Lea - Kapitola 1-5
Kapitola 1.
Pak ale do Ruska vpadla napoleonská vojska a kníže Budjanský odešel do války. Po konečném vítězství nad Napoleonem se vracel zpět domů. Na návštěvě, u přítele v Petrohradu, však poznal ji. Léopoldine de Rastignac, byla Francouzka. Její rodina uprchla do Ruska z revolucí se zmítající Francie. Vévodovi de Rastignac se jen tak tak podařilo zachránit sobě a své rodině život. Usadil se v Petrohradu, spolu se svým synem Charlesem a 2 letou dcerou Léopoldine. Léopoldine vyrostla v nesmírně půvabnou dívku. Její nádherné zelené oči přivábily zrak nejednoho muže. Však také vévoda de Rastignac spoléhal na to, že když Napoleon nebude poražen, a on se nebude moci vrátit do Francie, výhodně svou dceru v Rusku provdá a zajistí si tak důstojné postavení hodné francouzského vévody. Když byl Napoleon poražen, vévoda de Rastignac se rozhodl vrátit do Francie. Srdce ho táhlo do rodné země, i když věděl, že jeho zámek byl vypálen.
„Alespoň budu pohřbený tam, kde jsem vyrostl,“ říkával Léopoldine. Jeho syn a Léopoldin bratr padl ve válce a jedinou radostí starého vévody se tak stala jeho krásná dcera. Oba se chystali k odjezdu zpět do Francie. Na plese, pořádaném dobrým přítelem vévody de Rastignac, knížetem Potockým, Léopoldine okouzlila spoustu mužů. Ale jednoho zasáhl Amorův šíp přece jen silněji, než ty ostatní. Kníže Budjanský se na první pohled zamiloval do krásné Francouzky, a zdálo se, že i on vzbudil v dívčině srdci jistou náklonnost. Ale odjezd do Francie nedával oběma mladým lidem šanci. Kníže nemohl opustit Rusko a Léopoldine nechtěla opustit svého otce. Právě tehdy do života obou mladých lidí zasáhl osud. Vévoda de Rastignac těžce onemocněl a během pár dní zemřel. Léopoldine zůstala sama, bez otce, bez rodiny, bez peněz. Nechtěla se vrátit do Francie, do země, na kterou si nepamatovala. Za svůj domov považovala Rusko.
Dimitrij nabídl dívce manželství. Nezajímalo ho, že mu nepřinese žádné věno, věděl jen, že právě ona je ženou jeho života. Léopoldine se zdráhala, ale nakonec přece jen jeho nabídku přijala. Mladého knížete milovala, a tak jim již nic nebránilo ve štěstí. Kníže si svou “Leu“ odvezl na panství. Štěstí obou mladých lidí se ještě znásobilo, když se jim narodilo první dítě, syn Sergej. Čtyři roky po jeho narození přišla na svět dcera, kterou na přání knížete pojmenovali po její matce, Léopoldine. K dovršení štěstí obou manželů, se 6 let po narození Léopoldine knížecí rodina rozrostla ještě o jedno dítě, o druhorozeného syna Ivana.
Malá Lea jakoby byla spíše chlapcem než dívkou. Mnohem víc, než hraní na piano, ji bavily vyjížďky na koních. Kníže svou dceru velmi miloval, a tak jí v jejích, na dívku trochu neobvyklých zájmech, nebránil. Když se její starší bratr vrátil z vojenské akademie, jeho malá sestra ho požádala, aby ji naučil střílet a šermovat. Sergej se tomu jen smál a z legrace se rozhodl své sestře vyhovět. Jaké však bylo jeho překvapení, když se Lea již po třetím výstřelu strefila do terče. A co víc, další rány byly čím dál lepší. Sergej nad tím nevěřícně kroutil hlavou. Leyny neobvyklé zájmy však dělaly starost její matce. „Měla by hrát na piano, zpívat a učit se tančit, ale ona se raději prohání venku na koni, střílí na terč a šermuje,“ říkala zneklidněně svému manželovi. Kníže Budjanský se tomu jen usmíval. „Lea nemá sestru, je logické, že nechce zůstat pozadu za svým bratrem,“ smál se. „Uvidíš, že ji to časem přejde a nebudeme stačit nechávat šít šaty a kupovat nejrůznější parády. Jen ji nech, až se vdá, nebude mít na podobné zábavy čas.“
Osud se však jednoho dne rozhodl, že si na pokojném panství vybere svou krutou daň.
