Nitky osudu - Kapitola 21-25
Maškarní bál byl skutečně velkolepý. Sešlo se na něm okolo stovky hostů, Vivian to pojala opravdu ve velkém stylu. Všude samé květiny, svíčky a oslňující rej masek. Vivian předem všem hostům poslala nabídku kostýmů, aby se nestalo, že by někdo přišel ve stejném obleku.Lawrence a Katerina si z nabídky vybrali kostýmy Zorra a Eleny. Katerina vypadala nádherně v pestrobarevných šatech a velkou červenou růží zapíchnutou ve vlasech. A Lawrence v kostýmu Zorra s kordem u pasu působil nesmírně tajemně. Vivian přišla v převlečení za anglickou královnu Alžbětu. Ivan, Lawrencův majordom jí zdatně sekudoval v převleku za jejího milence, sira Francise Drakea. Katerina a Lawrence se museli smát, když Vivian důstojně oslovoval Vaše Výsosti. Ale dlouho se s Vivian a Ivanem nezdrželi, brzy se ztratili mezi tančícími páry na parketu. Katerina si vychutnávala Jamesovo pevné obětí. Hráli jejich píseň. Spokojeně se k němu tiskla a jakoby mimoděk ho pohladila po zádech. Konečně se vymotali z přeplněného parketu.
„Máš žízeň?“ zeptal se jí Lawrence.
„Strašnou,“ usmála se na ně. „Jsem z toho tance úplně vyprahlá.“
„Půjdu nám přinést něco k pití,“ políbil ji do vlasů a odešel. Katerina si přitiskla dlaně na rozpálené tváře. Bylo jí strašné horko.
„Tady jsi, má drahá.“ Po jejím boku se objevila Vivian. „Kde je James?“
„Šel pro něco k pití. Z toho tance je mi strašné horko.“
„Co bys řekla tomu, kdybychom se šly na chvíli ochladit do zimní zahrady?“ mrkla na ni Vivian. Katerina zaváhala. „Neboj se, určitě ho napadne, že jsi se mnou,“ řekla Vivian, když viděla její rozpaky.
„Tak dobře,“ odpověděla Katerina.
Zimní zahrada byla opravdu nádherná. Vzrostlé palmy strmě rostly k prosklenému stropu a v záhonech mezi nimi kvetla spousta ibišků.
„Je to tady opravdu nádherné,“ usmála se Katerina. „Jsem moc ráda, že jsi navrhla, abychom sem na chvíli zašly.“
„Katerino, já..“ Vivian na chvíli zaváhala. „Víš, drahoušku, ta zimní zahrada byla jen záminka. Chtěla jsem s tebou být chvíli sama bez Jamese.“
Katerina se na ni udiveně podívala. „Chtěla jsi se mnou být sama? Proč? Vždyť spolu přece často někam chodíme bez Jamese. Tak proč dnes.“
„Katerino, já…“ Vivian si nervózně pohrávala s rukavičkami. „Chtěla jsem si s tebou o něčem promluvit, ale myslím, že to nebyl dobrý nápad. Vrátíme se do sálu.“ Otočila se a chtěla odejít. Katerina ji chytila za ruku. „Vivian, co se děje? Máš nějaký problém? Potřebuješ pomoct? Přece víš, že se mnou můžeš vždycky počítat.“
„Ano, já vím, má milá,“ něžně ji pohladila po ruce. „Ale tady nejde o mne. Jde o Jamese.“
„O Jamese? Co je s ním?“ Katerinu začal děsit výraz Vivianiny tváře. Vypadala, že je v rozpacích, a že váhá, jestli jí má něco říct.
„Tak co se děje? Něco není v pořádku? James má problémy?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Vivian. „Já…, myslím, že by sis raději měla sednout.“
„Vivian, ty mne děsíš.“ Katerina byla zmatená. Obě ženy se posadily na lavičku pod jednou z palem. Vivian ji chytla za ruku.
„Přece víš, jak tě mám ráda,“ začala nejistě. „Jsi báječná dívka a já chci, abys byla šťastná. Ale je tu něco, co bys měla vědět. Už ti to nemůžu tajit. Nemůžu ti dál lhát. Není to správné.“
„Lhát? Vivian?“ Katerina byla v šoku.
„Ani nevíš, jak se stydím,“ Vivian stiskla její ruku ještě silněji. „Jde o to, že se nejmenuji Vivian Amaninová. Mé skutečné jméno je Vivian Alamainová.“
Katerina se na ni šokovaně dívala. Nebyla schopná se ani pohnout. „Vivian Alamainová?“ vypravila ze sebe po dlouhé chvíli.
„Ano,“ přikývla.
„Ale jak to?“ V tom okamžiku ji napadla hrozná myšlenka. Zavřela oči. „Ne, to není pravda. To nemůže být pravda.“ Křičelo něco uvnitř ní.
„James,“ nebyla schopná to říct.
Vivian sklopila hlavu, a pak mlčky přikývla. „Žádný James není,“ řekla tiše. „Je to skutečně můj synovec, ale…“
„Ne, to ne,“ Katerina vyskočila z lavičky. „To ne, to přece…to přece nemůže být pravda, tomu nevěřím.“
„Je to tak. Muž, s kterým celou dobu chodíš je Lawrence Alamain.“
V Katerininých očích se objevily slzy. „Jak to? Jak mohl? Já….“ rozplakala se. „A proč mi to říkáš?“ vykřikla.
Vivian jí položila ruku na rameno. „Je to pro mne moc těžké. Lawrence, ta svatba pro něj byla velmi důležitá. On je velmi ambiciózní, možná až nezdravě. Těšil se na to, jak bude mít po Vaší svatbě v rukou obrovskou moc. A peníze. Vždycky mu záleželo na penězích. Jenže, pak zjistil, že jsi utekla z internátu.“
Katerina se třásla. Všechno, co se dělo kolem ní jí přišlo jako zlý sen, ze kterého se musí každou chvíli probudit. Ale vysvobození v podobě probuzení nepřicházelo. Naopak.
