Nitky osudu - Kapitola 6-10
Kapitola 6.
„Pierre, pomůžeš mi prosím?“ obrátila se na Pierra, pomocníka v Le Marché. Pierre byl sympatický mladý kluk, který byl v Le Marché tak trochu jako holka pro všechno. Však si z toho také často dělal legraci. Zkrátka vždycky dělal práci, která byla potřeba. Když mělo květinářství hodně zakázek, jezdil s dodávkou a rozvážel květiny, jinak skládal zboží, uklízel vazárnu a ve volných chvílích šlechtil na své malé zahrádce odrůdy růží. Málo kdo ale o této jeho vášni věděl, svými úspěchy se chlubil jen málokomu. Katerina byla jedním z těch lidí. Pierre byl její dobrý kamarád, se kterým byla legrace. A navíc právě jemu vděčila za svou práci v Le Marché, to on jí dal tehdy na ulici adresu květinářství.
„Jistě,“ přispěchal a vzal od ní zahradnické náčiní. „Budu muset říct starému pánovi, že budeme muset objednat květiny od dodavatelů. Tohle léto si nevystačíme s tím, co vypěstujeme. Už teď nám začínají docházet růže a lilie.“
„Starý pán neobjednává květiny moc rád, viď,“ usmála se na něj Katerina.
„Všimla sis? No, nejradši se spoléhá na vlastní zdroje, ale máme poslední dobou příliš mnoho zakázek. Proslýchá se, že se starý pán chystá koupit další pozemky a vybudovat nové skleníky. Zřejmě nás čeká éra rozšiřování.“
„Proč mu vlastně neukážeš svoje růže? Určitě by o ně měl zájem. Možná by ti za to, že mu vyšlechtíš nové druhy, dal nějaký podíl ve firmě.“
„Jistě a byl by ze mne generální ředitel,“ rozesmál se Pierre. „Je libo zvýšit plat, krásná slečno?“ Katerina se musela smát tomu, jak se tváří.
„Ty a generální ředitel?“
„Co, chceš snad říct, že pro to nejsem dost dobrý? Já ti ukážu.“ Ozbrojil se zahradní hadicí a začal honit Katerinu mezi záhony.
„Hej mládeži,“ ozval se najednou velitelský hlas Jeanne. „Že plýtváte vodou to bych ještě brala, ale běda vám jestli uklouznete a zraníte se. Nerada bych měla o dva zaměstnance míň.“
„Promiň, Jeanne,“ usmál se na dívku Pierre. „Katerina se rozhodla zpochybňovat mé pracovní schopnosti, což si, jak jistě uznáš, nemůžu nechat líbit.“
„S Katerinou si to vyřiď později. Potřebuji naložit zboží do dodávky. A Katerina tu má návštěvu.“
„Návštěvu?“ dívka strnula. V první chvíli jí napadlo, že jí našel někdo z rodiny. „Kdo je to, Jeanne?“ bylo poznat, že se jí chvěje hlas. Pierre a Jeanne se na ni překvapeně zadívali, ten náhlý strach v jejím hlase si nedokázali vysvětlit.
„Dobrý den, doufám, že Vám moje návštěva nebude vadit.“ Lawrence se vynořil zeza skleníku.
Našel Lawrence na zahradě jeho soukromého zámečku poblíž Paříže. Koupil ho teprve před několika lety za prémie, které dostal od otce za úspěšné vedení jedné z Alamainovských dceřiných firem. Zámeček v klasicistním stylu obklopený nádhernou zahradou byl jeho soukromým útočištěm. Lawrence popíjel kávu s mlékem a na stole před ním ležely otevřené noviny.
„Pane Smithi,“ vstal a podal mu ruku. „Jsem rád, že jste přišel tak brzy. Jsem velmi zvědavý, co jste všechno zjistil.“
„Dobrý den pane Alamaine,“ Smith se pohodlně usadil do proutěného křesla.
„První věc, co jste chtěl. Katerina bydlí v jednom malé podkrovním bytě v Marais. Tady je adresa a fotografie domu,“ Smith podával Lawrencovi první složku.
„Bydlí sama?“ zeptal se Lawrence aniž zdvihl hlavu od papírů.
„Ne, má jednu spolubydlící, tady je fotografie. Madelaine Bauvoisinová, 23let, studuje medicínu na Sorbonně. Pochází z Toulouse, její rodiče tam mají restauraci. Sourozence nemá.“
„Dál,“ pobídl ho Lawrence.
„Kde Katerina pracuje víte, tráví v práci docela hodně času. Jinak si dodělala školu, zjistil jsem, že před několika týdny udělala maturitu. Vystupuje všude pod jménem Katerina Delanoine, jak jistě víte, Delanione bylo rodné přímení její matky.“
„Chodí s někým?“
„Ne, alespoň se za ten týden s nikým nesešla. Pravidelně chodí cvičit do jednoho klubu v Marais, jednou si byla zaplavat. Dál se byla podívat na výstavě Moneta v Orsay, takže předpokládám, že jí zajímá malířství. Jednou si také zašla na koncert vážné hudby, konkrétně to byl Brahms. O víkendu si udělala výlet do Chartres, takže ji zřejmě zajímá historie a cestování.“
„Děkuji za vyčerpávající informace,“ usmál se spokojeně Lawrence.
„V pořádku. Budu ve sledování pokračovat, jak jste si přál. Tady je složka. Máte v ní zpracované co slečna Von Leuschner jednotlivé dny dělala a také fotografie, jak jste si přál.“
Smith odešel, Lawrence otevřel složku a vyndal fotografie. Listoval jimi a usmíval se. Na jedné byla Katerina nesoucí proutěný koš se zeleninou, na další zaujatě si prohlížející obraz, krmící labutě, sedící na schodech katedrály v Chartres. Prohlížel si fotografie a musel si znovu přiznat, že jeho nevěsta je velmi krásná dívka. Přistihl se, že se dokonce těší, až se s ní znovu setká.
Katerina se konečně vzpamatovala. „Vlastně ano, nečekala bych, že se ještě setkáme,“ usmála se na něj.
Jeanne si uvědomila, že by bylo dobré možná vyklidit pole. „Pojď, Pierre, musíme naložit to zboží.“ Katerina a Lawrence osaměli.
„Jistě si říkáte, co tady dělám,“ řekl.
„No, vlastně mi napadlo, že potřebujete uvázat další kytici. Doufám, že se Vaší známé ta kytice líbila.“
„Vlastně z ní byla nadšená. Říkala, že nikdy nedostala hezčí. Ale kvůli tomu tady nejsem. Rád bych Vás někam pozval.“
Katerina zrozpačitěla.
„Zaskočil jsem Vás?“ zeptal se Lawrence.
„Vlastně ano,“ řekla Katerina rozpačitě.
„Omlouvám se. Vím, že jsem se měl tady asi objevit dřív nebo Vás pozvat na skleničku už tenkrát. Mám šanci to napravit pozváním na koncert a večeři?“
Katerina neodpovídala.
„Pokud ovšem máte přítele, tak chápu, že nikam nechcete jít a ten mladík tady…“
„Přítele?“ usmála se Katerina rozpačitě. „Ne, vlastně nemám přítele. A Pierre je jen kamarád.“
„Promiňte,“ omlouval se Lawrence. „Vlastně mi do toho nic není. Víte, koupil jsem na zítra dva lístky na koncert, hrají Dvořáka. Potom bychom mohli zajít na večeři. Teď mi napadá, že vlastně nevím, jestli vůbec máte ráda klasickou hudbu, takže klidně můžeme jít jen na tu večeři. Pokud tedy budete chtít. I když právě teď mám pocit, že se chovám jako pěkný blbec, takže pochopím, pokud nebudete chtít.“
Katerina se konečně vzpamatovala ze šoku z jeho nečekaného objevení se a uvolnila se.
„Ne, můžu Vás ujistit, že se jako blbec rozhodně nechováte. A klasickou hudbu mám moc ráda, Dvořák patří k mým oblíbeným skladatelům. A Vaše pozvání ráda přijímám.“
„Ani nevíte, jak jsem rád. Líbila jste se mi už od té srážky.“ Mrkl na ni a dívka se rozesmála.
„Můžu Vás zítra večer někde vyzvednout? Koncert je od sedmi, tak co třeba v půl sedmé?“
„Platí. Pojďte se mnou, napíšu Vám adresu.“
Když Lawrence zmizel, Katerině se rozklepala kolena. Její první schůzka v životě. Přitom ji napadlo, co by tomu asi řekl její otec. Její otec, který ji celý život nechal vychovávat tak, aby byla v budoucnu dokonalou manželkou Lawrence Alamaina. To ovšem nehodlala splnit.
Kapitola 7.
a oddělená od zbytku prostoru barovým pultem, u kterého stálo několik nově natřených vysokých dřevěných židlí. Mezi Madelaininy slabosti patřilo prolézání bleších trhů s nábytkem, kde právě několik těchto kousků objevila. Byly v dost špatném stavu, ale dívka je koupila a spolu s Katerinou je nově natřely a spravily, takže vypadaly jako nové. Vlastně většina bytového zařízení byla z pařížských bleších trhů. Třeba těžký vyřezávaný konferenční stolek, stojící v druhém rohu místnosti. Když ho s Madelaine objevily, Katerina se děsila toho, jak ho dostanou až nahoru, do posledního patra. Přece jen, byl dost těžký. Ale Madelaine zaangažovala své spolužáky z univerzity, kteří jí za příslib dobré večeře stolek velmi ochotně odstěhovali.
„Na chlapy, když po nich něco chceš, musíš chytře.“ Okomentovala to tehdy Madelaine. „Chlap udělá pro dobré jídlo cokoli. Můžeš mi to věřit, máme restauraci. Pro svůj žaludek udělají všechno, stejně tak jako pro sex,“ prohlásila tehdy zkušeně.
„Madelaine,“ pohoršovala se tehdy Katerina.
„Uvidíš sama,“ řekla její kamarádka s ledovým klidem. „Věř mi, mám v tom praxi. Uč se ode mne, spoustu věcí ti to usnadní.“
Okolo konferenčního stolku stála dvě zelená křesílka a pohovka ve stejné barvě. Ať si člověk vybral jakýkoli z těchto kusů nábytku, pohodlně viděl na starou barevnou televizi, umístěnou na malém dřevěném stolečku s několika poličkami, ve kterých byly nejrůznější suvenýry a drobnosti z cest. Po obou stranách stolku byly dva vzrostlé červeně kvetoucí ibišky, to byla pro změnu Katerinina práce. Těsně u stěny byla velká knihovna ze světlého dřeva, jediná věc, kterou si Madelaine nechala udělat na míru. Kromě krásné literatury poličkám vévodil obrovský anatomický slovník a spousta skript. Vlevo, v opačném konci místnosti stál dřevěný stůl s několika židlemi, u kterého obě dívky společně večeřívaly. Uprostřed stolku byl květník s bazalkou, pažitkou a oreganem. Na okenních rámech byla spousta květin, které celý prostor ještě více zůtulňovaly.
„Madelaine, jsi doma?“
„Co tak hulákáš? Copak někde hoří?“ Dívka se objevila ve dveřích na balkón. V jedné ruce držela konev na zalévání.
„Madelaine,“ Katerina k ní přiběhla, chytila ji za ruku a táhla ji ke stolu.
„Počkej, zbláznila ses, vždyť tu zalévám podlahu.“ Katerina svou kamarádku pustila a ta postavila konev na okenní parapet.
„Tak a teď mi řekni, co se děje. Vždyť ty celá hoříš.“
„Madelaine, on za mnou dneska přišel do práce.“
„Kdo?“ nechápala dívka.
„James, jak jsem do něj tehdy vrazila.“
„Aha. A co chtěl?“
„Přišel mne pozvat na večeři a na koncert. A já souhlasila.“
Madelaine se usmála a prohrábla si plavé vlasy. „Aha, takže máš rande. Kdy, dnes?“
„Ne,“ Katerina chvatně zavrtěla hlavou a položila tašku na židli. „Zítra.“
„No výborně. Koncert. Jaký? Rocková hudba?“
„Ne, klasická, Dvořák.“
„Aha,“ její spolubydlící se zatvářila zklamaně. „Tak na to mne moc neužije. Ale pokud vím, ty to máš ráda, každou chvilkou chodíš na nějaké podobné koncerty.“
„Ano,“ Katerina netrpělivě zabubnovala nehty do dřevěné desky stolu. „Vlastně je to zvláštní viď. Že mne pozval zrovna na koncert klasické hudby. V dnešní době mladí lidé moc na klasickou hudbu nejsou. Je milé, že v tomhle máme stejný vkus.“
„To jistě. No, doufám, že si to zítra hezky užiješ.“
„Madelaine,“ Katerina nahodila prosebný výraz. „Chtěla jsem tě o něco požádat. „Nevím, co si mám obléknout.“
„Jak to?“ žasla dívka. „Vždyť na ty koncerty chodíš, copak nevíš, co se tam nosí?“ Pak se zatvářila chápavě. „Promiň, jsem hloupá. Ty nevíš, co si vzít na sebe, abys ho tím dostatečně zaujala, viď.“
„Ale,“ Katerina zrudla až ke kořínkům uší.
„Nemáš důvod se červenat,“ rozesmála se Madelaine. „Každá se chce na první schůzce líbit, to je naprosto normální. Neboj se, nějak to uděláme. Vynechám zítra odpolední přednášku, přijdu dřív, projdeme tvůj a můj šatník a něco vhodného určitě najdeme. Taky tě učešu a namaluju. Ten tvůj James z tebe celý večer nespustí oči, za to ti ručím.“
Madelaine svůj slib splnila. Odpoledne se vrátila domů dřív a ihned se vydala na probírku Katerinina šatníku. Vzala to systematicky. Posouvala jedno ramínko po druhém k protější stěně.
„Ne, moc fádní. Nevýrazné. Tohle se na koncert vážné hudby vůbec nehodí. Tohle je moc usedlé, možná kdyby ti bylo o deset let víc.“
Nakonec vyndala ze skříně ramínko s Katerininy červenými šaty, ve kterých chodila na koncerty. „Na obleč si je.“
„Otoč se.“ Založila ruce v bok. „Ne, to taky není ono. Sluší ti, ale jsou moc dlouhé a navíc nemají žádný šmrc. Pojď se mnou. Myslím, že pro tebe něco mám.“
Otevřela skříň ve svém pokoji, chvíli se v ní přehrabovala, a pak vytáhla ramínko s elegantními krátkými černými šaty. Jedním pohybem je stáhla z ramínka a hodila je Katerině.
„Zkus si je, tobě určitě budou, jsi štíhlejší než já. Abych se do nich vešla, musela bych omezit sladkosti,“ dodala s povzdechem.
Za malý okamžik se Katerina otáčela před velkým zrcadlem v rohu místnosti.
„Nezdají se ti moc krátké?“ zeptala se své kamarádky.
„Nesmysl. Navíc máš hezké nohy, tak proč je schováváš. Ukaž…. Sedí ti perfektně.“ Katerina se natočila a dívala se na poloodhalená záda. Výstřihy také moc často nenosila a při pohledu na ňadra dmoucí se v odvážném výstřihu byla také nesvá.
„Já ti nevím, Madelaine,“ řekla nejistě.
„Co nevíš? Ty šaty nejsou nijak vulgární, jsou jednoduché a sexy. Navíc máš hezkou postavu, tak proč jí schovávat? Měla by ses začít oblékat trochu ženštěji, je škoda, že tak hezká holka jako ty nosí dlouhé sukně a trička bez výstřihů.
Katerina se dívala do zrcadla a musela uznat, že jí šaty opravdu skvěle padnou.
„Tak dobře, Madelaine, vezmu si je.“
„Sláva,“ oddechla si dívka. „Vezmeš si k tomu ty tvé černé lodičky, a aby ti nebyla večer zima, i tenhle černý šál. A teď pojď, musím tě nalíčit a učesat.“ Madelaine posadila Katerinu na židli před zrcadlo a začala ji česat. Vyzbrojená dvěma hřebeny jí vlasy nejprve vyčesala nahoru a za pomoci vlásenek a laku vytvořila hezký drdol. Jeden pramen vlasů nechala volně padat do dívčina obličeje. Nakonec vlasy ještě důkladně přelakovala.
„To by bylo. A teď líčení.“ Přinesla z koupelny svou toaletní taštičku. Na hřbetu ruky nejdřív vyzkoušela make up, který se nejvíc hodil ke Katerinině pleti. Pečlivě ji natřela obličej, a pak se znovu začala přehrabovat v taštičce. Vybrala světle zelené oční stíny.
„Nemrkej, nebo ti tu řasenku rozmažu po obličeji,“ řekla přísně.“
Nakonec Katerině obtáhla rty a vybrala decentní matovou rtěnku. Pak se pečlivě zadívala na výsledek své práce.
„To je neuvěřitelné, jak ti to nalíčení sluší. Měla by ses malovat častěji.“ Katerina se zadívala do zrcadla. Dívala se na ni krásná mladá žena, skoro nemohla uvěřit té změně. Madelaine odvedla dokonalou práci.
„Normálně ti to moc sluší, ale teď si o tobě každý bude myslet, že jsi nějaká modelka. Vypadáš fantasticky.“
„Děkuju, Madelaine,“ objala ji Katerina.
„Myslím, že jsem měla být vizážistka,“ pokývala hlavou dívka. „Počkej, ještě tomu něco chybí. Chce to nějaké dlouhé náušnice a něco na krk.“
„Mám takovou stříbrnou soupravičku. Dlouhé náušnice a dlouhý přívěsek na lanku.“
„Přines to,“ poručila Madelaine. „Znalecky zhodnotila stříbrnou soupravičku. „To je ono.
Ještě to chce trochu parfému a jsi hotová.“
Přesně v půl sedmé se ozval zvonek. Katerina se nervózně podívala na svou spolubydlící.
„Běž a dobře se bav,“ objala ji kamarádka. „Hlavně s ním nikde nebuď sama, přece jenom ho moc neznáš. A radši nepij nic, co by nenalévali před tebou, aby ti tam nic nenasypal. A dávej na sebe pozor,“ sypala ze sebe ustaraně.
„Neboj, Madelaine,“ usmála se Katerina. „Budu opatrná. Drž mi palce.“
Když se za dívkou zavřely dveře, Madelaine se o ně opřela. Bylo jí, jako kdyby právě vyprovodila na první schůzku svou dceru a ne svou kamarádku. A bylo jí jasné, že dnes nezamhouří oko, dokud se Katerina v pořádku nevrátí.
Lawrence na Katerinu netrpělivě čekal před domem, ale dívka dlouho nešla. Když ji konečně uviděl ve dveřích, nemohl uvěřit tomu, co vidí. Před ním nestála ta hezká mladá dívka, ale překrásná mladá žena. V černých šatech jí to nesmírně slušelo a Lawrence si ihned všiml, jak moc jí sluší vyčesané vlasy. Odhalovaly křehkou porcelánovou šíji. Popošla k němu blíž. Namalování podtrhlo pravidelný obličej, zdůraznilo krásné plné rty a smaragdově zelené oči. Lawrence si musel přiznat, že na něj žádná žena ještě takhle nezapůsobila.
„Dobrý večer. Vypadáte opravdu nádherně.“
„Děkuji,“ Katerina se rozpačitě usmála. „Vám to také moc sluší.“
„Tohle je pro Vás,“ usmál se na ni a podával ji rudou růži. „Vím, že nosit květinářce květiny je jako nosit dříví do lesa, ale tahle je od srdce, tak Vám snad udělá radost.“
„Moc děkuju,“ usmála se Katerina. „Květiny vždycky udělají radost.“
Lawrence ji otevřel dveře a Katerina se posadila. Na koncertě z ní Lawrence nespustil oči. Přitahovala ho čím dál tím víc. Byla krásná, když se zasněným pohledem poslouchala hudbu. Sama si ani neuvědomovala, že ji pokradmu pozoruje. Několikrát se na něj otočila a usmála se. Po koncertě ji Lawrence odvezl do jedné restaurace na břehu Seiny. Útulný prostor osvětlovaly svíčky a oba seděli stranou od ostatních hostů.
„Chtěla bych Vám poděkovat za koncert,“ řekla mu, když se posadili. „Bylo to úžasné.“
„Jsem rád, že jsem se trefil do Vašeho vkusu,“ usmál se Lawrence.
„Klidně mi tykejte,“ usmála se Katerina.
„Dobrá,“ usmál se Lawrence a v očích se mu něco zatřpytilo. „Budu ti tykat, když i ty mu budeš tykat. Připijeme si na tykání?“ Skleničky cinkly.
Večeře probíhala velice příjemně. Oba dva se smáli a povídali si o hudbě, malířství. Ani si nevšimli, jak ubíhá čas.
„A tvoje rodina?“ zeptal se Lawrence mezi řečí.
Katerina se okamžitě zasmušila. „Jestli to nevadí, tohle téma bych raději vynechala.“
„Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout,“ řekl Lawrence rychle.
Katerina se unaveně usmála. „Ne, já jen..Víš, moje matka zemřela, když jsem byla ještě malá a s otcem nemáme moc dobré vztahy.“
„To je mi líto,“ řekl tiše.
„Víš, můj otec je trochu despotický, a když není po jeho, je zle. Ale nechci si tím kazit večer. Mám skvělého bratra, je mladší než já, ale nemám lepšího kamaráda než je on.“
„Žije také v Paříži?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Katerina. „A co tvá rodina?“ snažila se odvést hovor jinam.
„Moje matka už také nežije, to máme společné. Ale můj otec je báječný člověk, skvěle si rozumíme, vždycky byl spíš mým kamarádem a učitelem, než člověkem, který by mi něco nařizoval.“ Katerina se smutně usmála. „A sourozence bohužel nemám.“ Katerininy oči se zadívaly kamsi do dálky a Lawrence cítil, že všechno není úplně v pořádku. Položil svou dlaň na Katerininu ruku. „Odpusť mi, neměl jsem se ptát na tvou rodinu. Jsi teď smutná.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „To je v pořádku. Půjdeme?“
Vyšli z restaurace a pomalu se vydali po nábřeží Seiny k autu. Katerina se zahalila do šálu a pomalu kráčela vedle muže jdoucího po jejím boku. Lawrence ji vyprovázel až k domovním dveřím.
„Ten večer byl moc příjemný. Moc rád bych se s tebou zase viděl. Mohli bychom se vidět zítra. Třeba se zajít projít nebo do kina.“
„To by bylo moc fajn,“ usmála se dívka. „Ale zítra pracuje až do devíti.“
„To nevadí. Co kdybych tě vyzvedl, a pak něco vymyslíme.“
„Dobře,“ přikývla. „Dobrou noc.“
Cestou domů Lawrence musel přemýšlet o dnešní schůzce. Ukázalo se, že toho má s Katerinou spoustu společného. A navíc mu s ní bylo dobře, tak jako snad ještě s žádnou ženou. Spokojeně se usmál.
Katerina otevřela dveře a uviděla Madelaine spící v křesle u televize. „Kolik je hodin,“ zamumlala, když Katerina vešla.
„Něco po půlnoci. Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit.“
„To je dobrý. Tak jaké to bylo?“
„Katerina položila růži na stůl. „Vlastně to bylo moc fajn. Bylo mi s ním moc hezky. A zítra se znovu uvidíme.“
Madelaine si přetáhla deku přes nohy a usmála se. „Takže to vypadá, že se uvidíte častěji.“
Kapitola 8.
„Počkej,“ omluvně se na ni usmála. „Nezlob se. Ty ses ještě opravdu nikdy nelíbala?“
Katerina zavrtěla hlavou. „Víš, můj otec nechtěl, abych se stýkala s chlapci stejného věku, musela jsem chodit do dívčí školy a navíc mne pořád hlídali.“
Madelaine zavrtěla nevěřícně hlavou. „Tomu se dá stěží věřit. Vím, že o své rodině nikdy nechceš mluvit, a teď už pomalu začínám rozumět tomu proč. Neměla jsi to doma asi jednoduché, viď?“ objala ji kolem ramen.
„To opravdu ne,“ řekla Katerina hořce. „Proto se tak hloupě ptám. Ale mám z toho strach. James si určitě myslí, že v tomhle ohledu už mám nějaké zkušenosti, minimálně s líbáním.
Co když něco pokazím a on pozná, že jsem ještě nikdy nikoho nelíbala. Bude to hrozný trapas, bude si určitě říkat, že jsem divná.“ Vypadala naprosto bezradně.
Madelaine ji chlácholivě pohladila po zádech. „Podívej, tohle přece není nic špatného. Proč by ses měla za něco stydět? Když to pozná, tak mu prostě řekneš, že máš přísného otce, který tě celou dobu nutil žít v sladké nevědomosti a celibátu. Proč by si o tobě měl myslet, že jsi divná. Bude si maximálně myslet, že je divný tvůj otec. A navíc jsi mu už řekla, že s otcem nemáte dobré vztahy, takže ho to ani nepřekvapí. Navíc si myslím, že mu tohle vůbec nebude vadit. Naopak. Bude určitě rád. Muži jsou rádi, když si mohou hrát na učitele, a když ví, že jsou první. Pravda, prvnímu polibku se tolik význam nepřikládá, ale tomu druhému ano. James je určitě v tomhle směru jako většina mužů, určitě nebude patřit mezi ty, co chtějí zkušenou milenku, když má možnost být tím úplně prvním ve všech ohledech.“
„Ale co když nebude?“ podívala se na ni Katerina.
„Pak za to nestojí. Podívej, pokud tě má skutečně rád, tak tě bude brát takovou, jaká jsi. Podívej, zlato, nesmíš se nikdy nechat do ničeho nutit. A také bys neměla spěchat a vrhat se do všeho po hlavě. Možná máš pocit, že teď musíš na poli erotiky hned dohnat zpoždění, nebo se zboří svět, ale tak to není. Možná jsi našla člověka, kterému na tobě skutečně záleží, a pokud tomu tak je, nebude na tebe spěchat. A ty si to můžeš užívat postupně. Všechnu tu radost z objevování neznámého. První objetí, první polibky, první něžnosti, první milování. Nejdůležitější je, aby ti bylo dobře, a aby sis byla vždycky jistá, že to, co po tobě bude třeba chtít, chceš i ty. A pak to bude všechno skvělé.“
„Madelaine?“ zeptala se tiše Katerina.
„Ano,“ její kamarádka se na ni povzbudivě usmála.
„Líbilo se ti to, víš, když jsi poprvé..“ začervenala se. „Jestli mi o tom nechceš povědět, tak nemusíš.“
„Ne. Líbilo se mi to. Bylo to s mým prvním přítelem. Potkala jsem ho, když jsem přijela do Paříže. Bylo to mezi námi fajn, ale nevydrželo to dlouho. On nakonec odjel studovat do Spojených států a je se rozhodla zůstat v Paříži. Ale jsme v kontaktu, jednou za čas si píšeme.
Nemusíš se toho bát. Nic to není. Poprvé to je trochu nepříjemné, ale později se tomu rozhodně bránit nebudeš,“ mrkla na ni. Katerina se vesele rozesmála.
„Přemýšlela jsem, že bychom mohli zajet k vodě. Dokonce jsem si vzala plavky a ručník, ukázala na svou objemnou tašku. Moře tady sice není, ale třeba bychom mohli najít nějaký rybník nebo zajet k Loiře.“
„A proč bychom nemohli k moři?“ usmál se ni Lawrence.
„Jak to myslíš?“ Katerina se na něj užasle podíval. „Vždyť je to daleko?“
„Ne zas tak tolik. Na pobřeží přece vede dálnice. Za čtyři hodiny můžeme být v Normandii. Co bys řekla na podvečerní koupání v Atlantiku?
„Zbláznil ses? Chceš jet čtyři hodiny na pobřeží jen proto, že jsem řekla, že rybník není moře.“
„Ne,“ řekl s kamennou tváří. „Jen se strašně toužím nadýchat čerstvého oceánského vzduchu.“ Katerina se hlasitě rozesmála.
„Ty jsi neuvěřitelný. Ale vážně. Já se spokojím s řekou nebo rybníkem. Vždyť bychom strávili šest hodin na cestě kvůli chvíli na pláži.“
„Ta chvíle na pláži za to stojí,“ usmál se na ni. Černé auto si to namířilo směr Normandie.
„Promiň, asi si myslíš, že jsem úplný blázen, ale strašně dlouho jsem nebyla u moře. Jako děti jsme sice s rodiči k moři pravidelně jezdili, ale po maminčině smrti už to tak často nebylo.“
„Jsem moc rád, že ti to udělala radost. Je na tebe nádherný pohled.“
Dívka si rozpačitě přejela rukou po vlasech.„Jsem určitě hrozně rozcuchaná.“
Lawrence k ní přistoupil a chytil ji za pas. „To jsi. Ale jsi neuvěřitelně krásná. Rozcuchaná a rozzářená. Oči ti září jako dvě hvězdy.“
„To díky tobě. Jsem ti za ten báječný výlet vděčná,“ usmála se na něj. Lawrence ji pomalu pohladil po tváři.
„Půjdeme se koupat?“ zeptala se najednou. „Skočím se převléknout za jeden z těch kamenů.“
Nečekala na odpověď a utíkala pískem pryč.
Lawrence se za ní díval. Poslední dobou se těšil na každé setkání s ní. Nesmírně ho přitahovala a často se přistihl, že má v její blízkosti samé nemravné myšlenky. Ale pokaždé, když se jí chtěl přiblížit se stáhla. Cítil, že má strach. Paradoxně po ní toužil tím víc. Zamyšleně se svlékl do spodního prádla. Plavky si sebou nevzal, ale naštěstí byl oblečený tak, že to nevadilo. Mezi kameny se konečně objevila Katerina. Dvoudílné zelené plavky jen podtrhovaly každou křivku jejího těla. Při pohledu na oblé boky mu začala bušit krev ve spáncích.
Katerina si všimla zvláštního pohledu v Jamesových očích. Tak zvláštně se na ní ještě nikdo nedíval. Ten pohled ji přiváděl do rozpaků a trochu se styděla.
„Jdeme do vody?“ zeptala se ho nesměle.
„Jdem,“ přikývl Lawrence, chytil ji za ruku a společně se rozběhli do vln. Oba dva si plavání v moři užívali. Oba dva se vzájemně topili a dováděli ve vodě jako dvě děti. Konečně se vymotali z vln a plácli sebou na Katerinin ručník. Mezitím se pomalu začalo smrákat.
„Ani si nepamatuju, kdy jsem si naposledy takhle zadováděl,“ usmál se Lawrence. „Bylo to skvělé odpoledne.“
„Ano,“ usmála se Katerina. „Ale asi bychom měli pomalu jet. Za chvíli zapadne sluce a čeká nás ještě dlouhá cesta. Půjdu se převléct.“
Když se oba vyšplhali zpět na útesy, pozorovali západ slunce. Ohnivě rudý kotouč mizel v mořských vlnách.
„To je krása. Miluji západy slunce,“ vydechla Katerina. Aniž si uvědomila, že Lawrence stojí těsně vedle ní, otočila hlavu a její rty se octly v těsné blízkosti těch jeho. Lawrence už nedokázal odolat pokušení. Přitáhl ji k sobě a políbil. Katerina ani nevěděla, jak rychle se to seběhlo. Najednou byla v jeho objetí a její rty odpovídaly těm jeho. Bylo to přirozené a s každým pohybem jeho rtů získávala větší a větší jistotu. Ani nevěděla, jak dlouho se líbali, až najednou si uvědomila, že tiskne hlavu k jeho hrudi.
„Katerino,“ slyšela své jméno. „Silné mužské ruce ji hladily po zádech.“
Mlčky se mu podívala do očí.
„Co to se mnou děláš?“ zeptal se jí.
„Na totéž bych se mohla zeptat já tebe,“ usmála se rozpačitě. „Pojedeme?“
„Když projížděli jednou z rybářských vesniček, Lawrence zastavil. „Pokud nechceme zemřít po cestě hlady, měli bychom se najíst,“ řekl jí. „Co bys řekla na pár palačinek?“
Kapitola 9.
„Dobrý večer. Budete si přát něco k jídlu?“ číšník se vynořil ze tmy jako duch.
„Ano,“ přikývl Lawrence. Číšník jim podal jídelní lístky a zeptal se na pití. Poté stejně neslyšně zmizel.
„Byl to dobrý nápad, že jsme se tu zastavili,“ usmála se Katerina. „Mám hrozný hlad. A navíc je to tu opravdu krásné,“ rozhlížela se kolem sebe.
Lawrence se usmál. „Za krásným dnem by měla být stejně krásná tečka, nemyslíš?“ řekl polohlasně. Jeho hluboký sametový hlas se nesl tichem. Venku skoro nikdo nebyl, jen z druhého kouta sezení se k nim nesl cinkot příborů.
„Ano, byl to opravdu krásný den, děkuji ti za něj.“
„Nemáš za co děkovat. Jen doufám, že ti se mnou bylo stejně dobře jako mně s tebou.“
Katerina zrozpačitěla a uhnula pohledem.
„Jistě, že bylo, Jamesi.“ Řekla tiše.
Lawrence okamžitě vycítil změnu její nálady, a tak se rozhodl změnit téma.
„Co si dáš k jídlu? Doporučil bych ti palačinky, určitě je tady mají výborné, jako ostatně všude v Normandii.“
„Je tu opravdu krásně, vůbec se mi nechce zpátky do města,“ řekla Katerina tiše a podívala se na bledý srpek měsíce.
„Vždyť nemusíme zpátky,“ odpověděl Lawrence. Katerina se mu pátravě podívala do tváře.
„Jak to myslíš, Jamesi?“
„Vždyť je zítra sobota. A pokud vím, ty máš o víkendu volno. Můžeme tu tedy na dva dny zůstat.“
„Ale já tu nemám žádné věci,“ namítla dívka rozpačitě.
„Celý víkend má být přece hezky, moc toho tedy nepotřebuješ. A věci jako kartáček na zuby, pastu, popřípadě nějaké oblečení si můžeme bez problémů dokoupit, stačí zítra ráno zajít do obchodu. Nevidím v tom vůbec žádný problém,“ namítl přesvědčivě.
„Ale je přece sezóna. Neseženeme tady žádné ubytování. Hotely budou určitě plné,“ namítla Katerina.
„To jistě budou,“ odpověděl Lawrence. „Ale nemám v povaze snadno se vzdávat,“ dodal a namířil si to ke muži, sedícímu na lavičce u přístavního mola a v klidu pokuřujícímu dýmku.
„Dobrý večer, pane.“ Oslovil ho. „Nerad Vás vyrušuji, ale mohl bych se Vás na něco zeptat? Třeba byste mi mohl poradit.“
„Jen se ptej, mládenče,“ muž vyfoukl obláček kouře a klidně se zadíval na Lawrence.
„Chtěl bych se zeptat, jestli byste nevěděl o nějakém ubytování. Chtěli bychom tu s přítelkyní zůstat přes víkend, ale hotely a pensiony budou jistě plné.“
Muž se na něj pátravě zadíval. „To máš pravdu, chlapče,“ řekl po chvíli. „Teď v sezoně je všechno plné, ubytování není možné sehnat. Ale možná bych Vám mohl pomoci. Mám tady nedaleko na útesech domek. Ale už tam nebydlím. Přece jen, mám už svoje léta, takže jsem se přestěhoval sem, k dceři. Dům chceme prodat, je zbytečně prázdný. Ale klidně byste tam mohli přes víkend bydlet, nějaké peníze se vždycky hodí. A vypadáte jako slušní lidé, rád Vám svůj dům na víkend pronajmu.“
„Máme štěstí,“ usmál se na ni. „Ten muž, se kterým jsem právě mluvil, má tady nedaleko na útesech domek. Souhlasil, že by nám ho na víkend pronajal. A nedaleko od domku je i divoká pláž, na kterou se dostaneme jeho loďkou z přístaviště pod domkem. Prý tam občas jezdí jen místní, takže bychom měli naprostý klid.“
„Jamesi, já,“ nadechla se Katerina. Nevěděla, jak by mu měla říct, že s ním nechce zůstat sama, aby se neurazil.
„Katerino, pokud se bojíš, že se tě snažím někam nalákat a něco si od toho slibuji, tak se pleteš,“ řekl jí tiše. „Já vím, že to tak možná vypadá, ale věř mi, nemusíš se mne bát. Já nejsem žádný mizera, co tě chce jen využít. Pokud si to nebudeš přát, ani se tě nedotknu, to ti můžu slíbit.“
„Jamesi, promiň, já vím, že se chovám hloupě. Samozřejmě nechci říct, že ti nevěřím, ale přece jen, známe se krátkou dobu a…“ omlouvala se Katerina.
„V pořádku, já to chápu,“ vzal ji za ruce. „Pokud tu nechceš zůstat, není problém se hned vrátit zpátky do Paříže. Nechci, aby ses cítila nepříjemně.“
Katerina se mu dívala do očí. Najednou měla pocit, že panikaří zbytečně. Přece jen, někdy s ním bude muset zůstat někde přes noc, dříve nebo později. A jeho oči působily upřímně.
Katerinu začal pomalu opouštět strach.
„Tak dobře, zůstaneme tady,“ usmála se na něj.
„Jsi si jistá?“ zeptal se starostlivě a snažil se nadat najevo, jakou radost mu její rozhodnutí udělalo. „Nechci mít pocit, že tě do něčeho nutím.“
„Ne, nenutíš,“ odpověděla mu pevně. „Kdybych tu nechtěla zůstat, řekla bych ti to. Jen musím zavolat Madelaine, určitě si bude dělat starosti, že se tak dlouho nevracím.“
„Dobře,“ přikývl Lawrence. „Tamhle na rohu ulice jsem viděl telefonní automat. Zavoláš své kamarádce, a pak zajdeme k tomu muži vyzvednout klíče.“
„Ano,“ řekla ospale.
„Mad, vzbudila jsem tě? To jsem nechtěla,“ řekla Katerina provinile.
„Katerino, proboha, kde jsi? Vždyť už je půlnoc,“ řekla rozespale Madelaine s pohledem na hodiny.
„Jsem v jednom městečku v Normandii?“ odpověděla ji Katerina.
„Cože?“ Madelaine byla rázem vzhůru. „Co tam proboha děláš?“
„James mne dnes vzal k moři. A rozhodli jsme se, že tu zůstaneme na víkend. Proto ti volám, abys zbytečně neměla strach,“ Katerina se rozhodla, že to Madelaine radši všechno řekne hned. Na druhém konci bylo chvíli ticho.
„Katerino, jsi si jistá, že víš, co děláš? Přece jen se ještě moc dobře neznáte a nikdy nevíš…“
„Já vím, co chceš říct,“ skočila ji do řeči Katerina. „Také jsem o tom přemýšlela, nemysli si. Ale James mi slíbil, že se mi ani nedotkne, a že tím naprosto nic nesleduje. A já mu věřím. Nemyslím si, že mi lže. Už jsem se rozhodla, že tu s ním zůstanu.“
Madelaine si těžce povzdechla. „Dobře. Koneckonců, je to tvé rozhodnutí. Jen mi prosím řekni název té vesničky a prosím tě, zítra mi zavolej. Budu tady jako na trní. A dávej si na něj pozor. Kdyby se ti cokoli nezdálo, vem nohy na ramena a zmiz.“
„Neboj se, Madelaine, určitě to bude v pořádku. Já ti zítra zavolám slibuji. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, zlato,“ odpověděla jí její kamarádka.
Madelaine zamyšleně položila telefon. Dělala si o Katerinu starosti. „To bude zase víkend,“ pomyslela si. „Kdybych toho jejího Jamese alespoň znala.“
Lawrence a Katerina si mezitím vyzvedli klíče a vydali se popsanou cestou k domku na útesech.
10. kapitola
Lawrence posvítil do místnosti. Na stole stála petrolejová lampa. Sirky ležely vedle.
„Podrž prosím tu baterku,“ požádal Katerinu. „Škrtl a zapálil lampu, která okamžitě spoře ozářila místnost. Oba se rozhlédli kolem sebe.
Místnost vypadala útulně. Uprostřed stál velký stůl s několika židlemi. V zadní stěně místnosti byl velký krb, před kterým stála stará pohovka, dvě křesla a nízký stůl. U pravé stěny, poblíž dveří, stála skromná kuchyňská linka, vlastně to ani kuchyňská linka nebyla. Skládala se jen ze starého sporáku, dřezu, lednice a několika skříněk. Podél levé stěny byla stará dřevěná knihovna plná knih.
Katerina se usmála. Prosté zařízení a interiér domku jí připomínal chatu Von Leuschnerů v bernských Alpách. Katerina to místo od malička milovala. Trávili tam čas jen v létě. Katerina a François se proháněli po zelených alpských stráních a pro mléko si chodili na salaš nedaleko od chaty. Doba, kterou s bratrem trávili v horách patřila k nejšťastnějším v jejich životě. V té době zcela zapomínali na to, že jsou dědici obrovského koncernu, a že je svazují konvence příslušející jedné z nejvýznamnějších švýcarských a vlastně i evropských aristokratických rodin. Prostá horská chata na nádherné louce nedaleko vodopádu měla doslova hojivé účinky. Katerina tam dokonce zapomínala i na své zasnoubení s Lawrencem Alamainem. Znovu se usmála a zavřela oči. Bylo by to jako by se najednou přenesla zpátky do švýcarských Alp.
Katerina se usmála a postavila na stůl velký piknikový koš. Když si vyzvedávali klíče u Jeana, jeho dcera Narine, usměvavá žena středních let, se k nim chovala nesmírně mile. Když zjistila, že se spontánně rozhodli zůstat přes víkend na pobřeží, okamžitě ji napadlo, že s sebou určitě nemají nic k jídlu. Nedala na Katerinino a Lawrencovo přesvědčování, že si ráno zajedou na snídani do městečka a během chvíle přinesla proutěný košík plný jídla.“
„Dala jsem tam trochu chleba, sýr, šunku, rajčata, okurku, salát, několik vajíček a láhev červeného vína. Zítra ráno řeknu pekaři, aby Vám tam zavezl čerstvé pečivo a mléko. A Vy tak zatím alespoň nezemřete hlady.“ Oba mladí lidí jí srdečně poděkovali.
„To zní zajímavě,“ Lawrence ji objal okolo pasu. „Povíš o tom místě?“
„Později,“ přikývla Katerina. Vzápětí se rozechvěla chladem.
„Je ti zima?“ zeptal se Lawrence starostlivě.
„Ano, dost se ochladilo. A asi je to i tím, že tady na útesech dost fouká,“ znovu se zachvěla.
Lawrence ji pohladil po tváři. „Nechci, abys mi zmrzla. Rozdělám oheň v krbu. Jean říkal, že dřevo je v nějakém přístěnku vedle domu. Ten snadno najdu. A ty zkus zatím najít nějaké deky.“
„Jamesi,“ její ho zastavil až skoro u dveří. „Dávej na sebe prosím pozor. Víš, že Jean říkal, že to tady může být nebezpečné. Je hluboká noc a není moc vidět, snadno bys mohl někam spadnout. Vždyť ani nevíme, jestli ty útesy tady třeba hned nekončí.“
„Neboj se,“ usmál se na něj Lawrence. „Nic se mi nestane. Za chvíli jsem zpátky,“ zmizel za dveřmi.
Dřív počítal s tím, že se s Katerinou ožení, získá bohatství Von Leuschnerů a se ženou si co nejdřív pořídí dítě, pokud možno dědice, a pak bude žít zcela podle svých představ. Jeho ženě jistě bude stačit péče o dítě a radosti mateřství a on bude mít volné pole působnosti. Neměl v plánu se ženou nechat jakkoli omezovat. Smyslem života pro něj bylo podnikaní, dravý život v obchodních vodách. Ženy pro něj byly příjemným rozptýlením, ale to bylo vše. Nikdy si od svých milenek nenechal řídit život, na prvním místě byly vždycky jeho vlastní zájmy. A navíc věděl, že drahý šperk a krásná kytice jeho neochotu pustit si svou současnou milenku do svého života vždycky vyřeší.
Nepříjemně ho překvapilo, když zjistil, že si Katerina jejich manželství nepřeje. Byl odhodlaný udělat cokoli, aby dosáhl svého. Ale když Katerinu poznal, zjistil, že mu je s ní nesmírně dobře. Byla inteligentní a zábavná a jejich společné debaty ho nesmírně bavily. Navíc ho přitahovala i fyzicky, tak jako snad žádná jiná žena předtím. Dokonce už kvůli ní několikrát zrušil důležitou obchodní schůzku, což nikdy dřív kvůli žádné ze svých milenek neudělal. Nejdřív si namlouval, že to dělá proto, že je to pro jeho plán to nejlepší. Ale po čase si musel přiznat, že prostě chce být s ní. Slyšet její hlas a dívat se do těch nádherných zelených očí. Dokonce mu k ní odbíhaly myšlenky i během dne. Často se přistihl, že myslí na to, co ta krásná hnědovlasá dívka právě teď dělá. A poslední dobou začínal toužit i po něčem jiném. A dnešní polibek to ještě znásobil.
Snadno našel přístřešek na dřevo, otevřel ho a naložil si plnou náruč dřeva a vydal se k zpátky k domku. Katerina mezitím prozkoumávala další části domku. Vzadu byly ještě dva malé pokoje a skromně vybavená koupelna. Než Lawrence nanosil ke krbu dříví, našla i dvě deky, se kterými se vrátila do hlavní místnosti, kde už Lawrence zapaloval oheň v krbu. Dřevo bylo krásně vyschlé, tak mu to ani nedalo moc práce. Katerina mezitím vyndala z košíku sýr, nakrájela ho na kousky a odnesla ho společně s lahví červeného vína a dvěma skleničkami na stolek před krbem.
„Dobrý nápad,“ usmál se na ni James sedící na koberečku před krbem a pustil se do otvírání lahve. Katerina pozorovala jeho odhalenou hruď porostlou drobnými černými chloupky. Lawrence mezitím otevřel lahev a rubínová tekutina zaplnila sklenička. Katerina se pohodlně usadila na pohovce a zachumlala se do deky.
„Tak, na pobyt tady,“ skleničky cinkly. Oba dva si příjemně povídali a temně rudá tekutina a sýr pomalu ale jistě mizely. Katerina ležela natažená na pohovce, hlavu měla podloženou loktem. Lawrence zůstával sedět na koberečku před krbem. Katerinina těla se pomalu zmocňovala únava a ani si neuvědomila, kdy během hovoru usnula. Lawrence pozoroval spící dívku. Její hruď se klidně zvedala a vypadala nesmírně křehce a zranitelně. Její obličej mírně ozařovala zář plamenů. Spala klidně a tiše a Lawrence od ní nemohl odtrhnout oči. Nakonec se pomalu zvedl, opatrně vzal spící dívku do náruče a odnesl ji do jednoho z pokojů. Katerina se mu v náručí jen jednou zavrtěla. Neprobudila se. Lawrence se na spící dívku ještě chvíli díval, a pak odešel spát vedle.
„Spala jsi dobře?“ ozvalo se za ní. Když se dívka otočila, uviděla Jamese. V ruce držel dvě bagety a konev s mlékem. „Byl tu pekař,“ řekl na vysvětlenou.
„Ano,“ usmála se. „Ale pokud vím, usnula jsem na pohovce.“
„Přenesl jsem tě,“ odpověděl James. „Takhle by sis hezky přeležela krk.“
„Děkuju,“ řekla mu vděčně. „Půjdu udělat snídani.“
Za malý okamžik už oba snídali u venkovního stolu. Nad hlavy jim kroužily dva racci, kteří snad doufali, že by snad také něco mohli dostat. Katerina umíchala vajíčka se šunkou a udělala ještě salát. K jídlu přikusovali bagetu a vše zapíjeli čerstvým mlékem. Po snídani se vydali do městečka pro zásoby a nějaké věci na sebe. Po návratu si vyjeli loďkou na oceán.
„Kde jsi se naučila plachtit?“ zeptal se Lawrence, když viděl, jak si Katerina vede. „Říkala jsi přece, že jsi nebydlela u moře.“
„To ne,“ usmála se na něj. Ale máme dům u jezera a lodě jsem vždycky milovala. A princip plachtění a kormidlování je pořád stejný. Snad jen to, že na oceánu je to nebezpečnější než na moři.“
„Odkud vlastně jsi?“ zeptal se Lawrence jakoby mimochodem.
„Ze Švýcarska,“ usmála se na něj.
„Aha,“ odpověděl jí také úsměvem. „Takže hory a jezera.“
„Ano,“ usmála se a usadila se na přídi lodi.
„Jsem velmi rád, že jste nám umožnil realizovat tento rozhovor. Poslední dobou se Vaší společnosti, Von Leuschner Industries daří nadmíru dobře. Expandujete, zvětšujete se.“
„Ano, společnost poslední dobou velmi prosperuje. Brzy by se mohla stát absolutní evropskou jedničkou na trhu.“ Katerina upřeně pozorovala svého otce. Za ten půlrok, co ho neviděla, se vůbec nezměnil. Působil stejně tvrdě a nepřístupně jako vždy.
„Poslední dobou se hodně spekuluje o tom, co bude dál. Všem je velmi dobře známo, že Vaše společnost se připravuje na fůzi s Alamain Enterprises, ke které má dojít po svatbě vaší dcery Kateriny a Lawrencem Alamainem, synem Leopolda Alamaina, který je majitelem Alamain Enterprises. Pro diváky připomínám, že tato svatba byla domluvena několik měsíců po narození Vaší dcery Kateriny. Někomu se může zdát zvláštní, že dva z nejvýznamnějších evropských obchodníků podřizují obchodním zájmům i osobní život vlastních dětí. Navíc se ve Švýcarsku proslýchá, že vaše dcera s tou svatbou nesouhlasí a dokonce prý utekla z domova.
„Ty spekulace jsou nepravdivé. Má dcera se na veřejnosti nikdy neobjevuje, možná to pramení právě z toho. Ale mohu Vás ujistit, že se ta svatba uskuteční. Má dcera se jí v žádném případě nebrání.“
Lawrence pozoroval Katerinu a všiml si, jak se jí začaly třást ruce. V zelených očích se objevily slzy.
„Promiň, musím si odskočit,“ řekla a než se Lawrence vzpamatoval, zmizela.
