Lea - Kapitola 31-35
Kapitola XXXI.
„Musíte mne k sobě tak tisknout?“ procedila mezi zuby, aby ji nemohly zaslechnout ostatní páry tančící v jejich blízkosti.
„Tenhle tanec to má v popisu práce,“ odpověděl jí s lišáckým úsměvem, takže si Lea okamžitě uvědomila, jakou past na ni připravil. Z jeho pohledu bylo jasné, že moc dobře věděl, jaký tanec se bude tančit. Proti své vůli se musela rozesmát.
„Ale, ale, kněžno, kroťte se,“ zašeptal jí do ucha. „Pokud se budete takhle chovat, budou si tady všichni myslet, že okamžitě poté, co dotančíme, oznámíme své zasnoubení.“
„Tohle je Vaše vina,“ odpověděla mu vážně, ale veselé ohníčky v jejích očích prozrazovaly, že se na něj nezlobí. To bylo pro Stěpana naprosto nečekané zjištění. Čekal, že mu kněžna bude jeho vypočítavost vyčítat, nepočítal s tím, že přizná svoji prohru a ještě se jí bude bavit.“
„Musím Vám poblahopřát, kníže. Podařilo se Vám chytit mne do pasti.“
„Jsem jako pavouk, který spřádá síť, aby do ní chytil bezbrannou mušku. Avšak s tím rozdílem, že Vy zdaleka nejste bezbranná, to jste mi dokázala při té střelecké soutěži.“
„Ale, neříkejte, že Vás ta porážka pořád ještě trápí?“
„Koho by netrápila,“ odpověděl jí s naprosto zničeným výrazem. „Druhý nejlepší střelec carské armády poražen dívkou. Můj přítel Dimitri, možná si na něj vzpomenete, viděla jste ho na zahradní slavnosti a na té střelecké soutěži, už o tom samozřejmě stihl povědět všem našim přátelům, kteří to jakou skvělou historku šíří dál. Celý Petrohrad se teď náramně baví na můj účet.“
„Vy můj chudáčku,“ řekla s předstíranou lítosti a vzápětí si s hrůzou uvědomila, že s ním flirtuje. Kníže na to reagoval tázavě zvednutým obočím a Lea se proti své vůli znovu rozesmála.“
„Copak, chodila jste příliš často okolo sluhů nosících šampaňské?“ řekl s úsměvem. „Ale vlastně bych měl být vděčný, že Vám zachutnalo, je s Vámi mnohem větší legrace. Dnes Vás nepoznávám, Léopoldine. Kde jste nechala tu věčně vážnou, chladně krásnou kněžnu?“
„Pro Vaši informaci,“ naklonila se k jeho uchu. „Nejsem opilá. Jen se snažím pomoct Ekaterině, to je vše. A myslím, že se mi to znamenitě daří, nemyslíte?“ řekla s lehkým pohybem hlavy směrem k oběma kněžnám Lubjackým, které ji propalovaly pohledem.
„Řekl bych, že se snažíte až příliš horlivě. Vlastně si myslím, že se za Ekaterinu jen schováváte. Prostě se jen dobře bavíte.“
„Možná,“ přikývla s úsměvem. „Ale každopádně doufejte, že si nás tady nevšimne můj starší bratr. Nebyl by z toho nadšený.“
„Váš starší bratr má teď jiné starosti,“ řekl klidně Stěpan.
„Co tím myslíte?“ zeptala se ho překvapeně.
„Váš bratr Sergej je na terase s okouzlující baronkou Nikolajevovou. Zdá se, že se poslední dobou začal o Ekaterinu zajímat.“
„Vadí Vám to snad?“ zeptala se ho.
„Mělo by?“ odpověděl jí otázkou. Lea už se ho raději na nic neptala. Při rozhovoru o Ekaterině by se necítila moc jistě, tak byla ráda, že kníže toto téma rychle opustil.
„Zdá se, že baronu Boroninovi dost vadí, že s Vámi tančím,“ řekl s pohledem na Michaila, stojícího se skleničkou šampaňského v ruce nedaleko dveří na terasu. Stěpana přímo probodával pohledem.
„Michail je rodinný přítel. Nelíbí se mu, že jsem ve Vaší společnosti, protože si myslí, že pro mne představujete nebezpečí.“
„To rozhodně,“ přikývl Stěpan. „Mohla byste kvůli mě ztratit hlavu.“
Lea se usmála. „Příliš si věříte, kníže, ostatně jako vždy. Sebevědomí Vám nikdy nechybělo. Ale já jsem žena, která vždycky stála pevně nohama na zemi,“ s jejími slovy hudba dozněla a Lea se vyvlékla z jeho náručí.
„Ne v mé přítomnosti, má krásná kněžno,“ sklonil se k její ruce a podíval se jí do očí. „Pokud vím, v mé přítomnosti jste se ocitla na zemi už dvakrát,“ poklonil se jí a zmizel mezi odcházejícími páry. Lea se za ním chvíli šokovaně dívala, a pak se rozesmála. Řekl jí, že je dnes jako někdo úplně jiný, ale zrovna to by mohla říct i ona jemu. Choval se úplně jinak, skoro se jí chtělo říct, že byl celkem milý. „Bože, to bylo absurdní. Myslet si, že se kníže Malinin choval mile.“ Proti své vůli se musela znovu začít smát, a tak rychle ukryla svoji tvář za sněhobílým vějířem.
„Leo, co to tady proboha vyvádíš?“ po jejím boku se objevil Ivan. Při pohledu do jeho rozzlobené tváře se dívka okamžitě zvážněla.
„Ale jdi, Ivane. Nesmíš všechno brát tak vážně. Prostě jsem si jen zatančila s knížetem, abych tak podpořila plán Sergeje a Ekateriny. Nechápu, proč tě to tak rozčílilo!“
„A musela jsi s ním tančit zrovna valčík?“ zašeptal rozrušeně.
„Výborně,“ podívala se na něj s hraným uznáním. „Ty už od sebe dokonce dokážeš některé tance i rozeznat. Děláš pokroky bratříčku!“ řekla potměšile.
„Prosím tě, Leo, přestaň si dělat legraci. Tohle je vážné. Měla jsi vidět, jak těm klepnám jely pusy.“
„Tak ať,“ pohodila vzdorně hlavou. „Beztak jsem už unavená z toho, že se musím neustále hlídat, aby se o mně nepovídalo něco nevhodného. Mám toho až po krk.“
„Výborně,“ rezignoval Ivan. „Ale Sergejovi to budeš vysvětlovat ty. Oba nás uškrtí. Tebe za ten tanec a já to schytám za to, že jsem na tebe nedával pozor. Vlastně se divím, že na Vás Sergej nevtrhnul. Kde vlastně je?“
„Myslím, že bychom ho měli nechat. Však on se objeví. Měli bychom jít za Michailem a Marií.“
„Dobrý nápad,“ přikývl Ivan.
„Hledal jsem Vás, Ekaterino,“ Sergej pomalu položil druhou skleničku šampaňského na zábradlí vedle Káti.
„A našel jste mne,“ odpověděla zcela nesmyslně, a pak už jen rozpačitě mlčela. Dobře věděla, že mladý kníže musel být nepříjemně zaskočený tím, v čí společnosti ji našel. Vlastně to mohl právem vnímat i jako nevděk. Vzal ji sem, aby umlčel klepy, které o ní kolovaly, a pak ji najde s tím, kvůli němuž se do těch řečí dostala. Mohl si to vyložit i tak, že jeho snahu pomoci jí bere na lehkou váhu.
„Sergeji, já... Vím, že Vás asi zaskočilo, že jste mne našel ve společnosti knížete, ale nebylo to úmyslné. Nevěděla jsem, že je na terase, když jsem sem šla. Původně jsem chtěla jen utéct před Alexandrou. Mrzí mne to, nechci, abyste si myslel, že si Vaší pomoci nevážím.
„Věděla jste, že tady bude?“ Lein bratr se na ni nepodíval. Jeho pohled směřoval kamsi daleko.
„Ne, věřte mi. Neměla jsem o tom ani tušení.“ Poprvé od odchodu knížete Malinina se jí podíval do očí.
„Já Vám věřím, Ekaterino,“ řekl s lehkým povzdechem. „I když je to vlastně jedno. Jste svobodná dívka, můžete si dělat co chcete. A pokud chováte ke knížeti nějaké city, tak mi do toho vůbec nic není,“ dívku zarazil zvláštní smutek v jeho očích.
„Měl bych raději jít, Lea a Ivan mne jistě hledají.“
„Sergeji, počkejte, prosím,“ její naléhavý hlas ho zastavil. Ekaterina sama nevěděla, proč se před ním vlastně chce hájit a proč chce, aby si to všechno nevykládal špatně.
„Mezi mnou a knížetem Malininem nikdy nic nebylo. Ani polibek, nebo tak,“ zrudla a otočila se k němu zády. „Ani nevím, proč Vám to vlastně povídám, stejně to není důležité.“
„Jsem rád, že jste mi to řekla,“ odpověděl po chvíli. „Ale já na Vás vidím, že Vám kníže není lhostejný. Stačilo mi vidět, jak jste se smála, a jak jste se na něj dívala.“
„Dívala?“ zeptala se nevěřícně.
„Ano. Možná si toho nejste ani vědoma. Ale v jeho přítomnosti jste rozesmátá a uvolněná.“
„Ano, to je pravda,“ přikývla. „V jeho přítomnosti se cítím dobře.“
„Tak vidíte.“
„Ale to já přece nepopírám,“ rozhodila rukama. „Ale je to možná jen proto, že kníže mne dobře zná. Během těch posledních týdnů velmi dobře poznal, jaká ve skutečnosti jsem. Nikomu se nepodařilo získat si v mém životě tak snadno místo jako jemu,“ Sergej od ní znovu odvrátil pohled.
„Ale to je přece přirozené. Pomohl mi překonat nejhorší období mého života. V jeho přítomnosti si nemusím na nic hrát, jsem sama sebou.“
„To můžete i přede mnou, Ekaterino,“ řekl tiše.
„To já nedokážu, promiňte. Celý život se ode mne očekávalo, že se budu chovat jako dobře vychovaná šlechtična, poslouchat své rodiče, plnit jejich příkazy. Že budu respektovat všechna pravidla této společnosti. Ale já nejsem taková. Nejsem člověk, který to dokáže. Za těch posledních pár týdnů jsem poznala, jak moc jsem se snažila žít předepsaný život, a jak moc jsem tím ničila sama sebe. Já jsem člověk, který potřebuje volnost, který potřebuje říkat co si myslí, i když se jeho názor neshoduje s názorem ostatních. Možná proto je mi kníže blízký, je v tomhle stejný jako já.
Sergej se na ni prudce podíval. „Vy nejste jako on!“
„Divil byste se, kolik věcí s ním mám společných,“ řekla tiše.
„Vidíte. Možná ho milujete a jen si to nechcete přiznat.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Nemyslím, že to, co k němu cítím, je láska. Náklonnost, přátelství, sympatie, ale láska? Ne. Jednou jsem si myslela, že jsem zamilovaná a nedopadlo to dobře. Tomu člověku jsem nestála ani za zlámanou grešli.“ Sergej se hořce pousmál.
„Slyšel jsem o vztahu mezi Vámi a baronem Černinským.“
„Vztah, to je přehnané slovo,“ odpověděla mu s pohledem upřeným na slabě svítící měsíc. „Ale musím přiznat, že mi na něm moc záleželo. Tak moc, že jsem si ho chtěla vzít a utekla kvůli němu z domova, když mne matka zasnoubila s Anatoljem. A on si přitom rychle našel náhradu. Dnes je tu se svou snoubenkou, Natálií Malenkovou.“
„Pořád ho ještě milujete?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Svým jednáním se mi zhnusil a později jsem dala zapravdu knížeti Malininovi, který mi řekl, že si mne Pavel nezaslouží.“
„To je asi jediná věc, na které se s knížetem shodneme,“ přikývl Sergeje. „Ale myslím, že knížeti Černinskému nejste zdaleka lhostejná. Celou dobu z Vás nespustil oči.“
„I kdyby, je to jedno,“ pokrčila rameny. „Odpustila jsem mu, ale nezapomněla. A vlastně jím od té doby i pohrdám.“ Sergej mlčky přikývl.
„Od té doby jsem na jakékoli milostné city prostě rezignovala.“
„To je škoda, nemyslíte? Ve Vašem životě jsou muži, kteří by Vás mohli milovat.“
„Celou dobu mne přesvědčujete, že pro mne kníže není dost dobrý, a teď na něj uděláte narážku. Ale jsem Vám vděčná, že se mi snažíte rozveselit,“ usmála se na něj Káťa. „Vrátíme se do sálu, ať nás nehledají,“ pomalu odcházela.
„Těmi muži, kteří by Vás mohli milovat jsem ale nemyslel toho prokletého Malinina,“ to by každý nezávislý pozorovatel mohl číst v očích mladého knížete, který se smutně díval za světlovlasou dívkou mizící v kruhu světla linoucího se z otevřených dveří.
„A co jsem měla dělat?“ Lea mu vrátila útok. „Když bych s ním nešla tančit, myslel by si, že se ho bojím. Což není pravda. A navíc to byla dobrá příležitost jak pomoci Kátě, neměla to poslední dobou jednoduché a to, že jsem se na parketu objevila s knížetem ještě víc sebralo vítr z plachet všem těm klepnám, co tady jsou.
„To se pleteš, ty drbny mají teď v plachtách docela čerstvý vítr,“ namítl prudce. „Kněžna Budjanská a kníže Malinin, hádám, že to bude to, o čem se bude po tomhle plese mluvit nejvíc.“ Dodal rozčileně.
„Také si myslím, že jsi to neměla dělat, Leo,“ připojila se k němu Marie. „Navíc nevím, proč se tu všichni snažíte pomáhat Ekaterine Nikolajevové. Ano, možná ztratila matku, ale za všechny ostatní nepříjemnosti si mohla sama. Neměla utíkat z domu a nechat se zachraňovat od toho knížete s pochybnou pověstí. Sama tím ty klepy jen vyvolala.“
„To přece nemůžeš myslet vážně, Marie,“ řekla Lea užasle. „Přece znáš Alexandru Lubjackou. Někdo se jí znelíbí a už o něm roznáší klepy. Jak můžeš říct, že si za to Ekaterina mohla sama?“
„Trvám na to, Léopoldine,“ odpověděla Marie. „Měla být mnohem opatrnější, a pak by měla od všech klepen pokoj. Netuším, proč byste jí měli se Sergejem pomáhat. Každý by měl nést odpovědnost za své jednání.“
Lee konečně došlo, o co Marii vlastně jde. Teď se jen divila tomu, že si nikdy nevšimla, jak moc se její bratr Marii líbí. Mluvila z ní žárlivost, to jí bylo jasné. Lee bylo Marie líto. Znala svého bratra a věděla, že k Marii nic necítí. Naopak, poslední dobou se až podezřele zajímal o Káťu a Lea dobře věděla, že se její kamarádka Sergejovi líbí. Možná proto se nerozhodla Marii odpovědět nijak ostře.
„Když si to myslíš, Marie. Každá na to máme evidentně jiný názor, tak nemá cenu, abychom o tom dál mluvily.“ Řekla nasupené kamarádce.
„Nemyslím, že bychom si měli kazit večer nějakými výměnami názorů,“ vmísil se do rozhovor Ivan, který vycítil, jak je situace napjatá. „Stejně jsou to všechno malichernosti.“ Lea, Michail a Marie zmlkli, ale oba sourozenci Boroninovi se netvářili moc spokojeně.
„Káťo,“ řekla Lea s úlevou, když spatřila přicházet svou kamarádku. Byla ráda, že její příchod možná přeruší napjatou atmosféru. I když na druhou stranu měla strach, co její příchod udělá s Marií.
„Postrádali jsme Vás, Ekaterino,“ Marie se nečekaně obrátila na Ekaterinu.
„Byla jsem venku. Potřebovala jsem se nadýchat čerstvého vzduchu.“
„Kde jste nechala Sergeje?“ zeptala se dívka a napjatě Káťu pozorovala.
„Tady jsem,“ Sergej se objevil po Kátině boku. „Zdržel jsem se na terase.“ Marie se otočila směrem do tanečního sálu.
„Myslím, že bych se měla podívat po matce,“ řekla nahlas a odešla. Káťa se nejistě podívala na Leu. Mariino chování jí přišlo zvláštní, připadalo jí, že se k ní Leina kamarádka chová nepřátelsky. Lea se na ni konejšivě usmála. I Sergej si všiml, že něco není v pořádku. Všimnul si, že Michail vypadá podivně napjatě a Ivan se rozpačitě díval mimo společnost.
„Děje se něco?“ zeptal se Michail.
„Myslím, že by sis měl promluvit se svou sestrou,“ Michail už se nedokázal udržet. Sergej se otočil na Leu.
„Michail to dnes dost přehání,“ odpověděla Lea a na jejím hlase bylo poznat, že je naštvaná. Vyčítavě se podívala na Michaila, a pak se otočila zpátky ke svému bratrovi.
„Tak co se děje?“ zeptal se netrpělivě Sergej. Káťa nejistě pozorovala Leu a Michaila.
„Michailovi se nelíbí, že jsem tančila valčík s knížetem Malininem,“ řekla rezignovaně Lea.
„Cože jsi dělala?“ zeptal se nevěřícně Sergej. „Proč?“
„Protože jsem nechtěla, aby si myslel, že z něj mám strach. A protože jsem chtěla trochu podpořit tu tvoji a Kátinu historku. Je tak těžké to pochopit?“
„Ale proč jsi s ním tančila zrovna valčík?“ zeptal se Sergej. Ale k Leině úžasu byl naprosto klidný. Čekala, že se bude zlobit, že ohrozila svojí pověst, a že dostane pořádně vynadáno. Bratrovo klidné chování ji zaskočilo. Zvlášť když věděla, jak moc Sergej knížete nesnáší.
„Nevěděla jsem, že se bude tančit valčík,“ řekla klidně. Sergej jen mlčky přikývl.
„Neměla jsi s ním vůbec chodit tančit,“ rozzlobený Michail se vmísil do hovoru obou sourozenců.
„Prosím Vás, Michaile,“ přerušila ho Káťa. „Lea to udělala, aby mi pomohla. Myslím, že ta snaha mi pomoci, se Vám spíš vymstila. Je mi líto, Sergeji a Leo, že jsem Vám tak zkomplikovala život. Raději už půjdu.“ Otočila se a rychle odcházela pryč.
„Ekaterino, počkejte,“ Sergej se začal rychle prodírat za odcházející Káťou.
Lea a Michail osaměli.
„Proč jsi se do toho pletl, Michaile?“ zeptala se Lea rozzlobeně mladého knížete.
„Leo, copak nechápeš, jak si ničíš život, když si toho člověka vůbec všímáš?“
„Samozřejmě, že to vím,“ odsekla mu. „Přestaň ze mne dělat malou holku. Za svoje jednání zodpovídám sama.“ Otočila se zády k šokovanému Michailovi a odešla. Michail byl překvapený, Lea se k němu takhle tvrdě nikdy nezachovala. Vždycky zůstávala klidná a mírná, ale dnes mu ukázala i jinou stránku své povahy.
„Špatný den, kníže?“ ozvalo se za jeho zády. Šokovaný kníže se ohlédl a uviděl knížete Malinina, jak se pomalu vynořil zeza mohutného sloupu.
„Špehujete mne?“ zeptal se ho rozzlobeně.
„Vůbec ne,“ odpověděl mu s potměšilým úsměvem. „Ale nemohl jsem přeslechnou Váš rozhovor s krásnou kněžnou Budjanskou. Měl byste si dát pozor na žárlivost, kníže. Není to hezká vlastnost.“
„Mizero,“ řekl Michail tak tiše, že ho kníže sotva zaslechl. Pak se k němu otočil zády a odešel.
„Počkejte,“ předběhl ji. „Neměla jste odcházet.“ Řekl naléhavě.
„Sergeji, způsobila jsem už dost problémů,“ pokusila se mladého knížete obejít. „Lea se kvůli mně dostane do centra řečí a Vaši přátelé mi podle všeho také nejsou moc nakloněni. Marie Boroninová mi to dnes dala jasně najevo. Bude lépe, když se budu držet stranou.“
„Říkáte hlouposti,“ namítl měkce. „Lea je dost velká, není to už ta moje malá sestřička, kterou jsem pokaždé musel chránit... I když ty ochranitelské tendence vůči ní budu už mít asi pořád, na tom se nic nezmění,“ usmál se mimoděk. „Každopádně Lea zodpovídá za své činy sama, to ona se rozhodla, že bude s knížetem tančit. Za její rozhodnutí nijak zodpovědná nejste.“
„Jste hodný, Sergeji,“ Řekla Káťa pomalu . „Jsem Vám vděčná, že jste Leu za její rozhodnutí nekritizoval, zvlášť když vím, jak moc knížete nesnášíte.“
„Nemusíte mi být vděčná,“ odpověděl jí. „V posledních dnech jsem si uvědomil, že moje mladší sestra má občas mnohem víc rozumu než já.“ Káťa sena něj překvapeně podívala.
„To nebylo zrovna lichotivé zjištění pro někoho, kdo se považuje za hlavu rodiny,“ sklopil hlavu. „Nicméně jsem zjistil, že Lea se o sebe dokáže postarat sama, a že bych jí měl dát víc prostoru a trochu víc důvěřovat jejímu jednání.“
„To je správné rozhodnutí,“ přikývla. „Vaše sestra je výjimečná dívka a skvělá kamarádka. Závidím jí tu energii a odvahu, kterou má. To já v nedávné minulosti nadělala spoustu chyb a o nějaké odvaze a statečnosti moc řeč být nemůže,“ hořce se usmála. „Ale už jsem se ze svých chyb snad poučila,“ dodala.
„Myslím, že moc ne.“ Usmál se Sergej.
„Jak to myslíte?“ zeptala se ho překvapeně a nervózně si pohrávala se šálem, který měla přehozený přes levou ruku.
„Ten Váš úprk ze sálu určitě nezůstal bez povšimnutí.“
„Tak to máte pravdu,“ začervenala se. „Chci umlčet jedny klepy a vyvolám další, to se mi povedlo,“ řekla s provinilým výrazem.
„Navíc, jak jste se chtěla dostat domů? Snad jste mi nechtěla ujet mým kočárem?“ dodal naoko přísně, ale na jeho hlase bylo poznat, že si ji dobírá.
„Bože,“ Káťa si dala hlavu do dlaní. „Úplně jsem zapomněla, že jsem sem přijela kočárem s Vámi a nemám tu vlastní. Sergeji, omlouvám se,“ položila mu dlaň na pravou ruku. „Dneska se chovám jako naprostý hlupák.“
„Nic se nestalo,“ řekl chlácholivě a všiml si, jak se dívka zachvěla chladem. „Ta atmosféra v sále nebyla nijak příjemná,“ během řeči si sundal sako a přehodil ho Kátě přes ramena. Byla tak překvapená, že ze sebe chvíli nevypravila ani jediné slovo.
„Děkuji,“ řekla a snažila se zamluvit své rozpaky. „Je pravda, že atmosféra v sále nebyla moc příjemná. Boroninovi mi asi nemají moc v lásce.“
„Tak to není. Marie je kamarádka Ley a má potřebu ji chránit. No a Michail, toho trápí žárlivost.“
„Také si myslíte, že se mu Lea líbí?“
„Jsem si tím jistý,“ usmál. „Stejně je zvláštní, že všichni muži mají problém svěřit se svému nejlepšímu příteli s tím, že se jim líbí jeho sestra. Zřejmě tu působí fakt, že pokud by nedošlo ke svatbě a to manželství by nebylo šťastné, ovlivnilo by to i jejich vzájemné přátelství. A tak je to zřejmě i v Michailově případě. Budu ho k přiznání zřejmě muset donutit.“
„Přátelství mezi muži,“ rozesmála se Káťa a konečně se uvolnila. „Už jsem si všimla, jak si na tom zakládáte. A nakonec všichni muži stejně zakotví u dámy svého srdce, která je pro ně to nejdůležitější. Ale stejně se musíte tvářit, že to chlapské přátelství je stejně pořád to nejdůležitější a jejich žena je vlastně trápí kde může. To je dost pokrytecké.“
„To uznávám,“ přikývl Sergej. „Myslím, že my, muži, prostě potřebujeme být za ty, kteří nikoho nepotřebují. A city, ty jsou jen pro slabochy. Žena a city k ní by nikdy neměly ovlivňovat mužovo rozhodnutí. Ústupek a projevení citu k ženě je mezi námi pořád braný jako slabina. Nikdo by ani před hlavní pistole nepřiznal, že jeho žena je pro něj všechno na světě.“
„Páni,“ řekla Káťa uznale. „Takové přiznání bych od Vás nečekala.“
„Nemám problém ukázat na to, co je pro mne opravdu důležité. Viděl jsem to u svého otce. Moje matka pro něj byla to nejdůležitější, do té doby, než jsem přišel na svět já, Lea a Ivan. Otec nám mnohokrát vyprávěl, jak matku uviděl na plese u Potockých. Když ji uviděl, prý mu bylo hned jasné, že ona je žena jeho života. Rád vzpomínám na to, jak nám to vyprávěl. Moje matka se vždycky červenala a říkala mu, že přehání, ale viděli jsme na ní, jak je šťastná.“ Jeho tvář zjemněla a oči se dívaly zpátky do minulosti.
„Vaši rodiče museli mít krásný vztah.“ Řekla tiše Káťa. „Takový se jen tak nevidí. U mých rodičů to tak nikdy nebylo. Brali se na základě rodinné dohody, v takových případech po sobě lidé dvakrát neblázní. Otec měl matku rád, ale nikdy jsem si nebyla jistá, jestli ona milovala jeho. Spíš to vypadalo, jako že se smířila se svým osudem. Proto jsem nikdy nechtěla, aby mi rodiče vybírali ženicha, nechtěla jsem dopadnout jako ona,“ řekla smutně.
„A ani nedopadnete. O svém osudu rozhodujete sama,“ řekl jí se zvláštním svitem v očích.
„To ano,“ řekla zamyšleně a odmlčela se.
„Vezmu Vás domů?“ zeptal se Sergej.
„To budete hodný. Neřeknete sourozencům, že odcházíme?“
„Lee to bude jasné. Pojďme,“ nabídnul jí rámě a odvedl ji ke kočáru.
Když Lea, hledající Sergeje a Káťu vyšla na schody, uviděla odjíždět bratrův kočár. Nepřekvapilo ji, že její bratr vzal Káťu domů, jen doufala, že jí vymluví to, že kvůli ní mají jen nepříjemnosti. Zamyšleně si uhladila sněhobílou sukni a rozhodla se, že zajde zpátky do sálu pro Ivana. Už se jí na plese nechtělo zůstávat. Otočila se, její sukně zavířila vzduchem a dívka plnou silou narazila do muže stojícího za ní. Kdyby ji neobjaly pevné mužské paže, síla nárazu by ji srazila ze schodů.
„Jste jako duch, kníže. Člověk nikdy neví, kde Vás čekat,“ svíral ji opravdu pevně, a tak přemýšlela, jak se z jeho náručí vymaní.
„Mám rád momenty překvapení,“ odpověděl lakonicky. „Kořist je pak nepřipravená a snadněji se loví,“ dodal s úsměvem.
„Dejte si pozor, kořist může mít ostré drápy,“ dodala Lea prudce a vymanila se z jeho sevření.
„Ta kořist má ostré drápky. Ale i ty nejostřejší se dají obrousit,“ řekl dvojsmyslně.
„Škoda, že okolo nevidím nic, o co by se obrousit daly,“ odpověděla mu zpříma.
„Někdy se mohou obrousit, aniž o tom dotyčná osoba ví,“ řekl záhadně a Lea marně přemýšlela nad tím, co tím vlastně myslel. „Přece si nemůže myslet, že k němu něco cítí, to je hloupost.“ Neměla dostatek času o tom přemýšlet. Na schodišti začalo být poměrně těsno. V pruhu světla mezi dveřmi se objevila Alexandra.
„Ale, to je mi překvapení,“ řekla jedovatě a pomalým krokem šla ke Stěpanovi. „Začínám se v tom trochu ztrácet, kníže. Máte poměr s baronkou Nikolajevovou nebo kněžnou Budjanskou?“ Leinu přítomnost naprosto ignorovala. Dělala jako by tam vůbec nebyla, jako by byla jen vzduch. Její chování Leu rozpalovalo do běla.
„Myslím, že Vás spíš trápí to, že nemám poměr s Vámi, že?“ řekl Stěpan chladně.
„Vy mizero,“ její dlaň mířila na jeho tvář, ale ruka knížete Malinina byla rychlejší. Zastavila ji uprostřed pohybu.
„Ale to tak. Má milá, jste příliš průhledná,“ řekl kníže a prudce pustil její ruku. „To, jak se mi neustále snažíte nadbíhat mne unavuje. Co kdybyste svoji energii směřovala na někoho, kdo Vaším svodům podlehne. Já o Vás nemám zájem.“
„Vy sprosťáku,“ Alexandra už se neovládala, zatímco Lea jen stěží maskovala spokojený úsměv. Dělalo jí dobře vidět Alexandru v takovém stavu a tajně knížeti v téhle slovní přestřelce fandila.
„Každý by byl šťastný, kdybych o něj měla zájem,“ křičela hystericky Alexandra a bylo jí evidentně jedno, že ji může někdo slyšet. Naštěstí pro ni hrála hudba dost hlasitě.
„Já nejsem každý,“ odpověděl Stěpan s bohorovným klidem. „A takovou ženskou jako Vy bych nechtěl ani jen do postele,“ odhodil veškerou zdvořilost, které stejně nikdy moc neměl. Alexandra na něj zůstala koukat s otevřenou pusou a Lea ztuhla.
„Omlouvám se za svůj slovník,“ Stěpan se jedním ramenem natočil k Lee, ale přitom neustále bedlivě pozoroval Alexandru. Lea jen šokovaně přikývla na znamení, že vzala jeho omluvu na vědomí. Cítila, že by měla odejít, ale nedokázala to. Alexandra si mezitím uvědomila dívčinu přítomnost, na kterou předtím skoro zapomněla. „Ponížil ji před ní. Před Léopoldine Budjanskou, která se už určitě třese, aby o tom všem pověděla.“ Začala rudnout vzteky.
„To mi zaplatíš,“ zasyčela na něj. „Jako že se Alexandra Lubjacká jmenuji, to mi zaplatíš,“ otočila se a zmizela uvnitř.
„Byl jste na ní moc tvrdý,“ řekla Lea.
„Odpověděl jsem jí tak, jak si zasloužila.“
„Možná, ale bude se Vám teď mstít,“ dodala Lea důrazně.
„Nepřátel mám dost. O jednoho míň nebo víc,“ řekl netečně.
„Musím jít pro svého bratra. Nechce se mi tu dál zůstávat. Dobrou noc, kníže.“ Otočila se a odešla. Ani si nevšimla, že jí neodpověděl. Dokonale ho svým pozdravem na rozloučenou zaskočila. Po dnešním večeru byl přesvědčený o tom, že její odpor vůči němu slábne.
„Osedla jste mi koně?“ zeptala se Káťa štolby. Bylo krásné podzimní ráno.
„Ano, slečno.“
„Výborně,“ řekla Káťa a vyšvihla se do sedla. Za okamžik si to již mířila na panství knížete Malinina.
Kapitola XXXIV.
„Ahoj, Sergeji.“ Usmála se na něj a odložila šálek. „Naliji ti čaj?“
„Buď tak hodná,“ přikývl prostě a posadil se naproti ní. Lea mezitím vzala konvici a nalila mu plný hrnek čaje. Potom mu podala ošatku s pečivem. U všech šlechtických rodin v kraji bylo zvykem, že je při každém denním jídle obsluhovalo služebnictvo. Bylo to tak i za života Leiných rodičů. Ale po jejich smrti a Sergejově odjezdu na Kavkaz se to změnilo. Lea a Ivan jedli každý v jinou dobu, pramenilo to z Ivanova odtažitého postoje vůči své starší sestře. Po Sergejově návratu a Leině uzdravení to dívka nechala tak, jak to bylo. Sice už všichni sourozenci většinou obědvali a večeřeli spolu, ale služebnictvo nikdy nedostalo příkaz, aby obsluhovalo v jídelně. Sourozenci si tak mezi sebou mohli nerušeně povídat a s tím že se protiví zvykům běžným v šlechtických rodinách, si moc hlavu nelámali.“
„Děkuju. Ivan ještě spí?“ Sergej si položil ubrousek do klína a začal si mazat chleba máslem.
„Znáš ho,“ usmála se Lea. „Toho by ráno z postele nedostali ani párem volů.“
„Ona ho armáda naučí,“ řekl klidně Sergej.
„Kdy chceš poslat Ivana do vojenské akademie?“
„Příští rok. Už jsme o tom spolu mluvili, Ivan se do Petrohradu těší.“
Lea viditelně posmutněla.
„Co se děje? Vždyť Ivan za námi bude jezdit, nemáš důvod být smutná.“ Řekl něžně, když si všiml výrazu v obličeji své sestry.
„Já vím, ale už to nebude jako dřív. Myslím jako teď, kdy jsme všichni spolu.“
Sergej natáhl ruku a položil ji na tu sestřinu.
„Leo, přece víš, že Ivan tu vždycky bude mít domov. Vždy když bude chtít přijet, tak tu bude moc být tak dlouho, jak bude chtít. A jsem si jistý, že ho čeká skvělá vojenská kariéra. Přece víš, že Ivan by se pro dráhu kněze nehodil.“
„Já vím,“ dívka pevně stiskla bratrovu ruku. "Stejně je to zvláštně zařízené, viď. Starší syn dostane panství, mladší se buď stane knězem nebo skončí u armády. Druhorození synové to mají těžké.“
„Musí to tak být, vždyť to víš. Pokračovatelem rodinné tradice je vždycky nejstarší syn. A já nemůžu za to, že jsem se narodil dřív než Ivan,“ řekl s lehkou výčitkou v hlase.
„Ale já ti to přece vůbec nevyčítám. Jen je mi líto Ivana, nebude to mít jednoduché. Ale já bych také měla přemýšlet o tom, co se mnou bude. Jednou se budeš chtít oženit a nebylo by dobré, abych s Vámi žila pod jednou střechou.“
„Co to dnes říkáš za hlouposti,“ rozesmál se Sergej. „Ty jsi tady doma, ať už jsem svobodný nebo ženatý. No a pro případ, že bych se oženil s ženou, kterou bys neměla ráda, nebo která by neměla ráda tebe, nezapomínej, že máme ještě palác v Petrohradu. Vůbec byste se nemusely potkat. A vůbec, nevím, proč se tímhle trápíš. Já se stejně ženit nechystám.“
„To říkáš teď,“ odpověděla mu jeho sestra s jemným úsměvem. „Ale kdykoli se to může změnit. Jak to včera vůbec dopadlo s Káťou? Uklidnil si ji?“
„Myslím, že ano. Ale nechápu, co to do Marie vjelo, a proč se tak chovala. Většinou bývá mírná a najednou dává Ekaterině najevo, jak moc lidem komplikuje život.“
Lea raději nic neřekla. Myslela si, že bude lepší, když její bratr nebude vědět, že je do něj Marie zamilovaná. Neměla právo se své kamarádce plést do života. Nesvěřila se jí s tím, že miluje Sergeje, takže cítila, že nemá právo cokoli prozrazovat. Tohle by si měla Marie vyřešit sama.
„Já nevím, co to do ní vjelo. Ale nebyla jediná, kdo se včera choval divně. Michail mi včera pěkně naštval. Ten jeho výstup ohledně tance s knížetem Malininem, dělal jakoby se kvůli tomu měl zbořit svět.“
Teď na to pro změnu nic neřekl Sergej, který dobře věděl, že jeho přítel na knížete prostě a jednoduše žárlil. Ale stejně jako jeho sestra, i on cítil, že nemá právo prozradit tajemství svého nejlepšího přítele. O tom by měl Lee říct on sám. A tak oba sourozenci před sebou vzájemně tajili, že znají skutečné motivy včerejšího jednání svých přátel.
„Kdo ví, třeba mají u Boroninových nějaké starosti,“ řekl nakonec Sergej. „Možná bych tam měl zajet a zeptat se Michaila, jestli se něco neděje.“
„To je dobrý nápad,“ přikývla Lea. „Snad se tak všechno vysvětlí.“
Káťa seskočila z koně před sídlem knížete Malinina. Slunce svítilo a obloha byla bez mráčku. Vzduchem poletovalo různě barevné listí lip z nedaleké příjezdové aleje. Káťa si urovnala sukni a vydala se vstříc správci panství, který přicházel ze zahrady.
„Dobrý den, baronko Nikolajevová,“ pozdravil ji a sundal si čepici.
„Dobrý den. Přijela jsem navštívit knížete.“
„Je mi líto, ale pán není doma,“ odpověděl jí správce.
„Odjel?“ zeptala se Káťa udiveně.
„Je v městečku. Konají se tam dnes trhy, tak chtěl dohlédnout na vybírání poplatků od přespolních obchodníků.“ Káťa ve tváři Stěpanova správce jasně četla, že to říká s největší nelibostí. Bylo jí jasné, že se ho dotklo, že si kníže chtěl vybírání peněz pohlídat sám, byl to od něj vlastně projev nedůvěry vůči němu. Nebo projev lakoty, aby knížeti neutekl ani jediný rubl. Ale vzhledem k tomu, že zaplatil dluh jejího otce, který nebyl zrovna malý, byla si jistá, že to s jeho lakotou tak zlé nebude.
„Dobře, děkuji Vám,“ rozloučila se s ním a vydala se zpátky ke štolbovi, který držel za uzdu jejího koně. Vyšvihla se do sedla a zamířila si to do městečka.
Správce se za odjíždějící baronkou dlouho díval. Už dávno si všiml, že tahle dívka patří k jednomu z mála lidí, ke kterým se kníže vždy chová slušně. Dokonce když s ní mluvil, jeho hlas postrádal lehce přezíravý tón, který byl trvalou součástí jeho hlasu.
„Kdyby si kníže vzal baronku Nikolajevovou, nemuselo by to být tak špatné,“ zamyslel se. Od správce panství Nikolajevových věděl, že baronka Nikolajevová se k všem na panství chová hezky. Třeba by se jí povedlo knížete zkrotit a on už by na ně tolik neječel. Vlastně od té doby, co se s ní znal, už jeho podrážděné až vzteklé jednání nebylo tak časté. Kníže se mu teď zdál mnohem klidnější. Dokonce už ani tolik nepil. Občas sice večer popíjel vodku, ale obvykle to končilo u jedné skleničky, dřív jeho pán neměl problém s tím, aby vypil třeba celou lahev.
Káťa se pátravě rozhlédla kolem sebe. Náměstí bylo plné obchodníků nabízejících veškeré zboží, na které člověk mohl jen pomyslet. Od slepic přes koně až po jantarové šperky. Všude panoval neuvěřitelný zmatek. Obchodníci se vzájemně překřikovali a snažili se upoutat zákazníky. Klidně se dívala okolo sebe. Byla si jistá, že pokud tu někde kníže je, přijde sám, až ji uvidí. A nemýlila se.
„Copak, baronko, rozhodla jste se ušpinit si sukni?“ ozval se vedle ní hluboký hlas knížete Malinina. V tom hluku ho ani neslyšela přijít. Podívala se pod svoje nohy a uviděla, že stojí v louži jakési neidentifikovatelné tekutiny.
„Kruci,“ zaklela a poodstoupila směrem ke Stěpanovi.
„Přesně tohle byla moje reakce, když jsem to tady uviděl,“ řekl Stěpan temně a zastrčil si ruce do kapes. „Z toho si nic nedělejte, Vaše šaty budou za chvíli v mnohem horším stavu,“ konstatoval lakonicky, když viděl, jak si prohlíží napáchané škody. Podívala se na jeho boty a dala mu za pravdu. Dlouhé sukně byly někdy tak nepraktické...
„Je to hrůza,“ pokračoval Stěpan. „Poplatky jsme vybírali na místě vedle prodavače hus. Dovedete si to představit...“ Káťa se usmála.
„Už mi z toho kejhání šla hlava kolem. A pak mne jedna z těch bestií štípla do nohy.“ Káťa se rozesmála.
"Chudák husa. Určitě ji potkal strašlivý trest."
„Zatím ne. Ale potká. Budu ji mít dnes k večeři. Útok na mnou osobu jen tak neodpouštím.“
Káťa jen mlčky přikývla.
„A co původní majitel té husy. Ten to přežil?“
„Stačilo mi, když jsem viděl, jak zezelenal a málem se skácel.“ Odpověděl jí.
„To se mu nedivím. Jeho husa štípla obávaného knížete Malinina. Vsadím se, že by ji v tu chvíli nejraději zaříznul sám.“
„Přijela jste na trh?“ zeptal se jí. Káťa si teprve teď všimla, že je oblečený poněkud ležérněji, než u něj byla zvyklá.
„Ne, přijela jsem za Vámi. Byla jsem nejdřív u Vás na panství, ale správce mi řekl, že jste tady. Nevypadal zrovna spokojeně, myslím, že se na Vás zlobí, že jste na ten výběr poplatků chtěl dohlédnout sám. Lidé si to budou vykládat tak, jako že svému správci nevěříte, nebo tak, že Vás váš správce okrádá a vy jste na to přišel.“
„První možnost je správná, já nevěřím nikomu, ale to už asi dobře víte. Ale ať si všichni myslí, co chtějí. Pravda je taková, že jsem se chtěl trochu rozptýlit. Na panství je příšerná nuda. Tady je to sice taky děsné, ale alespoň má člověk co pozorovat,“ pobaveně zvednul koutek úst, když viděl dva hádající se koňské handlíře.
„Nelžete mi,“ naklonila se k němu. „Vy si to tu užíváte.“
„Odhalila jste mne,“ přikývl. „Proč jste za mnou přijela?“
„Jen tak. Chtěla jsem Vás vidět,“ odpověděla prostě. Reagoval na to zdviženým obočím.
„Jak vůbec dopadl Váš včerejší večer s knížetem Budjanským?“
„Dobře. Sergej je milý. Jsem mu vděčná za pomoc.“
„Zdálo se mi, že jste zmizela poněkud rychle.“
„Vypadalo to, jako že moje přítomnost je některým lidem na obtíž. A teď nemyslím Alexandru Lubjackou.“
„No u sourozenců Boroninových zrovna v kurzu nejste, to je jasné.“
„Jak víte, že jsem mluvila o nich?“
„To je jednoduché. Knížeti Boroninovi vadilo, že na ples přišel Sergej s Vámi. Tudíž se nevěnoval své sestře, která skončila v mém náručí ve víru valčíku. Což se zrovna neshoduje s jeho představami, protože si na Léopoldine dělá zálusk. No a kněžna Boroninová, té také vadilo, že jste přišla na ples se Sergejem Budjanským a to z jednoduchého důvodu. Protože chtěla být na vašem místě.“ Káťa na Stěpana koukala s otevřenou pusou.
„Bože, teprve teď mi dává to jejich chování smysl,“ zašeptala.
„Chce to mít vždycky oči otevřené, to je základ přežití. Vždycky se hodí vědět, kde mají ti ostatní slabinu.“ Jejich hovor přerušil křik.
„Ty hloupá huso. Nechala jsi se obrat. Já věděl, že ti nemám svěřit vracení peněz. Jsi úplně neschopná,“ Vysoký zavalitý muž u stánku se šperky surově mlátil jakousi ženu, zřejmě svou manželku. Ta si snažila chránit obličej, ale muž ji srazil na zem a tloukl ji dál. Všichni se odvraceli, koneckonců takové jednání nebylo zase tak neobvyklé. Káťa si přitiskla ruku na ústa. Kníže Malinin chvíli scénu pozoroval, a pak se vydal k muži. Ten si až podle stínu, který přikryl naříkající ženu, všiml, že někdo přišel. Vzápětí zvedl hlavu a dostal ránu pěstí, která ho srazila na zem. Stěpan vytrhl nedeleko stojícímu koňskému handlíři z ruky bič a bezhlavě se vrhl na muže, který se pokoušel vsát. Rány bičem pršely na jeho hlavu a zanechávaly krvavé šrámy v jeho obličeji. Káťa byla jako ochromená, teprve po chvíli se rozběhla a chytila Stěpana za ruku.
„Nechte toho, vždyť ho umlátíte.“ Stěpan konečně přestal a rozkročil se nad mužem. Káťu jakoby vůbec nevnímal.
„Zasloužil by sis mnohem víc napráskat. Pamatuj si, ještě jednou vztáhneš na svoji ženu ruku a postarám se o to, aby sis nevydělal už ani jediný rubl, to si pamatuj.“ Muž ho vyděšeně pozoroval. Z rozseknutého obočí se mu valila krev a stékala po tváři.
Po těchto slovech se Stěpan otočil a odešel. Šokovaná Káťa tam zůstala stát. Nechápala to. Kníže se nikdy nikoho nezastával, a teď najednou zbičuje muže kvůli tomu, že bije svou ženu. Stěpan Malinin pro ni zůstával velkou záhadou.
Káťa se konečně vzpamatovala ze šoku. Muž stále ještě ležel na zemi a zmlácená žena přerývaně vzlykala. Spousta lidí stála opodál a mlčky se dívala. Někteří si mezi sebou něco špitali, jako kdyby nikdo nechtěl mluvit nahlas. Ale během pár minut po odchodu knížete Malinina se život na tržišti vrátil do starých kolejí. Obchodníci zase nabízeli zboží a kolem stánku se kupili zvědaví zákazníci. Ale Káťa cítila, že se o dnešní události a zejména o chování knížete Malinina bude ještě dlouho mluvit. Muž se pomalu zdvihl ze země a vrátil se zpět ke svému zboží. Ale Káťa si dobře všimla, jak se nejistě rozhlíží kolem sebe. Zřejmě se bál, aby se rozzuřený kníže nevrátil. Ale o tom pochybovala. Kníže Malinin vypadal hodně rozrušeně a Káťa si byla téměř jistá, že se na tržišti již neobjeví. U stánku zmláceného klenotníka se začali objevovat kupci, ale dívka věděla, že většinu z nich tam přitáhla zvědavost. Chtěli si prohlédnout, jaké škody napáchaly dobře mířené rány bičem. Žena se mezitím také zvedla a nesměle se podívala kolem sebe. Pak se vrátila ke stánku po bok svého muže. Káťa to nechápala. Po tom, jak se k ní zachoval a ona dělala, jako by se nic nestalo.
Ale ti dva ji teď nezajímali. Mnohem víc ji zajímal kníže.
Stěpan netrpělivě rozrazil dveře salonu. Zamířil rovnou k ozdobnému stolku, na kterém stály rozličné lahve s jeho oblíbenými nápoji. Nečekal na nic a otevřel láhev vodky. Ta na něj zabírala nejúčinněji. Nalil si plnou sklenici a naráz ji vypil. Alkohol ho uvnitř těla začal rozpalovat tak, že si myslel, že snad shoří v jednom plameni. Ale i tentokrát, jako už i tolikrát předtím, se nic nestalo. Za chvíli mu vodka už jen příjemně rozehřívala tělo. Zavřel oči. Kýžená úleva se konečně začala dostavovat. Alkohol byla spolehlivá pomoc, jak vrátit minulost tam, kam patřila. Hluboko na dno jeho duše, odkud se vynořovala jen velmi zřídka. A pokaždé, když se vynořila, poslal ji s pomocí alkoholu zase zpátky. Tak to fungovalo vždycky. Dělal to tak od doby, kdy zjistil, že to funguje. Nechtěl o ničem přemýšlet. Myšlenky mučily a ubíjely. Chtěl jen pít. Pomalu položil skleničku a zpátky na stůl a sáhl po láhvi. Sklenice se znovu začala plnit čirou, bezbarvou tekutinou. Konečně byla zase plná. Stěpan ještě chvíli stál a díval se kamsi do prázdna. Pak opět sáhl po sklenici a pevně ji sevřel v ruce. Tentokrát již nespěchal. Upíjel tekutinu pomalými, dlouhými doušky.
Káťa seskočila z koně před domem knížete Malinina. Nedaleko něj, na začátku zahrady, se klidně pásl Stěpanův kůň. Nebyl odstrojený, kníže zřejmě sesedl a nechal koně svému osudu. Ani nezavolal štolbu. To všechno Kátě říkalo, že se asi stalo něco opravdu vážného. Schody k hlavnímu vchodu brala po dvou a sukni si přidržovala oběma rukama. Hlavní dveře byly otevřené. To už dívka téměř běžela. Marně přemýšlela, kde by kníže mohl být. V jeho domě byla všeho všudy dvakrát. Rozhodla se, že se podívá nejdřív v přízemí. Bylo jí jedno, co by na to řeklo služebnictvo, kdyby ji viděli, jak zběsile pobíhá po domě jejich pána. Nic z toho ji nezajímalo. Běžela dlouhou chodbou po měkkém zeleném koberci a střídavě nahlížela do dveří a obou stranách chodby. Pak si všimla, že poslední dveře po pravé straně jsou otevřené. Rozběhla se tam. Na prahu místnosti se prudce zastavila. Kníže Malinin stál u okna a právě dopíjel jakousi tekutinu. Podle otevřené lahve na stolku hádala, že to bude zřejmě vodka. Neslyšel ji přiběhnout, měkký koberec utlumil klapot jejích podpatků. Prozradil ji až přerývaný dech. Utažená šněrovačka jí bránila nadechnout se tak, jak potřebovala. Kníže se prudce otočil. V jeho očích zahlédla záblesk zloby, nebyl rád, že ho někdo ruší. A co bylo horší, ta zloba nemizela ani když zjistil, že tím, kdo ho vyrušil, je ona. Srdce se jí sevřelo. Výraz knížete byl nepřátelský, tak ho neznala. Zřejmě měla poprvé možnost poznat tu tvář knížete, které se všichni kolem něj báli.
Když ji uviděl, nebyl rád, že ji vidí. Ale udržel se a nezačal na ni křičet, tak jako by začal křičet na kohokoli jiného, na správce, na služebné. Udržel se a neřekl jí, ať vypadne, že chce být sám.
„Co tady děláte, baronko?“ jeho hlas byl neobvykle temný.
„Chtěla jsem vědět, jestli jste v pořádku,“ odpověděla mu.
„To je od Vás laskavé, ale nic mi není,“ odpověděl na půl úst. „A teď prosím běžte.“
„No tak, otoč se a běž,“ řekl v duchu. „Nechci, abys tu teď byla. Teď ne.“
„Vypadal jste rozrušeně. Stalo se něco?“
„Kromě toho, že jeden muž ztloukl svou ženu, tak ne. A teď už jděte, Ekaterino,“
„Nevěřím Vám,“ odpověděla mu pevně. „Něco se stalo. Proč jste odešel? A proč teď pijete? Na co se snažíte zapomenout?“
„Vůbec na nic. Hledáte záhady tam, kde nejsou. A teď už jděte.“ řekl ostře.
„Děláte sám to, co jste nechtěl abych dělala já. Pijete, abyste na něco zapomněl. Má to něco společného s tou ženou?“
„S jakou ženou?“ podíval se na ni podezíravě.
„S tou ženou, kterou jsem odsud tehdy viděla odjíždět.“ Káťa netušila, jakou bouři svými slovy vyvolá. Stěpan se na ni chvíli díval, a pak se výraz jeho tváře změnil.
„Přestaňte se šťourat v mém životě, slyšíte? Nechte mne na pokoji. Do mého života Vám vůbec nic není!“
„Já..“ Káťa se na něj nejistě dívala. Tak rozzuřeného ho ještě neviděla.
„Tak vypadnete konečně? Nebo Vás o to mám žádat ještě stokrát! Lituji dne, kdy jsem Vás pustil do svého života, slyšíte.“
Káťa se mlčky otočila a rozběhla se pryč. Co se to s ním jen stalo? Proč na ni tak křičel? Ani netušila, jak se jí podařilo doběhnout ke svému koni. Vyšvihla se do sedla a tryskem vyrazila pryč. Po tváři jí stékaly slzy.
Když Káťa zmizela, Stěpan si uvědomil, co vlastně udělal.
„Kruci,“ zaklel. Sklenice se roztříštila o krbovou římsu. Kníže se vzápětí rozběhl za Káťou. Když vyběhl ven, po dívce už nebylo ani památky. Jeho kůň byl stále ještě nedaleko hlavního vchodu. Vyšvihl se do sedla a kopnul ho do slabin. Za chvíli už se hnal příjezdovou alejí pryč od domu. Když z ní vyjel, spatřil v dálce Káťu, jak se na koni řítí přes louku a vydal se za ní.
Sergej byl na cestě na panství Boroninových. Chtěl si konečně promluvit s Michailem o jeho vztahu k Lee. Když opustil lesní cestu a vyjel na louku oddělující panství Boroninových od panství knížete Malinina, všiml si něčeho zvláštního. Přes louku se směrem k němu hnal vysokou rychlostí kůň a v jeho sedle byla dívka. Sergej během chvíle poznal Káťu. Za terénním zlomem se mezitím objevil další jezdec, který jel za ní. Sergej přitáhl svému koni uzdu a snažil se postřehnout, co se děje.
Ale neměl čas. Kátin kůň klopýtl a zřítil se k zemi. Dívka přeletěla přes jeho hlavu a zůstala bezvládně ležet na zemi. Segej okamžitě vyrazil k ní. Cestou k ní minul jejího koně, který vstal a s řehtáním prchal směrem k lesu. Sergej seskočil ještě za běhu. Neztrácel čas zastavováním koně. Během okamžiku byl u Káťi. S ulehčením poznal, že je na živu. Pokoušela se nadzvednout, ale byla viditelně otřesená.
„Ekaterino,“ přiklekl k ní. Zdálo se, že ho nevnímá.
„Ekaterino, co Vás bolí?“ Dívka na něj konečně upřela pohled. Vzápětí uslyšel dusot. A během chvíle se u nich objevil kníže Malinin.
„Co je jí?“ jeho tvář byla stažená strachem. Když viděl, jak Káti kůň klopýtl, měl hrozný strach. Ještě nikdy v životě se tak nebál. Dobře věděl, že pád v tak vysoké rychlosti mohl skončit dívčinou smrtí.
„Nevím,“ odpověděl mu Sergej. „Je v šoku.“
„Ejkaterino,“ promluvil znovu na dívku. „To jsem já, Sergej. Co Vás bolí?“
Sergeji,“ Káťa začala konečně reagovat. „Nechápavě se dívala do jeho tváře. Co se stalo?“
„Spadla jste z koně,“ řekl jemně. „Potřebuji, abyste mi řekla, co Vás bolí.“
„Nevím,“ odpověděla a začala si sedat. Mladý kníže ji opatrně podepřel.
„Hrozně se mi točí hlava,“ řekla vzápětí. „Mám pocit, že budu zvracet.“
„Vzápětí se otočila od knížete. Žaludek se jí zvedl a nešlo to zastavit.“
„Máte šátek?“ otočil se Sergej na Stěpana, zatímco Kátě opatrně přidržoval hlavu.
„Tady,“ Stěpan sáhl do kapsy a podával mu bílou tkaninu. Sergej Kátě pomohl otřít ústa.
„Jak je Vám?“ zeptal se.
„Mám pocit, že mi asi praskne hlava,“ odpověděla mu.
„Pojedu pro kočár. Na koni ji v tomhle stavu vézt nemůžeme. Může být zraněná,“ řekl Stěpan.
„Pošlu taky pro doktora. Počkejte tu s s ní.“ Než Sergej stačil odpovědět, byl už kníže Malin v sedle a ujížděl pryč.
