Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lea - Kapitola 26-30

24. 8. 2008

Kapitola XXVI.

 Slunce příjemně hřálo. Bylo ještě teplo, přestože listí stromů už pomalu začínalo hrát všemi barvami. Ekaterina seskočila z koně před venkovským sídlem Budjanských. Růžová budova vypadala útulně a přívětivě. Káťa si vzpomněla na doby, kdy sem s matkou jezdily. Přišlo jí to tak dávno. Matka popíjela čaj s knížetem a kněžnou v zahradním altánku a ona si hrávala s Leou a jejími bratry. Později dětské hry nahradilo povídání s Leou a s oběma bratry Káťa vždy jen prohodila pár zdvořilostních frází.
„Dovolíte?“ vysoký světlovlasý sluha ji vytrhl ze vzpomínek.
„Jistě,“ usmála se Káťa mechanicky a podala mu uzdu svého koně. Sluha si to vzápětí zamířil k nedalekým stájím.
„Ahoj, Káťo,“ Lea s vykasanými sukněmi sbíhala po schodech vstříc své kamarádce. Dívce se něco otřelo okolo nohy.
„Agare, ty si na mne pamatuješ?“ Káťa přátelsky pohladila huňatého psa po hlavě.
„Samozřejmě že si tě pamatuje. Není to ani rok, co jsi tu byla naposledy. Jsem moc ráda, že jsi přijela. Často jsem si na tebe vzpomněla, měla jsem ráda ty naše pravidelné dýchánky.“ Obě dívky kráčely po schodech k vstupním dveřím. „Vždycky jsem si s tebou ráda povídala. Ty jsi byla jediná, která neustále nechtěla řešit nové šaty, šperky, účesy a milostné romány.“
„V tomhle jsme asi obě divné, viď,“ usmála se na ni Káťa. „Moje matka mi neustále říkala, že jsem měla být spíš chlapcem.“
„Ano. Ta moje pro změnu nenáviděla moje vyjížďky a toulky po okolí. Vždycky říkala, že by se takhle dobře vychovaná mladá šlechtična nikdy neměla chovat. Neustále se bála, že přijdu o pověst a nikdy se nevdám.“ Obě dívky se vesele rozesmály.
„Myslím, že jsme si v mnohém podobné,“ řekla Lea Kátě.
„Leo, moc si vážím tvého pozvání na oběd,“ zvážněla Káťa. „Ale nevím, jestli si tím neuškodíš. Poslední dobou jsem ústředním námětem všech drbů celého újezdu, nechtěla bych, aby lidé takhle probírali i tebe.“
„O tom už jsme spolu mluvily, Káťo,“ řekla naléhavě Lea. „Ať si lidé říkají co chtějí. Pokud Alexandru Lubjackou baví šířit klepy, ať v tom pokračuje. A pokud ostatní baví je poslouchat, ať poslouchají. Já si myslím, že tady v újezdu je spousta lidí, kteří by si měli zamést před vlastním prahem dřív, než začnou urážet někoho jiného. Pusť to z hlavy, Káťo, nemá cenu se těmi jedovatými řečmi zabývat. A už o tom nechci nic slyšet.“ Lea konejšivě položila dlaň své ruky na tu Kátinu.
„Děkuji ti. Tohle ti nezapomenu. Jsi jediný člověk, který se ke mně neotočil zády.“

„Vždycky jsme byly kamarádky,“ usmála se na ni Lea. „Snažila ses mi pomoci, když zemřeli moji rodiče. Byla jsi první člověk, který mi nabídl pomoc. Ale dost už. Pojďme se bavit o něčem jiném. Jak zvládáš chod panství?“
„Snažím se tím prokousat. Ale musím se přiznat, že mi to zatím moc nejde,“ Káťa si zamyšleně pohrávala s růží ve váze. „Vlastně mám pocit, že se nikdy nenaučím pracovat s účetními knihami. Kníže Malinin mi to vysvětloval už asi třikrát a pořád se v tom moc nevyznám. Obdivuji jeho trpělivost, já bych sebe za žačku mít nemohla.“
„Kníže Malinin ti pomáhá?“ zeptala se Lea překvapeně.
„Ano. Vypadá to, že tě zaskočila.“
„No... Vlastně si nějak neumím představit knížete Malinina v roli udatného zachránce, který pomáhá bezbraným ženám,“ řekla cynicky Lea. „Vlastně si myslím, že on jejich slabosti dokáže obratně využít. Měla by sis na něj dávat pozor.“
„To jsem si také myslela, Leo. Vždycky, když se přede mnou vyslovilo jméno Malinin, myslela jsem si že jde o bezpáteřního ničemu a svůdníka, kterého nezajímají city jiných. Ale později, když jsem ho trochu poznala, musela jsem změnit názor. Jistě, kníže nikdy nebude jemný citlivý muž, který zahrnuje ženu lichotkami. Naopak. Je hrubý, někdy neurvalý a o citlivosti občas nemůže být ani řeč. Vlastně musím přiznat, že jsem většího hrubiána nepoznala,“ usmála se Káťa a podívala se na svoji kamarádku. „Ale přesvědčila jsem se, že je to člověk, který je v každé situaci upřímný a přímý. Na nic si nehraje. A to je to, co mi vyhovuje. Vím, že mi vždy říká to, co si myslí.“
„Vypadá to, že Vás kníže úspěšně lapil do svých sítí, že, Ekaterino!“
Káťa sebou trhla. Mezi dveřmi, v tmavém obleku a s rukama založenýma na prsou, stál Sergej Budjanský.
“Jak se to chováš, Sergeji,“ obořila se na něj jeho sestra. „Zaprvé, nesluší se poslouchat cizí rozhovory, zadruhé, kde zůstalo tvoje vychování?“
„To je v pořádku, Leo,“ usmála se na ni Káťa, a pak si založila ruce na prsou. „Zdá se, že tvůj bratr si na mne už svůj názor udělal.“
„Nebavíme se tady o mém názoru na Vás, baronko,“ Sergej pomalu přistoupil k dívce. „Ale o udatném knížeti Malininovi. Bohužel, Váš názor ohledně tohoto pána nesdílím. Mám na něj zcela jiný názor. Myslím, že je Malinin slizký jako had. Buhví, jakou hru to s Vámi hraje.“ Sergej si nevšímal své sestry, která na něj zpoza Kátiných zad zoufale gestikulovala, aby přestal.
„To je Váš názor, kníže. A já ho plně respektuji. Dovolte mi ale, abych Vás upozornila, že knížete vůbec neznáte.“
„Narozdíl od Vás, že?“ štiplavě podotkl Sergej.
„Sergeji,“ Lea tentokrát na svého bratra zvýšila hlas.
„Ano, narozdíl ode mne,“ křečovitě se usmála Káťa.
„Aha, tak když ho tak dobře znáte, možná mi vysvětlíte, proč mne nechal po smrti mých rodičů odvelet na Kavkaz!“
„Cože?“
„Vidím, že jste překvapená. Kníže k Vám zřejmě není až tak otevřený. No ano, v době kdy bylo potřeba abych se staral o svého bratra a sestru a o rodinné panství, tak mi zařídil báječný výlet, který mohl být zároveň mým posledním. Můžu Vám říct proč to udělal, když se Vám s tím zapomněl svěřit. Chtěl se dostat k mé sestře, tak se mne potřeboval zbavit.“
„To jsem nevěděla,“ řekla Káťa.
„To je s podivem, když poslední dobou tak urputně vystupujete v roli jeho obhájce.“
„Leo, omlouvám se, ale myslím, že ten oběd u Vás nebyl moc dobrý nápad. Když mne budeš chtít vidět, budeš vítaný. Tvůj bratr mi dal jasně najevo, že mne tu nevidí rád, tak mu tu nebudu překážet. Zdá se, že i on patří k těm lidem, kteří si rádi hodí kamenem,“ Sergej sebou trhl. Káťa se na něj vůbec nedívala, ale z celého jejího postoje čišelo jakési zvláštní pohrdání. Uvědomil si, že přestřelil.
„Ekaterino ..., ale Káťa ho už neposlouchala. Zamířila ke dveřím, kde se málem srazila s Ivanem. Lein mladší bratr ji nechápavě pozoroval jak rychle odchází, aniž by odpověděla na jeho pozdrav.
Lea vrhla vražedný pohled na Sergeje. „O tom si promluvíme,“ procedila mezi zuby a rozběhla se za Káťou.
„Co se tu stalo?“ zeptal se Ivan nechápavě. Sergej neodpověděl a s prásknutím dveřmi odešel do své pracovny.
„Občas je to tu jako v blázinci,“ povzdechl si Ivan. „Ale hladovět kvůli Vám nehodlám, bratříčku a sestřičko,“ dodal a zamířil do jídelny.

Lea doběhla ke Kátě právě ve chvíli, kdy se chtěla vyšvihnout do sedla svého koně.
„Káťo, počkej. Prosím, takhle nemůžeš odjet. Nevím, jak bych se ti omluvila. Můj bratr se choval jako naprostý pitomec, ani nevíš, jak se za něj stydím.“
„Leo, tím se netrap. Za svého bratra nemůžeš. Prostě na mne má jiný názor než ty. Má na to plné právo. Ale to co se stalo nijak neovlivňuje vztah mezi námi. Vím, že jsi moje přítelkyně. Ale ten společný oběd by nebyl dobrý nápad. Necítila bych se společně se Segejem u jednoho stolu dobře. Promiň.“
„Jistě, to chápu,“ přikývla smutně Lea.
Co kdybys někdy přijela na oběd nebo na čaj ke mně.“ Navrhla Káťa.
„Moc ráda,“ přikývla Lea.
„Domluveno." Káťa se vyšvihla do sedla svého koně a zamířila pryč. Zuřivě kopala svého koně do slabin a do očí se jí draly slzy. Sergejova slova ji ublížila a ponížila. Nechápalo to. Vždycky spolu dobře vycházeli.
"Proč na ni tak rychle změnil názor?"
Lea se smutně dívala za odjíždějící kamarádkou.


Lea rozrazila dveře do bratrovy pracovny. Vypadala jako rozzuřená divoká kočka. Ze zelených očí šlehaly blesky. Dveře se za ní zavřely s hlasitým prásknutím. Váza, stojící na římse krbu, se povážlivě zakymácela. Lea se opřela rukama o desku stolu. Sergej v takovém stavu svou sestru ještě neviděl. Položil si ruce na desku pracovního stolu a čekal, co přijde.

„Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat? Choval jsi se jako naprostý neurvalec. Káťa je moje kamarádka a ať už si o ní myslíš cokoli, budeš ji respektovat. Nebo jsem snad já urážela některé tvé kamarády? Nějaké z těch hospodských povalečů, které jsi sem před tehdy lety přivezl na víkend?“
„Leo,“ Sergej byl v šoku. Takhle s ním jeho sestra ještě nikdy nemluvila.
„Co se na mne tak díváš? Myslíš, že jsem z nich byla nadšená? Dívali se na mne jako hladoví psi. Alkohol z nich táhl na několik metrů. Ani otec s matkou z nich nebyli nadšení. A řekl někdo z nás jediné slovo? A ty tady budeš urážet Káťu, dívku kterou znáš odmalička, se kterou jsi si hrával jako dítě, které nedávno zemřela matka, a ke které se všichni otočili zády. Jsi zbabělec. Káťa se nemůže bránit. Kdybys takhle mluvil s někým, kdo má kalhoty, mohl by sis hledat sekundanta. Takže teď mne dobře poslouchej. Buď se Kátě omluvíš, nebo s tebou už nepromluvím jediné slovo. Je to jasné?“
Lea nečekala na odpověď, zmizela za dveřmi a nechala šokovaného Sergeje o samotě.

Stěpan seděl před krbem, upíjel vodku a zamyšleně se díval přes okraj broušené sklenice do plamenů. Z přemýšlení ho vytrhlo tiché vrznutí dveří.
„Ty?“ řekl překvapeně.
„Ano já,“ příjemný ženský hlas se rozlehl místností.
„Proč jsi přijela?“
„Chtěla jsem vědět, jak se máš. Poslední dobou si o tebe dělám starosti.“
„A kdy si je neděláš?“ řekl hořce.
„Stěpane prosím,“ vzala ho za ruku. „Musíš už konečně přestat vinit sám sebe.“
„Neměla jsi jezdit,“ řekl aniž se na ni podíval. „Řeknu služebným aby ti připravily pokoj a něco k jídlu. Ale nezůstávej tu dlouho, prosím. Doufám, že už se neuvidíme. Pozdravuj doktora.“ Neznámá osaměla.
Pomalu si setřela slzy kanoucí po tvářích. „Když už mne konečně přestaneš nenávidět Stěpane? A kdy přestaneš nenávidět sebe!“ Zašeptala do ticha místnosti.

 
Kapitola XXVII.

 Káťa seskočila z koně před rozlehlým venkovským sídlem knížete Malinina a vešla po schodech dovnitř. Ve vstupní hale ji přivítal překvapený správce. Z jeho výrazu Káťa usoudila, že kočí, který je tehdy se Stěpanem odvážel k nim na panství, skutečně nikomu nic neřekl. Musela se usmát tomu, jak se knížete všichni bojí. Správce ji poprosil, aby počkala v přijímacím salonku a šel do knihovny za svým pánem. Káťa se zvědavě rozhlížela po místnosti. Vypadala útulně, stěny vytapetované květinovými tapetami, zeleně čalouněný nábytek a ve výklenku u okna stála obrovská malachitová váza plná květin. Celá místnost působila nesmírně vkusným a útulným dojmem.
„Prosím následujte mne, baronko, kníže Vás přijme,“ na prahu místnosti stál správce. Káťa si všimla, že se na ni dívá zvláštním, vyděšeným pohledem. Prošli vstupní halou a potom pokračovali dlouhou chodbou, až se zastavili před těžkými dubovými dveřmi. Správce obřadně rozevřel obě křídla.
„Baronka Ekaterina Nikolajevová, milosti,“ uvolnil Kátě cestu do místnosti. Dívka vešla dovnitř. Dveře se za ní neslyšně zavřely a celá místnost se ponořila do ticha. Dívčiny oči si jen pomalu zvykaly na šero, do kterého byl celý pokoj ponořený. Jednu chvíli si dokonce myslela, že je v místnosti sama, když v tom si všimla postavy, sedící v mohutném křesle u krbu.
„Kníže?“ zeptala se nejistě.
„Jen pojďte dál, Ekaterino,“ uvítal ji známý hlas. Dívka se konečně uvolnila, i když stísněného pocitu, který měla od příchodu do místnosti, se zbavit nedokázala.
„Proč si neroztáhnete závěsy? Vypadá to tu jako v hrobce.“
„Takhle je to lepší,“ odpověděl jí Stěpan z hloubi místnosti.
„To si nemyslím,“ Káťa popošla k oknu a energicky roztáhla závěsy. Ostré raní světlo zalilo celou místnost. Kátě se otočila směrem ke Stěpanovi a ztuhla. Kníže vypadal příšerně. Vedle křesla se povalovaly dvě prázdné skleněné lahve a převržená broušená sklenka. Její obsah skončil na parketách, z čehož Káťa usoudila, že Stěpan musel včera usnout v křesle, úplně opilý s plnou sklenicí v ruce. Její domněnka se potvrdila ve chvíli, kdy k němu popostoupila o krok blíž a ucítila pronikavý pach vodky.
„Co si mne tak prohlížíte? Ještě jste neviděla někoho s pořádnou kocovinou?“ řekl ostře.
„Jistě že ano,“ odpověděla mu neutrálním tónem. „Naposledy sama sebe, ale na to si bohužel nepamatuji. Ve stavu, v jakém jsem byla, mi pohled do zrcadla jaksi nezajímal,“ trpce se usmála při vzpomínce na svoji příhodu s alkoholem a skleněnými střepy.
Stěpan se musel proti své vůli zasmát, ale vzápětí si dlaněmi pevně stiskl spánky. Tu příšernou bolest hlavy následující po každé propité noci prostě nesnášel.
Káťa se rozhlédla kolem sebe a všimla si karafy s vodou na mahagonovém stolku nedaleko krbu. Popošla k němu a nalila plnou sklenici vody, kterou pak podala Stěpanovi.

„Děkuji, baronko,“ vděčně se po ní natáhl.
Káťa se opřela o hranu stolu stojícího naproti křeslu a nespouštěla oči ze Stěpana. Měl rozcuchané vlasy, rozepnutou košili nedbale zastrkanou do kalhot, na tváři rašící strniště a oči podlité krví.
„Vypadáte příšerně,“ zkonstatovala.
„Díky za upozornění, baronko,“ ušklíbl se. „Ale to vím sám.“
„Myslím, že bych Vám taky měla schovat všechny lahve, tak jak jste to udělal Vy v našem domě.“
„To se opovažte.“ Střelil po ní výhružným pohledem.
„Udělal jste mi přednášku a sám pijete jako zjednaný.“ Pokračovala nemilosrdně Káťa.
„udělal jsem Vám přednášku, protože z vlastní zkušenosti vím, že pití je dobrý pomocník a zlý pán. Ale o tom jste se už přesvědčila, má krasná baronko. A pak, pít se musí umět.“
„Nezdá se mi, že byste to uměl,“ odpověděla mu Káťa. „Pustím sem trochu vzduchu, ať se to tu vyvětrá,“ otevřela okno. Při letmém pohledu ven si všimla, že před hlavním vchodem stojí velký černý kočár a očí. Měla pocit, že kočího už někde viděla. No jistě, stejným kočárem přece přijel tehdy doktor Novikov, aby prohlédl její matku. Z hlavních dveří domu vyšla štíhlá, vysoká žena v tmavě modrých šatech. Ekaterina jí neviděla do obličeje, byla od ní příliš daleko. Na hlavě měla tmavý klobouk. Kočí jí úslužně otevřel dvířka kočáru a pomohl jí nastoupit.
„Co tam tak pozorujete?“ za zády se jí ozval Stěpanův hlas.
„Měl jste návštěvu?“ zeptala se ho Káťa.
Stěpan se rozmrzele obrátil zpět do nitra místnosti. „Dá se to tak říct,“ odpověděl neochotně.
„Vypadá to, že jste z té návštěvy neměl moc velkou radost.“ Zkoumavě se na něj podívala.a rukou se opřela o rám okna.
„Ne všechny návštěvy musí být nutně vítané,“ odpověděl jí lakonicky.
„Kdo byla ta žena?“
Pozoroval ji, jak se jí ranní slunce odráží ve vlasech. Její otázka ho nepotěšila.
„Jste dnes až příliš zvědavá, Ekaterino,“ řekl rozzlobeně.
„A Vy jste dneska příšerně nesnesitelný,“ odsekla mu. „Půjdu požádat služebné, ať Vám připraví vodu na umytí a sejdeme se v jídelně,“ řekla ještě přes rameno.
„Nevěděl jsem, že víte, kde mám jídelnu,“ řekl se zdviženým obočím.
„Nevím. Ale myslím, že se zvládnu zeptat,“ s těmi slovy zmizela za dveřmi.
Stěpan se musel proti své vůli usmát. Občas na sebe byl pěkně naštvaný, že tuhle prostořekou éterickou světlovlásku vůbec pustil do svého života.

Káťa seděla u jídelního stolu a po očku pozorovala Stěpana, jak do sebe s přemáháním souká horký zeleninový vývar. Ale po pár soustech napjatý výraz v jeho tváři povolil a vypadalo to, že se snaží tvářit, že se při každém soustu přemáhá už jen proto, aby nemusel připustit, že to není tak hrozné. Ke stolu přišel elegantně oblečený, v tmavém obleku s vázankou, dokonce si pečlivě oholil tvář. Káťa na sobě nedala znát překvapení, i když čekala, že její snahu o jeho zušlechtění bude spíš ignorovat. Služebné okolo nich chodily po špičkách a brzy se ztratily. Káťa si ale stačila všimnou jejich udivených a zkoumavých pohledů.
„Nebylo to tak hrozné, že?“ řekla, když Stěpan odložil lžíci.
„Musím přiznat, že nemáte špatné nápady. Jak jste na to přišla?“
„Otec chodíval každý pátek hrát karty. Občas se vracel v podobném stavu, v jakém jsem našla dnes já Vás. Matka mu vždycky každé ráno poté nechala připravit zeleninový vývar, bylo to to jediné, co můj otec dokázal sníst aniž by se mu udělalo špatně.
„ Takže tohle je něco jako rodinná moudrost.“
„Tak nějak,“ přikývla.
„Neřekla jste mi, proč jste přijela. Pochybuji, že by jste se přijela podívat, jak se mi daří. Zdvořilostní návštěva by počkala na odpoledne.“
„To máte pravdu. Přijela jsem se Vás na něco zeptat. Je pravda, že jste nechal poslat Sergeje Budjanského na Kavkaz?“
„Aha,“ řekl Stěpan a odstrčil od sebe talíř se zbytkem vývaru. „Vidím, že oběd u Budjanských byl včera asi hodně zajímavý.“
„Kdyby nějaký oběd byl, tak možná,“ odpověděla Káťa. „Bohužel k němu nedošlo. Kníže Budjanský mi dal jasně najevo, že je mu moje přítomnost nepříjemná. Protože on se podle všeho také nechal ovlivnit Alexandřinými výmysly a myslí si, že jsem Vaše milenka. Náležitě mi zdůraznil, že si na Vás mám dávat pozor, protože jste podle něj pěkný mizera.“
„Měla byste ho poslechnout, Ekaterino,“ řekl Stěpan s vážnou tváří. „Kníže to s Vámi myslí dobře. To, že se pohybujete v mojí blízkosti nijak neprospívá Vaší pověsti, baronko.“
„Takže bych se na Vás kvůli tomu měla vykašlat. Vždycky jste mi pomáhal a já moc dobře vím, že nejste takový ničema, jak se o Vás tvrdí.“
„Usnadním Vám to, Ekaterino,“ řekl Stěpan unaveně. „Sergej Budjanský Vám řekl pravdu. Skutečně jsem ho nechal poslat na Kavkaz.
„Proč?“ zeptala se ho šokovaně. „Abyste měl volnou cestu k Lee?“
„Přesně tak,“ přikývl, ale do očí se jí nepodíval. Bylo mu jedno, co si většina lidí myslí o jeho chování, ale u Ekateriny mu to tak docela jedno nebylo.
„Jak jste to mohl udělat? Lea přišla o rodiče, její mladší bratr byl zoufalý, potřebovala ho tu.“
„Vidíte, baronko,“ Stěpan se na ni konečně podíval. „Možná byste měla konečně začít věřit všem těm, co Vám tvrdí, že jsem mizera. Protože já jím skutečně jsem. Nikdy mi na nikom nezáleželo a ani záležet nebude. Žiji si svůj pohodlný život, podle vlastních představ, podle vlastních pravidel. Chovám se tak jak chci a je mi jedno, jestli moje chování někomu ublíží nebo ne. Terorizuji svoje služebnictvo, už jste si jistě všimla, jak se přede mnou třesou strachy.. Svádím vdané ženy a pak klidně přijímám výzvy jejich manželů na souboj, protože vím, že nikdy neprohraji. Jsem sobec a lump, Ekaterino, takže pokud máte jenom špetku rozumu, přestanete se se mnou stýkat.
Káťa se na něj nevěřícně dívala. Podle všeho jí o sobě říkal pravdu. Skutečně byl takový. Ale to nedávalo smysl. Tenhle popis neseděl na muže, který ji vytáhl z lesní tůně, který poslal pro lékaře, aby prohlédl její matku, který zaplatil dluhy jejího otce, a který jí pomohl znovu najít sílu žít. Dívala mu se obličeje. Výraz jeho tváře byl neproniknutelný, jako obvykle, ale Káťa si s překvapením uvědomila, že už v jeho tváři trochu dokáže číst. Jeho oči byly smutné,
ve skutečnosti nechtěl, aby zmizela z jeho života. Říkal to jen proto, aby ji chránil, uvědomila si s úžasem. Chtěl ji ochránit před lidskými klepy a problémy, které by si způsobila tím, kdyby se s ním nepřestala stýkat. Otočil se a chtěl odejít.
„Tak snadno to s Vámi nevzdám,“ řekla tiše. Zastavil se, jako kdyby za sebou uslyšel výstřel z pušky. Ale nepodíval se na ni.
„Vím, že jste mi řekl pravdu. A také vím, že jste zřejmě skutečně sobec, který myslí většinu času jen na sebe. A také vím, že jste v životě udělal spoustu věcí, za které byste možná zasloužil odsouzení. Ale také vím, že jste člověk, který je schopen citů. A když je někdo schopný citů jako je soucit, lítost nebo náklonnost, není ještě pozdě. Nejste tak zlý, jak o sobě tvrdíte, tím jsem si jistá. Kdybyste byl, bylo by Vám jedno, co se mnou bude. Proč tohle děláte? Proč chcete, aby si o Vás všichni mysleli jen to nejhorší. Aby Vás nenáviděli? A proč máte pocit, že si všechnu tu nenávist a nevraživost okolí zasloužíte. Proč, kníže?“ V jejích očích se objevily slzy.
„Brzy se uvidíme,“ řekla a zamířila ke dveřím. „A nesnažte se mi vyhýbat, není snadné se mne zbavit.“
„Když odešla, Stěpan ještě dlouho stál bez hnutí v místnosti.“

Káťa zamyšleně procházela chodbou do svého pokoje, když si všimla, že jí spěchá naproti Táňa.
„To je dost že jdete, slečno!“ zahartusila netrpělivě. „Máte návštěvu. Čeká na Vás už hodinu.“
„Kdo to je, Táňo?“ zeptala se překvapeně Káťa.
„Kníže Budjanský.“

 
Kapitola XXVIII.

 „Kníže Budjanský je tady?“ zeptala se Káťa užasle.
„Přesně tak,“ usmála se Taťána.
Výborně. Tak to abych doufala, že má lepší náladu než včera,“ řekla dívka spíš sama pro sebe než pro Taťánu. Nedalo se nic dělat. Jednou se Sergejovi postavit stejně musela, tak proč nekousnout do kyselého jablka hned. Káťa se energicky otočila a vydala se po chodbě ke dveřím salonu. Stiskla kliku a rychle otevřela. Vrznutí mohutných dubových dveří přerušila dutá rána. Mezerou mezi dveřmi a rámem Káťa okamžitě poznala, co tu ránu způsobilo. Vyděšeně si přitiskla ruku na ústa. Těžké masivní dveře se totiž srazily s hlavou zrovna odcházejícího knížete Budjanského.
Sergej se zapotácel. Chvíli byl v šoku, vůbec netušil, co se vlastně stalo. Teprve po chvíli se mu z mlhy jeho vlastního pohledu začala vynořovat masivní stěna dveří a z pozdálí k němu dolehl Kátin hlas.
„Sergeji, nestalo se Vám nic?“ Káťa vyděšeně přistoupila k Leinu bratrovi, zrovna ve chvíli, kdy se znovu zapotácel. Měla strach, že upadne, tak ho podepřela a doufala, že se na ni neskácí.
„Opřete se o mne,“ řekla jemně. Viditelně otřesený Sergej ji chytil jednou rukou za ramena a druhou si s bolestným zasyknutím přitiskl na levou polovinu čela.
„Můžete jít?“ zeptala se ho Káťa.
„Myslím, že to zvládnu,“ odpověděl jí Sergej zastřeným hlasem. Káťa ho pomalu odvedla ke křeslu a pomohla se mu posadit.
„Jak je Vám?“ zeptala se ho a vyděšeně se dívala do jeho pobledlé tváře.
„Už je to dobré, vážně,“ řekl nepřesvědčivě. „ Můžu být rád, že mám tak tvrdou hlavu. Jinak bych skončil na podlaze. Musím Vám vyslovit uznání, Ekaterino. Ještě nikomu se mne nepodařilo dostat na lopatky. Vám se dnes málem povedlo to, co se nepovedlo žádnému důstojníkovi carské armády ani žádnému tureckému vojákovi,“ pokusil se o veselý úsměv.
„Řekněme, že bojuji trochu nečestnými prostředky,“ odpověděla provinile Káťa. „Vydržte chvíli, hned jsem zpátky,“ rychle vyběhla ven z místnosti.
Sergej se mezitím se zasyknutím zabořil do křesla a snažil se nemyslet na to, že mu asi každou chvíli praskne hlava.
Káťa se vrátila během chvíle. V jedné ruce nesla umyvadlo plné studené vody a v druhé ruce čisté plátno. Postavila umyvadlo na stolek vedle křesla a namočila plátno. Pečlivě ho vyždímala, a pak se sklonila k Sergejovi.
„Podívám se Vám na tu hlavu,“ řekla polohlasně. „Tedy pokud mi to dovolíte, když už jsem Vás dnes málem zabila.“ Dodala provinile.
„Jestli ošetřujete stejně dobře jako rozdáváte rány dveřmi, jsem v těch nejlepších rukou,“ usmál se na ni Sergej. Smích ho ale přešel, když Káťa opatrně přiložila mokré plátno na levou polovinu jeho čela. Musel se přemáhat, aby mu nezačaly téct slzy, bolelo to pekelně. Naštěstí se brzy začaly projevovat účinky chladivé látky a bolest začala polevovat.
„Musí Vás to hrozně bolet,“ řekla tiše Káťa.
„Dá se to vydržet,“ usmál se na ni. Vlastně mu už začalo být docela dobře. Kolem sebe cítil příjemnou vůni Kátina parfému a dívčin výstřih byl tak nebezpečně blízko. Nemohl se ubránit kradmým pohledům, bylo to silnější než on. S nelibostí ucítil, že se od něj Ekaterina odtáhla.
Naštěstí to bylo jen proto, aby znovu namočila plátno, poté zaujala znovu stejnou pozici jako předtím.
„Budete tam mít pěknou bouli,“ řekla.
„Takže zítra budu hrát všemi barvami.“ Ušklíbl se. „Ekaterino, musíte mi dovolit tvrdit, že moje nenadálá úprava zevnějšku je důsledkem pádu z koně při divoké projížďce. Nechce se mi Lee a bratrovi vysvětlovat, že tohle je výsledkem Vaší dokonalé práce s dveřmi. Dovedu si živě představit, jak by se bavili na můj účet.“
Káťa se konečně rozesmála. „Vy muži jste všichni stejní. Vždycky musíte být za hrdiny , že? Někdy neškodí udělat si legraci sám ze sebe,“ usmála se na něj a odtáhla ruku od jeho tváře.
„Vlastně máte pravdu. My muži jsme strašně ješitní,“ dodal s nečekanou sebekritičností v hlase.
„Proč jste za mnou vlastně přišel?“ odtáhla se od něj a znovu namočila plátno ve vodě.
„Přišel jsem se omluvit za svoje včerejší chování. Neměl jsem právo s Vámi takhle jednat. Zasloužil bych za to pár facek.“
„Nebo ránu dveřmi,“ řekla Káťa s nevinným úsměvem.
Sergej se rozesmál. „Vidíte. Asi to byl trest shůry.“
Káťa neodpověděla, jen se na něj mlčky usmála a znovu mu přitiskla plátno na bouli, která se již začala rýsovat na levé polovině Sergejova čela.
„Nemám právo strkat nos do věcí, do kterých mi nic není,“ pokračoval Sergej. „Prostě mám jen pocit, že jste začala věřit tomu nesprávnému člověku. Mohlo by mi být lhostejné, že se stýkáte s Malininem, ale známe se od dětství a nejste pro mne cizí člověk. Nechci, aby Vám ten mizera ublížil. Ale měl jsem volit jiná slova a neútočit na Vás. Vy za nic nemůžete, to, co proti němu mám bych si měl vyřídit s ním, ne to řešit přes Vás.“
„Oceňuji, že si o mne děláte starosti, Sergeji,“ řekla pomalu Káťa. „Ale věřte mi, že se o sebe dokáži postarat sama. A ať už je kníže jakýkoli, ke mně se vždycky choval hezky. Pokud se to tak dá říct, protože jeho chování je vždy tak trochu zvláštní,“ usmála se Káťa. Sergej ji přitom pátravě pozoroval.
„Každopádně mi pomáhal, když jsem zjistila, že moje matka umírá a byl mi oporou, když zemřela. Vděčím mu za hodně.“
„I za zničení vlastní pověsti,“ neudržel se Sergej. „Promiňte,“ omlouval se vzápětí. „Já jen že po tom, co po újezdu šíří Alexandra Lubjacká, se na Vás někteří lidé budou dívat skrz prsty. A to je jeho vina. Vy si tohle vůbec nezasloužíte, Ekaterino. Nezasloužíte si tyhle klepy, které o Vás díky němu kolují.“
„A co by podle Vás bylo nejlepší?“ Káťa se postavila a založila si ruce na prsou. „Abych si kníže vzala a umlčela tak klepy, které se všude šíří? To by přece vůbec nic nevyřešilo. Všechny ty klepny by si pak jen spokojeně mnuly ruce, že to, co se říkalo, byla skutečně pravda. A mluvilo by se o tom o to víc. A mimo to si knížete vzít nechci, stejně tak jako si on nechce vzít mne. A mimo to nemá ani důvod k tomu, aby si mne bral. Proč by měl trpět za to, že mne našel v lese, když jsem utekla z domu? Ať si každý myslí co chce. Jednou ty klepy utichnou a v újezdu se určitě brzy objeví nějaká jiná věc, o které se bude mluvit.“
„Máte pravdu, svatba s Malininem by nebyla řešení. To by bylo z bláta do louže. Ale možná Vám můžu pomoci umlčet ty klepy, ve jménu našeho dětského přátelství.“
„Co tím myslíte?“ zeptala se Káťa nechápavě.
„Já, můj bratr a moje sestra jsme pozváni na ples k Vitickým. Pojďte na ten ples se mnou. Určitě to místní klepny přinejmenším zmate. A oba se můžeme bavit tím, jak budou zuřivě přemýšlet, co se to vlastně děje. Určitě kvůli tomu budou mít bojovou pohotovost.“ Usmál se vesele.
„Já nevím,“ znejistěla Káťa. „Pak se ale dostanete do řečí Vy.“
„To mi nevadí,“ řekl rázně Sergej. „Chci Vám nějak vynahradit to svoje příšerné chování.“

"Tak dobře,“ přikývla po chvíli Ekaterina.
„Výborně,“ usmál se Sergej. „Ten ples je pozítří.“
„Já vím,“ přikývla Ekaterina. „Také jsem dostala pozvánku. Vitičtí a celý újezd jistě chtěli vědět, jestli dorazím ve společnosti knížete Malinina,“ dodala s trpkým úsměvem.
„Fajn. Tak proč je trochu nezmást. Přijedu pro Vás pozítří v sedm hodin,“ pomalu vstal ze křesla. „Dobrou noc, Ekaterino.“
„Dobrou noc,“ odpověděla mu zamyšleně. Zbytek večera strávila přemýšlením o tom, jestli udělala dobře, když přijala Sergejovo pozvání.

 
Kapitola XXIX

 Na panství Budjanských panoval večerní klid. Lea seděla za pracovním stolem. Před ní ležel papír, který se rychle plnil úhledným dívčím písmem. Mladá kněžna znovu namočila husí brk do kalamáře a na samotný závěr papíru se podepsala. Pak ho několikrát přehnula a vložila do obálky, kterou zalepila pomocí rozteklého vosku z červené svíčky, která stála po její pravé ruce. Pak už jen do teplého vosku vtlačila lícovou stranu rodinného pečetního prstenu.
Dveře pracovny se téměř neslyšně otevřely, ale dívka to přece jen postřehla. Podívala se jejich směrem.
„Ahoj, Sergeji,“ pozdravila svého staršího bratra. „Zmeškal jsi večeři. Ale poprosila jsem Alju aby ti něco schovala, stačí za ní zajít,“ během hovoru Lea vstala od psacího stolu a popošla ke svému staršímu bratrovi. Když se natočil obličejem víc do světla svíček, strnula.
„Co se ti to stalo?“ zeptala se zděšeně. „Co to máš s čelem.? Ty jsi se někde pral?“ Opatrně pootočila jeho hlavu tak, aby lépe viděla na obrovskou podlitinu táhnoucí se po celé levé straně Sergejova čela.
„Ne. Spadl jsem z koně,“ odpověděl jí.
„Tak z koně,“ řekla podezíravě. Většinou poznala, když jí její bratr neříkal pravdu, jeho hlas mělv tu chvíli vždy jinou barvu než obvykle.
„Věr mi, nechceš to vědět,“ dodal Sergej, který ihned pochopil, že ho jeho sestra prohlédla.
„Dobře,“ pokrčila rezignovaně rameny. „Půjdu se poradit s Aljou, jestli neví o něčem, co by to pomohlo spravit, protože jestli takhle budeš vypadat i pozítří, tak se tě na to budou všichni u Vitických ptát.“
„Když už jsi zmínila ten ples u Vitických, měl bych ti něco říct.“ Lea se na něj tázavě podívala.
„Pozval jsem na něj Ekaterinu. Půjdeme tam spolu.“
„Ekaterinu Nikolajevovou? Káťu?“ Lea zaskočeně ukázala pravou rukou ve směru, kde leželo panství Nikolajevových.
„Ano. Tu Káťu.“ Usmál se Sergej.
„A ona tvoje pozvání přijala? Po tom, jak jsi se k ní včera choval?“ zeptala se Lea nevěřícně.
„Omluvil jsem se jí. To jsi přece chtěla.“
„Chtěla jsem, aby ses omluvil z vlastní vůle,“ zamračila.
„Bylo to z vlastní vůle. Uvědomil jsem si, že jsem se choval hrozně. A chtěl jsem to Ekaterině nějak vynahradit. Tím, že ji pozvu na ples, dokonale zmateme místní klepny v čele s Alexndrou Lubjanckou, které si myslí, že je Ekaterina zapletená s knížetem Malininem. Spousta lidí si díky tomu začne myslet, že si Alexandra všechny ty pomluvy vymyslela. A Ekaterině to snad trochu pomůže.
„To je skvělý nápad,“ usmála se Lea. „Už se nemůžu dočkat, jak se bude Alexandra tvářit,“ usmála se Lea spokojeně. „Jenže jednu věc jsi nedomyslel, Sergeji,“ pokývala hlavou.
„Jakou?“
„Když si teď všichni budou myslet, že Káťa s Malininem nic nemá, tak si logicky budou také myslet, že má Káťa něco s tebou. Přece s tebou přijde na ten ples.“
„No to je pravda,“ řekl Sergej s hraným zamyšlením. „No, s tím už asi nic neuděláme. Nějak to dopadne, proč se tím dopředu zabývat.“
„Máš pravdu,“ usmála se jeho sestra. „Nějak to dopadne. A teď jdu konečně za Aljou kvůli tomu tvému čelu.“ Když za sebou zavřela dveře, potměšile se usmála.
„Tak pomoct Kátě, povídali že mu hráli,“ zasmála se. „Proč jen jsou ti muži tak průhlední,“ řekla sama pro sebe a vydala se do kuchyně.

Panství Vitických leželo zhruba na polovině cesty mezi panstvím Lubjackých a Budjanských.
Kníže a kněžna Vitičtí, postarší bezdětný manželský pár, patřili spíše k přátelům Lubjackých, než k přátelům Leiny rodiny. Kníže Vitický často chodíval na lov s Alexandřiným otcem. Kněžna Vitická velmi dbala na to, aby se jejich rodina v újezdě vždycky velmi dobře prezentovala. Proto pořádala každé léto dva měsíce po dožínkách ples, na který zvala ty nejvýznamnější šlechtické rodiny v újezdě. Lea o tom plese vždycky říkala, že je to ta největší přehlídka klepů a falešných tváří široko daleko. V újezdě nepanovaly zdaleka jen přátelské vztahy, knížecí rodiny se mezi sebou moc rády vzájemně pomlouvaly. Lea a Ivan dorazili poměrně brzy. Sergej odjel pro Ekaterinu. Oba se uvítali s kněžnou a knížetem Vitickým a Lea se snažila nevidět, jak ji kněžna sjíždí pohledem od hlavy k patě.
„Určitě odhaduje, kolik, stály moje šaty,“ pomyslela si znechuceně.
„Máte překrásný náhrdelník, má drahá,“ zašvitořila kněžna, všeobecně známá svojí lakotou. „Musel být jistě moc drahý.“
„Nevím,“ Lea se přinutila k co nejsrdečnějšímu úsměvu. „Ale vzhledem k tomu, že můj bratr vždycky říká, že pro svou sestru kupuje jen to nejlepší, tak určitě nebyl levný.“
„A kde je vůbec Váš bratr, má milá? Těšila jsem se, jak nám bude vyprávět nějaké historky z Kavkazu,“ kněžna se pátravě rozhlédla po celém sále.
„Dorazí později,“ řekl na vysvětlenou Ivan.
„Prosím, omluvte nás, je tu tolik lidí, se kterými bychom se chtěli ještě přivítat,“ řekla Lea a na zamávala Alexandře, která na ni nesmírně vřele mávala přes celý sál. Vzápětí se naklonila ke svým dvěma kamarádkám a něco jim špitala, aniž by při tom spustila oči z mladé kněžny.
„Ale jistě, má milá, jen běžte a hezky se bavte.“ Usmála se kněžna, která mezitím spatřila jinou oběť.
„Padáme odsud,“ procedil mezi zuby Ivan, jen co se dostali z doslechu obou hostitelů.
„Ale musíme si najít výhodné místo, Ivane, nechci si nechat ujít výraz v obličeji všech těch klepen až sem dorazí Sergej s Káťou.“
„Dobrý nápad, sestřičko. Tamhle u toho sloupu budeme mít všechny jako na dlani,“ oba dva sourozenci na sebe spiklenecky mrkli.

Sergej pomohl Kátě vystoupit z kočáru. Na krajinu se pomalu snášel soumrak. Káťa se nejistě podívala k osvětlenému schodišti domu. Celou cestu sem nepromluvila. Byla hrozně nesvá. Pořád ještě nevěděla jestli udělala dobře, když přijala pozvání knížete Budjanského. A také si nebyla jistá jestli vydrží všechny ty zvídavé pohledy a klepy.
„Jste v pořádku, Ekaterino?“ zeptal se jí znepokojeně Sergej.
„Jistě,“ usmála se na něj. „Vlastně ne,“ přiznala vzápětí. „Jsem z toho hrozně nervózní. Nevím, jestli jsme udělali dobře, Sergeji. Vy z toho budete mít jen nepříjemnosti a mně se tak třesou nohy, že mám strach, že každou chvíli skončím na zemi.“
„Hlavu vzhůru,“ usmál se na ni. „Vypadáte naprosto fantasticky, nikdo Vám nebude moct nic vytknout,“ obdivně ji pohladil očima. Vypadala překrásně v nádherných bordových šatech, které odhalovaly její sněhobílou pokožku a zdůrazňovaly její útlý pas. Z vyčesaného drdolu jí padaly světlé lokny až na ramena. Vypadala dokonale.“
„No tak,“ vzal ji kolem pasu, když viděl, že se stále nehýbá. „Slibuji Vám, že Vás těmi vlky sežrat nenechám,“ usmál se na ni.
„Dobře,“ přikývla. Nechala zvolna sklouznout bílý šál, který měla přehozený přes ramena. Poslušně se zachytil v ohybu jejích rukou. Oba se vydali po schodem do domu.

„Leo, Ivane, tady jste,“ vedle obou sourozenců Budjanských se objevili Michail a Marie Borononovi.
„Kde jste nechali maminku?“ zeptala se jich Lea.
„Bohužel padla do spárů kněžně Vitické,“ řekla soustrastně Marie. „Kde je Sergej?“ zeptala se Ley, která nenápadně vykukovala zpoza Michailových zad směrem ke dveřím.
„Měl by tu být každou chvíli,“ odpověděla jí. „Vlastně ho s Ivanem už hezkou dobu vyhlížíme.“ Ivan jen vážně přikývl.
„Vzhledem k tomu, že Sergej zná plesy u kněžny Vitické, tak jistě nebude spěchat. Vypadáš překrásně, Leo,“ Michail nemohl spustit oči z dívky oblečené v lehounkých bílých šatech.
„Děkuji,“ usmála se na něj mechanicky a stále nenápadně pokukovala po dveřích.

Sergej a Káťa se zastavili na chodbě.
„Připravená?“ zeptal se jí Sergej.
„Připravená,“ ohlédla se na něj s úsměvem.
„Tak jdeme na to,“ mrkl na ni Sergej a nabídl jí rámě. Kátě se do něj zavěsila a oba zamířili z přítmí chodby do svíčkami ozářeného sálu.

 
Jako první si jich všiml Ivan, který okamžitě nenápadně šťouchl do své sestry, která se bavila s Michailem a Marií. Lea ihned pochopila a upřeně se zadívala ke skupině dívek kolem Alexandry Lubjacké. Mezitím si Sergeje a Káti začali všímat i ostatní hosté. Spolu s tím, jak si všímali nově příchozí dvojice v sále utichal hovor. Konečně si Sergeje a Káti všimla i Alexandra. Zůstala na ně koukat s otevřenou pusou a zcela nechápavým pohledem. Lea dusila smích za sněhobílým vějířem a věděla, že se nesmí podívat na svého bratra stojícího vedle ní, aby se nezačala hlasitě smát. Ivan momentálně hrozně záviděl Lee její vějíř, za kterým si mohla schovat obličej. Kousal se do rtů, ale nic nepomáhalo. Nakonec ho napadla spásná myšlenka. Vyndal si z kapsy kapesník a předstíral, že se mu chce kýchnout. Ani Lea ani Ivan si nevšimli, že Marii vstoupily do očí slzy.
Jako první se ze šoku vzpamatovala kněžně Vitická.
„Sergeji, Ekaterino,“ vydala se jim vstříc. „Jsem moc ráda, že jste přišli. Ale Vaši sourozenci mi neřekli, že přijdete spolu, Sergeji. Ti malí šibalové,“ zahrozila směrem k Lee a Ivanovi.
„Nezlobte se na ně, jistě Vám nechtěli zkazit překvapení,“ řekl lehce kousavě Sergej.
„A jaké překvapení,“ zasmála se kněžna. „Ekaterino, myslela jste, že přijdete s ...“ kněžna se zarazila, protože si uvědomila, jak nevhodně by ta věta vyzněla.
„S knížetem Malininem, viďte,“ dodala pohotově Káťa. „To máte ale bohužel špatné informace, kněžno,“ dodala s hranou lítostí.
„Omluvíte nás, chtěla bych se přivítat s Leou, Ivanem a kněžnou a knížetem Boroninovými.“
„Ale... no samozřejmě, vždyť si ještě budeme mít možnost promluvit,“ kněžna je propouštěla velmi neochotně. Káťa při odchodu ještě stačila zamávat Alexandře Lubjacké, která ji bedlivě pozorovala. Začervenala se a vztekle se otočila ke svým kamarádkám. Kátě bylo jasné, že to bude ještě velmi zajímavý večer. Zvlášť když si opodál všimla barona Černinského se svou snoubenkou.

 
Kapitola XXX.

 Káťa po boku Sergeje pomalu kráčela k místu, kde stáli Ivan, Lea, Michail a Marie.
„Blahopřeji, podařilo se Vám tady způsobit naprosté pozdvižení,“ řekl jim na uvítanou Ivan. „Měli jste vidět, jak se všichni tvářili. Měl jsem co dělat, abych vůbec udržel vážnou tvář. Myslím, že teď jsou tady všichni dokonale zmatení a vůbec neví, co si o tom všem mají myslet.“
„Měla jsi vidět výraz Alexandry, Káťo,“ Lea se potměšile usmála. „Byla z toho úplně vedle.“
„Vypadá to, že Vy dva si to náramně užíváte,“ řekl Sergej s úsměvem svým sourozencům.
„To rozhodně,“ přikývla Lea. „Není nad to vidět všechny ty klepny, jak pochybují o tom, jestli ty zaručené informace, které předtím dostaly, byly vůbec zaručené. Myslím, že se teď všechny sesypou na Alexandru a budou chtít vědět, jak to vlastně je. Podívejte, už se k ní nenápadně přesunují,“ Lea pokynula hlavou směrem k Alexandře, která stála ve stále se zvětšujícím houfu žen.
„Nevěděla jsem, že Vy a Ekaterina...“ řekla Marie.
„Ne, to není jak si myslíte,“ zavrtěla hlavou Káťa. „Možná jste už zaznamenali, vlastně jste museli zaznamenat, že se po celém újezdu šíří pomluvy o tom, že mám milostné pletky s knížetem Malininem. Začala to rozšiřovat Alexandra Lubjacká, aby se mi pomstila za to, že se o mne kníže zajímá víc než o ni. No a Sergej byl tak hodný a nabídl mi, že mi pomůže, aby mi ty klepy už dál neničily pověst. Proto jsme na ples přišli spolu.“ Vysvětlovala Káťa.
„Mělo by to ty klepy o Ekaterině a Malininovi umlčet,“ dodal Sergej. „A jak je vidět, zabírá to,“ poznamenal s pohledem směrem k Alexandře Lubjacké.
„To je od tebe moc hezké, že takhle Ekaterině pomáháš, Sergeji,“ řekla Marie poněkud zdrženlivě.
„Spíš je to samozřejmé, byli jsme přece přátelé už v dětství,“ odpověděl jí Sergej, a pak se znovu obrátil na Káťu.
„Co kdybychom ty klepy ještě trochu přiživili,“ řekl jí. „Zatančíte si se mnou?“
„Ráda,“ usmála se na něj Káťa, odložila si šál na nedalekou židli a společně se Sergejem zamířili doprostřed sálu. Marie je sledovala posmutnělým pohledem.
„Smím prosit, Leo?“ Michal se obrátil na dívku stojící po jeho boku.
„Samozřejmě,“ přikývla. Ivan a Marie osaměli. Ivan pozoroval smutnou Marii.
„Víš, vyzval bych tě k tanci, ale moc dobře by to nedopadlo.“ Řekl rozpačitě.
„To je v pořádku,“ usmála se na něj Marie. „Večer ještě nekončí,“ dodala s povzdechem.
Ivan chvíli přemýšlel.
„Pokud ti to nebude vadit, můžeme to zkusit,“ řekl. „Jen doufám, že ti neroztrhnu šaty nebo tak něco,“ dodal nejistě. „Ale pokud by ti vadilo, že budeš tančit s někým mladším než jsi ty a navíc s dost velkým dřevem, tak nemusíme, já se neurazím.“
„Jistě, že mi to nebude vadit. Tady přece nezáleží na tom, kdo s kým tančí. Tak jdeme na to?“
Ivan jen nejistě přikývl. Za chvíli se už s Marií statečně kroužil po sále a v duchu se proklínal za to, že nedal na Leiny rady a nevyzkoušel si s ní před plesem pár tanečků, jak mu v žertu říkala.

„Sašo, přece jsi říkala, že Ekaterina Nikolajevová má pletky s knížetem,“ mladá tmavovlasá dívka v růžových šatech se naklonila k Alexandře.
„Taky že má. Viděla jsem ji u knížete doma. Byla u něj přes noc.“ Alexandra se rozčileně podívala směrem k tančícímu páru. „Natálie, jsem si tím naprosto jistá.“
Natálie Malenková rozčileně mávala vějířem. „Ale tady je se Sergejem Budjanským.“
„Co já vím,“ odsekla jí Alexandra. „Třeba má pletky i s ním.“
„O tom pochybuji. Kníže Budjanský knížete Malinina nesnáší. Každý tady přece ví, že to kvůli němu musel na Kavkaz. Pochybuji, že by po něm přebíral milenky,“ zašeptala důrazně.
„Chceš tím snad naznačit, že jsem si to vymyslela?“ utrhla se na Alexandra.
„Ne. Jsem chci vědět, jestli jsi si jistá, že Ekaterina má něco s Malininem. Víš přece, že se o ni jeden čas zajímal Petr. Chci si být jistá, že se k němu nebude chtít vrátit.“
„Nevím, proč by se měla k tvému baronu Černinskému vracet. Ať už je Ekaterina jakákoli, má alespoň dobrý vkus. Jak kníže Malinin, tak Sergej Budjanský by stáli za hřích. Což se o tvém Petrovi rozhodně říct nedá!“
„Co si to dovoluješ!“ rozčílila se Natálie.
„Říkám jen pravdu,“ pokrčila rameny Alexandra. „Raději by sis měla hlídat svého snoubence,“ pokynula vějířem směrem k mladíkovi opřenému o sloup. „Vypadá, že by Ekaterinu nejraději svléknul pohledem, vůbec z ní nespustí oči.
Natálie po Alexandře vrhla nenávistný pohled a odešla.
„Konečně je pryč,“ řekla Alexandra svým dvěma kamarádkám. „Myslela jsem, že se jí snad nezbavíme.“
„Ale v něčem měla pravdu, Sašo,“ řekla jí dívka po její pravici. „Zajímalo by mi, jak to vlastně s Ekaterinou je.
„To zjistím, neboj se,“ Alexandra vzala právě procházejícímu sluhovi z tácu skleničku se šampaňským a nedočkavě se napila.

Když hudba dohrála, Sergej a Michail odešli oběma dívkám pro pití a Káťa s Leou na chvíli osaměly.
„Jsem ráda, že se ti můj bratr omluvil, Káťo, cítila jsem se vůči tobě hodně provinile,“ Lea se zavěsila do Ekateriny a obě společně odcházely z parketu.
„To jsi nemusela. Nemělo s tebou vůbec nic společného. A pak, tvůj bratr se tak choval, protože nemůže vystát knížete Malinina.“
„Ale stejně se měl ovládat,“ řekla Lea důrazně.
„No, mám pocit, že jsem mu za to už nechtěně dost pomstila,“ usmála se na ni Káťa.
„Jak to myslíš?“ Lea se zastavila.
„Neprozradíš mne?“ zeptala se jí její kamarádka.
„Samozřejmě že ne, o co jde?
„Ta modřina, kterou má Sergej na čele, je moje dílo,“ řekla Káťa s hranou lítostí. „Nechtěně jsem ho praštila dveřmi.“ Lea se rozesmála.
„Tak teď už vím, odkud vítr vane. Sergej mi tvrdil, že spadl z koně a já mu nevěřila. Na to svého bratra moc dobře znám. A ani se nedivím, že nám to nechtěl říct, ještě dlouho bychom se s Ivanem bavili na jeho účet.“
„Nepovíš mu, že jsem ti to řekla, viď?“ řekla prosebně Káťa.
„Jistě že ne,“ mrkla na ni. „Vlastně svého bratra ani nelituji, za ten svůj výstup si to zasloužil.“
„Leo, Ekaterino,“ obě dívky se otočily a spatřily, jak se k nim z druhého konce sálu řítí Alexandra Lubjacká.
„Ale ne,“ povzdechla si Káťa. Lea její povzdech okamžitě pochopila.
„Zmiz, dokud je čas,“ řekla jí. „Já ji už nějak zabavím.“
Ekaterina se rychle zamíchala mezi ostatní hosty a nenápadně si to zamířila ke dveřím na terasu, chtěla na chvíli všem zmizet z očí. Když se tam konečně dostala, ulehčeně vydechla. Nikdo tam nebyl. Byla vlahá noc, na nočním nebi se třpytily hvězdy. Na začínající podzim ale ještě nebyla zima. Popošla ke kamennému zábradlí porostlému břečťanem, opřela se o něj a snažila si uvolnit ztuhlé krční svaly.
„Náročný večer?“ ozvalo se za ní. Dívce chvíli trvalo než se vzpamatovala z leknutí. Pak se otočila a opřela se jednou rukou o zábradlí.
„Co Vy tady děláte?“ zeptala se s úsměvem.
„Světe div se, ale také jsem dostal pozvánku.“ Kníže Malinin se vynořil zpod jedné části sloupoví táhnoucím se po celém obvodu domu. Předtím byl schovaný ve stínu, proto si ho Ekaterina nevšimla. V perfektně padnoucím obleku a nedbale sčesaných vlasem vypadal velmi přitažlivě. Ten muž, kterého přede dvěma dny našlave velmi podroušeném stavu byl pryč a místo něj tu byl zase ten cynický a prostořeký kníže. Káťa si musela přiznat, že ho ráda vidí.
„Jak to, že jsem Vás neviděla uvnitř? Kdy jste přišel?“
„Těsně po tom Vašem báječném entrée. Gratuluji, Všem přítomným klepnám v sále spadla čelist. I když jste mi překazila užít si potěšení z vlastního příchodu, téměř nikdo si mne nevšiml. Ale mělo to i své klady, mezitím jsem stihnul ohodnotit výstřihy všech přítomných dam aniž bych musel snášet jejich pohoršené pohledy.“
Káťa se rozesmála. „Stejný jako vždy.“
Stěpan se mírně usmál „Povězte mi, Ekaterino, čemu vděčím za to skvělé překvapení vidět Vás se Sergejem Budjanským?“
„Řekněme, že kníže se rozhodl zachovat rytířštěji než jistý cynický kníže, díky kterému to s mojí pověstí bylo poněkud nahnuté. Takže se rozhodl pozvat mne ve jménu dětského přátelství na ples, abychom trochu zmátly místní klepny. A sám jste uznal, že se to podařilo.“
„Ta poznámka s rytířskostí zněla jako výtka,“ usmál se Stěpan. „Litujete snad, že jsem Vás nepožádal o ruku, baronko?“ zvedl tázavě obočí.
„To vůbec ne,“ usmála se Káťa. „Naopak, pocit volnosti, který teď mám, se mi náramně líbí, proč si ho kazit manželstvím,“ řekla upřímně.
Kníže se rozesmál. „Učíte se velmi rychle, Ekaterino,“ řekl jí s úsměvem.
„Také si myslím,“ přikývla Káťa.
„Neruším?“ během hovoru si oba ani nevšimli příchodu Sergeje. V ruce držel dvě skleničky šampaňského a netvářil se vůbec přívětivě.
„Vůbec ne,“ kníže řekl klidně Stěpan. „Myslím, že bych si měl jít promluvit s hostitelkou, ještě jsem ji neměl příležitost pozdravit. Ekaterino,“ lehce se uklonil a odešel.

„Kam šla Ekaterina?“ Alexandra Lubjacká Leu ani pořádně nepozdravila.
„Nevím,“ usmála se na ni. „Myslím, že asi šla hledat Sergeje, to je asi nejpravděpodobnější.“
„To vypadá, jako by se se mnou nechtěla potkat.“
„A ty se divíš?“ řekla Lea kousavě. „Po všech těch klepech, které o ní šíříš.“
„Já nic nešířím,“ ušklíbla se Alexandra. „Říkám jen to, co jsem viděla.“
„Zřejmě jsi to viděla špatně,“ řekla chladně Lea a otočila se k ní zády.
„Leopoldine, počkej,“ Alexandra ji předběhla a zastoupila cestu. „Chci vědět, co je mezi ní a Sergejem.“
„Nemyslím, že by ti po tom něco bylo,“ Lein hlas byl teď přímo ledový.
„Poslední dobou si o sobě moc myslíš, Leo,“ řekla jí podrážděně Alexandra. „Ale já jsem si jistá, že tu svou jistotu a klid jen hraješ. Neříkej mi, že ti nevadí, že se o tebe kníže Malinin už nezajímá. Dřív tě neustále obletoval, ale od té doby, co objevil Ekaterinu mu jsi naprosto ukradená.“
„Díky bohu za to,“ řekla klidně Lea.
„Na mne to hrát nemusíš. Celou dobu jsi si jen hrála na nedostupnou.“
„Je mi jedno, co si myslíš, Alexandro. Pravda je taková, že ta, kterou nejvíc štve, že si jí kníže nevšímá, jsi ty. A teď mi dej laskavě pokoj, ano?“ Odešla a nechala Alexandru zalykat se zlobou.

Lea se pátravě rozhlížela po sálu, jestli někde neuvidí Michaila, Ivana, Marii, Káťu nebo Sergeje.
„Co takhle tanec, kněžno?“ ozvalo se vedle ní. Lea se otočila.
„Kníže, nečekala bych Vás tu. Děkuji za pozvání, ale nechce se mi tančit.“ Znovu začala vyhlížet své sourozence.

„Ale no tak, kněžno. Váš bratr a Ekaterina tady tak přesvědčivě hrají pár aby zatopily místním klepnám. Proč je nezmást trochu víc. Nebo se snad bojíte svých citů? Že byste při tanci mohla zjistit, že Vám nejsem lhostejný.“

„Moc si o sobě myslíte,“ střelila po něm pohledem. „Ale máte pravdu, proč místním klepnám nedat ještě jednu lekci. Jdeme.“ Nečekala na odpověď a zamířila doprostřed sálu, aby byla všem dobře na očích. Stěpan se sotva znatelně usmál a pak ji následoval.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář