Nitky osudu - Kapitola 26-30
Kapitola 26.
„Jacku, co tu děláš?“ zeptala se ho překvapeně Jennifer. „Myslela jsem, že se uvidíme až v práci!“
“ Přinesl jsem ti něco ukázat. Něco, co nám zajistí lepší budoucnost. Bude to trhák,“ pyšně jí ukázal titulní stránku Spectatoru.“
„Co to je?“ Jennifer mu konsternovaně vytrhla noviny z ruky. „Katerina Von Leuschner je pohřešovaná?“ Nevěřícně se dívala na noviny.
„Tady, Jack zabořil prst do úvodníku. „Čti.“
„Pro většinu rodin v moderním západním světě je předem domluvená svatba už dávno něčím nepředstavitelný. To ale neplatí pro jednu z nejznámějších švýcarských aristokratických rodin. Katerina Von Leuschner, dědička pohádkového jmění, byla v den svého narození zaslíbena synu bohatého evropského průmyslníka Leopolda Alamaina. V den svých 25. narozenin se má uskutečnit spojení těchto dvou rodin prostřednictvím svatby Kateriny Von Leuschner a Lawrence Alamaina.“
Jennifer rozhořčeně praštila Jacka novinami. „Jacku, jak jsi jen tohle mohl udělat. Myslela jsem, že jsme se domluvili, že ze Spectatoru nebudeme dělat žádné bulvární noviny. Spectator byl vždycky důvěryhodný, psali jsme o závažných věcech, nezveřejňovali jsme drby. To už jsi tam mohl napsat, že se Elvise včera viděli v Londýně.“
„Ale jdi, Jennifer,“ snažil se ji uklidnit Jack. „Tohle přece není žádná bulvární zpráva. Jen píšu o životě evropské smetánky.“
„Tak proč nepíšeš třeba o hladu v Africe. Nebo o zemětřesení v Turecku? To jsou zprávy, které by měly být na titulní straně, ne něco takového.“ Významně ukázala na článek.
„Tak dobře, dobře,“ přikývl Jack. „Přiznávám, že to není úplně košér, ale potřebujeme zvednout náklad. A tohle naší pověsti nijak neublíží.“
„Že neublíží. Tak neublíží. Už jdi.“ Popadla ho za ruku a táhla ho ke dveřím. „Měl bys jít zkontrolovat, jestli Spectatoru ty drby přece jen neublížily,“ s těmi slovy ho vystrčila ven ze dveří.
„Jennifer,“ Jack se ji pokusil zastavit, ale zabouchla mu dveře přímo před nosem.
„Výborně, Jacku,“ řekla si Jennifer a utíkala se převléknout.
„Katerino,“ Jennifer svou kamarádku zastihla samotnou v místnosti pro lékaře. „Musím ti něco říct.“
„Nemusíš, Jennifer,“ Katerina se rezignovaně usmála. „Už o tom vím. Četla jsem ten článek.“
„Ani nevíš, jak mi to mrzí. Myslela jsem, že jsem Jacka přesvědčila, aby ten článek nepsal, ale spletla jsem se. Omlouvám se.“
„To je v pořádku, Jennifer, ty za to nemůžeš. Jen se obávám, že ten článek by mohl přivést ty co mne hledají až ke mně.“
„Ale jdi. Kdo by si všimnul jednoho článku v bezvýznamných salemských novinách. Kdyby to byly Timesy, tak neřeknu, ale Spectator.“
„Jennifer, nečetla jsi to? To není jen jeden článek, má to být seriál. Jednoho článku si možná nikdo nevšimne, ale třech, šesti, deseti. A co když se Jackovi podaří něco vyšťourat? Stačí najít něco o Alamainových nebo o mé rodině. Hned se toho chytnou evropští novináři. Budou se zajímat o Jackovy zdroje, o jeho okolí. A co když se někomu podaří zjisti, že Jennifer Hortonová, přítelkyně Jacka Deveraua, chodila s Katerinou Von Leuschner do školy. Nedají ti pokoj, budou na tebe pořádat štvanice, budou se snažit všemi způsoby zjistit, jestli neví, kde jsem. Začnou pátrat v tvém okolí. Ani nevíš, jak moc to pro tebe může být nebezpečná.“
„Já Jacka snad zabiju,“ řekla Jennifer.
„Obávám se, že tohle dřív vyřídí nás,“ povzdechla si Katerina.
„Podívej, neboj se, já to zařídím. Nějak už se postarám, aby toho Jack nechal, neboj se. Uvidíš, zvládnu to.“
„Jen, nechci, abyste kvůli tomu měli s Jackem problémy. Proč byste kvůli tomu měli mít rozbroje, nekaž si kvůli tomu vztah.“
„Pokud mne Jack má skutečně rád, tak udělá to, o co ho poprosím. A navíc, já ti chci pomoc. Udělala jsi toho pro mne tolik. Když mi zemřela máma, byla jsi tam pro mne. V té době jsem byla úplně na dně a ty jsi mi pomáhala. Díky tobě, to bylo lehčí. Nikdy ti to nezapomenu. A to už ani nemluvím o tom, že jsi mi psala úkoly,“ rozesmála se.
„To bylo přece samozřejmé Jennifer. Ale já nechci, aby ses do toho zapletla. Netušíš, jak moc je to nebezpečné,“ v zápětí se odmlčela. Do místnosti vešel Markus.
„Ahoj, Markusi,“ usmála se na něj Jennifer.
„Ahoj Jen. Co ty tady?“
„Přišla jsem za Carly. Ale teď už musím jít. Ozvu se ti,“ objala Katerinu a zmizela za dveřmi.
„Je všechno v pořádku?“ zeptal se Marcus Kateriny.
„Samozřejmě, proč?“ zeptala se roztržitě.
„Přijdeš mi ustaraná.“
„To se ti jen zdá,“ usmála se na něj. „Půjdeme na vizitu?“
„Jistě,“ přikývl Marcus a otevřel jí dveře.
„Carly, rád bych ti představil Kaylu Bradyovou. Pracuje tady jako vrchní sestra.“ Kayla, mladá asi třicetiletá světlovlasá žena se na Carly přátelsky usmála.
„Vítejte v Univerzitní nemocnici doktorko Manningová. Doufám, že je na Vás Marcus hodný,
Kdyby něco, tak mi to řekněte, já už mu to vysvětlím. Občas dokáže být pěkný morous,“ Kayla spiklenecky mrkla na Carly.
„To už jsem si všimla,“ potřásla hlavou a Kayla se rozesmála.
„Dobrá, uznávám, že jsem občas nepříjemný. Ale tohle ti nezapomenu, Kay,“ zahrozil jí prstem.
„Máš ji velmi rád, viď,“ otočila se Carly na Marcuse, když Kayla odešla.
„To mám,“ přikývl. „Je to žena mého nejlepšího přítele,“ dodal na vysvětlenou. „Podívej, Carly, chtěl bych se ti omluvit. Za to moje příšerné chování. Nechápu, proč mi napadlo, že můžeš být nebezpečná pro Jennifer. Ale tvoje chování mi přišlo tak zvláštní.“
„V pořádku, zapomenuto,“ usmála se na něj Carly.
„Podívej, abych se ti nějak omluvil, zvu tě dnes na pouť do doků. Přijímáš?“ podával jí ruku.
„Přijímám,“ usmála se.
„Je to tu skvělé. Tyhle poutě miluju. Jediná příležitost, kdy si můžu dát cukrovou vatu,“ spokojeně se usmála Kayla.
„Ahoj,“ přerušila je Carly.
„Ahoj,“ usmál se na ni Marcus. „Jsem moc ráda, že jsi přišla.“ Kayla se po nich rozpačitě podívala. „Měla bych už jít nebo si Steve bude říkat, že jsem se snad propadla do země.“
„Proč tak rychle odešla?“ zeptala se Carly udiveně.
„No,“ řekl Marcus rozpačitě. „Zřejmě si myslela, že tu máme rande.“
„Rande?“ řekla Carly užasle.
„Rande,“ přikývl Markus.
„Podívej, Marcusi, já, jsi hrozně fajn, ale.“ „Ale,“ řekl Markus významně. „Neměj strach, taky mi nejde o to, co si myslíš.“
„Fajn,“ usmála se Carly. „Ale možná bychom mohli být přáteli,“ řekla nesměle.
„To beru,“ usmál se na ni.
„Takže, kamaráde, co kdybych si šli dát něco k jídlu.“
„Mluvíš mi z duše,“ usmál se na ni Marcus. Pomalu si to zamířili po molu ke stánkům s občerstvením. V tom Carly ukázala na vodu.
„Vidíš to taky,“ řekla.
„Ano. Vypadá to na velkou ropnou skvrnu. Musíme okamžitě zavolat hasiče.“
Kapitola 26.
„Ano, jsem. Musíme zavolat hasiče. Bude potřeba, aby tu postavili nornou stěnu než se ta ropa dostane do moře.“
„Půjdu je zavolat,“ Marcus zmizel. Katerina zatím s obavami pozorovala velkou černou skvrnu na řece. Za několik minut se v přístavu ozvaly zvuky hasičských sirén. Marcus se k ní mezitím vrátil a oba teď pozorovali dění na řece.
