Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lea - Kapitola 16-20

24. 8. 2008

Kapitola XVI.

 Káťa se vyděšeně dívala na Stěpana. Pozoroval ji zvláštním, pronikavým pohledem. V houstnoucí tmě viděla jeho jasně svítící oči, zbytek jeho těla téměř splýval s temným okolím. Okamžitě si vybavila všechny ty pověsti, které o něm kolovaly a dostala strach. Na nic nečekala a rozběhla se pryč. V lese už nebylo vidět ani na krok. Vyděšenou dívku šlehaly do tváře smrkové větve a její zběsilý úprk brzdily kmeny stromů, do kterých narážela. Najednou jí zmizela pevná půda pod nohama. Stačila ještě vyděšeně vykřiknout. Během vteřiny se ocitla ve studené vodě hluboké lesní tůně. Zoufale kolem sebe kopala nohama a snažila se dostat zpátky na hladinu. Ale těžké sukně ji táhly ke dnu. Začal se jí zoufale nedostávat vzduch a zmocnila se jí naprostá panika. V tom ucítila, jak ji někdo chytil okolo pasu a vzápětí si uvědomila, že začala stoupat. Konečně se vynořila zpátky na hladinu. Zoufale lapala po dechu a její plíce se konečně začaly plnit vytouženým kyslíkem. Cítila, jak ji někdo táhne ven z vody, ale nebyla schopná o ničem uvažovat, tělo měla stále jako svázané právě přestálou hrůzou.
„Vy jste ale blázen, ženská,“ silné paže ji vytáhly z vody na pevný břeh a před jejím obličejem se objevila jakási tvář jejíž rysy nedokázala ve tmě rozeznat. Ale podle hlasu bezpečně poznala, že je to znovu kníže Malinin.
„Co Vás to napadlo utíkat jako šílená? V takové tmě a navíc v lese, který vůbec neznáte. Mohla jste se zabít. Kdybyste spadla z té skály jen o pár metrů dál, bylo by po Vás,“ podle tónu jeho hlasu Káťa poznala, že je kníže pořádně rozzlobený.
„Bála jsem se,“ špitla nesměla.
„No to se Vám ani nedivím,“ temná postava vedle ní si ždímala konce kalhot. „Narazit v lese na vyhlášeného ničemu není jistě nic příjemného,“ pokračoval. „Zvlášť pokud znáte všechny všechny ty fantastické historky, které o mně kolují. Ale zklamu Vás, mademoiselle, zdaleka to všechnonení pravda. Nevedu zdaleka tak pestrý život, jak si tu všichni myslí, bohužel,“ dodal ironicky.
„Co jste tu vlastně dělal?“ zeptala se ho Káťa.
Kníže se rozesmál. „Na to bych se měl spíš zeptat já Vás, ne? Myslím, že by nikoho ani moc nepřekvapilo, že se kníže Malinin toulá po nocích po lese a dělá kdovíco, ale všechny by jistě moc zajímalo, že se po tomtéž lese po nocích toulá i krásná baronka Nikolajevová, kterou všichni v kraji považují za dobře vychovanou, počestnou dívku. Tak co Vy tady? Noční dostaveníčko s milencem?“
„Co si to o mně myslíte?“ Káťa se pokusila vyskočit, ale těžké sukně ji okamžitě stáhly zpátky na zem.
„Nic si nemyslím,“ přerušil ji Stěpan. „Jen se ptám. Jaký byste mohla mít jiný důvod? Noční procházka při měsíčku to asi nebude.“
„Jste hrozný,“ odsekla mu. „Utekla jsem z domu,“ vzápětí litovala, že to vůbec řekla. Malininovi přece do toho vůbec nic nebylo.
„Aha. Nemá to náhodou Váš útěk něco společného se ctihodným knížetem Anatoljem Lubjackým?“ S těmi slovy ji zvedl ze země.
„Vy o tom víte?“ Káťa se nemohla ubránit překvapení. Stěpan ji vzal za paži a kamsi ji vedl. Káťě už bylo všechno jedno, a tak ho poslušně následovala.
„O Vašem zasnoubení? Samozřejmě. Tady se zprávy šíří rychle. Zvlášť když se to týká rodiny Lubjackých. Sama kněžna Lubjacká se postará, aby o všech novinkách od jejich rodinného krbu pokud možno všichni co nejdříve věděli. No, vlastně se Vám nedivím. Já na Vašem místě bych si toho ufňukaného maminčina mazánka také nechtěl vzít.“
Káťa se tomu všemu musela smát. Byla v noci sama v lese s mužem, kterého se všichni báli a bavila se tu s ním o tom, jaký je její budoucí manžel nekňuba.
„Bohužel si myslím, že se Vaším útěkem vůbec nic nezmění,“ pokračoval Stěpan. „Svatby svým dcerám vždy plánují rodiče. Jen málokterá dívka má to štěstí, že si smí vzít muže, kterého miluje.“
„Jak víte, že jsem zamilovaná?“ vyhrkla Káťa a hned by si nejraději nafackovala.
„Kdyby ve Vašem srdci už nikdo nebyl, smířila byste se s tím a nenapadlo by Vás utíkat z domova. Koneckonců, kníže je velmi dobrá partie. Žila byste si s ním jako v bavlnce.“
„Možná. Třeba není tak špatný. Ale když si představím, že bych měla žít pod jednou střechou s kněžnou Lubjackou a Alexandrou.“
„Tak to máte pravdu. Na ty dvě semetriky jsem málem zapomněl. Ani nevím, která z těch dvou drben je horší,“ kníže pokračoval v neúprosném hodnocení její budoucí rodiny. „Sice Vás opravdu lituji, Ekaterino, ale udělala byste nejlépe, kdybyste se ráno vrátila domů. Vaše matka Vaši noční nepřítomnost možná ani nezaznamená.“
„To ne,“ vzdorně pohodila hlavou Káťa. „To se raději opravdu nechám roztrhat tím medvědem, o kterém jste mluvil.“
„Uvidíme, co budete říkat až dostanete hlad nebo až toho medvěda opravdu potkáte,“ řekl Stěpan významně. „Tak a jsme tady.“ Před Káťou se objevila stěna z dřevěných prken. Než se vzpamatovala, Malinin ji vtáhl dovnitř a zapálil svíčku.
„Proč jste mne sem přivedl?“ zeptala se ho podezíravě.
„Nebuďte domýšlivá,“ odpověděl jí. „Myslíte si, že takhle vypadající žena by mne mohla přitahovat? Zvedl svíčku k prasklému zrcadlu vidísímu na stěně. Káťa musela přiznat, že má pravdu. Vypadala naprosto příšerně. Vlasy měla rozcuchané až hrůza a navíc v nich měla zapletené listí a kapradí. Přes levou tvář se jí táhl slabý krvavý šrám, památka na její zběsilý úprk lesem.
„Vy také nevypadáte nejlépe,“ odsekla mu a chvatně si vytahovala listí z vlasů. „Tak proč jste mne sem přivedl?“
„Zřejmě proto, abychom se oba převlékli. Myslím si, že jeden člověk se zápalem plic už stačil, nevidím důvod, proč by se k němu měli přidat další dva.“
„Ale kněžna Budjanské bude v pořádku?“ zeptala se.
„Ano, naštěstí se uzdraví. To ovšem zdaleka neznamená, že bychom se uzdravili i my. Alespoň já tedy nehodlám nastydnout, když už jsem si dnes kvůli Vám musel nedobrovolně zaplavat. Vy si dělejte co chcete, ale doporučuji Vám, abyste se případně raději nechala roztrhat tím medvědem, je to rychlejší než umírat v horečkách.“
„Jste opravdu příšerný,“ řekla podmračeně.
„Myslím, že tohle byste měla už dávno vědět, neměla by to pro Vás být žádná novinka,“ ušklíbl se, vyndal si suché oblečení a začal si sundávat sako a košili.
„Co to děláte?“ zeptala se ho nejistě.
„Převlékám se,“ ohlédl se po ní.
„To se budete převlékat tady?“ řekla nevěřícně.
„Měl bych jít raději ven? To ani náhodou. Pokud Vás to pohoršuje, můžete se otočit. Ale být Vámi, díval bych se, mám určitě mnohem zajímavější tělo než ten Váš vyzáblý budoucí manžel,“ řekl potutelně.
„Vy,“ začervenala se a nezmohla se už ani na slovo.
„Vezměte si raději suché oblečení. Je tam v té truhle napravo,“ řekl klidně. „Bohužel Vám mohu nabídnout pouze pánské svršky, dámskými šaty naneštěstí nedisponuji. I když byste jistě čekala, že tu budu mít památky na všechny své milenky.“
Kátě se na něj raději už vůbec nedívala a zamířila k truhle. „Tahle chata Vám patří?“
„Ano. Občas tu přespávám, když jdu v noci na lov. Pak se hodí mít tu suché oblečení, když v noci prší.“
Káťa si vyndala suché věci. „Vy se budete dívat?“ zeptala se váhavě Stěpana.
„Mohla byste mi dopřát alespoň nějakou odměnu, když už jsem se pro Vás musel vrhnout do té vody,“ usmál se provokativně.
„Vy nemravo,“ dívka znovu zrudla.
„Buďte klidná. Jste sice velmi přitažlivá, ale na mokrých ženských spodních kalhotách neshledávám nic přitažlivého. A ostatně ani na těch suchých ne,“ s těmi slovy se otočil, aby se dívka mohla převléknout.
„Hodláte tu zůstat přes noc,“ zeptala se ho, když si všimla, že se nechystá k odchodu.
„Chcete mne vyhodit z vlastní chaty?“ zeptal se jí se zvednutým obočím.
„Ne, ale pokud někdo zjistí, že jsme tu spolu byli přes noc, budu kompromitovaná,“ namítla.
„To jste si měla rozmyslet dřív, než jste se rozhodla jít si zaplavat. Ale nebojte se, nikdo to nezjistí. Já to nikde říkat nehodlám, vůbec nemám v úmyslu si Vás vzít, mademoiseille Nikolajevová, to jen tak pro pořádek“ řekl důrazně. „A to ani tehdy, kdyby Vaše ctihodná matka zjistila, kde jste byla přes noc.“
„Výborně. Jsem ráda, že v tom máme jasno,“ odpověděla mu Káťa. „Další ženich, to už by bylo moc štěstí najednou,“ dodala cynicky.
Stěpan se rozesmál. „Vidím, že smysl pro humor Vám rozhodně nechybí,“ řekl a podával jí láhev s vínem. „Napijte se, to Vás zahřeje.“
Dívka upila trochu vína, a pak se na Stěpana pozorně podívala. „Ještě jsem Vám nepoděkovala. Zachránil jste mi život.“
„Nemohl jsem Vás nechat se utopit. To by mi moje černá duše nedovolila,“ odpověděl jí lakonicky. „Ale být Vámi, nezůstával bych v lese. Ten medvěd se tu opravdu toulá a snadno by se Vám mohlo něco stát.“
Káťa se na něj neustále zkoumavě dívala, až z toho pomalu začal být nesvůj. „Proč se na mne tak díváte?“ zeptal se jí.
„Snažím se zjistit, co jste vlastně za člověka,“ odpověděla mu po pravdě. „Mám pocit, že nejste zdaleka tak zlý, jak se o Vás povídá.“
Stěpan se jen hořce usmál a zadíval se do plamene svíčky. „Říká se, že každý má takovou pověst, jakou si sám udělá,“ řekl tiše.
„To je nesmysl,“ namítla Káťa. „Pověst je křehká věc. Můžete být klidně dobrý člověk, jednou uděláte něco špatně, a už se to s Vámi veze. A lidé často tvrdí věci, které nejsou pravdivé. Kdybych měla věřit všemu, co se říká, nemohla bych si vážit vůbec nikoho. Ne, dávám přednost udělat si o člověku obrázek sama.“
„Jste chytrá dívka,“ usmál se na ni Stěpan a Káťa si musela přiznat, že má moc hezký úsměv.
„Doufám, že Vám Vaše názory a ideály vydrží. Svět je krutý a lidský duch nevydrží všechno. Jednou ho něco zlomí a člověk se změní. Tomu se dá jen těžko zabránit.“
„To vypadá, jako byste mluvil z vlastní zkušenosti,“ řekla pátravě Káťa.
Stěpan to nechal bez odpovědi. „Měla už byste jít spát,“ řekl a tón jeho hlasu nepřipouštěl žádné námitky. Káťa se proto zavrtala do vlněné deky a v mžiku usnula. Stěpan ji ještě chvíli pozoroval, ale vypadalo to jakoby byl duchem nepřítomen a jeho oči se dívaly kamsi do dávné minulosti. V jednu chvíli se mu rty zkřivily v hořkém úsměvu.

