Nitky osudu - Kapitola 56 - 60
„Ahoj, chlapče,“ řekla s úsměvem Vivian a jako by se nic nestalo, překročila nehybně ležící tělo, aby mohla svého synovce obejmout. „Moc ráda tě zase vidím.“
„Co tady děláš?“ Lawrence se podle všeho ještě nevzpamatoval ze šoku.
„Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Už tolikrát si odložil návštěvu své milované tety, takže jsem pochopila, že pokud nepřijedu já, hned tak se tě nedočkám. I když nemůžu říct, že by se mi do sem chtělo, je to tu tak nekulturní a divoké. Pořád nechápu, proč jsi se z Evropy přestěhoval do tohohle nevýznamného amerického provinčního města. Ale pro tebe všechno, drahoušku, tak jsem tady“ pohladila ho po tváři. Ještě před tím si sundala koženou rukavičku a malý stříbrný revolver vrátila zpátky do kabelky.
„Musím se podívat, jestli je ještě naživu,“ řekl Lawrence a obrátil svou pozornost k nehybně ležícímu tělu.
„Je mrtvý, tím jsem si jistá. Střílím dobře. Alespoň vím, že ty drahé hodiny na střelnici nebyly zbytečné. Člověk musí být v tomhle světě připravený. Zvlášť ty bys to měl vědět, když žiješ v téhle zemi. Tady přece nikdy nemůžeš vědět, kdy se tě někdo pokusí okrást nebo zabít.“
„Je mrtvý,“ řekl Lawrence, který klečel u Leblanca. Zdálo se, že nevnímá, co jeho teta říká. „Necítím puls. Budeme muset zavolat policii a záchranku.“
„Jistě, že je mrtvý, vždyť jsem ti říkala, že to se zbraní umím. No tak, děvče,“ pronesla k nehybně stojící Lydii. „Zavolej na policii a taky zavolej záchranku, i když u té záchranky to budou zbytečně vyhozené peníze.“ sundala si i druhou rukavičku a kabelku odložila na barový stolek.
„Slyšel jsem něco jako výstřel, pane,“ do pokoje vběhl Ivan. Po několika krocích se zastavil. „Bože, co se stalo? Jste v pořádku?“
„Tenhle gauner chtěl Lawrence zastřelit. Mimochodem, Ivane, kam se poděly tvé dobré způsoby? Budu to muset připočítat ke všem tvým prohřeškům. Ještě jsem ti neodpustila, že jsi ode mne odešel, abys mohl pracovat pro mého synovce,“ řekla přísně Vivian a mimoděk zkontrolovala své pečlivě nalakované nehty.
„Paní Alamainová,“ vydechl Ivan, který si teprve teď všiml, že v místnosti jsou i další lidé.
„Rád Vás zase vidím.“
„Tím to sice nezachráníš, ale děkuji. Teď zavolej policii a záchranáře, protože vidím, že ta roztomilá služebná se není schopná hnout z místa. Měla by přece něco vydržet a ne se hned ze všeho hroutit, nechápu, proč u tebe někdo takový pracuje, drahoušku. A Ivane, pak mi přijď nalít skleničku brandy.“
„O to se postarám já,“ přerušil ji Lawrence. „Ivane, odveď Lydii do kuchyně a zařiď, ať jí dají něco ostřejšího k pití. Policie s ní bude jistě chtít mluvit, tak ať je do té doby trochu při smyslech.“
„Jistě, pane,“ Ivan vzal Lydii kolem ramen a odváděl ji do nitra domu. Služebná se třásla a nechápavě se dívala před sebe. Podle všeho byla v šoku a mimo sebe. Lawrence vzal mezitím do ruky broušenou karafu s brandy a nalil sobě i Vivian skleničku.
„Děkuji ti, teto. Zachránila jsi mi život.“
„Někdo na tebe musí dávat pozor,“ řekla Vivian a natáhla se pro skleničku. „Kdo je, tedy spíš byl ten člověk?.“
„Alfons Leblanc, jeden starožitník.“
„Odkdy starožitníci vraždí svoje zákazníky? Pochybuji, že by to bylo tím, že jsi mu nezaplatil.“
„Leblanc pracoval i pro jednu místní mafiánskou rodinu. A zdá se, že jsem se znelíbil vůdci toho klanu.“
„To zní vážně. Měli bychom se o něj postarat.“
„To už nech na mně, nějak to vyřeším,“ odpověděl klidně Lawrence.
„Jak myslíš. Pomůžeš mi?“ Vivian si rozepla kabát a její synovec jí ho pomohl svléknout. Pak ho odložil na křeslo.
„Zavolám raději svým právníkům, mohla bys mít z toho všeho problémy.“
„Nemyslím,“ Vivian se klidně usadila do křesla. „Byla to nutná obrana a povolení držet zbraň i tady mám. Mnohem větší nepříjemnosti z toho budeš mít ty, chlapče.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se nechápavě Lawrence.
„Proboha, víš kolik dnes stojí vyčištění tak drahého koberce?“
Lawrence se na svou tetu chvíli konsternovaně díval, a pak se rozesmál. Jeho hlasitý smích vzápětí doprovodil i smích Vivian. Do místnosti se mezitím vrátil nic nechápající Ivan.
„Policie a sanitka tu budou do pěti minut, pane,“ řekl jen a rychle se ztratil. Pro rodinu Alamainových pracoval už deset let, ale i po takové době existovaly věci, kterého ho dokázaly zaskočit. I když si někdy myslel, že už to není možné.
„Jsi neuvěřitelná, tetičko,“ řekl Lawrence, když se přestal smát.
„Chudák Ivan. Viděl jsi jeho výraz?“ smála se Vivian. Lawrence jen s úsměvem kroutil hlavou.
„Chyběla jsi mi,“ dodal, obešel křeslo, sklonil se ke své tetě a políbil ji na čelo.
„Ty mně také. Slyším houkání. Za chvíli budeme mít společnost.“
V residenci Lawrence Alamaina panoval čilý ruch. V salonu bylo několik policistů, jeden z nich fotografoval nehybně ležící tělo. Před domem čekal pohřební vůz na to, až policie skončí svou práci a vydá jim tělo, aby ho mohli převézt k pitvě. Abbe Carver, Romanův kolega, právě dokončoval výslech Lawrence a Vivian.
„Mohla byste mi ukázat povolení k držení zbraně, slečno Alamainová?“
„Samozřejmě,“ přikývla Vivian. „Ivane, přines mi prosím můj příruční kufřík. Stojí v hale vlevo od schodiště. Víte, poručíku, nikdy nikam nechodím beze zbraně. A zvlášť tady ve Spojených státech. Člověk nikdy neví, kdo na něj za rohem čeká. Ta kriminalita tady, to je opravdu hrozné.“ Ivan mezitím položil kufřík na stůl před Vivian. Ta nastavila kód, otevřela ho a sáhla do vnitřní kapsy.
„Tady to je. Jak vidíte, mám všechny dokumenty v pořádku. Mimochodem, jak dlouho to ještě bude trvat? Začínám dostávat migrénu. Cesta letadlem, ten šílenec tady, k tomu ten stres, chtěla bych si odpočinout.“
„Musím Vás všechny ještě vzít na stanici sepsat vaše výpovědi. Služebná vaši výpověď sice potvrdila, ale rád bych měl všechno sepsané.“
„Nemůže to počkat do zítřka, poručíku? Má teta má za sebou má náročný den a Lydie potřebuje trochu času, aby se vzpamatovala. Máte dva svědky, kteří potvrzují, že to byla nutná obrana, to vám nestačí?“
„Nemusíte se bát, poručíku, nehodlám se nikam vypařit. Přijela jsem navštívit svého synovce a ve městě se chci zdržet delší dobu,“ dodala Vivian s úsměvem a klidně usrkla brandy. „Ráda bych věděla, co mého synovce na tomhle příšerném místě tak fascinuje.“
„Dobrá. Moji lidé tady do hodiny skončí práci. Pak už vás necháme být. Zítra dopoledne vás ale budu čekat na stanici, musíme sepsat výpovědi, abychom mohli uzavřít vyšetřování.“
„Výborně,“ Vivian se energicky zvedla. „Teď půjdu do svého pokoje, z blesku toho fotoaparátu mě bolí hlava čím dál víc. Tedy doufám, že už mám připravený pokoj, pochybuji, že se ta služebná o něco postarala. Ubohé dítě, je z toho celé na nervy.“
„Váš pokoj je připravený, madame,“ řekl Ivan úslužně stojící opodál. „Dovolil jsem si se o to postarat. Jen vaše věci ještě nedorazily z letiště.“
„Výborně, Ivane. Skoro jsem zapomněla, jak kvalitně pracuješ. Zavolej na letiště a vymam na nich má zavazadla. Chci tu mít svoje noční košile a župany. Těm to ale trvá. Ale vlastně co se divím, jsem ve Spojených státech,“ poručík Carver se znechuceně odvrátil. „Dám ti číslo letu z Paříže a vyřiď to, Ivane.“
„Doprovodím tě, tetičko,“ Lawrence vzal Vivian kolem pasu. „Doufám, že se ti bude tvůj pokoj líbit.“
Vivian se rozhlédla kolem sebe. „O to nemám strach. Vždy jsi měl velmi dobrý vkus a obklopoval jsi se jen kvalitními věcmi. A podle toho, co jsem viděla, tvůj vkus zatím nezkazil ani pobyt v tomhle ráji kýčovitosti. Sice to zatím usuzuji jen podle salonu, ale salon je vizitka svého majitele. Tohle je například nádherný kousek. Míšeňská, že,“ Vivian se pozastavila nad nádhernou porcelánovou čajovou soupravou.
„Ano,“ přikývl Lawrence.
„Výborně,“ usmála se Vivian. „Máš skvělý vkus, stejně jako všichni Alamainové.“ Oba vyšli ze salonu.
„Tak, teď už mi můžeš říct, co se děje!“ řekla Vivian, zatímco, zavěšená do Lawrence, stoupala do schodů.
„Jak to myslíš?“
„Ale no tak můj drahý, nezapomeň, že tě velmi dobře znám. Všimla jsem si, jak si byl nervózní a neustále jsi se díval do patra. Ten nepříliš inteligentní policista si toho nevšiml, ale já samozřejmě ano. Copak tady schováváš?“
„Tobě nic neunikne, že, tetičko,“ Lawrence políbil své tetě ruku. Ta se jen blahosklonně usmála.
„Měla by ses připravit na pořádný šok.“
„To zní zajímavě. Už se nemohu dočkat.“
Katerina ležela v horečkách. Neklidně se převalovala. Realita se mísila s halucinacemi. Namáhavě se zvedla a pokusila se vstát. Neudržela se na nohou a upadla na zem. Při pádu porazila mahagonový stolek, na kterém stála váza s květinami. Ta se roztříštila o podlahu. Lawrence a Vivian stojící na chodbě to uslyšeli. Lawrence opustil svou tetu a spěchal do pokoje. Vivian ho následovala.
„Katerino, Katerino,“ Lawrence opatrně nadzvedl nehybně ležící dívku.
„Katerina van Leuschner,“ mezi dveřmi se objevila šokovaná Vivian. Nevěřícně se dívala na ženu v Lawrencově náručí.
Katerina zaslechla známý hlas. „Jamesi,“ řekla slabým hlasem.
„Proboha,“ v Lawrencově očích se objevilo zvláštní světlo. Pomalu vstal, položil Katerinu do postele a pečlivě ji přikryl. Pak si přisedl k ní.
„Celá hoří.“ Namočil obklad a přiložil jí ho na čelo. „Ty léky by už přece měly zabírat.“
Vivian se nemohla vzpamatovat. „Katerina. Byla zpátky v Lawrencově životě. Co to mělo znamenat?“
„Co tady dělá? A jak se dostala do tohohle ospalého města? Doufám, že tvoje přítomnost tady nemá co dělat s ní, Lawrenci. Pověz mi, co se tady děje.“
„To je dlouhý a komplikovaný příběh, teto.“
„Máme spoustu času. Ráda si ho poslechnu.“
„Teď ne. Musím se o ni postarat. Je nemocná, má ošklivou chřipku.“
„Řekla ti Jamesi.“
„Ano, já vím.“
„Doufám, že jsi se s ní znovu nezapletl. Už jednou ti zlomila srdce, vzpomínáš?“
„Nemusíš se bát, tetičko. Miluje teď někoho jiného,“ Vivian neunikla hořkost v jeho hlase.
„Snad ne nějakého jiného Jamese?“
„Ne, blouzní. Proto mě tak oslovila.“
„A proč ten, koho miluje, není s ní? Proč se o ni staráš ty? Po tom všem, co ti udělala... Měl bys ji jednou provždy vymazat ze svého života. Copak si nevzpomínáš, jak jsi byl zničený, když tě opustila? Říkal jsi, že ji nenávidíš, že už ji nikdy nechceš vidět. Doufám, že to nebyly jen plané řeči.“
„Spoustu věcí se od té doby změnilo. Mezi námi bude vždy silné pouto.“
„Co tím myslíš?“ Vivian viditelně zneklidněla.
„Měli jsme spolu velmi vážný vztah, vzpomínáš. Nikdy pro sebe už nebudeme cizí.“
Někdo zaklepal na dveře.
„Ano,“ řekl Lawrence. Do dveří nahlédl Ivan. „Pane, Shawn Douglas se vzbudil a je hodně neklidný. Trvá na tom, abych ho sem zavedl.“
„Půjdu ho uklidnit. Ivane, dej Katerině její léky. Už má dostat další dávku.“
Lawrence zmizel za dveřmi. Ivan se přesunul ke stolu. Připravil prášky a dal je spolu se sklenicí vody na stříbrný tácek. Pak zamířil k posteli.
„Dej mi to, Ivane,“ Vivian k němu natáhla obě ruce. „Postarám se o to a ty zjisti, jestli už jsou ti otravní policisté pryč.“ Vzala si tácek a položila ho na noční stolek. Pak vzala do ruky léky a sklonila se nad Katerinou. Ivan opatrně zavřel dveře.
Když Vivian osaměla, zamyšleně se podívala na nehybnou dívku a pomalu strčila ruku s léky do kapsy. „Měla jsi zmizet z našich životů, dokud byl čas,“ řekla a jejím hlasem probleskla zloba. „Nedovolím ti, aby sis Lawrence znovu omotala kolem prstu. Tentokrát ne, má drahá, tentokrát ne.“
„Proč nemůžu jít za Carly? Říkal jsi, že až se vzbudí...“
„To je pravda, Shawn Douglasi,“ přikývl Lawrence. „Jenže Carly se pořád ještě neprobudila, víš.“
„A proč ne?“
„Je o něco víc nemocná, než jsme si mysleli. Ale nemusíš se bát, bude jí brzo lépe. Pan doktor jí předepsal nějaké léky, které jí musíme dávat. Hned jak zaberou, tak se vzbudí a ty ji budeš moct na chvilku vidět.“
„Jsi si jistý?“ v chlapcových očích byl dobře čitelný strach.
„Ano jsem si jistý, neboj se. Nemáš hlad?“
„Nemám hlad,“ zavrtěl Shawn Douglas a schoulil se do klubíčka. „Kdyby tu byl můj tatínek, Carly by určitě nebyla nemocná,“ řekl nešťastně.
Lawrencovy rysy ztvrdly. „Možná že ne,“ poznamenal tiše a na chvíli se odmlčel. „Mám pro tebe dole překvapení. Co bys řekl na počítač plný her?“
„Vážně?“ Shawn Douglasovy oči zpozorněly, posadil se a dychtivě se podíval na Lawrence.
„Vážně. A pokud sníš večeři, můžeš si pak hrát.“
„A co bude k večeři?“
Lawrence se naoko zamyslel. „Myslím, že se kuchařka chystá dělat velikánskou šunkovou pizzu a čokoládový dort.“
„Jé,“ Shawn Douglas vykulil oči.
„Máš rád pizzu?“ zeptal se Lawrence.
„Hrozně moc, ale Carly jí dělá jen občas. Říká, že není moc zdravá.“
„Tak dnes budeš mít výjimku. A nezapomeň, hrát na počítači si budeš moct jen tehdy, pokud k té pizze sníš i všechen salát.“
„Já věděl, že v tom bude nějaký háček,“ řekl Shawn Douglas nešťastně. „Když sním pizzu a salát, nezbude mi místo na ten dort.“
Lawrence se rozesmál. „Neboj se, pokud sníš pizzu a salát, můžeš si dát dort později.“
„Opravdu?“
„Opravdu,“ přikývl Lawrence.
„Tak fajn,“ Shawn Douglas vyskočil z postele. Vzápětí mu hlasitě zakručelo v břiše.
„Počkej, co to bylo?“ Lawrence se rozhlédl kolem sebe. „Myslel jsem, že to byl hrom a přitom to je tvůj žaludek,“ chytil chlapce do náruče a zvedl ho vysoko nad svou hlavu. Shawn Douglas se hlasitě smál.
„A pak že nemáš hlad,“ řekl Lawrence. Vzápětí postavil chlapce na zem a to ve právě ve chvíli, kdy si všiml Vivian stojící ve dveřích.
„Vidím, že tu máš ještě jednoho hosta,“ usmála se sladce. „Ahoj, chlapče, jak se jmenuješ?“
„Shawn Dougas,“ řekl rozpačitě malý Shawn D. a podíval se na Lawrence.
„Shawn Douglasi, to je moje teta, Vivian Alamainová. Přijela mě navštívit až z Evropy.“
„Je Evropa hodně daleko?“
„Je,“ přikývl Lawrence. „Musíš tam letět letadlem. Až budeš velký, určitě se tam podíváš. A teď běž. Najdeš cestu do kuchyně?“
„Ano,“ přikývl Shawn Douglas a vzápětí vyběhl ven z pokoje. Vivian se za ním otočila.
„Nestačím se divit,“ řekla pomalu. „Tohle roztomilé dítě patří ke Katerině?“
„Ano,“ přikývl Lawrence.
„Nevěděla jsem, že má syna,“ Vivianina tvář byla napjatá.
„Ten chlapec není její syn, ale syn její přítele. Toho chlapa nesnáším, je to nepříliš vzdělaný buran, ale ten chlapec je chytrý. Zvláštní, že člověk může mít rád syna svého nepřítele.“
„Syna svého nepřítele?“ řekla tázavě Vivian. „A nakolik je to tvoje nepřátelství způsobené tím, že je ten člověk Katerininým milencem?“
„Už zase začínáš, tetičko?“ Lawrence se na ni pátravě podíval. „Už jsem ti řekl, že Katerina má někoho jiného a mezi námi je konec.“
„Ráda bych tomu věřila. Ani nevíš jak,“ povzdechla si Vivian. „Ale tvoje chování vypovídá o něčem jiném.“
„O čem?“ řekl prudce Lawrence.
„O tom, že ti přinejmenším není lhostejná. A nesnaž se to vysvětlovat tím, že mezi vámi vždy bude silné pouto, protože jste spolu měli vážný vztah. Také jsem ve svém životě měla pár vážných milostných vztahů a dobře vím, že tohle je něco jiného. Tobě na ní pořád ještě záleží. A dokonce si myslím - i když se mi to ani nechce vyslovit, protože naivně doufám, že ses z minulosti poučil - že ji stále ještě miluješ.“
Lawrence odvrátil hlavu a Vivian polil horký pot. Nemýlila se. Všechno její úsilí přišlo v niveč. Po všech těch letech byla Katerina von Leuschner zpět v životě jejího synovce a on k ní cítil stále to co před lety. Bylo to neuvěřitelné. Pomalu zavřela oči. Nesmyslné. Ano, to bylo to slovo. Nechápala, co ho k té ženě tak táhne. Byl přece Alamain a v povaze Alamainů byla racionálnost na prvním místě, Lawrence se měl přece řídit podle ní. Měl na ni zapomenout, najít si někoho jiného a Katerině se pomstít za to, že mu zlomila srdce. Ne ji opečovávat ve svém domě, jako by se vůbec nic nestalo. Ohledně té ženy se nikdy nechoval jako pravý Alamain, příliš podléhal svým citům. Teď už chápala, proč se usadil v tomhle americkém zapadákově, kdy lišky dávaly dobrou noc. Muselo to být kvůli ní. Ale ať už jí to řekne nebo ne, všechno vytáhne z Ivana. Ten už jí řekne, co se s Lawrencem děje. A tentokrát se o Katerinu postará důkladněji než před lety.
„Neodpověděl jsi mi, Lawrenci,“ řekla tiše, ale důrazně.
„Co bych ti měl říkat, tetičko,“ Lawrence se pomalu posadil na chaise longue v rohu místnosti. „Nač jitřit staré rány.“
„Milý chlapče,“ Vivian se posadila vedle něj a objala ho kolem ramen, „já si myslím, že ty rány už jsou dávno rozjitřené.“
Lawrence si těžce povzdechl. „Nikdy se mi ji nepodařilo vyhnat z hlavy. Vždycky jsem na ni myslel, i když jsem na ni byl rozzlobený, i když jsem sám sobě snažil namluvit, že ji nenávidím, pořád jsem ji držel ve svém srdci a nedokázal jsem ji z něj vyrvat. A bůh ví, jak zoufale jsem se o to snažil. Marně. Pořád ji mám pod kůží a pořád ji chci. Tak jako žádnou jinou ženu. Vím, že jsi vždycky říkala, že se k sobě nehodíme, ale já si to nemyslím. Ona je přesně to, co potřebuji. Co jsem vždycky potřeboval. Bez ní se cítím tak sám. Já vím, že mi teď řekneš, že jsou na světě i jiné ženy, ale žádná z nich nebyla jako ona. Snažil jsem se. Snažil jsem se najít to, co jsem měl s Katerinou i u jiných žen, ale marně. Nemá cenu se té lásce vzpírat nebo bránit, ta láska je silnější než moje vůle.“
Nevšiml ji, jak se změnil výraz ve Vivianině tváři. Zlobně stáhla ústa a celé její tělo ztuhlo.
„Neměl bys bydlet ve stejném městě jako ona. Všechno to chce čas a ty sis ho nedopřál dost, aby ses od ní mohl odpoutat.“
Lawrence vzal Vivianiny ruce do svých dlaní. „Já vím, že to myslíš dobře, tetičko, ale je to marné. Já už jsem se rozhodl. Musím ji získat zpátky. Ať to stojí co to stojí, já ji potřebuji.“
„Lawrenci, chlapče,“ Vivian ho něžně pohladila po tváři, „věř mi, nikdy spolu nebudete šťastní. Nikdy byste nebyli šťastní!“
Lawrence se zlostně zvedl. „Ale ano, byly bychom šťstní. Kdybych jí tehdy řekl, kdo doopravdy jsem, všechno dnes mohlo být jinak. Byli bychom s Katerinou manželé a měli bychom rodinu.“
„Rodinu? Nikdy jsi mi neřekl, že bys pomýšel na rodinu,“ řekla znepokojeně Vivian.
„Proč tě to překvapuje? Mám rád děti. A vím, že bychom je s Katerinou měli.“
„Nemá cenu přemýšlet o tom, co mohlo být,“ namítla chabě Vivian.
„Máš pravdu. Ale má cenu přemýšlet o tom, co může být.“ Lawrence se zamyšleně podíval z okna. „Požádal jsem Lydii, aby ti pomohla vybalit si věci. Za chvilku bude večeře. Moc se omlouvám, že první večer, který budeš trávit v mém domě s tebou nebudu.“
„Proč?“ zeptala se, i když to v hloubi duše věděla.
„Musím se postarat o Katerinu. Ale poprosím Ivana, aby ti dělal společnost.“
„Jistě,“ Vivian rezignovala.
Lawrence svou tetu poíbil na tvář. „Ale no tak, tetičko, nemrač se. Já vím, že se ti moc nelíbí to, co jsem ti řekl, ale každý musíme o svém životě rozhodovat sám. A vím, že jsi měla Katerinu vždycky ráda, i když jsi byla proti tomu, abychom byli spolu.“
Vivian mu na to nic neřekla. Nebylo co, Lawrence byl rozhodnutý. Ale ona byla připravená udělat vše, aby tomu jeho úsilí získat Katerinu zpět, udělala přítrž.
Lawrence se vrátil do Katerinina pokoje. Dívka nehybně ležela v poduškách, její obličej byl bledý a na čele se jí třpytily krůpěje potu. Když jí položil dlaň na čelo, zjistil, že má vysokou horečku. Znovu namočil plátno a přiložil jí ostudené obklady na čelo a ruce.
„Bude ti brzo lépe, uvidíš, lásko,“ řekl konejšivě. Katerina pootočila hlavu za jeho hlasem a pomalu otevřela horečně se lesknoucí oči. Pokoj nepoznávala, ale poznávala tvář před sebou.
„Jamesi?“ řekla slabým hlasem.
„Ano,“ řekl po krátkém zaváhání.
„Jsem ráda, že jsi u mne. Pojď blíž, chci abys mě držel v náručí.“
„Blouznila. Dobře to věděl. Ale pro něj to bylo jako rajská hudba. V duchu se vrátil v čase zpět do doby, kdy ho milovala.“
„Jamesi,“ řekla netrpělivě a přejela si jazykem po horečkou rozpraskaných ústech.
„Jsi nemocná,“ řekl něžně a pevně jí přitiskl obklad na čelo.
„Jsi tak hodný, že se o mě staráš,“ zašeptala vděčně.
„Přece víš, že bych pro tebe udělal všechno na světě,“ řekl tiše.
„Já vím. Miluju tě,“ pomalu zavřela oči.
„Nemáš ani tušení, jak moc miluji já tebe,“ řekl se slzami v očích. Dělalo mu starosti, že léky ještě nezabraly. Netrpělivými prsty znovu vytočil číslo svého lékaře. Ten se ho pokusil uklidnit s tím, že je ještě poměrně brzo. Ale Lawrence byl rozhodnutý, že pokud se Katerinin stav nezlepší, odveze ji do nemocnice. Když ji viděl v horečkách, mimo sebe a rychle ztrácející síly, šílel strachy.
„Ivane,“ pánovitý hlas Vivian se rozlehl salonem.
„Ano, madame?“ Ivan byl během chvíle u ní.
„Máš mi toho hodně co vysvětlovat, můj milý,“ řekla přísně Lawrencova teta. „Jak to, že jsi mi nezavolal a neřekl mi, co se tady děje? Měl jsi mne informovat o znovuprobuzeném zájmu mého synovce o tu ženskou!“
„Nemyslel jsem, že je to důležité, madame,“ odpověděl Ivan.
„Nelži, Ivane,“ řekla ostře. „Velmi dobře si věděl, jak moc je to důležité. Odteď mi budeš hlásit vše, co ti můj synovec řekne. Nedovolím, aby se opakovalo to, co se málem stalo před lety v Paříži. Musí od ní dát ruce pryč, jednou pro vždy.“
„Ale madame, myslím, že byste se do toho neměla plést.“
„Mlč,“ odsekla. „Ty sám velmi dobře víš, co je v sázce. Jsi v tom se mnou, Ivane. Uvědom si to a začni se podle toho chovat! Musíme se postarat o to, aby se ani Lawrence ani Katerina nedozvěděli o našem společném tajemství.“
„Madame, není to správné. Nikdy nebylo,“ namítl zoufale Ivan.
„O tom ty nerozhoduješ. A jednou provždy se s tím už smiř.“
„Ano, madame,“ řekl tiše Ivan.
„To je lepší. Tak a teď mi pověz vše, co se tu od tvého příjezdu dělo!“
„Ten idiot,“ zaklel Rafi Torres. Seděl u snídaně a před ním ležely rozevřené noviny. Byl jen v županu a jeho hlas se ve velké místnosti obložené mramorem nepříjemně rozléhal. „Jak to, že už je to v novinách?“ vztekle praštil do stolu tak silně, že všechny na něm stojící předměty nadskočily.
„Lawrence Alamain je bohužel pro místní pisálky zajímavý, pane,“ Ramón stojící před svým šéfem se během jeho výstupu ani nepohnul. Z jeho zajímavé tváře čišel stejný chlad jako z tváře Rafi Torrese. „Novináři se k Alamainově rezidenci sjeli ihned poté, co se doslechli o té střelbě. A při tom, jak jsou někteří místní policisté úplatní, pro ně nebylo těžké zjistit, kdo střílel. Ale nemyslím si, že by jim Alamain řekl něco konkrétního, není to jeho styl. Alespoň podle toho, co se o něm povídá.“
„Máš pravdu, Ramóne,“ Rafi zamyšleně pootočil velkým stříbrném prstenem na svém pravém prsteníčku. „Alamain se policii rozhodně svěřovat nebude. Leblanc byl překupník a jeho obchody se starožitnostmi zdaleka nebyly čisté. A on to dobře ví. Zároveň má ten chlap jistě dost rozumu na to, aby jim nakukal něco, čemu ti hlupáci uvěří. Nemělo by to být pro něj těžké.“
„Bohužel jsme ale přišli o moment překvapení, pane. Už ví, že po něm jdete. Bude teď mnohem opatrnější. Měl jsem se o to postarat sám. Gringové jsou neschopní a Leblancův neúspěch to jen potvrzuje.“
„Pozor na jazyk, Ramóne,“ Rafi na něj upřel své nebezpečně žhnoucí oči. „Nezapomínej, že i já jsem poloviční gringo. A pak, ty ses posledně také moc nevyznamenal, nebo ti to mám snad připomenout?“
„Ne, pane,“ Ramón sklonil hlavu na znamení porážky.
„Výborně,“ řekl Rafi a prohrábl si vlasy.
„Mám se o Alamaina postarat sám, pane?“
„Ne,“ zavrtěl rozhodně hlavou. „Zatím nic nepodnikej. Jen dál sledujte jeho dům i jeho samotného. Máš nějaké zprávy o doktoce Maningové?“
„To je další věc, která Vás bude zajímat, pane. Včera šla za Alamainem. Přišla několik hodin před Leblancovým příchodem. Potom tam ten Alamainův poskok přivezl i toho chlapce, Bradyho syna.“
„Proč jste mi to neřekli?“ zeptal se vztekle Rafi.
„Je mi to líto, pane. Neměli jsme tušení, že se Leblanc pokusí Alamaina zabít u něj doma. Nevím, jak ho taková pitomost mohla vůbec napadnout. Přece věděl, že ho někdo bude muset pustit dovnitř a také to, kolik je v Alamainově rezidenci personálu. Ten chlap snad neměl mozek.“
„Očividně ne. A nebo ho strach z mé odplaty připravil o rozum. Je vlastně dobře, že ho ta Alamainova teta zastřelila, kdoví kolik nepříjemností bychom kvůli tomu idiotovi ještě měli.“
Ramón jen souhlasně přikývl.
„Takže naše půvabná doctora Maningová evidentně vyhledala ochranu svého bývalého milence. To bych do ní neřekl.“
„Vypadá to tak. Co mám zprávy od našich lidí, ani ona ani to dítě rezidenci ještě neopustili. Co je zajímavé, je to, že se neobjevili v policejních zprávách. A také novináři o nich zcela jistě nevědí. Pro tisk by to bylo tučné sousto, pochybuji, že by takovou informaci považovali za nedůležitou. Bohatá dědička hledá ochranu u svého bývalého milence s temnou pověstí, zatímco její současný snoubenec je bůhví kde.“
„Necháváš se tím moc unášet, Ramóne,“ napomenul ho Rafi, sundal si župan a pomalu zamířil k bazénu. „Dál ten dům sledujte. Chci vědět o všem, co se tam děje, rozumíš!“
„Samozřejmě, pane.“
„Výborně,“ pokýval hlavou Rafi. „A Bradymu zatím ani slovo. Jen ať se užírá tím, co je s jeho snoubenkou. Co jeho bratr?“
„Skutečně opustil město, pane.“
„Výborně,“ Rafiho tvář se rozzářila. „Konečně nějaká dobrá zpráva." S těmi slovy zmizel ve vodě.
Lawrence seděl u Katerininy postele. Pod očima měl hluboké kruhy. Na první pohled bylo vidět, že celou noc nespal. První tři knoflíčky bílé košile měl rozepnuté a na tváři mu rašilo strniště. Rukama si přejel po strhaném obličeji. Před několika minutami pokoj opustila Lydia s příkazem, aby mu přinesla silnou kávu. Lawrence položil svou dlaň na hřbet Katerininy ruky. Cítil, jak je rozpálená. Horečka v noci dosáhla téměř 41 stupňů a prášky podle všeho vůbec nezabíraly. Katerina v noci ještě blouznila, ale mnohem větší starosti mu dělal její současný stav. Ležela bez hnutí, propocená košile se jí lepila na tělo, tvář měla popelavou a rty bílé. Nepřirozenou bledost její tváře ještě podtrhovaly tmavé vlasy rozhozené na polštáři. Lawrence si skousnul rty. Nerad si to přiznával, ale začínal šílet strachy.
Zároveň se zaklepáním na dveře vešla do místnosti Vivian nesoucí tác se snídaní. Místnost okamžitě provonělo silné aroma kávy.
„Měla jsi nechat Lydii nebo Ivana, aby to přinesli,“ řekl káravě Lawrence. „A mimo to, jasně jsem Lydii řekl, že chci jen kávu.“
„Musíš přece něco jíst,“ odpověděla rozhodně Vivian. „Nařídila jsem v kuchyni, aby ti připravili vše, co rád snídáš. Lydie mi řekla, že jsi celou noc nezamhouřil oko,“ starostlivě ho pohladila po tvář. „Vypadáš hrozně, drahoušku.“
„Zato ty vypadáš naprosto úchvatně, ostatně jako vždy, tetičko,“ Lawrence pochvalným pohledem přejel její tmavozelený kostým doplněný barevným šálem a dokonalým make-upem. Vivianin osobitý styl ještě podtrhovaly extravagantní náušnice. Jeho teta si potrpěla na velmi výrazné šperky.
„Lichotníku,“ řekla káravě, ale v jejím hlase byla jasně slyšitelná spokojenost. „Měl by ses najíst a osprchovat se. Nemluvě o tom, že by ses měl oholit. Proč si mě nevzbudil? Dala bych na Katerinu pozor a ty by ses mohl alespoň trochu vyspat,“ poznamenala vyčítavě.
„Děkuji, ale měla jsi za sebou náročnou cestu. Potřebovala sis odpočinout. A pak, stejně bych nemohl spát, když vím, v jakém je Katerina stavu.
„Žádné zlepšení?“ zeptala se Vivian napjatě.
„Vůbec žádné. Ty prášky nezabírají. Má hrozně vysokou horečku. Už jsem se rozhodl. Odvezu ji do nemocnice.“
„Ale Lawrenci. Jen to jen chřipka, nic víc. Musíš dát těm lékům čas, vždyť je bere jen čtyřiadvacet hodin. Za tu dobu se nedají čekat zázraky. Ještě počkej a uvidíš, že se to brzy začne zlepšovat.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Lawrence. „Poslední dobou byla vyčerpaná a vypadá to, že ta chřipka nebude mít lehký průběh. Odmítá pít a při tom, jak se potí, rychle ztrácí tekutiny. Měla by být na infuzích. V nemocnici budou vědět, co s ní. Měl jsem ji tam vzít už včera. Nevím, co bych dělal, kdyby se jí něco stalo.“ Lawrence rázně otevřel dveře.
„Ivane,“ zavolal do chodby. Jeho majordomus se objevil až nezvykle rychle. „Přistav auto a řekni Lydii, ať přinese pokrývky. Musím odvézt Katerinu do nemocnice. Budeš řídit.“
„Ano, pane.“
„Půjdu se obléknout,“ řekla Vivian.
„Nemusíš jezdit se mnou, bude to zřejmě na dlouho.“
„To nevadí,“ odpověděla rázně jeho teta. „Chci se ujistit, že bude v pořádku. Kde jsou ty léky, měli bychom je vzít s sebou, aby lékaři věděli, co jí tvůj doktor předepsal.“
„Ty myslíš na všechno,“ Lawrence svou tetu vděčně políbil na tvář. „Leží tamhle na stole.“
Vivian vzala do ruky lahvičku. „Půjdu se obléknout a postarám se, aby ti přinesli kabát, venku mrzne, nemůžeš tam jen v košili. A ty léky vezmu s sebou.“
„Dobře, sejdeme se dole,“ přikývl Lawrence.
Do místnosti vběhla Lydia s dekami a začali do nich Katerinu balit. Vivian se vzdálila. Měla málo času a musela ještě vyměnit obsah lahvičky. Někdo v nemoci by si při bližším pohledu mohl všimnout, že ty prášky nejsou to, co bylo na etiketě. Lawrence se nad tím nepozastavil, ale někdo, kdo s léky přicházel do styku denně, mohl pojmout podezření. Vypadaly sice téměř totožně, barva a velikost byly stejné, ale měly nepatrně jiné rýhování. Škoda, že se jí nepovedlo přesvědčit Lawrence, aby Katerinu ještě neodvážel, ale nedalo se nic dělat.
„Doktore Huntere,“ Lawrence s Katerinou v náručí spěchal rovnou ke Katirinině příteli.
„Pane Alamaine. Proboha,“ zaklel Markus, když si všiml ženy v Lawrencově náručí. „Co se jí stalo? Sestro, rychle, přivezte lehátko!“
„Má chřipku. Můj lékař ji prohlédl a dal jí léky...“ „Tyhle léky,“ Vivian stojící pár kroků za Lawrencem mu podávala lahvičku. Marcus si ji chvatně vzal.
„Dával jsem jí je po čtyřech hodinách, ale její stav se rychle zhoršoval. Blouzní a má skoro 41.
Vedle nich se objevila sestra s lehátkem.
„Položte ji sem,“ řekl Marcus netrpělivě. „Vezmu ji na vyšteřovnu,“ se setrou se opřeli do lehátka.
„Doktore...“ zavolal za ním Lawrence.
„Dám Vám vědět hned jak zjistím, jak je na tom,“ utrousil Markus přes rameno.
„Caroline, děje se něco?“ zeptal se Shawn starostlivě své ženy. Oba byli ve své rybí restauraci a on se právě vrátil z trhu s čerstvou dodávkou ryb.
„Nevím, Shawne.“ Caroline Bradyová pomalu položila telefon. „Snažím se celé ráno dovolat Carly, ale nebere to. Přitom měla být doma. A co je horší, volali mi ze stanice, že se jim Carly ztratila. A to už včera, nechápu, proč nám to nedali vědět dřív. A Shawna Douglase prý ze školy vyzvedl nějaký přítel Carly. Co když,“ vzlykla.
„Ale no tak,“ Shawn ji obejmul. „Nic z toho nevyvozuj. Třeba Carly s Shawnem D. přespali u Jennifer.“
„Možná máš pravdu,“ Caroline se na něj podívala s nadějí v očích. „Hned jí zavolám.“
„Babi, dědo,“ do dveří Bradyho rybí restaurace vběhl Shawn Douglas nasledovaný Ivanem.
„Chlapečku můj,“ Caroline Bradyová ho k sobě pevně přitiskla.
„Co tu děláte Vy?“ zeptal se Shawn, který si jako první všiml Ivana.
„Přivezl jsem vašeho vnuka,“ odpověděl Ivan.
„Carly je nemocná,“ řekl smutně Shawn D.
„Cože?“ Boovi rodiče strnuli.
„Před hodinou jsem s panem Alamainem odvezl doktorku Maningovou do nemocnice. Včera zkolabovala v pánově rezidenci.“
„Proboha,“ řekla Caroline. „Musím tam hned jít.“
„Já taky půjdu,“ malý Shawn D. se znovu hnal ke dveřím, ale jeho dědeček ho chytil za paži.
„Počkáme tady spolu. Páni doktoři nás stejně ještě za Carly nepustí. Babička nás pak zavolá. Co kdybych zatím zajeli za tetou Kim, mohl by sis hrát s Andrewem.“
„Ale...“
„No tak. Zatím můžete s Andrewem pro Carly něco pěkného namalovat. Bude z toho mít velkou radost.“
„Tak dobře,“ řekl neochotně malý Shawn D.
Caroline Bradyová si mezitím chvatně oblékala bundu. „Dám ti vědět hned, jak budu mít nějaké zprávy,“ řekla manželovi. Shawn pomalu přikývl.
„Odvezu Vás,“ řekl Ivan.
„To nebude nutné,“ odpověděla úsečně Caroline Bradyová.
„Prosím. Stejně tam jedu, kdyby pán něco potřeboval.“
„Tak dobře,“ přikývla Caroline.
Lawrence netrpělivě přecházel po nemocniční chodbě. „Nechápu, co jim tak dlouho trvá. Vždyť už jsou tam přes dvě hodiny,“ zoufale se obrátil na svou tetu.
„Musíme být trpěliví,“ řekla chlácholivě Vivian čtoucí noviny. „Lékaři se o ní dobře postarají,“ složila si ranní výtisk Washington Post do klína. „Jistě nám někdo brzy přijde dát zprávu.“
„Jak je jí, pane?“ po nemocniční chodbě se k nim blížil Ivan následovaný Caroline Bradyovou.
„Zatím nic nevíme, Ivane. Dobrý den, paní Bradyová. Mrzí mě, že se znovu setkáváme za takových okolností. Dovolte mi, abych Vám představil svou tetu, Vivian Alamainovou. Tetičko, toto je Caroline Bradyová.“
Vivian energicky vstala. „Velice mne těší,“ řekla s úsměvem. „Podle příjmení budete zřejmě matka Katerinina, pardon, Carlyina snoubence.“
„Ano,“ Caroline překvapeně přikývla a obrátila se na Lawrence. „Nemohu říct, že jsem nadšená, že Vás vidím, moc dobře víte, co si o Vás myslím. Ale musím Vám poděkovat, že jste se postaral o Carly a o mého vnuka.“ Bylo vidět, s jakým přemáháním to říká.
„Nemusíte mi děkovat,“ odpověděl Lawrence chladně.
Mezi dveřmi vyšetřovny se konečně objevil Marcus. Všichni přítomní ho okamžitě obklopili, jen Ivan se držel vpovzdálí.
„Převezeme Carly na jednotku intenzivní péče,“ řekl. „Dobrá zpráva je, že nemá zápal plic a všechna vyšetření naznačují, že se potýká jen s velmi silnou chřipkou. Ovšem není dobré, že se nám stále nedaří snížit teplotu. Zatím jsme ji srazili pomocí vaku s ledem a musíme doufat, že se nevrátí k původním hodnotám. Změnili jsme medikaci a také nasadili infuze. Další vývoj nám ukáže až čas." Ustoupil zřízenci, který právě vyjížděl ven s lehátkem, na kterém ležela Carly. Její oči zachytily Lawrence.
„Jamesi,“ zašeptala. „Jamesi, nechoď pryč,“ řekla prosebně.
„Nikam nepůjdu,“ odpověděl. „Slyšíš Katerino. Nemusíš se ničeho bát, já nikam nejdu.“
„Lawrenci, vypadáš opravdu hrozně. Lydia mi řekla, že jsi hned brzo ráno odešel,“ Vivian se posadila vedle svého synovce. Salemská univerzitní nemocnice byla ještě tichá, po chodbách se pohybovali jen lékaři a sestry. „Prý jsi opět nic nesnědl,“ dodala káravě.
„Nemám hlad,“ řekl Lawrence nepřítomně.
„Vůbec se mi nelíbí, jak se ničíš,“ podotkla vyčítavě Vivian. „Katerina bude určitě v pořádku. Vždyť je to jen obyčejná chřipka.“
„Jak to můžeš říct,“ Lawrence si prohrábl vlasy. „Vždyť je na jednotce intenzivní péče, má horečky, blouzní a je tak slabá.“
„Zapomínáš na to, že ti lékaři tady jsou její přátelé. Má prvotřídní péči.“
Lawrence sedící s hlavou v dlaních si nevšiml, jak se jeho teta ušklíbla.
„Dělala bych si starosti o nějakého nemocného nemajetného občana této skvělé země, ne o Katerinu.“
„Jak můžeš být tak cynická,“ Lawrence k ní zvedl unavené oči.
„Promiň. Nechtěla jsem být tak tvrdá. Jen mám pocit, že to s tou svojí starostlivostí už přeháníš. Nezapomeň, že Katerina o tebe nestojí. Jen si zbytečně ubližuješ a ona tvoji pomoc nakonec ani neocení.“
„Já tě nepoznávám, tetičko,“ řekl Lawrence překvapeně. „Vždyť si ji měla ráda. Přesto, že jsi mi později řekla, že se k sobě podle tebe nehodíme, jsi ji vždy měla ráda.“
„To samozřejmě ano,“ Vivian si pohrávala s lemem své sukně. „Ovšem ty jsi moje krev, Lawrenci. Mám na paměti především tvoje zájmy. Obdivuji, že jsi jí dokázal odpustit to, jak ti ublížila, a že se o ni tak staráš, ale myslím si, že by ses měl konečně vymanit ze závislosti na ní. Nepřináší ti to nic dobrého. Měl bys být v kanceláři a starat se o své obchody, ne trávit čas tady. Vždyť tu nic neovlivníš, jistě by ti zavolali a řekli, jak jí je.“
„Nechtěla, abych odtud odešel. Slíbil jsem jí, že ji neopustím.“
Vivian se zhluboka nadechla. „Ale ona nevěděla, co říká. Blouzní. Neuvědomuje si realitu.“
„Možná. Ale dává mi to naději. Ona nevolá jeho, copak to nechápeš? Nechce jeho. Chce mě. I přes to, že si to odmítá připustit, její podvědomí mluví jasnou řečí. Pořád ke mně něco cítí. Jsem to já, ke komu se upíná, když jí je zle. Ne Bo Brady.“
„Přestaň si dělat zbytečné naděje,“ řekla Vivian příkřeji než chtěla. „I kdyby to tak bylo, je příliš hrdá na to, aby si to přiznala. To raději zůstane s tím Bradym. Dívka z šlechtické rodiny a skončí s obyčejným policajtem. Tomu by jeden nevěřil. Bůh ví, že mám to děvče velmi ráda, ale Lawrenci, ona je naprosto nevyzpytatelná. A navíc se k tobě vůbec nehodí. Ty jsi obchodník každým coulem a ona je samaritánka utápjející se v idejích o tom, jak pomocí miliónů dolarů udělat tenhle svět lepší. To nejde dohromady. Vy dva nejdete dohromady!!“
„Zvládli bychom to. Kdybychom se před lety nerozešli, byli bychom teď manželé a vychovávali děti.“
„Děti? Nevěděla jsem, že toužíš po dětech.“ Vivian neskrývala své překvapení.
„Mám je rád,“ odpověděl Lawrence prostě. „A z Kateriny by byla skvělá matka. Měl jsem možnost ji pozorovat se Shawn Douglasem. Nic bych si nepřál víc, než vychovávat s ní dítě. Nebo víc dětí. Když jsme byli spolu, tak jsme se o nich bavili. Katerina chtěla velkou rodinu,“ jeho oči zastřela mlha vzpomínek.
Vivian ho zneklidněně pozorovala. Podle všeho přijela za Lawrencem právě včas. Nemohla dovolit, aby se dal znovu dohromady s tou ženskou.
„Mimochodem, tetičko, ještě jsem ti neodpustil, že jsi mi ještě neukázala toho svého malého svěřence.“
„To je jen tvá vina,“ usmála se Vivian. „Pokud vím, v posledních pár letech si na mně nikdy neměl čas. A když jsi za mnou přijel tehdy před lety na Capri, tak tě malé batole nezajímalo.“
„To mi nemůžeš vyčítat,“ odpověděl Lawrence s jemným úsměvem. „Vždyť na mne tehdy otec převedl veškerou kontrolu nad rodinnými obchody. Měl jsem plnou hlavu starostí a neměl ani pomyšlení na malé děti. I když jsem si všiml, jak jsi z něj nadšená. Kde je vlastně ten chlapec teď? Proč si ho nepřivezla s sebou do Států?“
„Nicolas je teď v jedné elitní škole ve Švýcarsku. Je to ta nejlepší z nejlepších. Dostane tam skvělé vzdělání. Představ si, že je nejlepší ve třídě. Je ohromně talentovaný, učitelé na něj pějí samou chválu,“ její obličej se rozzářil.
„Vypadáš jako pyšná matka,“ rozesmál se Lawrence. „Proč jsi ho vlastně ještě neadoptovala?“
„Ale,“ Vivian mávla rukou. „Je to jen formalita. Domluvila jsem se s Marie-Helène ještě před porodem, že si dítě vezmu a ona se vzdá veškerých práv na jeho výchovu. Koneckonců i proto si ho nechala, chtěla jít na potrat. Jsem ráda, že jsem zjistila, že je těhotná. Uvědomila jsem si, že bych možná v životě chtěla nějaké to dítě. Navíc, já už v té době věděla, že své stěží budu mít, vždyť je mi tehdy bylo kolik mi bylo.“
Lawrence se musel pousmát tomu, jak jeho teta stále nerada prozrazuje svůj věk.
„Takže místo abych ji vyhodila za porušení pracovní smlouvy, řekla jsem jí, že se o všechno postarám a dítě si nechám. A proč jsem ho neadoptovala? Kdyby z něj vyrostl nějaký grázl, mám alespoň jistotu, že by neměl přístup k mým penězům, protože sice má moje příjmení, ale de facto jsem jen jeho poručnice.“
„Ty jsi opravdu neuvěřitelně pragmatická, tetičko,“ rozesmál se Lawrence.
„Člověk musí být pragmatický,“ zamračila se Vivian. „Jinak ho ostatní oškubou. I když si myslím, že můj malý Nikky bude vždy ten oddaný a milující chlapec. Má mě rád jako vlastní matku.“
„Tak ho přivez do Států. Tak malému chlapci přece musí být v té internátní škola smutno. A tobě se jistě také stýská.“
„Samozřejmě, ale je to pro jeho dobro. Nechci, aby byl přecitlivělý. Musí z něj vyrůst silný muž, tak jako z tebe. Kdybych tě v mládí vychovávala já a ne tvá matka, která se s tebou neustále cicmala, tak bys dnes neměl takové citové problémy. Katerina by pro tebe byla dávno minulostí.“
„Už jednou jsem ti řekl, abys nemluvila špatně o mé matce. Vím, že jste si nebyly moc blízké, ale svou matku jsem miloval. Byla naprosto báječná. Taková jako Katerina. Milující a laskavá,“ oči se mu zamžily. „Nikdy jsem nepřestal litovat toho, že zemřela tak mladá. Kolik jsme toho spolu ještě mohli zažít.“
„To můj bratr tě podporoval v tom nesmyslném truchlení,“ řekla tvrdě Vivian. „Neměl se v tom tak utápět. Měl se znovu oženit a užívat života.“
„Táta mámu miloval a nedokázal si představit život s někým jiným. A já mu rozumím. Pochopil jsem to, když jsem ztratil Katerinu. Pokoušel jsem se na ni zapomenout, mít jiné vztahy, ale s žádnou ženou jsem necítil ani třetinu toho, co s Katerinou. Jsem zřejmě po otci. Mám v životě jen jednu osudovou ženu.“
„Řečičky,“ odpověděla Vivian. „Jsi ještě mladý. Potkáš někoho jiného.“
„Pane Alamaine?“ oba byli tak zabraní do rozhovoru, že neslyšeli přicházejícího Marcuse.
„Doktore Huntere? Jak je Katerině?“
„Horečka už se naštěstí nevrátila. Zdá se, že léčba úspěšně zabírá. Carly se dokonce včera probrala k plnému vědomí. Je stále ještě velmi slabá, ale už jsme ji přeložili na pokoj. Potřebuje se hlavně prospat a nabírat síly.“
„To je báječné,“ Lawrence stiskl Vivianinu ruku. Jeho teta se vší silou nutila k úsměvu.
„Ano, to je opravdu skvělé,“ řekla srdečně. „Vidíš, říkala jsem ti, že bude v pořádku.“
„Pane Alamaine, Carly by vás chtěla vidět. Požádala mne, abych Vás přivedl.“
„Mohu jít s vámi?“ zeptala se Vivian.
„Raději ne,“ odpověděl Marcus. „Nechtěl bych k ní pouštět moc lidí. Vlastně jsem měl v plánu dovolit jí návštěvy až zítra, ale přemluvila mne.“
„Počkej tady, prosím,“ řekl Lawrence své tetě. „Můžeme jít?“ netrpělivě se obrátil na Marcuse.
Vivian nespokojeně pozorovala, jak se vzdalují po nemocniční chodbě. Stačilo, aby princezna zapískala a její synovec k ní běžel jako věrný pejsek.
Marcus vstoupil do dveří jednoho z nemocničních pokojů. Carly ležela na posteli a její oči byly zavřené. Když uslyšela vcházející muže, otevřela je a otočila hlavu směrem k nim.
„Jsi si jistá, že s ním opravdu chceš mluvit?“ Marcus jí položil ruku na rameno.
„Jistě,“ přikývla s mírným úsměvem.
„Nejsem si jistý, že je to dobrý nápad,“ řekl Marcus podmračeně. „To jsem ti už říkal.“
„Já vím,“ odpověděla namáhavě. „Ale budu v pořádku. Neboj se o mně. Jdi domů. Stejně ti už dávno skončila služba. Myslíš, že nevím, že tu tvrdneš jen kvůli mně? Jdi, potřebuješ si odpočinout.“
Marcus jí věnoval ještě jeden nerozhodný pohled. Když odcházel, zpříma se podíval na Lawrence. „Nebuďte tu prosím dlouho. A hlavně ji nerozrušte,“ dodal přísně.
Když zmizel za dveřmi, Lawrence si přinesl židli ke Katerinině posteli.
„Omlouvám se ti za Marcuse,“ řekla pomalu Katerina. „Je jako můj bratr a má potřebu mě chránit.“
„Všiml jsem si,“ odpověděl skoupě Lawrence. „Jak je ti?“ jeho hlas zněžněl. Pátravě si ji prohlížel. Katerina si všimla, že není oholený, nemá kravatu a rysy jeho obličeje jsou strhané. Pod očima měl hluboké temné kruhy. Nebyl podobný tomu věčně elegantnímu muži, který se za jakýchkoli okolností pohyboval na veřejnosti dokonalý upravený a v drahém obleku.
„Je mi lépe,“ řekla pomalu. „Marcus mi říkal, že jsi to byl ty, kdo mě včera přinesl do nemocnice.“
„Ano,“ přikývl Lawrence. „Pamatuješ si něco z těch šestatřiceti hodin, co jsi byla u mně?“
„Ne,“ přiznala váhavě. „Vím, že jsme spolu mluvili v salonu, a pak si vybavuji občas nějaké útržky. Nic souvislého.“
Lawrence přikývl. „Zkolabovala jsi. Odnesl jsem tě do jednoho z pokojů pro hosty a zavolal svého lékaře. Prohlédl tě a dal mi pro tebe léky, jenže bohužel nezabraly. Bylo to stále horší a horší. Měla jsi hrozně vysokou horečku, proto jsem tě nakonec odvezl do nemocnice. Měl jsem strach, bál jsem se, co by se mohlo stát.“
„Marcus říkal, že to bylo zlé,“ přikývla pomalu. „Chtěla bych ti poděkovat, že jsi se o mě postaral.“
„To bylo samozřejmé,“ odpověděl něžně Lawrence. „Ale pěkně jsi nás vyděsila. Měli jsme o tebe s Vivian velkou starost.“
„Vivian je ve městě?“
„Ano. Přijela v ten den, kdy jsi zkolabovala.“
„Myslela jsem, že blouzním. Zdálo se mi, že je u mě.“
„Blouznila jsi. Tedy spíš se ti vracela minulost.“
Katerina zavřela oči. „Říkala jsem ti Jamesi,“ zašeptala.
„Dívala ses na mne tak jako před lety,“ řekl tiše Lawrence. „Se stejnou láskou.“
Katerina se mu nedokázala podívat do očí. „Chtěla jsem s tebou mluvit, abychom dokončili to, co jsme načali u tebe. Chtěla bych, abys mi pomohl najít Boa.“
„Boa. Jistě,“ řekl hořce Lawrence. „Obávám se, že už to nebude možné.“
„Jak to myslíš?“ Katerina se na něj nechápavě podívala.
„Můj kontakt u Rafi Torrese, Alfons Leblanc, předevčírem večer zemřel.“
„Máš u Torresů ještě někoho, koho bys mohl kontaktovat?“
„Ne,“ zavrtěl pomalu hlavou. „Je mi líto, Katerino.“
„Ne! Byl jsi moje poslední naděje. Co budu dělat? Musím ho najít!“ Katerina byla zoufalá.
„Uklidni se,“ Lawrence jí položil dlaň na hřbet ruky. „Přitíží se ti.“
„Co se Leblancovi stalo?“
„Přišel ke mně domů a začal mi vyhrožovat. Kdyby se tam neobjevila teta Vivian, tak se obávám, že bych už tady nebyl.“
„Pokusil se tě...“ nebyla schopná to dokončit.
„Ano, pokusil se mně zabít.“
„Ale proč? Protože jsi mi pomáhal? Protože si chtěl pomoct Boovi?“
„Pomoct tobě. To jistě. Ale Boovi? Pravda je taková, že bych pro tebe udělal cokoli. Věděl jsem, co se může stát, když Leblanca podrazím a budu tě chránit. Ale udělal bych to znovu.
Znovu a znovu bych pro tebe riskoval život. Protože bych nesnesl, kdyby se ti něco stalo.“
Katerina vyčerpaně zavřela oči. „Odpusť mi,“ zašeptala. „Nechtěla jsem ti ublížit. Ale já...“
„Jistě,“ řekl Lawrence hořce. „Ty miluješ Boa. Pokusím se zjistit něco bližšího o lidech v Rafiho okolí, třeba to pomůže. Zatím ahoj.“ Odešel, protože měl pocit, že se mu srdce rozpadne na tisíc kousků. Ta žárlivost ho připravovala o rozum. Znovu si přál, aby byl Bo Brady mrtvý. To byla jediná šance, jak by Katerinu mohl dostat zpátky. Protože ona si odmítala přiznat, že mezi nimi stále něco je.
Katerina vyčerpaně zavřela oči. Lawrencovi na ní nemohlo záležet. Ty city přece nemohly být skutečné. Nikdy ji nemiloval. Chtěl jen její peníze. Tak proč se cítila tak hrozně? Proč mu začínala věřit, že ji opravdu miluje?
Kapitola 60.
„Jak ti je, Carly?“ Marcus se díval do lékařských záznamů.
„Už je mi podstatně lépe. Odvedl jste skvělou práci, pane doktore!“ usmála se na něj.
„Tak o tom vůbec nepochybuj,“ řekl sebevědomě Marcus. „Navíc, i když jsi někdy pěkně nesnesitelná, tak by mi chybělo to tvoje štěbetání a hlavně tvá ochota si se mnou občas prohodit službu, takže jsem měl zvýšenou motivaci odvést dobrou práci.“
Katerina se rozesmála a pomalu si odhrnula vlasy z čela. „Jsem ráda, že jsi upřímný a na nic si nehraješ,“ škádlila ho.
„To já vždycky,“ usmál se Marcus. „Vypadáš unaveně, měla by ses prospat,“ zvážněl a starostlivě ji pozoroval. „Návštěva Shawna, Caroliny a malého Shawn D. tě vyčerpala.“
„Máš pravdu,“ přikývla Katerina a podala mu teploměr. Marcus se na něj pozorně zadíval.
„Ale musela jsem se věnovat Shawnu Dauglasovi. Už se dost dlouhou dobu bojí o svého tátu a teď se stala ta věc se mnou. Musí toho na něj být moc. Vždyť je to malý chlapec. Mám o něj takový strach. Měla jsem se o sebe lépe starat, pak by se nic podobného nestalo. Ani nevíš, jak si to všechno vyčítám.“
Marcus si přinesl židli k její posteli. „Zapomeň na to,“ řekl jí. „Nemá smysl si nic vyčítat. Souhlasím s tebou, že ses o sebe měla lépe starat, po Boově únosu si nastoupila doslova sebedestruktivní kurz. Já chápu, že o něj máš starost, ale je potřeba, abys nezapomínala sama na sebe. Pokud tahle nemoc posloužila k tomu, že ti to ukázala, že nevydržíš všechno a nesmíš se takhle ničit, pak splnila svůj účel. I když bych byl mnohem raději, kdybys na to přišla bez téhle lekce. Všechny jsi nás pěkně vyděsila. Musíš se pokusit žít dál, soustředit se na sebe a na Shawna Douglase a pátrání nechat na policii. Myslím, že by si to Bo přál. Nechtěl by, abys riskovala, ale aby ses starala a byla tu pro jeho syna, nemyslíš?“
„Máš pravdu,“ povzdechla si Katerina. „Jen je to tak těžké,“ v jejích očích se objevily slzy.
„Ale no tak,“ zašeptal Marcus a konejšivě ji pohladil po tváři. „Co jsme si teď řekli?“
Katerina mlčky přikývla.
„Snaž se usnout,“ řekl něžně. „Potřebuješ odpočívat. Zůstanu tu chvíli s tebou.“
Seděl u její postele dokud se dech jeho kamarádky neprohloubil. Pak se znovu podíval do svých lékařských záznamů. Carlyina teplota se již vrátila do normálnu. Krevní testy a sedimentace ještě nebyly úplně v pořádku, ale přesto všechno se Carly zotavovala velmi rychle. Čekal, že výsledky budou mnohem horší. Pověsil záznamy zpět na čelo postele a potichu opustil místonost.
Carly se pomalu probouzela. Ještě ani neotevřela oči, přesto měla pocit, že je s ní někdo v pokoji a upřeně ji pozoruje. A měla pravdu. Když uviděla člověk sedícího v nohou její postele, mimoděk se zachvěla po celém těle.
„Doufám, že jsem Vás nevzbudil,“ řekl Rafi Torres.
„Záleží na tom?“ odpověděla chladně.
Pokrčil rameny. „Myslete si co chcete, ale beru na nemocné lidi ohledy. Alespoň někdy.“
„Opravdu? To bych nečekala,“ řekla cynicky a obezřetně ho pozorovala.
„Měl jsem starost, když jsem se dozvěděl, že jste vážně nemocná. Měla byste na sebe být opatrnější!“
„Opravdu?“ ušklíbla se. „Já myslela, že kdyby se mne nepokusila skolit nemoc, pokusil by se o to někdo z vašich mužů.“
„Ode mne ani od mých mužů Vám žádné nebezpečí nehrozí,“ Rafi pomalu přejel pravou rukou po bílé pokrývce směrem ke Katerinině pasu. Dívka s sebou trhla.
„Nemáte důvot se mne bát,“ pozoroval ji pronikavým pohledem svých chladných očí.
„Řekla kobra králíčkovi,“ podotkla výsměšně Katerina a vzápětí s sebou znovu polekaně trhla. Rafi se totiž rozesmál.
„Podceňujete se,“ řekl po chvíli. „Nejste žádný bezbranný králíček.“
„Nevěděla jsem, že mne tak dobře znáte,“ pomalu se poposunula na posteli tak, aby byla blíže jejímu čelu.
„Mám odhad na lidi. Navíc to, jak neohroženě jste vpadla do mé rezidence, mi to víc než potvrdilo. Překvapilo mne, že Vás nehlídá policie. Že by pochopili, že ženu jako vy je nemožné uhlídat? A nebo ochota našich příslušníků ochladla spolu s odchodem vašeho skoro švagra.“
„Nepotřebuji žádnou ochranu,“ řekla Katerina důrazně.
„Opravdu? Tak proč jste potom navštívila dům svého bývalého milence?“
„Do toho vám nic není,“ odpověděla a snažila se vší silou neprozradit žádné emoce. Takže Rafi Torres věděl o tom, že vyhledala Lawrencovu pomoc. Musel ji nechat sledovat.
„Nechte mne hádat. Uvědomila jste si, že pod ochrannými křídly Lawrence Alamaina byste mohla být v bezpečí. Nedivím se Vám, jste velmi chytrá a logicky uvažující žena. Váš život je důležitější než to, co si bude myslet váš snoubenec. Alamain je do Vás podle všeho stále ještě blázen, tudíž Vás u sebe milerád přijal. Musel Vás přivítat s otevřenou náručí. Tomu muži jste pěkně zamotala hlavu. Vydal se pro Vás doprostřed rozbouřených vod oceánu,“ zadeklamoval posměšně.
„Nerozčílíte mne,“ podotka Katerina ledově.
„Já Vás vůbec nechtěl rozčílit,“ řekl s úsměvem. „Jen si tady pro sebe dělám takové malé rusumé.“
Katerina se pohrdavě zasmála. „Vaše resumé mne nezajímá. Jděte jsi ho dělat někam jinam.“
„Myslel jsem, že se mi pokusíte mé názory vyvrátit.“
„A proč bych měla?“ zpražila ho pohledem. „Do mého života Vám vůbec nic není. Nehodlám Vám nic vysvětlovat, myslete si co chcete.“
„To byste ale neměla. Nemělo by Vám být jedno, co si lidé myslí. Co kdyby se o návštěvě u vašeho bývalého snoubence dozvěděl váš současný snoubenec,“ poposedl si na posteli blíže k ní.
„Bo mne zná a věří mi. Ví, že bych ho nikdy nezradila!“
„I člověku, co sebevíc důvěřuje, v duši hlodá pochybnost,“ usmál se Rafi. „Udělala jste na mne opravdu dojem, Katerino. Můžu Vám tak říkat? Vaše původí jméno se mi líbí víc než to, které teď používáte,“ pokračoval aniž počkal na odpověď. „Žijete s mužem, který nemá ani vindru, zatímco byste mohla mít milionáře. Nehledě o to, že jste se vzdala svého obrovského dědictví a společenského postavení, abyste pomohla kamarádce.“
„Chápu, že to je pro muže jako vy nepochopitelné,“ odpověděla chladně Carly.
„Ano to je. Vaše činy bych charakterizoval jako akt bláznovství, ale chtě nechtě to na mne udělalo dojem.“
„Tak co kdybyste si ten svůj dojem vzal s sebou na chodbu.“
„Ne tak rychle. Mám rád dlouhé návštěvy,“ sáhl po kytici růží ležící na stole. „Doufám, že se Vám můj výběr květin líbí. Mám rád rudou barvu, je to znak vášně,“ podíval se na Katerinu.
„Vezměte si své květiny a okamžitě odsud zmizte,“ procedila mezi zuby.
„Ale no tak maličká...“ pomalu se vydal směrem k její posteli.
„Řekla Vám, že máte vypadnout,“ ozvalo se ode dveří. Rafi se překvapeně ohlédl.
„Lawrence Alamain,“ řekl pomalu a na jeho tváři se objevil výsměšný úsměv. „Rád Vás poznávám. Konečně se setkáváme tváří v tvář.“
„Já z našeho setkání žádnou radost nemám,“ Lawrence si založil ruce na prsou.
„To je škoda. Ale chápu, že jste rozladěný. Když se člověka někdo pokusí zabít, nemá zrovna nejlepší náladu.“
„Tak to máte pravdu,“ řekl Lawrence a postoupil do místnosti. Katerina se najednou prudce posadila. Mezi dveřmi stál Ramón.“
„To je v pořádku, Ramóne,“ řekl rychle Torres. „Počkej na mne venku.“
Lawrence Rafiho probodával očima.
„Máte dobrý vkus, Alamaine,“ řekl pomalu Rafi. „I když nechápu to, jak vytrvale paběrkujete po Bradym.“
„Přestaňte,“ Carly zvýšila hlas. „Okamžitě odsud vypadněte, nebo nechám zavolat nemocniční ochranku. Už toho bylo dost.“
„Ne. Mýlíte se, doktorko. Ničeho ještě nebylo dost!“
Lawrence výhružně popostoupil k Rafimu. „Drž se od ní dál, ty prevíte.“
„Pozor na jazyk, Alamine,“ řekl sladce Rafi. „Nemuselo by se ti to vyplatit.“
„Ty...“
„Lawrenci!“ Katerinin hlas ho zastavil.
„Přeji příjemné uzdravování, doktorko,“ Rafi se ohlédl přes rameno. „Pevně věřím, že na Vás váš bývalý milenec dá pozor. Mimochodem, Alamaine, pozdravujte svou tetu,“ po těchto slovech opustil pokoj.
„Katerino, jsi v pořádku? Co tu chtěl?“ Lawrence si sedl na židli vedle postele.
„Zřejmě mi chtěl jen zabrnkat na nervy a ukázat mi, jak jsem zranitelná. Přišel, když jsem spala.“
„Měla bys mít přede dveřmi policistu.“
„Lawrenci,“ řekla Katerina unaveně. „Oba víme, že Torrese nějaký policista nezastaví.
„Tak ti najmu ochranku.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Z nějakého důvodu si myslím, že mi Rafi Torres nechce ublížit. Alespoň zatím ne. Ale myslím, že ty by sis tu ochranku měl pořídit. A ne jen pro sebe, ale i pro Vivian. Když o ní Torres mluvil, byla to jasná výhružka. Měl by ses ode mne raději držet dál.“
„To neudělám. Nenechám tě v tom samotnou.“
„Ale já nejsem sama. Mám okolo sebe spoustu lidí, kteří mi pomáhají. Navíc nechci, aby sis dělal zbytečné naděje.“
„Nemá to spíš co dělat s tím, že máš strach, že Torres řekne Boovi, že se vídáme? Už jsme si to přece ujasnili. Pomáhám ti jako přítel a nic od tebe na oplátku nečekám.“
Katerina uhnula pohledem, a tak bylo mu bylo okamžitě jasné, že uhodil hřebíček na hlavičku. Měla strach, aby se o tom nedozvěděl Brady.
„Katerino, Torres to Boovi jistě stejně řekne. Nenechá si ujít příležitost, aby mohl mučit lidi.“
„Už o tom nechci mluvit,“ přerušila ho. „Povedlo se ti něco zjistit?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Bohužel zatím ne,“ zavrtěl hlavou.
„Tak toho nech,“ řekla tiše. „Torres věděl, že jsem zkolabovala u tebe. Podle všeho mne jeho lidé sledují. Není to bezpečné.“
„S tím počítám. Budu pátrat dál.“ Chvíli ještě seděl na židli a čekal.
„Chtěla bych se prospat, pokud by ti to nevadilo,“ řekla prosebně.
„Samozřejmě,“ zvedl se a zamířil ke dveřím. „Mimochodem, zítra se za tebou zastaví Vivian. Chtěla přijít už dnes, ale myslel jsem, že by na tebe návštěva dvou lidí byla ještě přece jen moc.“
„To je báječné,“ Katerina se rozzářila. „Vyřiď jí prosím, že už se na ni moc těším.“
Komentáře
Přehled komentářů
Kdypak bude další pokračování?!....
Re: Nitky osudu-pokračování?
(Elenita, 12. 6. 2011 23:16)Lucil, už by to chtělo viď? :-) Mám v plánu někdy brzo zase něco přidat a konečně Nitky dopsat. Kapitoly jsou vždy dřív na newforu, tak občas jukni tam. .-)
Nitky osudu-pokračování?
(Lucil, 11. 6. 2011 16:49)