„Obávám se, že jim tady nebudeme moc platní. Co bys řekla tomu, kdybychom si alespoň došli na něco k jídlu. Nedaleko odsud je výborná rybí restaurace, patří rodičům Kayly.“
„To je dobrý nápad,“ obrátila se na něj vděčně. „Máš pravdu, tady teď nikomu nepomůžeme,“ oba se pomalým krokem vydali směrem do centra města.
V Bradyho rybí restauraci bylo živo. Všichni tam probírali dění na řece. Většina lidí pracujících v přístavu byla nějakým způsobem spojena s rybářským průmyslem, a tak pro ně případné znečištění moře a řeky mohlo znamenat naprostou katastrofu. Katerina se rozhlédla po restauraci. Působila nesmírně útulně, i když trochu skromně. Nahrubo ohoblované dřevěné stoly pokrývaly čisté kostkované ubrusy. Na každém stole stála malá dřevěná vázička s drobnou kytičkou. Restaurace byla vymalovaná hřejivou žlutou barvou a na stěnách visely nejrůznější předměty spojené s rybolovem, od rybářských sítí až po třpytky. Také všimla malé fotogalerie na stěně.
„Páni, musí to být pěkně velká rodina,“ řekla, když se dívala na řadu fotek vedle sebe.
„To máš pravdu,“ usmál se Marcus. „Restaurace patří Shaunovi a Carolině Braydyovým. Mají čtyři děti. Kaylu už znáš. Pak ještě Romana, pracuje u salemské policie, Kimberly, ta je psycholožka a Boa, ten pracuje v přístavu. Všichni už mají vlastní děti. Postupně se s nimi určitě seznámíš,“ řekl, když viděl dívčin lehce vyděšený pohled.
„Vždycky jsem si říkala, že musí být hrozně fajn mít velkou rodinu,“ usmála se na něj a otevřela jídelní lístek.
„Co tvoje rodina?“ zeptal se jí Marcus.
„Mám jen mladšího bratra, žije v New Yorku. Moji rodiče už zemřeli.“
„To je mi líto.“
„A tvoje rodina?“ podívala se na něj Carly.
„Moji rodiče už také zemřeli, bohužel. Sourozence jsem nikdy neměl, ale za svého bratra považuji Steva, manžela Kayly. Vyrůstali jsme spolu a od té doby jsme velmi dobří přátelé.
A já o vlku a vlk za dveřmi,“ usmál se.
Dveře restaurace se s cinknutím otevřely a vstoupil statný, vysoký světlovlasý muž nesoucí na ruce asi dvouletou holčičku. Za ním vešla Kayla.
„Ahoj Marcusi. Nebude vadit, když si s Kay přisedneme.“
„Vůbec ne. Doufal jsem, že se potkáme na té pouti, ale po tom zmatku, co se v přístavu rozpoutal jsem tě potom už nehledal. Ale teď bych ti chtěl představit doktorku Carly Manningovou, je to moje nová kolegyně v nemocnici.“
„Vítejte, doktorko,“ podal jí Steve. „Doufám, že se Vám bude v našem městě líbit.“
„Je to tu fajn,“ usmála se na něj přátelsky. „To je moc roztomilá holčička,“ usmála se na dívenku, která ji pozorovala velkýma modrýma očima. „Jak se jmenuješ,“ dívenka stydlivě schovala hlavu do otcovy košile. „Stephanie,“ odpověděla s úsměvem Kayla.¨
„Ahoj holčičko. Steve, Marcusi, moc rád Vás zase vidím,“ Shaun Brady políbil svou nejmladší dceru na čelu. „Nepředstavíte mi někdo tuhle krásnou mladou dámu?“ řekl s pohledem upřeným na Katerinu.
„To je ti podobné, ty jeden proutníku,“ jeho žena Caroline ho lehce šlehla ubrouskem, který držela v ruce, ale bylo vidět, že to nemyslí zle. V pohledu, který si spolu oba manželé vyměnily, byla spousta lásky. Katerina na první pohled poznala, že se oba manželé velice milují.
„Toho si nevšímejte, pošťuchují se takhle vždycky,“ mrkla na Katerinu Kayla. „Mami, tati, to je doktorka Carly Manningová, nová lékařka v univerzitní nemocnici.“
„Lékařka? Vypadáte velmi mladě,“ řekl jí s úsměvem Shaun.
„To mi říkají i moji pacienti. V mém předchozím působišti si dokonce jeden myslel, že jsem někomu sebrala plášť a za doktorku se jenom vydávám.“ Všichni u stolu se zasmáli.
„Předpokládám, že jste si sem přišli dát něco k jídlu. Takže než Vás Shaun unudí svými řečmi, povídejte, co si dáte,“ Caroline vyndala z kapsy zástěry malý blok a tužku.
„Dala bych si krevetový salát, bagetu a pivo,“ usmála se na ni Katerina. Caroline a její manžel jí byli nesmírně sympatičtí.
„Dobrá volba, doktorko,“ přikývl Markus. „Lepší krevetový salát v celém městě nenajdeš,“ řekl Marcus.
„Přeháníš,“ usmála se na něj Caroline. „Jako obvykle, Marcusi?“
„Ano. Rybí polévka s osmaženou bagetou a salát s lososem,“ pošeptal Carly.
„Dobře. A Vy dva si něco dáte?“ otočila se na svou dceru a jejího manžela. „Jen nějaký džus pro Stefanie, jinak nic. Díky, mami.“ Caroline odešla.
„Už jste slyšeli o tom, co se děje v přístavu?“ zeptal se jich Shaun.
„Ano, pane Brady,“ přikývl Marcus. „Tady Carly si té skvrny všimla jako první.“
„Víte někdo, odkud by ta ropa mohla být,“ zeptala se Carly.
„Několik kilometrů po proudy řeky je stará rafinerie. Už dlouho je mimo provoz, ale před několika měsíci ji koupila firma jménem Jencon. A zdá se, že se rafinerii znovu rozhodla uvést do provozu, ovšem bez potřebných oprav. Už několikrát došlo k úniku ropy do řeky, ale tentokrát to vypadá, že je to opravdu zlé. Radnice se na tu firmu pokouší tlačit, aby s tím něco udělala, ale nejsou úspěšní. Dokonce ani z pokut si nic nedělají. Navíc, ten areál je špatně zabezpečený, na několika místech je rozpadlý plot, jenom čekáme, co se tam kdy stane,“ vysvětloval jí Steve.
„To je hrozné. Nešlo by s tím něco udělat? Upozornit na ten problém média, zařídit petici.“
„Už jsme přemýšleli, že na celou věc upozorníme státní televizi. Když se to objeví jen v okresních správách, nic se neděje. A my potřebujeme, aby se ten problém urychleně řešil. Spousta lidí je tady závislá na rybolovu a pokud to takhle půjde dál, bude řeka brzy mrtvá a moře tady u pobřeží na tom nebude o moc lépe. Když už o tom mluvíme, měl bych sehnat nějaké dobrovolníky, kteří by pomohli odlovit zvířata zasažená ropu. Od rafinerie k ústí řeky bude spousta říčních ptáků, kteří zemřou, pokud z nich tu ropu nedostaneme.“
„Já ráda pomůžu,“ řekla Katerina okamžitě.
„Výborně. Spojím se s Romanem, určitě koordinuje práce spolu s hasiči, řekne nám, kde nás bude potřeba. Dám Vám vědět.“ Steve podal Stefanie Kayle a odešel k telefonu.
Katerina pozorovala světla, linoucí se z přístavu. Hasiči ještě pořád pracovali na odstranění ropné skvrny. Katerině mezitím ubíhaly myšlenky neustále někam jinam. Pomalu popošla k prádelníku, otevřela šuplík a vyndala malý váček. Otevřela ho a na dlaň ji vyklouzla starodávná zlatá mince. V tom uslyšela zaklepání na dveře. Zasunula zásuvku a šla otevřít.
„Ahoj Katerino,“ Jennifer s veselým úsměvem vešla do místnosti.
„Ahoj, Jen,“ usmála se Katerina na svou starou kamarádku.
„Byla jsem tu už odpoledne, ale nebyla jsi doma.“
„Ano, byla jsem s Marcusem v přístavu na pouti. Jenže pak jsme si všimli té ropy.“
„Ano. To je hrozné,“ zvážněla Jennifer. „Celé město je kvůli tomu na nohou. Jack kvůli tomu zítra připravuje do novin zvláštní přílohu. Momentálně se snaží zjistit komu Jencon patří. Což nám jen hraje do karet, protože alespoň na chvíli nechá na pokoji tebe a tvoji svatbu.“
„Ano, to jediné je na tom pozitivní,“ Katerina si přehodila minci z ruky do ruky.
„Co to máš?“ zeptala se jí Jennifer zvědavě.
„Tohle?“ Katerina ji ukázala minci. „To je mince, kterou dal Leopold Alamain mému otci. Je to něco jako zástava. Symbol mého zasnoubení s Lawrencem.“
„Něco jako že si tě tím kupuje?“
„V podstatě ano. Je to symbolické. Leopold Alamain je člověk, který se řídí starými tradicemi a tahle mince znamená to, že jsem zaslíbená jeho synovi, který tímto slibuje, že se o mne bude starat, a že mi poskytne vše, co budu v životě potřebovat. V den naší svatby jsem tu minci měla Lawrencovi tu minci dát zpět. A tím mu symbolicky dát sama sebe. To je to, co se ode mne čeká. Čeká se, že splním starou dohodu, že si ho vezmu a budu mu vzornou manželkou, budu se usmívat a nic neříkat, nic si nemyslet. Zkrátka že budu dokonalý drahý doplněk svého manžela.“
„Ráda bych ti pomohla, Katerino.“
„Jennifer, prosím, nepleť se do toho. Někdy si vyčítám, že jsem tě vůbec kontaktovala. Ty ani netušíš, jak moc je to všechno nebezpečné.“
„Mám pocit, jako bys mi něco tajila, Katerino. Stalo se ještě něco? Zkoušela jsi ještě kontaktovat Lawrence kvůli tomu zrušení Vašeho zasnoubení.“
„Věř mi, Jennifer, nemělo by to cenu,“ přerušila ji Katerina.
„Můžu se podívat na tu minci?“ zeptala se jí Jennifer prosebně. „Jistě, tady.“
„Je opravdu krásná.“
„Tak si ji vezmi,“ řekla jí Katerina.
„Děláš si legraci?“
„Vůbec ne. Ani nevím, proč ji celá ta léta s sebou vozím.“
„Vlastně jsem se tu zastavila, abych ti řekla, že na pár týdnů odjíždím. Mám nápad na skvělý článek a nechci si tu příležitost nechat ujít. Doufám, že ti to nebude vadit.“
„Ne,“ usmála se na ni Katerina. „Budu ráda, když budeš dál odsud, dokud nebude po mých narozeninách. O co jde?“
„Ale, chci pátrat po tom, kdo je majitelem Jenconu. Mám pocit, že je za tím vším ještě něco víc, že to není jen tak, že Jencon žačal investovat v Salemu.“
„Aha. Tak buď prosím opatrná,“ Katerina svou kamarádku pevně objala.
„To ty taky. Brzo se zase uvidíme.“
Jennifer odešla a Katerina se posadila na pohovku. Vyčítala si, že nedokázala říct Jennifer o sobě a o Lawrencovi. Vlastně to nedokázala říct nikomu, kromě svého bratra a Fabrice. Nedokázala říct Jennifer, že se nechala napálit, a že se zamilovala do člověka, který jí celou dobu lhal. I po těch letech to pořád bolelo. A ještě stále nedokázala odpustit sama sobě za to, že mu tak snadno naletěla.“
Jennifer spokojeně vyšla z domu. V duchu se omlouvala Katerině, že jí o důvodu svého odjezdu lhala. Ale nemohla jí říct pravdu, nikdy by ji nenechala udělat to, co měla v plánu. Mlčky se podívala na minci, která jí ležela v dlani. Pak se rozjela na letiště. Za hodinu už byla v letadle mířícím do Švýcarska.
Kapitola 27.
„Slečno Hortonová,“ příjemná mladá dívka otevřela dveře a nahlédla do místnosti. „Pan Bayer se Vás rozhodl přijmout, pojďte prosím za mnou.“ Jennifer, oblečená v elegantním modrém kostýmku s ozdobnou broží na klopě saka si chvatně uhladila účes a následovala rychle jdoucí dívku po dlouhé chodbě lemované palmami až k velkým masivním dveřím. Kancelář Vernera Bayera patřila původně Henri von Leuschnerovi, Katerinině otci. Byla to velmi elegantně zařízená pracovna, podél zdi po levé straně od vstupu stála velká kožená sedací souprava ke které patřil i nádherný konferenční stolek z mahagonového dřeva. Ze stejného materiálu byl vyroben i veškerý zbylý nábytek v místnosti včetně barového pultu s několika židlemi a masivního pracovního stolu. Sekretářka jí ale nedala čas, aby si to všechno v klidu prohlédla.
„Slečna Hortonová, pane Bayere. Dáte si něco k pití? Kávu, čaj, vodu, džus?“ otočila se na Jennifer.
„Ne, děkuji,“ Jennifer se úsměvem snažila maskovat narůstající nervozitu.
„Zařiďte ať nás nikdo neruší, Helen,“ Verner Bayer vstal od pracovního stolu a popošel směrem k Jennifer.
„Ano pane.“ Dívka odešla, a když za sebou zavřela dveře, Jennifer si na chvíli připadala jako králíček chycený do pasti. Teď už ale couvnout nemohla. Poprvé se pozorněji podívala na Vernera Bayera. Byl to muž střední postavy, kterému mohlo být něco okolo šedesáti let. Tvrdé, šedé oči se přísně dívaly zpod hustého obočí a téměř bílé vlasy již skoro ustoupily velké pleši. Verner Bayer vypadal chladně a na Jennifer působil dojmem vypočítavého člověka. Už se vůbec nedivila, že se o něm Katerina vždy vyjadřovala tak nekompromisně, a že si tento muž nikdy nezískal její náklonost.
„Vaše návštěva mne velmi překvapila, slečno Hortonová. Přijít sem a dát mé sekretářce dopis s požadavkem abych si ho hned přečetl, to chce notnou dávku odvahy.“ Pomalu otevřel barový pult a vyndal si láhev whisky. „Dáte si také?“
„Ne, děkuji,“ zavrtěla Jennifer odmítavě hlavou. „Ve Vašem dopise stojí,“ ukázal na arch papíru ležící na stole, „že se mnou musíte naléhavě mluvit o Katerině, a že je tento rozhovor v mém zájmu. Jak tomu mám rozumět? Přiznávám, že naprosto netuším, o co Vám jde.“
„Myslím, že to velmi dobře víte,“ Jennifer zvládla sebejistý úsměv naprosto dokonale. „Katerina je už osm dlouhých let na útěku, proto jsem tady.“
„Mýlíte se, slečno Hortonová,“ chtěl jí odporovat Verner Bayer.
„Přede mnou si nemusíte na nic hrát, pane Bayere,“ skočila mu Jennifer do řeči. „Nesnažte se mi tvrdit, že je Katerina ve Švýcarsku a připravuje se na svou svatbu, já moc dobře vím, že to tak není. Protože já sama jsem jí tehdy před lety pomohla utéct.“
„No jistě, Jennifer Hortonová,“ rozesmál se Verner Bayer. Říkal jsem si, proč je mi Vaše jméno tak povědomé, ale nedokázal jsem si vzpomenout. Tak to jste Vy, ta dívka, která tehdy pomohla Katerině uprchnout ze Saint Antoine. Starý dobrý Henri Vám tehdy nemohl přijít na jméno. Ano, ano. Vy jste ta Katerinina nejlepší kamarádka ze školy,“ pátravě si ji prohlížel.
„Ale teď k tomu nejpodstatnějšímu,“ odložil sklenici a založil si ruce na prsou. „Proč jste vlastně tady, slečno Hortonová? Přišla jste mi snad prozradit, kde se Katerina skrývá?“
„Takže jste ji ještě nenašli,“ Jennifer se pohodlně posadila do křesla zatímco ji Verner Bayer pátravě pozoroval.
„Jistě,“ protáhl obličej v dlouhém úsměvu. „Chcete mi naznačit, že ta informace nebude zadarmo. V pořádku. Jakou sumu byste si za tu velmi cennou informaci představovala?“ posadil se naproti ní.
„Já nevím, kde Katerina je,“ řekla Jennifer bez mrknutí oka. „Od toho dne, kdy utekla, jsem ji neviděla. Jsem tady, abych Vám nabídla obchod,“ přehodila si nohu přes nohu a vzpomínala na lekce asertivity, na které chodila během svých univerzitních studií.
„Obchod?“ pozoroval ji neproniknutelným pohledem.
„Ano, obchod,“ přikývla. „Možná víte, že jsem se v den Katerinina útěku vydávala za ni. To já jsem tehdy šla na tu večeři s jejím snoubencem, ne ona.“
„A co z toho vyplývá?“ Verner Bayer si založil ruce do klína.
„Lawrence Alamain mne považuje za Katerinu. Pokud vím, Alamainovi mají možná obavu, že se Katerina chce vyhnout té připravované svatbě, ale Lawrence netuší, že tehdy večer v internátu viděl někoho jiného než svoji budoucí manželku.“
„Ještě pořád nechápu, kam tím vším vlastně míříte, slečno Hortonová,“ Verner Bayer si zapálil doutník a znovu se podíval na Jennifer.
„Jak jsem řekla, přišla jsem Vám nabídnout obchod. Jsem novinářka a tohle všechno je pro mne námět na fantastickou reportáž. Je to obrovská příležitost, ten článek by mi mohl přinést i Pulizerovu cenu. Chci po Vás, abyste mne Lawrencovi představil jako Katerinu. Vy tak dostanete své peníze. Předáte budoucí nevěstu jejímu snoubenci a konečně Vám bude vyplacená ta závratná suma, kterou Vám Henri von Leuschner přislíbil ve své závěti.“
„Vy Američané jste tak naivní,“ rozesmál se Verner Bayer. „Svatba Kateriny a Lawrence plní první stránky všech novin ve Švýcarsku a koneckonců i ve zbytku Evropy. Opravdu si myslíte, že to nikdo neprohlédne. Při recepci pořádané k příležitosti oslav Vaší nadcházející svatby každý druhý člověk pozná, že Vy nejste Katerina. Nezapomeňte, že spousta lidí, kteří budou na té recepci skutečnou Katerinu zná osobně.“
„To se dá zařídit,“ řekla Jennifer s jistotou. „Katerina se nikdy neobjevila na veřejnosti, proto jistě nikoho nepřekvapí oznámení, že zasnoubení a svatba Kateriny von Leuschner a Lawrence Alamaina proběhne bez přítomnosti médií. Dá se to snadno vysvětlit tím, že si slečna Von Leuschnerová nepřeje žádnou publicitu, protože je zvyklá si chránit své soukromí. Pak by se nepořádalo žádné setkání s novináři. A ta recepce, té se dá také vyhnout. Stačí, abyste řekl Alamainovým, že Katerina neudržuje se členy své rodiny dobré vztahy a na zásnubách je nechce. Lhát nebudete, každý ví, že se Katerinin otec a jeho bratr nesnášeli a obě rodiny se nikdy nestýkaly. Navíc, můžete požádat Alamainovi, aby od všech těch recepcí a oficialit upustili, že je Katerina nemá ráda. Lawrence to jistě rád udělá, jde mu jen o to, aby se za něj Katerina provdala a on tak dostal pod kontrolu tuhle společnost a Katerininy peníze.“
„Zdá se, že to máte velmi dobře vymyšlené, slečno Hortonová,“ Verner Bayer ji se zájmem poslouchal. „Myslím, že tohle všechno by opravdu šlo zařídit. Ale povězte mi, co budete dělat pak. Dejme tomu, že Vás Lawrencovi představím, a že nám to všechno skutečně uvěří. Co budete dělat pak? Skutečně si ho vezmete?“
„Jistě že ne,“ zavrtěla hlavou Jennifer. „V den té svatby mu řeknu, že nejsem Katerina, že jsem Jennifer Hortonová z nepříliš významné americké rodiny. Lawrence pochopí, že svatbou se mnou stejně nic nezíská, a že se tak ke Katerininým penězům stejně nedostane. A bude mne muset nechat jít.“
„Co když se Vám bude pak chtít mstí. A já z toho také jen tak nevyváznu, bude mu jasné, že jsem ho obelhal, ví, že Katerinu znám osobně.“
„Já jsem ochotna to riziko podstoupit,“ řekla Jennifer. „A Vám ty peníze za to riziko jistě také stojí. Nezapomeňte, že pokud se ta svatba neuskuteční, nedostanete ani vindru. A ten obřad má proběhnout za pár týdnů a já velmi pochybuji, že se Vám do té doby podaří Katerinu najít. A i kdyby se Vám ji najít povedlo, nic na světě ji nedonutí, aby si Lawrence vzala, to dobře víte.“
„Máte pravdu, slečno Hortonová. Ale musím si to všechno ještě pořádně promyslet. Kde Vá najdu.“
„Bydlím v hotelu Bellevue,“ Jennifer vstala z křesla a zamířila ven. „Budu čekat na Váš telefonát,“ otočila se na něj ve dveřích.
Carly v rukavicích a gumovém obleku od ropy lovila z řeky další kachnu zasaženou ropnou skvrnou.
„No tak, malá, neboj se.“ Neviděla muže, které se mezitím zastavil na břehu a němě ji pozoroval. Opatrně začal postupovat zpět ke břehu.
„Pomůžete mi prosím?“ zeptala muže stojícího na břehu.
„Je to marná snaha,“ odpověděl jí chladně. „Má už na kahánku,“ podívejte se na ni. Katerina se naštvala. „Musím to alespoň zkusit. Kdyby se takhle třeba lékaři měli přistupovat ke svým pacientům po nehodách, tak by jich přežila polovina.“
„Myslím, že je to úplně jedno, jak se k nim chovají. Stejně jim nedokáží pomoct.“
„Jak můžete takhle mluvit?“ vykřikla Katerina rozčileně. „Takhle znevažovat něčí práce je,“ v tom okamžiku už se dívala do mužových zad. Rozčileně lezla z vody.
„Co se tu stalo?“ Kousek vedle ní se objevil Marcus. „Proč jsi křičela.“
„Ten člověk tam,“ ukázala Carly na neznámého muže. „Nejdřív mne potěšil konstatováním, že to co dělám je úplně zbytečné, protože je stejně pozdě. A když jsem mu řekla, že kdyby takhle lékaři přistupovali ke svým pacientům, byla by jich polovina mrtvá, tak mi ten cynik odpověděl, že to stejně budou, protože jim stejně doktoři nedokážou pomoct. Jak se někdo může takhle vůbec takhle chovat?“
„Nesuď ho tak přísně,“ řekl vážně Marcus. „To byl Bo Brady.“
„Bo Brady? Chceš mi říct, že tenhle cynik je syn těch milých majitelů té restaurace.“ Zeptala se nevěřícně.
„Přesně tak. Dřív takový nebýval. Ale jeho žena Hope před pár měsíci zemřela na následky autonehody. Přivezli ji k nám do nemocnice, ale už jsme ji nedokázali zachránit. Proto ta jeho zaujatost proti všemu, co nosí bílý plášť.“
„To jsem nevěděla,“ řekla Carly. „Ale stejně ho to neomlouvá, takhle by se neměl chovat. Přece spoustě lidem dokážeme pomoct, Marcusi, ale zázraky neumíme, to by měl vědět.“
„On to ví. A jsem si jistý, že hluboko uvnitř si uvědomuje, že na tom neneseme vinu. Jen teď viní celý svět. On a Hope se moc milovali. Znám jen několik párů, které mají tak úžasný vztah jako měli oni dva. Někdy jsem přesvědčený, že kdyby tu nebyl Shawn Douglas, jeho synek, tak by už dávno neměl důvod jít dál.“
„To je smutné. Ale zvlášť když má syna, tak by se měl pokusit to překonat a nebýt tak strašně zahořklý.“
„To souhlasím,“ přikývl Marcus. „Pojď, musíme se postarat o ty ptáky,“ ukázal na černé nebožáky u jejich nohou.
„To je velmi zajímavé,“ Lawrence se opíral o okenní rám a díval se na zářící Bern.
„Chtěl jsem Vám to jen říct, pane Alamaine,“ Verner Bayer se úslužně díval na Lawrence.
„Měl byste o té dívce vědět, i když ten její návrh je nám k ničemu.“
„Naopak, Vernere,“ ohlédl se po něm Lawrence. „Uděláme to přesně tak, jak ta maličká navrhuje. Jenže si trochu vyměníme role. Je to výborný nápad.“
„Ale k čemu Vám to všechno bude?“
„Nikdy mne nepodceňujte,“ podíval se na něj téměř hrozivě. „Tohle mi jen hraje do mých karet. Měl jsem to dokonale vymyšlené už předtím, ale tohle je mnohem lepší. Budu mít pro skutečnou Katerinu velké překvapení.“
„Vždyť nevíte kde je,“ řekl mrzutě Verner.
„Ale ano, vím,“ Verneru Bayerovi údivem vypadla sklenička z ruky.
„Překvapený, že? Ale moji lidé zřejmě nejsou tak neschopní jako Vy. Našli ji před pár týdny a od té doby vím o každém jejím kroku.“
„To ale nechápu. Když víte, kde je Katerina, na co potřebuje tuhle dívku.“
„O svých plánech nikdy nemluvím, Vernere,“ odpověděl mu napůl úst. „Vy mi předáte tu dívku a dostanete své peníze. Katerina říkala, že jste člověk, který se pro peníze neštítí ničeho, měla Vás dobře přečteného, naštěstí pro mne. Zkrátka mi předáte tu dívku a o víc se nestarejte. O zbytek se postarám sám a osobně.“ Znovu upřel zrak na svítící město. „Už brzy, Katerino, velmi brzy,“ pronesl polohlasně.
Kapitola 28.
„Vypadá to tu ještě hůře než jsem si představovala. Vždyť ten plot je děravý. Může se tam kdokoli dostat. A v tom areálu určitě skladují nějaké nebezpečné látky. Je to nebezpečné. Navíc se tady okolo řeky pohybuje pořád spousta lidí. Nechápu, jak může město tolerovat rafinerii téměř v centru města.“
„Já s tebou souhlasím.“ Odpověděl jí vážně Marcus. „Proto jsem chtěl, abys šla dnes se mnou.“
„Co máš vlastně v plánu, Marcusi,“ otočila se na něj.
„Marcus nadzvedl kufřík, který držel v ruce. „Mám tady všechno, co budeme potřebovat k odběru půdy. Musíme to udělat na několika místech areálu. Potřebujeme mít v ruce něco, co by dokázalo zatlačit představitele města do kouta. A výsledky rozborů půdy by mohly zabrat. Pokud se lidé ve městě dozvědí, že mají pod postelí časovanou bombu, možná přestanou být tak lhostejní. Říká se, že někteří naši radní dostali od Jenconu obálky, proto neustále tvrdí, že se v podstatě nic neděje. Takže potřebujeme, aby jim začala trochu hořet půda pod nohama. Takže, pomůžeš mi.“
Carly, oblečená v džínách a oranžové košili ho se zájmem pozorovala. „Myslím, že to je to nejlepší, co se dá vymyslet,“ přikývla.
„Ovšem nebude to nic jednoduchého,“ řekl vážně Marcus a pomalu přešel k plotu. Pokud nás chytí, můžeme skončit ve vězení. Je to vniknutí na soukromý pozemek bez povolení.“
„Vždycky jsem ráda porušovala pravidla,“ usmála se Carly, sehnula se a prolezla dírou v plotech. Přes pletivo se podívala na Marcuse. „Tak co, doktore Huntere, nedostal jste strach?“
„Já ne,“ odpověděl jí rozhodně. Protáhl se dírou v plotě a oba se mezi polorozpadlými budovami opatrně vydali k jímkám.
„Shawne Douglasi, teď máš babu ty,“ několik malých dětí si hrálo v parku v přímém sousedství areálu Jenconu.
„Nechytíš mě, nechytíš,“ volal Nick posměšně na svého malého kamaráda. Prosmýkl se dírou v plotě a utíkal stále. Jeho podstatně menšího kamaráda to brzy přestalo bavit.
„Nicku počkej na mne,“ volal na něj rozmrzele. „Táta říkal, že sem nemáme chodit.“
Nick se v běhu otočil. „Ale no tak ty strašpytle, poběž.“
„Nicku,“ vzápětí se ozval už jen výkřik. Malý chlapec zmizel kdesi v zemi. Nick se okamžitě zastavil a pomalým krokem se vydal k místu, kde spatřil svého kamaráda naposledy. Ze země tam čouhala jakási kulatá roura. Nevypadala moc velká. Malý chlapec začal natahovat. Pomalu klekl k rouře a volal svého kamaráda. Neozvala se žádná odpověď. Nick začal mít strach. Rodiče mu určitě strašně vynadají, když se dozví, že se vlezl. Jeho maminka mu přece také říkala, že sem nemá chodit. Rozplakal se. Ale nemůže tu přece Shawna Douglase nechat. Jsou kamarádi, musí mu přece pomoc. Od rodičů asi dostane pořádný výprask, ale pomoc zavolat musí. S křikem se rozběhl zpět k plotu.
Carly a Marcus mezitím stáli u jakési polozakryté jímky.
„Bůhví, co je uvnitř,“ řekla Carly nejistě. „Na odběr vzorků přímo z jímek nemáme vybavení. Na to bychom měli mít speciální obleky. Do toho se nemůžeme pustit, Marcusi.“
„To máš pravdu,“ se na ni souhlasně ohlédl. Vezmeme dnes jen vzorky půdy, a pak se sem budeme muset vrátit.“
„Pomoc, pomoc.“
„Co to bylo? Jakoby tu nějaké dítě volalo o pomoc.“ Marcus na nic nečekal a rozběhl se za hlasem. Carly běžela těsně za ním. Proběhli vzrostlým křovím, za kterým narazili na utíkajícího asi osmiletého chlapce. Marcus ho chytil do náruče.
„Co se stalo prcku?“
„Můj kamarád,“ vzlykal Nick.
„Co je s tvým kamarádem,“ Carly se posadila na bobek, aby byla v úrovni chlapcových očí.
„No tak,“ pohladila ho po tváři. „Co je s tvým kamarádem.“
„On spadl do roury. A nemůže ven.“
„Do jaký roury.“
„Tam,“ chlapec ukázal na otevřené prostranství mezi polorozpadlými budovami.
„Zavedeš nás tam?“ zeptala se ho Carly a snažila se, aby její hlas působil co nejklidněji.
Chlapec přikývl.
„Jak se vlastně jmenuješ,“ zeptal se ho Marcus.
„Nick,“ vzlykl chlapeček.
„Neboj se Nicku, určitě tvému kamarádovi pomůžeme, uvidíš,“ usmál se na něj Marcus.
„Tady to je,“ ukázal Nick na rezavou rouru koukající ze země. Carly se vyděšeně ohlédla na Marcuse. „Je hrozně úzká.“
„Nicku, jsi si jistý, že to bylo opravdu tady? Je to moc důležité.“ Marcus se díval pátravě do chlapcových očích.
„Ano. Běžel jsem tam. Shawn chtěl, abych na něj počkal. Že jeho tatínek říkal, že sem nemáme,“ chlapec se rozplakal. Carly mezitím vytáčela číslo hasičů.
„Ano, v areálu firmy Jencon. Na pozemku asi kilometr od hlavní brány, v té staré části. Malý chlapec tu spadl do roury. Ne, nevím, kde přesně jsme. Prosím, pospěšte si, nevypadá to moc dobře.“ Marcus mezitím přiklekl k ústí roury.
„Jak se jmenuje tvůj kamarád?“ „Shawn Douglas Brady.“
„Ale ne,“ řekl Marcus . „Dobře,“ sevřel prsty okraj roury. „Shawne Douglasi, slyšíš mne,“ zakřičel přímo do roury.
„Slyšíš něco,“ zeptala se ho Carly.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Neozývá se.“
„Zavolala jsem hasiče. A taky záchranku. Měli by tu snad být za pár minut. Popsala jsem jim, kde přibližně jsme. Doufám, že nás rychle najdou.“
„Bude Shawn D. v pořádku?“ zeptal se plačící Nick.
Carly si k němu přiklekla a přitáhla si ho do náručí. „Neboj se, uvidíš, že všechno dobře dopadne.“
Za pár minut se ozvalo sirén. Carly se rozběhla vstříc hasičskému autu. Spolu s ním přijelo i jedno z aut patřících Jenconu.
Jeho řidič vystoupil a začal křičet na Carly. „Co jste tady dělali? Tohle je soukromý pozemek.“ Carly si ho však ani nevšimla a okamžitě se rozběhla vstříc vystupujícím hasičům.
„Pospěšte si prosím. Ten chlapec se neozývá.“ Velitel zásahu přiklekl k rouře.
„Kruci,“ zaklel. „Ta roura je příliš úzká, do té se žádný z mých mužů nebude moc spustit. Jak tam mohl spadnout?“
„Je to malý pětiletý chlapec. Je hodně drobný.“
„Vy toho chlapce znáte,“ podíval se na něj pátravě velitel zásahu. Tady slečna do telefonu říkala, že tu nějaký chlapec spadl do roury.
„Ano znám. Tenhle chlapeček říkal, že je to Shawn Douglas Brady. Znám se velmi dobře s jeho rodinou.“
„Je od Bradyových? Od těch co mají tu rybí restauraci?“ zeptala se Carly.
„Ano,“ přikývl Marcus.
„Měl byste jim zavolat. Musíme uvědomit rodiče toho chlapce a pokud je znáte.“
„Ano,“ přikývl Marcus.
„Jacku, postarej se o toho hocha,“ řekl velitel jednomu ze svých kolegů.
„Tak pojď, kamaráde,“ usmál se na něj přívětivě vysoký světlovlasý hasič. Mezitím dorazila i záchranka.
„Víte k čemu patří tahle roura. Kam to ten chlapec vlastně spadl?“ obrátil se velitel zásahu na muže patřícímu k Jenconu.
„Bohužel netuším. Tuhle část areálu nepoužíváme. Nějaké plány budou na ředitelství.“
„Tak je okamžitě sežeňte. A sežeňte i někoho z vedení firmy. Máme tu krizovou situaci. Pro toho chlapce se nebudeme moct spustit, ta roura je příliš úzká. Musíme zjistit, jak je to hluboké a zřejmě budeme muset udělat vrt, abychom se k tomu chlapci dostali. K tomu budeme potřebovat těžkou techniku. Nemáte tu něco k dispozici?“
„Spojím se s naším hlavním inženýrem a zajedu pro ty plány.“
„A pospěšte si, hrajeme o čas.“ Muž zmizel. „To vůbec nevypadá dobře.“ Velitel se obrátil se svým mužům. Netuším, jak se k němu dostaneme.“
„Volal jsi Bradyovým?“ zeptala se Carly Marcuse.
„Ano. Mluvil jsem s Kaylou. Slíbila, že sežene Boa, Shawnova otce. Děti si dnes hráli v parku a Karolína si všimla, že Shawn zmizel až po chvilce. Už ho hledali, když jsem volal.“
„Bo Brady, to je ten nepříjemný chlap, na kterého jsem narazila u řeky? Ta jak mu nedávno zemřela manželka?“
„Ano, přesně ten.“
„To je hrozné. Doufám, že ten chlapec je naživu, nikdo neví, jak je to hluboké, Marcusi.“
„Pamatujte, co jsem Vám říkal,“ zašeptal Verner Bayer Jennifer. „Musíte působit velmi elegantně. Katerina je dívka, která má perfektní vychování a vzdělání, navštěvovala ty nejlepší školy.“ Verner a Jennifer stáli v hale elegantní vily na pobřeží Středozemního moře.
„Dobrý den, pane Bayere. Slečno Von Leuschnerová.“ Mladý muž v perfektně střiženém černém obleku seběhl po širokých schodech.
„Dovolte mi, abych Vás tu přivítal. Jsem Gregory Dunsten, tajemník pana Alamaina. Pan Alamain tu bude za chvíli. Nařídil mi, abych se o Vás zatím postaral. Dáte si něco k pití?“
„Ne, já ne, děkuji,“ zavrtěl hlavou Verner Bayer. „Katerino?“
„Dala bych si ledový čaj, děkuji,“ Jennifer, oblečená v elegantní červeném kostýmku se nervózně usmála.
„Vítám Vás tady.“ Od dveří se ozval hluboký sametový hlas. Jennifer se otočila a uviděla ho. Skoro se nezměnil, za ta léta, co ho neviděla. Vypadal téměř stejně, snad jen zmužněl, ale to bylo všechno. Jinak to byl pořád ten samý muž. Černé vlasy, dokonalé rysy tváře. Světlý oblek mu skvěle padl. Popošel k ní a sklonil se k její ruce.
„Vypadáš stejně krásně jako tehdy v penzionátu. Tímto se ti chci zároveň omluvit za svou neomalenost. Odešel jsem tehdy beze slova, nevěděl jsem, co bych ti měl říct. Doufám, že to přičteš mé tehdejší nezralosti.“
„To je v pořádku,“ Jennifer si nervózně uhladila vlasy. „Já jsem tehdy zrovna také moc nenamluvila.“
„Jistě musíte být po cestě unavení. Gregory Vás doprovodí do pokojů a já doufám, že se ke mně potom připojíte k obědu. Bude se podávat na terase, je odtud nádherný výhled na útesy.“
„Moc rádi,“ přikývla Jennifer. O několik minut později se s třesoucíma nohama posadila na posteli v pokoji, do kterého ji Gregory odvedl. Teď už nemohla couvnout.“
„Ubytoval jsem naše vzácné hosty, pane.“
„Výborně,“ Lawrence stál zamyšleně u dveří vedoucích na terasu. „Hra tedy může začít.“
Kapitola 29.
„Co se tady děje, Carly?“
Dívka se otočila a uviděla Jasona, svého kolegu z práce. Byl to mladý, asi pětatřicetiletý sympatický muž, který v nemocnici pracoval jako pohotovostní lékař. Carly všechny pohotovostní lékaře obdivovala. Jezdili ke každé nehodě a jejich oči už viděly tolik hrůz, že si to raději nechtěla ani představit. Ona sama vždycky věděla, že vyjíždět k nehodám by nikdy nemohla. S Jasonem se seznámila asi před dvěma týdny. Seděl na lavičce na chodbě s hlavou v dlaních. Carly ho v té době znala jen od vidění, ale věděla, v jakém oddělení univerzitní nemocnice pracuje. V ten den došlo k ošklivé havárii na dálnici nedaleko Salemu a většina nemocničních sanitek tam tehdy odjela. Jason tehdy letěl s vrtulníkem a zachraňoval ty nejvážněji raněné. Bohužel, dva z nich cestou do nemocnice zemřeli. Carly věděla, co se mu asi honí hlavou. Pacienta ztratila jen jednou, nedlouho poté, co přišla do Salemu. Věděla, že si na ten pocit bezmoci a neschopnosti pomoci asi nikdy nezvykne. Když se tak dívala na Jasona, něco jí napadlo. Šla do lékařské místnosti a udělala mu pořádný hrnek silné kávy. Přišla k němu a beze slova mu ho podala. Překvapeně se na ni zadíval, a pak poděkoval. Přisedla si k němu. Ani jeden z nich nemluvil. Přesto věděla, že je rád, že tam sedí s ním. Druhý den přinesl Carly na do lékařského pokoje velkou misku zeleninového salátu s černými olivami. Ani nevěděla, kdy měl vůbec šanci všimnout si, co obvykle obědvá. Od té doby se z nich stali přátelé. Sice se nevídali moc často, ale oba si vždycky našli čas zastavit se jeden u druhého alespoň na skok. Měli takový společný rituál. Vždycky jeden druhému přinesli něco na zub. Carly nosila Jasonovi koblihy polité čokoládou a on jí většinou ovoce nebo zeleninové saláty.
„Ahoj Jasone. Jeden chlapeček tu spadl do jakési roury. Neví se, jak je na tom, vůbec se neozývá. Hasiči si nevědí rady, ta roura je příliš úzká.“
„Tohle nesnáším. Nenávidím, když jsou děti obětmi nehody. A co ty tady vůbec děláš? Zahlédl jsem tu dokonce i Marcuse.“
„Chtěli jsme tu s Marcusem odebrat nějaké vzorky půdy.“ Odpověděla mu. Jason nadzvedl obočí, ale nekomentoval to.
„Za chvíli tu bude asi spousta lidí,“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Jason. „Když jsme přijížděli, policie nedaleko odsud natahovala pásku. Spočítali si, že ta nehoda způsobí obrovský zájem médií. Zvlášť poté, co byly kolem areálu Jenconu takové potíže. Ty úniky ropy a tak dále. Tohle bude pro noviny a televizi opravdu událost.“
„To ano. Snad to konečně někoho donutí proti Janconu zasáhnout. Je to hrozné, že až taková nehoda možná dokáže něco změnit,“ Carly zamávala na Marcuse, který se právě pátravě rozhlížel kolem sebe. Když ji uviděl, okamžitě se k nim vydal.
„Ahoj Jasone. Říkal jsem si, kdo má dneska službu.“
„Jak to tam vypadá, Marcusi?“
„Pořád stejně. Velitel hasičů nechal poslat pro speciální kameru, která se používá třeba při závalech v dolech. Chtějí se podívat, jak na tom ten chlapec je. Bude to ještě nějakou dobu trvat, než ji přivezou, tady v Salemu ji nemají.
„S každou minutou utíká drahocenný čas, Marcusi. Ten chlapec může mít třeba vnitřní zranění.“ Řekla zoufale Carly.
„Já vím,“ Marcus ji vzal kolem ramen. „Já vím.“
„Pustťe mne,“ ozval se najednou silný mužský hlas. Jakýsi muž se nedaleko od nich pral s policisty, kteří ho nechtěli pustit dál.
„Nikdo tam nesmí, pane.“
„Pusťte mne, je tam můj syn.“ Carly ho konečně poznala. Ano, byl to ten muž od řeky. Dlouhé černé vlasy padající na ramena a vousy porostlá tvář. Marcus mu přispěchal na pomoc.
„Tak ho pusťte, ten chlapec je ho syn.“
„Promiňte, to jsme nevěděli,“ omlouval se jeden z policistů.
„Marcusi, co je s Shawnen Douglasem?“ Bo pevně chytil Marcuse za ramena.
„Nikdo nic neví, Bo. Jak jsem už říkal tvým rodičům, spadl do nějaké roury. Na ředitelství Jenconu teď hledají plány od téhle části areálu. Nikdo neví, k čemu ta roura patří.“
Bo od sebe Marcuse odstrčil a rozběhl se směrem k hasičům. Carly, Marcus a Jason se vydali za ním. Bo přiklekl k rouře a začal volat svého syna. Hasiči se na něj jen bezradně dívali.
„Bo, on se neozývá,“ řekl mu tiše Marcus. „Zkoušeli jsme to, ale nic.“
Bo k němu zvedl oči. „Tím mi chceš říct, že je můj syn možná mrtvý.“
„Nic takového nechce říct,“ odpověděla mu rázně Carly. „Je spousta možností proč se neozývá. Může být v bezvědomí.“
„A nebo taky ne,“ odpověděl jí temně. Carly si k němu přisedla.
„Nesmíte myslet na nejhorší. Musíte věřit tomu, že ho dostanou ven. Živého, a že bude v pořádku.“
„To se Vám snadno říká,“ odsekl jí. „Tam dole není Vaše dítě,“ v očích se mu zaleskly slzy.
Mezitím nedaleko od nich zastavilo auto Jenconu. Muž, který z něj vystoupil se představil jako hlavní inženýr. Na kapotě auta rozložil jakési plány.
„Ta roura je součástí starého vodovodu, který se už deset let nepoužívá. Tou rourou se dřív čerpala voda do tanků, které byly v téhle části areálu. Potrubí tu vede šest metrů pod zemí.“
„Výborně. Alespoň že ten chlapec nespadl do potrubí, kde by mohly být nějaké chemikálie.
Jak je široké to potrubí?“
„To v plánech bohužel není.Vycházíme z předpokladu, že pokud je to stejné potrubí jako ve zbytku areálu, mělo by mít metr na výšku a v průměru osmdesát centimetrů.“
„Takže chlapec je teď šest metrů podzemí, zřejmě částí těla v bývalém vodovodním potrubí a částí těla v téhle čerpací šachtě. Jaké máme možnosti?“
„Můžeme vybagrovat jámu nedaleko od té roury, ale riskujeme tím to, že se ta šachta začne vlivem otřesů bortit. Další možnost je, že v dostatečné vzdálenosti vybagrujeme to potrubí a někdo se jím zkusí k chlapci dostat a připevnit mu pás, abychom ho mohli vytáhnout. To by bylo podstatně rychlejší.“
„Dobrá,“ přikývl velitel hasičů. „Máte tady těžkou techniku?“
„Jsou na cestě, budou tu během pár minut.“
Carly pozorovala lopatu bagru, jak se zakusuje do země. Mezitím dorazila kamera a velitel hasičů ji opatrně spouštěl do roury. Světlo na jejím konci ozařovalo vnitřek. Všichni se napjatě dívali na monitor. Marcus se snažil odvést Boa. Nechtěl, aby Bo případně viděl něco, co by nemusel zvládnout. Ale ten se nedal.
„Bože,“ vydechla Carly. Na monitoru se objevilo něco, co vypadalo jako kousek látky.
„Trochu ji vytáhněte Johne, muž obsluhující monitor se otočil na muže u roury.“ Ten jen mlčky přikývl.
Vzápětí uviděly Shawn Douglasovu tvář. Měl zavřené oči a na světlo nereagoval.
„Můj chlapeček,“ Boovi stékaly po tvářích slzy.
„Spusťte ji trochu dolů, Johne, abychom viděli, jestli ten hoch dýchá.“
Všichni s napětím pozorovali monitor.
„Dýchá,“ vydechla Carly.
„Opravdu,“ přikývl Marcus. „Žije.“
Bo plakal s tváří zabořenou v dlaních.
Všechny to povzbudilo v práci. Bagr osvětlovaly narychlo přivezené reflektory, byla už tma, když se jim konečně podařilo odkrýt potrubí. Pak ovšem nastal další problém. Žádný z hasičů, do něj nedokázal bez problémů vejít.“
„Nemůžu tam pustit svého muže. Pokud se tam zasekne, budeme mít uvíznuté dva místo jednoho. Musíme sehnat někoho drobného, moji chlapi jsou jako hory, nemají šanci.“
„Tak tam půjdu sám,“ vykřikl Bo. „Je to můj syn.“
„Já půjdu,“ přerušila je Carly. „Já to zkusím.“
„Slečno, nemáte výcvik.“
„To je přece jedno. Jde o to se tam proplazit. Jsem drobná a hodně ohebná, to zvládnu.“
„Dobrá,“ přikývl velitel hasičů. „Oblečte si ten ochranný oblek. Na hlavu Vám dáme helmu se svítilnou.“ Carly se rychle oblékla.
„Tady je mikrofon a sluchátka. Pomocí něj budeme komunikovat. Až se dostanete k tomu chlapci, spustíme Vám rourou dolů pás, který mu budete muset nějak upevnit, abychom ho mohli vytáhnout. Také Vám spustíme helmu, pokud mu ji dokážete nasadit, tím lépe.“ Velitel hasičů jí k pasu upevňoval provaz.
„Nezapomeňte na fixační límec. Může mít poraněnou páteř,“ řekla Carly tiše, aby ji neslyšel Bo.“
O chvíli později se už pomalu sunula potrubím vpřed. Bylo hrozně úzké a dívka neměla dostatek manévrovacího prostoru. Po zhruba deseti metrech se zasekla.
„Zkuste se pohnout zpátky a pak znovu dopředu,“ klidný hlas velitele hasičů dívku uklidňoval. Podařilo se jí uvolnit se a plazila se dál. Konečně před sebou uviděla Shawna Douglase. Dolní polovinu těla měl ve vodovodním potrubí a horní polovinu těla v rouře. Carly na první pohled poznala, že má ošklivě zlomenou jednu nohu. Byl v bezvědomí ale pravidelně dýchal, Podařilo se jí upevnit mu pás pod ruce, nechtěla riskovat připevnění do pasu. Mohl mít poraněné vnitřní orgány. S obrovským vypětím se jí podařilo nasadit chlapci límec helmu. Poté řekla veliteli hasičům, ať ho začnou opatrně vytahovat. Slyšela, jak se nahoře ozval zvuk navijáku upevněného nad rourou. Ležela na zádech a dívala se, jak chlapcovo tělo pomalu stoupá vzhůru vstříc kruhu ze světla a modlila se, aby byl v pořádku. Za okamžik uslyšela ve sluchátkách jásot. Rozplakala se štěstím.
„Doktorko Manningová,“ ozvalo se ve sluchátkách.“
„Ano,“ vzlykla.
„Gratuluji. Skvělá práce. Mohla byste být jednou z nás. Ale teď mi udělejte radost a zkuste se dostat zpátky. Bude to těžší něž tam, budete muset lézt pozpátku. Ale Vy to zvládnete.“
Carly to nešlo. Přišlo jí, že leze už celou věčnost.
„Do toho, už Vás vidíme,“ povzbuzoval ji velitel hasičů.
Ani nevěděla, jak se dostala z potrubí ven. Cítila jen, jak jí někdo chytil za nohy a vytáhl. Do očí jí udeřila silná zář reflektorů a vzápětí uslyšela potlesk. Vyčerpaně se dívala kolem sebe a velitel hasičů jí musel podpírat.
„Jste v pořádku?“
„Ano,“ šťastně se usmála. „A ten chlapec?“
„Odvezli ho do nemocnice. Váš kolega říkal, že jeho tep byl pravidelný, snad se z toho dostane.“
„Carly.“ Zástupem hasičů se k ní prodral Marcus. „Ty jsi mi dala. Měl jsem strach, že tam zůstaneš.“ Marcus jí chytil do náruče.
„To já taky, Marcusi,“ usmála se na něj. „Ale teď se těším na to, až se umyji, podívej se, jak vypadám.“
„Chutnají ti ty ústřice?“ Lawrence se tázavě zadíval na Jennifer.
„Ano, jsou výborné.“ Seděli na terase nad moře. Lawrence měl na sobě bílou košili. Pomalu upíjel víno a zamyšleně se na ni díval.
„Proč mne tak pozoruješ?“ zeptala se ho nervózně Jennifer. Slabý vánek si pohrával s jejími plavými vlasy.
„Říkám si, jak jsi krásná. Můj otec měl šťastnou ruku, když mi vybíral nevěstu,“ usmál se na ni.
„Aha,“ Jennifer sáhla po sklenici s vínem.
„Co je vlastně s tvým otcem? Myslela jsem, že tu bude.“
„Přijede až na naši svatbu,“ Lawrence odložil přípor. „Můj otec je nemocný, má Alzheimerovu chorobu. Je hrozné vidět někoho, jak pomalu ztrácí rozum. Většinu lidí si už nepamatuje. Mne pořád ještě ano, ale říkám si jak dlouho ještě. Poslal jsem ho na pár týdnů do jednoho sanatoria ve Švýcarsku. Vždycky tam s ním udělají zázraky. Pomáhá mu to, ale nikdy tam nechce být dlouho. Vlastně chce být pořád se mnou.“
„To je mi líto, neměla jsem o tom ani tušení.“
„Nic se neděje. Můj otec je velmi laskavý člověk, určitě se mu budeš líbit.“
„Ty jsi nikdy nechtěl naše zasnoubení zrušit? Když jsem ti tehdy posílala ten dopis...“
„Katerino,“ přerušil ji. „Já chápu, že jsi si nechtěla vzít někoho, koho jsi vůbec neznala. Proto jsem moc rád, že jsi nakonec změnila názor. Ale já si myslím, že manželství nestojí na lásce, ale na vzájemné úctě a respektu. Proto naše manželství bude určitě dobře fungovat.“
„Ale co láska.“
„Láska,“ obličej mu ztvrdl tak, až se ho začala bát. „Láska je cit, který lidé přeceňují,“ věř mi.
„Pane, máte naléhavý hovor,“ přerušil ho Gragory.
„Omluv mne prosím,“ usmál se na ni. „Slibuji, že přijdu hned jak to půjde.“ Jennifer se dívala, jak odchází. Potom pomalu vstala a popošla k zábradlí. Založila si ruce na prsou a dívala se na moře.
„Volali z ředitelství Jenconu. Mají nějaké potíže.“
Kapitola 30.
„Už mi to pomalu ale jistě přestává bavit, Gregory. Nevím, proč by ta firma nemohla šlapat stejně dobře jako zbytek mých společností. Tak co se děje tentokrát?“
Gregory si rozpačitě zandal ruce do kapes. „To se Vám nebude moc líbit, pane.“
Lawrence se na něj podíval přes okraj broušené sklenice.
„Tak povídej.“ Vyzval ho.
„Zdá se, že do areálu Jenconu vnikli dva malí chlapci. Jeden z nich spadl do nějakého potrubí v části továrny, která se teď už nepoužívá. Hasiči se k němu nemohli dostat a to ani se speciální technikou. Nakonec se toho chlapce podařilo dostat ven. Odvezli ho do nemocnice a prý je ve vážném stavu. Naši lidé zjišťují podrobnosti. Každopádně ta nehoda způsobila obrovský mediální zájem o Jencon a jeho aktivity. Jsme teď v hledáčku spousty novin a televizí. Všichni se snaží zjistit, komu Jencon patří.“
Lawrence mlčky poslouchal a ani jediným hnutím obličeje neprozradil, co si myslí.
„To je nepříjemné,“ řekl po chvíli a odložil sklenici na barový pult. „Nicméně to není žádná tragédie. Novinářům bude nějakou dobu trvat, než zjistí, komu Jencon patří. Že za ním stojí finance Alamain Enterprises. A Vy se už postaráte o to, abychom jim to pátrání zkomplikovali co nejvíc to půjde.“
„Ano, pane,“ přikývl Gregory.
„A teď co s tím chlapcem. Ředitel společnosti musí vystoupit v médiích, pořádně si nasypat popel na hlavu a omluvit se za chlapcovu nehodu. Zároveň ale musí zdůraznit, že chlapec neměl v areálu rafinerie co dělat a upozornit na nedbalost jeho rodičů, kteří ho neměli spustit z očí. Dál musí říct, že firma samozřejmě zaplatí veškeré náklady spojené s chlapcovou léčbou. Ještě bychom mu měli poslat do nemocnice nějaké hračky.“ Gregory si pečlivě psal poznámky.
„Ještě něco, pane?“
„Ne, to je zatím vše.“
„Myslím, že budeme mít problém s těmi ekologickými aktivisty. Dostal jsem zprávu, že už plánují demonstrace za zrušení rafinerie. Podepisují se různé petice atd.“ Pokračoval Gregory.
„To se děje vždycky, Gregory,“ řekl klidně Lawrence. „Časem se to uklidní. A kdyby se to neuklidnilo, můžeme Jencon klidně poslat k vodě. Mé impérium s touto firmou nestojí ani nepadá.“
„Je tu ještě něco, co byste měl vědět pane,“ dodal vážně Gregory a odložil blok na stůl.
„Dnes jsi mi zřejmě přinesl samé dobré zprávy,“ usmál se Lawrence. „Tak co se ještě stalo?“
„To ona zachránila toho chlapce.“ Nepadlo jméno, ale Lawrencovi bylo okamžitě jasné, o kom Gregory mluví. Tázavě se na něj podíval.
„K tomu chlapci se nemohl nikdo dostat,“ pokračoval Gregory. „Jediná šance, jak ho zachránit byla, aby k němu někdo prolezl starým vodovodním potrubím. Jenže nebyl nikdo, kdo by se tamtudy dokázal protáhnout. A ona se přihlásila. Dokázala to. Dostala se k chlapci a připevnila mu pás, pomocí kterého ho vytáhli ven.“
„Je v pořádku?“ zeptal se Lawrence aniž se na Gregoryho podíval.
„Ano. Ale jistě nebude mít radost z toho zájmu médií. Všichni chtějí vědět, jak ta tajemná zachránkyně vypadá. Ovšem pochybuji, že je v jejím zájmu, aby se někde objevila její fotka.“
„Jak znám Katerinu, poradí si,“ řekl jistě Lawrence. „Co ale dělala na místě té nehody?“
„Podle člověka, který ji sleduje, chtěla nejspíš na území rafinerie odebrat nějaké vzorky půdy. Zapomněl jsem dodat, že naše doktorka Meningová také nepatří mezi milovníky Jenconu.“
„To mne nepřekvapuje. Byla vždycky plná ideálů,“ Lawrencovy oči se dívaly kamsi hluboko do minulosti. „Ať ji dál sledují, chci vědět o každém jejím kroku.“
„Ano, pane,“ přikývl úslužně Gregory.
„Zdá se, že v Salemu se děje spousta věcí. Kdo by to do takového zapadákova řekl, že Gregory? To malé městečko je velmi zajímavé. A já tu shodou okolností mám jednoho z jeho obyvatel.“
„Jak to jde pane?“ zeptal se Gregory. Lawrencovi bylo okamžitě jasné, že myslí Jennifer.
„Všechno jde podle plánu. Zařídil jste to, o co jsem Vás žádal?“
„Samozřejmě. Zásilka by měla dorazit zítra odpoledne.“
„Výborně. Měli bychom trochu pokročit ve zbytku plánu. Ale teď půjdu. Nechci, aby ta krásná dáma zůstala dlouho sama.“
„Jdu nevhod?“
„Tak trochu,“ usmála se na něj. „Skoro jsem se nestihla ani osprchovat.“
„To vidím,“ podotkl rozpačitě. „Máš ještě šampon ve vlasech.“
Katerina jen přikývla.
„Dáš si se mnou snídani?“
„Rád,“ odpověděl Jack prostě, ale Katerina na něm viděla, že není ve své kůži.
„Děje se něco?“ zeptala se ho.
„Ne,“ pohrával si s pomerančem, který vzal v míse s ovocem stojící na kuchyňském stole. Katerina se znovu usmála. Už si zvykla, že přítel její nejlepší kamarádky je tak trochu zvláštní.
„Dobře. Postavila jsem vodu na čaj a půjdu si opláchnout ten šampon z vlasů. Můžeš zatím nanosit jídlo na stůl, prosím. Chleba je tady, hrnečky tady,“ otevřela skříňku nad vařiči. „Příbory jsou tady a zbytek potravin najdeš v lednici. Pokud by sis chtěl udělat vajíčka se slaninou, pánev je ve skříni pod dřezem.“ Nechala užaslého Jacka stát uprostřed kuchyně a odkráčela zpátky do koupelny.
Když se po dokončení ranní hygieny vrátila zpátky do kuchyně, stůl už byl prostřený a celou kuchyní se linula příjemná vůně slaniny. Jack stál u plotny v její zástěře a oháněl se vařečkou.
„Udělal jsem ti taky. Budeš chtít i vajíčka?“
„Ano, prosím,“ pátravě si ho prohlížela.
„Proč si mne tak prohlížíš?“ zeptal se její.
„Protože muž u plotny se hned tak nevidí,“ ulomila si kus chleba. „Jennifer má štěstí. Ale co kdybys mi teď řekl proč jsi tady. Nebo mne nech hádat. Je to kvůli té včerejší nehodě Shawn Douglase Bradyho?“
„Vlastně ne. Je to kvůli jisté slečně Hortonové.“ Zamračil se Jack.
„Kvůli Jennifer?“ zeptala se Katerina překvapeně.
„Ano. Neozvala se ti v poslední době?“
„Když o tom mluvíš, vlastně ne. Myslela jsem, že je v kontaktu s tebou.“
Jack nandal slaninu a vajíčka na talíř.
„Právě že se mi už dva dny neozvala.“
„Zkoušel jsi jí volat na mobil?“ Katerina nesla talíře na stůl.
„Ano, ale je nedostupná. Říkala, že bude pátrat po tom, kdo je majitelem Jenconu. Zkoušel jsem jí to vymluvit, ale nedala si říct. V té době mi to nepřišlo tak nebezpečné. Jencon byla jen firma, která byla nebezpečná pro životní prostředí. Ale kdo ví. Třeba je za tím mnohem víc. Mám o Jennifer starost. Navíc mi ani neřekla, kde je. Vůbec nevím, jak bych ji měl hledat.“
„Já bych to nechala ještě chvíli být. Třeba se ti dnes ozve. Navíc bude těžké ji hledat, pokud nevíš, kam jela. Musel by jsi zjistit kam letěla, jestli někde nepoužila svou kreditní kartu..“
Katerina pozorovala Jackovu ustaranou tvář.
„Neboj se. Jsem si jistá, že je v pořádku. Znáš přece Jennifer. Když se ponoří do práce, zapomene na všechno ostatní.“
„To je pravda,“ přikývl Jack. „Ale stejně ji začnu hledat. A začnu tím, že zjistím, kdo je majitelem Jenconu. To mne snad dovede k Jennifer. Koneckonců, Jencon je teď to, o čem se v Salemu mluví. Navíc, teď sedím u stolu s místní hrdinkou. Po městě už se rozneslo, že to ty jsi zachránila Shawna Douglase. Je po tobě pěkná sháňka. Hledal jsem tě v nemocnici a narazil jsem tam dokonce na televizní štáb, který s tebou chtěl natočit rozhovor. Jsi slavná.“
Katerina zbledla. Včera ji vůbec nenapadlo, že jí záchrana Shawna Douglase může zkomplikovat život. Její fotografie ani záběry se nemohly nikde objevit. Co by se stalo, kdyby je viděl někdo, kdo ji zná pod jejím skutečným jménem? Lawrence by rázem věděl, kde je. To nemohla dovolit. „Ale co bude jen dělat?“
„Nechci vystupovat v televizi ani dávat rozhovory novinám,“ řekla odhodlaně.
„Ale no tak. Užiješ si svoji chvilku slávy. Sám jsem přemýšlel, že tě požádám o rozhovor.“
Katerina přemýšlela. Kdyby poskytla rozhovor Jackovu Spectatoru, ostatní média by už neměla důvod ji tak uhánět.
„Dobře. Poskytnu ti ten rozhovor, Jacku. Ale nechci, aby se moje fotka objevila v tvých novinách. Nevidím důvod, proč by mne měli lidé na ulici poznávat. Neudělala jsem přece nic zvláštního.“
„Jak si přeješ,“ usmál se Jack. „Klidně bez fotky, hlavně že bude ten rozhovor, a že ho budeme mít jako jediní,“ blaženě se usmál.
„Dobře. Zavolám do nemocnice, že si beru den volno. To snad odláká ten dav novinářů z nemocnice. Jsem zvědavá, kdy dorazí sem.“ Odpovědí jí bylo zazvonění na dveře. Katerina se neobtěžovala se ani zvednout.
„Neboj, až budu odcházet, řeknu jim, že nikomu rozhovor neposkytneš, protože už jsi ho dala Spectatoru. Rád trochu pomučím konkurenci. Nevíš, jak je na tom ten chlapec?“
„Ano, mluvila jsem ještě pozdě večer s Marcusem. Kupodivu neměl vnitřní zranění, je mimo nebezpečí. Operovali mu ještě tu nohu. Operovali mu tu poraněnou nohu, mělo by to být bez následků. Až se to tady uklidní, chci se za ním jít podívat.“
