Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nitky osudu - Kapitola 1-5

24. 8. 2008

Kapitola 1.

Mladá dívka, tedy vlastně ještě děvčátko, se s pláčem vrhla na postel s růžovými nebesy. Nenáviděla svoje narozeniny. Ostatní děti se těšily na různobarevné balíčky skrývající nejedno splněné dětské přání, a hlavně na velký dort se spoustou svíček. Ale ona ne. Nenáviděla své to od doby, kdy se dozvěděla pravdu. Narozeniny se jí toho dne změnily v něco, co nemohla vystát. Byl to pro ni ten nejhorší den v roce, den plný slz a zoufalství. Vrzly dveře a do pokoje se protáhl malý chlapec. Přisedl na postel k plačícímu děvčátku.

„Neplač,“ pohladil ji po vlasech. „Já tě mám rád. A nikdy jim to nedovolím.“

Hnědovlasá dívenka k němu zvedla uslzené oči. „Já vím. Taky tě mám ráda.“ Schoulila se mu do náruče. Její malý bratr byl jednou z mála spřízněných duší, které měla. Jejich otec byl tvrdý a nepřístupný. A to nejen k zaměstnancům své společnosti, ale i ke všem, kteří sloužili v jeho honosném domě v Bernu nebo v krásné rezidenci na břehu Lac Léman. To by ještě nebylo tak zarážející, přísných zaměstnavatelů je na světě spousta, ale Henry von Leuschner byl velmi tvrdý i ke své rodině, zvláště ke svým dvěma dětem, Katerině a Françoisovi. Tam kde není otcovská láska obvykle nechybí alespoň láska mateřská, ale Claudia von Leuschner projevovala svým dětem pramálo náklonnosti. Žila si ve svém světě, ve kterém pro Katerinu a Françoise nebylo místo. Claudia byla neustále pryč, buď na nákupech po těch nejdražších obchodech v Bernu nebo někde v klubech pro lepší společnost. Ke svému manželovi neměla prakticky žádný vztah, jediné, co je spojovalo, bylo společné přímení a obě děti. Claudia vzorně plnila povinnosti náležící příslušnici švýcarské smetánky. V drahých šatech a nádherných účesech chodila se svým manželem po plesech a banketech a působila vždy dojmem dokonalé manželky jednoho z nejvýznamnějších švýcarských aristokratů. Jinak si ovšem žila svůj život. Jediné co po ní její manžel vyžadoval, bylo to, aby se nikdy neobjevila na stránkách pochybných novin. Peníze dokázaly sice spravit hodně věcí, ale ne všechno. A to Henry von Leuschner dobře věděl. A jeho žena také. Proto se měla na pozoru. A její manžel také. Nikdy ho žádný novinář nespatřil ve společnosti mladých krásek. Navenek von Leuschnerovi působili jako dokonalý pár. Henry své ženě vynahrazoval její osamění drahými dárky a ona je ochotně přijímala.

Katerina a François mezitím společně vyrůstali ve zdech rodného domu. Od malička měli soukromé učitele, jejich otec si nepřál, aby chodili do školy a dbal na to, aby je navštěvovaly jen děti z dobrých rodin. O oba sourozence se starala jejich chůva Cecile, která jim alespoň z části nahrazovala chybějící rodičovskou lásku. Mezi bratrem a sestrou se utvořil velmi silný vztah. Byli si oporou, hrávali si spolu celé hodiny a nedokázali si představit život jeden bez druhého. To vše se ale změnilo, když se Henry von Leuschner rozhodl poslat svou dceru Katerinu do jednoho z internátů pro dívky z lepších rodin. Katerina to oplakala. Nevadilo jí, že bude pryč z domu, jediné, co jí trápilo bylo to, že její bratr zůstane sám.

Internát v Saint Antoine byl jedním z nejluxusnějších zařízeních svého typu na světě. Katerina tam byla prominentní dítě, Henry von Leuschnera znalo celé Švýcarsko, a tak byla přítomnost jeho dcery pro internát zvláštním vyznamenáním. Půvabný komplex budov v hlubokém alpském údolí byl na krásném místě. Děvčata měla pro sebe dokonce vlastní sjezdovku. Vyhřívaný bazén a tělocvična byly samozřejmostí. Celý komplex byl velmi přísně hlídaný, aby chovanky nepřišly do styku s nevhodnými lidmi. Katerina si v internátu brzo zvykla. Dokonce se jí tam začalo líbit. A to hlavně díky její nové kamarádce, Jennifer Hortonové. Jennifer byla Američanka z jednoho malého městečka na východním pobřeží. Obě dívky se rychle spřátelily. Společně si dělaly legraci z přísné Madame Blanquet a život v Saint Antoine se tak stal docela snesitelný. Společně trávili většinu času v knihovně nebo v areálu internátu. Příjemné prostředí alpských lesů a potůčků skýtalo ideální příležitost k procházkám, samozřejmě za doprovodu některé ze zaměstnankyň internátu. Tak utekly 4 roky. Z Kateriny byla najednou šestnáctiletá dívka. O prázdninách byla jako obvykle v letní rezidenci Von Leuchnerů, u Lac Léman. A tam, poprvé ve svém životě, se dívka postavila svému otci.

 

„Neudělám to. Nikdy to neudělám, tati.“

„Nebudeš mi odporovat, Katerino,“ řekl přísně Henry von Leuschner. „Tohle bylo dávno rozhodnuté. A tak to také bude.“

„Nemůžeš se ke mně takhle chovat,“ služebná postavila na stůl džbán s pomerančovým džusem a rychle se ztratila. Cítila, že je na obzoru velká hádka.

„Nemá cenu se o tom bavit,“ odpověděl Henry své dceři a v klidu se posadil do ratanového křeslo. Pak vzal do ruky ranní noviny.

„Naopak. Já o tom chci mluvit. Musíš své rozhodnutí změnit, tati.“

Henry von Leuschner rozčileně odhodil noviny. Dopadly na jahodový koláč a pozvolna se začaly rozpíjet.

„Tomuhle tě naučili v penzionátu? Myslím, že bych měl zavolat ředitelce a zeptat se jí, jak je možné, že tě nenaučili, že se rodičům neodporuje. Tvoje budoucnost je daná, stejně tak jako Françoisova. Ten se bude starat o Von Leuschner Industries.“

„Nebudu, tati,“ odpověděl rozhodně Katerinin bratr. „Nechci se starat o podnik. Chci malovat.“

„Ještě tě nepřešlo to tvoje čmárání? Dám příkaz, ať ti zabaví všechno tvé malířské náčiní. Mám už toho vašeho odporování po krk. A teď jděte do domu, chci se v klidu nasnídat, a pak musím do práce.“

Katerina a François sešli z terasy a vydali se po písčité cestičce k jezeru. Katerina nevnímala nádherně kvetoucí záhony plné květin, byla pohroužená do vlastních myšlenek.