Jednoho dne, když se kníže a kněžna Budjanští vraceli z návštěvy ze sousedního panství, jejich koně se splašili a kočár spadl do hluboké rokle. Smrt obou rodičů jejich děti velmi zasáhla. Lée bylo v té době pouhých 20 let. Její bratr byl odvelen k vojskům na Kavkaz a Lea zůstala sama. Sama se svým mladším bratrem.
„Děvenko, nemyslíš, že bys to měla nechat na správci? Nevyznáš se v tom. Vím, že chceš, aby bylo na panství všechno v pořádku, ale ty na to sama nestačíš.“
Lea se s úsměvem podívala na svou starou chůvu. „Aljo, pleteš se. Není to tak těžké, jak si myslíš. V účtech se již vyznám. Navíc, Nikolaje musí někdo kontrolovat. Vždy byl dobrým správcem, ale stárne. Jeho myšlení již není tak pohotové jako dřív. I otec to říkával."
„Slečno,“ do místnosti nahlédl Pavel, jeden z nevolníků. „Přijel za Vámi kníže Malinin."
Lea si jen tiše povzdechla.
Kníže Malinin byl nejbohatší šlechtic v újezdě. Jako jedinému dědici mu připadlo rozsáhlé panství. Lea však knížete Malinina neměla v lásce. Mladý, okouzlující kníže jí byl protivný. Navíc, v újezdě se o něm nic dobrého nepovídalo. Měl velkou slabost pro krásné ženy a byl to neobyčejně obratný svůdník. Nejedna dívka kvůli němu přišla o dobrou pověst. Navíc byl velice obratným střelcem, takže z žádného souboje ještě neodešel poražen.
Lea si vzpomněla, na den, kdy se s ním poprvé setkala. Bylo to na plese v Petrohradu. Původně tam vůbec nechtěla jet, ale nakonec podlehla naléhání své matky, která chtěla svou dceru konečně uvést do společnosti. Předtím se Lea všem plesům a společenským událostem obratně vyhýbala. Nikdy ji nelákalo obléknout si drahé plesové šaty, ověsit se šperky a jít na ples. Nerada byla středem pozornosti a věděla, že by jí neušla. Představení knížecí dcery byla pokaždé obrovská událost, o které se vždy dlouho mluvilo. Všichni do nejmenších detailů rozebírali garderobu, účes a chování té dotyčné. Když jí její matka s nadšeným výrazem oznámila, že jim přišla pozvánka na carský ples, řekla, že nikam nepojede. Ale tehdy zasáhl její otec.
„Pojedeš, dítě. Máš nejvyšší čas uvést se do společnosti a začít si hledat ženicha,“ jeho slova nepřipouštěla žádný odpor.
„Ženicha,“ povzdechla si Lea, když jí služebná zapínala šaty. Neměla na muže ani pomyšlení, žádný se jí nelíbil. Doufala jen, že ji otec nebude nutit, aby se provdala.
Krása carského plesu ji ohromila. Všude samé květiny, drahá jídla, šampaňské, krásně oblečené dámy, muži ve vojenských uniformách. Krásná zelenooká dívka se okamžitě stala středem pozornosti. Muži se předbíhali, aby ji mohli požádat o tanec. Leu až bolela hlava z těch jejich lichotek a přála si, aby už konečně ples skončil a ona se mohla vrátit domů. Když tančila valčík s jedním ze svých ctitelů, ucítila, jak ji upřeně pozorují něčí oči. Nenápadně se tím směrem podívala a spatřila černovlasého mladíka, který z ní nespouštěl pohled. Lea tančila dál a na onoho neznámého brzy zapomněla.
Asi týden po carském plese jim sluha ohlásil návštěvu, knížete Malinina. Byl to jejich soused, který však více než na svém venkovském panství, pobýval na carském dvoře. Lea v něm poznala onoho muže z plesu. Přišel s tím, že jde pozdravit své sousedy, ale Sergej ho ihned začal podezírat, že důvod, kvůli kterému kníže Malinin přijel k Budjanským, je jeho sestra Lea. Od té doby se kníže stal pravidelným hostem v jejich domě a začal se ucházet o ruku krásné kněžny. Dokonce požádal knížete Budjanského, aby mu dal svou dceru za manželku.
„Dal bych Vám svou dceru za ženu, kníže, ale záleží na tom, jestli s tím ona bude souhlasit,“ odpověděl mu tehdy kníže Budjanský. Ale Lea nesouhlasila. S omluvou knížete odmítla.
„Omlouvám se, necítím se být na manželství připravena. Navíc si myslím, že já pro Vás nejsem ta pravá. Zasloužíte si dívku, se kterou se budete moci pyšnit na veřejnosti a já mám ráda život na venkově. Nikdy bych nechtěla žít v Petrohradu.“
Kníže Malinin tehdy bez rozloučení odešel a Lea doufala, že tím všechno skončilo. Její otec byl rád, že se Lea rozhodla Malinina odmítnout.
„Nemám toho mladíka moc v lásce, dítě moje,“ řekl jí tehdy.
„Otče, co když se nám bude chtít pomstít?“ Lea ustaraně objala kníže Budjanského.
„Neboj se, holčičko. Však on na tebe zapomene.“ Jenže to se Dimitrij Budjanský mýlil.
Po tragické nehodě, která se stala jemu a jeho ženě, se kníže znovu objevil v domě Budjanských. Krátce poté přišel Leinu bratru Sergejovi povolávací rozkaz. Nikoho nezajímalo, že se mladý kníže Budjanský musí starat o své panství. Přes veškeré své námitky musel odjet a nechat svou mladší sestru a bratra samotné. Lea tehdy neplakala, byla pevně rozhodnutá se o panství, v nepřítomnosti svého staršího bratra, dobře postarat. Větší starosti jí dělala výchova jejího mladšího bratra Ivana. Smrt otce a matky ho hluboce zasáhla, stal se z něj uzavřený a odtažitý chlapec. Lea se snažila nahradit mu matku, ale stále si k němu nedokázala najít cestu.
„Dobrá, vyřiďte knížeti Malininovi, že hned přijdu,“ řekla a s povzdechem zavřela účetní knihu.
Kníže Malinin stál v přijímacím salonu a upřeně se díval na Lein portrét. Usměvavá dívka držící v náručí kytici růží, ho nesmírně přitahovala.
O ženy nikdy nouzi neměl, ale teprve Lea v něm dokázala zažehnout lásku. Když pochopil, že se mu jí nepodaří svést, požádal knížete Budjanského o její ruku. Myslel si, že kníže nebude váhat a svou dceru mu dát. Věděl přece o tom, v jak významných kruzích se pohybuje a jaký je jeho majetek. Byl nepříjemně překvapen, když mu kníže oznámil, že rozhodnutí nechá na Lee. A ta ho odmítla. To ho rozzuřilo. Odjel do Petrohradu a pokoušel se na ni zapomenout. Ale žádná ženská náruč mu ji nedokázala vyhnat z hlavy. Zpráva, která přišla jako blesk z čistého nebe, mu však dala novou naději. Kníže a kněžna Budjanští byli po smrti. To mu uvolňovalo cestu k Lee. Nejprve však potřeboval dostat z cesty Sergeje.
Nikdo netušil, že právě on zařídil Sergeji Budjanskému cestu na Kavkaz.
„Léopoldine, ani nevíte, jak rád Vás zase vidím,“ kníže Malinin se sklonil k dívčině ruce.
Ta jen mlčky pokynula hlavou. „Dobrý den, kníže. Buďte tak laskavý a říkejte mi prosím Leo, nemám ráda, když mi někdo říká mým celým jménem.“
„Jak si přejete,“ odpověděl jí spokojeně Stěpan, který si Leinu vstřícnost vykládal jako rostoucí náklonnost mladé dívky k němu.
„Co Vás k nám přivádí?“
„Chtěl jsem se podívat, jak se Vám daří. Nemáte to teď jednoduché. Váš bratr je na Kavkaze a Váš správce je již starý, myslel jsem, že byste uvítala pomoc s panstvím.“
Během hovoru vyšli na terasu, kde se usadili do proutěných křesel. Lea pokynula služebné, aby přinesla čaj.
„Děkuji, jste nesmírně laskavý, ale zvládám to dobře. Už jsem pochopila, jak to na panství chodí, není to tak těžké. Navíc, když si nevím rady, je mi k dispozici Michail, totiž baron Boronin.“
Rodina Boroninů žila nedaleko panství Budjanských. Michail a jeho sestra Marie byli Leinými nejlepšími přáteli. Michail Boronin se staral o panství a také o svoji matku a sestru Marii. Marie a Lea byli kamarádky již od dětství. Baronka často navštěvovala Leinu matku a obě dvě děvčata trávila spoustu času hrami. Jenže Leu hry s panenkami nikdy nebavily. Proto si raději chodila hrát s chlapci, svým bratrem Sergejem a Mariiným bratrem Michailem. Oba si na dívčinu společnost rychle zvykli a přijali ji mezi sebe. Mezi touto trojicí se vytvořilo zvláštní pouto. Lea proto Michaila považovala spíše za svého bratra než za kamaráda z dětství. Když Lea vyrostla, neslušelo se, aby svůj volný čas i nadále trávila ve společnosti obou mladíků. Pro urozenou dívku tu byly jiné povinnosti. Čekalo se od ní, že bude trávit čas společně s ostatními urozenými dívkami ze sousedství, že budou společně zpívat, číst knihy, hrát na piano a vyšívat.
Leu to však nikdy nebavilo. Proto se na středeční odpoledne nikdy netěšila. Rozčilovalo ji poslouchat neustále štěbetání ostatních dívek a číst sentimentální francouzské romány. Postupně začala středy nenávidět. Nikdo nevěděl, že si čas od času tajně vyjede na projížďku spolu se svým bratrem a Michailem. Měla ráda tyhle vyjížďky a ještě raději pozorovala, jak spolu oba mladíci šermují nebo střílejí na terč. Marie o všem věděla, právě ona kryla Leiny tajné výlety. Po smrti Leiných rodičů se vše změnilo. Mladá dívka byla ráda, že se alespoň zbavila nudných středečních odpolední. Musela se starat o panství a neměla na zábavu čas, tím pádem se nikdo nemohl divit tomu, že se přestala objevovat ve společnosti ostatních šlechtičen. Jedinou výjimkou byla ovšem Marie.
Než Sergej odjel na Kavkaz, požádal Michaila, aby jeho sestře pomáhal. Tušil, že správa panství pro ni nebude nic lehkého, a tak doufal, že jí Michail se vším pomůže. Michail svůj slib splnil. Byl Lee neustále na blízku a se vším jí pomáhal. Svému příteli navíc pravidelně posílal dopisy o tom, jak se jeho sestra a bratr mají, a také podrobná hlášení o stavu věcí na panství. O tom však Lea neměla ani tušení. Ona sama pravidelně svému bratrovi psala, ale, nezmiňovala se mu v dopisech o žádných problémech, nechtěla, aby si její bratr dělal starosti.
Kníže Malinin nespokojeně přivřel oči, když uslyšel jméno knížete Boronina. Neměl ho v lásce, kdysi spolu sloužili u stejného pluku a nikdy si příliš nerozuměli. Jeho nevraživost k němu ještě vzrostla, když zjistil, že se přátelí s Leou. Viděl je spolu tančit na plese. Navíc, dívka se k němu chovala zcela jinak než k němu samotnému. Bylo na ní vidět, jak ráda mladého barona vidí, zatímco k němu se chovala odtažitě. Jejich konverzace navíc zcela postrádala důvěrný tón. Na něj se Lea nikdy neusmívala, její obličej byl stále vážný.
Úvahy mladého knížete přerušilo zavrčení. Mezi dveřmi stál mohutný pes, který se na knížete nepřátelsky díval. Znovu zavrčel.
„K noze, lehni“, zavolala na něj Lea. Pes okamžitě poslechl a uvelebil se u nohou své krásné paní. Oči však z knížete nespustil. Stěpan se na něj díval přímo s odporem. Pes ho nikdy neměl rád, choval se ostražitě a bylo vidět, že před ním svou paní hlídá.
„Omlouvám se, není na Vás zvyklý. Proto na Vás tak reaguje,“ omluvně se na něj usmála. Dobře však věděla, že to není pravda. Její pes nikomu kromě ní nedovolil, aby ho pohladil, od ostatních lidí si uchovával odstup, ale na nikoho se nechoval nepřátelsky. Kníže Malinin byl výjimka. Sehnula se k huňaté psí hlavě a něžně ho pohladila.
Vtom se ozval dupot a ze zahrady přiběhl její mladší bratr. Když spatřil Leu a knížete, nemotorně se zastavil.