Káťu ráno probudily první sluneční paprsky. Promnula si oči a rozhlédla se kolem sebe.
„Spala jste dobře?“ ozvalo se z rohu místnosti.
„Skvěle,“ usmála se Káťa spokojeně na svého spolunocležníka.
„Vyvedu Vás z lesa na místo, odkud budete znát cestu domů,“ řekl.
„Nepůjdu domů, rozumíte? A pokud se mi tam rozhodnete dotáhnout násilím, řeknu, že jsem s Vámi strávila noc. Zneuctěnou kníže určitě chtít nebude a na souboj Vás taky nevyzve, je to slaboch. Vlastně tohle je možná to úplně nejlepší řešení,“ zamyslela se.
„A co na to řekne ten muž, kterého milujete? Myslíte, že Vám uvěří, že mezi námi nic nebylo?“
„Uvěří,“ přikývla Káťa okamžitě.
„Být Vámi, nepřeceňoval bych mužskou důvěru, Ekaterino. Žárlivost dovede pořádně zaslepit.“ Káťa se na něj nejistě dívala. „Navíc, já Vás nikam vláčet nehodlám.“
„Mohla bych zůstat tady?“
„Budou Vás hledat. A pochybuji, že to tady ujde pozornosti.“
„Tak mi pomozte, prosím,“ úpěnlivě se na něj dívala.
„Dobrá,“ přikývl po chvíli. „Vezmu Vás k sobě domů. Tam Vás nikdo hledat nebude a i kdyby Vás tam někdo hledal, stejně Vás tam nenajde.“
„A co služebnictvo?“
„I kdyby se to dozvěděli, tak moc se mne bojí, že nic neřeknou. Zůstanete tam dokud nevymyslím, co s Vámi provedu. A teď pojďte, musíme to stihnout před tím, než se nevolníci vydají na pole.“
„Moje šaty.“
„Jsou pořád mokré,“ odpověděl jí. „Sbalil jsem je do rance. Vezměte si tenhle slaměný klobouk a narazte si ho do obličeje. Musíme jít,“ s těmi slovy se otočil, vzal ranec a vyšel ven.
Káťu v tu chvíli napadlo, že měl sbalené oboje šaty. To znamenalo, že jí tak jako tak chtěl pomoc. Zdálo se, že kníže Malin je plný překvapení. Byla zmatená. Jedno ale věděla jistě. Už se ho nebála.

 
Kapitola XVII.

 „Pojďte,“ kníže Malinin a Káťa se pomalu plížili po ozdobném schodišti.
„Musíte tady vyměnit ty květiny, jsou povadlé, nechápu jak to, že si to ještě neudělala. To ti mám stokrát říkat, na co všechno musíš dávat pozor?“ hlas Stěpanova správce panství se neustále přibližoval. „Promiňte pane, už se to nestane,“ odpovídal mu mladý dívčí hlásek patřící jedné ze služebných.
„Schovejte se tamhle,“ přikázal Stěpan Kátě. Dívka se přikrčila za velkou vázu stojící ve výklenku zdi. Kníže před ním mezitím zaujal doširoka rozkročený postoj.
„Znáš našeho pana knížete.“ Pokračoval hlas. „Všimne si, že květiny nejsou čerstvé a spustí povyk.“ Správce a Nina, nejmladší služebná v domě, se vzápětí objevili na schodišti.
„Tak to si pište, že spustím povyk,“ řekl chladně Stěpan. Oba sebou trhli leknutím a dívence se začala klepat brada. Bylo na ní vidět, že se celá třese. Bojácně se krčila za správcovými zády.
„Nechápu, za co Vás vlastně platím, Nikolaji Pavloviči,“ zvedl Stěpan hlas. „Nejste schopný zajistit ani to, aby tu byly čerstvé květiny.“
„Pane,“ správce byl bledý jako stěna. „Věřte mi, že...“
„Nic mi nevysvětlujte,“ přerušil ho kníže ledově. „Za to Vás neplatím. Pokud nejste schopný zvládat svou práci, najděte si jinou. Tohle Vám tolerovat nebudu. Jezdí sem za mnou významné návštěvy z Petrohradu, co si pomyslí, až to tu uvidí? Teď půjdete a osobně se postaráte o to, aby zahradník zařídil výměnu květin v celém domě. Já to pak osobně zkontroluji. A to nejen ty květiny. Pokud najdu někde jakýkoli nepořádek, tak se máte na co těšit. Teď jdu do svého pokoje. Zařiďte mi nechají na chodbě pořádnou snídani. Chci se nasnídat u sebe. A teď můžete oba jít.“ Založil si ruce na prsou.
„Pane,“ správce se s úklonem odporoučel a služebná ho vyděšeně následovala.
Sotva zmizeli z dohledu, vyhlédla Káťa zpoza vázy. „Nechováte se ke svému správci moc příjemně. A ta dívka z Vás měla takový strach, že jsem si myslela, že každou chvíli omdlí.“
„Dnes jsem na ně byl ještě milý,“ odpověděl jí Stěpan na půl úst. „A teď sebou hněte, než se správce s horlivostí sobě vlastní vrátí, aby vykonal mé příkazy. A pokud budete mít ještě nějaké poznámky podobné té, kterou jste právě pronesla, tak z mé snídaně neuvidíte ani jeden piroh.“
„Kdo říká, že se Vás budu ptát jestli si ho smím vzít,“ odpověděla mu Káťa sebevědomě. Stěpan po ní jen střelil pohledem a neodpověděl.„Až po Vás, mademoiselle,“ pokynul jí. Káťa v pánských kalhotách a plátěné košili vykročila důstojně vpřed. Neviděla, jak se Stěpan za jejími zády usmál. Musel si přiznat, že Ekaterina Nikolajevová má pořádnou kuráž, nikdo si už dlouhou dobu nedovolil jednat s ním tak, jak to dělala ona.

Nikolaj Pavlovič se mezitím zalykal zlostí. Měl Malinina už plné zuby. Neustále někde viděl chyby. Nikdy nic nebylo dostatečně vycíděné, obilí se prodalo pod cenou, dobytka mohli prodat víc, zkrátka vždycky si něco našel. Jediný důvod, proč u knížete ještě vůbec pracoval byl ten, že opravdu dobře platil. Dostával dvakrát tolik co ostatní správci v kraji. Ale nejednou si říkal, jestli mu zato ty peníze vůbec stojí. Neustále se musel knížeti zpovídat a pochvalu od něj také žádnou ještě neslyšel. Jediné, čím se uklidňoval, bylo to, že od něj odejde hned co si nastřádá dostatek peněz na pohodlný život. Jenže věděl, že mu to bude trvat ještě několik let.
„Nefňukej mi tady, ty trdlo,“ otočil se na vzlykající Ninu. „Kdybys dělala pořádně svoji práci, mohli jsme si tuhle nepříjemnost s pánem ušetřit. Ještě jednou nebudeš plnit své povinnosti přesně podle mých pokynů a pošlu tě na pole. A můžu tě ujistit, že tam to je o moc tvrdší práce. Dozorci tam na nějakou tu ránu karabáčem nehledí, tak už si konečně uvědom, jaké máš štěstí, že můžeš sloužit v domě.“
„Ano pane. Já se budu snažit, slibuji,“ vzlykla Nina a otírala si hřbetem ruky slzy.
„Tak dobře. A teď dojdi pro Andreje, musím mu říct, aby se postaral o ty zpropadené květiny.“

Baronka Nikolajevá vtrhla jako velká voda do domu barona Černinského. Celá rodina Černinských právě seděla u snídaně.
„Kde je? Kde je má dcera?“ začala křičet na Petra Vladimiroviče. „Co jsi s ní udělal ty ničemo?“ Mladý baron Černinský se na ni jen nevěřícně díval.
„Co si to dovolujete, takhle na mého syna křičet, baronko?“ jeho otec, postarší věcně vážný muž, vstal a postavil se proti rozlícené baronce Nikolajevové. Jeho žena jen mlčky stiskla ubrousek v dlani.
„Má dcera dnes v noci zmizela. A Váš syn s tím má určitě něco společného.“
„Petře?“ Vladimir Michailovič se ohlédla na svého syna, který mezitím pomalu vstal od stolu.
„Já opravdu nevím, o čem madame Nikolajevová mluví tatínku, ujišťuji Vás. Ekaterina zmizela?“ podíval se tázavě na její matku.
„Nehraj tady na mne divadlo,“ rozkřikla se na něj. „Já moc dobře vím, že jste si s mou dcerou psali.“
„To ano,“ přikývl mladík a popošel k ní. „Psali jsme si, ale pak jsem se dozvěděl, že se brzy zasnoubí s knížetem Lubjackým. Pochopil jsem, že v jejím životě pro mne není místo. A přijal jsem to. Včera jsem se zasnoubil s kněžnou Natálií Pavlovnou Malenkovou. Proč bych tedy měl v noci unášet Vaši dceru. To je naprostý nesmysl. Je mi moc líto, že Ekaterina zmizela, ale já s jejím zmizením opravdu nemám nic společného, ujišťuji Vás.“
„Můj syn Vám nelže, baronko Nikolajevová.“ Baron Černinský si založil ruce do kapes. „Petr je čestný muž a nikdy by se nesnížil k něčemu tak nízkému jako je únos. Spíš byste se měla zamyslet nad tím, jestli Vaše dcera neutekla sama nebo s nějakým jiným mužem.“
„No dovolte!“ baronka ustoupila o dva kroky zpět.
„V kraji se říká, že Vaše dcera nebyla tomu plánovanému sňatku dvakrát nakloněná. To byl možná motiv jejího útěku. Nebyl Vám dost dobrý můj syn, tady mátě následky.“ V jeho hlase zaznělo uspokojení nad tím, jak se situace vyvinula. Nemohl odpustit baronce to, že pohrdla jeho synem.
„Bylo jen dobře, že jsem Vašemu synovi nedovolila, aby se o Káťu ucházel. Tady se ukázalo, jak moc mu na ní záleželo. Nijak se nesnažil, aby zvrátil moje rozhodnutí. Nikdy k nám ani nepřijel, aby oficiálně projevil svůj úmysl se o ni ucházet. A hned, co se dozvěděl, žeje zaslíbená jinému, tak si našel jinou. A to i když věděl, že se za knížete Lubjackého vdát nechce. To mne jen utvrzuje v tom, že jsem udělala dobře. Vy,“ otočila se na Petra, „vy jste mou dceru nikdy nemiloval.“ Mladý baron jen mlčky sklopil oči. Bylo pro něj težké přiznat si, že byl prostě jen pohodlný. Káťa se mu vždycky líbila, ale na světě byla spousta krásných žen, tak proč si komplikovat život. Navíc, Natálie Pavlovna, jeho budoucí žena byla velmi bohatá. Sice se mu nelíbila tolik jako Káťa, ale neviděl důvod, proč by s ní nemohl žít.
„To by stačilo, má drahá,“ kněžna Černinská, krásná žena s hlubokýma hnědýma očima vstala od stolu a položila baronce Nikolajevové ruku na rukáv jejích krémových šatů „Já vím, že máte o dceru velký strach, ale tímhle nic nevyřešíte. Je naprosto zbytečné se hádat. Pokud budete potřebovat naši pomoc při hledání Káti, rádi Vám ji poskytneme. Jsem si jistá, že se Vaše dcera v pořádku najde. Ale teď zbytečně neničte dobré sousedské vztahy. Nedáte si trochu čaje? Potřebujete se uklidnit.“
„Děkuji Vám,“ baronka Nikolajevová se na ni utrápeně podívala. „Omlouvám se, že jsem sem tak vtrhla a obvinila jsem Vašeho syna, že má něco společného se zmizením mé dcery. Byl to omyl. Teď už musím jít.“
„Hodně štěstí při hledání,“ baronka Černinská ji doprovodila ke dveřím.
„Co si ta ženská o sobě vůbec myslí,“ řekl baron Černinský hned poté, co uslyšel odjíždějící kočár. „Nejdřív jí nejsi dost dobrý a teď přijde s takovými nesmysly.“
„Je zoufalá,“ řekla jeho žena klidně. „Každá matka je zoufalá, když neví, kde je její dítě.“
„No, to je jedno. Měli byste se oba začít chystat, nezapomeňte, že máme být na oběd u Malenkových.“