„Myslíš, že náš otec někdy změní názor?“ zeptal se François své starší sestry. Katerina se posadila na okraj fontány chrlící stříbřité proudy vody do všech stran. Mlčky se zadívala na jezero a na vrcholky bernských Alp.

„Nemyslím. Ale o svém životě budeme rozhodovat sami, uvidíš,“ usmála se na něj. 

„To bychom měli,“ sebral kamínek ležící na cestě a hodil ho do dálky. „Nechci dopadnout jako naše matka.“

„Chybí ti?“ zeptala se tiše Katerina.

„Ano,“ její bratr nespouštěl oči z vodní hladiny. „Od té doby co zemřela tu není k vydržení. Dokonce si myslím, že i otci chybí. Občas je smutný. Možná mu na ní přece jen záleželo.“

Katerina neodpověděla a mlčky se dívala do dálky.

 

„Zítra bychom si mohly vyjet na lyžích. Minule to byla legrace,“ Jennifer si podložila loket polštářem a zadívala se na svoji kamarádku.

„Pro nás ano. Ale chudák Madame Granget. Upadla tolikrát, že se to ani nedá spočítat. Když jsme se vraceli, vypadala jako sněhulák. Myslím, že už s námi nikam nepojede.“ Rozhovor obou dívek přerušilo zaklepání na dveře.

„Slečno Von Leuschner, přeje si s Vámi mluvit paní ředitelka.“

Katerina se zvedla. „Asi mi chce říct, že při obědě mlaskám,“ mrkla na Jennifer. Ta se rozesmála. Dívčin návrat už ale zdaleka tak veselý nebyl. Katerina vběhla dovnitř a s pláčem se vrhla na postel. Jennifer ji nedokázala utišit.

„Katerino, řekni mi, co se stalo,“ hladila ji po zádech. „No tak.“

Konečně se dívka uklidnila. Seděli společně na posteli a Katerina opřela hlavu o rameno své přítelkyně.

„Víš, když jsem se narodila, můj otec se dohodl se svým přítelem, Leopoldem Alamainem, že až mi bude 25 let, vdám se za jeho syna.“

„Cože?“ Jennifer se na svou kamarádku nevěřícně podívala. „Ale jdi, to se přece dělalo tak přes 200 lety, teď je 20. století.“

„Ano, ale to mého otce nikdy nezajímalo. Alamainovi mají velký ropný koncern. Spojením majetku naší a jejich rodiny by vznikla obrovská společnost, která by měla velmi výsadní postavení. Můj otec byl vždycky ambiciózní, byl to jeho sen. A tomu snu se rozhodl obětovat moji budoucnost. Nikdy ho nezajímalo, že bych si mohla chtít svůj život zařídit po svém.“

„Ale tvůj otec tě přece nemůže donutit, aby sis někoho vzala proti své vůli.“

„Neznáš mého otce,“ usmála se Katerina hořce.

„Tak proč nenapíšeš tomu člověku, kterého si máš brát. Ani on přece jistě nebude nadšený z toho, že si má vzít ženu, kterou v životě neviděl.“

„Lawrence s tím souhlasí. Otec mi to řekl. Myslím, že je stejně ambiciózní jako jeho otec. Nevadí mu, že se bude muset oženit s někým, koho nezná, hlavně když bude mít moje peníze. Už jsem mu psala, ale odpověděl, že se manželství s ním nemusím bát. Prý udělá všechno proto, abychom spolu byli šťastní.“

„To je hrůza,“ vydechla Jen. „Kolik mu vlastně je?“

„Teď 22. Je o pět let starší než já. Ředitelka mi teď řekla, že dnes přijede. Chce mne poznat. Máme spolu povečeřet dole v saloně. Jen, musíš mi pomoct,“ zoufale se obrátila na svou přítelkyni.

„Ale jak,“ nechápala Jennifer.

„Chci utéct. Všichni si budou myslet, že jsem na večeři s Lawrencem a já se vytratím.“

„Cože? Ty chceš utéct? Ale kam půjdeš? Vždyť je ti sotva osmnáct. A nemáš peníze. To je šílené.“

„Neboj se. Nějaké peníze mám. Dost dlouho jsem si střádala kapesné, které díky štědrosti mého otce nebylo nikdy malé. Takže se sama o sebe můžu postarat. A osmnáct mi bude za chvíli. Najdu si práci, odjedu někam daleko a budu studovat.“

„Ale co tvoje rodina? Bude tě hledat. Vyhlásí po tobě pátrání a stačí, aby se tvoje fotografie objevila v novinách nebo v televizi.“

„Kdepak,“ zavrtěla Katerina hlavou. „To můj otec neudělá, už proto, že Alamainovým slíbil, že se za Lawrence provdám. Nebude chtít prozradit, že jsem zmizela. A já se musím spoléhat na to, že mne nenajde. Tak co? Uděláš to pro mně? Půjdeš na tu večeři s Lawrencem místo mne?“

„Dobře,“ přikývla Jennifer. „Půjdu na tu večeři a budu předstírat, že jsem ty.“

 

Kapitola 2.

„Máš všechno?“ Jennifer se rozechvěle podívala na svoji kamarádku.

„Ano,“ Katerina se odmlčela.

„Kdybys něco potřebovala, tak se mi ozvi.“ Obě dívky se s pláčem objaly. „Tolik doufám, že se ti ten útěk podaří.“

„Nikdy nezapomenu, co jsi pro mně udělala. Když na to přijdou, vyhodí tě ze školy.“

„Ale co,“ usmála se Jen. Stejně to tu bez tebe nebude stát za nic.“

Katerina se podívala na modré koktejlové šaty ležící na posteli. „Přeju ti hodně štěstí. A hlavně nebuď nervózní. Lawrence nic nepozná, v životě mne neviděl.“

Do dveří nakoukla vychovatelka. Když uviděla Katerinu v dlouhých červených večerních šatech, spokojeně se usmála.

„Pan Alamain už na Vás čeká, Katerino.“

„Vyřiďte mu prosím, že hned přijdu,“ odpověděla dívka.