„Kde jsi byl? Ty ses pral?“ vyděšeně vstala Lea, když uviděla proužek krve, který se chlapci řinul z vlasů. „Kvůli čemu?“ Chlapec neodpověděl, jen se mlčky díval do země. „Dobrá,“ řekla Lea, když neodpovídal. „Zajdi za Aljou a popros ji, ať ti to ošetří.“
Ivan zmizel ve dveřích, Lea stála a dlouho se za ním dívala.
„Omlouvám se, ale Váš bratr by potřeboval pevnou ruku. Je neuctivý, takhle by se k Vám neměl chovat,“ ozval se Stěpan.
Lea si povzdechla. „Je to ještě chlapec, vždyť je mu teprve čtrnáct let. Navíc ho smrt rodičů velmi zasáhla. A pak přišel Sergejův odchod. Ti dva si spolu velmi rozuměli, ale přede mnou se uzavírá, už nevím, co mám dělat,“ smutně se usmála.
„Jestli chcete, promluvím s ním.“
„Ne, to není dobrý nápad,“ zavrtěla odmítavě hlavou. „Poprosím Michaila, ať s ním promluví. Vždy ho respektoval, snad si s ním bude vědět rady.“
„Potřebuješ mne?“ ozvalo se za nimi. „Oba se ohlédli a spatřili toho, o kom byla právě řeč.
Kapitola IV.
„Kníže“, pozdravil Michail Stěpana. Ten mu odpověděl lehkým pokynutím hlavy, ale z jeho přivřených očí sršela nenávist. Pes, který dosud ležel u nohou své paní, se zdvihl, a důstojně popošel k mladému knížeti.
„Agare, dáváš pozor na svou krásnou paní?“ řekl Michail, ale na psa se přitom nepodíval. Po očku sledoval Stěpana.
„Jistě, že ano. Hlídá mne na každém kroku. Sergej ho dobře vycvičil,“ zasmála se Lea. Lepší stráž bych nikde nenašla,“ sklonila se ke svému psovi a pohladila ho po hlavě.
„Leo, slyšel jsem, že tady padlo moje jméno. Něco se stalo?“
„Ano. Potřebovala bych, aby sis promluvil s mým bratrem. Nevím si s ním rady. Tebe měl vždycky rád, snad ti řekne, co se děje.“
Michail potřásl hlavou. „Promluvím s ním, neboj se. Ale dnes jsem přišel za tebou, chci od Vás koupit nějaké koně.“
„Já vím, Nikolaj mi už o tom říkal,“ usmála se Lea. „ Promluvíme si o tom.“ Obrátila se na Stěpana. „Kníže, omluvíte nás? Velmi ráda jsem Vás viděla.“
Stěpan zaskřípal zuby. Bylo mu jasné, že koupě koní by mohla počkat, a jediné, o co Michailovi jde, je dostat ho z blízkosti mladé kněžny. Navenek však zachoval klid a sklonil se k Leině ruce. „Bylo mi potěšením se s Vámi opět setkat, Leo. Kdybyste něco potřebovala, klidně se na mne obraťte.“ Chladně se podíval na Michaila a odešel.
Lea a Michail se usadili u prostřeného stolu v jídelně.
„Co tu vůbec Malinin chtěl?“ zeptal se Michail netrpělivě.
„Přišel mne pozdravit,“ Lea pomalu upila čaj, a pak se zadívala na Michaila.
„Nejsem vůbec rád, že se stýkáte,“ zamračil se mladý kníže. „Sloužili jsme spolu u jednoho pluku, a tak velmi dobře vím, jaký je Malinin mizera. Je to nebezpečný člověk, Leo, dávej si na něj pozor.“
Dívka, sedící naproti němu, křečovitě sevřela ubrousek. „Já vím. Nemá dobrou pověst a já mu nevěřím. Ten člověk je mi odporný. Jenže je velmi mocný a bohatý. Bojím se, že by se mi mohl začít mstít, kdybych ho odmítla přijímat.“
„Bojím se, že už se ti začal vměšovat do života,“ hořce se usmál kníže.
„Jak to myslíš,“ dívčin hlas byl znepokojený.
„Leo, nemohu to nijak dokázat, ale doneslo se mi, že je to možná on, kdo stojí za Sergejovým odvelením na Kavkaz.“
Dívka zbledla a na chvíli zavřela oči.
„Nemohu uvěřit tomu, že by byl schopen něčeho tak odporného. Proč by to dělal?“
„Z jednoduchého důvodu. Doufá, že když tu tvůj bratr není, budeš bez ochrany a on se k tobě snáze dostane.“
„Ten mizera,“ Lea vyskočila. „Ihned za ním pojedu a požádám ho o vysvětlení. Tohle mu jen tak neprojde.“
„Leo,“ Michailův hlas ji zastavil. „On to popře a my proti němu nemáme žádný důkaz. Bude lepší, když se k němu budeš zatím chovat stejně jako dřív.“
„To nedokážu.“ Lea klesla do křesla. „Nedokážu na toho mizeru být milá, když vím, co udělal. To nejde.“
„Ale ano,“ řekl Michail důrazně. „Malinin má v armádě spoustu přátel, kdyby si k němu začala být odměřená, mohl by mít Sergej na Kavkaze problémy. Kdo ví, čeho je ten člověk všeho schopný. Teď musíme být velmi opatrní. Nemůžeme jít proti němu, dokud na něj něco nevypátráme. Vše teď záleží na tobě. On nesmí zjistit, že jsme ho prohlédli.“
Lea si rukama stiskla spánky. „Máš pravdu, Michaile,“ řekla těžce. „Budu se na něj snažit být milá. Jak na něj chceš něco zjistit.“
Kníže Malinin mezitím seděl v loveckém salonku svého honosného sídla. Kouřil dýmku a mračil se. Sergejovým odjezdem se nic nezměnilo. Bude muset vymyslet, jak Leu donutit, aby se za něj provdala. Najednou se jeho oči vítězoslavně zaleskly. „To je ono!“
Horečně promýšlel detaily a ani si nevšiml, že do místnosti vešel sluha. Všiml si ho, až když zakašlal.
„Co tu chceš?“ utrhl se na něj.
„Odpusťte pane, máte návštěvu. Je tady kníže Muranov. Přijmete ho?“
Stěpan se usmál. Dimitrij Petrovič Muranov byl jeho dobrý přítel a záruka příjemné společnosti.“
„Ať vejde. Přines šampaňské a hoď sebou,“ nařídil sluhovi.
Za několik okamžiků se otevřely dveře.
„Dimitri,“ vítal svého přítele s otevřenou náručí. „Nečekal jsem tě tady.“
„Musel jsem přijet, Stěpane. Pořád jsi tady na venkově, nechápu to. Myslel jsem, že venkov a vesnické křupany nenávidíš.“
„To máš pravdu,“ zasmál se Stěpan. „Nikdy jsem neměl rád pach hnoje. A tady je cítit snad všude. Mnohem raději bych byl v Petrohradu a hrál s našimi přáteli karty, ale mám tady něco na práci.“
„Jak tě znám, má to něco společného s ženami. Máš tady nějakou novou milenku? A nebo dokonce několik milenek?"
Do místnosti vešel sluha s několika lahvemi šampaňského. Dobře znal svého pána a věděl, že příjezd svého přítele oslaví bujarou pitkou. Postavil lahve na stůl a rychle se ztratil.
„Máš pravdu, je v tom žena!“ přikývl Stěpan a zručně otevřel první láhev.
„Jen jedna?“ upřímně se podivil Dimitri. „Překvapuješ mne, Stěpane. Ty máš vždy po ruce alespoň tři milenky. A najednou se spokojíš s jednou???“
„Není to moje milenka.“
„Tak teď to už vůbec nechápu.“
„Je to jedna krasavice ze sousedství. Chci se s ní oženit.“
Dimitrimu samým údivem zaskočilo. „Cože?“ zeptal se nevěřícně. „Ty že se chceš ženit?“
„Už je to tak, kamaráde,“ potřásl hlavou Stěpan.
„Ta tedy musí mít přednosti,“ zasmál se Dimitri.
„Nic jsem s ní neměl,“ neochotně přiznal Stěpan. Dimitrimu se samým údivem rozšířily oči.
„Ty jsi se zamiloval?“ zakoktal se.
Stěpan neodpověděl. Dimitrij do sebe převrátil několik sklenek šampaňského.
„Tak mi o ní něco pověz,“ vyzval svého přítele.
„Je to úžasná žena. Divoká a nezkrotná. Má v sobě takovou vášeň, jakou jsem ještě u žádné jiné ženy nikdy neviděl.“
„Kdy se budete brát?“
„Hned, jak se mi podaří donutit ji, aby se za mne provdala,“ řekl temně Stěpan.
„Nemiluje. A to mne na ní právě tolik přitahuje. Na nedostupné ženy, příteli.“
Skleničky cinkly. Stěpan na nic nečekal a znovu nalil. Dnes měl náladu oslavovat. Jeho skvělý nápad si oslavu rozhodně zasloužil. Znovu si plným douškem vychutnal šampaňské a spokojeně se usmál.
Dimitrij si pohrával se skleničkou a nechápavě svého přítele pozoroval.
„Nechápu, chceš si vzít ženu, která tě nemiluje?“
„Proč tě to udivuje?“ zeptal se Stěpan, když spatřil zaražený výraz svého přítele. Dimitrij neodpověděl, a tak pokračoval.
„Ta žena mne přivádí k šílenství. Nejen svojí krásou, ale i chladem. Chci ji zlomit. Chci ji mít jen pro sebe. A to taky budu. Malininové nikdy nic neříkali jen tak.“
„Je mi to jasné příteli. Znám tě. Nikdy nepřestaneš, dokud nedosáhneš svého.“
„Jistě, Dimitri. Znáš mě dobře. Když si něco vezmu do hlavy, nic mne nezastaví,“ zasmál se Stěpan a otevřel další láhev šampaňského. „A ty mi s mým plánem pomůžeš. Přijel jsi jako na zavolanou. Ale teď už o tom nechci mluvit. Chci pít.“
Polední slunce se nesměle prodíralo skrz těžký závěs do Dimitrijova pokoje. Mladý kníže líně otevřel oči a rozhlédl se po přepychově zařízené místnosti. Zlatomodré tapety na stěnách, vyřezávaný dubový nábytek, obrazy, nic z toho ho nezajímalo. Nejraději by ještě spal, ale začínal mít hlad. Jeho přátelé se již dávno přestali divit tomu, že mu ráno po prohýřené noci nikdy není špatně. Vstal, oblékl se, spěšně si opláchl obličej v připraveném porcelánovém umyvadle a vydal se do jídelny. Sluha se po něm překvapeně podíval.
„Zařiď, ať mi přinesou oběd,“ poručil a posadil se ke stolu pokrytému bílým ubrusem. Stůl byl prostřený, přestože sloužící dobře věděli, že jejich pán obědvat nebude. Po probdělé noci se probouzel až po poledni a nikdy nejedl. Ale nikdo z nich se neodvážil neprostřít. Pán je trestal při každé příležitosti. Bylo na něm vidět, že mu dělá dobře, když vidí, jak se před ním třesou strachy. A neprostřený stůl k obědu by byl záminkou k pár ranám holí nebo týdnu o chlebu a vodě. Když měl pán kocovinu, byl ještě nemilosrdnější než obvykle. Nebylo divu, že žádný svobodný člověk v domě knížete Malinina sloužit nevydržel. Proto zde všechnu práci vykonávali nevolníci. Ti svého pána z duše nenáviděli.
Během chvíle se před Dimitrijem objevily přikryté mísy. Pečené holoubě krásně vonělo. Kníže již skoro dojídal, když se v jídelně objevil Stěpan.
„Nikdy nepochopím, jak se můžeš, po tom, kolik jsme toho vypili, takhle cpát. Dělá se mi špatně, jen když to jídlo vidím.“
„Za to vděčím přírodě,“ olízl si kníže umaštěné prsty. „To jídlo je skvělé, máš báječnou kuchařku.“
„Vyhrál jsem ji v kartách na jednom hraběti, u kterého jsem byl na návštěvě,“ zasmál se Stěpan. „Je to náruživý hráč karet. Prohrál se mnou spoustu peněz. Jeho finanční situace ovšem byla poněkud komplikovaná, tak jsem si jako výhru vybral jeho kuchařku.“
„Tak to byla tedy opravdu výhra, příteli. Najedl jsem se přímo královsky.“ Utřel si prsty do ubrousku a podíval se na svého přítele. „Pojedeš se mnou? Chci se projet na koni po okolí.“
„Ne,“ mávl rukou Stěpan. „Hlava se mi asi brzo rozskočí. Jeď sám.“
Lea se vztyčila v sedle koně. Již od rána dohlížela na průběh senoseče. Byl parný den a vypadalo to, že přijde bouřka. Správce netrpělivě pobízel nevolníky. Dívka se rozhlížela po krajině. Slunce pálilo a paprsky dopadaly na její tvář, jen zčásti chránění stínem širokého slaměného klobouku.
„Neměla byste být na tom slunci. Dostanete úžeh a spálíte se,“ objevil se vedle ní starý správce.
Lea se jen usmála. Nevolníci již dělaly poslední kopy, a tak měla jistotu, že seno bude před deštěm chráněné.
„Jedu domů,“ oznámila správci a pobídla svého koně. Agar se s radostným štěkotem dal do běhu za svou paní.
Lea však ještě nejela na panství. Zamířila si to do lesa. Tady bylo její nejoblíbenější místo. Hluboká jezírko, do kterého padal malý vodopád, lákalo příslibem osvěžení. Křišťálová voda vábila a slibovala úlevu pro rozpálené tělo. Dívka věděla, že všichni nevolníci jsou na loukách nebo polích, a tak se nemusí bát, že by ji u jezírka někdo překvapil. Schovala se za velký kámen a sundala si šaty. Zůstala jen v krátké košilce a pomalu vstoupila do chladivé vody. Dlouhé světlé vlasy se jí slepily na zádech. Jemně přeběhla rukou po hladině. Agar se vrhl do vody a plaval kolem své paní. Lea se nemohla nabažit chladivé vody a doplavala až pod vodopád. Natáhla ruku a zachytila vodu do dlaní. Nedočkavě se napila. Padající voda jí padala na záda a uklidňovala. Dívka znovu vklouzla do vody a pomalými tempy plavala v křišťálové vodě.
Dimitrije přilákal zvuk padající vody. Prodíral se křovím, až stanul na břehu malého jezírka, ve kterém uviděl plavat nějakou ženu. Zvědavost mu nedovolila odejít, a tak se ukryl za jeden z kamenů. Neviděl ženě do tvář, byla k němu zády. Z vody vykukovala světlá hlava. Když se otočila směrem k němu, nemohl od ní odtrhnout oči. Byla to mladá, velmi krásná dívka. Pozoroval ji , jak klidnými tempy plave v jezírku a pobrukuje si jakousi melodii. Najednou ho vyrušilo štěkání. Na protějším břehu stál velký pes, který zuřivě štěkal. Dívka se bleskurychle podívala okolo sebe a rychle zamířila ke druhému břehu. Dimitrij se zastyděl za svoji zvědavost a rychle zmizel.
Lea spatřila, jak někdo mizí v keřích na druhém břehu. Vyklouzla na břeh, ukryla se za kamenem a chvatně se oblékala. Agar po chvíli přestal štěkat, a tak usoudila, že neznámý již není v jejich dosahu. „ Proč byla tak neopatrná? Měla dávat pozor. Bůhví, co by se stalo, kdyby sebou neměla Agara. Kdo to mohl být? Aby tak ještě ten mizera Malinin. Je všeho schopný.“ Dívka rozrušeně pohladila mokrou hlavu svého psa a vyšvihla se do sedla svého koně. Už se nemohla dočkat, až bude pryč.
Diomitrij zuřivě pobízel koně. Zastavil se až na dvoře před domem. Neznámá dívka mu nešla z hlavy. Pořád ji viděl před sebou, krásnou, vypadala jako nějaká vodní víla. Kdyby se tam neobjevil ten pes skoro by si myslel, že to byl nějaký přelud. „Kdo to asi byl? Nejspíš nějaká nevolnice z okolí, která si takhle krátila chvilku po práci.“
„Kde jsi tak dlouho?“ Stěpan stál ve dveřích jeho pokoje.
„Promiň, že jsem se opozdil. Venku mi bylo příjemně a myslel jsem, že si budeš léčit kocovinu,“ usmíval se.
„Ta je vyléčená. Už se nemůžu dočkat, až tě obehraji o nějaké peníze.“
„Lea pobízela netrpělivě svého koně. Najednou se zablesklo a spustil se prudký liják. Mokré šaty se dívce lepily na tělo a roztřásala jí zima. Konečně se před ní objevil dům. Chůva jen spráskla ruce.
„Okamžitě si sundejte ty šaty a vlezte si do postele. Udělám Vám čaj s medem, ještě se nastydnete. Nemáte rozum, slečno, podívejte se na sebe,“ lomila rukama.
Lea rychle proběhla salonem. Když se za ní zavřely dveře pokoje, roztřásla se nejen zimou, ale i prožitým strachem.
„Kdo jí to u jezírka pozoroval? Kdyby se o tom někdo dozvěděl, zničilo by jí to pověst. Opřela se o dveře. Ani si nechtěla představit, co by to bylo za skandál.“