„Najal si soukromého detektiva, který tě našel,“ pokračovala těžce Vivian. „Pak se rozhodl, že se ti představí pod falešným jménem a udělá všechno proto, aby ses do něj zamilovala. A to se mu povedlo.“
Zavřela oči. Chtěla utéct pryč. Nemohla to dál poslouchat. Pořád doufala, že je to všechno lež, ale bylo to tak jasné. Všechno do sebe zapadalo. To náhodné setkání…“
„Byla jsem zděšená, když mi to řekl. Zděšená z toho, co všechno je pro peníze ochotný udělat. Že svádí nevinnou dívku, kterou nemiluje,“ Katerina se musela opřít o kmen palmy, jinak by omdlela.
„Neschvalovala jsem to, ale pomohla jsem mu v té komedii. Já ho mám ráda, ani nevíš jak moc. I když má svoje chyby. Jenže pak jsem začala mít ráda i tebe. Jsi tak hodná a nezkažená, tohle si nezasloužíš. Nemohla jsem dovolit, aby realizoval ten svůj zvrácený plán. Chtěl se s tebou oženit pod cizím jménem. Váš sňatek by byl platný a on by se tak dostal k tvým penězům. To byl jeho cíl. Jenže to už jsem nevydržela. Jsem možná zkažená, miluji ho nade vše, je to syn mého bratra, ale nemohla jsem dovolit, aby zničil život někomu tak báječnému jako jsi ty. To nešlo. Nemohla jsem. Vím, že mne budeš nenávidět, ale budeš mít alespoň šanci uniknout a najít si někoho, kdo tě bude opravdu milovat. Tohle jednou přebolí, uvidíš.“
Katerina měla pocit, že každou chvíli omdlí. Nebyla schopná plakat, ale nemohla vydržet tu bolest. Všechno byla lež. Úplně všechno. Komedie. A ona naletěla. Byla tak hloupá. Jak mohla? Když si představila, že se s ním milovala a on s ní byl jen, aby dostal ty peníze. Srdce se jí rozpadalo na kousky. Nenáviděla ho, nenáviděla svého otce, který souhlasil s tou strašnou smlouvou, nenáviděla Vivian, která několika slovy zničila celý její svět. Bylo jí špatně, zvedal se jí žaludek a do spánků jí bušila neviditelná kladiva.
„Katerino, jsi v pořádku?“ před sebou uviděla Vivianin ustaraný obličej. „Odpusť mi, drahoušku,“ zašeptala. V jejích očích se objevily slzy.
„Děkuji, žes mi to řekla,“ její hlas zněl dutě. „I když tě v tuhle chvíli nenávidím, jsem ti vděčná. Nevím, co bych dělala, kdybych po svatbě zjistila, co se ve skutečnosti stalo,“ už nedokázala přemoct pláč. „Takhle budu mít alespoň šanci. Šanci odejít a zapomenout na to, co se stalo. Zapomenout na něj. Jak mi to mohl udělat? Jak může být někdo tak strašně krutý?“ říkala mezi vzlyky a marně se snažila otírat slzy kanoucí jí po tvářích.
„Vždycky byl sobecký a muselo být po jeho. Otec ho rozmazlil, když mu zemřela matka. A já si nemohu pomoct. Mám ho ráda, je to má krev a navíc jsem se o něj starala, když ztratil svou matku. Dala bych za něj vlastní život. Ale nemohu dovolit, aby ti ublížil. Myslela jsem, že sám přijde na to, jak strašnou věc dělá. Doufala jsem, že se do tebe zamiluje, ale on pořád jen mluvil o těch penězích. Přitom jich má dost, nechápu to. Nechápu, co jsem při jeho výchově udělala špatně. Je mi to tak líto.“
„Nemůžeš za to,“ řekla jí bezbarvým hlasem. „Děkuji, žes mi řekla pravdu. Muselo to být pro tebe moc těžké. A odpusť, že jsem řekla, že tě nenávidím, tak to není.“
Vivian ji k sobě přitiskla a rozplakala se.
„Měla bys jít,“ řekla, když se uklidnila. „Lawrence bude nepříčetný, až zjistí, že to víš. A rozzlobený může být nebezpečný. Já mu povím, že jsem ti to řekla. Sice nevím, co pak udělá, ale..“
„Ne,“ přerušila ji Katerina. „Nic mu neříkej. Kdyby něco, řeknu, že jsem slyšela, jak se tu někdo baví o tobě jako o Vivian Alamainové. Řeknu, že tím mi všechno došlo. Neprozradím tě. Ale teď půjdu.“
„Hodně štěstí, drahoušku,“ řekla s pláčem Vivian. Když Katerina odešla, spokojeně se usmála. „Povedlo se to. Její plán vyšel.“
Kapitola 22.
„Normálně.“ Bože, jak to slovo bylo absurdní. Možná dokázala dostat do přijatelného stavu svůj zevnějšek, ale co udělá se svou duší? „Jak se na sebe ještě někdy bude moci podívat? Celou tu dobu si myslela, že našla muže, se kterým bude šťastná a přitom ze sebe udělala největšího hlupáka pod sluncem. Když si pomyslela, že s ním spala a on s ní byl každou tu noc jen kvůli penězům,“ z toho pomyšlení se jí zvednul žaludek. „Bože, jak někdo může být takový grázl,“ opřela se o stěnu neschopná se udržet na nohou.
„A co bude dělat teď? Lawrence si nebude chtít nechat ujít její peníze, to byla jasné. Nedá jí pokoj. Přibyl jí právě další nepřítel a to nepřítel mnohem nebezpečnější než Verner Bayer. Verner. No jistě.“ Katerina se začala hystericky smát. Byla na pokraji nervového zhroucení.
„No samozřejmě. Lawrence se proti ní spojí s Vernerem Bayerem. Bylo to přece v zájmu jich obou, aby se za něj provdala. Sama mu dala perfektní návod jak, když mu vyprávěla o své rodině a o té odměně, kterou má Verner dostat, když se za něj vdá. A navíc mu ještě poradila, jakým způsobem ji dokáže mít v hrsti. Bože, co když něco udělá jejímu bratrovi? A ona si myslela, že její život už nikdy nebude moci být horší než v době, kdy se skrývala před svým otcem. Nyní se bude muset skrývat dokonce před dvěma lidmi. Její jediná naděje byl útěk. Útěk pryč. A musela začít doufat, že se jí podaří ukrýt se tak, aby ji ani jeden z nich nenašel. To by byl její konec. „Ne, nedovolí, aby to tomu parchantovi vyšlo. Myslel si, že dostane její peníze, ale on už se postará, aby z majetku Von Leuschnerů neuviděl ani vindru. Nejdřív se musí dostat pryč, a hned poté musí dostat svého bratra ze Švýcarska. Fabrice jí musí pomoct.
A ona zatím musí hrát o čas. Nesmí dát před Lawrencem najevo, že něco. Nesmí nic tušit, jedině tak bude moci bezpečně utéct.“
Ani nevěděla, jakým zázrakem se jí podařilo dostat se do předsálí, kde byly telefony.
„Potřebuji si zavolat,“ řekla lokajovi v lesklé livreji.
„Samozřejmě, slečno,“ přikývl.
Třesoucími se prsty vyťukala známé telefonní číslo. Nikdy v životě tak netrpělivě nečekala na vyzváněcí tón. „Zvedni to, prosím,“ zašeptala.
„Ano,“ ozval se na druhém konci Fabricův rozespalý hlas.
„Fabrice, tady Katerina.“
„Děje se něco,“ jeho hlas okamžitě zvážněl. „Přece jsme si domluvili, že na tohle telefonní číslo mi nebudeš jen. Že mi na něj zavoláš jen ve stavu nejvyšší nouze. Panebože,“ zaklel v zápětí.
Katerina přemáhala pláč. Když slyšela jeho hlas, znovu si myslela, že se sesype. Tolik ho teď potřebovala vedle sebe.
„Katerino? Katerino, jsi tam?“ Fabrice na druhé straně začínal panikařit.
Vší silou přemohla slzy a promluvila.
„Jsem tady. Fabrice, musíš okamžitě pro Françoise. Je mi jedno, jak, ale dostaň ho pryč z domu a někam ho schovej, dokud se ti neozvu.“
„Françoise? Teď? Co se děje?“
„Nemám čas ti to teď vysvětlovat. Prosím tě, jen udělej co jsem ti řekla. Jinak je to můj konec. Prosím.“
„Dobře. Udělám to. Jen na sebe prosím tě dávej pozor. Bojím se o tebe.“
Znovu polkla slzy. „Ozvu se ti hned jak to půjde.“ Telefon oněměl. Fabrice mechanicky rozsvítil lampičku na svém nočním stolku. Katerinu po hlase skoro nepoznával. Vypadalo to, že měla co dělat, aby se nerozplakala uprostřed věty. Chvatně otevřel svou šatní skříň a začal se soukat do věcí. Bylo mu jedno, že má svetr na ruby, chvatně proběhl chodbou spojující dům s garáží. Po chvíli už si to mířil k Bernu.
„Ano, jsem v pořádku,“ donutila se k úsměvu. Vzápětí ale strnula. Mezi dveřmi do sálu spatřila Lawrence. Vypadalo to, že ji hledá. Než se stačila pohnout, otočil se a uviděl ji.
Usmál se na ni a ona pochopila, že to nedokáže. Nedokáže předstírat, že se nic nestalo. Otočila, nadzvedla sukní a co nejrychleji se rozběhla pryč.
Lawrence Katerinu dlouho hledal. Prošel několikrát celý sál, ale nikde ji neviděl. Přitom narazil na Ivana.
„Neviděl jsi Katerinu? Je s Vivian?“ Zeptal se netrpělivě.
„Ne,“ zavrtěl Ivan hlavou. „Ale s paní Alamainovou určitě není, madame šla před chvílí na toaletu.
„Dobře,“ Lawrence pokračoval dál v hledání. „Po chvíli narazil na Vivian.“
„Tady jsi,“ šla mu s úsměvem vstříc. „Kde máš Katerinu?“
„Myslel jsem, že by mohla být s tebou.“
„Ne,“ zvážněla Vivian. „To není. Naposledy jsem ji viděla, když s tebou tančila. Můžu ti nějak pomoct?“
„Ne, jen kdybys ji potkala, tak ji prosím řekni, že ji hledám.“
„Samozřejmě, chlapče,“ přikývla. Když Lawrence odešel, k Vivian přišel Ivan.
„Tady jste madame. Už jsem začínal být nervózní. Pan Alamain už se mne na Vás ptal. Celou dobu tu slečnu Von Leuschnerovou hledal. Myslel jsem, že ho nepřesvědčím, že není s Vámi.“
„Ale zvládl jste to Ivane, skvělá práce,“ Vivian ho popleskala vějířem po tváři.
„A co Vy?“
„Šlo to výborně. Všechno mi uvěřila. Chudinka. Byla úplně zničená. Skoro mi jí bylo líto. Ani nechci vědět, v jakém je teď stavu. Důležité ale je, že tohle Lawrencovi nikdy neodpustí.“
Vivian se rozesmála. „Zasloužila bych Oskara. Zahrála jsem to skutečně skvěle. Naše ubohá Katerina si myslí, že ji Lawrence nikdy nemiloval a byl s ní celou dobu jen proto, aby dostal její peníze. Ani si nechci domýšlet, jak moc ho musí teď nenávidět.“
„Madame, neměla jste to dělat,“ řekl naléhavě Ivan, na kterém bylo vidět, že vůbec nesdílí Vivianino nadšení. „Pan Alamain tu ženu moc miluje. Nevím, co ti to s ním udělá, až ho opustí.“
„Co by to s ním udělalo?“ utrhla se na něj prudce Vivian. „Pár dní, možná týdnů bude zničený, ale pak na ni zapomene. Žádná láska není věčná, Ivane. A tohle ani nebyla láska, to bylo jen poblouznění smyslů. Co kdyby se do ní opravdu zamiloval. To by pak teprve dělal hlouposti. Už teď ho naprosto ovládala, skákal přesně tak, jak ona pískala, jak by to vypadalo pak. Vždyť si vzpomeňte, jak před měsícem přispěl na ten domov pro sirotky, kam si chodila hrát s opuštěnými dětmi. To by ho předtím ani nenapadlo. Katerina je přesně ten typ jako byla Lawrencova matka. Ta také rozhazovala plnými hrstmi rodinné finance. Pořád měla nějaké charitativní projekty a můj hloupý bratr jí to ochotně platil. Tahle by byla tisíckrát horší. Nejdřív by rozházela svoje peníze, a pak ty Lawrencovi. Bude mu lépe bez ní. Zase to bude ten tvrdý obchodník jako dřív, ne člověk, kterého zajímá jen, kde je jeho Katerina. Dnes jsem mu prokázala službu.“
„Jste si jistá, že jste to udělala pro Lawrence, ne pro sebe? “ řekl Ivan nečekaně tvrdě. „Nesnášela jste ji, protože Vám ho brala. Už za Vámi nechodil tak často jako dřív. Byla pro něj důležitější než Vy. A také jste to udělala, protože jste Henrimu Von Leuschnerovi…“
„Mlčte, Ivane,“ ostře ho přerušila Vivian. „Nezapomeňte, že to já jsem Vám tehdy pomohla dostat se ze Sovětského svazu. Nebýt mne, byl byste pořád ještě tam. A snadno se tam můžete vrátit, to mi věřte. Počítám s Vaší absolutní loajalitou, protože jestli nebudete držet jazyk za zuby, balíte si kufry do Moskvy, je to jasné?“
„Ano, madame,“ přikývl Ivan.
Katerinu ani nenapadlo si vzít kabát. Vyběhla na ulici a ani nevnímala mráz, který se zakusoval do její odhalené kůže. Mávla na projíždějícího taxíka a naskočila. Řekla mu adresu.
„Jeďte co nejrychleji, prosím,“ zašeptala. „Řidič přikývl.“
„Lawrence viděl, jak Katerina naskočila do taxíku. „Chci okamžitě svoje auto,“ hodil klíče garážníkovi. Jistě, vyděšený kluk se rozběhl pro zaparkovaný vůz a Lawrence mezitím netrpělivě přešlapoval na chodníku.
„Co se mohlo stát? V tom okamžiku ho to napadlo. Ne,“ snažil se zaplašit tu myšlenku.
„Jak by se o tom mohla dozvědět? Snadno,“ napovídal mu rozum, i když srdce doufalo, že se plete. „Stačilo, aby se bavila z některým Vivianiným známým. Snadno se mohl podříct, i když se koloritu těchto plesů patřilo to, že se všichni oslovovali podle svých převleků. Ale někomu to mohlo ujet. „Proč jsem sem s ní k sakru chodil,“ zaklel.
Doslova vyrval garážníkovi klíče z ruky a rozjel se směrem ke Katerininu bytu.
Kapitola 23.
„Katerino, co to děláš?“ zeptala se užasle.
Katerina mezitím hodila do tašky svoje doklady a peníze. „Madelaine, promiň, teď ti nemůžu nic vysvětlovat. Tady na stolku máš nájem za příští dva měsíce, do té doby si jistě najdeš novou spolubydlící.“
„Katerino, co se děje? Jsi celá vyděšená? Kam jedeš? Madelaine ji chytila za ruku. Ta se jí ale vzápětí vyškubla, jedním pohybem zavřela svou cestovní tašku a vydala se do kuchyně. Madelaine běžela za ní.
„Katerino, proč mi nechceš říct, co se děje? Mohla bych ti přece pomoct. Tohle přece nejde. Jsme kamarádky, nemůžeš bez vysvětlení odejít.“
Katerina si ve spěchu nazouvala boty. „Madelaine věř mi, spoustu věcí o mně nevíš. A bude lepší, když je ani vědět nebudeš, zbytečně by tě to mohlo ohrozit.“
„Katerino, ty mě děsíš,“ Madelaine se nervózně zachumlala do županu. „Mám o tebe strach.“
„Neboj se, budu v pořádku,“ Katerina se ani nezdržovala tím, aby si zapnula kabát. Trhnutím otevřela dveře na chodbu. Poté chvatně objala svou kamarádku. „Děkuju za všechno Madelaine. Doufám, že se ještě někdy uvidíme. Mám tě ráda.“ popadla tašku a zmizela na schodech.
„Katerino. Katerino vrať se,“ volala za ní Madelaine zoufale. Chování její kamarádky ji vyděsilo. Tušila, že se musela dostat do nějakého pořádného průšvihu a mrzelo ji, že jí Katerina nevěří natolik, aby jí dovolila pomoci jí. Pomalu zavřela dveře.
„Katerino,“ bušil na dveře bytu. „Katerino, prosím otevři.“
Dveře se skutečně otevřely, ale na prahu se objevila vyděšená Madelaine oblečená ve světle modrém županu.
„Kde je Katerina?“ zadýchaně se opřel o veřeje dveří.
„Já nevím.“ Zakoktala se. „Byla tu před chvílí, ale chovala se divně. Sbalila si tašku a šla pryč. Ptala jsem se jí, co se děje a jestli jí můžu nějak pomoct, ale nechtěla mi nic říct. Během dvou minut byla pryč, ani jsem se z toho ještě nestačila vzpamatovat. Co se Katerině stalo? Prosím, Jamesi, řekněte mi to!“
Lawrence chytil dívku za ramena. „Jak je to dlouho co odešla?“
„Tak tři minuty, museli jste se minout.“ Lawrence ji pustil a jako šílený se řítil po schodech dolů. V domě se otevíraly dveře bytů a Madelaine slyšela, jak někteří sousedé nadávají. Zavřela dveře. Třásla se po celém těle. Vůbec ničemu nerozuměla. Pomalu došla ke kredenci, vyndala láhev whisky, odšroubovala víčko a zhluboka se napila. Nezdržovala se ani tím, že by si ji nalila do sklenice. Pak se posadila do křesla k telefonu. Aby mu byla co nejblíž, kdyby Katerina volala.
„Katerino,“ Lawrence vyskočil z auta a rozběhl se k ní.
„Nepřibližuj se k mně, Jamesi. Nebo bych ti raději měla říkat Lawrenci.“ V jejích očích se objevila nenávist.
Jeho jméno ho zastavilo. „Věděla to. Znala pravdu“
„Katerino,“ řekl prosebně. „Prosím tě, poslouchej mne. Chci ti to vysvětlit.“
„Co mi chceš vysvětlit?“ vykřikla. „Celou dobu jsi mi sprostě lhal. Vydával jsi se za někoho. Nebo to snad není pravda a ty nejsi Lawrence Alamain?“
„Ne,“ řekl bezbarvým hlasem. „Opravdu jsem Lawrence Alamain. Ale chci ti vysvětlit, proč jsem ti o sobě lhal.“
„To nemusíš,“ zavrtěla hlavou. „Je mi to naprosto jasné. Chtěl jsi se dostat k mým penězům. Chytrý plán, kam se na tebe můj otec hrabe. Myslela jsem, že ho v manipulování s lidmi nikdo nepřekoná, ale to jsem se přepočítala. Gratuluju, spolkla jsem ti to i s navijákem. Doufám, že jsi se při tom dobře bavil.“
Lawrence začínal být zoufalý. Bylo to daleko horší než čekal. „Katerino, já tě miluju!“
„Miluješ?“ začala se smát. „Ne, jediné co ty miluješ, jsou peníze. Proto jsi to celé dělal. Aby ses dostal k mým penězům. Klidně si mne sprostě využil, bylo ti úplně jedno, jak mi bude až zjistím pravdu. To tě nezajímalo. Potřeboval jsi jen, abych se za tebe vdala a ty jsi měl volnou cestu k mým penězům. Nic jiného v tom nebylo.“
„Katerino, prosím tě poslouchej mne,“ skočil jí do řeči. „Možná mi ze začátku šlo o peníze, ale to jen do doby, kdy jsem tě uviděl. Líbila ses mi, tak jako žádná jiná. Zamiloval jsem se do tebe. Nikdy jsem ti nelhal, když jsem ti říkal, že tě miluju.“
„Měl by ses stydět,“ zavrtěla hlavou a v jejích očích se objevily slzy. „Pořád si myslíš, že jsem tak hloupá a znovu se tebou nechám manipulovat? Že ti na to všechno skočím. Ale to jsi se přepočítal. Dobře mne poslouchej. Z peněz Von Leuschnerů neuvidíš nikdy ani vindru, protože já si tě nikdy nevezmu. Nikdy!!! Hnusíš se mi. Jsi mi odporný. Jsi ještě horší než můj otec a Verner Bayer dohromady. Jsi pro peníze ochotný udělat cokoli. Zmiz z mého života. Už tě nechci nikdy vidět.“ Chtěla odejít, ale Lawrence jí zahradil cestu a pevně jí chytil.
„Ne, musíš mi věřit. Já vím, jak to vypadá. Ale mám smlouvy. Smlouvy, ve kterých stojí, že se vzdávám tvých peněz. Stačí je podepsat. Já chci jenom tebe.“
„Dobrý tah,“ směle se mu podívala do očí, i když se uvnitř třásla strachy. „Ale já ti nevěřím ani jedno jediné slovo. Sbohem, Lawrenci.“
„Nemůžeš mne takhle opustit,“ pevně jí sevřel ramena. „Někde si o tom v klidu promluvíme.“
Začala se ho bát. Vypadal rozčileně. „Katerino, rozum do hrsti,“ našeptávalo jí něco v ní.
„Dobře,“ přikývla opatrně.
„Pojedeme ke mně.“ Řekl okamžitě s nadějí v hlase.
„Ne,“ řekla tvrdě. „Chci neutrální půdu.“ Dodala. „Potřebuješ něco, kde jsou lidi,“ přemýšlela rychle. „Nedaleko odtud je kavárna. Bude ještě otevřená.“
„Dobře.“ Lawrence ji vzal pod paží a vydali se směrem ke kavárně.
„Černý čaj,“ odpověděla Katerina aniž se na něj podívala. Nenápadně si mapovala interiér kavárny.
„Já také,“ odpověděl Lawrence mechanicky, přičemž nespustil oči z Kateriny. „Musí ji přesvědčit. Prostě musí.“
„Katerino, musíš mi věřit, všechno si špatně vykládáš,“ řekl, když se číšník vzdálil.
„Lawrenci prosím,“ odpověděla unaveně. „Já už nechci nic poslouchat. Všechno je mi jasné. Nech mne na pokoji. Ty peníze nikdy neuvidíš. Mezi námi je konec.“
„Nemůžeš mne opustit. Proč mi nevěříš? Ano, lhal jsem ti, ale udělám všechno, abych to napravil. Dej mi šanci. Miluju tě. A ty miluješ mne.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Milovala jsem tě. Ale už ne. Hnusíš se mi.“ Stáhla si z ruky zásnubní prstýnek, který jí daroval při večeři před několika dny a položila ho před něj. Pak se zvedla.
„Sbohem.“
Lawrence vyskočil a chytil ji za ruku. „Ne, nemůžeš odejít.“
„Pusť mne, to bolí,“ vykřikla.
„Pane,“ od vedlejšího stolu se zvedl nějaký muž. „Nechte tu ženu na pokoji.“
Lawrence se otočil na neznámého. „Nepleťte se do toho.“
„Pusť mne,“ Katerina sebou škubla.
„Pane,“ ozval se znovu neznámý. „Pokud se chcete s někým prát, tak se perte se mnou a tu dámu nechte na pokoji.“ Položil mu ruku na rameno. Lawrence se otočil a prudce ho od sebe odstrčil. Pak se znovu natáhl po Katerině. Ta uskočila a neznámý se znovu vrhl na Lawrence. Začali se spolu prát. Katerina toho využila a rozběhla se pryč. Lawrence chtěl běžet za ní, ale muž ho strhnul k sobě. Katerina vyběhla z kavárny. Podařilo se jí chytit taxíka a rozjela se na Gare de Lyon.
„To mi neříkejte, Smithi. „Musíte ji najít. Hledáte ji už tři měsíce. Za co Vás platím?“ křičel Lawrence.
„Je mi líto, opravdu. Budeme to zkoušet dál.“ Smith odešel.
„Kdyby tě milovala, nechala by si to vysvětlit,“ Vivian přisedla k Lawrencovi sedícímu zničeně na sedačce. „Ale ona ti nedala žádnou šanci. Nezaslouží si tě. Zapomeň na ni. Potkáš ještě spoustu jiných..“
„Mlč této,“ vykřikl. „Nevíš jak mi je. Bez ní to je k nevydržení. Ale já to tak nenechám. Najdu ji. A ona si mne vezme uvidíš.“
„Je z toho úplně zničený, madame.“ Řekl Ivan Vivian. „Skoro nejí, mám o něj strach.“
„On se sebere,“ řekla Vivian tvrdě. „Alamainové byli vždycky tvrdí. Bude to nějakou dobu trvat, ale dostane se z toho.“
Měsíce plynuly a situace se neměnila. Žádný z detektivů, které si najal Katerinu ani jejího bratra najít nedokázal. A Lawrence se začal zatvrzovat. Vůči ženě, která mu nedala druhou šanci. „Prý mu jde jen o peníze. Tak mu jen o peníze půjde. Bude ještě litovat toho, že mu zlomila srdce. Tohle není konec, Katerino,“ řekl s pohledem na její fotografii. „To je začátek.“
Kapitola 24.
Byl to velmi příjemný začátek její samostatné lékařské praxe. Pracovala na malé klinice přímo na pláži a jejími pacienti byli většinou turisté, které během jejich pohádkové dovolené v ráji potkali nějaké zdravotní problémy. Nejčastěji vytahovala z nohou zabodnuté ježčí ostny, ošetřovala popálení od medúz, ale někdy také řešila vážné úrazy a jednou musela zcela neplánovaně provádět operaci slepého střeva. Ale to všechno bylo nic proti posledním dvou letům studií, kdy pracovala v jedné z nejvytíženějších nemocnic v Melbourne. Bylo to tam velmi náročné, často po směně usínala ve stoje cestou autobusem domů, ale po několika měsících už ji nikdo nebral jako nezkušenou studentku medicíny, ale jako schopnou budoucí lékařku. Carly na sebe byla velmi tvrdá. Zůstávala v nemocnici mnohem více času než musela a nevyhýbala se žádné práci. Sterilizovala nástroje, starala se o pacienty, asistovala při operacích. Možná proto si mladé dívky všiml doktor Thomas Boley, jeden z nejvýznamnějších australských chirurgů. Doktor Boley, postarší šedovlasý muž svou prací opravdu žil. Byl většinou protivný a povýšený, ale Carly mu z nějakého důvodu přirostla k srdci. Začalo se to projevovat tak, že na ni byl méně protivný než na všechny ostatní, ať už kolegy nebo spolupracovníky. Začal jí zavalovat prací a pravidelně ji psal na rozpisy jako asistujícího lékaře u operací, které řídil. Carly mu byla nesmírně vděčná, protože smět s ním pracovat byla opravdová škola života. Měla pocit, že za ty dva roky s ním se toho naučila mnohem víc, než za celou dobu na univerzitě. Živě si vzpomínala na svoji první operaci. Stála venku před operačním sálem a strašně se jí třásly ruce. Měla pocit, že to nikdy nemůže zvládnout. V tom se tam objevil doktor Boley, i když ten den psaný na rozpisu operací vůbec nebyl. Pátravě se na ni podíval a řekl.
„Pokud se Vám budou takhle klepat ruce, nedám Vám do ruky skalpel, protože zmrzačíte nejen pacienta, ale i sebe.“ Pak dodal už mnohem mírněji. „ Nemusíte se ničeho bát, zvládnete to. Teď jděte vedle, dejte si velké kafe a za patnáct minut Vás chci vidět na sále.“ Operace dopadla dobře a Carly se od té doby už operovat nebála.
Po svém odchodu z Melbourne na Tahiti pořád pošilhávala po inzerátech velkých nemocnic hledajících nové lékaře. Z Melbourne měla vynikající doporučení, ale věděla, že to zdaleka nestačí. Velké nemocnice dávali přednost zkušeným lékařům z dlouholetou praxí. Nakonec odpověděla na inzerát Salemské univerzitní nemocnice. Vzali ji a ona se rozjela do Spojených Států.
Po operaci si spolu dávali kávu v doktorské místnosti.
„Co vlastně děláš dnes večer?“ zeptal se Carly.
„Nic zvláštního. Půjdu domů a budu si číst. Jsem unavená.“
„To je škoda, myslel jsem, že bys třeba mohla jít dnes na party do Wings, to je jedna restaurace nedaleko řeky.“
„Jsi hodný,“ usmála se na něj a nalila si ještě trochu kávy, „ale jsem příšerně utahaná.“
„To je škoda. Bude tam spousta lidí, které bys měla poznat. Jsi v Salemu nová a oni jsou opravdu báječní. Jsou to vesměs moji přátelé. Roman Brady, místní policejní kapitán, Jack Deveraux – majitel jedněch místních novin, jeho přítelkyně Jennifer Hortonová, novinářka..“
„Dobrá, Markusi. Na chvíli tam zajdu. Máš pravdu, opravdu si v Salemu potřebuju najít přátele. Uvidíme se večer.“ Usmála se na něj a odešla.
Marcus zamyšleně odložil hrneček na stůl. Nedala najevo, že by Jennifer znala, přesto ji znát musela, jinak by se na ní nevyptávala po telefonu. Na tom bylo opravdu něco velmi divného.
A do klubu jít také nechtěla, až když se zmínil o Jennifer, rozhodla se, že půjde. Rozhodl se, že tomu musí přijít na kloub. Nejlepší bude počkat v klubu a dávat na Jennifer pozor. Přece jen, Carly vůbec neznal, mohla být třeba nebezpečná. O svém podezření řekl jen Melisse, své velmi dobré přítelkyni, která ve Wings pracovala jako zpěvačka.
„Nemyslíš, že jsi trochu paranoidní?“ řekla mu a odhodila si z ramen své dlouhé vlasy.
„To nemyslím. Je tu až moc náhod. Tvrdí, že tu nikoho nezná a přitom se vyptává na Jennifer.
Mají obě stejný prsten. A navíc sem jít také nechtěla, až když jsem řekl, že tu bude Jen, tak změnila názor.“
„Dobře, tak je to trochu divné,“ přiznala Melissa. „Ale pořád to může mít nějaké naprosto normální vysvětlení. Ale souhlasím s tebou. Večer budeme na Jen dávat pozor, a pak uvidíme.“
„Měli bysme jít na tu večeři,“ řekla tvrdě, když se jí to pokusil vysvětlit. Jack si jen povzdechl a šel za Jennifer, která už byla daleko před ním.
Než dorazili do Wings, tak se Jennifer už stihla trochu uklidnit. U barového pultu narazili na Marcuse a Melissu.
„Ahoj Jen, Jacku, jak se máte?“
„Výborně,“ usmála se Jennifer. „ Vlastně budeme slavit. Jack byl dnes v talkshow a byl naprosto úžasný.“
„Přeháníš,“ přerušil ji.
„Vůbec ne, Jacku. Měli jste ho vidět. Hotová nová mediální hvězda,“ řekla s nádechem ironie v hlase.
„Promiňte, Váš stůl je připravený. Přesně tak, jak jste si přáli.“ přerušil je číšník.
„Výborně, zřejmě se tvá pověst mediální hvězdy už donesla až sem,“ poplácala ho Jen po ruce a vydala se ke stolu.
„Nemyslíš že bychom si měli dát šampaňské a připít si na naši novou mediální hvězdu? Řekla, když se posadili.
„Jen, přeháníš. Byla to nepodstatná talkshow a za chvíli si na to nikdo nevzpomene.“
„Jasně. Jacku, byl to můj článek. Moje poznámky!!!! Mohl z toho být nejlepší článek v mé kariéře.“
„Ale jdi. Přeháníš. Uznávám, měl jsem si to nastudovat, než jsem použil tvoje poznámky, ale nestihl jsem to. A nepůsobilo by dobře, aby hlavní šéfredaktor byl v televizi za idiota. A nebylo to zase tak skvělé. Uvidíš, že si na to teď nikdo už ani nevzpomene.“
„Promiňte,“ u stolu se zastavila jakási žena. „Neviděla jsem Vás dnes v televizi? Vy jste Jack Deveraux. Chtěla jsem Vám říct, jak jste byl úžasný.“ „To je pravda, Vy jste Jack Deveraux,“ ozvalo se od vedlejšího pultu.
„Fajn, takže se ani v klidu nenajíme,“ pomyslela si Jennifer, nechala Jacka mezi jeho obdivovateli a odešla k barovému pultu.
„Promiňte,“ ozvalo se za ní.
„Jestli hledáte Jacka, najdete ho meziv jeho fanclubu.“
„Ale já nehledám jeho, já hledám tebe. Vzpomínáš si na mne?“
„Katerino,“ Jennifer objala svou nejlepší kamarádku ze školy. „Katerino, jsi to opravdu ty? Nemůžu tomu uvěřit. Co tady děláš?“
„Hej, hej, Jennifer znáš jí?“ přerušil je Marcus.
„Jistě že mne zná,“ odpověděla Katerina.
„Ptal jsem se Jennifer!“
„Samozřejmě že ji znám.Je to jedna z mých nejlepších kamarádek...“
„Poznali jsme se v Evropě jako školačky. Na prázdninovém táboře,“ skočila jí do řeči Katerina. Jennifer okamžitě pochopila, že Katerina nechce, aby Marcus věděl, že spolu chodily do internátní školy.
„Ano. Byli to úžasné prázdniny“ přikývla.
„A proč jsi mi neřekla, že ji znáš, Carly? Proč ty tajnosti? Slyšel jsem tě, jak se po ní sháníš a přitom jsi mi neřekla, že se znáte,“ nedal se Marcus.
„Chtěla jsem Jennifer překvapit. A pak, nevěděla jsem, že jsi slyšel, jak se na Jennifer ptám. Kdybych to věděla, řekla bych ti to. Ale promiň, nejsme si zdaleka tak blízcí, abych ti vyprávěla o svém životě. Každopádně Jen, máš báječné přátele, kteří o tebe evidentně mají strach. Musím už jít, ale brzy se uvidíme a popovídáme o starých časech.“ Stiskla Jennifer ruku.
„To budu moc ráda.“ Jennifer se za ní s úsměvem dívala.
„Nebezpečí?“ rozesmála se Jennifer. „To vůbec ne. Carly je moje velmi dobrá kamarádka už od dětství. Každopádně děkuji, že jste o mne měli starost.“
„Fajn, když se to tak vyřešilo, dáš si s námi skleničku?“
„Ne, omlouvám se, teď si musím zavolat.“ Omluvně se na ně usmála, přičemž si nemohla nevšimnout Marcusova podezíravého pohledu.
„Fajn, tak se uvidíme později,“ odpověděla Melissa.
Jennifer zvedla sluchátko, ale když se Marcus a Melissa vzdálili z dohledu, chvatně ho položila a rozbalila papírek, který jí Katerina strčila do dlaně.
„Katerino,“ řekla zamyšleně. Pak se nenápadně rozhlédla okolo sebe a vytratila se.
„Hm,“ zamručel Marcus.
„Co je? Nevypadáš o moc klidněji.“
„Nevím, vždycky když Carly vidím, mám pocit, jakoby něco skrývala. A Jennifer se také chovala divně.“
„Promiňte,“ přerušil je Jack. „Neviděli jste Jennifer?“
„Před chvílí byla u baru,“ odpověděla Melissa.
„Tam není. Vypadá to, že odešla. Zřejmě je naštvaná kvůli té talkshow, kruci. No, užijte si večer.“
„Co je Marcusi? Zase se tak divně tváříš,“ Melissa se pátravě podívala svému kamarádovi do tváře.
„Mám jen pocit, že Jennifeřin odchod neměl s Jackem co dělat, to je vše.“
„Možná,“ pokrčila rameny Melissa.
„Katerino, jsem tak ráda, že tě zase vidím. Neviděli jsme se od tvého útěku ze školy.“
„Nepovedlo by se mi to bez tvé pomoci. Jsem ti za to moc vděčná. Promiň mi ten vzkaz, chtěla jsem, abychom si promluvily na nějakém klidném místě.“
„Katerino, co se děje? A proč si říkáš Carly?“
„Musela jsem. Aby mne nenašli.“
„Jistě, tvoje rodina, ta svatba.“
„Ano, nikdy toho nenechají. Jennifer možná budu potřebovat tvoji pomoc.“
„Jistě, přece víš, že se mnou můžeš vždycky počítat. Říkaly jsme si přece kamarádky na život a na smrt.“
„Já vím,“ usmála se Katerina. „Pořád ho ještě mám. Ten prstýnek. Pamatuješ? Vybíraly jsme je spolu. Symbol našeho přátelství.“
„Já vím. Také ho mám. Jak ti můžu pomoct?“
„Zatím nijak. Potřebuju se vydržet ještě 2 měsíce skrývat. Do mých 25 let zbývají dva měsíce. Pak budu snad konečně volná.“
Kapitola 25.
„Šla jsem domů.“
„Tak domů. Byl jsem tu večer, ale nebyla jsi tu.“ Řekl Jack podezíravě.
„To souhlasí. Potkala jsem totiž jedu starou kamarádku.“
„Starou kamarádku? A kdo to je?“
„To je jedno. Neznáš ji. Strašně dlouho jsme se neviděly. Ale určitě ti ji představím.“
„Dobře. Myslel jsem, že jsi odešla, protože se na mne pořád zlobíš.“
„Tak to máš pravdu.“
„Jennifer, nevím, jak bych se ti omluvil. Moc mi to mrzí. Ale už jsem vymyslel, čím ti to vynahradím. Objevil jsem něco, co je totiž naprostá bomba. To bude sólokapr.“
„O čem to mluvíš, Jacku? Co jsi zase kde vyhrabal?“ zeptala se Jennifer zvědavě.
„To uvidíš. Inspiroval mne jeden evropský bulvární plátek, ale už jsem to ověřoval. Může z toho být naprosto úžasný příběh. Zase Spectatoru zvedneme popularitu a začneme pořádně válcovat ty noviny, které se prohlašují za nejčtenější ve městě. V Croniclu z toho budou mít pěkně zamotanou hlavu,“ Jack se spokojeně smál.
„Řekni mi o co jde Jacku!“
„Nepovím. Dokud mi neodpustíš a nedáš mi pusu,“ Jack provokativně přešlapoval před Jennifer a držel něco za zády.“
„Tak dobře, odpouštím ti,“ rezignovala Jennifer. Ale jen pro tentokrát,“ pohrozila mu prstem před obličejem. A teď to konečně vyklop.“
„Ještě tu pusu,“ nedal se odbýt Jack.
„Tak dobře, ty vyděrači,“ řekla Jen a natáhla se k němu. „Teď jsi spokojený?“ zeptala se po chvilce.
„Víc než spokojený, slečno Hrotonová.“
„Fajn, tak ven s tím.“
„Dívej,“ Jack Jennifer ukázal titulní stránku jakýchsi novin. Jennifer mu je vytrhla z ruky.
„Záhadná nevěsta aneb kde je Katerina von Leuschner?“ Hlásal titulek. Jennifer pokračovala dál ve čtení. „Zbývají už jen dva měsíce do dlouho očekávané svatby Lawrence Alamaina s Katerinou Marie von Leuschner, prvorozenou dcerou švýcarského finančníka Henri von Leuschnera. Na celém příběhu je pikantní to, že svatba Kateriny a Lawrence byla domluvená hned po dívčině narození. Připadá Vám to jako z předminulého století? Vůbec ne.“ Článek pokračoval dál, ale Jennifer už dál nečetla. Ani nemusela. Srdce jí začalo zběsile tlouct.
„Co je to za nesmysl? Tím máme zvednout Spectatoru náklad? Nějakou svatbou?“
„Jennifer, já tě nepoznávám,“ zavrtěl hlavou Jack. „Tohle je přece dokonalý příběh. Dvě rodiny se domluví na svatbě svých dětí. A nejsou to ledajaké rodiny. Von Leuschnerové, to je modrá krev a Alamainové zase vládnou ropnému průmyslu. Takže tyhle rodiny domluví svatbu, která se má očividně skutečně konat. Jenže, je tu malý zádrhel. Kde je nevěsta? A kde ženich? Lawrence Alamain se na veřejnosti téměř neobjevuje a Katerina? O té se proslýchá, že zmizela. Nikdo neví, kde je. Tohle je přece příběh. Představ si všechny ty ženy v domácnosti, které touží po romantice, po zajímavém příběhu.“
„Jacku, tohle přece nikoho nebude zajímat. Nějaká nevěsta na útěku.“
„Omyl. Příběh dědičky pohádkové jmění. Můžeme ho nazvat „Pricezna na útěku.“ Věděla jsi vůbec, že titul princezna nemají jen dívky z královských rodin. Hledal jsem na internetu. Můžeme to uvést vyprávěním o rodině Von Leuschnerů.“
„Jacku, to přece nemůžeme udělat.“ Řekla zoufale Jennifer.
„Proč bychom nemohli?“
„Jacku, jsme přece seriózní noviny. Nemůže otiskovat nějaké takové pofidérní spekulace,“ zamávala mu novinami před obličejem.
„Jsme sice seriózní noviny,“ řekl Jack důrazně, „ale poslední dobou máme finanční problémy. Nutně potřebujeme něco, co nám zvedne náklad. A vůbec, dej mi to,“ vytrhl jí noviny z ruky.
„Uvidíme se v práci.“
Jennifer nelenila a běžela se převléct. Musela varovat Katerinu. Bylo jen otázkou času, kdy Jack zjistí, že s Katerinou chodila do školy .“
„ Máš pravdu, chtěla jsem, tě varovat.“
„Varovat. Před čím?“
„Můj přítel Jack. Dnes ráno přinesl nějaké noviny, kde psali o tobě. O tvé svatbě. A Jack dostal nápad, že tím, že bude psát o Vaší rodině, že tím zvedne Spectatoru náklad.“
„Pane bože,“ Katerina začala vypadat vyděšeně. „To nejde. Jakmile se o tom začne psát, začnou se o Salem zajímat novináři z Evropy. A když zjistí, že existuje spojitost mezi jednou redaktorkou Spectatoru a Katerinou von Leuschner. To bude můj konec. Bude nejlepší, když dnes odjedu ze Salemu.
„Katerino, to přece nemůžeš udělat. Podívej, najdu způsob, jak Jacka zastavit, věř mi. Pomůžu ti.“
„Ne to nejde, Jennifer. Neměla jsem tě do toho zatahovat. Ani nevíš, jak to může být nebezpečné.“
„Nebezpečné? Katerino, ty jsi v nebezpečí. O čem to mluvíš?“
„Jennifer, nechtěj, abych ti to vysvětlovala. Už takhle o tom víš až moc. Podívej, bude nejlepší, když budu daleko odsud.“
„Ne. Prosím. Dej mi alespoň šanci. Pokud to nepůjde, můžeš odjet kdykoli, ale pokud se mi podaří Jacka zastavit, můžeš tu přece zůstat. Tady tě nikdo hledat nebude.“
„Dobrá. Počkám ještě pár dní. Snad mi ještě nejsou na stopě.“
„Na stopě?“
„Ano. Proto jsem odjela z Tahiti. Lidé Vernera Bayera mne tam našli a já musela co nejrychleji zmizet. Ale budou hledat dál, Jennifer. A je jen otázkou času, kdy mne znovu najdou.