Když vychovatelka zmizela, obě dívky se začaly chvatně svlékat. Jennifer si oblékla koktejlové šaty a Katerina džíny, tričko, svetr a kabát. 

„Jak vypadám?“ zeptala se Jennifer rozechvěle.

Katerina si stoupla vedle ní a obě kamarádky se zadívaly do zrcadla.

„Vypadáš jako Katerina von Leuschner,“ usmála se. „Musíme jít nebo bude Lawrencovi divné, že tak dlouho nejdu.“

„Vezmi si rukavice. Venku je hrozná zima. A buď opatrná,“ Jennifer stěží zadržovala slzy.

„Neboj se. Dám na sebe pozor,“ vzala kufřík schovaný za dveřmi a obě se potichu vykradly na chodbu. Jennifer šla první a rukou ukazovala Katerině, že je vzduch čistý. Zastavily se až u dveří do sklepa.

„Nechoď se mnou dál. Okénko ve sklepě je otevřené a díru v plotě najdu snadno. A ty musíš za Lawrencem,“ zašeptala Katerina. Obě kamarádky se naposledy objaly a Jennifer, s očima plnýma slz pozorovala, jak její přítelkyně mizí v tmavém sklepě. Pak se otočila a vydala se chodbou k salonu. Když položila ruku na kliku, tak se zarazila. Srdce jí divoce tlouklo a v krku měla knedlík. Ale nesměla zklamat svou kamarádku. Teď je Katerina. Zhluboka se nadechla a vešla.

Salonek byl poměrně tmavý. Bylo vidět, že Lawrence pojal první večeři se svou budoucí manželkou v romantickém duchu. Kromě dvou lamp byla všude spousta svíček. Jennifer zběsile bušilo srdce. Po paměti došla k prostřenému stolu a posadila se. V duchu děkovala bohu, že stůl v salonu je asi tři metry dlouhý. Tahle vzdálenost, která ji dělila od toho neznámého muže, jí přišla jakž takž bezpečná. Konečně se odhodlala zvednout oči.

Na druhém konci stolu uviděla sedět mladého černovlasého muže. Musela si mimoděk přiznat, že je velmi pohledný, vyzařovalo z něj zvláštní charisma. Ostře řezané lícní kosti, havraní vlasy, barvu očí nebylo na tu dálku možné poznat. Jennifer se sama sebe v duchu ptala, jaký je Lawrence asi člověk. A také jí napadlo, jestli by se líbil Katerině. O tom, jakého muže by si v životě přály se spolu bavily mnohokrát, ale až teď si Jen s překvapením uvědomila, že se vlastně své kamarádky nikdy nezeptala, jaký typ mužů ji přitahuje. Z jeho pohledu jí přebíhal mráz po zádech a hrdlo se jí stáhlo. Říkala si, že by možná měla něco říct, ale nebyla schopná promluvit, ani začít jíst steak s grilovanou zeleninou, který ležel na talíři před ní. A tak jen tak seděla. Po několika dlouhých minutách se Lawrence zvedl a beze slova odešel. Jennifer to překvapilo. Nečekala, že s ní člověk, který ji považuje za svoji budoucí manželku, nepromluví ani slovo. Ale vlastně za to byla ráda. Mohlo by se stát, že by se třeba podřekla a Katerina by tak ztratila několik cenných hodin náskoku. Jennifer se nenápadně vytratila ze salonu a zmizela v pokoji. Podívala se z okna na zářící městečko v údolí. Tam utíkala její kamarádka. A Jennifer se modlila, aby se jí cestou nic nestalo.

 Katerina spěchala zimní krajinou. Cestu znala dobře, už nejednou se jim tudy s Jennifer tajně podařilo utéct a jít do městečka. Musela si pospíšit. Vlak odjížděl za necelou hodinu. Zmrzlý sníh křupal pod jejími kroky a mráz štípal do tváří. Krajina byla temná, cesta vedla většinu času lesem, a tak se Katerina řídila jen podle sněhových mantinelů na kraji silnice. Jediné, co si přála bylo, aby tudy nejelo žádné auto. Silnice vedla jen k penzionátu, a tak by se musela schovávat. Mladá dívka, jdoucí pozdě večer po cestě s kufříkem by byla každému podezřelá. A jí se nechtělo přelézat sněhové mantinely a schovávat se ve sněhu. Rozhlédla se kolem sebe. Neměla strach z toho, že tudy jde sama. Mnohem větší hrůzu měla z toho, že by ji mohli chytit. V dálce se objevila světla. Katerina chvatně přelezla mantinel na pravém kraji silnice a přitiskla se na sníh. Kolem projelo auto. Vstala až když jeho světla zmizela v dálce. Možná to byl Lawrence, který odjížděl z penzionátu. Dívka se zachvěla. Snad se Jennifer neprozradila a Lawrence jí uvěřil, že to ona je jeho budoucí žena. Pospíchala dál. Konečně se les rozestoupil  a v dálce před sebou uviděla městečko. Zářilo do dálky a odráželo se v zamrzlém jezeře. Katerina se podívala na hodinky. Zbývalo jí dvacet minut do odjezdu vlaku. Dala se do běhu. Ledový vzduch rozřezával krk. Koupila si jízdenku do Ženevy a ukryla se v přítmí staniční budovy. Do městečka sice dívky z internátu moc nechodily, ale stejně nechtěla riskovat, že by si jí někdo všiml. Horský expres přijel včas. Katerina se usadila ve vyhřátém vagonu. Do vlaku nastoupilo jen pár lidí, posledním expresem už téměř nikdo necestoval. Katerina se zabořila do sedadla. Vlak se s trhnutím rozjel.

„Povedlo se to. Brzo ráno bude v Ženevě. A odtud už snadno zmizí. Všechno jde zatím dobře, není důvod se znepokojovat.“

Horský expres uháněl krajinou a penzionát v Saint Antoine zmizel kdesi v dálce.

 

„Ani jsi mi neřekl, jaké bylo setkání s Katerinou,“ Leopold Alamain se přes noviny podíval na svého syna.

„Dobré,“ odpověděl jeho syn na půl úst.

„Líbila se ti?“

„Je hezká,“ řekl Lawrence neutrálně.

„To je. Viděl jsem ji u na fotce u Henryho. Rozkošná brunetka,“ znovu se zahleděl do novin, a tak si nevšiml, jak sebou jeho syn trhl.

