsem jí, že to není moc dobrý nápad, zvát Vás do své ložnice, ale říkala, že nemůže chodit a navíc jí doktor nařídil ležet, tak není jiná možnost, než že přijdete za ní. Chápu, co si asi myslíte...“
„To je v pořádku,“ Sergej rázně přerušil proud její řeči. „Hned za ní zajdu...“ Než se Táňa vzpamatovala, zmizel.
„To je mi mládež,“ Táňa si dala samým rozhořčením ruce v bok. „Slušné vychování nemá ani jeden z nich. Hrůza.“
„Dále,“ z nitra místnosti se ozval Kátin hlas. Sergej vešel do pokoje, ale hned za dveřmi se zarazil. Teprve teď si uvědomil, že není vhodné, aby byl s Káťou sám v její ložnici. Ale bylo mu to jedno. Byl šťastný, že ji může vidět a mluvit s ní.
„Dobrý den, Ekaterino.“ Pozdravil dívku zabořenou v poduškách.
„Dobrý den, Sergeji,“ odpověděla mu s úsměvem. „Jsem moc ráda, že jste přišel. Prosím, vezměte si sem židli,“ ukázala na jednu z dřevěných židlí stojících u stolu pod oknem. Sergej se nenechal pobízet.
„Taťána mi řekla, že se mnou nutně chcete mluvit,“ Sergeje ani nenapadlo, aby se začal shánět po své mladší sestře, která měla v Kátině pokoji také být.
„Ano. Před chvílí jsem mluvila s Leou a podle toho, co mi řekla, jsem pochopila, že jste si některé věci z včerejšího dne špatně vysvětlil. Chtěla jsem je jen uvést na pravou míru a poděkovat Vám, že jste mi pomohl.“
Sergej si konečně uvědomil, že Lea v místnosti není.
„Kde je vlastně moje sestra?“ zeptal se, když se rozhlédl po místnosti.
„Poprosila jsem ji, aby nás nechala o samotě,“ lhala statečně Káťa a modlila se, aby si její kamarádka pospíšila. Byla už skoro půl hodiny na cestě, za tu dobu se už musela dostat až na panství knížete Malinina.
„Jí jsem to už vysvětlila a s Vámi jsem si o tom chtěla promluvit mezi čtyřma očima. Doufám, že Vám to nevadí.“
„Jistě že ne. Ale upřímně, nechápu, o čem se mnou chcete mluvit, Ekaterino.“
„Lea mi pověděla, že jste jí řekl, že mne kníže Malinin pronásledoval. Ale tak to nebylo, špatně jste si to vysvětlil, nevěděla jsem, že kníže jede za mnou.“
Okamžitě si všimla, jak přes Sergejovu tvář přelétl stín nedůvěry.
„Já vím, že je obtížné tomu věřit, ale já jsem skutečně nevěděla, že se vydal za mnou,“ dodala naléhavě.
„Viděl jsem, jak toho koně štvete. Musela jste být rozrušená. A vzhledem k tomu, že jste právě řekla, že se kníže vydal za Vámi, tak předpokládám, že Vás rozrušil právě on."
Káťa si v duchu spílala, že při volbě svých slov nebyla opatrnější. Sergejovy oči byly najednou tvrdé a také výraz v mladíkově tváři nebyl zrovna přívětivý. Měla si dávat větší pozor, zvlášť když věděla, jak moc velká nevraživost panuje mezi oběma knížaty.
„To je pravda. Měli jsme s knížetem menší výměnu názorů. Počkejte,“ řekla rychle, když viděla, že se kníže Budjanský chystá něco říct. „Za to, že mne nebyl zrovna milý, jsem si mohla sama. Jak to říct... Strkala jsem nos do věcí, do kterých mi nic není. A kníže se rozzlobil. A to oprávněně.“
„Ublížil Vám?“ skočil jí do řeči Sergej.
„Ne, to by nikdy neudělal,“ řekla Káťa rozhodně. „Jen na mne zvýšil hlas. A mne to zaskočilo. Utekla jsem a dopadlo to tak, jak to dopadlo.“
„Jeli jste směrem od panství knížete Malinina...“ poznamenal Sergej jakoby mimoděk. Káťa se začala dostávat do úzkých.
„To ano. Byla jsem ten den u knížete.“
Sergej uhnul očima. „Myslel jsem, že si uvědomujete, co pro Vás může znamenat to, že se pohybujete v domě knížete.“
„Není to jak si myslíte, Sergeji,“ řekla Káťa tiše. „Nepopírám, že mám ke knížeti blízko, ale já nejsem jeho milenkou. Nejsem a nikdy jsem nebyla. Jen mne to k němu táhne. Možná je to jen zvědavost, kvůli tomu, že mne kníže nechal nahlédnout do svého života. Přece víte, jak jsme my ženské zvědavé?“ pokusila se o žert. Ale kníže zůstal vážný. Díval se kamsi mimo ni. Jeho pozornost upoutal květ astry ležící na dívčině nočním stolku.
„Asi nikdy nepochopím, proč toho člověka neustále hájíte, Ekaterino. Zvýší na Vás hlas, Vy se kvůli němu zraníte a jemu ani nestojíte za to, aby tu dnes ráno počkal a zeptal se, jak se Vám daří nebo se Vám omluvil.“
„Křivdíte mu,“ řekla tiše Káťa. „Ptal se Varji, jak se mi daří a nechal mi tu lístek s omluvou.“
„A tu květinu,“ řekl Sergej se sotva znatelným pohybem hlavy směrem k nočnímu stolku.
„Ano,“ Káťa si stále víc uvědomovala, jakou chybu udělala, když se Sergejovi pokusila vysvětlit nevysvětlitelné. Mělo jí napadnout, že jí nebude věřit, že ta hádka nebyla Stěpanovana vina a to, že ona není milenkou knížete. Všechno bylo proti ní. Ani se Sergejovi nedivila, že jí nevěří.
„Myslím, že bych měl raději jít,“ Sergej se zvedl a ona se ho nesnažila zastavit. Jen ho smutným pohledem doprovázela až ke dveřím.
„Nashledanou, Ekaterino,“ řekl jí s odvrácenou tváří.
„Nashledanou,“ odpověděla mu smutně.
Sergej vyšel ven a nechal si osedlat svého koně. Ani ho nenapadlo shánět se po Lee.
Káťa zůstala smutná už celý den. Náladu ji nezvedla ani zpráva Lei, že Stěpan zůstává. Poděkovala své kamarádce a ani jí neměla odvahu říct o rozhovoru, který měla se Sergejem.
Ale ani Lea nebyla ke Kátě zcela upřímná. Neřekla jí nic z rozhovoru, který proběhl mezi ní a Stěpanem...
Pomalu padl večer. Stěpan seděl v knihovně před krbem a pozoroval plápolající plameny. V ruce měl skleničku vodky, ale kupodivu ani moc nepil. Láhev vodky stála zavřená na ozdobném mahagonovém stolku.
„Pane, máte návštěvu,“ tok jeho myšlenek přetrhl až příchod správce.
„Kdo to je?“ zeptal se Stěpan. Bylo pozdě večer, netušil, kdo by za ním v tuhle dobu mohl přijít.
„Já,“ ozvalo se ode dveří. Návštěvník ani nečekal na to, až bude uveden. Zůstal stát v přítmí, jen slabě ozařovaný plameny z krbu. Správce se nejistě podíval po obou mužích a bylo na něm jasně patrné, že by nejraději zmizel. Napětí v místnosti by se dalo krájet. Jeho pán mu naštěstí pokynem levé ruky uvolnil cestu k ústupu.
„Tak to by mne zajímalo, jak tohle dopadne,“ pomyslel si správce, když zavíral obě křídla těžkých dubových dveří. „Každopádně chvála bohu, že u toho nemusím být.“
„Kníže Budjanský, to je ale příjemné překvapení,“ řekl klidně Stěpan. Čekal, co se z celé situace vyvine. Možná se kníže dozvěděl o Leině návštěvě.
„Nechte toho,“ přerušil ho ostře Sergej. „Nemusíme si snad před sebou na nic hrát. Pochybuji, že mě rád vidíte. Stejně tak jako já Vás.“
„Můj vztah k Vám přeceňujete,“ řekl lhostejně Stěpan. „Nechovám k Vám žádnou zášť.“
“Ani nemáte důvod,“ podotkl Sergej.
„Narozdíl od Vás. Jistě.“ Přikývl Stěpan. „Dáte si vodku?“ pokynul mu sklenicí.
„Ne, děkuji. Přišel jsem si s Vámi promluvit.“
„Poslouchám,“ kníže se posadil na okraj biliárového stolu.
„Chci abyste nechal na pokoji baronku Nikolajevovou!“
„Nerozumím.“ Stěpan tázavě nadzvedl obočí.
„Přestaňte se s ní stýkat a přestaňte jí motat hlavu. Ona si zaslouží někoho lepšího než jste Vy.“
„Třeba někoho jako Vy?“ Stěpan odpověděl otázkou.
„To je snad jedno,“ odpověděl mu Sergej. „Pokud ji máte alespoň trochu rád, necháte ji na pokoji.“
Stěpan si mlčky pohrával s broušenou sklenkou.
„Dobře.“ Řekl pomalu. „Nechám Ekaterinu na pokoji, pokud budete souhlasit s mým sňatkem s Léopoldine.“
Na Sergejovi bylo jasně patrné, že ztuhl.
„Mizero,“ procedil mezi zuby.
„Ale no tak, kníže. Snad mi nechcete říct, že to pro Vás není lehká volba. Obětujete své štěstí kvůli sestře? Zvykla by si na mne!“
„Vy víte, že to nikdy neudělám. Nikdy nebudu souhlasit s Vaším sňatkem s mou sestrou.“
„Pak tedy nemáme o čem mluvit. Řekl bych, že bychom náš osud měli vložit do rukou naší krásné baronky. Budete to Vy nebo já? Kdo ví, kníže...“
„Udělám všechno pro to, abych Ekaterinu ochránil před ničemou jako Vy,“ Oba nyní stáli proti sobě.
„Ovšem. Ale jen pokud ona sama bude chtít, abyste ji přede mnou ochránil!“
„To se ještě uvidí,“ odpověděl mu Sergej a odešel.
Stěpan zamyšleně zaujal stejnou polohu jako před chvílí. Znovu se uvelebil do křesla. Sergej Budjanský netušil, že dnes ráno málem vyhrál. Téměř opustil panství a životy obou sourozenců i Káti. Lein příchod ho zastavil. Kdyby u dívky neměl sebemenší šanci, nepřišla by mu vyřídit Káťin vzkaz. Pomalu se zvedl a popošel k šachovnici.
„Šach mat,“ pronesl tiše. Významu obou slov rozuměl v tuto chvíli jen on.
„Slečno, máte tu návštěvu,“ Taťána nakoukla do pokoje mladé baronky. Ta ležela v poduškách a v ruce držela jeden ze svých oblíbených románů. Bylo to už pět dní od jejího pádu z koně, ale starý doktor Janecký neustále trval na tom, že nesmí vstát z postele. Káťa mu sice neustále tvrdila, že se cítí dobře, ale starý lékař to vůbec nebral na vědomí. Ekaterina už ze svého nedobrovolného uvěznění v posteli šílela. Číst už ji nebavilo, vyšívat také ne. Jediné, co jí dělalo radost, byly pravidelné návštěvy Ley a Sergeje. Sergej vždy obě dívky nechal, aby si v klidu popovídaly, a pak se k nim po nějaké době na chvíli připojil. Káťa z něj cítila, že si drží jistý odstup a mrzelo ji to. Kníže Malinin se v jejím domě stále ještě neukázal, ale Káťa ani nečekala, že se hned tak objeví. Dobrá zpráva byla už jen to, že neodjel a zůstal na svém panství.
„Lea jde dneska nějak brzo,“ poznamenala Káťa a odložila knihu.
„To není kněžna Budjanská,“ odpověděla jí Táňa. „Prosím, pojďte dál,“ pootevřela dveře a vpustila příchozího dovnitř.
„Doktor Novikov,“ řekla Káťa překvapeně.
„Dobrý den, baronko,“ řekl s úsměvem.
„Co tady děláte, pane doktore?“ Káťa se posadila.
„Stěpan mi posílal vzkaz, že jste ošklivě spadla z koně a prosil mne, abych se na Vás přijel podívat. Tak jsem tady.“ Položil si brašnu na stůl.
„To nebylo nutné, pane doktore.“ Řekla Káťa omluvně. „Nic mi není. Moc si vážím toho, že jste sem kvůli mně jezdil až z Petrohradu, ale opravdu to nebylo nutné.“ Kátě neuniklo, že doktor Novikov o Stěpanovi nemluví jako o knížeti Malininovi, ale že ho oslovuje jeho křestním jménem.
„Tak to posoudím sám,“ odpověděl jí s úsměvem doktor Novikov. „Prohlédnu Vás a uvidíme, jak jste na tom.“
Doktor Novikov si počínal opravdu důkladně. Pečlivě Káťu prohlédl a kladl jí spoustu otázek ohledně její zdravotního stavu a jejího pádu z koně. Konečně byla prohlídka u konce.
„Vypadá to dobře.“ Z hlasu doktora Novikova bylo znát uspokojení.
„Ten pád byl velmi nebezpečný, ale vyvázla jste z toho lehce. Jediný problém je Váš pochroumaný kotník, ale to se brzy spraví. Otok už je pryč, jen bude potřeba nohu nějakou dobu zpevňovat. A alespoň dva týdny byste ji neměla moc namáhat.“
„Mohu už vstát z postele, pane doktore? Pan doktor Janecký mi říkal, že bych měla ještě týden ležet.“
„To není nutné,“ odpověděl jí doktor Novikov zatímco si skládal věci do brašny. Jen Vás prosím, abyste alespoň dva týdny nejezdila na koni.“
„Děkuji, pane doktore. A ještě jednou se omlouvám, že jste kvůli mně musel vážit tak dalekou cestu. Poslední dobou jste tady v újezdu pravidelným návštěvníkem, což Vás jistě moc netěší. Z Petrohradu je to sem dost daleko.“
„Naopak, slečno,“ usmál se na ni. „Od té doby, co Stěpan žije tady na venkově ho vídám častěji, než když jsme bydleli ve stejném městě.“
„Vy se s knížetem podle všeho dobře znáte.“ Řekla Káťa nesměle.
„Ano. Známe se už poměrně dlouhou dobu.“
„Víte, není moc lidí, kteří mají knížete v lásce. A já mám pocit, že Vy ho máte rád. To mne překvapuje.“
„To je pravda,“ přikývl doktor Novikov. „Mám toho chlapce moc rád. Jenže je těžké, aby ho měli rádi i ostatní lidé, když on sám se rád nemá.“
„To ano, mám stejný pocit,“ povzdechla si Káťa. „Někdy z něj mám pocit, že si myslí, že si náklonnost ostatních lidí nezaslouží. Nechápu to.“ Řekla rezignovaně.
Doktor Novikov se na ni pozorně podíval.
„Vy máte knížete ráda, viďte?“ řekl pomalu.
„Jak to myslíte?“ zakoktala se zaskočená Káťa.
„Myslím to tak, že Vám není lhostejný. Není Vám jedno, co s ním bude.“
„To ano,“ přikývla Káťa.
„Pak to s ním nevzdávejte. Prosím. I když si to není ochotný připustit, potřebuje vedle sebe mít lidi, kteří ho mají rádi. Stát neustále sám proti všem, to není dobré. Už dlouhou dobu se pokouším o tom, aby změnil svůj přístup k okolnímu světu a hlavně sám k sobě. Marně. Ale od té doby, co je tady na venkově, se to lepší. Už dlouhé roky jsem nezažil to, aby o někoho projevil starost. Začal se měnit a to je moc dobře. Jenže cesta, kterou musí ujít, je ještě hodně dlouhá. Takže pokud mu chcete pomoci, baronko Nikolajevová, tak to s ním prosím nevzdávejte.“
„Já to s ním nehodlám vzdát,“ řekla Káťa pevně. „Vím, že to, jak se chová, je z části jen maska. Kdyby byl kníže skutečně takový, jakým se dělá, nikdy by mi nepomáhal. Myslím, že se v jeho životě muselo něco stát, něco, kvůli čemu je takový, jaký je.“
Doktor Novikov uhnul očima a Káťa v tu chvíli pochopila, že muž před ní toho zřejmě o Stěpanovi ví mnohem víc, než si myslela.
„Mám pravdu, viďte,“ řekla šokovaně. „Vy víte, co se mu stalo. Jestli...“
„Ne,“ odpověděl jednoduše doktor Novikov. „Já nemám právo Vám o knížeti vyprávět. To musí udělat jen on sám.“
„Chápu,“ Káťa zahanbeně sklopila hlavu.
„Neudělala jste nic špatného.Vím, proč jste se zeptala. Ale já Vám nemohu nic prozradit. Ne proto, že bych byl vázán slibem mlčení vůči Stěpanovi, ale slíbil jsem to někomu, kdo je mi velmi drahý. A svoje slovo musím dodržet.“
„Já to chápu, pane doktore.“ Přikývla Káťa. „Jen doufám, že se mi podaří knížeti nějak pomoci. Není snadné k němu proniknout.“
„To moc dobře vím,“ doktor Novikov se smutně usmál. „Ale už jen to, že Vás pustil do svého života, je dobré znamení. No nic, už půjdu.“
„Nezůstanete na oběd?“ zeptala se Káťa.
„Ne, chci zajet ještě za Stěpanem, a pak, nemohu se tu dlouho zdržet. Musím se brzy vrátit do Petrohradu.
„Uděláte pro mne něco, pane doktore?“ zeptala se Káťa pohotově.
„Samozřejmě,“ přikývl.
„Řekněte prosím knížeti Malininovi, že pokud chce něco vědět o mém zdravotním stavu, bude se mne na to muset zeptat sám, protože Vy mu nesmíte dát žádné informace.“
Doktoru Novikovi přeběhl přes tvář úsměv.
„Jste chytrá dívka,“ řekl polohlasně, přehodil si přes ruku plášť a odešel.
Když Lea seskočila z koně před domem Nikolajevových, okamžitě si všimla kočáru, který stál na volném prostranstvím před domem. Nepoznávala ho. Byl bez erbu, nic neprozrazovalo komu patří. Předala uzdu svého koně stájníkovi a vydala se ke dveřím. Když od nich byla zhruba tři metry, vyšel z domu muž v šedém plášti. Zvědavě se na něj zadívala a on se na ni jemně usmál.
„Dobrý den, kněžno Budjanská.“ Pozdravil ji. Ten hlas. Byl jí tak povědomý. Během chvilky si uvědomila, kdy ho slyšela.
„Doktor Novikov?“ zeptala.
„Ano,“ sklonil se k její ruce. „Po pravdě, nečekal jsem, že mne poznáte,“ podíval se do dívčiných usměvavých očí.
„Po pravdě jsem nepoznala Vás, ale Váš hlas,“ řekla Lea na vysvětlenou. „Dovolte mi, abych Vám poděkovala, zachránil jste mi život, pane doktore.“
„To je moje poslání,“ odpověděl jí prostě. „Jsem moc rád, že jste v pořádku, po pravdě jsem si vůbec nebyl jist tím, že se mi Vás podaří uzdravit.“
„Přijel jste se podívat na baronku Nikolajevovou?“ zeptala se Lea.
„Jak to víte?“
„Myslím, že pro Vás poslal kníže Malinin. Jsou si s Ekaterinou blízcí, tak je na snadě, že o ni měl starost.“
„Stejně jako o Vás,“ podotkl s úsměvem lékař.
„Ano,“ přikývla Lea. „Asi ano,“ dodala s jemným úsměvem. Lékař nemohl přehlédnout to, jak se zamyslela.
„Moc rád jsem Vás viděl, kněžno Budjanská, ale musím odjet. Doufám, že se někdy uvidíme v příhodnější dobu a budeme si spolu moci v klidu promluvit.“
„V to doufám i já,“ odpověděla mu Lea prostě. „Šťastnou cestu, pane doktore.“
Doktor Novikov se znovu sklonil k dívčině ruce, a pak nastoupil do otevřených dvířek kočáru. Kočár se s lehkým trhnutím rozjel a Lea vešla do domu.
Když doktor Novikov odešel, Káťa vstala a za pomoci ozdobné hole došla ke skříni. Vyndala z ní jedny ze svých oblíbených šatů. Samou radostí si prozpěvovala. Konečně mohla vstát. Táňa jí jistě nebude nutit, aby dál ležela, když doktor Novikov potvrdil, že už nemusí. Třeba by si mohla jít sednout do zahrady. Venku bylo krásné počasí. Došla k oknu a zadívala se na azurově modré nebe a zbarvené koruny starých lip. Zaržání koně ji přinutilo podívat se dolů. Všimla si Ley, která se bavila s doktorem Novikovem. Ale to, co upoutalo její pozornost byl kočár, kterým zřejmě přijel doktor Novikov. Byla si téměř jistá, že už ho někde viděla. Neměl tvar, který by byl obvyklý pro venkovské kočáry. Konečně si uvědomila, kde ho už viděla. Na panství knížete Malinina.
„Do toho kočáru přece nastupovala ta žena. Ale co s ní mohl mít společného doktor Novikov? Pokud používali stejný kočár, znamenalo by to, že musí být ze stejné rodiny. Všechno to do sebe zapadalo. Stěpan nechtěl mluvit o ženě, která přijela tím samým kočárem a doktor Novikov nechtěl mluvit o Stěpanově minulosti, protože to slíbil někomu, kdo pro něj byl drahý. Mohla to být ta žena? A kým vlastně byla pro doktora Novikova? Manželkou? Dcerou? Sestrou? A co ji spojovalo se Stěpanem? Káťa pozorovala doktora Novikova, jak nastupuje do kočáru. Mohla se pokusito něm něco zjistit, třeba by se tak dozvěděla, co ho spojuje se Stěpanem. Ale pokud by se kníže Malinin dozvěděl, že pátrá po jeho minulosti, neztratila by jeho důvěru? Jistě, že ztratila. Doktor Novikov měl pravdu. Jen kníže by jí měl o soběříct to, co z jeho minulosti ho tak ničí... Neměla by se nic snažit zjistit za každou cenu a hlavně přes někoho jiného, třeba by to, co by zjistila, ani nebyla pravda.“
Byla docela ráda, že ji z přemýšlení vytrhl příchod Ley.
„Doktore,“ Stěpan šel uvítat příchozího.
„Ahoj, chlapče,“ doktor Novikov mu podal ruku.
„Máte hlad? Nechám Vám připravit něco k jídlu.“ Ani nečekal na odpověď a zavolal jednu ze služebných. Doktor Novikov byl překvapený. Většinou se jeho návštěvu Stěpan snažil omezit na co nejkratší dobu. Tentokrát to vypadalo, že to bude jiné.
„Děkuji ti, ještě jsem dnes nejedl, jídlo mi přijde vhod.“
„Děkuji, že jste přijel. Poslední dobou jsem si Vás zvykl volat docela často,“ podával mu skleničku s pitím.
„To je to nejmenší, co pro tebe mohu udělat,“ odpověděl mu a posadil se do křesla.
„Nečekal jsem, že se tu zastavíte,“ řekl Stěpan aniž se na něj podíval.
„Proč? Kvůli tomu, jak ses posledně zachoval k Eleanor?“
„Neměla sem jezdit!“ odpověděl mu prudce.
„Možná,“ odpověděl mu doktor s povzdechem. „Kdy už ji konečně přestaneš vinit z toho, co se stalo?“
„Nechápete to, doktore,“ Stěpan se opřel o rám okna. „Já ji z toho neviním.“
„Dobrá. Nebudeme už o tom mluvit. Co kdyby ses najedl se mnou. Budu potom muset do Petrohradu.“
„Proč nejedete až zítra? Musíte být unavený.“
„Myslel jsem, že bys nechtěl, abych zůstal přes noc.“
„To je nesmyl,“ upřeně se mu podíval do očí.
„Dobře. Pak tedy využiji tvé nabídky. Chtěl bych se po obědě opláchnout a trochu se prospat.“
„Nechám Vám připravit pokoj!“
„Děkuji ti chlapče.“
Večer strávili před krbem. Ani jeden z nich nemluvil. Oba klidně kouřili dýmku a dívali se do plamenů. Když doktor Novikov ráno opouštěl Stěpanovo panství, byl po dlouhé době šťastný. Konečně mu svitla naděje. Přemýšlel a po tvářích mu stékaly slzy.
„Snad pro tebe ještě není pozdě, chlapče.“ Zašeptal do rytmického drncání kočáru.
Doktor Novikov vystoupil z kočáru před domem stojícím v rozlehlé zahradě. Cihlový jednopatrový dům se ukrýval mezi stromy v samém středu zahrady. Zahrada kolem něj byla pečlivě upravena, okrasné keře se střídaly s vzácnými dřevinami a volně rostoucími květinami. Doktor Novikov vešel do vstupní haly, kde ho s úsměvem vítala služebná.
„Dobrý den, pane doktore. Jakou jste měl cestu?“
„Dobrou. Ale moje staré kosti na tohle cestování už moc nejsou. Budeš tak hodná, Aljo, a zařídíš, ať mi Lena připraví něco k jídlu, mám hlad jako vlk.“
„Samozřejmě,“ Alja přikývla a odběhla kamsi do nitra domu. Doktor prošel vstupní halou až ke dveřím, vedoucím do zadní části zahrady. Ale nemusel dojít až k nim. Mezitím do nich vešla štíhlá černovlasá žena. V ruce držela proutěný košík plný čerstvě nařezaných aster. Mohlo jí být lehce přes čtyřicet, okolo zelených očí již měla zřetelné drobné vrásky. Byla oblečena do černých šatů, které ještě více zdůrazňovaly ženinu drobnou postavu. Její obličej byl vážný, ten kdo se na ni zadíval pozorněji snadno nabyl dojmu, že se v něm odráží jakási zvláštní odevzdanost a pokora. Když uviděla doktora Novikova, celá se rozzářila.
„Petře, už jsem si říkala, kdy se vrátíš,“ Eleanor Noviková spěchala obejmout svého manžela.
„Trochu jsem se zdržel, má drahá,“ doktor políbil svou ženu na tvář, objal ji kolem ramen a oba se vydali pomalým krokem směrem k jídelně.
„Jak je na tom to děvče? Je to něco vážného?“
„Ne, díky bohu ne. Byl to ošklivý pád, ale naštěstí z toho vyvázla poměrně lehce. Má jen pochroumaný kotník.“
„Tak to je dobře. Po tom, co si to děvče v poslední době prožilo, si nezaslouží takovou smůlu. Zemřela jí matka a teď ještě to zranění.“
„Zvládá to dobře,“ řekl doktor s úsměvem. „Myslím, že by se ti líbila, je to velmi energická mladá dáma. Ale ještě ti něco musím říct. Potkal jsem u ní i další svou bývalou pacientku.“
„Tu dívku se zápalem plic, jak se líbí Stěpanovi? Léopoldine Budjanskou?“
Doktor jen lehce přikývl.
„Ano. Je to velmi milá dívka. Neměl jsem moc času si s ní popovídat, spěchal jsem, ale z toho, jak na mne zapůsobila, musím říct, že má Stěpan dobrý vkus. Ta dívka je nejen velmi krásná, ale sálá z ní i zvláštní síla a klid.“
Eleanor se jen jemně usmála.
„Viděl jsi ho?“ zeptala se manžela.
„Neřekla koho měl vidět, ale ani nemusela. S tím smutným výrazem ve tváři mluvila jen o jednom člověku. Doktor okamžitě vycítil změnu ženiny nálady a přitáhl si ji do své náruče.
„Ano, viděl. Zastavil jsem se za ním na panství a přespal jsem tam.“
„Ty jsi přespal u Stěpana?“
„Ano, sám mi to nabídl.“
„Tomu nerozumím,“ řekla nejistě.
„Má drahá, myslím, že pro tebe mám dobré zprávy,“ něžně jí přejel hřbetem dlaně po tváři. Toto jednoduché gesto ukázalo, jaký vztah doktor Novikov chová ke své ženě. Pohled, kterým se na ni díval byl plný lásky a nejen podle něj se dalo snadno uhodnout, že doktor Novikov svou ženu velmi miluje.
„Jaké zprávy?“ Z neznámého důvodu se jí třásl hlas. Její manžel dobře cítil její rozechvění, a tak ji sevřel v náručí ještě pevněji.
„Myslím, má milá, že je Stěpan na dobré cestě. Necítil jsem z něj ten chlad, se kterým se mnou mluví už celá léta. Naopak. Zdálo se mi, že mne rád vidí. Nabídl mi, že můžu zůstat přes noc a dokonce se mnou strávil celý večer v knihovně.“
Jeho žena se tiše rozplakala.
„Kéž bys měl pravdu. Kéž by se to konečně začalo zlepšovat. Tolik bych si přála, aby byl Stěpan šťastný.“
„Já vím,“ doktor sevřel hlavu své ženy v dlaních. „A já bych si zase tolik přál, abys byla konečně šťastná i ty. Celá ta léta se dívám na to, jak se trápíš.“
„Odpusť mi,“ zašeptala sotva slyšitelně. „Neměl jsi se mnou lehký život.“
„To je nesmysl,“ řekl a políbil ji do vlasů. „Pokaždé, když se podívám do tvých očí tak vím, že mne miluješ, že jsi tu pro mne, a že tu pro mne vždycky budeš. Dala jsi mi všechno, co jsem si v životě přál.“
„Vyjma dítěte.“ Zašeptala.
„Eleanor, o tom jsme přece už mluvili,“ smutně se usmál. „Když jsem si tě bral věděl jsem, že nikdy nebudeme mít děti. Kdyby pro mne byly děti důležitější než ty, nikdy bych se s tebou neoženil.“
„Každý den děkuji bohu, že jsem tě poznala,“ řekla tiše. „Nevím, co by se mnou byla, kdybych nepotkala jistého lékaře s neodolatelným úsměvem,“ již s úsměvem přitiskla své rty na ty manželovy.
Ekaterina seděla na pohovce v knihovně a poraněnou nohu měla položenou na polštáři. Z četby jednoho z Puškinových románů ji vyrušilo lehké zaklepání na dveře. Když otočila hlavu ke dveřím, uviděla mezi nimi mužskou ruku držící kytici růží.
„Pojďte dál, Sergeji,“ řekla s úsměvem.
„Nerad Vás zklamu, baronko,“ zpoza dveří se ozval dobře známý hluboký, sametový hlas.
„Kníže?“ vydechla překvapeně.
„Máte ještě šanci odvolat to pozvání ke vstupu,“ ozvalo se zpoza dveří.
„Ani nápad,“ odpověděla Káťa rozhodně.
„Chci tu kytici,“ dodala vesele a v jejím hlase byl slyšet smích. Mezi dveřmi se konečně objevila Stěpanova hlava.
„Máte strach, že Vás přivítá letící váza?“ Ekaterina se v legraci natáhla pro krásnou malachitovou vázu stojící na stolku před ní.
„Mé hlavy by škoda nebyla, ale té vázy ano,“ poznamenal Stěpan a vešel do místnosti.
„Chci tu kytici,“ poznamenala znovu Káťa držící v ruce vázu.
„Uděláme dohodu ano?“ vyjednával Stěpan. „Vy vrátíte tu vázu na místo a já Vám dám tu kytici.“
„Dobře,“ váza se během okamžiku vrátila na stolek.
„Ženy a květiny. Nechápu, co na nich máte,“ poznamenal Stěpan, když Ekaterině podával růže.
„To cynik jako Vy nikdy nemůže pochopit,“ odpověděla mu Káťa a podívala se na něj zpoza růžových květů. „Jsem ráda, že jste přišel,“ dodala vážně.
„Překvapilo mne, že jste chtěla, abych zůstal. Nečekal jsem, že mne budete chtít ještě někdy vidět.“
„A já jsem zase nečekala, že budete chtít odjet,“ poznamenala Káťa.
„Chtěl jsem se Vám omluvit za své chování tehdy na mém panství. Neměl jsem na Vás křičet.“
„A já jsem neměla vyzvídat. Myslím, že si nemáme co vyčítat.“
„Odpouštíte mi?“ zeptal se Stěpan se zdviženým obočím.
„Ano. Pod jednou podmínkou,“ řekla se šibalským úsměvem.
„A to jakou?“
„Přinesete mi ještě alespoň tři kytice těhle nádherných růží,“ Káťa zálibně přivoněla ke kytici.
„Myslel jsem, že Vám kytice teď nosí někdo jiný,“ Stěpan se pohodlně usadil do křesla. Káťa po něm vrhla nechápavý pohled.
„Myslela jste si, že jsem jistý jiný kníže.“ Řekl Stěpan na vysvětlenou.
„Žárlíte?“ zeptala se Káťa s úsměvem.
„A mám důvod?“ zeptal se Stěpan. Káťa v jeho očích zase po dlouhé době viděla ten zvláštní, ironicky usměvavý pohled.
Už to nevydržela a rozesmála se.
„Neměla bych Vám připomenout, kníže Malinine, že jste se velmi zajímal o jistou krásnou kněžnu, která je čistě náhodou sestrou onoho nejmenovaného knížete? Co ten náhlý zájem o mne.“
„Není dobré mít jen jeden objekt zájmu,“ odpověděl Stěpan s hraným zamyšlením. „Vždycky se vyplatí mít nějaký v záloze.“
Káťa se znovu rozesmála. „Jak vidím, stále jste věrný své životní filosofii.“
„Vyhovuje mi,“ odpověděl Stěpan prostě. „A teď mi prosím odpovězte má krásná baronko.“
„Otázka je pořád stejná?“ zeptala se Káťa nevinně.
„Stále stejná. Jistý nejmenovaný kníže.“
„Kníže Budjanský mi jednou přinesl kytici, proto jsem si myslela, že je to on. Nevěřila jsem tomu, že přijedete. Myslela jsem, že za Vámi budu muset na Vaše panství, hned, jak se mi uzdraví kotník.“
„Jak se vlastně cítíte?“
„Báječně,“ usmála se.
„Jste chytrá jako liška, má milá baronko.“ Stěpan si přisedl k ní na pohovku. „Dobře jste věděla, že sem přijdu, protože jste zakázala doktoru Novikovi, aby mi řekl, jaký je Váš zdravotní stav.
„Tak dobrá,“ Káťa se naklonila ke Stěpanovi. „Věděla jsem, že přijedete, ale netušila jsem jak rychle.“
Stěpan se rozesmál. „Tak dobrá. Máte u mne ještě tři kytice růží.“ Zvedl se z pohovky a pomalu odcházel.
„Kdy zase přijedete?“ zavolala za ním Káťa.
„Co ten zájem?“ otočil se k ní.
„Řekněme že kromě Vás tady nikdo nedokáže správně ocenit moji nezkrotnou povahu.“
„Přijdu zase zítra,“ řekl lakonicky a zmizel za dveřmi.
Káťa se spokojeně usmála. Mezi ní a Stěpanem bylo zase vše v pořádku.
„Leo, to jsem moc rád, že tě vidím,“ Michail spěchal k dívce podávající poštovnímu kurýrovi dopisy.
„Moc ti to sluší,“ přejel pohledem od kloboučku až ke špičkám bot vykukujícím zpod sukně.
„Ahoj Michaile,“ věnovala mu roztržitý pohled. „Jsem právě na cestě za Ekaterinou, je škoda, že jsi nepřijel dřív.“
Mladík se zatvářil zklamaně. „Už jsi u nás dlouho nebyla. Marie s matkou se na tebe pořád ptají.“
„To mne mrzí. Vím, že jsem jim slíbila, že je navštívím, ale jezdím teď každý den za Káťou. Je zavřená doma s pochroumaným kotníkem a rozptýlení jen vítá,“ během hovoru došli ke kočáru.
„Ty jsi byla vždycky strážný anděl svých přátel, Leo,“ Michail se sklonil k dívčině ruce. Mladá kněžna zčervenala rozpaky.
„Slibuji, že se brzy zastavím, Michaile, ale teď už musím jet.“ Usmála se na něj a nasedla do kočáru. Michail se za odjíždějícím kočárem chvíli díval, a pak se rozběhl do domu.
„Ahoj, Michaile,“ Sergej pevným stiskem ruky vítal svého přítele.
„Ahoj, Serjožo,“ řekl Michail poněkud roztěkaně.
„Děje se něco?“ zeptal se ho Sergej. „Nezdáš se mi ve své kůži.“
„Přicházím za tebou v jisté záležitosti, která je pro mne velmi důležitá,“ řekl Michail neklidně.
„Poslouchám tě. Co pro tebe můžu udělat?“
Michail chvíli váhal.
„Chci abys mi dovolil oženit se s tvou sestrou,“ řekl posléze překvapenému Sergejovi.
