Nitky osudu - Kapitola 51 - 55
Bo se rozhlédl po místnosti ve které byl zavřený. Světlo sem proudilo jen malým okénkem u stropu úzkého, asi tři metry vysokého pokoje. Uvnitř bylo velmi chladno, po topení nebyla nikde ani známka. Bo hádal, že musí být zavřený v nějaké staré budově. Poté, co ho Torresovi muži unesli a omámili chloroformem, nebyl schopen říct, jestli jsou ještě vůbec v Salemu. Nevěděl, co se s ním dělo a nevěděl ani to, jak dlouho byl mimo sebe. Znovu se rozhlédl po místnosti. Společnost mu dělal jen špinavý záchod a polorozpadlá matrace. Rafi si starosti s jeho pohodlím rozhodně nedělal. Boovi bylo víc jasné, že ho Torres rozhodně nenechá jít. Pokud se o něco nepokusí, má to tak jako tak spočítané.
„Proč jste vlastně nechal unést Bradyho?“
„Jeho bratříček potřebuje dostat pořádnou lekci, Leblancu. Bude si do smrti pamatovat, že se nemá Torresovým plést do cesty,“ řekl Rafi zlověstně.
Byli s Leblancem v kanceláři jeho honosného sídla na samotě nedaleko Salemu. Samota Rafimu plně vyhovovala. Ve městě byla spousta objektů, kde by se v blízkosti jeho sídla mohli skrývat policisté a sledovat ho. Proto si pro své sídlo vybral přehlednou pláň porostlou jen nízkými keři. Zařídit si potřebná povolení pro stavbu nebyl pro Rafiho vůbec žádný problém. Chapadla jeho rodiny se již dávno dostala až na salemskou radnici. Jeho sídlo bylo velkolepé, nebylo divu, Rafi tam utápěl značnou část peněz z obchodu s kokajnem. Nechyběly dva vyhřívané bazény, sauna, posilovna, vyhřívané podlahy a nádherná zahrada. Celý pozemek byl obehnaný vysokou zdí a každý jeho metr hlídaly kamery, které neustále sledovali dva z Torresových lidí. Pod kamerovým dohledem byly i veškeré části domu kromě Rafiho osobních pokojů. Kdykoli Rafi nechtěl být sledován, stačilo, aby kameru v jakékoli místnosti jednoduše vypnul speciálním ovladačem. Jeho kancelář byla v samém srdci domu. Mladý mafián pečlivě dbal o svoji bezpečnost, několikrát denně svou pracovnu kontroval. Měl téměř panický strach ze štěnic a z toho, že by se mezi jeho muže mohl dostat někdo z protidrogové policie. Proto mezi jeho nejbližší spolupracovníky patřili často synové mužů, kteří již v minulosti pracovali pro Rafiho otce. Ale Rafi stejně nevěřil nikomu. Důvěra se ve světě, ve kterém se pohyboval, rovnala kulce do týla.
„Nebojíš se toho, že po tobě poldové půjdou? Bradymu musí být jasné, kdo má únos jeho bratra na svědomí.“
„Vůbec ne, Alfonsi. Museli by to nejdřív nějak dokázat, což se jim samozřejmě nepovede,“ Rafi si nalil whisky. „Navíc, mám mezi poldy své lidi, takže vím o všem, co Brady podniká. Kdybych chtěl, tak vím i jak často chodí na záchod.“
„Co s ním vůbec chceš dělat? Myslím s jeho bratrem.“
„Použít ho k pozlobení jeho bratříčka, a pak se ho zbavím,“ řekl Rafi netečně.
Alfons Leblanc jen pokýval hlavou. Pro Toressovi už pracoval deset let, pamatoval ještě doby, kdy rodinné obchody řídil Rafiho otec. Byl mnohem klidnější a také méně prchlivý než jeho syn. Se starým mafiánem vycházel Leblanc mnohem lépe, než s jeho synem. Ale potřeboval ho, zvykl si na luxus a pohodlný život. Navíc, vystoupit z tohoto vlaku se dalo jen nohama napřed, to Alfons Leblanc moc dobře věděl. U tohoto manželství se rozvodu dosáhnout nedalo.
„Kdy přijde zboží,“ zeptal se ho Rafi.
„Dnes odpoledne, podle plánu. Postarám se o jeho předávku našim přátelům z Chicaga.“
„Dobrá práce,“ pokýval hlavou Rafi. „Musím uznat, že můj otec si své partnery uměl vybírat.“
Alfons Leblanc obchodoval se starožitnostmi, které dovážel z Latinské Ameriky. Uvnitř soch nebo v rámech obrazů se místo pro kokain vždy našlo. Staral se o bezpečnou dopravu zboží a jeho předávku dál. Několikrát málem uvízl v sítích policie, ale rodina Torresů vždy dostala včasné varování od svých informátorů. Musel uznat, že o své věrné spolupracovníky se Torresův klan staral opravdu dobře. Dokonce jim nevadily ani některé jeho vedlejší aktivity. Jediné, co požadovali, byla jeho naprostá oddanost a spolehlivost.
Telefon na Rafiho stole netrpělivě zazvonil. Jeho majitel ho zvedl. Neřekl ani slovo, ale Leblanc poznal, že se něco stalo. Výraz Rafiho tváře byl kamenější než obvykle a oči se zúžily do dvou štěrbin.
„Najděte ho. Pokud ho nenajdete, víte co Vás čeká. Přijedu tam!“
„Problémy?“ zeptal se Leblanc.
„Brady utekl. Nechápu to. Je to banda neschopných idiotů. Pojedete se mnou.“
Leblanc si jen povzdechl. Taktika Torresovic rodiny tkvěla mimo jiné i v tom, že trestání zajatců nebo provinilců se účastnili i spojenci rodiny. Bylo to z čistě preventivních důvodů, aby si uvědomili, co by se jim stalo, kdyby se rozhodli rodinu zradit. Alfons Leblanc podobná představení nesnášel, ale dobře věděl, že Rafimu nesmí odporovat. O několik minut později již auto mířilo do hor.
Bo se přitiskl ke stěně vedle dveří. Slyšel na chodbě kroky. Dveře se po chvíli skutečně otevřely. Bo neztrácel čas a vrhl se na příchozího. Pocit ohrožení mu dodal sílu. Během několika desítek vteřin ležel přiškrcený mafián v bezvědomí na betonové podlaze. Bo mu sebral klíče, zamkl ho v místnosti a plížil se chodbou ven. Překvapilo ho, že v jejím ústí nikdo nebyl. Jeho věznitelé si byli až příliš jistí neškodností svého zajatce. Po špičkách minul místnost, kde několik mafiánů hrálo karty a nakonec se mu podařilo dostat se ven. Byl v osamělém stavení stojícím někde uprostřed pastvin. Auto, stojící venku, bylo zamčené, a tak se Bo vydal k vzdálenému lesu. Ještě nebyl ani v polovině vzdálenosti, když uslyšel výkřiky. Když se jejich kumpán dlouho nevracel, vydali se mafiáni zřejmě zkontrolovat místnost a zjistili, co se stalo. Bo slyšel, jak startují auto a běžel seč mu síly stačily. Dostal se mezi první stromy. Všude byl klid. Myslel si, že se mu podaří uniknout, když v tom ucítil štípnutí na krku. Před očima se mu zatmělo a propadl se kamsi do černoty.
„Dobrá práce, hombre,“ Juan, jeden z mafiánů, se skláněl nad nehybně ležícím Boem.
„Co jste tam dělali? Jak Vám mohl utéct?“ procedil mezi zuby Ramón, mafián, který byl na hlídce na příjezdové cestě z lesa ke stavení. Včas si všiml utíkajícího Boa, počkal si na něj a uspal ho šipkou z foukačky. Byla to jedna ze specialit Torresových mužů a součást jejich výcviku v táboře v Brazílii.
„To Paco. Je to idiot,“ mávl rukou Juan. „Musíme ho odnést, jede sem jefe.“
„Tak to Vám nezávidím,“ řekl klidně Ramón, zvednul pušku i foukačku a vrátil se na hlídku.
Boa probudil proud ledové vody. Někdo na něj chrstnul celý kbelík. Zmateně se snažil probrat.
„Tak pánovi se u nás nelíbí,“ Bo soustředil pozornost na muže v černých kalhotách a černém kabátu. Na rukou měl černé kožené rukavice. Rafi k němu přistoupil a chytil ho za mokré vlasy.
„Vy Bradyové děláte jen potíže, že? Ale toho budeš litovat. To jsi neměl dělat.“
„Co mi uděláte? Zmlátíte mne jako toho svého poskoka?“ pokynul hlavou směrem k muži, kterého zneškodnil ve své cele. Ležel na zemi, tiše sténal a po tváři mu stékaly pramínky krve.
„Náš Miguelito je trochu nemehlo, ale on se to ještě naučí,“ řekl Rafi. „Kdepak, nemám v úmyslu tě nechat zmlátit. Fyzická bolest není to nejhorší.“ Položil mu do klína jakousi fotografii. Byla na ní Carly a Shawn D. jdoucí po ulici.
„Máš moc krásnou snoubenku. A hezkého syna. Jen škoda, že na tvoji umanutost doplatí. Těch dvou lidských životů je mi sice líto, nic proti těm dvěma nemám, ale donutil jsi mě k tomu sám,“ otočil se a odcházel. Ještě rukou pokynul mužům stojícím v místnosti.
„To neuděláš. Torresi, Torresi.“ Bo křičel tak, až mu nabíhaly žíly na krku. Během chvíle byl ale znovu sám. Provazy se mu zařezávaly do rukou a mokrý oděv začínal být ledový. Ale to bylo Boovi jedno. Jediné, na co myslel, byla Carly a Shawn D.
„Překvapilo mne, že jste mě chtěl vidět, Lawrenci,“ Alfons Leblanc se zálibně díval na jeden z Lawrencových obrazů. Dělal to pokaždé, když ho obchody přivedly do domu jednoho ze svých nejvýznamnějších zákazníků. Nemám Vám co nabídnout, momentálně nemám na skladě žádné impresionisty ani nic jiného, co by Vás mohlo zajímat.
„Tentokrát po Vás nechci umění, ale informace,“ Lawrence mu se širokým úsměvem podával sklenku s pitím. Do oken začal bubnovat déšť a stromy za oknem se jen stěží bránily náporu větru. Začínala silná bouře.
„Informace? Nedokážu si představit, co by Vás mohlo zajímat.“
„Vím, že spolupracujete s Rafi Torresem, a že se mu dostal do rukou jistý Bo Brady.“
„Dávejte si pozor, Lawrenci,“ Alfons Leblanc přimhouřil oči. „Pohybujete se na příliš tenkém ledě. Sice bych nerad přišel o jednoho ze svých nejvýznamnějších klientů, ale pokud bych si měl vybrat mezi Vámi a Torresem...
„Je mi to jasné. Ale já jsem jen rád, že Bo zmizel. Doufám, že o něj bude dobře postaráno.“
„To se nemusíte bát. Myslím, že ten se už neukáže.“
„Nikdy jsem toho chlapa neměl rád,“ řekl Lawrence.
„Máte pravdu. Je to potížista. Dokonce málem utekl. Bohužel pro něj, teď svého útěku asi hořce lituje.“
„Chápu, Rafiho muži ho jistě pěkně zřídili.“
„Kdepak, nezkřivili mu ani vlásek na hlavě.“
„To nechápu.“
„Rafi hraje tvrdě. Za Bradyho pokus o útěk to odnesou jeho snoubenka a syn.“
„Co chce Rafi dělat?“
„To nevím, pokrčil rameny Leblanc. Ale být Vámi, rozhodně bych to nechtěl vidět.“
„Dobře, hlavně že je postaráno o Bradyho. Díky Leblancu.“
„Není zač. Zavolám, až budu mít nové zboží.“
Když muž odešel, Lawrence okamžitě vytočil číslo Salemské univerzitní nemocnice. Ale Carly v práce nebyla a u Bradyů se s ním odmítli bavit.
„Ivane!“
„Ano pane,“ Ivan se objevil ve dveřích téměř okamžitě.
„Připrav auto. Odjíždíme!“
„V tomhle počasí?“
„Ano. A hoď s sebou.“
Ivan vyběhl ze dveří a Lawrence vytáhl ze stolu Katerininu fotografii. Jen doufal, že ještě není pozdě. Položil ji na okraj stolu a vyběhl do houstnoucího deště.
Katerina šla s Shawnem D. po jedné ze salemských hlavních tříd a snažila se nevnímat policistu, který šel jen krok za nimi. Byla z toho všeho unavená. Z té nejistoty, strachu, a také z předstírání, že je vše v pořádku. Nebe ze zatahovalo zlověstnými černými mraky a vítr rozfoukal noviny ze stánku naproti nim po celé ulici. Mezi temnými mraky občas probleskla rozvětvená vidlice blesku. Katerina si přitáhla šálu více ke krku. Bouře byly v tohle roční období poměrně neobvyklé, ale poslední dobou to vypadalo, že se počasí úplně zbláznilo.
Starostlivě se podívala na Shawna D. Od té doby, co ho vyzvedla od jedné své známé ze školky, s jejíž synem si malý Shawn D. hrával, nepromluvil ještě ani slovo. Těžce nesl nepřítomnost svého otce, bál se, že se jeho tatínek už nevrátí a zmizí z jeho života stejně, jako z něj zmizela jeho matka. Minulou noc ho Katerina našla, jak spí schoulený ve své postýlce a v ruce svírá Boovu fotku.
„Není ti zima?“ sehnula se k němu aby mu zkontrovala zip zimní bundy a upravila šálu.
Shawn D. jen zavrtěl hlavou.
Katerina se kolem sebe bezmocně podívala a zahlédla stánek s pizzou. Malý Shawn D. měl pizzu k smrti rád, ale s Boem mu ji dovolili jen příležitostně.
„Co kdybych koupila pizzu? Tvoji oblíbenou, šunkovou se sýrem!“ řekla vemlouvavě.
„Nemám hlad,“ řekl tiše Shawn D.
„Ale já ano,“ řekla Katerina. „Koupím celou. Kdo ví, třeba pak dostaneš chuť,“ mrkla na něj. Zatímco platila, Shawn D. netečně pozoroval auta projíždějící po ulici. Katerina pevně stiskla rty. Tohle nenáviděla. Viděla, jak to malého Shawna Douglase ničí, ale nedokázala udělat nic, aby mu bylo líp.
„Carly?“
„Ano, zlatíčko?“
„Co se mnou bude, když se táta nevrátí?“
„Co to říkáš?“ klekla si k němu, odložila krabici s pizzou na zem a vzala jeho hlavu do svých dlaních. „Táta se určitě vrátí, uvidíš.“
„Táta taky říkal, že se maminka vrátí a ona umřela,“ řekl Shawn. D. tiše, ale důrazně. Katerina se ještě nikdy necítila tak bezmocná. Věděla, že mu nesmí dávat příliš velkou naději, to by bylo moc kruté.
„Kdyby se tatínek nevrátil, tak zůstaneš se mnou.“
„Slibuješ,“ obrátil k ní své velké důvěřivé dětské oči.
„Slibuju,“ políbila ho a snažila se, aby nezahlédl slzy, které se objevily v jejích očích. Pak se starostlivě podívala na oblohu.
„Co kdybychom dneska přespali u dědečka s babičkou? Bude bouřka a na lodi bychom se sami určitě báli.“
Shawn D. zavrtěl hlavou. „Nechci k dědečkovi a babičce. Chci domů, kdyby se táta vrátil, tak tam musíme být. A pak já se bát nebudu a kdyby ses bála ty, tak se o tebe postarám. Tak jako táta.“
„Ty můj hrdino,“ Katerina ho pohladila po tváři. „Tak dobře,“ přikývla. Vzala chlapce za ruku, zvedla ze země krabici s pizzou a oba se, následováni policistou, vydali směrem k přístavu. Nikdo z trojice si nevšiml muže, který se nenápadně odlepil od zdi přilehlé budovy.
„Jste si opravdu jistá, doktorko, že chcete zůstat na lodi? Ta bouře může být pěkně silná,“ řekl zneklidněně policista.
„Ano,“ odpověděla mu Katerina. „Malého odsud nedostanu, chce tu být pro případ, že by se jeho otec vrátil. A já nemám to srdce ho odsud odvézt, už tak to nemá lehké. Budete tu celou noc?“
„Téměř. Po půlnoci mě má přijít vystřídat kolega. Už mi sem přistavili i auto.“
„Dobrá. Děkuji. Nemám Vám přinést něco k jídlu nebo k pití?“
„Ne, nedělejte si starosti.“
„Dobře. Tak dobrou noc.“
Policista pozoroval ženu, jak i s chlapcem mizí v nitru lodi připoutané na konci dlouhého mola.
Katerina ohřála pizzu v mikrovlnce, udělala salát a donutila Shawna D., aby se trochu najedl. Venku mezitím začalo pršet a blesky křižovaly temnou oblohu. V celém přístavu jachet byl nezvyklý klid, svítilo jen několik málo lodí. Většina obyvatel plovoucích domovů se zřejmě rozhodla přenocovat na pevnině. Loď se kývala čím dál víc a Katerina pečlivě zajistila dveře vedoucí do nitra lodi.
„Měli bychom si jít lehnout,“ řekla Shawnovi. „Nechtěl bys dnes spát se mnou v mé posteli? Začínám se totiž bát.“
„Jistě, "přikývl malý Shawn D. O několik minut později se na lodi již rozhostila tma. Policista, procházející se po molu, se podíval na hodinky a zamířil do úkrytu svého auta. Když otevřel dveře, ucítil píchnutí na krku a vzápětí se svezl k zemi. Ze tmy kolem přístavních budov se vynořil muž. Byl celý v černém, klopu koženého kabátu měl zvednutou tak, že mu zakrývala celý obličej. Na hlavě měl široký tmavý klobouk. Opatrně vyndal šipku z mužova krku a ukryl ji v kapse svého kabátu. Pak zvednul policistovo tělo a nasoukal ho do auta, kde ho posadil na sedačku řidiče tak, aby to vypadalo, že sleduje okolí. Pak zabouchnul dveře a vydal směrem k lodi. Dlouhé molo osvětlovalo jen několik lamp, které občas problikávaly. Přívod elektřiny k nim v bouři kolísal.
Muž se sklonil nad kotevními lany Fancy face. Rozvázal je a ocelová lanka, která loď jistila a spojovala s přístavním molem, přestřihl nůžkami, které vyndal zpod kabátu. Pak do lodi strčil. Fancy face během chvíle zmizela ve tmě. Plula směrem k vjezdu do přístavu. Muž se za ní chvíli díval, a pak tiše zmizel.
„Co se děje, pane?“ Ivan běžel za Lawrencem, který se hnal po schůdcích do přístavu. Jeho pán mu neodpověděl a běžel dál. Minul policejní auto a běžel po molu ke kotevnímu místu Fancy face. Ivan ho následoval. Lawrence se na konci mola zastavil. Místo, kde Boova loď kotvila, bylo prázdné.
„Co se tu děje, pane?“ zeptal se ho Ivan, když zpozoroval, že loď zmizela. „Myslíte, že se loď uvolnila?“
Lawrence se sklonil k ocelovým lankům. „To těžko, Ivane,“ řekl a zadíval se do tmy. "Běž za šéfem přístavu, musíme ohlásit zmizení lodi."
„Jistě, pane!“ přikývl Ivan a vydal se houstnoucím deštěm zpět do nitra přístavu.
Lawrence se vydal k policejnímu autu.
„Kde je loď? vykřikl a otevřel dveře. Tělo policisty, opřené o dveře, se mu sesunulo k nohám. „Kruci,“ zaklel a sáhnul muži na krční tepnu. Vzápětí vyndal z kapsy svůj mobil a vyťukal číslo záchranné služby. Chvíli po příjezdu záchranky se objevil Ivan se správcem přístavu.
„Ztratila se loď...“
„Já vím, pan Marais mi už všechno řekl. Moji muži už prohledávají přístav. Musíme také zvážit možnost, že loď přístav neopustila.“
„To ale ztrácíte čas. Musíte zorganizovat záchrannou výpravu,“ vykřikl Lawrence do rachotu blesků.
„To nemůžeme, pane. V té bouři lodě pobřežní stráže nemohou vyplout. A vrtulník také poslat nemůžeme, je to příliš riskantní. Musíme počkat, až bouře poleví.“
„To už ale může být pozdě.“
„Je mi líto, pane,“ velitel přístavu jen rezignovaně pokrčil rameny.
Lawrence se podíval kolem sebe, a pak se vydal k rybářské lodi, kterou viděl připlouvat.“
„Neviděl jste na moři malou loď? Jmenuje se Fancy face,“ zavolal na kapitána.
„Ne,“ statný vousatý muž zavrtěl hlavou. „Pluli jsme s chlapci rovnou domů, o nic jsme se nestarali, byli jsme rádi, že jsme se dostali zpátky.“
„Potřebuji, abyste se se mnou vydali tu loď hledat!“
„Zbláznil jste se, chlape? Ani náhodou!“
„Dám každému z Vašich mužů sto tisíc dolarů a Vám dvě stě.“
Muž se rozesmál. „Tuhle pohádku si povídejte někomu jinému. Jdeme, chlapi!“
„Jsem Lawrence Alamain, majitel Jenconu. Ty peníze dostanete.“
„Poslouchejte, chlape. Žádné peníze za to nestojí. Ta bouře je vyzpytatelná, nemuseli bysme se vrátit,“ kapitán Lawrence obešel a odcházel.
„Dvě stě tisíc dolarů. Je tam žena a malý chlapec!“
Kapitán se zastavil. Otočil se a chvíli se bavil se svými muži.
„Dobře, bereme to. Každé mu z nás dáte dvě stě tisíc dolarů!“
„Platí!“ Lawrence mu podal ruku. "Ivane, vzbuď mého bankéře, ať to okamžitě zařídí."
Katerina se vzbudila. Loď se houpala tak, že málem vypadla z postele. Venku byla naprostá tma. Rychle na sebe natáhla kalhoty a vydala se na palubu. Nemohla uvěřit vlastním očím. Fancy face plula po otevřeném moři. Světla Salemu viděla jen jako malé světelné body v dálce. Utíkala zpátky do nitra lodi a zkusila lodní vysílačku. Na její volání nikdo nereagoval. Vzbudila Shawna Douglase, chvatně ho oblékla a nakonec mu nasadila záchrannou vestu. Pak se vrátila zpátky na palubu. Loď se kývala tak, že se musela pevně držet, aby ji to nehodilo přes zábradlí do moře. Pokoušela se chytit kormidlo, ale nedařilo se jí ho zvládnout. Bóje, varující před skalisky, nebylo v dešti a vysokých vlnách téměř vidět. Podařilo se jí alespoň loď osvětlit, a pak se šla dál prát s kormidlem.
Lawrence stál na můstku vedle kapitána, který pevně svíral kormidlo.
„Jste si jistý tím, co říkáte?“
„Ano. Pokud byla loď delší dobu neřízená, tak podle směru větru a proudů, které tu jsou, musela plout tímhle směrem. Musíme doufat, že je najdeme a hlavně, že sami nezačneme mít problémy.“
„Pane,“ na můstku se objevil muž ve žluté nepromokavé rybářské pláštěnce. „Něco jsme zahlédli vepředu na pravoboku.“
„Dobře Jasone. Podíváme se na to.“
Katerina zahlédla světla rybářské lodi. Přibližovala se k nim.
„Tady,“ začala mávat rukama.
„Myslím, že jsme je našli,“ kapitán podal dalekohled Lawrencovi.
„Díky bohu,“ vydechl s ulehčením.
„Teď máme ale jiný problém. A to, jak je dostat sem. Nemůžu se přiblížit tak, aby mohli přelézt k nám, ta žena nemá loď pod kontrolou, mohli bychom se srazit a to by byl konec pro všechny. Do vleku je taky vzít nemůžeme, při tak silných vlnách by lano stejně nevydrželo, nehledě na to, že ta žena by si nevěděla rady s jeho ukotvením. Jediná šance je dostat někoho k nim, ale žádný z mých mužů do toho nepůjde, a to ani za milion.“
„Já do toho půjdu,“ řekl Lawrence odhodlaně.
„Vy?“
„Ano, já. Pokuste se dostat loď co nejblíž, pokusím se přeskočit na k nim.“
„Zbláznil jste se, chlape? Zabijete se. Při tom, jak se obě lodi houpou, se to nemůže nikdy povést.“
„Udělejte to!“
Kapitán jen bezmocně zavrtěl hlavou. Lawrence stál na palubě lodi, která plula souběžně s Fancy face. Rybářská loď byla podstatně větší, rozdíl mezi výškami palub obou lodí byl dobré tři metry. Námořníci stojící vedle něj se na něj dívali jako na blázna. Konečně se rybářská loď přiblížila k Fancy face na necelé tři metry. Lawrence se rozběhl a skočil.
Katerina viděla, jak se světla rybářské lodi přibližují, už dokonce rozeznávala jednotlivé námořníky ve žlutých rybářských pláštěnkách. Bok rybářské lodi se k Fancy face přiblížil asi na tři metry. Carly zahlédla, jak se jeden muž rozběhl a skočil. Strnula hrůzou. Muž dopadl na palubu Fancy face, náraz ho odmrštil k protějšímu zábradlí. Loď se znovu propadla do vln a další naklonění lodi se pro muže málem stalo osudným. Katerina se k němu vrhla. Podařilo se jí ho zachytit a s její pomocí se muž dostal na palubu. Rybářská loď se od nich mezitím znovu vzdálila.
„Není Vám nic?“ vykřikla do svištění větru. Muž zvedl hlavu a Katerina strnula.
„Lawrenci?“
„Nic mi není. Musím odklonit loď nebo najdeme na skaliska.“
Pomohla mu vstát. Museli se chytit jeden druhého, aby neupadli. Lawrence pevně chytil kormidlo a Katerina si s úlevou uvědomila, že se loď otáčí.
„Nemůžu nás dostat zpátky do Salemu, ale kapitán rybářské lodi mi poradil, abychom se ukryli v zátoce u ostrova s majákem.“
„Ale všude okolo jsou skaliska a bóje jsou špatně vidět.“
„Neboj se, zvládneme to. Máme to po větru a víš, že to s jachtami umím.“
„Půjdu zkontrolovat Shawna D. Bude k smrti vyděšený.“
Lawrencovi se skutečně podařilo dostat loď do zálivu na ostrově s majákem. Jakmile do něj vjeli, Katerina ucítila, že se houpou už mnohem méně a také vítr se utišil. Po několika pokusech se jim podařilo zakotvit u přístavního mola. Katerina souhlasila s Lawrencem, že by neměli zůstávat v lodi, ale měli by přespat v majáku. V rychlosti sbalila nějaké jídlo, oblékla Shawna Douglase a vydali se s Lawrence k majáku. Vítr byl silný, a tak byla celkem ráda, že ji celou cestu po molu jistí Lawrencova ruka. Když šli po mokré cestičce k majáku, málem upadla. Maják byl naštěstí otevřený. Byl útočištěm posádek lodí, které se nestihli vrátit do Salemu včas poměrně často, a tomu také odpovídalo i jeho skrovné, ale přesto pohodlné vybavení. Jakmile se za nimi zavřeli dveře, celá se roztřásla.
Lawrence rozsvítil svítilnu. Ozářila malou místnost se schody vedoucími do věže. Uvnitř místnosti stála stará pohovka, stůl, křeslo a bylo tady také několik rybářských sítí.
„Už je to dobré, Shawne D.,“ Katerina rozepínala chlapci pláštěnku. „Tady počkáme, dokud ta bouře nepřejde.“
„Já se nebojím,“ řekl Shawn D. „Carly, kdo je ten pán?“
„To je Lawrence,“ řekla mu. „Pomohl mi s Fancy Face a odvezl nás sem, víš?“
„Ahoj Shawne Douglasi,“ řekl Lawrence.
„Ahoj,“ řekl chlapec, zatímco si ho upřeně prohlížel.
„Tak,“ Katerina se obrátila k batohu. "Nemáš hlad nebo žízeň?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Shawn D.
„A ty?“ zeptala se Lawrence aniž se na něj podívala.
„Ne.“
„Dobrá. Tak, Shawne D., připravím ti tady postel a půjdeme spát.“ Během chvíle pokryla širokou pohovku dekou a uložila Shawna Douglase.
„Povíš mi pohádku?“ zeptal se jí.
„Dobře. Povím ti jednu. Co třeba Princeznu na hrášku?“
Shawn D. jen přikývl.
„Bylo nebylo, před mnoha lety...,“ vhrkly jí slzy do očí. Měla pocit, že už vůbec nic nezvládá. Rychle vstala a odvrátila se od chlapce.
„Carly?“ Shawn Douglasův hlas zněl vyděšeně.
„Neboj se, Shawne Douglasi, to nic není,“ řekl rychle Lawrence.
„Jak to víš?“
„Protože znám Ka..., Carly už dlouho dobu. Proto to vím. A taky znám tu pohádku, kterou ti chtěla vyprávět.“
„A mohl bys mi jí povědět místo Carly?“
„To bych mohl. Ale znám jinou, která by se ti možná líbila víc.“
„Jakou?“
„Jmenuje se Kráska a zvíře. Už si o ní slyšel?“
„Možná,“ řekl Shawn Douglas.
„Tak to určitě víš, jak začíná. Bylo nebylo, před mnoha lety, byl jednou jeden krásný hodný princ. Ale zlá čarodějnice ho zaklela a proměnila ho v hrozné zvíře.“
Carly se od Lawrence odvrátila. Bylo jí jasné, proč si vybral zrovna tuhle pohádku. Nemohla si pomoci, chtě nechtě musela poslouchat Lawrencův melodický hlas.
„Všichni lidé z vesnice nedaleko jeho zámku se ho báli, mysleli si, že je to zrůda, která dělá hrozné věci. I když ho nikdy nikdo neviděl, že by někomu ublížil.“
„To bylo proto, že vypadal tak hrozně, viď?“ řekl Shawn D.
„Přesně tak. Ale i přesto, jak vypadal, pořád to byl ten hodný a osamělý princ. Jednoho dne se do vesnice přistěhovala dívka.“
„Krásná dívka?“
„Ano. Velmi krásná. Ta dívka měla velkou moc. Částí té moci byla její krása, ale bylo tu ještě něco jiného..., Katerina si nemohla pomoct a musela se ohlédnout. Lawrence klečel u postele malého Shawna D. a ten ho zaujatě pozoroval. „...byla to její schopnost věřit.“
„Věřit v co?“ Shawn D. si položil hlavu na polštář.
„V ostatní. Když se na tebe podívala, bylo to jako magie. Najednou jsi zjistil, že se dokážeš dívat na svět jejíma očima. Že dokážeš věřit. A že se celou dobu honíš za něčím, co vůbec není podstatné.“
„A co to zvíře, také se s ní potkalo?“
„Ano. Samozřejmě že o něm už slyšela všechny ty hrozné příběhy. Ale když se podívala do jeho očí, viděla toho muže, jakým opravdu byl. Zamilovala se do něj. A v ten okamžik, se kletba zlomila a zvíře se proměnilo zpátky v prince. A žil pak celý život šťastně a byl vděčný dívce, která v něj věřila a udělal všechno proto, aby byl hodnen její lásky.“
Carly se snažila neposlouchat. Věděla, o co se snaží. Že ta pohádka je ve skutečnosti pro ni, ne pro malého chlapce ležícího na pohovce.
„A žili spolu šťastně, dokud nezemřeli.“ Lawrence se ohlédl na Katerinu. „Tak to je ten příběh. Shawne D., líbil se ti? Bože, on usnul.“
Carly se odlepila od stěny a šla chlapce lépe přikrýt.
„Můžu doufat v to, že se ti pohádka líbila?“
„Abych řekla pravdu, ani jsem tě neposlouchala. Což asi vysvětluje to, že jsem ještě vzhůru.“
„Možná,“ řekl Lawrence zamyšleně.
Carly opatrně odstoupila od pohovky.
„Celá se třeseš,“ řekl jí. „Kolikrát jsem ti to už říkal. Nemusíš se mě bát. Nikdy bych ti neublížil.“
„Ty opravdu čekáš, že ti to budu věřit, viď?“
„Před pár dny jsem ti řekl, že ti pomůžu a to jsem udělal. Zachránil jsem Vám život. To pro tebe nic neznamená?“
„Co po mně krucinál chceš, Lawrenci?“ řekla rozčileně. „Po tom všem, co se mezi námi stalo snad čekáš, že se ti budu cítit zavázaná?“
„O tom to není, Katerino, a ty to dobře víš!“
„Tak co po mně chceš?“
„Podívej se na mě. Podívej se na mě, prosím.“ V jeho hlase byla slyšet zvláštní naléhavost smíšená s prosbou. „Podívej se na mě. Podívej se mi do očí, tak, jako jsi to dělávala dřív.“
Sebrala v sobě veškerou sílu a otočila se. V jejích očích se třpytily slzy.
„Vidíš mne?“
„Ano, vidím tě!“
„Ne nevidíš. Nevidíš mne takového jaký jsem. Chci abys zase viděla toho muže, kterým skutečně jsem, vzpomínáš? Chci abys ve mně zase věřila!“
„Já vím kdo jsi, Lawrenci. Už jsem se do těhle očí dívala dřív, vzpomínáš si!“
„A?“
„Možná měla stará čarodějnice pravdu. Někdy si princ prokletí zaslouží!“ Odvrátila se od něj a už nezahlédla bolest, která se objevila v jeho očích.
Carly nemohla celou noc spát. Tiše ležela vedla Shawna Douglase a vnímala každou vlnu, která se tříštila o skaliska nedaleko majáku. Do oken budovy občas vniklo prudké světlo blesku a burácející vítr zběsile narážel na stěny majáku. Přesto se zdálo, že bouře pomalu ustupuje. V místnosti bylo chladno, a tak si přitáhla deku víc ke krku. Přitom dávala pozor, aby neprobudila tvrdě spícího Shawna Douglase. Byla ráda, že spí, měla obavy, že ho dnešní zážitek ještě víc rozruší. Stále nechápala, co se mohlo stát. Bo vždy Fancy face pevně ukotvil a používal i jistící lana. Netušila, jak se loď mohla uvolnit. Každopádně bylo štěstí, že si Lawrence všiml, že Fancy face zmizela. Vadila jí jeho neustálá pozornost, ale tentokrát za ni byla vděčná, protože jim se Shawnem D. zachránila život. Vítr se konečně utišil, a také zuřivost moře byla menší. Kromě Shawn Douglasova oddychování teď slyšela i oddechování Lawrence spícího v křesle nedaleko nich. Nemělo cenu, aby dál ležela na pohovce a dál se dívala do tmy. Opatrně se odtáhla od spícího chlapce a vstala. Přikryla ho i svou pokrývkou a vydala se směrem, kde tušila dveře. Otevřela je a vyšla ven. Už nepršelo a betonový kruh kolem majáku byl mokrý. Pronikavý paprsek světla z věže v pravidelných intervalech ozařoval obzor před ní. Byla jí zima, ale přesto se nemohla přinutit vrátit se dovnitř. Vítr se jí v pravidelných intervalech dostával do košili a rozechvíval její tělo. Její vlasy se v něm proplétaly a tančily jí kolem hlavy. Snažila se proniknout tmou jakoby její netrpělivý pohled mohl uspíšit úsvit. Na odhalených kouscích kůže cítila vlhkost a ve vzduchu slanou příchuť.
Nevěděla, jak dlouho takhle stála.
„Katerino,“ ani nezaregistrovala Lawrence. Stál pár kroků od ní. Nechtěla s ním mluvit, chtěla být sama.
„Katerino, pojď dovnitř. Jsi tu už dlouho, nastydneš se.“ řekl naléhavě. Jeho tvář na okamžik ozářilo světlo z věže majáku. Byl ustaraný a oči měl unavené.
„Sleduješ mne? To nemohu být ani chvilku sama aniž bys za mnou slídil.“ zeptala se podrážděně.
„Někdo na tebe musí dávat pozor. Zvlášť teď.“
„Už jsem ti řekla, že nepotřebuji tvou pomoc. Jsem ti vděčná za to, že jsi nás s Shawnem D. zachránil, ale nechci, aby ses dál vměšoval do mého života. To už musí skončit. Jednou provždy.“
„Chci ti jen pomoc. Nemáš ani tušením, v jakém nebezpečí jsi.“
„O čem to mluvíš?“zeptala se ho unaveně.
„To, co se v noci stalo nebyla nehoda. Loď byla uvolněná záměrně. Ty a Shawn Douglas jste měli v té bouřce zemřít.“
„Co to říkáš za nesmysly?“ Katerina se otočila a popošla k Lawrencovi. Snažila se mu podívat do tváře a v té tmě mu neviděla do očí.
„To jsou fakta. Mám napojení na Rafiho Torrese. Jeden z lidí, které znám je Torresovi velmi blízký. Sešel jsem se s ním, abych získal nějaké informace o Boovi. Řekl mi, že na Vás Rafi Torres někoho poslal. Nevěděl nic konkrétního, jen, že máte zemřít. Volal jsem do nemocnice, ale tam jsi nebyla, pak k Bradyovým, ale ti se se mnou odmítli bavit, tak jsem se vydal za tebou, abych tě varoval. Když jsem přišel do přístavu, zjistil jsem, že je loď pryč. Zbytek znáš.“
„Proč jsi nezavolal na policii.“
„Jsem si jistý tím, že tam Torres má svoje lidi. Nechtěl jsem riskovat. Kdyby se dozvěděl, že někdo něco tuší, nemuselo to takhle dopadnout.“
„A to opravdu čekáš, že ti to budu věřit? Že budu věřit tomu, že jsi chtěl pomoc Boovi. Spíš si myslím, že jsi se chtěl ujistit, že Rafi Torres Boa nepustí živého.“
„To nemůžeš myslet vážně.“
„Proč ne. Boa nenávidíš. Nevidím jediný důvod, proč bys mu měl pomáhat. Mnohem logičtější je vysvětlení, že v tom od začátku s Torresovými jedeš. Všechno by ti hrálo do karet, Boa by ses zbavil a vina by přitom byla na někom jiném. Jak jednoduché, prosté, účelné a elegantní. Přesně podle tvého stylu.“
Lawrence ji chytil za ramena a přitáhl ji k sobě. „Tak to není. Ano jsem mizera a v minulosti jsem se neštítil různých věcí. Ale teď bych nikdy, pamatuj si nikdy, bych neudělal nic, o čem bych věděl, že tě to zničí. Ano, přiznávám, že tvého snoubence nenávidím, ale ty jsi pro mne důležitá. Chci tě zpátky, to přiznávám, ale nikdy bych si k tomu nevybral takovouhle cestu. Nechci, abys po zbytek života se mnou myslela na něj. To bych nesnesl.“ Jeho hlas byl tvrdý a naléhavý. Nerada si to přiznávala, ale věřila mu. Bylo by tak snadné svalit na něj veškerou vinu, potřebovala někoho, koho by mohla vinit z toho, co se jí děje. Ale vinit z toho Lawrence by bylo nespravedlivé. V minulosti jí několikrát ublížil, ale tentokrát podle všeho opravdu nebyl původcem toho, co se v jejím životě dělo.
„Omlouvám se,“ řekla bezbarvým hlasem.
„Nic se nestalo,“ odpověděl okamžitě. „Vím, že to máš teď těžké a po tom všem, co se mezi námi stalo chápu i to, že ve mně pořád ještě vidíš nepřítele. Tolik bych si přál to změnit, ale jak je vidět, zatím se mi to vůbec nedaří.“
Katerina neodpověděla, dívala se do dálky kde obzor již začal slabě blednout. Přicházelo ráno.
„Ale teď prosím pojď dovnitř, jsi zmrzlá na kost a celá se chvěješ.“
Katerina si uvědomila, že má pravdu. Její duševní bolest zcela vytlačila bolest fyzickou. Najednou zjistila, že je celá prokřehlá a vyčerpaná. Vrátila se zpět do relativního tepla majáku. Zbylý čas do rozednění proseděla na schodech vedoucích do věže a nevěnovala pozornost tomu, že ji Lawrence ustaraně sleduje. Byla na tom mnohem hůř, než si myslel. Její maska spadla a on viděl ženu na pokraji nervového zhroucení. Skrz obavy se hlásila o slovo i žárlivost. Boa nyní nenáviděl ještě víc. Tolik by si přál, aby se už nevrátil do jejího života, ale na druhou stranu věděl, že by mu to nepřineslo nic dobrého. Katerina by se proti němu jen zatvrdila a nikdy by mu nedala šanci. Ne, jako nejlepší se bohužel jevilo to, aby se Brady vrátil. Pokud možno jeho zásluhou. Tak by si získal Katerininu vděčnost, a také dávno ztracenou důvěru. Zase by mu začala věřit a pro něj by bylo snazší získat ji zpátky. Ve chvíli, kdy by prolomil tu obrannou hráz, kterou proti němu vystavěla, by to všechno bylo podstatně jednodušší.
Několik hodin po rozednění se vydal podíval do zátoky. Moře bylo pořád ještě rozbouřené, ale plavba do Salemu už se mu jevila jako bezpečná. Když se vrátil do majáku, Shawn Douglas už byl vzhůru, a tak se všichni společně vydali na loď. O několik desítek minut později si to už Fancy face mířila zpět do Salemu. Lawrence stál u kormidla a pevně ho svíral v rukách. Katerina se vrátila na palubu chvíli poté, co se u jistila, že je Shawn Douglas v pořádku. Nepustili ho na palubu, vlny byly ještě pořád příliš vysoké a nebezpečné. Teď stála a pozorovala, jak se příď lodi propadá do vln.
„Chtěl jsem tě poprosit, abys Romanovi neříkala o tom, co jsem ti v noci řekl. Pokud mám tvému snoubenci pomoci, nikdo nesmí vědět, že mám u Torresových informátora. Pokud by se do toho policie začala míchat, výsledek by byl jen ten, že by můj zdroj znervózněl. Policii stejně nic neřekne. Pokud si má vybrat mezi vězením a tím, že pomůže policii, a pak skončí ve vězeňské cele s kulkou v hlavě, buď si jistá, že si vybere to první.“
Katerina jen těžce přikývla. „Co mám říct?“
„Jen to, že nevíš, proč se loď uvolnila. Já jsem šel za tebou abych tě jako obvykle obtěžoval, to nikomu nebude připadat podezřelé, a přitom jsem zjistil, že je loď pryč. Slib mi jen jedno. Že nikde nebudeš chodit sama, a že požádáš o zvýšenou policejní ochranu. Pokud to neuděláš, postarám se o to sám, ale potom nepočítej s tím, že budu Boovi schopen nějak pomoci.“
„Dobrá,“ řekla po chvíli Katerina. Stále nevěřila tomu, že by se Lawrence snažil Boovi pomoci. Ale byl podle všeho její jedinou nadějí. Policii se nic o Boovi zjistit nepodařilo a na Romanovi viděla, že je v koncích.
„Pobřežní stráž,“ ukázala na moře.
„Ano,“ přikývl Lawrence. „Řekl jsem kapitánovi té rybářské lodi aby záchranářům řekl, kde budeme hledat útočiště. Chtějí si zřejmě ověřit, že jsme v pořádku.“
O hodinu později už Fancy face přistávala u mola, kde už čekali Bradyovi a Roman. Caroline Bradyová pevně sevřela svého vnuka v náručí.
„Měli jsme o Vás takový strach. Musíme všem ihned zavolat, že jste v pořádku.“
„Carly, co se stalo?“ zeptal se Roman.
„Já nevím. Šli jsme spát, policista byl na tady na molu. Probudilo mě silné houpání a zjistila jsem, že plujeme na moři daleko od Salemu.“
„Co jste tu dělal Vy, Alamaine?“
„Šel jsem za Katerinou zeptat se, jestli něco nepotřebujeme. Loď byla pryč a všiml jsem si přestřihaných kotevních lanek. Zalarmoval jsem všechny v přístavu, ale řekli mi, že Pobřežní stráž nezahájí pátrání dřív, než se zlepší počasí. Přemluvil jsem kapitána jedné rybářské lodi, aby se mnou vyjel na moři loď hledat. A naštěstí se to povedlo.“
„Neviděl jste nikoho tady na molu, když jste přicházel?“
„Ne. Ten policista v autě byl v bezvědomí.“
„Je mrtvý?“ zeptala se těžce Katerina.
„Naštěstí ne, má silnou otravu z nějakého šípového jedu, ale měl by být v pořádku. Nechci tě děsit, Carly, ale zdá se, že se ten mizera Torres snaží ublížit i tobě a Shawnu D. Odteď Vás nechám hlídat a myslím, že by nebylo od věci promluvit si o tom, že Vás na čas odvezeme pryč ze Salemu.
Carly chtěla něco říct, ale Caroline Bradyová je rázně přerušila. „Romane, nestůj tady, vezmeme je domu. Copak nevidíš, jak na tom Carly je? Potřebuje si odpočinout a něco sníst.
Lawrence mlčky pozoroval Katerinu, Shawna D. a Romana odcházející k policejnímu autu. Neušlo mu, jak se po něm Katerina podívala. V tom pohledu byla naděje.
„Pane, jste v pořádku?“ Ivan se po mokrém molu rychlým krokem blížil k nehybně stojícímu Lawrencovi.
„Ano, Ivane. Nic mi není.“
„Gratuluji k úspěchu pane. Včera jsem mluvil s kapitánem té rybářské lodi poté, co se vrátila do přístavu. Dovolte mi Vám ale říct, že ten skok z jedné lodi na druhou byl šílenství.“
„Někdy člověk musí dělat šílené věci, aby dosáhl toho, po čem touží,“ odpověděl mu Lawrence zamyšleně. Mezitím oba muži stoupali po schodech na nábřeží.
„Carly, myslím, že bys měla odjet z města,“ Roman otočil klíčkem v zapalování.
„To nepřichází v úvahu. Nechci, aby si Torres myslel, že se ho bojím.“
„Tady nejde o to, kdo se koho bojí, nebo jak to bude vypadat. Nemůžeme tě dobře chránit proti Raffiho zabijákům. Torrese nepotěší, že jeho plán nevyšel a bude se tě snažit o to usilovněji zlikvidovat. Nemůžu riskovat tvůj a Shawn Douglasův život.“
„A pokud odjedeme, co se změní? Ve městě žijí tvoji rodiče, tvá žena a děti, Boovi sourozenci. Pokud odjedeme, jak víš, že Raffi Torres nepůjde po někom z nich. Když zjistí, že jsi nás někam uklidil, může se rozčílit ještě víc a nechat ti vyvraždit vlastní rodinu.“
„Tak pošlu Marlenu a děti pryč s tebou.“
„A co pak? Pošleš pryč svoje rodiče? A svoje sourozence?“
„A co mám dělat Carly?“ Roman zastavil na červenou. „Nějak Vás musím chránit. A jinak to nejde.“
Carly si rozepnula pás. „Shawne D., buď hodný a poslouchej strejdu Romana, ano?“ řekla rychle, otevřela dveře a vystoupila z auta.
„Co to k sakru... Carly! Carly!“ Katerina se už mezitím proplétala mezi houkajícími auty.
Na semaforu mezitím naskočila zelená. Roman vjel do křižovatky, bleskurychle obrátil auto a zastavil ho u kraje silnice.
„Zůstaň tady s chlapcem,“ přikázal policistovi, který seděl na sedačce spolujezdce. Vyskočil z auta a rozběhl se po chodníku směrem, kterým zahlédl utíkat Carly. Ale nikde ji neviděl. Ztratila se mu a on absolutně netušil, kam mohla jít.
„Ženská jedna bláznivá,“ zaklel a vracel se zpátky. Za policejním autem čekajícím u okraje silnice mezitím zastavilo auto jeho rodičů.
„Romane co se stalo? Viděli jsme Carly vystoupit z auta a utíkat pryč.“
„To nevím, mami,“ řekl rozladěně Roman. „Nechám po ní vyhlásit pátrání. Jen doufám, že neprovede něco šíleného. Neboj se, mami," zmírnil tón, když viděl, jaký účinek měla jeho slova na Caroline Bradyovou, „najdeme ji" řekl a pohladil ji po zádech. „Odvezeme Shawna Douglase k Vám domů a nechám Vám tam hlídku. Potom ji půjdu hledat.“ Oba jeho rodiče jen mlčky kývli.
Katerina doběhla na konec ulice a mávla na projíždějící taxík. Měla štěstí. Taxikář ji zahlédl a zastavil. Katerina rychle otevřela zadní dveře a nasoukala se dovnitř.
„Kam to bude?“ zeptal se jí mladý afroameričan za volantem. Nevěřícně se po ní ohlédl, když mu řekla adresu.
„Je mi líto, madam, ale tam Vás odvézt nemohu.“
„Tak mi bude stačit, když mě zavezete někam poblíž. Prosím Vás.“
Muž se na ni nerozhodně díval. Auta za ním už začala nervózně troubit. „Tak dobrá,“ přikývl nakonec. „Jen doufám, že víte co děláte.“
Katerina šla podél hradby Raffiho honosného sídla. Taxikář ji vysadil nejméně míli odsud a ona ho za žádnou cenu nedokázala přesvědčit, aby ji odvezl až k bráně. To, že na této adrese bydlí hlava klanu Torresů, zřejmě v Salemu nebylo vůbec žádným tajemstvím. Carly necítila únavu, jen jí byla hrozná zima. Od včerejší noci na majáku se ještě neměla příležitost zahřát. Přitáhla si kabátek blíž k tělu a snažila se nevnímat mrznoucí prsty ve vysokých kožených kozačkách ukrytých pod dlouhými džínami.
Konečně se před ní objevila brána Raffiho luxusního sídla. Ještě zrychlila chůzi. Ocitla se před bránou připomínající vjezd na základnu americké armády. Po obou stranách brány byly vysoké budky, ze kterých vyšli dva muži celí v černém a s černými brýlemi na očích.
„Co si přejete, slečno?“ řekl jeden z nich anglicky se silným španělským přízvukem.
„Jdu za panem Torresem.“
„Je mi líto, ale nemám tu pro pana Torrese dnes hlášenou žádnou návštěvu.“
„Tak mě ohlaste. Řekněte mu, že s ním chce mluvit Carly Manningová.“
„Je mi líto, máme své instrukce. Pokud si s panem Torresem nemůžete nijak domluvit schůzku sama, nemůžeme pro Vás nic udělat.“
„Tak v tom případě Vám tu budu dělat společnost. Protože já odsud neodejdu, dokud svému šéfovi neřeknete, že jsem tady. Mimochodem, jsem si jistá, že ho moje přítomnost bude zajímat.“ Oba muži se na sebe nerozhodně zadívali. Ten z nich, který dosud nemluvil přišel blíž ke svému kolegovi a něco mu pošeptal. Druhý muž jen mlčky přikývl a jeho kolega zamířil do jedné z budek.
„Můj kolega dá panu Torresovi vědět. A pokud ho to nebude zajímat, budete odsud muset odejít nebo Vás odsud odvezeme sami,“ řekl nekompromisně.
Raffi seděl ve své pracovně a něco probíral s trojicí svých mužů, když zazvonil telefon.
„Řekl jsem že mě nemáte rušit,“ řekl španělsky. „Ještě jednou nebudete respektovat můj příkaz a... Cože?“ na chvíli se odmlčel a soustředěně poslouchal.
„Dobře, vyřídím to.“ pomalu položil zlaté sluchátko a založil si ruce na prsou. Jeho muži tušili, že přijde něco, co se jim nebude líbit.
„Říkal jsi mi, Ramóne, že jsi se postaral o tu záležitost s Bradyho snoubenkou a synem."
„Ano, pane,“ řekl nechápavě muž sedící po pravé straně Torresova pracovního stolu. „Říkal jsem Vám, jak jsem to udělal.“
„Pak tedy nechápu, proč před bránou stojí nějaká žena, která o sobě tvrdí, že je Carly Manningová a chce se se mnou mermomocí setkat.“
„To nechápu, pane. Zřejmě se ta loď nepotopila a jí se nějak podařilo dostat ji zpátky do přístavu.“
„Dobrá. O tom si promluvíme později.“
„Mám se o ni postarat?“
„Ne. Přiveď ji sem. A pořádně ji prohledejte a ujistěte se, že na sobě nemá žádné štěnice atd. A radil bych ti, abys teď odvedl mnohem lepší práci než včera.“
„Ano, pane.“ Ramón se zvedl a odcházel.
„Vy dva zmizte,“ řekl Raffi a odešel k baru, kde si nalil dvojitou whisky. Byl rozladěný. Nebyl zvyklý na to, že Ramón něco pokazil, patřil k jeho nejspolehlivějším mužům.
Katerina čekala před bránou. Oba muži postávali u svých buněk. Znovu ji roztřásla zima. Studený vítr se neúprosně honil krajinou a narážel na její drobné tělo překážející mu v jeho divokém tanci. Snažila se přecházet sem tam, aby se alespoň trochu zahřála. Její pozornost po chvíli upoutal zvuk za jejími zády. K bráně tiše přijíždělo tmavé auto. Před bránou se otočilo a z pravých zadních dveří vystoupil vysoký muž v dlouhém černém kabátě. Jeho oči také zakrývaly tmavé brýle. Cestou k bráně si uhladil kudrnaté vlasy, které mu padaly až na ramena. Jeden ze strážných otevřel malou postranní branku, aby muž mohl nerušeně projít ven. Katerina si založila ruce na prsou a čekala. Muž se zastavil pár kroků před ní.
„Dobrý den, doktorko Manningová,“ řekl hlubokým hlasem. Jeho španělský přízvuk byl jemnější než u jeho kolegy. „Pan Torres Vás přijme. Pojďte prosím se mnou.“ otočil se a odcházel. Katerina ho mlčky následovala. Když slyšela, jak se za ní zavřela branka, přeběhl jí mráz po zádech. Ale už nemohla couvnout. Vlastně ani couvnout nechtěla. Muž před ní otevřel levé zadní dveře auta. Posadila se dovnitř a snažila se na sobě nedat znát nervozitu. Auto se pomalu rozjelo k domu. Vzdálenost od brány k hlavní budově Torresova sídla byla značná, trvalo jim minimálně tři minuty než konečně zastavili před masivními dveřmi z tepaného kovu. Muž sedící vedle ní vystoupil a otevřel jí dveře. Podal jí ruku, ale dělala, že si jí nevšimla. Dva z Torresových mužů před ní otevřeli dveře a ona vešla dovnitř. Následovala muže do prostorné chodby. Před sebou spatřila kovový rám.
„Budu Vás muset poprosit, abyste si sundala kabát, musíme Vás prohledat.“
„Váš šéf se asi hodně bojí o svůj krk, že,“ řekla jízlivě a pomalu si začala rozepínat knoflíky.
Muž neodpověděl, jen čekal, až si sundá kabát, aby ho potom pověsil na věšák.
„Rozkročte se a rozpřáhněte ruce, prosím.“
Carly udělala to, co řekl. Pečlivě jí projel rukama po nohách a vnitřní straně stehen. Pak se začal zabývat horní polovinou jejího těla.
„Budete mi kontrolovat, jestli nemám něco v podprsence?“ ušklíbla se. Muž opět neodpověděl, jen vzal jakýsi přístroj a pečlivě jím jezdil v těsné blízkosti jejího těla. Došlo jí, že zřejmě hledá štěnice.
„Nadzdvihněte si vlasy, prosím,“ řekl s výrazem, ktarý rpozrazoval, že nehodlá nechat jediný kousek jejího těla nezkontrolovaný. Udělala co chtěl. Zdálo se, že je spokojený.
„Dobrá. Teď mi dejte prosím všechno kovové do této misky. Budu Vás muset požádat, abyste si sundala boty a pásek, kterým máte přepásaný svetr."
Katerina už s ním nekomunikovala, jen mlčky udělala, co po ní žádal.
„Děkuji. Teď prosím projděte tím rámem. Prošla jím a dívala se, jak její boty projíždějí rentgenem.
„V pořádku,“ řekl muž. „Můžete si vzít všechny své věci. Omlouvám se za obstrukce, ale bylo to nutné.“
„O tom nepochybuji,“ řekla cynicky. Během minuty byly boty opět na nohou své majitelky a pásek a náušnicemi se poslušně vrátily na její tělo.
„Pojďte prosím za mnou. Pan Torres už na nás čeká,“ řekl muž.
Raffi Torres seděl za stolem a popíjel whisky. Dobrá whisky byla jednou z jeho slabostí. Když uslyšel zaklepání na dveře, klidně ji položil na desku svého pracovního stolu a vstal.
„Dále,“ řekl španělsky.
Dveře se otevřely a dovnitř vešel Ramón. „Doktorka Carly Manningová, pane,“ řekl klidně a poodstoupil zpět ke dveřím. Do dveří vešla drobná žena v džínách a světlém svetru přepásaném kovovým pásekem. Dlouhé hnědé vlasy jí padaly, pokud to mohl zaznamenat, kousek pod lopatky. Z její hezké tváře, na které ho zaujaly především plné tmavě červené rty, se nedalo nic vyčíst.
„Doktorka Manningová,“ řekl klidně.
Katerina před sebou viděla středně vysokého muže, jehož vlasy a oči byly černé jako uhel. Svůj latinskoamerický původ rozhodně nezapřel. Působil uhlazeným dojmem, ve svém tmavém obleku, sněhobílé košili a pečlivě naleštěných polobotkách. Ale v jeho hlasu bylo něco divokého až neurvalého.“
„Pane Torresi,“ řekla chladně.
„Povíte mi, čemu vděčím za vaši nečekanou návštěvu? Pokud vím, nikdy jsme se nesetkali, tudíž netuším, co si ode mne můžete přát.“
Katerina zvolna ohrnula spodní ret, a pak popošla k Raffimu. „Nepošlete svého nohsleda pryč? Nebo se snad bojíte, že vaši poskoci i přes důkladnou bezpečnostní kontrolu něco zanedbali a já na Vás vytáhnu nůž?“ její hlas ani trochu nezměnil svůj odstín. Byl zdánlivě lhostejný a Torres z něj nemohl nic vyčíst.
Raffi pokynul hlavou Ramónovi a ten odešel.
„Vidím, že naše konverzace bude zajímavá,“ Raffi si založil ruce na prsou. „Proč jste přišla.“
„Přece abych Vám ulehčila práci, když už jsou vaši muži tak neschopní. Jistě tu máte schovanou nějakou zbraň, tak proč to neskončit. Jste zbabělec, který se schovává za své nohsledy, ale váš plán nevyšel. Tak když už jsou vaši zaměstnanci tak neschopní, měl byste se o to postarat sám.“ dívala se mu do očí. Raffi se usmál.
„Hrajete příliš nebezpečnou hru, doktorko. Myslíte, že budu mít skrupule Vás nechat odstranit jen proto, že jste sem přišla a hrajete si na Xenu bojovnici?“
„Ne. Člověk jako vy nemá skrupule ani svědomí. To jste ostatně odkázal už tím, že jste šel nejen po mně, ale i po synovi mého snoubence. Chtěla jsem se Vám podívat do očí a říct Vám, že jste ubožák a největší lidská spodina, jakou znám. Jestli si myslíte, že se Vás bojím, nebo že se bojím smrti, tak se hluboce plete. Nezáleží mi na sobě, ale nechte na pokoji Shawna Douglase.“
„Aha, takže pokud se nepletu, tak jste mne přišla požádat, abych nechal žít vašeho skoro syna. Nemáte zřejmě moc velkou důvěru ve svého skoro švagra, toho neohroženého salemského policistu. A dobře děláte, doktorko. Stačilo by jen takhle lusknout prsty a po celé rodině Bradyových by nezbyla ani vzpomínka.“
„Vy si to užíváte, že? Ten pocit moci a opojení z toho, že můžete všechno.“
„Proč ne,“ usmál se Raffi.
„Měl byste si dát pozor, aby Vám někdo z vaší konkurence ten úsměv brzy neprostřelil.“
„Děkuji, že se tak staráte o mé zdraví. To se může stát, to je riziko povolání. Whisky?“ zeptal se Kateriny. Ta se mu neobtěžovala odpovědět.
„Je mi líto té nenávisti, která z Vás sálá. Ale to si vyřiďte se svým švagrem. Kdyby se mi nepletl do cesty, nic z toho by se nestalo. Vy byste se připravovala na svatbu, kterou jste měla mít tuším pozítří, pokud se nepletu. Ale mám pro Vás návrh. Řekněte poručíkovi Bradymu, že pokud se do zítřka vzdá svého úřadu a odejde od policie i ze Salemu, nechám na pokoji nejen Vás, ale i jeho roztomilou ženu a děti.“
„Co Bo?“
„Chtěla byste toho až příliš,“ vzal jí prsty za bradu. „Ale nezazlívám Vám to. Je zajímavé mluvit s někým, kdo se nespokojí s málem. Mám pro to jisté sympatie. Boa si nechám jako pojistku, pro případ, že by se jeho bratříček rozhodl dělat problémy.“ Jemně ji pohladil po tváři. Katerina ucukla.
„Vyřídím mu to,“ řekla chladně.
„To je jen ve vašem zájmu, mě je to jedno,“ pokrčil lhostejně rameny. Zmáčkl jakési tlačítko na stole a do místnosti opět vešel muž, který ji vyzvedával u brány.
„Doktorka Manningová je na odchodu. Postarej se, aby se v pořádku dostala do Salemu a odvez ji kam bude chtít.“
„Jistě, pane.“
„A doktorko,“ zavolal na odcházející Katerinu. „Bílá Vám sice sluší, ale zelená by mnohem víc podtrhla vaše oči.“
Katerina se nechala zavést téměř až k domu Boových rodičů. Byla tak unavená, že když vystupovala z auta, téměř se jí podlomily nohy. Zima a nevyspání si začaly vybírat svou daň.
„Carly,“ vykřikla Boova matka, když ji uviděla ve dveřích. „Kam jsi zmizela, měli jsme o tebe takový strach!“ dodala vyčítavě.
„Omlouvám se, Caroline,“ odpověděla jí Katerina. Skoro se styděla za tu netečnost ve svém hlase, ale bylo jí všechno jedno. „Je tady Roman?“
„Ne, šel tě hledat,“ Boova matka se na ni pátravě zadívala.
„Mohla bys ho prosím zavolat, potřebovala bych s ním nutně mluvit,“ posadila se ke stolu. Kabát si nesundala, měla pocit, že je uvnitř domu stejná zima jako venku. Mrzla a nezlepšovalo se to. Začala si mnout prokřehlé ruce. Caroline Bradyová se na ni ustaraně dívala, po paměti nahmátla telefon ležící na stolku vedle ní a vyťukala číslo mobilu svého nejstaršího syna.
„Romane, Carly je u nás. Dobře...“ „Jede sem,“ dodala ještě a zamířila ke světlé kuchyňské lince.
„Shawn Douglas?“ zeptala se Katerina.
„Je nahoře. Uložila jsem ho do postele, zdál se mi hodně unavený. Shawn je u něj a snaží se ho uspat. Bylo to pro něj náročné, ale nese to statečně. Je po Boovi. Nechci tím říct, že by Hope byla zbabělá, to vůbec ne, ale přece jen, Bo byl vždycky ten silnější,“ zkušeným pohybem nalévala polévku, a pak zamířila k nehybně sedící Katerině. Postavila před ní talíř. „Je to rybí, tvá oblíbená. A je ještě horká. Udělám ti pořádnou konev čaje s medem a citronem a napustím ti horkou vanu. Jsi celá zmrzlá.“
„Ne, přijede Roman a voda by vychladla,“ odporovala Katerina unaveně.
„Roman počká,“ řekla nekompromisně Caroline. „Dám ti tam nějakou pěnu, mám ji tu ještě od Vánoc, já si na to moc nepotrpím. Ale Kim mi vždycky nakoupí takové věci, znáš ji, nemůže být bez té všemožné kosmetiky a věcí do koupele. Nevím, po kom to má. Po mně rozhodně ne. Nahoře ti připravím postel.“ dodala jakoby mimochodem.
„Ale já...“
„Já vím,“ Caroline jí položila dlaň na hřbet ruky. „Promluvíš si s Romanem, a pak si půjdeš hned lehnout. Nebo si myslíš, že jsem si nevšimla, že sotva stojíš na nohou? Jsi jako rampouch. Prosím tě jez. Honem.“
Katerina se dala poslušně do jídla. Caroline Bradyovou měla moc rád. Byla pro ni symbolem opravdové mateřské lásky. Často si přávala, aby její matka byla také taková a ne ta věčně chladná a odtažitá žena.
S každou lžící polévky, kterou do sebe vpravila, jí bylo tepleji. Ani nevnímala chuť, důležité bylo to horko, které se jí spolu s polévkou rozlévalo uvnitř těla. Když dojedla, sundala si kabát a odložila ho na vedlejší židli. Právě včas, protože mezi dveřmi se znovu objevila Caroline.
„Tak pojď, děvenko. Dala jsem ti tam teplý župan, teplé ponožky a Kimino pyžamo.“
Katerina poslušně vyšla schody a zabočila do světle hnědé koupelny. Z vany stoupala horká pára a zrcadlo nad umyvadlem již bylo zamlžené. Byla za to vděčná, protože alespoň neuvidí svůj obličej. Jistě by to nebyl příjemný pohled. Pomalu ze sebe sundala oblečení, přehodila ho přes radiátor a vklouzla do vody pokryté bohatou vrstvou pěny. Koupel byla připravená tak, aby to nebyl příliš velký šok pro její promrzlé tělo. Na okraji vany objevila velký hrnek s čajem. Caroline Bradyová zkrátka myslela na všechno. Po chvíli, kdy si její tělo zvyklo na teplotu vody, otočila kohoutkem a připustila si další horkou vodu. Koupel uvolňovala a unavovala zároveň. Pozorovala opadající pěnu a snažila se přijít na to, jak co nejšetrněji říct Romanovi o Torresových podmínkách. Zůstala ve vodě asi čtvrt hodiny. Mezitím ji Caroline ještě přišla zkontrolovat, jestli ve vaně neusnula a zároveň jí řekla, že Roman už dorazil. Vyklouzla z vody, zabalila se do voňavé růžové osušky a chvíli jen tak seděla na okraji vany. Pak si zavinula vlasy do menšího ručníku a oblékla si pyžamo a župan. Dokonale zachumlaná se vrátila zpátky do kuchyně. Roman tam byl sám, seděl u stolu, v ruce svíral hrnek a celou místností se linula vůně kávy.
„To mi už nikdy nedělej. Tři hodina jsem lítal po městě jako blázen a trnul strachy,“ řekl, aniž zvedl hlavu.
„Omlouvám se. Ale musela jsem něco udělat, jinak bych se zbláznila. Byla jsem za Torresem,“ řekla bez jakékoli přípravy. Prostě to ze sebe jen tak vypálila.
Roman pomalu vstal a upřel na ni nevěřící pohled.
„Cože? To nemyslíš vážně,“ jeho hlas se postupně zesiloval. „Zbláznila si se,“ vykřikl.
„Asi,“ pokrčila rameny. „Ale teď si prosím sedni a nekřič na mne. Všechno ti povím.“
„Cože? A ty to tomu hajzlovi věříš? Tomu se nedá věřit ani nos mezi očima,“ Roman prudkým pohybem zavadil o hrnek s kávou a převrhl ho na ubrus. „Kruci,“ zaklel když si všiml té spouště.
„Postarám se o to,“ řekla Katerina a natáhla se po papírových kuchyňských utěrkách.
„Ten mizera si počká až budu pryč, a pak vás tu všechny nechá postřílet.“
„To si nemyslím,“ papírové osušky poslušně nasávaly černou tekutinu.
„Jsi naivní,“ Roman vstal a opřel se o linku. „Torres je mafián, ten nikdy neplní to, co slíbil.“
„Možná, ale chceš to riskovat? Opravdu chceš riskovat Boův život? Můžeš přece Marlenu a děti nechat dál hlídat.“
„Když přistoupím na jeho ultimátum, bude mít navrch.“
„To má už teď, copak to nechápeš,“ Katerina strčila ubrus pod tekoucí vodu a pokoušela se ho zaprat. „Kruci,“ praštila s ním do dřezu a rozvzlykala se.
„Omlouvám se,“ Roman ji objal kolem ramen. „Nechci, aby se ti zdálo, že mi na mém malém bráškovi nezáleží. Udělal bych pro něj cokoliv. Jen, tohle je tak těžké. Jak mám vědět, že to, že odjedu nebude největší chyba mého života.“
„To nemůžeš,“ řekla Katerina a mokrou rukou se snažila otřít si slzy. „Musíš jen doufat, že to chyba nebude.“
„Dovezl si naši návštěvu v pořádku?“ zeptal se Rafi Ramóna, který se právě vrátil do salonu. Byl pohodlně usazený v koženém křesle, před sebou měl sklenici vína a jeho obličej halil kouř stoupající z dlouhého kubánského doutníku.
„Ano. Vysadil jsem ji nedaleko domu Bradyových rodičů. Omlouvám se za tu nepovedenou akci. Napravím to.“
„Máš štěstí, že tě považuji za jednoho ze svých nejspolehlivějších mužů. Kdybys jím nebyl, trest by tě neminul. Ale možná je dobře, že se naše krásná doktorka neutopila. Plán se na chvíli odkládá, vymyslel jsem něco lepšího.“
„Něco lepšího, pane?“
„Nedívej se na mne tak. Ta žena se mi líbí, ale dobře víš, že já nikdy nepodléhám slabostem. A navíc, je na mne stará, jsem na mladší. Ale vymyslel jsem docela dobrý plán, jak se našemu příteli pomstít. Jen si musíme počkat, jestli přistoupí na mé podmínky.“
„Je tu ještě jedna věc, pane,“ řekl Ramón.
„Co ještě?“
„Podle mých informací zachránil doktorku Manningovou Lawrence Alamain. A hádejte, kdo u něj byl chvíli předtím, než se vydal na tu svou misi.“
„Leblanc?“
„Ano, pane.“
„Zdá se, že se nám to sledování našich partnerů vyplácí, viď, Ramóne. Až se Leblanc vrátí do města, přiveď ho sem. Bude mít hodně co vysvětlovat.“
Katerina zazvonila na zvonek Lawrencova domu. Roman odjel před pěti dny z města a od té doby byl klid. Vrátili se s Shawnem Douglasem zpátky na loď. Od Romanova odjezdu se nestalo nic mimořádného, zdálo se, že Rafi Torres prozatím plní svůj slib. Poté, co odvezla malého Shawn Douglase do školy, se vydala rovnou sem.
„Doktorko Manningová,“ dveře se otevřely a mezi nimi se objevil viditelně zaskočený Ivan.
„Je pan Alamain doma?“ zeptala se netrpělivě.
„Ano. Pojďte dál, ohlásím Vás.“
Katerina vcházela do domu se smíšenými pocity. Nerozhodně se podívala na Ivana.
„Odložíte si?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Nebudu tu dlouho.“
„Dobře. Pak prosím počkejte v salonu. Řeknu panu Alamainovi, že jste tady.“
Katerina pomalu vešla do salonu. Znovu si uvědomila, jak se tenhle dům k Lawrencovi hodí. Vždy si potrpěl na kvalitní starožitnosti.
„Katerino. To je překvapení.“ Byl rychlý. Nečekala, že tu bude tak rychle.
„Lawrenci,“ řekla pomalu.
„Čemu vděčím za tvoji návštěvu?“ nespouštěl z ní oči.
„Chtěla jsem s tebou mluvit. Pokud jsem to dobře pochopila, máš u Torresových nějakého informátora.“
„Ano,“ přikývl Lawrence.
„Dobře. Rozhodla jsem se přistoupit na tvoji nabídku. Přišla jsem tě požádat, abys mi pomohl najít Boa.“
V místnosti bylo hrozné horko, tak si sundala kabát a přehodila ho přes křeslo. Ale spíš než kabátem to bylo tou horečkou, se kterou zápasila už třetí den. Instinktivně si přejela hřbetem ruky po čele.“
„Katerino, nejsi nemocná? Nevypadáš vůbec dobře,“ řekl muž stojící před ní zneklidněně.
„Nic mi není. Pomůžeš mi najít Boa?“ nalila si sklenici vody z karafy stojící na stolku.
„Jistě. Udělám co budu moct.“
„Dobře,“ přišlo to rychle. Černota, svět se kamsi propadl.
Lawrence viděl, jak se Katerina zapotácela. Sotva ji stihl zachytit.
„Katerino. Panebože!“ vzal ji do náruče a zamířil po schodech do prvního patra, do jednoho z pokojů pro hosty, kde ji položil na postel.
„Katerino,“ dotkl se rukou jejího čela. „Bože, vždyť ty celá hoříš. Lydie! Lydie!“ zavolal do chodby. „Lydie, pojďte sem, potřebuji vás tady.“
„Stalo se něco, pane?“ mladá služebná se během chvíle objevila mezi dveřmi.
„Doktorka Manningová je nemocná, přineste z mého pokoje můj mobil.“
„Ano, pane.“
Vrátila během chvilky. Lawrence chvatně otevřel kontakty a našel číslo svého osobního lékaře.
„Doktore Jenkinsone, tady je Lawrence Alamain. Mám tady ženu, která omdlela v mém domě. Má vysokou horečku a ještě nenabyla vědomí,“ vychrlil ze sebe jakmile uslyšel lékařův hlas.
„Ne, myslím si, že to má z nachlazení. Nebo chřipka, já nevím... Dobře. Můžu pro ní něco udělat, než sem přijedete? Ano, rozumím. Zatím, doktore,“ odložil telefon na noční stolek vedle postele.
„Lydie, musíme dát doktorce Manningové studené obklady.“
„Ano, rozumím, pane. Přinesu všechno potřebné.“
„A Lydie, bude potřeba také něco, do čeho ji převlékneme. Nemůže zůstat v tomhle oblečení.“
„Mohla bych jí půjčit jednu ze svých nočních košil.“
„Výborně. Děkuji, Lydie.“ znovu soustředil pozornost na Katerinu.
„Budu tu hned, pane.“
Když služebná odešla, Lawrence začal Katerině pomalu rozepínat knoflíčky u košile. Bylo to zvláštní, po dlouhé době jí byl tak blízko. Jistě, mohlo za to její bezvědomí. Bylo to tak dávno, kdy před ním ležela na posteli a nechala ho, aby jí rozepínal knoflíčky jejích tmavě modrých šatů. Pamatoval si to jakoby to bylo včera. A teď před ním nehybně ležela a on si zoufale přál, aby všechno bylo jako dřív. Patřila přece k němu a ne k Bo Bradymu, se kterým neměla absolutně nic společného. Byla úplně jiná než on, měla ráda jiné věci. Lpěla na něm jen proto, že ji bezpodmínečně miloval a dal jí pocit bezpečí. Ale to, co bylo mezi nimi, bylo něco zvláštního a silného. Proč jen to nechtěla vidět? Proč se to bála přiznat? Jeho prsty narazily na něco kovového. S překvapením se podíval na medailonek. Takový Katerina nikdy nenosila. Musel být jeho. Bo Bradyho.
Do pokoje se vrátila Lydia.
„Zvládnete ji převléknout?“
„Myslím, že ano, pane,“ přikývla služebná.
„Dobře, kdyby něco, tak mě zavolej. Hned se vrátím.“
„Ivane!“
„Ano, pane,“ Lawrencova pravá ruka na sebe nenechala dlouho čekat.
„Ivane, už ti Lydia řekla, co se stalo?“
„Ano. Doktorka Manningová je prý nemocná a leží nahoře v patře.“
„Přesně tak. Chci, abys zjistil, kam chodí malý Shawn Douglas Brady do školy, vyzvedl ho a přivedl ho sem. Je mi jedno, jak to uděláš, nějak si poraď. Je to důležité.“
„Jistě pane,“ odpověděl Ivan. Pokud ho žádost jeho pána překvapila, tak to na sobě nedal vůbec znát.
„Jste si jistý, že je to jen chřipka, doktore?“
„Ano. Dýchá čistě a všechny příznaky nasvědčují tomu, že se jedná o ošklivou chřipku. Předepíši jí antivirotika a něco na snížení horečky. Kdyby se její stav nelepšil, vezměte ji do nemocnice,“ řekl doktor, zatím co si skládal věci do lékařské brašny.
„Dobře. Děkuji Vám, pane doktore,“ řekl vděčně Lawrence.
„Jen pojď , chlapče,“ Ivan vedl za ruku malého Shawna Douglase. „Pana Lawrence Alamaina znáš, nemáš se čeho bát.“
„Já vím, vyprávěl mi pohádku a Krásce a zvířeti,“ odpověděl mu chlapec.
„Ukaž, sundám ti bundu,“ Ivan Shawna Douglase obratně svlékal. „Tak, ještě šálu.“
„Ahoj, Shawn Douglasi,“ Lawrence se objevil mezi dveřmi.
„Kde je Carly? Měla mě vyzvednout ze školy. Ivan říkal, že mi to povíte.“
Lawrence si sedl na bobek přímo před chlapce. „Carly tu byla na návštěvě a udělalo se jí špatně, víš. Byl u ní pan doktor a říkal, že má ošklivou chřipku a musí zůstat v posteli. Ale nemusíš se bát, za pár dní bude zase zdravá. Takže, dokud jí nebude lépe, zůstanete tady u mně.“
„Měli bychom zavolat mé babičce s dědou. Postarali by se o ní.“
„O tom nepochybuji, ale tvoji prarodiče mají přece hodně práce, starají se o restauraci a Carly teď potřebuje, aby u ní někdo byl, dával jí léky a staral se o ni. Myslím, že tvoji prarodiče už toho mají moc, nemyslíš?“
„Asi ano,“ řekl chlapec zamyšleně.
„Tak vidíš. A pro mě není problém, abyste tu pár dnů zůstali.“
„Můžu Carly vidět?“
„Jistě, ale teď spí. Víš co, co kdyby sis teď dal něco k jídlu a hned se vzbudí, zavedu tě za ní. Platí?“ podával mu ruku.
„Platí,“ chlapcova malá dlaň se ocitla v té Lawrencově.
„Lydie!“
„Ano, pane.“
„Vezmi našeho malého hosta do kuchyně a řekni kuchařce, ať mu uvaří něco dobrého, ano.“
„Jistě, pane,“ usmála se Lydie. „Pojď chlapče,“ Shawn Douglas jí důvěřivě podal ruku.
„Ivane, spojte mne s kanceláří, musím jim dát vědět, že pár dní nepřijdu.“
Katerina pomalu otevřela oči. Nepoznávala, pokoj, kde ležela. Uvědomovala si, že leží v posteli oblečená v noční košili, ale nedokázala přijít na to, co se stalo. Otočila hlavu a pohled jí padl na mokrý kapesník, který měla na ruce. Byla na něm vyšitá písmena L.A.
No jistě. Byla u Lawrence. Musela se dostat pryč. Nemohla tady zůstat. Ne u Lawrence.
Namáhavě se zvedla a vypotácela se z pokoje. Celá místnost se s ní točila v divokém víru. Musela se zachytit nočního stolku, aby neupadla. Ztrácela spojení s realitou. Viděla se v krásné rozkvetlé zahradě. Mezi halucinacemi si v záblescích uvědomovala, kde je. Podařilo se jí dostat k hlavním dveřím a otevřít je. Sněžilo, ale ona to nevnímala. Další halucinace ji opět přenesla do zahrady Lawrencovy vily ve Středomoří. Bosá kráčela studeným sněhem a ledový vítr si neúprosně hrál s jejími vlasy. Do té doby než opět ztratila vědomí...
Lawrence se mezitím vrátil do pokoje, kde nechal Katerinu. Nebyla tam. Probíhal jedním pokojem po druhém, ale nikde ji nenašel. Pak ho napadlo, že se mohla pokusit odejít. Rozrazil vstupní dveře a téměř vzápětí ji uviděl ležet ve sněhu. Během vteřiny se ocitla v jeho náručí.
„Ne,“ uslyšel, když se s ní vracel zpátky do domu. Znovu ji uložil do postele.
„Co tě to napadlo? Vždyť víš, že bych ti nikdy neublížil.“ pečlivě jí položil obklady na čelo a ruce.
„Pane,“ do místnosti nahlédla Lydie.
„Co se stalo?“
„Je tu pan Leblanc. Řekla jsem mu, že nemáte čas, ale on se usadil v salonu a odmítá odejít, dokud si s ním nepromluvíte.“
Lawrence odložil obklad, který zrovna vyměňoval. Lydie se vydala za ním.
„Leblancu! Co je tak nutného, že se mnou musíte mluvit? Já na Vás teď nemám čas!“
„Tak si ho uděláte,“ v ruce Alfonse Leblanca se objevil malý revolver.
„Co to má znamenat?“
„Podrazil jste mně. Varoval jste tu Bradyho holku. To jste neměl dělat. Můžete si za to sám. Torres mi nedal na vybranou. Řekněte sbohem.“ vzápětí se ozval výstřel a téměř současně i výkřik opodál stojící Lydie. Ale nebyl to Lawrence, ale Alfons Leblanc, kdo se skácel na drahý perský koberec.
„Amerika je pořád stejná, gangsteři na každém rohu. Nechápu, jak tu můžeš žít!“
„Teto Vivian,“ vydechl konsternovaný Lawrence.