„Brunetka? Ale ta dívka, kterou jsem viděl v Saint Antoine byla přece blondýnka.“ Lawrence se zvedl od stolu a odešel do pracovny. Zvedl telefon a vytočil jakési číslo. O několik hodin později už seděl v luxusní rybářské restauraci na Azurovém pobřeží. Byl krásný, i když chladný zimní den. Lawrence seděl u stolu na vyvýšené terase a pozoroval prázdnou pláž pod sebou. Mořské vlny zalévaly písek a zase ustupovaly do moře jakoby je přitahovala nějaká neznámá síla.

„Pan Alamain?“ před ním stál vysoký hubený muž. Chytré oči se dívaly zpod skel elegantních brýlí.

„Ano. Pan Smith?“

„Ano,“ Lawrence vstal a podal muži ruku. Pak ho pobídl, aby se posadil.

„Jsem rád, že jste si na mne udělal čas. Zjistil jsem si, že jste ve svém oboru ten nejlepší.“

„Děkuji,“ pan Smith přivolal lusknutím prstů číšníka. „Un café crème, s´il vous plaît,“ řekl s patrným anglickým přízvukem. „Váš telefon mě překvapil. Obvykle pro mne klienti neposílají soukromé letadlo. Povíte mi, co pro vás mohu udělat?“

„Chtěl abyste mi něco zjistil. Doslechl jsem se, že máte ve zvyku se o svých klientech podrobně informovat, takže asi budete vědět, že si mám vzít za manželku Katerinu von Leuschner, dceru jednoho z významných švýcarských finančníků.“

„Nebude Vám vadit, když si zapálím?“ Smith vyndal z kapsy cigarety. „Máte pravdu. O svých klientech se předem informuji. Katerina von Leuschner, dcera Henry von Leuschnera a

Claudie von Leuschnerové rozené Delanoine.

„Ano. Před několika dny jsem se s ní setkal v dívčím penzionátu v Saint Antoine. Ale něco nesedělo. Můj otec viděl fotografii mé snoubenky a řekl mi, že Katerina je brunetka. Dívka, se kterou jsem se v penzionátu setkal byla ale blondýnka.“

Smith vyfoukl kouř a pohodlně se opřel. Číšník před něj postavil šálek kávy a sklenici vody. „Zajímavé. Možná si jen nechala obarvit vlasy.“

„To mne napadlo. Ale chci mít jistotu. Chci, abyste zjistil, jak to je.“

„Dobrá. Pokud se nechala obarvit, tak můžete říct, že změna jejího účesu Vás stála pěkných pár desítek tisíc franků.“

„Na penězích mi nezáleží. Chci si být jistý,“ odpověděl Lawrence.

„Dobrá, pane Alamaine. Zjistím jak to je a dám Vám brzy vědět.“

 

Michael Smith byl opravdu profesionál. Lawrencovi se ozval již za několik dnů. Tentokrát se sešli v útulné kavárničce v Nice.

„Musím Vám říct, že jste své peníze rozhodně nevyhodil z okna, pane Alamaine,“ řekl Smith hned jak se Lawrence posadil.

„Co jste zjistil?“

„Získat nějaké informace o Vaší snoubence není nic lehkého, ale přece jen se mi to podařilo,“ Smith si klidně zamíchal kávu zatímco se na něj Lawrence netrpělivě díval.

„Vaše podezření bylo správné. Ta dívka se kterou jste se setkal skutečně nebyla Katerina von Leuschner, ale její kamarádka. Je to Američanka, jmenuje se Jennifer Hortonová.“

„To mně nezajímá,“ přerušil ho Lawrence. „Proč tam nebyla Katerina?“

„Zdá se, že Vaše snoubenka té plánované svatbě s Vámi není moc nakloněná. Utekla. Dokonce v ten večer, kdy jste byl v Saint Antoine. Na tu večeři s Vámi místo sebe poslala svou kamarádku. Je to hrozný skandál. Pan von Leuschner byl bez sebe. Všichni Katerinu hledají, ale bezvýsledně. Zmizela. Nikdo neví, kde by mohla být. Von Leuschner se to před Vámi snaží utajit, proto se o tom neví.

Lawrence zatnul ruku v pěst.

„Budete si ode mne ještě něco přát?“ Smith klidně upil kávu.

„Proč se ptáte? Znáte odpověď.“

„To bude velmi drahé pane Alamaine.“

„To je jedno. Na penězích nezáleží. Najděte ji!!“

 
Kapitola 3.

„Katerino, vezmeš to na chvíli za mne? Potřebuji si odběhnout něco vyřídit,“ Jeanne se prosebně zadívala na dívku, klečící v záhonu růží.

„Jistě, vydrž, hned jsem tam, jenom se trochu opláchnu,“ vstala, odložila zahradnické nůžky a sundala si rukavice. Zahradnictví Le Marché leželo na okraji Paříže, města nad Seinou, kde Katerina našla útočiště. Přijela sem před půl rokem, jen s jedním kufříkem a úsporami, pečlivě schovanými v botě. Přálo jí štěstí. Odpověděla na inzerát jedné studentky Sorbonny, která sháněla spolubydlící. S Katerinou si ihned padly do noty a mladá dívka tak našla nový domov v malém podkrovním bytě v Marais, jedné z pařížských čtvrtí. Z Katerinina pokoje byl krásný výhled na změť pařížských střech a stříšek. Madelaine jí ukázala okolí, obchody, kde se dalo levně nakupovat oblečení a trhy s nepřeberným množstvím ovoce a zeleniny. Mladé dívce ale bylo jasné, že si bude muset rychle najít práci, aby se její úspory nezačaly rychle tenčit. Chtěla dělat něco, co by ji bavilo, a tak se přihlásila do aranžérského kurzu. Po třech měsících dostala diplom a stala se z ní aranžérka květin. Poté začala hledat práci. Obcházela květinářství v centru Paříže, ale nikde ji kvůli nedostatku zkušeností nechtěli vzít. Bylo marné nabízet, že jim předvede, co všechno s květinami umí. Už z toho začínala být zoufalá, když si před jedním květinářstvím všimla dodávky, která právě přivezla čerstvé květiny. Na červené kapotě dodávky byla nastříkaná adresa zahradnictví Le Marché. Katerina si všimla, že zahradnictví podle adresy sídlí na předměstí Paříže. Kateriny, která studovala adresu na kapotě auta si mezitím všiml Pierre, řidič, který rozvážel květiny z Le Marché zahradnictvím po celé Paříži.

„Potřebujete dodávky květin?“ zeptal se pohotově, když viděl, jak Katerina studuje adresu nastříkanou na kapotě auta.

„Vlastně ne,“ usmála se na něj rozpačitě. „Hledám si práci. Jsem aranžérka, ale nikde mne nechtějí vzít. Napadlo mne, že bych to mohla zkusit u Vás. Ale vy jste asi spíš zahradnictví než květinářství.“

„Kdepak,“ usmál se Pierre. „Obojí. Máme velkou prodejnu květin, ale i vlastní skleníky a pěstírny. A co se práce týká, zastavte se u nás, myslím, že zrovna někoho hledáme. Pan Le Marché má na aranžéry vysoké nároky, ale třeba se Vám podaří uspět. Tady je vizitka,“ podával jí bílou kartičku, na které bylo vyraženo několik růží.

„Děkuju moc,“ usmála se Katerina.

Další den se rozjela do Le Marché. Květinářství našla snadno, bylo na samotném kraji ulice lemované vzrostlými platany. Prosklená výloha nabízela úchvatný pohled na záplavu květin. Za domkem, který sloužil jako prodejna květin začínaly skleníky. Katerina vešla na dvorek před prodejnou. Byla to vlastně miniaturní okrasná zahrádka. Všude visely květiny v květnících. Bylo vidět, že majitelé i zaměstnanci Le Marché svoji práci opravdu milují. Vešla dovnitř. Zvoneček, umístěný nad dveřmi cinkl a do prodejny vešla mladá rusovlasá dívka.

„Dobrý den, budete si přát?“ usmála se na Katerinu.

„Dobrý den. Vlastně jsem se přišla zeptat, jestli nehledáte aranžérku. Moc ráda bych pro Vás pracovala.

„Máte osvědčení?“

„Ano,“ Katerina jí podávala diplom.

„Kde jste předtím pracovala?“

„Vlastně nikde,“ řekla Katerina rozpačitě. „Ale květiny opravdu vázat umím.“

Dívka si na ni zkoumavě zadívala. „Pojďte za mnou.“ Otevřela dveře do vedlejší místnosti. Katerina uviděla velké stoly, na kterých ležela spousta květin. U stolů stály dvě dívky, které vázaly květiny do ohromných kytic. Dívka ji vedla dál, ke starému muži, který právě přinášel bílé růže.

„Dědečku, tahle slečna by pro nás ráda pracovala. Je aranžérka, ale ještě nebyla nikde zaměstnaná. Ale říká, že prý květiny vázat umí.“

„Starý muž se na ni přívětivě podíval. „Dobrá Jeanne. Však se o tom hned přesvědčíme. Podívejte se na ten stůl. Můžete použít co je libo a chci, abyste mi uvázala co možná nejkrásnější kytici, která by se cenově vešla do 100 franků. Ceník květin visí tamhle na zdi.“

Katerina se činila. Kytice byla za chvíli hotová. Kombinace lilií, gerber a zelených listů se jí opravdu povedla.

„Výborně, děvenko,“ pochválil ji starý pán. „Je vidět, že si s květinami rozumíte. Pokud chcete, můžete hned nastoupit. Všechny moje aranžérky buď vážou květiny, prodávají nebo pomáhají ve sklenících. V práci se tu všichni střídají. Chci, aby moje aranžérky znaly květinařinu od píky, věděly, co květiny potřebují, a jak se o ně starat. Takže, berete to?“

„Jistě,“ odpověděla Katerina radostně.

„Výborně. Já jsem Paul Le Marché, tohle je moje vnučka Jeanne, tamty dvě dívky, to je Monique a Nicole, s ostatními se poznáte co nejdříve. A vy jste?“

„Katerina. Katerina Delanoine.“ Úmyslně k použila jméno své matky a ne své rodné přímení.

„Výborně, můžete nastoupit zítra?“

„Ano, jistě.“

„Tak fajn,“ usmál se pan Le Marché. Začnete zítra v sedm hodin. Jeanne Vám to tu všechno ukáže. 

Katerina byla nadšená zejména ze skleníků plných orchidejí a tropických rostlin.

„Víš, je to rodinné zahradnictví. Založil ho dědeček. Dařilo se mu a naše zahradnictví začalo být brzy známé. Ještě štěstí, že jsme tady vlastnili i pole, můžeme se tak bez obav rozrůstat. Tenhle podnik je už rodinná tradice. Pracuje tady má matka a teď i já.“

„Je hezké, že někomu dělá radost udržování rodinné tradice,“ řekla Katerina. Jeanne si všimla hořkosti v jejím hlase.

„Stalo se něco.“

„Ne. Já jen, že já nejsem zrovna dobrý příklad udržování rodinných tradic,“ zamyslela se.

 

„Dobrý den, pane Alamaine.“ Pan Smith se posadil naproti Lawrencovi. „Mám pro Vás dobré zprávy. Podařilo se mi najít Vaši snoubenku.“

Lawrence na sobě nenechal znát žádné emoce. „Dobrá práce. Kde ji najdu?“

„Blíž než si myslíte. Žije v Paříži a pracuje v jednom květinářství. Pokud budete mít zájem, zavedu Vás tam.

„Jistě, zajedeme tam hned. Pošlu pro letadlo,“ lusknutím prstů přivolal číšníka. Smith přikývl a oba se rozjeli na letiště.

V Le Marché panoval čilý shon. Měli dnes plné ruce práce. Většina aranžérů pracovala na dodávce květin na svatbu jednoho z významných pařížských podnikatelů. Na Katerinu a Nicole zrovna vyšla směna v prodejně. Dnes přicházelo spoustu lidí, takže měly plné ruce práce, aby to stíhaly. Nicole zrovna vázala narozeninovou kytici a Katerina pomáhala jednomu mladému muži vybrat květiny pro jeho manželku, která včera porodila dítě.

„Co tyhle růže. Vydrží dlouho. Mohla bych je namíchat s nějakou zelení a břečťanem..“

Zvonek znovu cinkl a mezi zákazníky se vmísili dva muži.

„Máme štěstí,“ řekl Smith tiše. „Je tady.“

„Lawrence se pátravě podíval na dívky. Obě byly tmavovlásky. Jedna právě vázala jakousi kytici a druhá, stojící zády, právě vytahovala růže z velké vázy.“

„Ta u pultu?“ zeptal se Lawrence.

„Ne. Je to ta dívka, která vyndává růže.“

V tom se Katerina otočila. Lawrence se díval na krásnou dívku s tmavě hnědými vlasy a zelenýma očima. Musel si přiznat, že se mu líbí. Byl tím zjištěním překvapený, rozhodně nečekal, že se mu jeho budoucí žena bude líbit. Katerina zatím uvázala kytici a ukázala ji mladému muži.

„Může být takhle?“

„Ano, děkuji, je krásná.“

„Bude to 200 franků.“ Muž jí místo 200 frankové bankovky podával 500 frankovou bankovku. „To je dobré, nechte si to. Za tu krásnou kytku a vůbec, oslavuji. Mám syna.“

Katerina se usmála a podávala mu peníze. Tady je 300 franků zpátky. Kupte za něj synovi nějakou hračku.“

„Děkuju,“ muž jí políbil ruku. „Jste moc milá.“ Popadl kytici a vyběhl ze dveří. Katerina se jen vesele zasmála a obrátila se na dalšího zákazníka. Lawrence a Smith se mezitím vytratili. Venku Lawrence podával Smithovi svazek bankovek. „To je mimořádná odměna za vaše služby,“ řekl na vysvětlenou.

„Bylo mi potěšením pro Vás pracovat, pane Alamaine. Přeji hodně štěstí.“ Smith vzal peníze a odešel.

Lawrence se přes sklo znovu zadíval na dívku za pultem. Už měl vymyšleno, co udělá.

 Kapitola 4.

„Bože, to byl dneska den,“ povzdechla si unaveně Nicole. „Mám toho dost, jsem strašně unavená. Sotva stojím na nohou.“
„Tak už jdi,“ usmála se na ni Katerina. „Já ani nejsem moc unavená, uklidím to tady sama.“
„nemůžu tě v tom přece nechat. Je tu práce ještě tak na hodinu,“ Nicole se bezradně podívala po podlaze. Na světlých dlaždicích se všude povalovaly listy, části stonků a jiné zbytky květin. „Vypadá to tu hůř než obvykle,“ povzdechla si.
„Neboj se, já to zvládnu,“ řekla s úsměvem Katerina a vrátila do vázy gerbery, ležící na pultu.
„Ty sotva stojíš na nohou, nebyla bys mi tu moc platná. A já si to někdy vyberu.“
„Tak dobře,“ Nicole se nenechala dál přemlouvat. „Půjdu si vzít věci a mizím. Děkuju ti.“ Po chvíli prošla prodejnou. „Nechala jsem ti vedle na stole klíče, tak pak hlavně dobře zamkni,“ přehodila si kabelku přes rameno. „A hlavně tu nebuď dlouho, ať stihneš autobus. Já to když tak ráno douklidím. Ahoj,“ zamávala na ni a jen cinknutí zvonku nad vstupními dveřmi prozradilo, že odešla.
Katerina si založila ruce v bok a rozhlédla se okolo sebe. V místnosti byl opravdu hrozný nepořádek. Nejdřív uklidila pult, poté zametla a vynesla zbytky květin a nakonec se do místnosti vrátila v kýblem vody a v gumových rukavicích. Pečlivě vytřela podlahu, a pak se spokojeně rozhlédla kolem sebe.
„Ještě pracuješ, děvenko?“ Katerina si v zaujetí ani nevšimla pana Le Marché, a tak teď nadskočila leknutím.
„Promiň,“ řekl jí omluvně. „Nechtěl jsem tě polekat. Přišel jsem služebním vchodem přes vazárnu, takže si mne neslyšela. Chci odvést tržbu do banky. Neodvezu tě do Paříže?“
Katerina zavrtěla hlavou. „Posledně jsem jela s Pierrem, jenže autobusem je to rychlejší. Banka je dost daleko od čtvrti, kde bydlím, takže pak stejně musím jet metrem a trvá to ještě déle. Počkám si na autobus.“
„Dobře,“ usmál se starý pán. „Dobře dojeď a dávej na sebe pozor.“
„Děkuji,“ usmála se Katerina a vydala se do převlékárny pro své věci. Z dálky slyšela, jak pan Le Marché startuje na parkovišti auto a odjíždí. Oblékla si bundičku a přehodila si tašku přes rameno. Venku ji ovanul svěží letní vzduch. Bylo trochu chladno, před chvílí ještě dokonce drobně pršelo. Katerina si přitáhla bundu blíž k tělu a zamkla dveře. Pak se vydala k brance vedle velké brány, která byla už zamčená. Mimoděk se zatřásla zimou a pomyslela si, že dnes oblečení přece jen trochu podcenila. V rádiu ráno hlásili citelné ochlazení a ona si tu vykračovala v lehounkých šatečkách, bundičce a otevřených střevících. Zamkla branku a vydala se na zastávku autobusu. Svou pozornost soustředila na kabelku, do které zandávala klíče. Pomalu zacházela za roh. Vtom ucítila naráz. Kabelka se jí svezla z ramene a její obsah se rozsypal na chodník.
„Odpusťte,“ uslyšela vzápětí mužský hlas. „Neviděl jsem Vás.“ Zvedla hlavu. Před ní stál mladý černovlasý muž, který si v zápětí sedl do dřepu, aby jí pomohl sesbírat rozsypané věci.
„Neomlouvejte se. Nedívala jsem se na cestu. Neublížila jsem Vám?“
„ Myslím, že jsem neutrpěl rozhodně tak velkou újmu jako Váš diář,“ usmál se na ni a podával jí promočený sešitek, který právě vyndal z louže.
„To jsem ráda,“ usmála se na něj a s povzdechem se podívala na rozmočený předmět ve své ruce. „Protože ten diář má své dny už sečteny.“
Muž se rozesmál. „Tak to já snad ještě ne. Tady,“ podával jí klíče.
„Děkuji.“ Vyndala pár papírových kapesníčků a snažila se mokré předměty alespoň nějak osušit.“
„Jdete z květinářství?“ zeptal se jí neznámý.
„Ano, proč?“ zeptala se překvapeně.
„Jen jsem chtěl vědět, jestli mají ještě otevřeno. Moje známá má dnes narozeniny a já jsem jí chtěl koupit nějaké květiny. A tady prý vážou nejhezčí.“
„To mi mrzí. Květinářství už je zavřené. Ale ve městě ještě určitě nějaké květiny sežene.“
Muž se zatvářil zklamaně. „To je mrzuté. Musím se Vám přiznat, že jsem co se týče květin hrozný, jako každý muž. Vůbec netuším, kde jsou po cestě nějaká květinářství. No co, snad něco někde ještě seženu.“
Katarina se na něj pátravě podívala. „Víte co, pojďte se mnou. Uvážu Vám tu kytici.“
„Prosím,“ zeptal se překvapeně.
„Já v Le Marché pracuji. Sice už jsem zavřela, ale když jsem Vás málem porazila, zasloužíte si, aby jste nemusel hledat květinářství někde v Paříži. Pojďte za mnou.“

Zvonek nade dveřmi cinkl. „Pojďte dál,“ řekla Katerina. „Máte představu z čeho byste tu kytici chtěl.“
Zatvářil se bezradně. Napadly mne třeba orchideje, co jsem si stihl všimnout, moje známá je zkouší pěstovat a pořád si stěžuje, že jí nekvetou.“
„Vy a vaše známá se společně bavíte o květinách,“ Katerina nezastírala překvapení zatímco vyndávala orchideje z vázy.
„Bavíme se o všem možném,“ odpověděl jí úsměvem a podíval se kolem sebe. „Nebojíte se být tu se mnou sama. Přece jen, mohl by se ze mne vyklubat zloděj, který to sem přišel vykrást.“
Katerina si uvědomila, že má pravdu. Sama nevěděla, proč ho sem hned pustila. „Máte pravdu, přikývla. Měla bych být opatrnější. Jenže pokud jste zloděj, čemuž nevěřím, máte smůlu. Pan Le Marché tržbu už odvezl. Ovšem, třeba Vám o tržbu vůbec nejde a jste jen květinofil, které sem přišel ukrást všechny květiny.“
Muž se rozesmál. „Ne, to opravdu ne. Mám květiny rád, ale květinofil opravdu nejsem.“
„Jak drahá má být ta kytice?“
„Na ceně mi nezáleží. Ta dáma pro kterou to je, je pro mne důležitá, takže hlavně ať je ta kytice krásná a cenou se nezabývejte.“
„Dobře,“ rozpačitě se na něj podívala. „Teprve teď si všimla jeho perfektně padnoucího obleku. Zřejmě nepatřil k lidem, kteří by měli nouzi o peníze. Tak jako ona. Ovšem pokud by zůstala poslušná holčička. Místo toho si vybrala život chudé aranžérky květin. Ale pořád lepší než život manželky nemilovaného muže. Její ruce se hbitě míhaly. Ani si nevšimla, jak ji neznámý muž pátravě pozoruje.

Lawrence čekal na Katerinu celé odpoledne. Měl plán, že s ní nějakým způsobem zapřede hovor a dál už se nějak postará, aby se dostal do její blízkosti. Když ji pozoroval zeza rohu, jak zamyká a jde, aniž by se dívala na cestu, byla to ideální příležitost. Úmyslně do ní vrazil.
Jeho plán se neminul účinkem. Kontakt s ní navázal. Teď ji tak pozoroval, jak pracuje. V přiléhavých světlých šatech a krémové bundičce jí to velmi slušelo. Také ho mile překvapil její smysl pro humor. Musel si přiznat, že ho jeho budoucí žena začíná zajímat. Teď ještě vymyslet, co dál. Katerina mezitím dokončila kytici.
„Může být takhle?“
„Jistě,“ přikývl. „Je opravdu nádherná. Kolik Vám za ní dlužím?“
„Tři sta franků. Budete to mít přesně? V kase nejsou peníze na vrácení.“
„Tady,“ podával jí bankovky. „Ta kytice je opravdu nádherná. Moje známá bude mít radost. Děkuji za vaší ochotu.“
„Není za co,“ odpověděla mu. „Vyšli ven a dívka znovu zamkla branku. Katerina si uvědomila, že její autobus už musí odjíždět každou chvíli.
„Promiňte, musím už běžet,“ řekla chvatně. „Nashledanou.“ Lawrence se díval, jak dívka chvatně mizí za rohem.
Katerina spatřila v dálce autobus. Utíkala, ale marně. Autobus odjel.
„To je den,“ pomyslela si. „Zničený diář a ještě mi ujel autobus. Rezignovaně nechala sklouznout kabelku z ramene a přemýšlela co dál, když vedle ní zastavilo černé auto s kouřovými skly. Okénko sjelo dolů a Katerina spatřila onoho mladého muže, do kterého vrazila.
„Ujel Vám autobus?“ zeptal.
„Ano,“ přikývla.
„Nasedněte si,“ odvezu Vás do města.
Katerina se na něj nerozhodně zadívala.
Lawrence vycítil její pochybnosti. „Už víte, že nejsem zloděj ani květinofil, takže budete doufám věřit i tomu, že nejsem žádný nebezpečný recidivista, který Vás chce zavést na nějaké odlehlé místo a tam znásilnit. No tak. Navíc je zima a Vy jste tak na lehko.“
„Dobrá,“ přikývla Katerina. Trochu jistoty jí přece jen dával ten pepřový sprej, jediná věc, která se předtím z kabelky nevysypala. Teď za to byla vděčná. Kdyby něco, není nad moment překvapení.“
Lawrence jí otevřel dveře a dívka vklouzla dovnitř.
„Když už jsme se dnes dvakrát potkali, možná by nebylo od věci, abych se Vám představil.
James Amanin, ale říkejte mi Jamesi.“
„Těší mne,“ usmála se. „Katerina Delanoine. A říkejte mi Katerina,“ řekla s úsměvem. Černé auto se zvolna rozjelo po mokré silnici směrem do centra Paříže.

 

Kapitola 5.


Katerina vylila rozšlehaná vajíčka na pánev a zamyšleně je pozorovala. Dnešní setkání jí nešlo z hlavy. Cesta do Paříže byla příjemná a nějak krátká. Mladý muž se ukázal jako zábavný společník, a tak ji téměř mrzelo, že ho musela požádat, aby jí zastavil u stanice metra. A pomalu zjišťovala, že ji mrzí i to, že ji nepožádal o telefon domů nebo rovnou o schůzku. Zamyšleně obrátila omeletu a posolila ji. Vyndala z ledničky rajčata, omyla je a začala je krájet.
Bylo to zvláštní, poprvé měla pocit, že se jí někdo opravdu líbil. Jistě, v internátu nebylo moc příležitostí vidět se s chlapci stejného věku, ale na plesech a večírcích které její otec pořádal, několik mladíků přece jen potkala. Ale otec ji vždy bedlivě sledoval, aby se s nikým z nich nebavila víc, než bylo záhodno. Téměř se styděla za to, že v životě ještě nikoho nepolíbila. Dívala se na filmy v televizi, kde se líbaly zamilované dvojice a na pařížských ulicích se to také hemžilo zamilovanými páry. Ale ona o tom nikdy nepřemýšlela. Nejdřív hledala byt, pak práci a na nic jiného jí nezbyl čas. Poprvé si uvědomila, že by možná někoho ve svém životě také chtěla.
„Au,“ vyjekla a chytla se za prst. V zamyšlení si přestala dávat pozor a řízla se. Strčila si krvácející ruku do umyvadla. „Ach jo. Myslíš na nesmysly a ještě se zmrzačíš. Stejně ses mu nelíbila," pomyslela si hořce.
Madelaine, Katerinina spolubydlící, vtrhla do dveří jako velké voda. V náručí nesla papírovou tašku s nákupem.
„Ahoj,“ zavolala vesele na Katerinu.
„ Ahoj,“ odpověděla jí Katerina, nesoucí na prostřený stůl dva talíře. „Bože, Madelaine, vždyť jsi toho nakoupila jako pro celý regiment, to nemáme šanci sníst,“ zakroutila bezmocně hlavou, když viděla, jak její spolubydlící vyndává na kuchyňskou linku jeden balíček za druhým.
„Však to také nebudeme jíst samy,“ odpověděla aniž se na ni ohlédla. „Chtěla bych o víkendu uspořádat menší oslavu, co ty na to? Pozvu pár spolužáků, uděláme si večeři, poklábosíme. A ty alespoň poznáš moje přátele. Pořád jsi tu jako kůl v plotě a mít známé nikdy nezaškodí. Tady něco hezky voní,“ zarazila se. „Co jsi vařila?“
„Vaječnou omeletu se šunkou a řecký salát. Doufám, že máš ráda černé olivy. Můžeme jít jíst, dokud je to teplé.“
„Zbožňuji černé olivy. A mám hlad jako vlk. Jsi poklad. Příště vařím já.“
Katerina se usmála. „Můžeš nakrájet bagetu?“
„Jistě.“ Během okamžiku seděly dívky u stolu a Madelaine si všimla Katerinina zavázaného prostředníčku.
„Ty ses řízla? Je to hluboké?“
„Ne, ani ne. Jen mi v tom prstě trochu cuká, ale už to ani nebolí. Jsem nešika, neumím ani nakrájet rajčata tak, abych se neřízla.“
„Vydesinfikovala sis to pořádně?“
„Ano, mami,“ zasmála se Katerina.
„To víš,“ usmála se Madelaine. „Jako studentka medicíny se musím zasazovat o dodržování zdravotnických zásad. S tím prstem se ti budou pěkně špatně vázat květiny. A to ani nemluvím o zahradničení.“
„To mi povídej, no, když je někdo šikovný.“
„Mimochodem, jak ses dneska měla? Nebyl u Vás třeba nějaký pěkný zákazník?“
Katerina se proti své vůli začervenala a Madelaine si toho samozřejmě ihned všimla. „Ty mi něco tajíš,“ odložila příbor do talíře a pátravě se podívala na Katerinu. „To od tebe ale vůbec není hezké,“ naoko se zlobila.
„Ale ne, o nic nejde. Když jsem dneska odcházela z květinářství, nedávala jsem pozor a srazila jsem se s jedním mužem. Byl moc milý, pomohl mi sesbírat věci. Byl na cestě do Le Marché, chtěl koupit květiny jedné své známé. Bylo mi trapné, že jsem do něj vrazila, tak jsem ho pustila dál a tu kytici jsem mu uvázala. Pak mi ujel autobus a on zastavil u zastávky a nabídl mi, že mne odveze do Paříže. Byla mi zima a trochu pršelo, tak jsem se nechala odvést.“
„A?“ zeptala se Madelaine tázavě.
„To je všechno. Odvezl mne do Paříže a vysadil mne u metra.“
„Katerino, takové hlouposti nikdy nedělej. Vždyť o tom člověku nic nevíš, jak jsi ho mohla prosím tě pustit do květinářství. Vždyť tě mohl přepadnout, ukrást tržbu, měla bys z toho jen problémy. A vlézt k němu do auta, kamarádko, ty snad vůbec nepřemýšlíš! Tohle je Paříž, tady to není dvakrát bezpečné,“ Madelaine se teď opravdu zlobila.
„Nezlob se. Já vím, že jsem se chovala hloupě a nezodpovědně. Ale z nějakému důvodu jsem tomu člověku věřila.“
„Dobře,“ řekla odevzdaně Madelaine. „Teď mi radši řekni, pozval tě na schůzku?“
„Ne,“ zavrtěla Katerina hlavou a vstala, aby odnesla nádobí do dřezu. „Myslím, že jsem se mu nelíbila.“
„Ale on se ti líbil, že?“ řekla Madelaine a pátravě se na ni podívala.
Katerina pokrčila rameny. „Nevypadal špatně.“
„To je mi pěkně lakonická odpověď. Tak přece povídej.“
„Vysoký, černé vlasy, modré oči, řekla bych, že mu může být tak 25 let.“
„To zní zajímavě. Třeba se ještě ukáže.“
„To si nemyslím,“ řekla Katerina rozhodně.

„Teto, jsi tady?“ Lawrence se pátravě rozhlížel po salonu přepychově zařízeného domu své tety.
„Ale, není to můj milovaný synovec?“ Lawrencova teta Vivian spěchala obejmout syna svého bratra. Byla ještě mladá, něco přes třicet let, kudrnaté hnědé vlasy měla vyčesané do drdolu z něhož se uvolňovaly nezbedné prstýnky.
„Ahoj teto,“ obejmul ji Lawrence. „Tady jsem ti něco přinesl,“ podával jí kytici orchidejí. „Doufám, že se ti bude líbit.“
„Ta je nádherná,“ řekla Vivian nadšeně. „Ale proč jsi mi přinesl květiny, vždyť nic neslavím.
„Copak ti nemůžu chtít udělat radost?“
„Vidím ti na očích, že to není jen tak. Ale nebudu ti sahat do svědomí. Jak se vlastně máš, chlapče?“
„Skvěle, teti. Dneska jsem udělal významný krok k tomu, abych dosáhl toho, co chci.“
Vivian se na něj ohlédla od servírovacího stolku, kde nalévala dvě skleničky brandy.
„Vidím, že jsi se dneska rozhodl být tajemný. No, tahat to z tebe nebudu, protože vím, že to nemá cenu, stejně neřekneš nic, dokud sám nebudeš chtít.“
„Znáš mne dobře,“ usmál se Lawrence. „Neboj se, tetičko, dozvíš se to jako první,“ políbil ji na tvář.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář