Svět v barvách (Le monde en couleurs)

Mladá žena se procházela po prašné cestě ve stínu vzrostlých lip. Mezi listy ve tvaru srdce se pomalu prodíraly sluneční paprsky. Měly v jejich světle svěží zelenou barvu. Žena si vychutnávala klid teplého letního odpoledne a omamnou vůni lipové aleje. Po chvíli si zaclonila oči proti světlu. Po cestě přijížděl jezdec. Několik metrů od ní zastavil svého vraníka, seskočil na zem a vydal se jí vstříc.
„Kněžno Budjanská, velmi rád Vás zase vidím,“ řekl významně a usmál se na ni tím úsměvem, který velmi dobře znala.
„Kníže. Vítejte zpátky v Rusku.“ Káťa k němu natáhla ruce. Stěpan ji k sobě pevně přitisl. „Doufám, že kvůli mně nepřijdete znovu do řečí.“ Poznamenal se šelmovským úsměvem.
Káťa se rozesmála a položila si ruku na nepatrně vystouplé bříško. „Myslím, že už jsem na to zvyklá.“
„Mám takový pocit, že jste mi zatajila jednu ne zrovna nepodstatnou informaci,“ řekl s lehkou výčitkou v hlase a významným pohledem.
„Myslíte tohle?“ Káťa se podívala na svoje již nepatrně zakulacené bříško. „Říkala jsem si, že pokud se rozhodnete vrátit zpátky, bude lepší Vám to říct osobně. Nemohla jsem Vám přece napsat všechny novinky najednou, to by nebyla žádná zábava.“ V očích se jí vesele blýsklo.
„Chyběla jste mi,“ řekl prostě. „A teprve teď, když s Vámi zase mluvím, tak si uvědomuji, jak moc.“
„I já jsem Vás postrádala.“ Pátravě si ho prohlížela. Byl ležérně oblečený, jen v kalhotách, jezdeckých botách a polorozepnuté bílé košili. Vlasy měl delší než dřív, v několika pramenech mu padaly do očí, které byly sytě modré. Připadalo jí že zmužněl, jeho hruď a ramena se zdály rozložitější.
Stěpan přerušil tok jejích myšlenek. „Myslím, že byste si mne neměla takhle prohlížet,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Nezapomínejte, že jste vdaná žena!“
Káťa se rozesmála. „Vůbec jste se nezměnil.“
„Proč bych měl?“ Pohodil Stěpan rameny. „Moc Vám to sluší. Jen záříte,“ na okamžik zvážněl.
„A co jste čekal? Po tak dlouhé době se uráčíte vrátit zpátky a čekáte, že snad budu plakat dojetím? To jste se přepočítal.“ Pohrozila mu.
Jeho hlasitý smích se rozlehl alejí. Pak jí nabídnul rámě a ona se do něj ochotně zavěsila.
„Po pravdě, doufala jsem, že přijedete, ale nečekala jsem, že se vrátíte tak rychle. Když mi dnes ráno sluha přivezl Váš vzkaz, nemohla jsem uvěřit vlastním očím.“
„To se Vám nedivím,“ usmál se. „Ale jste dobrá diplomatka. Váš poslední dopis byl nabitý informacemi, ale sdělovala jste mi je tak ledabyle, člověk by skoro řekl, že je považujete za nepodstatné.“
Zamířili spolu do louky. Stébla trav se jim během chůze obmotávala kolem nohou.
„Nevěděla jsem, jestli pro Vás to, co Vám píši, je ještě vůbec důležité,“ řekla a utrhla si jeden z travních stvolů. „Nevěděla jsem, jak na to budete reagovat. Ale měla jsem pocit, že Vám to všechno musím dát vědět, kdyby to pro Vás přece jen ještě něco znamenalo.“ Zastavila se a otočila se na něj.
Mlčky přikývl. „Děkuji Vám. Proč jste mi vlastně hned tehdy nenapsala, že po mém odjezdu za mnou Léopoldine přišla?“
„Myslela jsem si, a za tím si stojím, že by to stejně nebylo k ničemu dobré. Jen byste se trápil. Bylo příliš pozdě. Nač Vás týrat? Lea se vdala a Vy jste začal nový život v Anglii. V takových chvílích je lepší udělat za minulostí tlustou čáru.“
Stěpan mlčky přikývl, utrhl si jednu z kratších trav a dal si ji do úst.
„Nebude Vám vadit, když se na chvíli posadíme?“ Zeptala se ho.
„Jistě, že ne.“
Posadili se do stínu mohutné břízy a zadívali se na sluncem zalitou krajinu. Listoví nad jejich hlavami tichounce ševelilo.
„Váš manžel ví, že jste se mnou?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Káťa. „Ale hodlám mu to říct, kdyby nás přece jen někdo viděl spolu. Alexandra Lubjacká je teď sice vdaná, ale ani manželství jí neubralo energii k šíření klepů,“ ušklíbla si a přitáhla si kolena pod bradu.
„Tak to nebude moc nadšený,“ poznamenal Stěpan.
„To možná ne, ale myslím, že už Vás vzal na vědomí,“ Káťa se pohodlně podepřela lokty. „Dokonce mi sám nosil dopisy, které od Vás přišly.“
Stěpan nadzdvihl jedno obočí. „Cože, nepokusil se je spálit, roztrhat nebo schovat?“
„Ne,“ smála se Káťa. „Myslím, že konečně pochopil, že je mezi námi opravdu jen přátelství.“
„A nebo si ty dopisy tajně přečetl,“ ušklíbl se Stěpan.
„Pořád stejný cynik,“ Káťa se znovu rozesmála.
„Víte co se říká. Důvěřuj, ale prověřuj.“
Ekaterina na to nic neřekla, ale v hloubi svého srdce si myslela totéž, co Stěpan. Nijak ty dopisy neschovávala, Sergej je klidně mohl přečíst. A možná by to bylo dokonce i lepší. Alespoň by se přesvědčil, že všechna jeho podezření byla lichá. Ve svých dopisech Stěpanovi byla naprosto otevřená a občas si v žertu na svého manžela stěžovala a bavila se tím, jak ho Stěpan brání. Přála by si vidět Sergejův výraz ve tváři, kdyby si přečetl některé pasáže z vybraných dopisů. Musel by si konečně přiznat, že se ve Stěpanovi mýlil. Ale nesnažila se nijak tlačit na pilu. Nemluvila o něm, jen když se jí Sergej někdy zeptal, řekla mu, co je u knížete nového. Byla ráda, že ho její manžel alespoň vzal na vědomí a začal respektovat jejich přátelství.
„Stejně si myslím, že byste mu to měla říct hodně opatrně. Něco jiného bylo, když nás dělilo tisíce kilometrů a něco jiného je, když bude vědět, že nás dělilo pouhých několik centimetrů.“
„Nebojte se,“ řekla Káťa. „Nemyslím, že ho to nějak zásadně vyvede z rovnováhy. A i kdyby, má teď dobrý důvod, aby svoji žárlivost krotil.“
„Máte to dobře vymyšlené,“ rozesmál se Stěpan. „Dovedu si představit, že kníže je štěstím bez sebe, že budete mít maličké.“
„To ano,“ přikývla Káťa. „Ale někdy mne tou svojí starostlivostí dohání k šílenství. Pořád mě pozoruje a snad tisíckrát za den se zeptá, jestli se cítím dobře. I když vlastně se mu nedivím,“ pohladila si bříško. „Trvalo celkem dlouho, než jsme se dočkali. Už jsem se bála, že je něco špatně,“ v jejím hlase byla znát úleva.
„Vždyť jsem Vám psal, že se určitě dočkáte. To maličké si prostě jen dalo načas.“
„To ano.“ Káťa se odmlčela.
„Psala jste mi, že Léopoldinin manžel zemřel, co se stalo?“
Káťa si povzdechla. „Byl kvůli nějaké obchodní záležitosti v Marseille a dostal černé neštovice. A víte, jak to obvykle končí. Bylo to hrozné, jediné štěstí bylo to, že tu nemoc zřejmě dostal po cestě, takže nikoho nenakazil. Pro Leu to byla hrozná rána.“
„To si dovedu představit,“ řekl Stěpan. „A kde je teď? Psala jste, že se vrátila do Ruska.“
„Ano. Je v Petrohradu. Ivan slouží u carské gardy, takže nemůže odjet z města na delší dobu a Lea chtěla být chvíli s ním. A my musíme zůstat tady, kvůli koním, Sergej je připravuje na carský dostih.“
Pátravě se zadívala do jeho tváře. Když jim Lea napsala, co se stalo, Sergej jí okamžitě psal, aby se vrátila domů. Byla ve Francii tři roky a zůstala by tam sama, jen s rodinou jejího švagra. Všechno kolem ní by jí navíc připomínalo Pierra. Lea se rozhodla rychle. Dva měsíce po manželově pohřbu se vrátila zpět do rodné země. Ekaterina dlouho přemýšlela, jestli má napsat Stěpanovi, co se stalo. Nakonec se rozhodla, že to udělá. V dopisech se jí nikdy o žádné ženě nezmiňoval. Mimo to, měla pocit, že by měl vědět, že za ním Lea tehdy po jeho odjezdu přišla. V té době nemělo smysl mu o tom psát, ale smrtí Pierra se situace změnila. Pokud Stěpanovi na Léopoldine ještě záleželo, bylo už na něm, co udělá. Nevěděla, jestli má nějakou šanci si tentokrát Leu získat a hlavně, bylo to poměrně nedávno, co Pierre zemřel, ale to už Stěpan musel zvážit sám. A podle toho, jak rychle se vrátil, tak jeho city k Léopoldine ještě nebyly minulostí. Navíc, jednou, chvíli poté, co se vrátila z Francie, se na něho Lea zeptala. Bylo zřejmé, že vůči němu nechová už žádnou zášť. Možná byla hloupost, že Stěpanovi obnovila starou ránu, ale třeba by tentokrát něco mohlo být jinak. Pomalu se zvedla. „Musím už jít, než mne Sergej začne hledat. Kdy odjíždíte do Petrohradu?“
Stěpan se usmál „Máte mne přečteného. Zítra. Ale doufám, že se brzo uvidíme.“

Když se Ekaterina vrátila na panství, nakoukla do manželovy kanceláře.
„Káťo, kde jsi byla tak dlouho? Už jsem o tebe měl starost.“ Sergej se na ni vyčítavě podíval.
„Byla jsem na schůzce s jedním starým přítelem,“ řekla s úsměvem a klidně pozorovala, jak se její manžel zarazil.
„S jakým přítelem?“
„Se Stěpanem. Vrátil se domů.“
„Aha,“ Sergej si založil ruce na prsou. Jeho tváří se mihlo napětí.
Káťa si mu sedla na klín. „Doufám, že nežárlíš,“ políbila ho.
„Možná trošku,“ pousmál se a pohladil její bříško. „Ale měl bych být asi Malininovi vděčný, že vydržel v Anglii celé ty čtyři roky. Mohl se vrátit mnohem dřív.“
Káťa se rozesmála. „To máš pravdu.“
„Doufám, že jeho návrat nemá co dělat s návratem Léopoldine?“ Podíval se své ženě pátravě do očí. Káťa neuhnula pohledem.
„Nevím,“ pokrčila rameny. „To brzo zjistíme.“
„Káťo, já...“
„Pš,“ dala mu ruku na rty. „Tvá sestra je už velká a jsem si jistá, že si poradí.“

Stěpan seskočil z koně před budovou ostrovního paláce. Překvapilo, že jsou hlavní dveře otevřené. Rychle vešel dovnitř a užasle se rozhlédl. Ve vázách ve výklencích byly čerstvé květiny. Závěsy byly roztažené a celá místnost byla prozářená slunce. Podíval se na schodiště. Mramor působil ve světle slunečních paprsků teplým dojmem. Nic v té místnosti nepřipomínalo tragédii, která se tu před lety odehrála. Nahlédl do salónu. Látky pokrývající nábytek byly pryč. Všude bylo uklizeno. Na piáně ležela otevřená partitura.
„Vítejte zpět, pane.“ Ozvalo se za jeho zády.
„Nikolaji. Co to má znamenat?“
„To paní Ekaterina,“ usmál se. „Řekla mi, že se možná vrátite a požádala mne, abych dal palác do pořádku.“
Stěpan nemohl nepřehlédnout nejistotu v jeho očích. „Tohle Vám tu nechala, když tu byla naposledy.“ Podával mu zapečený list papíru. Rozlomil pečeť a otevřel ho.

Pokud čtete tyto řádky, tak jste zpět a nechal jste stíny své minulosti konečně daleko za Vámi. Vítejte doma.

Káťa

Stěpan se musel usmát. Pak se podíval na Nikolaje. „Myslím, že máme jeden palác navíc.“ Řekl se zamyšleným úsměvem. Ale nebude problém ho prodat, kupce pro palác v centru města jistě najdeme.
Nikolaj se usmál. „Pane, všechny účty máte v pracovně Vašeho otce. Pokud se rozhodnete mne vyhodit, až uvidíte ty částky na vybavení paláce, budu to respektovat.“
„Jistě, jsem si jistý, že ti kněžna Budjanská slíbila, že pokud tě kvůli tomu vyhodím, dostaneš práci u nich. Mám ji přečtenou.“ V Nikolajových očích četl, že se nemýlil. „V pořádku,“ řekl mu. „Jsem rád, že je tady všechno zase jako dřív.“

Stěpan stál před Petrohradským palácem Budjanských. Služebná mu řekla, že Léopoldine je v parku. Rychlým krokem tam zamířil. Ocitl se mezi stromy a pátravě se rozhlédl kolem sebe. Jeho pohled se střetl se očima, které mu byly důverně známé.
„Ahoj,“ řekl tiše.
„Ahoj,“ malý hnědovlasý chlapeček si ho se zájmem prohlížel. V ruce držel kůru, kterou chtěl dát na střechu domečku postaveného z klacíků a březové kůry.
„Já jsem Dima. A kdo jsi ty?“
„Já jsem Stěpan,“ řekl s pohledem upřeným do důvěřivých dětský očí. „Máš moc pěkný domeček.“
Lea vycházející z altánku si všimla přicházejícího muže. Byl jí povědomý, ta chůze. Když si uvědomila, kdo to je, její srdce se prudčeji rozbušilo. Viděla, že se zastavil u jejího synka. Pomalu kráčela směrem k nim. Malý Pierre Dimitri si své matky všiml jako první.
„To je Stěpan, mami,“ řekl a upíral na matku oči, které byly stejné jako ty její.
„Dobrý den,“ usmála se Lea na Stěpana..
Stěpan se také usmál a napjatý výraz v jeho obličeji povolil. Byla pořád stejná. Stejně krásná, stejně dívčí. Ani mateřství a ztráta manžela ji nezměnily.
„Dobrý den, vévodkyně. Myslím, že se známe.“ Řekl pomalu.
„Myslím, že ano.“ Řekla tiše. „Myslela jsem, že jste v Anglii.“
„Nechutnal mě tamější čaj,“ řekl Stěpan s blýsknutím v očích. „Chtěl jsem zase ochutnat ten ruský.“
„Tak to máte štěstí,“ usmála se Lea. „Právě si s Dimou jdeme dát svačinu a máme plnou konvici vychlazeného lipového čaje.“

Stěpan a Lea se vzali v prostém venkovském kostelíku. Nebyl to ten, kde se vdávala za Pierra. Svatba byla skromná, nepozvali moc hostů. Eleanor si dojatě utírala oči. Lea se po očku podívala na zachmuřené bratry. Nedivila, se, že se o ní stále ještě bojí, ale cenila si toho, že se rozhodli respektovat její rozhodnutí. Obrátila oči zpět k ikoně nad oltářem a věnovala plnou pozornost popovi...

„Co myslíš, mám tam dát ty bílé růže nebo spíš červené?“ Zeptala se Káťa Ley.
„Ty červené,“ řekla Lea, která s úsměvem pozorovala Stěpana hrajícího si na zahradě s malým Dimou. Na ruce držel malého Sergeje, dvouletého synka Káťi a jejího bratra.
„Nevěřila bych, že má tak rád děti.“ Řekla její přítelkyně. „Nikdy mne nepřestane překvapovat,“ zasmála se.
„Povídej mi o tom,“ řekla Lea. „Jen ať si zvyká na dva caparty, za chvíli se mu to bude víc než hodit.“
Káťě chvíli trvalo, než jí došel smysl Leiných slov.
„Počkej chceš říct?“ Zadívala se na muže na trávníku. „Už to ví?“
„Ano,“ přikývla Lea. Na ten večer nezapomněla. Rozčesávala si vlasy a Stěpan ji přitáhl k sobě do náručí. „Doufám, že ti nevadí, že mi Dima začal říkat táti. Odkoukal to od ostatních dětí.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „To je jeho rozhodnutí. A pak, měl by sis na to oslovení začít zvykat.“
„Co tím myslíš? Ty...“
Jen přikývla. Stěpan se zhluboka nadechl. „Slib mi něco.“ Řekl jí.
„A co?“
„Že to bude holčička. Pokud bychom měli syna, který by byl jako já, tak budeme během několika let oba šediví.“
Lea se rozesmála. „To ti slíbit nemůžu.“
„Nevadí,“ řekl. „Pokud to bude chlapec, budu to brát jako boží trest za všechny mé hříchy.“ Ušklíbl se. Lea se znovu rozesmála a stulila se do jeho náručí. Jejich sbližování bylo pozvolné. Ale dala mu šanci. A zatím nelitovala. Sice zůstával pořád tím jízlivým mužem, kterého všichni tak dobře znali, ale naučila se ho znát a milovat. Když se dívala, jak si hraje s jejím synem, vzpoměla si na Pierra. V životě milovala dva muže. U jednoho přišla láska téměř okamžitě a tuho druhého jí musela jít vstříc. Možná o to byla silnější.
Stěpan zvedl oči a podívala se na obě ženy stojící v otevřených dveřích terasy. V jedné našel nejlepšího přítele a v té druhé své štěstí.