Celá rodina Černinských nasedala do kočáru. Petr právě pomáhal nastoupit své matce, když se na příjezdové cestě k domu objevil jezdec.“
„To je mi ale vzácná návštěva. Kníže Malinin,“ pozdravil starý baron Stěpana. „Co Vás k nám přivádí?“
„Přijel jsem se Vás zeptat, jestli bych od Vás nemohl koupit několik chovných hřebců, barone. Ale jak vidím, nepřijel jsem zrovna ve vhodnou dobu.“
„To bohužel opravdu ne. Právě odjíždíme k Malenkovým. Můj syn si bude brát jejich nejstarší dceru Natálii, tak jistě uznáte, že na Vás právě nemám čas.“
„To samozřejmě. Zastavím se někdy jindy,“ Stěpan přitáhl uzdu svému koni. „Dnes je opravdu den plný novinek. Slyšel jsem, že Ekaterina Nikolajevová zmizela.“
„Ano, to už také víme,“ baron ztěžka nastoupil do kočáru a pokynul kočímu. Kočár se s trhnutím rozjel, zatímco Stěpanův kůň klusal po jeho boku.
„Baronka Nikolajevová tu ráno byla, aby obvinila mého syna, že její dceru unesl. Takový nesmysl. Každopádně toho děvčete je mi líto. Snad se brzy najde.“
Stěpan se pátravě díval na Petra. Ten se díval lhostejně ven z kočáru a nevěnoval mu jediný pohled.
„Ano, také doufám, že se ta dívka brzy najde. Každopádně Vám přeji hezký den. Kvůli těm hřebcům se zastavím později.“ Kopl svého koně do slabin a vyrazil pryč.

„Děláte si legraci?“ kněžna Lubjacká hystericky křičela na baronku Nikolajevovou. „Takový skandál. Nedokážete ani uhlídat vlastní dceru. Bůhví kde je. Můj syn si nevezme holku, na kterou bude každý ukazovat prstem, že strávila noc kdoví kde.“
„Ale,“ namítla zoufale baronka.
„To zasnoubení se samozřejmě ruší,“ řekla kněžna panovačně. „Jdeme děti,“ popadla klobouk a vyrazila ke dveřím. „Ale,“ vydechla, když se otočila. „Kníže Malinin. Moc ráda Vás vidím, nechtěl byste k nám někdy přijít na večeři? Moc rádi Vás uvidíme.“ Alexandra v červených šatech s odhalenými rameny se postavila vedle své matky a koketně se na Stěpana usmívala. Ten to ale naprosto přehlížel.
„Je mi to opravdu líto, kněžno, ale poslední dobou mám spoustu práce. Snad někdy později.“
„Ale určitě,“ pohrozila mu kněžna žertovně rukou.
Stěpan se obrátil na Ekaterininu matku. „Slyšel jsem, že se ztratila Vaše dcera.“
„Je to poběhlice,“ přerušila ho kněžna Lubjacká. „Kdoví kde se courá, je to nehorázné. Když si pomyslím, že by se taková holka stala ženou mého syna.“
„Kněžno, prosím. Přišel jsem za baronkou Nikolajevovou. Omluvíte nás,“ řekl tvrdě Stěpan a v jeho očích se hrozivě blýsklo.
Kněžna ztuhla, ale vzápětí se vzpamatovala. „Jsme na odchodu. Nezapomeňte na tu večeři.“
Baronka Nikolajevová unaveně klesla do křesla.
„Je Vám špatně?“ přiklekl k ní Stěpan. Ekaterinina matka se rozplakala. „Dala bych všechno na světě, abych věděla, kde je moje holčička. Chtěla jsem pro ní jen to nejlepší. Aby byla zabezpečená až tu nebudu.“
„Možná jste to dělala příliš horlivě,“ usmál se na ni Stěpan. „Nebylo přece nutné snažit se ji provdat za prvního bohatého knížete, který se objeví.“
„Panství na tom není dobře,“ Ekaterinina matka si otřela oči. „A já umírám, kníže.“ Stěpanova tvář ztuhla.
„Ano,“ řekla pomalu. „Už mi nezbývá moc času.“ Zakašlala a kníže si všimnul, že se na látce, kterou si tiskla k ústům, objevila krev. Strnul. Baronka si všimla jeho pohledu a smutně se usmála.
„Podařilo se mi to před Káťou utajit. Myslí si, že je to jen kašel. Ale už mi nezbývá moc času,“ kněžna se znovu rozplakala. Stěpan se jen mlčky díval do její tváře a nic neříkal.
„Přivedu Vám Vaši dceru. Já vím, kde je,“ řekl po chvíli.


Kapitola XVIII.

„Vy víte, kde je moje dcera?“ baronka Nikolajevová se vzrušeně naklonila ke Stěpanovi.
„Kde je? Kde je moje holčička? Tak kde…?“ Znovu se křečovitě rozkašlala. Stěpan jí pomohl přitisknout kapesník k ústům. Obličej Ekatěrininy matky byl popelavě šedý a oči se jí horečně leskly. Stěpanovi bylo jasné, že to nevěstí vůbec nic dobrého.

„Uklidněte se, prosím,“ řekl konejšivě. „Tohle Vám vůbec neprospívá,“ vytáhl z kapsy svého černého saka šátek a opatrně setřel kapičky potu na barončině čele. „Vaše dcera je v pořádku. Včera v noci jsem ji našel v lese a vzal ji k sobě domů. Nechtěla ani slyšet, že by se vrátila zpátky domů, proto jsem dnes za Vámi přišel. Ale teď půjdu a přivedu ji.“
„Pojedu s Vámi,“ baronka se křečovitě nadýchla a pokusila se zvednout.
„Ne,“ řekl rezolutně Stěpan. „Ve vašem stavu by to nebyl dobrý nápad. Jste vyčerpaná. Slibte mi, že si půjdete lehnout, řeknu služebným, aby se o Vás postaraly. A pošlu pro doktora.“
„To není nutné, opravdu,“ pokusila se mu slabě odporovat.
„Ale ano, je.“ Podíval se do jejích smutných očí. „Už to dál stejně nemá smysl před Ekaterinou tajit,“ řekl s odvrácenou tváří.
Baronka Nikolajevová křečovitě stiskla rty. „Asi máte pravdu. Konec může přijít prakticky kdykoli,“ Stěpan jí pevně stisknul ruku. „Bude lepší, aby Káťa znala pravdu. Aby měla čas připravit se, že tu za chvíli už nebudu, a že zůstane na všechno sama,“ v jejích očích se třpytily slzy. Stěpan pomalu vstal ze země.
„Zavolám služku.“ řekl a otočil se ke dveřím.
„Zavolejte Táťánu.“ Řekla těžce baronka Nikolajevová. „Ona o všem ví.“ Stěpan jen mlčky přikývl.
Za chvilku se vrátil s Taťánou, služebnou, která u Nikolajevových pracovala už hezkou řádku let. Byla zhruba stejně stará jako její nemocná paní. Stačil jí jeden pohled na zakrvácený kapesník, který její paní držela v ruce.
„To bude v pořádku,“ sklonila se k ní a něžně jí odhrnula pramen vlasů z čela.
„Nebude, Táňo, a ty to víš,“ řekla odevzdaně. „Pomůžeš mi do ložnice? Jsem tak slabá, bojím se, že už neudělám sama ani jediný krok.“ Táňa se prosebně podívala na Stěpana. Ten rychle přistoupil a pomohl baronce se zvednout. Podpírali ji každý z jedné strany a pomalým krokem se vydali k její ložnici. Stěpan počkal přede dveřmi než Táňa vyklouzla zpátky na chodbu.
„Pošlu jsem lékaře,“ řekl aniž se na služku podíval.
„To budete hodný, pane. Už pár dní se to zhoršuje, ale dnes to s ní nevypadá vůbec dobře. Byla u lékaře v Petrohradu, ale ten jí řekl, že už se nedá vůbec nic dělat. Mám strach co bude, až se všichni dozví, jakou nemocí paní baronka trpí. Víte, jak se všichni téhle nemoci bojí. Bude to mít asi následky i pro slečnu.“
„Ekaterina je taky nemocná?“ zeptal se rychle Stěpan.
„Ne, pane, díky bohu ne. Ale o téhle nemoci se toho moc neví. Někdy ji dostanou i děti těch co onemocní, někdy ne. Ten pan doktor říkal, že se to nedá nikdy říct s jistotou. Snad to naši slečnu mine. Ona je tak křehká a nezasloužila by si..“ služebná se tiše rozplakala. „Už takhle toho na ni osud nakládá až moc.“
„Zajdu pro lékaře,“ řekl zamyšleně Stěpan a rychlým krokem se vydal ven. Cestou na panství se zastavil pro doktora Janeckého a na poštovní stanici, odkud poslal spěšného posla do Petrohradu. Teď už plnou rychlostí cválal prašnou cestou zpět na své panství. Po chvíli se před ním na obzoru objevila velká elegantní žlutá budova s kopulí, obklopená nádherným parkem protkaným korytem malé stříbřité říčky. Nad hlavou se jezdci začaly míhat koruny vzrostlých stromů. Konečně zarazil koně před vchodem, seskočil a hodil uzdu přibíhajícímu sluhovi. Rychle vyběhl mramorové schody a vrazil do dveří svého pokoje.

Ekaterina opatrně vykoukla zeza závěsu. Už měla na sobě i svoje včerejší šaty a nepříjemnou lesní epizodu ze včerejší noci připomínal snad jen šrám na její tváři a nepatrně pomuchlané šaty. Jinak Káťa vypadala přesně tak, jak se patří na dívku z šlechtické rodiny. Vlasy měla pečlivě vyčesané do vysoké drdolu a její krásu ještě podtrhovalo ladné držení těla.

„To jak to dopadlo? Předal jste můj dopis baronu Černínskému?“ netrpělivě se k němu rozběhla a chytila ho za rukáv saka.

„Nepředal,“ zavrtěl hlavou Stěpan.
„Ale jak to?“ zeptala se Káťa zmateně. Pár kroků od něj poodešla a znovu se na něj ohlédla.
„On nebyl doma?“
„Ale ano, byl. Když jsem přijel, on a jeho rodiče právě odjížděli.“
„Odjížděli? Kam? Proto jste mu ten vzkaz nemohl dát?“
„Ekaterino,“ popošel k ní a pevně se jí podíval do očí. „I kdybych mu ten vzkaz mohl předat, tak bych mu ho stejně nedal. Ten člověk si Vás vůbec nezaslouží, zapomeňte na něj.“
„Jak se opovažujete rozhodovat se za mne?“ rozkřikla se na něj Káťa. „Slíbil jste mi, že mu ho doručíte. Vaše slovo pro Vás snad nic neznamená?“
„Nekřičte, vždyť Vás někdo uslyší a budete mít po pověsti,“ snažil se ji zarazit.
„Je mi to jedno. Jak jsem Vám mohla věřit? Slíbil jste mi, že mi pomůžete a zatím jste mne zradil,“ vydala se ke dveřím.
„Kam si myslíte, že jdete?“ Stěpan jí zastoupil cestu.
„Na panství Černinských. A Vy mi v tom nezabráníte, kníže,“ v očích se jí hrozivě zablýsklo. „Musím s ním mluvit,“ vyrazila vpřed.
Stěpan ji bleskurychle chytil za ramena. „Pusťte mne,“ prala se s ním. „Nemáte právo mi bránit.“
„Chcete se před ním ponižovat,“ zatřásl s ní Stěpan a bolestivě sevřel její ramena. „Jestli ano, tak prosím, jak je libo, já Vám v tom bránit nebudu.“
„Ponižovat? Jak to myslíte?“
„Tomu muži na Vás vůbec nezáleží a zřejmě nikdy nezáleželo,“ odpověděl jí prudce. „Zapomněl jsem Vám říct, kam vlastně rodina Černinských odjížděla. Za snoubenkou Vašeho milovaného.“
„Cože,“ Káťa se na něj šokovaně dívala. „Já Vám nevěřím, Vy mi lžete. Jste jen obyčejný mizera, všichni to o Vás říkají.“
„Neříkám, že nejsem mizera,“ přerušil jí chladně Stěpan. „Ale kdokoli Vám tady řekne, že se baron Černinský zasnoubil s kněžnou Malenkovou.“
„To ale není možné!! Přece věděl o mých citech a také věděl, že si knížete Lubjackého vzít nechci,“ zašeptala Káťa zoufale.
„To ano. To jistě věděl. Ale zřejmě mu přišlo příliš obtížné, nějak se zasadit o to, abyste mohli být spolu. Pokud vím, tak se ani nesnažil přesvědčit Vaší matku o tom, že je pro Vás ten nejlepší.“
„To by přece bylo ponižující,“ namítla chabě Káťa.
„Jaképak ponižující,“ řekl pohrdavě. „Pokud někoho miluji a chci být s ním, tak o něj přece bojuji. Snažím se pro tu lásku něco udělat. Vy jste přece utekla z domova, byla ochotná kvůli němu obětovat i svoji pověst. A on nebyl ochoten obětovat nic. Bylo pro něj pohodlnější zasnoubit se z bohatou kněžnou ze sousedství, než bojovat o Vás. Ten člověk si nezaslouží někoho jako jste Vy. Vždyť mu bylo jedno i to, že jste utekla. A přitom musel vědět, že jste to udělala kvůli němu.“
„Jak jsem mohla být tak hloupá,“ Káťa se rozplakala a klesla na Stěpanu postel. „Myslela jsem, že mne miluje, že jeho city jsou skutečné, a že by pro mne udělal všechno na světě,“ plakala s tváří zabořenou do polštáře.
Stěpan nevěděl, co má dělat. Ještě nikdy nikoho neutěšoval. Vlastně jednou, ale to ještě nebyl dospělý.S rozpaky se posadil na postel a neobratně pohladil Káťu po vlasech.
„No tak, neplačte. Kvůli takovému pitomci to nemá cenu. To je jako kdybyste měla plakat kvůli mně.“
Káťa k němu zvedla uslzené oči. „Odpusťte mi. Byla jsem na Vás hnusná a Vy jste si to nezasloužil. Zachránil jste mne před tím abych ze sebe udělala pěkného hlupáka.“
„Prominuto,“ Stěpan se slabě usmál a podal jí kapesník.Káťa se vysmrkala, vstala z postele, a pak se znovu vydala ke dveřím.
„Můžu se zeptat, kam máte namířeno teď,“ zeptal se jí a v jeho hlase byl znát lehce ostrý tón.
„Jdu domů,“ podívala se na něj rezignovaně. „Už nemám důvod bránit se té stavbě. Vezmu si Anatolje.“
„Bože můj,“ zaklel Stěpan. „Myslel jsem si o Vás, že jste chytřejší a hlavně odvážnější. Kvůli tomu, že Vás nechce nějaký idiot si klidně zničíte život a vezmete si člověka, kterého nemilujete.“
„A jaké možnosti asi teď mám?“ vykřikla na něj. „Myslela jsem si, že můžu utéct s mužem, kterého miluji. Vzali bychom se a má matka by se s tím časem smířila. Ale teď? Nemám kam jít. Jsem bez peněz a u Vás být věčně nemůžu. A když odejdu sama, jak skončím? Nic neumím, jsem jenom žena. Jako domácí učitelka by to možná šlo, ale všichni mne budou hledat. Nemám na to sílu.“
„Možná byste mohla požádat mne, abych Vám pomohl zařídit si pohodlný život v cizině,“ řekl s neproniknutelným pohledem. „Ale to je teď stejně jedno. Ta svatba už Vám nehrozí.“
„Jak to?“
„Kněžna Lubjacká byla Vaším útěkem pobouřená. Prohlásila, že její syn se neožení s ženskou, která běhá po nocích bůhví kde.“
„Díky bohu,“ vydechla Káťa. „Matka mi snad odpustí a všechno bude jako dřív.“
Stěpan uhnul pohledem. „Měli bychom odjet co nejdříve na Vaše panství. Vaše matka Vám něco důležitého neřekla. Měla byste vědět, že je vážně nemocná.“


Kapitola XIX.

 „Vážně nemocná, o čem to mluvíte?“ Káťa se nevěřícně dívala na Stěpana. „To je nesmysl, něčeho bych si určitě všimla.“
„Řekl bych, že Vaše matka je velmi dobrá v utajování věcí o kterých nechce, aby o nich ostatní věděli. Myslím, že i ta její úporná snaha Vás provdat bylo vedená hlavně jejím zdravotním stavem.“ Stěpan se díval přímo do Kátiných očí.
„Váš výraz se mi vůbec nelíbí,“ na Ekaterině bylo patrné, že zbledla. „Co je mojí matce?“
„To Vám musí říct ona,“ odpověděl jí Stěpan. „Nechám přistavit kočár a sejdeme se za deset minut dole.“ Zmizel za dveřmi. Nechtěl myslet na to, jak bude asi Ekaterina reagovat až se dozví pravdu. Udělal dobře, že jí alespoň naznačil, že se děje něco vážného? Ponese to snadněji? V hloubi duše stejně věděl, že ne. Vyběhl před dům a drsným hlasem zavolal kočího a nařídil mu, ať připraví kočár. Kočí utíkal zapřáhnout koně jakoby mu hořelo za patami. Dobře věděl, že jeho pán není v nejlepším rozpoložení a za nic na světě nechtěl, aby ho zase přetáhl holí za to, že je moc pomalý. Ale stejně se divil, že pán chce jet kočárem. Většinou jezdil výhradně koňmo. A to i do Petrohradu.
„Kníže Malinine,“ Stěpan se překvapeně otočil. Byl natolik zamyšlený, že ani neslyšel přijet kněžnu Alexandru Lubjackou. Stála několik metrů od něj a koketně si pohrávala s uzdou svého koně. Stěpan v duchu zaklel. „Ta mi tu ještě scházela.“ Přejel dívku pohledem a nemohl si nevšimnout, že má ramena ještě více odhalená než před několika hodinami u Nikolajevových. V duchu se tomu průhlednému triku musel usmát. Tenhle způsob ženského svádění velmi dobře znal.
„Kněžna Lubjacká. To je ale překvapení,“ řekl pomalu s důrazem na každém slově.
„Doufám, že Vám nevadí, že jsem se zastavila,“ několika pomalými ladnými kroky popošla skoro až k němu. Stěpan si musel přiznal, že techniku svádění ovládá opravdu dokonale. Kdyby to byla nějaká z vdaných petrohradských šlechtičen, asi by se nezdráhal. Ale dobře věděl, že Alexandře nejde jen o nezávazné hrátky, tak jen tázavě nadzvedl obočí.
„Vaše návštěva mne překvapuje. Nečekal bych, že si nějaká žena troufne sama do vlčího doupěte.“ Založil si ruce na prsou.
„Vlk samotář. Ano, to k Vám docela sedí.“ Alexandra si pohrávala se dlouhou loknou neposlušně se kroutících vlasů. „Drsný, krutý, neúprosný. Přesně to se mi na mužích líbí.“
Stoupla si těsně ke Stěpanovi. Mohl jasně cítit vůni jejího parfému. Nelíbil se mu. Byl příliš kořeněný.
„Měla byste změnit parfém. Nehodí se k Vám. Je příliš těžký.“
Alexandru jeho poznámka zcela vyvedla z rovnováhy. Ale jen na chvíli.
„Budu moc ráda, když mi pomůžete s výběrem nového,“ usmála se něj.
Stěpan začal být nervózní. Potřeboval se jí zbavit co nejrychleji. Ekaterina tu mohla být každou chvíli a on vůbec nechtěl, aby se o něm a Ekaterině začaly šířit nějaké pověsti. Rozhodl se proto změnit strategii.
„Rád Vám s výběrem nového parfému pomohu. Ale teď byste měla jet, nehodí se abyste tady byla se mnou sama. Přijedu k Vám zítra na oběd.“ Alexandra se blaženě usmála. Zdálo se, že se kníže Malinin konečně začíná chytat na udičku. „Však to věděla, že nedokáže být lhostejný. Nebude to trvat dlouho a na Léopoldine Budjanskou zapomene. Ukáže mu, že je pro něj ta nejlepší.“ Kočí mezitím přistavil kočár.
„Slibujete, že zítra přijedete?“ Zeptala se s lehkým napětím v hlase.
„Samozřejmě,“ přikývl Stěpan. Vzal ji pod paží a vedl ji k jejímu bělouši. Po očku přitom sledoval hlavní vstupní dveře do domu. „Uvidíme se zítra.“
„Budu se těšit,“ usmála se na něj a nastavila mu ruku k políbení. V tom okamžiku se ve dveřích objevila Ekaterina. Stěpan doufal, že si jí Alexandra nevšimne a dvorně se sklonil k její ruce.
„Kníže Malinin tu není? Řekl mi, abych tu na něj počkala.“ Káťa stála v zákrytu kočáru a nemohla Alexandru vidět. Alexandra sebou při zvuku Ekaterinina hlasu trhla a nevěřícně se podívala na Stěpana.
„Pan kníže právě mluví s kněžnou Lubjackou, slečno.“ Teď sebou trhla pro změnu Káťa.
Alexandra prudce vytrhla Stěpanovi ruku, nadzvedla sukně a zamířila za kočár, kde stála Káťa.
„Tady ji máme. Všichni si o Vás dělají starosti a Vy jste přitom strávila noc s knížetem Malininem. V jeho domě.“
„Prosím?“ Káťa se na Alexandru nevěřícně dívala.
Alexandra se ohlédla na Stěpana, který stál několik kroků za ní. Jeho pohled byl neproniknutelný.
„Neviňátko,“ pokračovala Alexandra. „Kdo by si to pomyslel, o cudné, andělské baronce Nikolajevové? A ona se zatím tahá s knížetem Malininem.“ Alexandra zuřila.
„Doporučil bych Vám, abyste mírnila výrazy, kněžno,“ řekl ledově Stěpan.
„Mírnila výrazy,“ rozesmála se. „O téhle couře slušně mluvit nebudu, to ať ode mne nikdo nečeká.“ Kátina ruka vzápětí zasáhla Alexandřinu tvář přesně mířeným políčkem. Alexandra si na tvář přitiskla dlaň.
„To mi zaplatíš, ty mrcho,“ procedila mezi zuby. „Budeš draze litovat.“ Otočila se a zamířila ke svému koni.
„Kněžno,“ zastavil ji Stěpanův hlas. „Nemusím Vám asi říkat, že na ten oběd zítra nepřijdu.“
Alexandra po něm střelila nenávistným pohledem, naskočila na koně a odcválala pryč.
„Výborně, za chvíli o nás bude mluvit každý v újezdě,“ poznamenala Káťa.
„Budeme se s tím muset oba smířit,“ poznamenal Stěpan. „Já jsem na lidské řeči zvyklý, ale pro Vás to bude něco nového a ujišťuji Vás, že to nebude vůbec nic příjemného. A nemusím Vám asi říkat, že má předchozí slova neustále platí. Nemám v plánu si Vás vzít.“
„Nic takového po Vás ani nechci,“ odsekla mu Káťa. „Nepotřebuji, aby mne někdo zachraňoval. Ty řeči budou tak jako tak. Nikdo neuvěří, že mezi námi nic nebylo. Všichni budou ochotně věřit Alexandře. Nechci ani pomyslet na to, co na to řekne matka.“
„Bude se s tím muset smířit,“ řekl tvrdě Stěpan. „Lidské klepy netrvají dlouho. Bude je to bavit jeden měsíc, dva, pak přestanou.“
Káťa se ironicky usmála. „Ano. Ale cejch poběhlice budu mít už do konce života.“ Stěpan jí na to neodpověděl.
„Měli bychom jet,“ podotkla Káťa.
Stěpan mlčky přikývl. Pak se podíval na kočího, který stál o otevřených dvířek kočáru.
„Pokud někde uslyším něco z dnešního rozhovoru mezi mnou a baronkou Nikolajevovou, nechám tě zbičovat, rozuměl jsi?“ řekl výhružně. Kočí se ustrašeně přikrčil. „Nemusím ti snad říkat, že já se dozvím všechno.“
„Ano, pane.“ Zakoktal kočí a sklonil hlavu před Stěpanovým hrozivým pohledem. Stěpan poté podal ruku Ekaterině, aby jí pomohl nastoupit.

„Něco jsem ti přinesl,“ Sergej nahlédl do sestřina pokoje. „Ahoj Agare,“ pozdravil psa, který důstojně vstal, aby ho přivítal. Lea odložila knihu a pokynula mu, ať jde dál. Sergej vešel, ale jednu ruku držel za zády.
„Co pro mne máš?“ zeptala se ho zvědavě. Vypadala báječně. Její tváře už měly zase zdravou barvu a oči jí vesele svítily. Dlouhé hnědé vlasy v bohatých vlnách padaly až na polštář a na odhaleném krku se blyštil zlatý křížek.
„Něco jsem ti přinesl. Zmeškal jsem sice tvoje narozeniny, ale rozhodně jsem nezapomněl,“ usmál se na ni.
Lea netrpělivě poposedla na posteli. „No tak. To se dělá? Nezapomeň, že jsem byla vážně nemocná. Z té zvědavosti by se mi klidně mohlo udělat špatně. Vlastně se najednou cítím tak slabá.“ Provokovala ho.
Sergej se rozesmál. „Tak to je dobré. Od rána mě prosíš, ať ti dovolím vstát, ale když ti nechci dát dárek k narozeninám, jsi najednou hrozně nemocná.“
Lea se něj podívala zpod záplavy bohatých vlasů. „Prosím, prosím,“ úpěnlivě sepjala ruce.
„Dobrá.“ Sergej vyndal ruku, kterou měl schovanou za zády a v které držel v ní podlouhlý balíček.
„Tady to je.“ Podával ho sestře. Lea netrpělivě roztrhla hedvábný papír. Objevila se před ní zelená etue. Napjatě ji otevřela.
„Sergeji, to je nádhera. Musel být hrozně drahý.“ Opatrně vyndala bohatý zdobený zlatý náhrdelník.
„Pro mojí sestru jen to nejlepší,“ usmál se na ni. „Budeš si ho chtít zkusit?“
„Že se ptáš,“ řekla netrpělivě. „Pomůžeš mi ho zapnout?“
„Jistě.“
Lea vstala z postele a popošla k zrcadlu nad toaletním stolkem. Stáhla si noční košili pod ramena, aby na náhrdelník dobře viděla. „Je nádherný,“ přitiskla na něj ruku. „Všechny dívky mi ho budou závidět.“
Její bratr se spokojeně usmál. Byl rád, že má jeho sestra radost.
„Když už mluvíme o místních dívkách, slyšel jsem, že Ekaterina Nikolajevová utekla z domu.“
„Cože? Káťa? Proboha proč?“ Lea se na něj překvapeně otočila.
„Zdá se, že ji její matka nutila, aby se vdala za Anatolje Lubjackého.“ Lea si jen mlčky povzdechla.
„Myslím, že mám štěstí, že mi nenutíš také do nějakého ženicha,“ podívala se na Sergeje.
„Možná bych měl. Takový kníže Malinin by se k tobě znamenitě hodil,“ popichoval ji.
„Ty mizero,“ Lea popadla polštář a hodila ho po svém bratrovi. „Mířila přesně.“ Po prvním následoval další. Sergej nestačil krýt svůj ústup. Nakonec se smíchem zmizel za dveřmi.

 
Kapitola XX.

 „Slečno, ani nevíte, jak jsem ráda, že jste zpátky,“ stará služebná běžela s otevřenou náručí obejmout Káťu. „Tolik jsme se o Vás bály. Paní baronka si o Vás dělala starosti.“ Táňa k sobě Káťu pevně tiskla. Stěpan je z povzdálí pozoroval se zvláštním, podmračeným výrazem.
„Co se děje Taťáno? Maminka je prý nemocná.“
„Kníže Vám nic neřekl?“ zeptala se zmateně služebná.
Káťa se ohlédla po Stěpanovi, který ale uhnul pohledem.
„Kníže říkal, že mi to maminka musí říct sama. Co se děje, Taťáno? Proč tolik tajností? Mám pocit, že tady všichni něco ví, jen já ne.“ Stará služebná sklonila hlavu a tiše se rozplakala. Káťa už na nic nečekala a rozběhla se do matčina pokoje. Ve dveřích se málem srazila se služebnou, která s vyděšeným výrazem odnášela zakrvavený kus plátna. Vrazila do matčina pokoje. Pokoj baronky Nikolajevové zalévalo hřejivé odpolední slunce, které se nesměle prodíralo polozataženými tyrkysovými závěsy. Pokoj působil nesmírně klidně. Její matka ležela zabořená v poduškách a Káťa si okamžitě všimla nezdravě bledé barvy jejího obličeje. Pod očima měla velké tmavé kruhy a vypadala nesmírně ztrhaně. Vypadalo to, že spí. Káťa si tiše nadzvedla sukně, aby při chůzi po podlaze nešustily. Nechtěla matku probudit. Pomalu přešla k posteli a tiše přiklekla na úroveň barončiny hrudi. Pozorovala, jak se její hrudník klidně zdvíhá. Ještě nikdy jí její matka nepřišla tak slabá a zranitelná. Ani tehdy, když zemřel otec. Byla vždycky jako skála pevně stojící v rozbouřeném moři. Vždycky měla pocit, že ji nic nezlomí. Teď si poprvé uvědomila, jak moc se mýlila. Bylo jasné, že se děje něco opravdu vážného. Pohled jí padl na plátno ležící na stolku vedle postele. Byly na něm stopy krve. Pomalu zavřela oči a snažila se zahnat tu hroznou myšlenku. „Její matka ne. To přece nemohla být pravda.“
Baronka Nikolajevová pomalu otevřela oči. Když spatřila svoji dceru, měkce se usmála.
„Už jsem se bála, že tě neuvidím Káťo.“ Pomalu k ní zvedla ruku a pohladila ji po tváři. Káťa vzala její ruku do svých dlaní.
„Odpusťte mi, maminko. Hrozně jsem Vás zklamala. Slibuji, že nikdy nic takového neudělám. Udělám všechno, co mi přikážete.“ Po tváři jí tekly slzy.

„Holčičko.“ Baronka se na ni něžně dívala. „Já ti nic nevyčítám. To ty odpusť mně. Myslela jsem, že pro tebe dělám jen to nejlepší. Ale mýlila jsem se. Ta svatba s Anatoljem nebylo to nejlepší řešení. Ty bys v tom manželství nebyla nikdy šťastná. Nevydržela bys pod jednou střechou s Alexandrou a její matkou. Zničily by tě. Jen jsem to nechtěla vidět,“ na chvilku se odmlčela a bylo vidět, že sbírá síly, aby mohla mluvit dál.
„Když zemřel tvůj otec, zjistila jsem, že byl sice báječný manžel a skvělý otec, ale Bůh mi odpusť, byl velmi špatný obchodník. Zjistila jsem, že měl dluhy. Velké dluhy. Něco se mi podařilo splatit, ale zdaleka ne všechno. Panství se bude muset prodat, aby se mohl zaplatit ten zbytek. Chtěla jsem tě toho ušetřit. Nechtěla jsem aby sis musela projít tím ponížením, a abys musela žít v chudobě. Proto jsem tě nutila do té svatby. Byla bys zajištěná a nic by ti nechybělo.“
„To přece nevadí, maminko. Prodáme panství a nějak se už životem protlučeme. Hlavní je, abyste se uzdravila, nic jiného není důležité.“
„Promiň holčičko.“ Baronka Nikolajevová se rozplakala. „Já se už neuzdravím. Podívej,“ ukázala na zakrvavený kus plátno. „Trvá to už dlouho a lékař mi řekl, že není žádná naděje.“
„Ne,“ Káťa prudce zavrtěla hlavou. „Vždycky je naděje. A Vy se uzdravíte, najdeme nějakého jiného lékaře...“
„Káťo,“ její matka jí znovu pohladila po tváři. „Musíš se podívat pravdě do očí. Já umírám. A ty na všechno zůstaneš sama. Musí být statečná. Ale já vím, že ty to všechno zvládneš,“ znovu se prudce rozkašlala. Káťa jí pomohla přitisknout si látku k ústům. Když se záchvat kašle konečně utišil a Káťina matka klesla znovu do podušek, její dcera se podívala na plátno.
Bylo celé od krve. Káťě se při tom pohledu svíralo srdce, ale pořád si nechtěla připustit tu strašnou pravda. „Dojdu pro další plátno maminko. Budu hned zpátky,“ zašeptala.

Stěpan stál v salonu opřený o krb. Ruce měl složené na prsou a byl zamyšlený. Ani neslyšel vstoupit Táťánu.“
„Přinesla jsem Vám čaj, kníže, pokud byste měl chuť.“ Řekla tiše. Stěpan jí neodpověděl, jen lehce pokynul hlavou. Na dveře někdo zaklepal. Vzápětí do dveří vstoupil Sergej Budjanský. Když uviděl Stěpana, zarazil se.
„Jen dál, kníže. Nemusíte se bát, neocitl jste se nějakým nevysvětlitelným řízením osudu na mém panství. Jste skutečně v domě Nikolajevových a já jsem tu host stejně jako Vy.“
Sergej vešel do místnosti a zavřel za sebou dveře.
„Dáte si čaj, kníže?“ zeptala se Taťána.
„Ne děkuji,“ odpověděl. „Přišel jsem jen nabídnout baronce Nikolajevové pomoc při hledání její dcery. Slyšel jsem, že se ztratila.“
„Slečna Ekaterina už je doma. Ale řeknu paní baronce, že jste tu byl, určitě si bude moc cenit toho, že jste se tu zastavil s nabídkou pomoci,“ odpověděla mu Taťána.
„Tak to jsem rád, že se slečna v pořádku našla. To vy jste ji našel?“ obrátil se na Stěpana. Ten se konečně odlepil od krbu a ležérním pohybem si dal ruce do kapes.
„Zřejmě ano,“ odpověděl pomalu. „Ostatně nepochybuji o tom, že se stejně velmi brzy dozvíte všechny podrobnosti, takže nemá cenu, abychom se o tom bavili,“ řekl tvrdě a podíval se na Sergeje neproniknutelným pohledem.
„Vidím, že nedokážete ani slušně odpovědět. Máte naprostou pravdu, nemá cenu, abychom se spolu bavili. Pozdravujte ode mne baronku Nikolajevovou a její dceru.“ Otočil se a pomalu odcházel.
„Počkejte,“ zarazil ho Stěpanův hlas. „Jak se daří Vaší sestře?“ Sergej po něm střelil pohledem. „Zřejmě dobře,“ odpověděl mu stejně jako předtím on jemu. Sáhl po klice, ale ještě nestačil ani otevřít dveře, když se druhými dveřmi vřítila dovnitř Káťa. Nevšimla si ho, měla oči jen pro Stěpana.
„Proč jste mi to neřekl? Proč jste mi neřekl, že moje matka umírá?“ Vrhla se k němu a začala ho pěstmi bušit do hrudi. „Proč?“ Proud jejích slov přerval pláč.
„Uklidněte se,“ Stěpan se jí snažil vší silou zkrotit. „Ublížíte si.“ Podařilo se mu chytit její paže a pevně ji k sobě přitisknul. Káťa sebou ještě trhla, ale po chvíli už jen plakala v jeho náručí. Sergej za sebou pomalu zavřel dveře.

„Léopoldine, jsem tak ráda, že jsi se uzdravila,“ Alexandra se širokým úsměvem na tváři přisedla k Lee na postel. Ta se na ní jen s přemáháním usmála. Nikdy neměla Alexandru v lásce, takže když jí Ivan přišel říct, že za ní přijela Alexandra Lubjacká, přemýšlela dokonce chvíli o tom, že Ivanovi řekne, aby jí řekl, že spí, a že jí ještě není moc dobře. Nakonec se ale rozhodla, že Alexandru přece jen přijme. Bylo jí jasné, že nepřijela jen tak. Dobře věděla, že jí Alexandra také nemá ráda, proto si byla jistá, že její návštěva má nějaký vážný důvod. A dopředu si byla jistá, že to jistě nebude nic příjemného. A tak nakonec poprosila Ivana, aby ji přivedl.
Alexandra vplula do místnosti jako královna a Lee neuniklo, jak se zvědavě rozhlédla po jejím pokoji. Pak jí s teatrálním gestem podala kytici růží, kterou Lea obratně předala Ivanovi, který za Alexandřinými zády zvedal oči v sloup. Její bratr pak na nic nečekal a rychle vyklidil pole, protože to vypadalo, že Alexandra by byla nejraději, kdyby se jejich rozhovoru účastnil také. To ale Ivan rozhodně neměl v úmyslu.
„Slyšela jsem, že jsi málem zemřela, to je opravdu hrůza.“
„No, už mi je dobře,“ usmála se Lea. „Každým dnem se cítím lépe.“
„To je moc dobře. Slyšela jsem, že ti kníže Malinin přivedl lékaře, který tě uzdravil.“
„Aha, odtud vítr vane,“ pomyslela si Lea. „Přišla vyzvídat, aby pak mohla šířit další klepy,“ začala se jí vařit krev v těle, ale ovládla se.
„Ano, to je pravda. To on sem přivedl toho lékaře z Petrohradu, díky kterému jsem se uzdravila.“
„Ano. Slabost knížete pro krásné ženy tady zná každý. Udělá všechno, aby se k člověku dostal. Víš, že jsem si jednu dobu myslela, že se o tebe vážně uchází?“
„Opravdu?“ Lea zahrála překvapení skutečně dokonale.
„No ano. Ale teď už vím, že to byla hloupost. On má zájmy úplně někde jindy,“ řekla s důrazem na každém slově.
„Takže ta klepna mi přišla říct, že si na Malinina myslí sama a chce mi to dát jasně najevo. Výborně. Nechápu proč s tím musí otravovat mne, když musí vědět, že o Malinina nestojím.“
„Víš,“ řekla sladce. „Vždycky jsem si myslela,“ důvěrně se k ní naklonila. „Vždycky jsem si myslela, že se knížeti líbíš. Že byste byli krásný pár.“
Alexandra vypadala potěšeně. „Ano, to jsem si také myslela. Ovšem, do té doby, že jsem zjistila, že se s ním schází ta coura.“
„Prosím?“ zeptala se Lea překvapeně.
„Ekaterina Nikolajevová. Možná si už slyšela, že včera utekla z domu, aby si nemusela vzít mého bratra. Ještě že tak, protože to by skončil s pěknou poběhlicí. Strávila noc s knížetem Malininem, dnes odpoledne jsem ji viděla u jeho domu. A ani jeden z nich to nepopřel.“
„Káťa? To je hloupost. Káťa je počestná dívka.“
„Ale prosím tě, Léopoldine.“ Alexandra pobouřeně vstala z postele. „Jen to na nás všechny hrála. A my jsme jí to uvěřili.“

„Už je Vám líp,“ Stěpan klečel u Kátiných nohou. Ta jen slabě přikývla.
„Chtěla bych se Vám omluvit za tu scénu. Nezvládla jsem to. Vím, proč jste mi o tom neřekl. Není jednoduché někomu říct, že je jeho matka vážně nemocná.“
„To je v pořádku. Je toho na Vás v poslední době moc.“
„Musím pro matku najít nějakého jiného lékaře. Prý jí řekli, že není naděje. Ale tomu já nevěřím. Vždycky je naděje.“
„Už jsem poslal pro doktora Novikova.“
„To je ten lékař, co vyléčil Léopoldine?“
„Ano. Měl by dorazit snad pozítří.“
„Ani nevím, jak bych Vám poděkovala,“ Káťa se na něj vděčně podívala.
„Ještě neděkujte. Nevíme jestli to k něčemu bude.“

Doktor Novikov skutečně dorazil druhý den ráno. Káťa se Stěpanem netrpělivě čekali v salónu. Ale po jeho příchodu, bylo jasné, že nenese dobré zprávy.
„Je mi to líto, slečno. Vaší matce nedokáži pomoci. Je příliš pozdě. Bylo by pozdě už před dvěma lety.“
V Kátiných očích se objevily slzy. „Jak dlouho.“
„To se dá vždy těžko říct. Já bych řekl ne víc než týden.“
„Děkuji pane doktore. A omlouvám se, že jste sem jel zbytečně.“
„To v pořádku slečno.“
„Já, dám Vám peníze.“
„Neberu si peníze tam, kde nemohu pomoci.“ Odpověděl tiše doktor Novikov.
„Omluvíte mne, prosím, musím za matkou,“ se slzami v očích vyběhla ze dveří.
„Díky, že jste přijel,“ řekl Stěpan tiše.
„Neděkuj mi. Budu muset už jet, musím být zítra v Petrohradu.“
„Jak se má?“ zeptal se Stěpan aniž se na něj podíval.
„Dobře. Moc ráda by tě viděla.“
„Pozdravuj ji ode mne. Šťastnou cestu,“ s těmi slovy Stěpan zmizel.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář