Nitky osudu - Kapitola 36-40
Kapitola 36.
Celá tahle situace byla nesnesitelná. „Musí se dostat k telefonu a musí někomu dát vědět, kde je.“ Jennifer rychle vstala z postele a uhladila si sukni. Potom odhodlaně sáhla po klice. Tiše šla chodbou zalitou horkým odpoledním sluncem. Dům byl tichý, jakoby se služebnictvo někam ztratilo. Jennifer se zastavila až u těžkých dřevěných dveří Lawrencovy pracovny. Opatrně přiložila ucho na chladné dřevo. Zevnitř místnosti neslyšela žádné zvuky, a tak stiskla kliku a pokusila se otevřít dveře. Marně. Bylo zamčeno.
„Kruci,“ zaklela a kopla do dveří.
„Ty dveře za to nemůžou,“ Lawrencův hlas se ozval těsně vedle ní. Jennifer nadskočila leknutím.
„Plně chápu tvé rozčilení, má drahá,“ pokračoval Lawrence výsměšným hlasem, „ale ještě nějakou dobu budeš muset trpět moji společnost. Zatím tebe ani tvého přítele Frankieho nehodlám pustit.“
„O co ti jde?“ vykřikla rozčileně. „Nechápu, co tím vším vlastně sleduješ. Svatba se mnou ti k ničemu nebude, nedostaneš tím peníze Von Leuschnerů. Stačí, aby Katerina prokázala svou pravou identitu a budeš mít smůlu. K těm penězům se nedostaneš.“
„Myslíš, že jsem naprostý hlupák?“ Lawrence Jennifer pomalu obešel a založil si ruce na prsou. „Ovšem, že to vím. Proto jsem si tě nebral. Moje důvody byly jiné a je zbytečné, aby ses na ně snažila přijít. Všechno se dozvíš v pravý čas. Teď bych ti doporučil, aby ses nějak zabavila. Proč si nejdeš třeba zaplavat? Pobyt tady ti bude rychleji utíkat.“
„Kašlu na plavání. Jdi si zaplavat sám, ty mizero. A nejlepší bude, když se při tom utopíš,“ Jennifer v afektu popadla vázu plnou rudých růží a mrskla ji po Lawrencovi. Ten hbitě uhnul a váza se roztříštila o žlutou stěnu chodby. Květiny se rozsypaly po zemi.“
„Doporučoval bych ti krotit svůj temperament.“ Řekl důrazně Lawrence a odešel.
Katerina, Bo a Jack se blížili po prašné cestě ve stínu cypřišů k bráně Lawrencovy vily. Katerina jen stěží skrývala svoji nervozitu. Nevnímala nic z krásy kolem sebe. Zelené cypřiše, kvetoucí oleandry a blankytně modré moře, to vše ji nechávalo chladnou. Před nimi se konečně vynořila vila. Sluneční paprsky se ostře odrážely od bílého mramoru.
„To je pěkný domeček,“ poznamenal Bo uštěpačně.
„Nediv se, člověk jako on si tenhle přepych může dovolit,“ Jack si přehodil sako přes rameno a nasadil si sluneční brýle.
Katerina mlčela. Nebylo jí do řeči.
„Jsi dnes nějak tichá,“ obrátil se na ni Bo.
„Jsem trochu nervózní z toho, jestli nás Lawrence přijme,“ Katerina se na chvíli zastavila s pohledem upřeným na nádherně kovanou bránu a stráže stojící před ní. „Přece jen, je to už dávno, co jsme se naposled viděli.“
„Není z čeho být nervózní,“ usmál se na ni Bo. „Buď nás přijme nebo ne. A pak si to zařídíme jinak.“ Vzal ji okolo ramen a oba se vydali směrem k bráně následováni Jackem. Mezitím si jich už všimli stráže a jeden ze strážných se jim vydal vstříc.
„Dobrý den. Co jsi přejete?“ zeptal se jich a všechny tři si je pátravě prohlížel.
„Dobrý den. Jmenuji se Carly Manningová a jsem známá pana Lawrence Alamaina. Chtěla bych se s ním setkat.“
Strážný si ji přeměřil pronikavým pohledem. „Pochybuji, že to půjde, slečno. Pan Alamain neohlášené návštěvy nepřijímá.“
„Řekněte mu, že jsem tady, ať si to rozhodne sám. Jsem tu se svými přáteli, panem Boem Bradym a panem Jackem Deveraux,“ ukázala na oba muže stojící po jejím pravém boku.
„Dobře, slečno. Vyřídím panu Alamainovi, že jste se tady a zeptám se, jestli Vás bude chtít přijmout. Počkejte tady, prosím,“ strážný se vrátil ke svým kolegům, něco jim řekl, otevřel bránu a odešel do vily. Minuty do jeho návratu se neuvěřitelně vlekly. Konečně ho spatřili, jak se vrací zpátky.
„Pan Alamain Vás přijme,“ řekl stručně. „Ale jen Vás. Vaše přátele zatím odvedu na terasu, kde si budou moci dát občerstvení.“ Jack a Bo se po sobě tázavě podívali.
„Dobrá, přikývla Katerina.
„Pojďte prosím se mnou.,“ pokynul jim strážný. Brána vily se před nimi otevřela dokořán. Katerina si zaclonila oči. Měla pocity králíčka, který si to právě omylem zamířil do vlčího doupěte. Ale nemohla jinak. Následovali strážného po kamenném chodníčku až na terasu vily, odkud byl nádherný výhled na celý záliv. Růže z Jericha se líně pnuly po zábradlí terasy a vzduch byl prosycený jejich omamnou vůni. Na terase už stál stůl se skleněným džbánem plným čaje, ve kterém plavaly kusy ledu. Na talířích okolo bylo připravené jídlo a ovoce. Strážný se zastavil a otočil se na Boa a Jacka.
„Počkejte tady a poslužte si prosím podle libosti. Já zatím odvedu slečnu za panem Alamainem.“
„Chtěli bychom jít s ní,“ Bo se postavil vedle Kateriny.
„To bohužel není možné. Pan Alamain říkal, že ani jednoho z Vás nezná. Proto by si zatím chtěl pohovořit se slečnou o samotě.“
Bo chtěl ještě něco namítnout, ale Katerina ho umlčela.
„To je v pořádku,“ usmála se na něj. „Počkejte prosím oba tady.“
Oba muži sledovali, jak dívka následující strážného mizí uvnitř domu.
„Vůbec se mi to nelíbí, Jacku,“ řekl Bo s pohledem upřeným na místo, kde Carly viděl naposledy.
Strážný zavedl Katerinu do jednoho ze salónků, do kterého ústilo několik chodeb. Otevřeným francouzským oknem se dalo vyjít na dalším terasu.
„Počkejte tady prosím, pan Alamain hned přijde,“ řekl strážný a odešel.
Katerina pomalu přešla směrem k francouzskému oknu. Neuvědomila si, že ji sleduje pár mužských očí. Lawrence, schovaný za výklenkem chodby z ní od jejího příchodu nespustil oči. Tak dlouho ji neviděl. Připadalo mu to jako celá věčnost. Vypadala stále tak krásně. Vlasy měla o trochu kratší a její křivky se trochu zaoblily. Postava se jí z dívčí změnila na ženskou. Prospělo jí to. Pomalu si ji prohlížel. V modrých šatech na ramínka a rozpuštěných vlasech byla snad ještě víc žádoucí než předtím.
Pomalu vystoupil z výklenku.
„Pořád si krásná.“ Jeho hlas narušil ticho narušované jen vzdáleným hukotem moře. Katerina se rychle otočila. Její oči, dívající se na Lawrence byly neproniknutelné. Vypadal skoro stejně. Havraní vlasy, zelené oči. Jen zmohutněl, jeho ramena byla rozložitější. Skoro nemohla uvěřit tomu, že mu letos bude už třicet let.
Lawrence popošel k ní.
„Sluší ti to,“ natáhl ruku k její tváři, ale Katerina mu zdvihnutou dlaní zabránila, aby se jí dotkl. „Skoro ses nezměnila,“ dodal.
„A stále víš, jaká slova máš použít, abys dosáhl svého, že?“ odpověděla mu s ironií v hlase.
„Je to už dlouho, co jsme se viděli naposled,“ Lawrence nijak nereagoval na její slova.
„Ne dost,“ odpověděla mu příkře. Jeho oči ztvrdly.
„Opravdu?“
Katerina se rozesmála. „Co sis myslel, že řeknu? Myslíš si, že můžeš jen tak lhát o tom kdo jsi, o tom co cítíš jen proto, abys dosáhl svého, a že ti to všechno projde?“
„Nikdy jsem nelhal o svých citech k tobě. Miloval jsem tě.“ Přerušil ji důrazně.
„Prosím tě, nelži,“ odpověděla mu pohrdavě. „Myslel sis, že budu tak hloupá a jedno miluji tě mezi námi všechno urovná, viď. Ale celou dobu ti šlo jen o moje peníze. Jsi člověk, který se neštítí ničeho.“
„Milovala jsi mne.“
„Milovala. Ale tyhle city jsou dávno mrtvé. Hnusíš se mi.“
„Jsi odvážná, že mi to říkáš, když víš, co je v sázce. A máš kuráž, že jsi přišla až sem.“
„Dobře víš, že mi nic jiného nezbylo. Chci zpátky svého bratra! A pak už tě nechci nikdy vidět, rozumíš!!“
Kapitola 37.
„Chci ho zpátky,“ řekla Katerina pevně.
„A také dostaneš, neboj se. Záleží jen na tom, jestli jsi splnila moji podmínku.“
„Přivedla jsem ti Bo Bradyho, Lawrenci, přesně jak jsi chtěl.“ Odvrátila se od něj , aby jí neviděl do tváře a poodešla k vlající zácloně v balkónových dveřích.
„Výborně. Bude velmi překvapený, až zjistí, že žena, které věřil, ho naservírovala na stříbrném podnosu jeho úhlavnímu nepříteli,“ řekl Lawrence s potměšilým úsměvem.
„Proč se chceš Boovi vlastně pomstít? Kvůli tomu, že mi tehdy v Paříži umožnil utéct?“
„Vidím, že se ti pan Brady už svěřil s tím, že jsme se potkali.“ Lawrence si nalil skleničku whisky.
„Ano. Ale z toho, že ti utekly miliardy mé rodiny, viníš nesprávného člověka. I kdyby mi Bo tehdy nepomohl utéct, nic by se nezměnilo. Nikdy bych si tě nevzala.“
„Na tom nezáleží. Mám v úmyslu tomu pánovi ukázat, že se nevyplácí plést se mi do cesty.“
„Nemyslíš, žes mu ublížil už dost.?“ Katerina zvýšila hlas. „Jeho syn se málem zabil při pádu do šachty na pozemku tvé rafinerie, tohle ti jako pomsta nestačí?“
„Toho chlapce je mi líto,“ Lawrence se pohodlně opřel o barový pult. „Ale to nic nemění na faktu, že si chci vyřídit účty s jeho otcem!“
„Jsi blázen,“ Katerina se od něj znechuceně odvrátila.
„Za to, co se ze mne stalo můžeš ty,“ chytil ji za ruku.
„Já?“ podívala se na ně nevěřícně.
„Jistě. Odkopla jsi mne jako prašivého psa. Nedala jsi mi žádnou šanci ti to vysvětlit. To kvůli tobě je ze mne bezcitná zrůda. To si o mne myslíš, ne?“
Katerina vytrhla svou ruku z jeho železného sevření. „Nesnaž se házet vinu za svoje chování na mne. Za to, jaký jsi, si můžeš jen ty sám. A co jsi mi chtěl tehdy v Paříži vysvětlovat? Byl jsi se mnou jen proto, aby jsi získal moje peníze, tady neexistuje žádné vysvětlení, žádná omluva. Lež zůstane vždycky lží Lawrenci,“ téměř na něj křičela.
„To není pravda. Já tě miloval. Tak jako žádnou ženu předtím. Nezáleželo mi na tvých penězích, chtěl bych si tě vzít i kdybys neměla ani jediné euro.“
„Tobě se ta komedie zalíbila, viď,“ rozesmála se Katerina. „Ale snažíš se zbytečně, nejsem tak hloupá, jak si myslíš. Nevěřím ti ani jediné slovo.“ Její obličej byl těsně u toho jeho.
„Nejsi tu proto abych tě přesvědčoval,“ Lawrence znovu nabyl ztracenou rozvahu. „Co se stalo, už se stejně nedá změnit. Neodpustil jsem ti to, co jsi mi udělala. Zlomila jsi mi srdce na tisíc kousků a nezapomenu ti to peklo, kterým jsem si musel projít, když jsi odešla.“
Katerina jen nevěřícně kroutila hlavou. Nechápala, proč Lawrence předvádí tuhle komedii. Ale došla k závěru, že je to jen uražená ješitnost kvůli tomu, že mu tehdy před lety před nosem utekly peníze Von Leuschnerů.
„Co chceš za to, abys nechal Boa jít?“ zeptala se ho unaveně.
„Ale?“ podíval se na ni tázavě. „Proč se o to zajímáš? Tobě to může být jedno. Dostaneš to, co chceš. Svého bratra. Neříkej mi, že je těžké vybrat si mezi téměř neznámým člověkem a vlastním bratrem.“ Pátravě se na ni díval.
„Nechci aby se mu něco stalo. Jeho syn už ztratil svou matku, nechci aby přišel i o svého otce.“
„Nelži mi, Katerino. Příliš dobře tě znám. Za tvou starostí o Bo Bradyho je ještě něco jiného. Líbí se ti, že?“
„Přestaň,“ okřikla ho.
„Co bys mi byla ochotná nabídnout za to, že ho i jeho přítele Jacka Deveraua nechám jít?“ zeptal se jí posměšně.
„Pokud necháš jít mého bratra, Boa a Jacka, vezmu si tě,“ řekla tiše Katerina aniž se na něj podívala.
Lawrence se rozesmál.„Pověz mi něco. Když si mne vezmeš, budeš mne mít ráda alespoň z části tak, jako máš ráda svého bratra? A nelži mi, víš, že to stejně poznám.“
„Jistě že ne!“
„Tak by to asi bylo velmi chladné manželství, že? Ne děkuji, nemám zájem. Navíc si se svou nabídkou přišla stejně pozdě, jednu ženu už mám!!“
„Cože?“ šokovaně se na něj podívala.
„Lawrence se znovu rozesmál. „Vážně sis myslela, že si nechám utéct Von Leuschnerovské miliardy? Tys mne nechala, takže tohle bude alespoň malá náplast na moje rány!“
„O čem to mluvíš?“
„Už brzy se to dozvíš. Vrať se ke svým přátelům. Uvidíme se spolu večer.“ S těmito slovy odešel. Katerina byla zmatená. Něco tady nebylo v pořádku. Lawrence měl za lubem ještě něco dalšího.
„To co, mluvila jsi s ním?“ zeptal se netrpělivě Bo, když se vrátila zpátky na terasu.
„Ano.“ Odpověděla Katerina unaveně.
„A co říkal? Ptala ses na Jennifer? Ví o ní něco?“ Jackův hlas byl naléhavý.
„Ne nebyla na to vhodná doba. Přijme nás všechny večer, pak se můžeme zeptat na Jen.“
„Děje se něco, Carly? Přijdeš mi smutná?“ Zeptal se Bo starostlivě.
Katerina mlčela. Jednu chvíli mu chtěla říct, že mu celou dobu lhala, že sem s ním přijela záměrně, ale nemohla. Nemohla ohrozit život svého bratra.
„Ne, jsem jen unavená, to je všechno. Ta cesta z Ameriky, časový posun ...
Na terase se objevila komorná.
„Pan Alamain mne požádal, abych Vás odvedla do Vašich pokojů. Budete si tam moci odpočinout. Pan Alamain Vás večer očekává na večeři, kde Vám představí i svoji manželku.“
„Svoji manželku?“ zeptal se Bo nechápavě.
„Asi si přece jen vzal tu Katerinu Von Leuschner,“ řekl lhostejně Jack. Zřejmě jsi nečetl ten příběh o předem domluveném manželství Alamaina a Kateriny Von Leuschner, o kterém jsem psal ve Spectatoru.“
„Ne,“ odpověděl mu Bo. „Ale jeho žena mne nezajímá, hlavní je, že se potkáme s ním.“
Lawrence zaklepal na dveře Jennifeřina pokoje a počkal, dokud mu neotevřela.
„Co chceš?“ zeptala se ho.
„Večer přijdou na večeři na moji přátelé. Chci aby sis oblékla něco hezkého a dělala nám společnost.“
„Nebudu se účastnit hry na milující se manžele,“ odsekla mu.
„Měla by sis to rozmyslet. Mysli na svého přítele Frankieho! Čekám tě večer.“ Lawrence nepočkal, co mu Jennifer odpoví a odešel.
Katerina, Bo a Jack přišli do slavnostně vyzdobené jídelny. Na stole stála velká láhev šampaňského. Stůl byl prostřený, ale v místnosti nebylo žádné služebnictvo.
„Vítám Vás ve svém domě,“ všichni tři se otočili po hlase.
„Lawrence stál na mramorových schodech vedoucích do místnosti.
„Děkujeme za přivítání,“ odpověděl mu Bo.
„Rád Vás zase vidím, pane Brady,“ řekl Lawrence se širokým úsměvem.
„Vidím, že jste nezapomněl na naše setkání.“
„Ne, to rozhodně ne,“ odpověděl mu Lawrence. „Oba jsme se potkali za poněkud nepříjemných okolností. Ale to už je dávno. Z mého pohledu je ta rvačka už zapomenuta, co z Vašeho?“
„Můžeme si o tom promluvit,“ řekl pomalu Bo. Katerina nejistě sledovala konverzaci obou mužů. Jack stál opodál a tvářil se neproniknutelně.
„Výborně,“ usmál se Lawrence. Ještě než začneme večeřet, rád bych Vám představil svou ženu.“ Popošel k zavřeným dveřím pár kroků od něj. Pak se podíval na Katerinu stojící vedle Boa. „Pánové, doktorko,“ řekl důrazně. Moje žena, Katerina Von Leuschner Alamain,“ s těmi slovy otevřel dveře a celá trojice lidí v salonu ztuhla. Stejně tak jako Jennifer stojící ve dveřích, která se nečekaně ocitla tváří v tvář svým dvěma přátelům a Jackovi. Lawrence spokojeně pozoroval účinky nečekaného setkání.
„Co to má znamenat, Jennifer?“ vypravil ze sebe Jack, když se konečně vzpamatoval. „Co je to za nesmysly?“
„Oh, skoro jsem zapomněl, pane Deveraux,“ řekl nevinně Lawrence. Zdá se, že se Vaše přítelkyně, shodou okolností teď má žena, ráda vydává za někoho, kým ve skutečnosti není.“
Katerině konečně začalo všechno docházet. Jennifeřin náhlý odjezd ze Salamu. Chtěla jí pomoct. A to tak, že se bude vydávat za ní.“
„Panebože,“ vyhrkla.
Jennifer se otočila na Katerinu. „Promiň, že jsem ti to neřekla. Věděla jsem, že bys mi to nedovolila.“
„Co by ti nedovolila?“ vyhrkl Jack.
„Nevěděl jste, že Vaše přítelkyně byla Katerinou spolužačkou?“ řekl cynicky Lawrence.
„Ty znáš skutečnou Katerinu? To proto jsi nechtěla, abych o ní psal?“
„Jacku, promiň, já ti to vysvětlím...“
„Je to jen moje vina,“ přerušila ji Katerina. „Odpusť Jen, neměla jsem tě do toho zatahovat,“ dodala zoufale. „Nikdy by mi nenapadlo, že se za mne budeš vydávat, abys mi pomohla. Kdybych to tušila, řekla bych ti pravdu.“
„Počkat,“ přerušil ji Bo. „Vydávat se za mne? To znamená...“
„Přesně tak, pane Brady.“ Řekl spokojeně Lawrence. „Tohle je skutečná Katerina Von Leuschner.“ Jack a Bo se nevěřícně dívali na dívku před nimi. Lawrence se otočil na Jennifer.
„Chtěla jsi pomoct kamarádce, která ti celou dobu lhala. Neřekla ti, že se známe, že?“ Jennifer se na něj konsternovaně dívala. „No ano,“ usmál se Lawrance. „Dokonce jsme byli před sedmi lety milenci. A nejen to. Byli jsme zasnoubení a měli se brát. Jenže pak se do toho vložil tady pan Brady. Kdyby nebylo jeho, mohli jsme dnes být už dávno manželé.“
„Je to pravda, Katerino?“ Jennifer se nevěřícně dívala na svou kamarádku.
„Ty jsi byla ta žena v kavárně, tehdy v Paříži?“ zeptal se šokovaně Bo. Katerina se na něj pomalu otočila. Z očí jí tekly slzy.
„Proč jsi mi nic neřekla? Ten večer na lodi, když jsem Vám ten příběh s Jackem vyprávěl. Co to má znamenat?“
„Nemohla Vám to říct. Nehodilo se jí to do krámu. Myslíte si, že jste tu náhodou, pane Brady? Ne. Katerina Vás sem měla přivést na moje přání.“
„Co to má znamenat? Je na čase to vysvětlit, Carly nebo jak se to vlastně jmenuješ. “ Bo Katerinu chytil za ruku a bolestivě ji sevřel.
„Musela jsem Bo. Neměla jsem na vybranou. Vydíral mne. Má mého bratra.“ Řekla Katerina zoufale.
„Ano, Françoise Von Leuschnera.“ Lawrence se otočil na Jennifer. „Nebo bych mu měl raději říkat Frankie?“
„Frankie je tvůj bratr?“ Jennifer se musela opřít o stůl.
„Svět je malý, že?“ Lawrence nemilosrdně pokračoval. „Tvá přítelkyně svého bratra poslala do Salemu pod cizím jménem. Katerina mi celou dobu vyčítala, že jsem se jí představil pod cizím jménem a sama udělá totéž nejlepší přítelkyni.“
„Tak to není,“ řekla ostře Kateřiny. „Hledal jsi mne a já věděla, že se mne pokusíš vydírat přes mého bratra. Musela jsem ho chránit. Proto jsem ho poslala do Salemu. Věděla jsem, že kdyby se něco dělo, Jennifer by mu pomohla. Ale François nemohl Jennifer ohrozit, nemohl jí říct, kdo ve skutečnosti je.“
„Jistě že mohl,“ skočila jí do řeči Jennifer. „Stejně tak jako ty. Mohla jsi mi říct všechno, proč jsi mi jen nevěřila.“
„Jennifer, já...“
„Tohle si nechcte napozději,“ přerušil ji Lawrence. „Ještě jsem jsem neskončil. Je na čase vyřešit, co uděláme s tím manželstvím. Tahle žena,“ ukázal na Jennifer, mi hanebně oklamala. Vydávala se za moji nevěstu jen proto, aby se dostala k mým penězům.“
„O čom to mluvíš?“ otočila se na něj Jennifer.
„Není to jasná. Dopustila ses sňatkového podvodu.“
„Já si tě nechtěla vzít. Udělala jsem to kvůli Frankiemu. Vlastně Françoisovi.“
„Dokaž to,“ řekl jí Lawrence. „Přivedl tě sem Verner Bayer, tvůj komplic. Potřebovala, aby se za mne Katerina vdala, protože na tom závisela jeho tučná provize. Domluvili jste se, věděl, že jsi se za Keterinu už jednou vydávala, takže nebude těžké mne oklamat. Za to ti slíbil podíl na té odměně.“
„Kdo si myslíš, že ti tohle uvěří?“
„Všichni. Přišla jsi sem s falešnými doklady, vdala ses jako Katerina Von Leuschner a nezapomeň na naše vřelé svatební fotografie a na to, že tě všechnen personál zná jako Katerinu.“
„Můžu dokázat, že jsme se znali!“ přerušila ho Katerina. „Tudíž jsi věděl už od začátku, že Jennifer není Katerina.“
„A jak dokážeš, že jsem tehdy v Paříži věděl, kdo jsi? Vystupovala jsi přece pod jménem Katerina Delanoine. Ani Madelaine nevěděla, kdo ve skutečnosti jsi! Bude to tvrzení prosti mému. Takže Jennifer stráví asi hodně let za mřížemi! Falšování dokladů, používánjí falešné identity.“
„Co chceš?“ skočila mu do řeči Katerina.
„To, o co jsem podle tebe stál vždycky. Lawrence sáhl na židli a hodil před Katerinu jakousi složku. Převedeš na mne veškerý svůj majetek. Stačí ty papíry podepsat. Já tady před tebou podepíšu Žádost o prohlášení manželství za neplatné a tu ti dám. Tady je pero.“ Položil na složku stříbrné.
Katerina otevřela složku a podepsala všechny papíry. „A můj bratr.“
„Najdeš ho na pláži před vilou,“ odpověděl jí Lawrence a sáhl po složce.
Kapitola 38.
Katerina ucukla rukou, ve které držela složku.
„Ne tak rychle,“ řekla mu důrazně. „Podepiš tu žádost o zrušení manželství s Jennifer a podej mi ji.“ Lawrence se sotva znatelně pousmál.
„Dobrá.“ Vzal znovu pero a podepsal připravený papír.
„Chci se na ten dokument podívat, ještě než ti předám tu složku,“ dodala Katerina.
„Jistě“. Dívka si listinu pečlivě pročetla, a až poté podala Lawrencovi složku, kterou držela v ruce.
„Bylo mi potěšením s tebou obchodovat, Katerino,“ řekl jí se spokojeným úsměvem. „Naši otcové by byli jistě šťastní, že se Von Leuschnerovské a Alamainovské obchodní impérium konečně spojilo. Je mi líto, že jsem tě tím pádem dostal do nelichotivé finanční situace obyčejného člověka, který si musí na své potřeby vydělávat. Ale ty jsi vlastně po finanční nezávislosti vždycky toužila, tak to pro tebe bude jistě vzrušující dobrodružství.“
„Přestaň,“ přerušila ho. „Tohle se míjí účinkem, Lawrenci. Už dlouho si na živobytí vydělávám sama a to, že jsem ztratila peníze své rodiny, mi nijak neděsí. Já se vždycky uživím,“ během hovoru podala papír s žádostí o zrušení manželství Jennifer, která po něm netrpělivě sáhla. Konečně měla v ruce dokument, který měl znamenat konec té děsivé noční můry.
„Sbohem, Lawrenci,“ dodala Katerina pohrdavě. „Doufám, že už tě nikdy v životě neuvidím.“ Na nic nečekala a rozběhla se ven. Už jí zbývalo jen jediné, najít svého bratra někde před vilou na pláži.
„Moje pohostinnost je u konce,“ řekl Lawrence Boovi, Jackovi a Jennifer. „Prosím opusťte mou vilu.“ Otočil se k odchodu.
„Alamaine,“ zavolal za ním Bo. Lawrence se po něm ohlédl.
„Jsi ještě větší ubožák, než jsem si myslel,“ řekl mu Bo a otočil se na Jacka a Jennifer. „Pojďme, vypadneme odsud.“
Lawrence se ještě dlouhou dobu díval na dveře, kterými odešli. Po několika dlouhých minutách přišel do místnosti Gregory.
„Jak to dopadlo, pane? Viděl jsem doktorku Manningovou utíkat zahradami směrem na pláž.“
Lawrence zvedl ruku, ve které držel složku.
„Mám to, Gregory, veškerý Katerinin majetek je teď můj!“
„Gratuluji, pane!“ usmál se Gregory. Lawrence jen pokýval hlavou.
„Myslel jsem, že z toho budete mít mnohem větší radost,“ dodal tiše Gregory.
„Nech mne o samotě!“ odpověděl mu.
„Větší radost? Ano, také si myslel, že z toho bude mít mnohem větší radost. O tohle mu přece celou dobu šlo. Od okamžiku, kdy se od otce dozvěděl, že si má vzít Katerinu Von Leuschner. Vždycky snil o tom, jaké obchodní možnosti bude mít poté, co převezme Von Leuschner Industries. A teď ta společnost byla konečně jeho. Tak, jak to vždycky chtěl. Ale radost z toho neměl téměř žádnou. Myslel, že se tím pomstí Katerině. Bral jí přece všechno. Její domov, její peníze, její kořeny. Ale ona vypadala, jakoby by jí to bylo všechno jedno. Myslel si, že ji znejistí ztrátou finanční prostředků. Byla teď odkázána jen na peníze, které si bude muset vydělat. Ale zdálo se, že ji neděsí ani to. Konečně pochopil, že jeho pomsta se minula účinkem. Ztráta rodinného majetku pro Katerinu skutečně nic neznamenala. Jak mu řekla, už dlouhou dobu se živila sama a na její situaci se nic nezmění. Celou dobou se snažil sám sebe přesvědčit, že tu drobnou hnědovlasou dívku nenávidí, a že je mu její osud naprosto lhostejný. Po dnešku už si tím tak jistý nebyl!“
Katerina doběhla na písčitou pláž. Zapadající slunce pomalu mizející v moři ji osvětlovalo slabými paprsky. Katerina se pátravě rozhlédla kolem sebe. Asi
„Françoisi,“ poklekla se svému bratrovi. Ležel bez hnutí. Katerina prsty nahmatala krční tepnu a vzápětí s úlevou vydechla, když pod svými prsty ucítila puls. Opatrně bratrovi nadzdvihla oční víčko a podívala se na zornici oka. V houstnoucí tmě ale stejně skoro nic neviděla.
„Françoisi,“ opatrně s ním zatřásla.
„Co je s ním?“ Dívka překvapeně zvedla hlavu k Boovi. Nečekala, že se tam objeví. Po tom, jak mu lhala...
„Museli mu dát nějaké uspávací prostředky,“ odpověděla mu. „Ale vypadá to, že by se snad měl každou chvíli probrat.“
„Fajn,“ přikývl Bo aniž se na ni podíval. „Takže ho sebereme a vypadne odtud, než si Alamain zase něco vzpomene.“ Během hovoru k nim došli Jennifer a Jack. Jennifer se dívala na svoji kamarádku, která měla v klíně položenou hlavu svého mladšího bratra. Ještě stále nemohla uvěřit, že Frankie je Katerinin bratr. François se mezitím slabě pohnul. Katerina vzala jeho hlavu opatrně do svých dlaní.
„Françoisi,“ řekla měkce. Její bratr konečně pomalu otevřel oči. Chvíli se nechápavě díval kolem sebe. Konečně se jeho oči zastavily na sestřině tváři.
„Katerino?“ řekl překvapeně.
„Už je po všem,“ odpověděla mu jemně.
François se pomalu posadil a bolestivě si stiskl spánky. „Příšerně mě bolí hlava. Ti mizerové mi museli dát něco do pití.“
„Viděl jsi někoho z nich?“ zeptala se ho Katerina.
„Ne,“ pomalu zavrtěl hlavou. „Měli kukly. Ti chlápci mne přepadli v New Yorku nedaleko od bytu. Pak jsem byl několik dnů nebo hodin mimo sebe. Ani nevím, čím mne to dopovali. A když jsem konečně přišel k sobě, byl jsem zavřený v nějaké místnosti. Trvalo to celou věčnost.“ Překvapeně se podíval na mořské vlny omívající pláž.
„Kde to proboha jsme?“
„Na Korsice,“ odpověděla mu jeho sestra.
„Na Korsice? Tak to mi ti darebáci odvezli pěkně daleko. Kdo za tím byl? Verner Bayer?“
„Ne,“ odpověděla mu Katerina. „ To Lawrence,“ dodala s povzdechem.
„Počkej, ale nevzala sis ho, že ne?“ řekl François vyděšeně.
„Ne,“ usmála se na něj. „Vysvětlím ti to všechno později. Teď odsud musíme vypadnout. Zvládneš vstát?“
„Jistě. Už je mi celkem fajn,“ François se za asistence své sestry pomalu postavil a konečně si všiml tří lidí stojící opodál.
„Jen,“ řekl šokovaně. „Co tu proboha děláš?“
„Ahoj Frankie,“ odpověděla mu Jennifer. „Na delší rozhovor neměla momentálně sílu.
„Bo?“ Frankie v houstnoucím šeru poznal i muže stojícího po Jennifeřině levém boku.
„Ahoj Frankie,“ kývl mu na pozdrav. Françoisův pohled se zastavil na muži, stojícím po Jennifeřině pravém boku. Jednou ruku dívku objímal kolem pasu.
„A Vy musíte být Jack Devaraux. Jennifer mi o Vás psala.“
„Ano,“ přikývl Jack. „Měli bychom odsud zmizet, rád už bych byl konečně z dosahu tomu lumpa.
„Opři se o mne,“ řekla Katerina bratrovi, když při prvních krocích zavrávoral. Frankie se opřel o svou sestru a oba pomalu kráčeli po schodech vedoucích piniovým hájem směrem, kterým Katerina tušila bránu. Větve pinií slabě šuměly v lehkém vánku a vzduch prosycený slanou mořskou vůní byl nesmírně příjemný. Konečně se před nimi objevila brána. Stráž jim nekladla žádné překážky, nechala je bez problémů opustit vilu.
Kapitola 39.
„Měl by sis lehnout a trochu se prospat,“ řekla Katerina starostlivě svému bratrovi. „Ještě se necítíš dobře.“
„Asi máš pravdu. Ale ta sprcha mi dost pomohla, cítím se lépe,“ François si rukou prohrábl ještě mokré vlasy.
„Mám ti přinést něco k jídlu?“ zeptala se ho jeho sestra.
„Ani ne,“ zavrtěl hlavou. „Po těch pilulkách na spaní co mi ti Lawrencovi hoši dali, mám žaludek jako na vodě.“
„Dobře,“ Katerina rozestlala manželskou postel. „A teď si běž lehnout, všechno ostatní probereme až ti bude trochu líp.“
„Rozkaz, mami,“ usmál se na ni François a políbil ji na tvář. „Chyběla jsi mi, sestřičko. Celá ta léta, co jsme se neviděli. Kdybych neměl tvoji fotku, tak bych snad i zapomněl, jak vlastně vypadáš,“ dodal žertovně.
„Budeme mít čas to všechno dohnat,“ odpověděla mu s úsměvem. „Ale o tom až zítra. Dobrou noc.“
„Dobrou noc,“ François se zavrtal do postele.
„Kam jdeš?“ zeptal se překvapeně, když si všiml, že si jeho sestra bere přes ramena lehký šál.
„Chci se jít ven projít. Potřebuji si trochu provětrat hlavu po všech těch dnešních událostech.“
François se v postali nadzvihl.
„Neměla bys chodit ven sama. Ještě pořád jsme v dosahu Alamaina a navíc je už noc.“
„Neboj, nic se mi nestane. Nebudu chodit nikam daleko, slibuji. A pak, Lawrence už má všechno co chtěl. Naše dědictví. Nemá důvod, aby nás dál pronásledoval.“
„Asi tě nemá cenu přesvědčovat, co,“ zamračil se François. „Jsi stejně tvrdohlavá jako dřív.“
Katerina se jen němě usmála a zavázala si šál okolo ramen. Pak tiše otevřela dveře a vyšla na terasu spojující jednotlivé pokoje. Na chvíli se opřela o chladné mramorové zábradlí. Za hotelovým parčíkem začínala jedna z hlavních promenách přístavního městečka. Všude už bylo ticho, sezona skončila před několika týdny a ruch z pobřeží Korsiky zmizel spolu s posledními turisty. V dálce, kde dívka tušila širé moře, blikal maják. Katerina zavřela oči a vdechovala svěží vzduch. „Konečně to bylo všechno za ní. Celá ta noční můra byla konečně pryč, byla volná!“ Chtělo se jí křičet radostí.
Katerininy úvahy přerušilo až vrznutí dveří. Dívka se otočila a mezi dveřmi jednoho z pokojů uviděla stát Jennifer. Obě dvě dívky se na sebe chvíli mlčky dívaly. Jako první zareagovala Jennifer. Chtěla dveře, dělící ji od Kateriny, znovu zavřít.“
„Jennifer, počkej“ Katerina se rozběhla směrem k ní. „Musíme si promluvit.“ Její nejlepší kamarádka ale zůstala netečná.
„O čem chceš mluvit, Katerino?“ řekla unaveně. „Celou dobu jsi mi lhala! Myslela jsem, že jsme nejlepší kamarádky, ale zmýlila jsem se.“
„Jennifer, prosím,“ Katerina se opřela o dveře. „Musím ti to všechno vysvětlit. Dovol mi alespoň to!“
„Dobrá,“ přikývla Jennifer neochotně. „Pojď dál,“ otevřela dveře dokořán. Katerina pomalu vstoupila do pokoje. Najednou nevěděla, kde začít. Rozpačitě se posadila na postel. Jennifer zůstala stát.
„Už jsem ti řekla, že po svém útěku do Francie jsem odjela do Paříže a pracovala tam jako květinářka. Jednoho dne, jsem se na ulici srazila s mužem. Vypadalo to tehdy jako náhoda. Líbil se mi, Velmi mne přitahoval mne. Věděl, kde pracuji, vázala jsem mu tehdy kytici pro jeho známou. Po několika týdnech mne znovu vyhledal. Začali jsme se vídat. Všechno bylo báječné, vypadalo to, že si skvěle rozumíme, že máme spoustu společných zájmů a tak. Po nějaké době mne požádal o ruku a já souhlasila.“
Jennifer se pátravě dívala na Keterinu sedící na posteli. V tu chvíli vypadala tak nešťastně a zlomeně. Jako by jí všechny ty dávné vzpomínky způsobovaly nesmírnou bolest.“
„Jenže pak jsem zjistila, že to všechno byla jen iluze, kterou ten člověk cíleně vytvořil. Asi už víš, kam tím mířím. Ten člověk byl Lawrence. Představil se mi pod falešným jménem a jediné o co mu šlo bylo, abych se do něj zamilovala a vzala si ho. Otevřela by se mu tak cesta k penězům mé rodiny, po kterých vždycky tolik toužil.“
„Bože můj, čeho všeho ten člověk není schopný když chce, aby dosáhl svého,“ řekla nevěřícně Jennifer.
„Když jsem zjistila pravdu, byla jsem úplně zničená. Nenáviděla jsem sama sebe za to, že jsem byla tak hloupá.“ Katerina rozrušeně vstala a přešla k oknu. „Byla jsem tak trestuhodně naivní, všechno jsem mu to uvěřila. Pohrdala jsem sama sebou,“ po tvářích jí stékaly slzy. Podařilo se mi tehdy z Paříže utéct, díky pomoci Boa.“
„Boa?“
„Ano. Když jsem se s Lawrencem rozcházela, byli jsme v kavárně. Hrozně jsme se hádali. Já mu řekla, že ho opuštím, a že z mých peněz nikdy neuvidí ani vindru. Pak jsem chtěla odejít, ale on mne nechtěl pustit. Bo mi tehdy přišel na pomoc. Začali se s Lawrencem prát a já mezitím utekla. Nevěděla jsem, kdo byl ten muž který mi pomohl. Dozvěděla jsem se to před několika dny, když nám o tom s Jackem Bo vyprávěl. Bylo to těsně poté, co Jack zjistil, komu vlastně patří Jencon. Tehdy mi to konečně začalo všechno dávat smysl. Asi týden předtím jsem totiž dostala od Lawrence dopis. Psal mi v něm, že má mého bratra, a že mi ho vrátí jen tehdy, pokud k němu přivedu Boa Bradyho. Vůbec jsem netušila, proč to Lawrence chce, ale ten večer mi to konečně došlo. Chtěl se pomstít muži, kterého vinil z toho, že mu utekla jeho miliardová nevěsta.“
„A ty jsi souhlasila a přivedla Boa sem?“ zeptala se nevěřícně Jennifer.
„Jeny, Lawrence měl přece mého bratra,“ řekla Katerina zoufale. „Doufala jsem, že se mi ho podaří přesvědčit, aby mého bratra nechal na pokoji. I za cenu toho, že mu dám všechny své peníze. Věděla jsem, že Lawrence ani Françoisovi ani Boovi nic neudělá, když ví, že když se jednomu z nich něco stane, nedostane ani jediné euro. A peníze bylo to, o co Lawrencovi vždycky šlo, o nic jiného.“
„Katerino, proč jsi mi tehdy v Salemu neřekla celou pravdu? Proč jsi mi neřekla, že se s Lawrencem znáte?“
„Chtěla jsem, ale nedokázala jsem to. Ani nevíš, jak moc se stydím za to, jak jsem byla hloupá,“ Katerina se posadila na postel a sevřela si hlavu v dlaních. „Dovolila jsem mu, aby se mne dotýkal, milovali jsme se spolu, a jemu přitom záleželo jen na těch prokletých penězích. Připadala jsem si jako nějaká coura, která jen sloužila k cizímu potěšení, a které se člověk, kterého milovala, vysmíval za jejími zády,“ stěží přemáhala pláč.
Jennifer přisedla ke Katerině a objala ji kolem ramen. „To je přece nesmysl. Ty nejsi ničím viná. Milovala jsi ho a on tě jen sprostě využíval. Jediný, kdo by se tady měl stydět, je Lawrence.
„Já vím, Jennifer,“ Katerina si otřela slzy hřbetem ruky. „To jsi pořád opakuji také, ale na mých pocitech se tím stejně nic nemění. Připadala jsem si jako špinavá. Nedokázala jsem o tom nikomu říct. Jen svému bratrovi, tehdy, když jsem mu musela vysvětlit, proč chci, aby odjel z Evropy. Věděla jsem, že po něm Lawrence půjde, sama jsem mu tehdy dala perfektní návod. Řekla jsem mu, že se bojím, že se mne Verner Bayer pokusí vydírat a donutit k té svatbě přes mého bratra. Potřebovala jsem Françoise ukrýt.“
„Proto jsi ho poslala do Salemu?“
„Ano,“ přikývla. „Frabrice, můj bratranec, mu pomohl obstarat falešné doklady. Byly i s falešným datem narození, protože mému bratrovi ještě v té době nebylo osmnáct. Poslala jsem ho do Salemu a dala jsem mu kontakt na tebe, aby se na tebe obrátil, kdyby se dostal do problémů. Neměli jste se spolu vůbec setkat.“
„Jenže pak jsme se potkali na univerzitě,“ usmála se Jennifer. „Už to chápu. Zapsali jsme se oba na přednášky profesora Brauna. Frankie si tehdy sedl vedle mne. Začali jsme se spolu bavit, a pak, po několika přednáškách, zašli na kafe. Vlastně se mi tehdy zdálo, že byl překvapený, když jsem mu řekla svoje přímení.
„To ano,“ přikývla Katerina. „Vůbec předtím netušil, kdo jsi.“
„Zdálo se mi, že se pak se mnou už nechce setkat, dokonce už ani nepřišel na tu přednášku, ale já jsem mu nedala pokoj. Chvíli jsme spolu dokonce chodili, ale on pak odjel do New Yorku. Vždycky jsem si myslela, že za jeho odchodem bylo ještě něco jiného, než mi řekl.“
„O tom by sis měla promluvit s ním,“ řekla tiše Katerina.
„Já vím,“ přikývla Jennifer.
„Jen, odpusť mi, že jsem ti neřekla pravdu. Prostě jsem nemohla. A navíc jsem si myslela, že pro tebe bude bezpečnější, když nebudeš nic vědět. Kdybych jen věděla, že se mi budeš snažit pomoct...“
„I já bych se ti měla omluvit,“ řekla tiše Jennifer. „Měla jsem ti říct, co mám v plánu, je to i moje vina. Viděla jsem, jak se trápíš a myslela jsem, že jsem našla ideální řešení. Už jednou jsem se za tebe vydávala, tehdy v internátu, tak jsem si myslela, že to vyjde i podruhé. Chtěla jsem se za tebe znovu vydávat a v den svatby Lawrencovi říct, že nejsem Katerina. On by pak už nemohl nic dělat, a ty bys měla konečně klid. Byla bys volná. A musím se ti přiznat, že jsem ti nevěřila, když si říkala, že Lawrence může být nebezpečný. Myslela jsem, že z něj máš strach jen proto, že ho vlastně vůbec neznáš. Naivně jsem si myslela, že se mi ho podaří přesvědčit, aby tě nechal být. Taky jsem byla pěkně hloupá. Myslela jsem, že mám všechno pod kontrolou a nakonec nás Lawrence takhle všechny převezl. Pěkně si nás vychnutnal.“
„Jo, dávat zdrcující údery, to přesně to, co má Lawrence rád. Patří to k jeho stylu,“ ušklíbla se Katerina. „Co na to vlastně říkal Jack?“
„Vlastně nic moc. Skoro jsme se spolu nebavili. Asi mi hned tak neodpustí, že jsem mu lhala. Řekla jsem mu, že budu pátrat po majiteli Jenconu a zatím jsem si hrála na tebe. Jen doufám, že se se mnou Jack kvůli tomu nerozejde.“
„Jistě že ne.,“ Katerina vzala kamarádku za ruku. „Miluje tě. Měla jsi vidět, jak si o tebe dělal starosti. Možná se bude nějakou dobu zlobit, ale pak ti určitě odpustí. Dělala jsi to přece všechno kvůli mě, nechtěla jsi mu nějak ublížit, nebo ho zradit.“
Jennifer jen mlčky přikývla. „Jsem ráda, že je mezi námi konečně jasno. Ani jedna z nás k té druhé nebyla upřímná a málem se nám to pěkně vymstilo. Ale jsem ti vděčná za to, že si dala Lawrencovi všechny své peníze výměnou za to, že mne nechá na pokoji. Muselo to být pro tebe těžké.“
„Ne, nebylo. Ty a můj bratr jste pro mne mnohem důležitější než všechny ty peníze. Kamarádky?“ Ukázala Jennifer malíček s prstýnkem. Před lety si s Jennifer koupily ve Švýcarsku stejný, na znamení svého přátelství.
„Kamarádky,“ Jennifer ji ukázala ten svůj a pevně ji objala. V tu chvíli se ozvalo slabé zaklepání na dveře. Jennifer spěchala otevřít.
„Jacku,“ řekla když na prahu uviděla vysokou postavu svého přítele.
„Nechám Vás o samotě,“ Katerina proklouzla okolo Jacka a zmizela na terase.
Jack se mlčky díval na Jennifer.
„Chtěla bych se ti omluvit...“ řekla dívka pomalu. „Neměla jsem ti lhát. Měla jsem ti říct celou pravdu o mém odjezdu ze Salemu, ale věděla jsem, že bys mi to nedovolil. Chápu, že jsem tě zklamala, ale chtěla jsem pomoct Katerině. Když mi tehdy zemřela matka, pomáhala mi. Jen díky ní jsem to překonala. Chtěla jsem jí to nějak oplatit.“
„Myslím, že za ten svůj šílený nápad vydávat se za Katerinu Von Leuschner jsi už asi zaplatila dost,“ Jack se na ni podíval poprvé od svého příchodu.
„To ano. Bála jsem se, že se odtamtud nikdy nedostanu. Žila jsem v neustálém strachu, co Lawrence udělá.“
„Ublížil ti nějak?“ zeptal se po chvíli Jack.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Jennifer. „Prostě mne jen využil, aby dosáhl svého. Stejně tak jako využil i Katerinu.“
„A co Frankie?“
„Co je s ním?“ zeptala se ho překvapeně Jennifer.
„To kvůli němu sis přece Lawrence vzala, ne? Záleží ti na něm?“
„Samozřejmě, že záleží.“ Jennifer přešla k Jackovi a vzala jeho hlavu do svých dlaní. „Ale to bych udělala pro každého, kdo je pro mne důležitý. Nic to ale nemění na tom, že miluju jenom tebe. Frankie a já, to je dávná minulost.“
Jack ji objal a zabořil tvář do jejích vlasů. „Slib mi, že už nikdy nebudeš vyvádět tako hlouposti.“
„Slibuji,“ řekla vděčně Jennifer a zavrtala tvář do jeho košile.
Katerina se pomalu procházela parkem. Byla ráda, že se mezi ní a Jennifer všechno urovnalo. Za nic na světě by nechtěla ztratit její přátelství. Z přemýšlení o všem, co se stalo, ji vytrhlo zapraskání piniové větičky. Rychle se otočila. Pár kroků od ní stál Bo, v džínách a rozhalené modré košili.
„Ale, doktorka Manningová,“ řekl cynicky. Nebo bych ti měl raději říkat Katerina Von Leuschner.“
Katerina ustoupila o krok vzad. Takového Boa neznala.
„Konečně máme alespoň čas si promluvit. Přišel čas, abys mi konečně vysvětlila, proč ses mne rozhodla naservírovat na stříbrném podnose svému bývalému milenci.“
„Už jsem ti to řekla,“ řekla dívka nejistě. „Lawrence měl mého bratra.“
„Aha,“ Bo ji pomalu obešel. „Takže slečna se rozhodla, že odepíše nepodstatného člověka, aby zachránila bratra. A bylo jí ukradené, že jí ten samý člověk kdysi pomohl!“
„Jistě že ne,“ vykřikla. „Samozřejmě, že mi to nebylo jedno. Chtěla jsem se s Lawrencem domluvit. Nechal bych tě být, kdybych mu dala své peníze!“
„Jsi si tak jistá!“ chytil ji za ruku.
„Ovšem. Vždycky stál jen o ty peníze na mě mu nikdy nezáleželo.“
„Tak to byl tedy pěkný hlupák,“ než se vzpamatovala, Bo ji strhl do svého náručí a políbil ji.
Kapitola 40.
Bo k sobě pevně tiskl štíhlé dívčí tělo. Sám ani pořádně nevěděl, co dělá. Ztrácel se v té změti pocitů. Ne jednu stranu ho ta drobná hnědovláska neskutečně naštvala tím, jak mu lhala, ale sám nemohl přijít na to, co mu vadí víc. „To že mu lhala, nebo to, že byla dříve milenkou Lawrence Alamaina? Poslední dobou si začal uvědomovat, že mu už není lhostejná, ale sám sebe přesvědčoval o tom, že je to jen dobré přátelství. Ale přitahovala. A to zatraceně. Byla typově stejný typ jako Hope. Myslel si, že na Hope nikdy nedokáže zapomenout. To byla pravda. Hope měla v jeho srdci zvláštní místy. Ale nyní si s překvapením uvědomil, že už na ni nemyslí tak často jako dřív. Část jeho myšlenek začala patřit ženě, která teď stála před ním a přerývaně dýchala.
„Kruci,“ zaklel a než se Katerina stačila vzpamatovat, zmizel mezi vzrostlými piniemi.
Katerina se třásla po celém těle. Ale nebylo to zimou. Vlastně celá hořela. Bylo to zvláštní. Zase to cítit. To vzrušení, které svému tělu celá ta léta odpírala. Od doby, co opustila Lawrence, byla sama. Ne proto, že by neměla příležitost k seznámení, ale proto, že to tak sama chtěla. Od té věci s Lawrencem žádnému muži nedokázala věřit. Nevyhýbala se jim, ale nikdy to nenechala zajít dál než k dobrému přátelství. Pokaždé, když se někdo pokusil o něco víc, uviděl v jejích smaragdových očích zvláštní ostražitost. To většinou stačilo k tomu, aby nového nápadníka odradila. A pokud to nezabralo, následovalo zdvořilé, ale důtazné odmítnutí.
Dívka se skrz koruny pinií zadívala na temné nebe, na kterém zářilo tisíce hvězd. Poprvé po dlouhé době chtěla cítit doteky mužských dlaní na své nahé kůži. Bo ji přitahoval, o tom nebylo pochyb. Její tělo jí o tom před chvílí podalo neklamný důkaz. Přitom byl úplně jiný než Lawrence. Chyběla mu jeho uhlazenost i způsoby. Na Bo Bradym byl něco živočišného, něco divokého. Možná to byl i tím jeho vzhledem drsného motorkáře s dlouhými vlasy a zarostlou tváří. Přesto se v jeho blízkosti cítila vždycky bezpečně a klidně. A vypadalo to, že ani ona mu není lhostejná. Přesto si nebyla jistá, jestli tohle má vůbec nějakou budoucnost. Třeba ten polibek vůbec nic neznamenal. Měla by zůstat pevně stát nohama na zemi. Všechno ostatní ukáže čas. Zítřkem jí začne nový život. Konečně se nebude muset schovávat. Bude žít stejně jako ostatní lidé. Každý den do práce, řešit běžné problémy. Dnešním dnem se vzdala všeho, čím kdy byla. Katerina Von Leuschner, dívka z bohaté aristokratické rodiny, dnešním dnem definitivně přestala existovat. Ztrátou Von Leuschner Industries a dědictví po otci zmizelo vše, co ji spojovalo s minulostí. Na jednu stranu byla ráda, že je konečně volná, na druhou stranu si uvědomila, co všechno ztrácí. Dívala se daleko do minulosti. Před očima měl jejich rodinné sídlo ve Švýcarsku. Jako by byla zpátky na místě, kde vyrostla. Na místě, kam se už neměla nikdy vrátit. V duchu viděla svůj dívčí pokoj, růžovou zahradu a nádherný výhled na Alpy. V očích se jí objevily slzy. Minulost jí si v minulosti poutala řetězy, ale přesto patřila k ní. Pořád doufala, že se jednoho dne vrátí domů. Ale už žádný neměla. Její domov se stal jednou z položek na dlouhém seznamu majetku Lawrence Alamaina. Její otec by se jistě divil, jak to nakonec všechno dopadlo. Ale jeho sen se mu přece jen splnil. Ovšem jak dlouho přežije jeho milovaná rodinná firma jako součást Alamain Enterprises to zdaleka nebylo jisté.
Otec. Její otec. Celou dobu si myslela, že ho nenávidí. Ale celou dobu chtěla jediné. Aby jí miloval.
„Proč tati? Proč? Co jsem ti udělala? Proč jsi mne nikdy neměl rád?“ Rozvzlykala se zoufale a svezla se k patě mohutné pinie. Dlouho zavřená hráz napětí se konečně uvolnila. Katerina plakala tváří přitisknutá ke kmeni mohutné pinie. Měla pocit, že ji pláč očišťuje a zbavuje všeho utrpení, které zažila za posledních sedm let svého života. Života na útěku, života bez lásky a bez přátel. Když se konečně uklidnila, na obzoru se objevilo slunce. Ohnivě rudý kotouč stoupal z moře směrem k ranní nebi. Katerina mu šla vstříc. Došla na pláž, sundala si boty a nechala si omývat nohy chladnými mořskými vlnami. Vycházející slunce symbolizovala začátek jejího života. Katerina Von Leuschner byla pryč. Zůstala Carly Manningová, doktorka ze salemské univerzitní nemocnice, která se rozhodla najít svůj nový život ve Spojených Státech.
Lawrence se díval na slunce stoupající z mořských vln. Včera konečně získal všechno co chtěl. Veškerý majetek Von Leuschnerů a pomstu, po které tolik prahnul. Už mu nestálo nic v cestě. Udělá z obou firem největší impérium v oblasti petrochemického průmyslu. Pohled mu sklouzl na velké otevřené album. Na úvodní straně byla fotografie mladé hnědovlasé dívky. Lawrence ho pomalu zavřel a položil na odpadkový koš. Bylo na čase skoncovat s minulostí. O hodinu později jedna z pokojských uklízela Lawrencovu pracovnu. Nevěděla, že na odpadkovém koši před hodnou bylo velké album. Před odletem do Švýcarska se Lawrence ještě zastavil ve své pracovně. Chtěl si vzít ještě nějaké papíry, ale jeho pozornost znovu přitáhlo album ležící na odpadkovém koši. Chvíli se na něj nerozhodně díval, ale pak ho vzal a odnesl do svého pokoje, kde ho přidal do sbaleného kufru.
O několik hodin později, dvě letadla, jedno startující z korsického Ajjacia, druhé z pařížského letiště Orly, zamířila opačným směrem. Soukromý Boeing 737 měl namířeno do Švýcarska, druhé letadlo, obří jumbo jet společnosti Americain Airlines do Spojených Států...