Jdi na obsah Jdi na menu
 


Moonlight, aneb příběh pokračuje - kapitoly 1-5

24. 8. 2008
Kapitola 1.


Ben si nechápavě prohlížel seznam, který mu kdosi podstrčil pod dveře. Stejně jako ty fotografie Micka Saint-Johna. Zamyšleně si povolil vázanku a znovu rozevřel křídově bílé stránky s výčtem jmen. Mohlo jich být odhadem několik set.
„Ale co to mělo znamenat? Co mohli mít ti lidé společného? Některá ta jména znal, jednalo se o veřejně činné osoby. Bylo mezi nimi i několik právníků, které znal dokonce osobně. Vůbec to nechápal. Znovu se zadíval na ta přeškrtnutá jména.
„Pierce Anders, plastický chirurg, který je tehdy unesl. Nepodařilo se jim ho najít. Jako by se propadl do země.
Emma a Jacson Monaghanovi. Souviselo to nějak s jejím útěkem?
A co vlastně mělo znamenat to přeškrtnutí? To, že byli všichni tři na útěku před spravedlností? To by ovšem nesedělo na Emmina manžela, s tou vraždou neměl vůbec nic společného. A nebo to mělo znamenat to, že jsou všichni tři mrtví? Ale kdo by je mohl chtít zabít? A proč? Jedna věc byla jistá. Ten někdo nechtěl, aby se mu dostali do rukou. Někdo je zřejmě potřeboval umlčet.“
Znovu se zadíval na konec seznamu. Na to jméno, které okamžitě přitáhlo jeho pozornost. Mick Saint-John. Saint-John měl něco společného s doktorem Piercem Andersem a s Emmou a Jacksonem Monaghanovými. Navíc, u obou těch případů přece byl. To on, společně s dalším na seznamu, Josephem Kostanem, je tehdy s Beth zachránil před tím cvokem. Co se tam tehdy stalo? Slyšel, jak se prali, ale proč mu pak nesundali pásku z očí.? Když tam poslal své muže, nic nenašli. A mezi příjezdem policie k Andersovi a jejich odchodem z toho místa přece uteklo jen čtyřicet minut. Sáhl do šuplíku a znovu vyndal Andersovu složku. Policejní zpráva z místa činu hovořila jasně. Nikde se nenašly žádné stopy ničeho zvláštního. To místo bylo naprosto čisté.“ Bezradně si promnul oči. Bylo pozdě. Vstal od stolu a zadíval se na světla velkoměsta.
„Emma Monaghan. Proč je jí ten chlapík tak bál. Říkal, že měla divné oči. A ta síla. Nejdřív si myslel, že přehání, ale viděl to na vlastní oči. Jednoho z jeho lidí jen tak prohodila skleněnými dveřmi. To by stěží zvládl on sám, jak to proboha dokázala ta drobná žena? A pak si tam přijde Mick Saint-John a během minuty ji zpacifikuje. To bylo divné. Všechny ty věci okolo Saint-Johna. Byl vždycky o krok před ním. Jak věděl, že ta kotva zabila Tierny Taylor? Na tom chlapíkovi bylo něco moc divného.“
Znovu otevřel svůj šuplík a vyndal složku s nápisem Mick Saint-John. Byl tehdy velmi prozíravý, když si tu složku založil. Bylo to když mu přišla ta první obálka. Stejná jako dnes. Jenže tehdy v ní byly ty fotografie. Micka Saint-Johna srazilo auto a z toho vyvázl nezraněný.
Listoval fotografiemi a zastavil se u snímku, kde se Beth Turner sklání nad nehybně ležícím Saint-Johnem. „Beth byla jeho jediným vodítkem k Saint-Johnovi. Znovu prolistoval seznam. Betino jméno na něm nenašel. Ale musela něco vědět. Byla u té nehody a podle těch fotografií nevypadalo, že by ji překvapilo, že z toho vyvázl nezraněný. Spíš to vypadalo, že má strach, aby tu autonehodu nikdo neviděl. Na jedné fotografii bylo jasně vidět, jak se rozhlíží kolem. Navíc nevolala sanitku, ale pomohla Saint-Johnovi do domu. Proč s ním nejela do nemocnice? Ne, Beth musela něco vědět. A on už přijde na to, co. Byl rád, že ji zaměstnal. Bude jí mít hezky na očích. A tím pádem bude neustále v kontaktu i se Saint-Johnem. Protože kde je ona, tam je i on. Stále nechápal, jaký je mezi nimi vlastně vztah. Jednu dobu si myslel, že spolu chodí, ale nikdy je neviděl, že by se k sobě chovali nějak důvěrně. Dobře věděl, že Beth chodila z jeho předchůdcem, Joshem Lindseym. A také věděl, že v té době se už okolo ní motal Saint-John. V kanceláři s ním o tom pár lidí mluvilo. A Saint-John byl i u toho, když Josh Lindsey zemřel.“
Znovu se posadil za svůj pracovní stůl. Kdo mohl být ten člověk, co mu to posílal? Podle všeho je tady někdo, kdo o tom všem něco ví a rozhodl se, že mu bude podávat informace. A jemu teď nezbývalo nic než čekat. Čekat, než mu jeho tajemný zdroj pošle další obálku. Nebo mohl začít tím, že se podívá na všechny ty lidi z toho seznamu a něco si o nich zjistí. Bezradně se podíval na sloupce jmen. „Bude to pořádná fuška!“ odešel si do kuchyňky udělat konvici kafe. Čekala ho dlouhá noc! O chvíli později už se díval do monitoru svého počítače.

Mick něžně odhrnul Beth vlasy z obličeje. Leželi spolu v posteli v její ložnici, oba přikrytí jen lehkou dekou. Slabé světlo lampy na nočním stolku ozařovalo Betin obličej. Mick ležel na boku, s obličejem těsně nad tím Betiným. Pomalu ho hladila po tváři.
„Jak je ti?“ zašeptal jí do vlasů.
„Nádherně,“ usmála se na něj. „Konečně vím, jaké to je, spát s upírem,“ usmála se na něj.
Mick se zasmál a přitáhl si ji blíž k sobě.
„A já konečně vím, jaké to je spát se smrtelníkem,“ odpověděl jí.
Beth se překulila na bok a položila hlavu na jeho hruď.
„Víš, že jsem na to často myslela?“ řekla tiše.
„Na co? Na sex? Kdo na něj často nemyslí?“ oba se zasmáli.
„Ne, mluvím vážně. Často jsem myslela na to, jaké to asi bude.“
„Zklamalo tě to?“ Mick něžně přejížděl prsty po její nahé paži.
„Ne, vůbec ne. Bylo to krásné. Víš, že máš ohromný cit vytušit, co se mi líbí? Myslím při tom,“ začervenala se a byla ráda, že mu nevidí do tváře.
„Tak to jsem rád. Víš, abych ti řekl pravdu, také jsem na to často myslel. A měl jsem z toho hrozný strach.“
„Strach? Proč?“ otočila se a podívala se mu do očí.
„Jsem upír. A upíři mají při tom sklony kousat.Vůbec jsem nevěděl, jak se zachovám.“
„Ale nekousl jsi mne,“ usmála se na něj. „Chybělo ti to?“
„Nevím. Je pravda, že jsem se v jistém okamžiku musel hodně ovládat,“ dodal s úsměvem.
„To já taky a nejsem upír,“ mrkla na něj Beth. „Mimochodem, mám při tom sklony škrábat,“ dodala škádlivě.
„Miluju tě,“ řekl tiše.
„To je já taky,“ políbila ho. „A co dál?“
„Co by, přestěhuješ si postel vedle mého mrazáku,“ oba se rozesmáli.
„Jo, můžeme spolu spát a zároveň spolu nemůžeme spát.“
„To máš jedno. Spousta lidí spolu nespí v jedné ložnici. Alespoň se vyspíš, nebudu tě v noci budit chrápáním.“ Pohodlně se uvelebila v jeho objetí.
„Pravda, má to své výhody. Budu mít postel jen pro sebe.“
„Ne vždycky,“ zašeptal a stáhl ji pod sebe.

„Musíš být hrozně unavený,“ Beth starostlivě pohladila Micka po tváři. Já se v noci alespoň trochu vyspala, ale ty vůbec.
Mick ji políbil do dlaně. „Nedělej si starosti, mám v plánu vyrazit rovnou domů. Škoda že musíš do práce.“
„Jo, ale vlastně je to tak lepší, alespoň Ben nebude mít žádné podezření. Mám trochu výčitky, že budu předstírat, že mu pomáhám Emmu hledat, ale vím, že to jinak nejde.“
„Hej,“ přitáhl jí k sobě. „Co kdybych tě vyzvedl po práci. Mám takový nápad.“
„Co chystáš?“ podívala se na něj podezíravě.
„Nech se překvapit,“ usmál se. „Jdeme? Odvezu tě.“
Vyšli z bytu. Když zamkla, Mick ji vzal kolem pasu a oba odcházeli k jeho auto. Pro Beth to byl naprosto nový pocit. Ta noc změnila úplně všechno. Všechny pochyby, jestli ji Mick miluje, byli pryč. A hlavně si uvědomila, že ten chlad, který z něj občas cítila, byl způsobený strachem z toho, že jí ublíží. Po téhle noci jakoby z něj byl úplně někdo jiný. Už nebyl žádný odstup, žádné překážky. Všechno bylo najednou jasné. Teď jsou spolu. A to bylo to jediné, co ji v tuhle chvíli zajímalo.

Beth vešla do Benovy kanceláře.
„Dobré ráno,“ pozdravil ji.
„Dobré ráno,“ posadila se do křesla naproti němu. „Přinesla jsem nějaké koblihy, myslela jsem si, že tu budeš celou noc. Nějaké zprávy o Monaghanové?“
„Ne. Nechal jsem na dálnicích postavit policejní hlídky, moji lidé pročesávají okolí té nehody, ale nic. Jakoby se do země propadla. Zmizel i její manžel.“
„Co se při tom převozu vlastně stalo?“
„To nikdo neví. Bohužel nemáme žádné svědky. Poslal jsem dokonce zprávu do místních médií, aby odvysílali žádost o pomoc, ale nikdo se zatím neozval. Ale třeba se ještě někdo ozve.“
„A ten řidič a policista? Jak jsou na tom.“
„Oba budou v pořádku, což je s podivem, když si člověk uvědomí, jak vypadala ta dodávka. Chystám se za nimi do nemocnice, jejich ošetřující lékař mi řekl, že tak za hodinu je budu moci vyslechnout. Třeba do toho vnesou nějaké světlo.
„Mám jít s tebou?“
„To nebude nutné. Zůstaň tady a kdyby někdo volal s nějakými informacemi, dej mi vědět.“
„Dobře,“ přikývla. „Chceš udělat kafe nebo něco, vypadáš dost hrozně.“
„Ne další kafe by mi asi zabilo,“ sáhl do skříně pro náhradní košili. „Převleču se, trochu se dám dohromady a vyrazím do té nemocnice.“

Mick vešel do svého bytu. Ještě než vešel, už věděl, koho tam najde.
„Josephe, poslední dobou mám pocit, že jsi u mne častěji než u sebe.“
„Divíš se? Krásný výhled na město, zásoby krve, mrazák, co mi vůbec může chybět ke štěstí. Ale kde jsi byl ty?“
„Musím odpovídat?“ řekl Mick s lehkým úsměvem.
Josephova tvář se roztáhla od ucha k uchu. Vstal z křesla, popošel k Mickovi opřenému o kuchyňskou linku a dal mu ruce kolem ramen.
„Neříkej, že ty a Beth jste měli ten svůj velký den, teda spíš velkou noc, velké něco, co já vím.“
Mick neodpověděl. „No tak, nezapomeň, že jsem jako tvůj nevlastní otec, který má starost o svého syna. Povídej, řekni mi nějaké pikantnosti.“
„Bylo to...,“ odmlčel se. „Bylo to skvělé?“ stačí.
„Tak to jsem rád,“ zvážněl Joseph. „Moc Vám to oběma přeju.“
„Jen doufám, že jste si dávali pozor, synku, nerad bych, aby ze mne byl v několika stech letech dědeček. Na to jsem ještě moc mladý,“ provokoval ho.
„Zmiz už,“ řekl mu Mick. „Musím se vyspat.“
„To si piš, že se musíš vyspat. Budeš teď potřebovat spoustu energie,“ znovu se zasmál. „Dobře, nic jsem neřekl,“ dodal, když spatřil Mickův výraz. Během chvíle byl pryč. Mick jen s úsměvem zavrtěl hlavou a pomalu zamířil směrem ke svému mrazáku.

 

Kapitola 2.

 Benjamin Talbot pomalu šel po dlouhé nemocniční chodbě. Společnost mu dělal starší lékař v dlouhém bílém plášti.

„Měl velké štěstí, že to přežil. Byla to ošklivá autonehoda. Silný otřes mozku a zlomená žebra, to je vlastně malý zázrak. Při tom muži stáli snad všichni andělé strážní. Ten druhý měl větší štěstí, skončil jen v bezvědomí a dnes ho budeme moci propustit.“

„Ten druhý byl řidič a od vážnějších zraněních ho zachránily bezpečností pásy. Strážný v zadní části vozu bohužel nebyl v okamžiku nehody připoutaný.“

„Tak to mi hodně vysvětluje,“ přikývl lékař. „Každopádně měli oba velké štěstí. Jen Vás prosím, nebuďte tam dlouho. Pacient potřebuje odpočívat.“

„Samozřejmě,“ přikývl Talbot. Když vstoupil do pokoje, uvítalo ho pravidelné pípání přístroje monitorujícího činnost srdce. Muž ležící na posteli vypadal zbědovaně, v obličeji měl spoustu podlitin a na čele tržnou ránu. Když ho spatřil vejít, unaveně se na něj podíval.

„Dobrý den, pane Jenkinsone. Jsem Benjamin Talbot, asistent státního návladního. Přišel jsem za Vámi kvůli té včerejší nehodě. Nebude Vám vadit, když Vám položím několik otázek?“

„Ne, v pořádku. Stejně tu nemám co na práci,“ strážný se pokusil o vtip.

„Dobře,“ Talbot si k němu přisedl. „Můžeme začít od začátku? Myslím od okamžiku, když jste převzali k transportu vězně Emmu Monaghanovou.“

„Všechno probíhalo normálně. Převzali jsme ji na okrsku a převáželi obvyklou trasou do vazební věznice. Jeli jsme po Hlavní, když mne požádala, abych jí trochu uvolnil pouta, že jsou příliš těsná. Říkala, že jí je špatně.“

„A co jste udělal?“

„Šel jsem se na ta pouta podívat. Poslední dobou jsme hodně sledovaní kvůli zacházení s vězni, tak jsem nechtěl riskovat, že by měla ta pouta skutečně byla moc utažená. Pak z toho člověk má jen nepříjemnosti.“

„Chápu, co dál?“

„Když jsem na ni sahnul, byla hrozně studená a nevypadala vůbec dobře. Mezitím jsme zastavili jsme na červenou. Před námi byla nějaká nehoda.“

„Ano, to říkal i Váš kolega. Prý tam byla nějaká zraněná žena, zřejmě se nabourala v autě. Byla u ní policie a sanitka.“

„Nevím, moc jsem si toho nevšímal. Měl jsem starost o tu vězeňkyni. Vypadalo to, že každou chvíli zkolabuje. Tak jsem řekl Jackovi ať nahodí světla, objede to a vezme to co nejrychleji do nemocnice. A pak už si nic nepamatuju.“

„Nevíte, co se potom stalo?“

„Ne, nemám tušení, bohužel. Probral jsem se až v nemocnici.“

„Nevšiml jste si cestou ještě něčeho divného?“

„Ne,“ strážný pomalu zavrtěl hlavou.

„To je v pořádku. Děkuji za pomoc. Pošlu jsem později někoho ze svých mužů, aby to s Vámi sepsal. Kdyby jste si ještě na něco vzpomněl, tady je moje vizitka,“ položil ji na noční stolek.

 

Když se Talbot vrátil do své kanceláře, okamžitě zavolal Beth. Přišla během chvilky.

„Něco nového z pátrání po Monaghamových?“ zeptal se sotva dosedla na židli naproti němu.

„Ne, vůbec nic,“ zavrtěla hlavou. „Dozvěděl jsi se něco od toho strážného a řidiče?“

„Moc toho nebylo. Všechno probíhalo normálně až do křižovatky Hlavní s Třetí. Prý tam byla nějaká nehoda. Už jsem dal za úkol Fredovi Karstenovi, aby to prověřil. Třeba by ta policejní hlídka nebo záchranáři mohli něco vědět. Vlastně je mi divné, že si nehody té dodávky nevšimli, byli kousek od ní.“

„To je zvláštní,“ přikývla Beth, i když už moc dobře věděla, že ta nehoda byla fingovaná.

Určitě to byla součást Mickova plánu, jak dostat Emmu pryč.

„Jak se ta nehoda vlastně stala?“ zeptala se Bena.

„Řidič tvrdí, že mu někdo vběhl přímo do cesty a on se mu jen snažil vyhnout. Neozvali se nám nějací svědkové té nehody?“ Beth jenom zakroutila hlavou.

„Kruci. Ať už Monaghamové pomohl utéct kdokoli, moc dobře věděl, co dělá. Okolo křižovatky Hlavní a Třetí jsou samé kancelářské budovy, tudíž se tam pozdě večer moc lidí nepohybuje. Tohle jim skvěle vyšlo,“ Ben se rozčileně postavil a popošel k oknu.

„Státní návladní z toho nebude mít moc velkou radost. Skoro 18 hodin od jejího útěku a my nemáme vůbec nic.“

Do kanceláře vešel Fred Karsten, jeden z mladých vyšetřovatelů z Benova týmu.

„Něco máš?“ otočil se k němu Ben.

„Ta nehoda na Hlavní a Třetí. Podle dispečinku záchranářů a policie se včera večer žádná nehoda na rohu Hlavní a Třetí nestala.“

„Je to jisté?“ zeptal se Ben vzrušeně.

„Naprosto,“ přikývl Fred.

„Takže je možné, že ta nehoda byla fingovaná. Ten dotyčný zřejmě chtěl, aby dodávka musela sjet z Hlavní.“

„To je velmi pravděpodobné,“ řekl Fred. Beth raději mlčela.

„Alespoň máme trochu jasněji. Ovšem moc nám to nepomůže, protože bysme museli zkontrolovat jízdní plány všech sanitek v LA. Kruci!“ zaklel.

„Frede, obvolej nemocnice a zjisti, jestli nějaké v noci neukradli sanitku!“

„Jistě,“ přikývl Fred a odešel.

„Jedl si vůbec? Nemám ti něco objednat?“ zeptala se Beth starostlivě.

„Ne, díky, jsi hodná. Musím za šéfem, podat mu hlášení,“ s těmi slovy odešel z kanceláře.

 

„Nemusíš se bát, Talbot na nic nepřijde,“ řekl Mick.  „Za pár dní toho bude muset nechat. Ale teď změňme téma, proč si tím kazit večer.“

„Kam mne to vlastně vezeš?“ zeptala se zvědavě Beth. „A proč jsem si musela nasadit ten šátek?“ Oba seděli v Mickově autě. Když ji Mick vyzvedl, nekompromisně jí zavázal oči a odmítal k tomu cokoli říct.

„Nech se překvapit,“ zasmál se a pevněji stiskl volant.

„Nic jiného mi asi nezbude,“ řekla rezignovaně.

Po nějaké době auto konečně zastavilo. Beth počkala až Mick otevře dveře a pomůže jí ven.

„Pozor, tady je obrubník,“ slyšela jeho hlas a cítila, jak ji objímá kolem pasu. Vzápětí uslyšela křik racků a burácení vln.

„Myslím, že už vím, kde jsme,“ usmála se směrem, kde tušila jeho tvář. „Ale nechápu, proč si mi sem vzal.“

„Dozvíš se to,“ odpověděl. „Nelekni se, vezmu tě do náruče.“

„To si nechám líbit,“ řekla spokojeně Beth, když se ocitla v jeho náručí. Hučení oceánu se blížilo.

„Rozhodl jsi se mne utopit?“ zeptala se smíchem.

„Těsně vedle. Teď tě postavím.“ Beth cítila, jak se její nohy zabořily do písku. Vzápětí ucítila na temeni hlavy Mickovi ruce.

„Rozvážu ti šátek.“ Hebká látka konečně zmizela z jejích očí a Beth je opatrně otevřela.

„To je ta samá pláž, kam sem tě tehdy pozvala na piknik.“ Řekla překvapeně. Mick ji objal okolo pasu a položil si hlavu na její rameno.

„Tohle bylo místo, kde jsi mi poprvé řekla, že chceš, abych se stal bližší součástí tvého života. Proto je pro mne důležité. Ovšem tentokrát jsem ti připravil piknik já.“ dodal s úsměvem. Beth se rozhlédla po prázdné pláži. Kousek od nich byla velká deka s jídlem, šampaňským a svíčkami.

„Kdo ti pomohl? Vždyť jsi mi vyzvedával, nemohl jsi to tu nechat samotné.“

„Joseph.“ Odpověděl Mick prostě.

„Joseph?“ zeptala se Beth překvapeně.

„Ano. Sice měl spostu řečí, například, že začínám měknout, a že bych neměl brát to randění tak vážně..“ Beth se rozesmála. „Celý Joseph!“

 „Myslím, že to udělal rád. Josepha sis totiž omotala okolo prstu.“ Řekl jí do vlasů.

„Páni, to bych měla brát jako poklonu. Joseph si nikoho k tělu hned tak nepustí. Ale tohle je zřejmě charakteristická vlastnost všech upírů,“ zašeptala Mickovi do ucha.

„To je nádhera,“ dodala po chvíli a nespouštěla oči z ohnivě rudého kotouče mizejícího ve vlnách.

„Na pláž se spolu opalovat chodit nebudeme, ale nevím proč bychom nemohli zavést pravidelné pikniky na pláži při západu slunce.“

„Skvělý nápad,“ přitáhla si k sobě.

„Musíš mít hlad,“ řekl po chvíli, když se od něj lehce odtáhla.

„Trochu,“ přikývla. „Ale spíš než to jídlo oceňuju tu deku, vypadá hodně pohodlně,“ mrkla na něj. Příštích několik desítek minut strávila na dece v Mickově náručí. Přímo ji rozmazloval, připadala si jako malé dítě, když ji krmil a ona mu říkala, co jí má podat. Oba si to užívali jako zábavou hru a Beth byla ráda, že se na ni při jídle jen nedívá. Měla pocit, že si to užívá s ní.

Když se setmělo, Mick zapálil svíčky. Pohodlně ležela v jeho náručí, poslouchala jeho hlas a nechtělo se jí vůbec nic. Když později usínala v posteli v jeho náručí, uvědomovala si, že si ani nepamatuje, jak proběhla cesta z jeho auta do jejího bytu. Měla pocit, že ji celou ovládly hormony a uvědomila si, že je teď vlastně ráda, že si nemusí dělat hlavu s antikoncepcí.

Když ráno viděla unaveného Micka, cítila se trochu provinile.

„Proč vlastně v noci nejdeš domů, jsi pak hrozně unavený,“ řekla mu něžně.

„Protože miluju, když tě vidím probouzet se. Vypadáš jako malé rozčepýřené ptáče,“ políbil ji na čelo.

„Tak to ti pěkně děkuju,“ rozesmála se. „Ale stejně to takhle nejde. Minimálně bychom měli zvážit tvojí frekvenci přespávání tady.“

„Doufám že ne i frekvenci něčeho jiného,“ řekl se zdvihnutým obočím.

„To rozhodně ne,“ usrkla kávu a pozorovala jeho spokojený úsměv.

 

Když Beth vycházela do kanceláří státního návladního, málem se srazila s Benem.

„Můžeš se otočit a jít se mnou.“ Řekl jí. „Máme další případ.“

„Co je to tentokrát?“ Beth srovnala svůj krok s tím jeho.

„Ředitelka transfuzního oddělení v Barstenově nemocnici byla dnes ráno nalezena mrtvá.“

 

Kapitola 3.

 „Dobrý den, pane. Pojďte za mnou,“ urostlý strážník vítal Bena a Beth ve dveřích transfuzního oddělení.

„Můžete mi říct něco o oběti?“ zeptal se ho Ben cestou.

„Jistě, zatím toho ale moc nevíme. Elisabeth Butleyová, 40 let. Tady v transfůzním oddělení Bartensovy nemocnice pracovala 15 let, posledních 5 let byla jeho ředitelkou. Svobodná, bezdětná, nic víc o ní zatím nevíme.“

Beth se zájmem poslouchala. Prošli dlouhou chodbou a zahnuli do jedné místností. Na cedulce vedle dveří bylo napsáno laboratoř. Beth přivítala policejní páska, neklamný důkaz toho, že se ocitli na místě činu. Výhled jí zatím zakrývali lidé, stojící nedaleko stolu v levé polovině místnosti.

„Oběť je tamhle,“ pokynul jim policista. Beth a Ben pomalu popošli ke skupince lidí. Beth si všimla odrazů blesku z fotoaparátu policejního fotografa. Na zemi, vedle stolu na kterém stála nejrůznější testovací zařízení, obličejem k zemi, ležela žena. Nebylo jí vidět do tváře. Okolo ní bylo velké tratoliště krve. Nedaleko od bezvládného těla ležela na zemi velká sportovní taška a na stole stála dámská kabelka.

„Jak zemřela?“ zeptal se Ben soudního lékaře stojícího opodál.

„Příčinou smrti byla střelná rána do hlavy. Není to pěkný pohled,“ řekl s povzdechem. „Byla okamžitě mrtvá.“

„Dokážete určit dobu smrti?“ zeptala se ho Beth aniž odtrhla oči od mrtvé.

„Podle stádia ztuhnutí těla je mrtvá zhruba devět hodin. Takže zemřela zhruba okolo druhé hodiny ranní. Ale jako obvykle, s jistotou Vám to budu moct říct až po pitvě. Pošlu Vám pitevní zprávu odhadem zítra. Budeme muset chvíli čekat na výsledky toxikologie a krevních testů, laboratoř je poslední dobou dost zavalená. Pokud mne už nebudete potřebovat, půjdu.“

Ben jen mlčky pokynul hlavou.

„Co tu asi dělala? Ve dvě hodiny v noci?“ Řekla zamyšleně Beth a pomalu obcházela okolo těla.

„Ředitelka transfuzního oddělení přece nemá noční služby. To je divné,“ řekla spíš sama pro sebe.

„Možná nám v tom pomůžou její kolegové.“ Odpověděl jí Ben. „Spíš by mne zajímalo, na co je tu ta taška.“ Ukázal na velkou sportovní tašku nedaleko stolu.

„Je prázdná,“ řekla Beth, když si navlékla rukavice a nakoukla dovnitř. „Tu tašku tu třeba mohl zapomenout vrah. Možná přistihla zloděje, který ukrást vybavení laboratoře. Ale stejně je záhadou, co tu tak pozdě dělala. Nevypadá to, že tu pracovala,“ řekla s pohledem upřeným na laboratorní stůl. „Stůl je uklizený.“

„Takže můžeme s jistotou říct jen to, že sem zřejmě nešla kvůli práci,“ pokýval hlavou Ben.

„Kdo jí našel?“ zeptal se policisty.

„Jedna z laborantek. Přišla v sedm ráno do práce. Překvapilo ji, že laboratoř nebyla zamčená. Vešla a našla tělo.“

„Nějaké známky po násilném vloupání?“

„Ne, pane. Nic. Ale kluci si pro jistotu odvezli zámek, chtějí se na něj podívat.“

„Kam vedou ty dveře?“ řekla Beth s pohledem upřeným na dveře proti ležícímu tělu. „Ten kdo ji zavraždil musel stát přece někde u nich nebo v nich.“

„Je to jeden ze skladů zdejšího oddělení. Uchovává se tam krev, která se testuje. Teprve po otestování putuje dál. Ale nezdá se pravděpodobné, že by střelec střílel z otevřených dveří. Ty dveře byly zavřené a zamčené.“

„Mohl to být někdo, kdo mohl mít klíče,“ řekla Beth zamyšleně.

„Kde je ta žena co ji našla?“ zeptal se Ben jednoho z policistů.

„U asistentky té mrtvé. Je hodně rozrušená. Jeden z lékařů jí dal něco na uklidnění. Jsou to předposlední dveře po pravé straně chodby.“

 Asistentka ředitelky nemocnice byla asi padesátiletá žena. Pečlivě upravená, ve světlém kostýmku. Vypadala celkem klidně, ale Beth velmi rychle poznala, že je ten klid pouze předstíraný. U pracovního stolu v její kanceláři seděla mladá, asi pětadvacetiletá žena. Byla očividně rozrušená, oči měla opuchlé od pláče a v ruce křečovitě tiskla papírový kapesník. Před ní stál šálek s kávou, ale bylo zjevná, že se ho ani nedotkla. Ani se nevšimla, že do místnosti vešli další lidé.

„Dobrý den, slečno Mathewsová. Jsem Benjamin Talbot z kanceláře státního návladního a toto je moje kolegyně, slečna Turnerová.“ Dívka nejistě upřela pohled směrem k němu. Její hnědé oči vypadaly vyděšeně.

„Mohli bychom Vám položit několik otázek?“ zeptal se jí. Dívka mlčky přikývla.

„Paní Evansová, byla byste tak laskavá a na chvíli nás omluvila?“ obrátil se na ředitelčinu asistentku.

„Jistě,“ přikývla. „Počkám na chodbě.“

„Mohla byste nám prosím popsat, jak jste našla tělo?“ Beth si všimla, jak dívka křečovitě stiskla kapesník.

„Přicházím do práce jako jedna z prvních,“ řekla pomalu. „Většinou před sedmou. Nejdřív jsem šla do převlékárny. Převlékla jsem a šla do laboratoře. Nebylo zamčeno. Myslela jsem, že uklízečka zapomněla zamknout, laboratoř se vždy večer po práci uklízí. Bylo zhasnuto, nemyslela jsem, že je něco špatně. Rozsvítila jsem světlo, a pak jsem ji uviděla. Ležela na zemi a okolo byla spousta krve,“ dívka se rozplakala.

„To je v pořádku,“ řekla konejšivě Beth.

„Nemám Vám nalít trochu vody?“ Dívka jen zavrtěla hlavou.

„Vyběhla jsem z laboratoře a utíkala sem, za Marcy. Byla tak hodná a zavolala policii. Já jsem byla úplně mimo. Nemohla jsem tomu uvěřit, slečna Butleyová byla moc milá dáma, nechápu, kdo by jí mohl něco takového udělat.“ Vzlykla.

„Neměla nějaké nepřátele, neshody s ostatními zaměstnanci nebo tak něco?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Kdyby měla s někým rozepře, určitě by se o tom vědělo.“

„Děkujeme, slečno Turnerová,“ řekl Ben. „Tady je moje vizitka, kdybyste si na něco vzpomněla, třeba na nějakou drobnost, zavolejte mi. Můžete jít.“ Beth vyprovodila dívku z kanceláře a vrátila se s Marcy Evansovou, ředitelčinou asistentkou.

„To je kancelář slečny Bunleyové?“ ukázal Ben na dveře zapečetěné policejní páskou.

„Ano,“ přikývla. „Vaši kolegové to tu ráno prohledávali.“

Ben odlepil pásku. „Pojďte s námi prosím dál, třeba si něčeho všimnete.“ Asistentka nevešla do místnosti moc ochotně.

„Co nám můžete říct o vaší šéfové?“ zeptal se Ben a pátravě si prohlížel světlou kancelář zalitou dopoledním sluncem.

„Moc toho není,“ pokrčila rameny. „Byla to velmi příjemná žena. Pokud vím, byla svobodná, rodiče už neměla, jednou říkala, že zemřeli při autonehodě. Byla jedináček, neměla žádné sourozence.“

„Nevidím tu žádné fotografie,“ řekla Beth při pohledu na pracovní stůl. „Neměla třeba nějakého přítele?“

„Nevím. Nikdy o nikom nemluvila. Ale já tu nepracuji dlouho, teprve šest měsíců, za tu dobu se lidé až tak dobře nepoznají. A ona byla hodně uzavřená, moc o soukromém životě nemluvila.“

„Pracovala slečna Buntleyová často v laboratoři?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Občas, když byly nějaké problémy s výsledky testů, tak tam zašla, ale jinak tam běžně nebývala. Poslední dobou se věnovala čistě manažerské práci.“

„Pracovala často do noci?“

„Ano,“ přikývla. „Většinou tu tak jednou týdně zůstávala hodně pozdě do noci. Uklízečka, která sem na patro chodí v osm hodin večer říkala, že jí tu často vídávala. Ale to se nebylo čemu divit, její práce byla hodně náročná.“

„Zůstávala tu dlouho v nějaký konkrétní den?“

Asistentka se zamyslela. „Ano, pokud se nepletu, tak tu bývala pozdě pravidelně ve středu.“

„To je dnes,“ řekla Beth. „Takže včera tu musela zůstat pozdě neplánovaně. Věděl někdo, že tu pravidelně zůstává pozdě do noci?“

„Nebylo to tajemství. Tady se obvykle nic moc neutají.“

Po rozmluvě s ředitelčinou asistentkou nebyli Ben a Beth o moc moudřejší. Evidentně neměla žádné nepřátele, ani žádné spory s ostatními zaměstnanci nebo s vedením nemocnice. Nikde žádný motiv. Uklízečka potvrdila, že Elisabeth Buntleyová pracovala dlouho do noci pravidelně každou středu.

„Takže co vlastně víme,“ řekl Ben nad krabičkami s čínské restaurace. S Beth seděli na lavičce v parku nedaleko nemocnice.

„Podle svých spolupracovníků neměla nepřátele, žádné spory na pracovišti. Do laboratoře chodila je výjimečně, tak co tam tu noc dělala?“

„Možná už šla domů, uslyšela hluk a vešla dovnitř,“ řekla Beth a nabrala si další sousto. „Vrah možná o chodu oddělení něco věděl. Víme, že tam Buntleyová zůstávala do noci ve středu, ale včera bylo úterý. Možná vrah nečekal, že tam bude a jednoduše ho překvapila. V její kanceláři jsou žaluzie, kancelář je orientovaná na jižní stranu a často tam svítí slunce. Pokud je měla zatažené, nemusel si vrah všimnout, že se v její kanceláři svítí. Zvlášť pokud měla ve zvyku pracovat na počítači po tmě, nebo mít jen rozsvícenou lampičku. Všimla jsem si, že ji na stole má.

„To není vůbec špatný nápad. Zeptám se na ty žaluzie kluků z výjezdovky.“ Přikývl Ben.

„Otázkou je, proč ji ten člověk zabíjel?“ řekla zamyšleně Beth.

„Možná proto, že ho poznala,“ pokračovala ve svých úvahách.

„To by znamenalo, že by to mohl být někdo z nemocnice. Dobře že jsme požádali tu asistentku o sepsání seznamu lidí, se kterými se nejčastěji setkávala. Pak bychom také měli nechat prověřit pomocný personál.“

„Už se na tom pracuje,“ řekl Ben. „Pojedu teď do kanceláře. Nebyla bys tak hodná a zajela do jejího bytu? Výjezdovka by tam už měla být hotová a třeba něco najdeš.“

 O několik desítek minut později se už Beth procházela velkým, moderně zařízeným bytem Elizabeth Buntleyové. Byt s velkou terasou se nacházel v jednom z posledních pater jednoho z mnoha Los Angeleských mrakodrapů.

„Dost luxusní byt na ředitelku nemocnice,“ řekla si Beth při pohledu na vybavení kuchyně, o kterém si průměrná americká žena mohla jen nechat zdát.

„Bude nutné proklepnout její finanční záznamy,“ pomyslela si a neodbytně se jí na mysl drala jedna myšlenka. A to ta, že si Elisabeth Buntleyová přivydělávala prodejem krve.

„Mohl jí zastřelit člověk, kterému prodávala krev. Co když do toho byli zapletení upíři?“

O hodinu později už Beth odemykala dveře Mickova bytu.

 

Kapitola 4.

 

„Beth, co tady děláš?“ Mick nebyl sám. Společnost mu dělal Joseph.

„Potřebuju s tebou mluvit. Vyšetřujeme s Benem nový případ. Ředitelka transfuzního oddělení Barstenovy nemocnice byla včera zavražděná.“

„Elizabeth Buntleyová?“ zeptal se Joseph překvapeně.

„Ty ji znáš? Respektivě znal si? Počkej...,“ napadlo ji. „Ona byla upírka?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Joseph.

„Aha. Já jen, že tam kde je krev, jsou upíři a v transfuzním oddělení jí není málo. Napadlo mne taky, že třeba tu krev mohla prodávat.“

„Ne tak docela,“ řekl Joseph a odložil sklenici na barový pult.

„Takže jsem měla pravdu?“

„Neprodávala krev. Ale dodávala ji svému příteli.“

„Příteli?“

„Ano, její přítel je upír. Je to jeden z mých finančních poradců. Drsný hoch.“

„Myslíš, že ji mohl zabít?“

„Nemyslím si. Když jsem s ním posledně mluvil, svěřil se mi, že uvažují o tom, že ji přemění. Myslím, že mu na ní dost záleželo. Nechci vědět, co udělá, až se o tom dozví.“

„Tak to bychom měli jít za ní. Není nic horšího, než upír, který se rozhodl vzít spravedlnost a vyšetřování do vlastních rukou.“ Řekl rázně Mick.

 „Myslíš, že by se mohl chtít mstít?“ zeptala se Beth Josepha cestou výtahem.

„Za to bych dal ruku do ohně... Teda vlastně nedal,“ opravil se rychle. „Ale ne kvůli tomu, že bych si nemyslel, že se bude mstít, ale nerad bych se připravil o jednu ze svých končetin.“ Dodal pohotově a nenápadně se podíval na své ruce, jakoby se chtěl ujistit, že je ještě má. Mick na to zareagoval jemným úsměvem.

„To je jedno.“ Pokračoval Joseph poté, co si nenápadně promnul ruce. „Do týmu svých nejbližších poradců si vybírám docela ostré hochy. Tak vysoce postavený obchodník jako já nemůže pořád jednat v rukavičkách, tak se vyplatí mít kolem sebe pár upírů, kteří mají krev rádi stejně jako ty. Promiň mi ten příměr, Beth.“

„V pořádku,“ Beth si zahákla pravou ruku za pásek u kalhot. „Myslela jsem, že jsi zvyklý dělat špinavou práci sám.“

„Stárnu,“ řekl lakonicky Joseph. Mick tázavě nadzvedl obočí.

„Vím, co chceš říct a nedělej to,“ Joseph se na něj přísně podíval. Dveře výtahu se otevřely a všichni tři se vydali ještě stále poloprázdnými podzemními garážemi k Josephovu a Mickovu autu. Většina obyvatel mrakodrapu byla ještě v práci.

„Nerad to přiznávám, ale už to není jako dřív. Žádné divoké večírky s čerstvým občerstvením, žádné pitky a dávat za vyučenou mým zaměstnancům, kteří se mne pokoušeli okrást, to všechno už mne jednoduše unavuje.“

„Vidím, že to s tebou začíná být opravdu vážné,“ usmál se Mick a obtočil Beth ruku kolem pasu. „Dávej si pozor, další stádium je pití rozlévané krve.“ Dodal s potutelným úsměvem.

„Tak hluboko neklesnu nikdy,“ zavrtěl hlavou Joseph a vyndal z kapsy klíče.

„Když už mluvíme o čerstvé krvi, jak se vlastně má Simone,“ zeptala se Beth.

„Dobře. Asi.“

„Asi?“ Beth se zastavila u dveří spolujezdce Mickova auta.

„Jo. Vyřizuje pro mne jeden obchod v Číně. Už jsme se docela dlouho neviděli.“ S těmi slovy sedl do auta.

„Joseph nevypadal moc spokojený, když mluvil o Simone. Něco se mezi nimi stalo?“ zeptala se Micka, když se rozjeli z podzemních garáží za Josephovým porsche.

„Nevím. Mám pocit, že se Simone rozhodla držet si nějakou dobu odstup. Proto ta Čína. Joseph ji tam neposlal, říkal, že si to vybrala sama.“

„Myslím si, že mu chybí,“ ostré slunce se jim po výjezdu z garáží nemilosrdně opřelo do tváře. Mick si nandal sluneční brýle a zabočil za Josephem.

„Možná je to tak lepší,“ řekla Beth. „Simone na Josephovi záleží, ale nejsem si jistá, jestli je on připravený na nějaký dlouhodobější vztah. Mám z něj pocit, že ještě pořád nepřekonal to, co se stalo se Sarah. A Simone je fajn, přála bych jí, aby byla šťastná.“ Betina slova přerušilo zvonění jejího mobilního telefonu.

„Ahoj, Bene,“ řekla když se jí ho konečně podařilo vylovit z kabelky. „Ne, už nejsem v jejím bytě. Mám možná typ na jednoho jejího známého, který by mi možná mohl říct něco víc. Zavolám ti, až se něco dozvím. Ne, v jejím bytě jsem nic nenašla. Dobře, uvidíme se v kancelář. A Bene? Nevíš, jestli už koroner provedl pitvu. Dobře, díky. Zastavím se tam.“

„Jak se má tvůj šéf?“ zeptal se Mick, ale lehkou žárlivost v hlase se mu nepodařilo zakrýt.

„Moc dobře ne,“ Beth zaklapla telefon. „Má na stole nevyřešenou vraždu a pořád se mu nepodařilo zjistit nic o Monaghanových, to mu na náladě moc nepřidalo.“ Mick jen mlčky přikývl.

„Něco nového?“

„Nic. Koroner už provedl pitvu. Pitevní zpráva by měla být hotová do dvou hodin, jen ještě bude čekat na výsledky toxikologie. Můžeme se potom zastavit v márnici.“

„Dobrý nápad,“ přikývl Mick.

Mezitím dojeli do jedné z nejluxusnějších částí LA, do Malibu. Josephovo auto zabočilo po asfaltové příjezdové cestě k jednomu z velkých bílých domů ve stráni nad mořem.

„Upír a bydlí nedaleko pláže, ve vile s bazénem, v části města, kde se všichni celý den většinou jen koupou a opalují?“ Řekla užasle Beth.

„Jistě, přikývl Mick. Pokud vím, Brad Morison patří k starším upírům, pokud si dobře vzpomínám, je mu něco okolo čtyř set let. Takhle staří upíři se většinou snažím vést život co nejpodobnější tomu lidskému,“ během hovoru vystoupili z auta. „Takže vyhledávají domy na slunných stráních a se sklenicí krve se občas projdou po rozpálené terase. Trochu sebedestruktivní chování, ale tvrdí, že právě to od nich často odvrací zvědavé oči. A to je i Morisonův případ. Navíc, každý tu o něm ví, že je významný finanční poradce, tudíž na opalování a radovánky u bazénu nemá moc čas.“ Vysvětlil Beth. Mezitím se k nim připojil Joseph a všichni zamířili ke skleněným dveřím domu.

„To je příšerný hic,“ řekl Joseph pečlivě se schovávající ve stínu vzrostlých cypřišů. Beth zazvonila na zvonek u domovních dveří.

Po chvíli se dveře neochotně otevřely a na jejich prahu se objevil vysoký černovlasý muž rozložitých ramen a přísného pohledu. Beth při pohledu na něj mimoděk zamrazilo.

„Ahoj, Josephe,“ řekl s pohledem upřeným na muže ve světlém obleku. „Pan Saint John, pokud se nepletu,“ podával ruku Mickovi.

„Mám pocit, že jsem ještě neměl to potěšení,“ nemířil svou ruku směrem k Beth.

„To je moje přítelkyně, Beth Turnerová,“ řekl Mick. „Beth, Brad Morison, Josephův finanční poradce.“

„Velmi mne těší,“ pevně stiskl její ruku ve své dlani. Kdyby se Beth mohla řídit lidským věkem, hádala by mu tak čtyřicet tři let.

„Pojďte dál,“ pokynul jim. „Dnes je strašné vedro.“ Všichni vstoupili do prostorné haly. V celém domě běžela klimatizace a bylo tam poměrně chladno. Beth by to odhadla tak na 16 stupňů.  V bílé halence s krátkými rukávy jí okamžitě začala být zima a litovala toho, že nechala sako v autě. Podezření na nízké nastavení klimatizace se jí v zápětí potvrdilo, Brad Morison něco vyťukal na panel nedaleko dveří do obývacího pokoje a Beth ucítila, že místností přestal proudit studený vzduch. Mick si mezitím sundal sako a přehodil ho Beth přes ramena. Ta se do něj vděčně oblékla. Při tom si všimla, jak se Morison tázavě podíval na Josepha.

„Beth o nás ví, Brade, žádný strach.“ Řekl Joseph na vysvětlenou.

„Omlouvám se, že je to tu jako v lednici, slečno Turnerová, ale touhle dobou nemívám lidské návštěvy.“

„To je v pořádku,“ usmála se Beth pečlivě zabalená v Mickově saku.

„Proč jste vlastně přišli?“ zeptal se Morison. „Můžu Vám nabídnout něco k pití? Po tom pobytu na sluníčku musíte mít pěknou žízeň.“

„Malé občerstvení by přišlo vhod,“ řekl Joseph.

„Co si dáte, slečno Turnerová? Ledový čaj, džus, vodu, kávu?“

„Páni, to je nabídka,“ usmála se Beth. „Jsem zvyklá na to, že v domě Mickových přátel mají vždy jen vodu nebo víno.“

„Nevýhoda smrtelníků přátelících se s upíry. Bohužel nemůžeš snadno říct, dám si totéž co ty.“ Beth se zasmála.

„To je pravda. Dala bych si čaj. Teplý čaj,“ dodala a snažila se nemyslet na to, že mí mrznou prsty v otevřených botách.

„Samozřejmě. Mohl bych Vám ještě nabídnout skleničku whisky nebo něco jiného, ostřejšího.“

„Ne, děkuji, ten čaj bude stačit.“

„Povíš už mi o co jde, Josephe?“ řekl Morison, když se posadili ke skleněnému konferenčnímu stolku v obývacím pokoji.“

„Jde o Elizabeth, Brade,“ řekl pomalu Joseph.

„Co je s Elizabeth?“

„Víš...,“ na Josephovi bylo vidět, že se mu do toho vůbec nechce.

„Vaše přítelkyně byla včera v noci zavražděná,“ řekla tiše Beth. Po jejích slovech se rozhostilo ticho. Během momentu aby bylo všechno jinak. Morison vyskočil od stolu a během vteřiny se z něj stal rozzuřený upír. Váza stojící na stolku se roztříštila o krbovou římsu a starožitná židle, na které ještě před chvilkou seděl se změnila v hromadu třísek. Mick a Joseph měli plné ruce práce, než se jim ho podařilo zvládnout.

„Tímhle jí život nevrátíš,“ Mickova tvář byla těsně u té jeho a Beth je vyděšeně pozorovala. Morison s sebou zuřivě trhal. „Možná nám ale můžeš pomoci najít toho, kdo ji zabil. No tak přemýšlej,“ vykřikl Mick.

Konečně se Morison uklidnil a jeho tvář měla znovu lidský výraz.

„Kde se to stalo?“ řekl s pohledem upřeným na Beth.

„V Barstenově nemocnici. Vaše přítelkyně tam včera byla dlouho do noci. Ráno ji našli v laboratoři.“

„Jak zemřela?“

„Někdo ji zastřelil.“

„A co s tím máte společného?“

„Pracuji v kanceláři státního návladního. Napadlo mne, že její smrt měla možná něco společného s obchodováním s krví. Tak jsem se na to ptala Micka, napadlo mne, že by věděl, kdyby někdo z transfuzního oddělení nemocnice prodával krev. A Joseph mi řekl, že Elizabeth Buntleyová byla vaše přítelkyně.“

„Ano, to byla. Brad Morison si pomalu sedl na pohovku. Byli jsme spolu sedm let. Příští týden, v den našeho osmého výročí, jsem ji měl změnit. Proč jsem to proboha neudělal dřív.“ Dal si hlavu do dlaní.

„Nevíme, co Elizabeth dělala v noci v laboratoři. Šla do skladu pro krev? Vedle ní stála velká černá taška.“

„Ano,“ řekl pomalu Brad Morison. „Elizabeth jednou týdně zůstávala v nemocnici dlouho do noci. Počkala si až všichni z patra odejdou a šla do skladu pro krev. Měla klíče. Brala krev ze skladu odkud se odebírají vzorky krve na testování, evidence krve tam ještě není tak důkladná. Vždycky naplnila tašku a pronesla ji sklepy do svého auta. Věděla, kudy obejít noční hlídače. Prošla sklepy, dala tašku do auta, pak se vrátila a prošla vrátnicí, aby to nebylo podezřelé.“

„Pane Morisone, v nemocnici mi řekli, že tam vaše přítelkyně zůstávala pozdě do noci každou středu. Ale včera bylo úterý.“

„Měl jsem pro ni překvapení. Lístky na operu. Tak jsem ji poprosil, jestli by tam nemohla zůstat včera, potřeboval jsem krev. Dnes jsem ji měl v sedm hodin vyzvednout,“ díval se do rohu místnosti.

„Je mi to moc líto. Netušíte, kdo jí to mohl udělat?“

„Kdybych to tušil, slečno Turnerová, nezdržoval bych se tu s Vámi. Ten člověk už by byl po smrti.“

„Ne,“ řekl důrazně Mick. „Musíte to nechat na nás. Nemůžeme dovolit, abyste ohrozil naše utajení. Pokud je to člověk...“

„Tak to na věci nic nemění... “

„Měj rozum,“ vmísil se do hovoru Joseph. „Mick má pravdu. Najdeme způsob, jak to tomu grázlovi osladit, ale teď to nech na nás,“ Joseph mu pevně sevřel rameno.

„Dobrá. Dám Vám dva týdny, abyste toho vraha našli. Jinak se do toho pustím sám,“ řekl důrazně a během chvilky zmizel.

„Nedal nám moc času,“ řekla Beth, když vyšli ven.

„To ne,“ přikývl Mick.

„Můžu nějak pomoct?“ zeptal se Joseph.

„Ne,“ zavrtěl Mick hlavou. „Kdyby něco, ozvu se ti. S Beth teď vyrazíme za Guillermem.“

 

Benjamin Talbot se přehraboval v papírech na svém stole, když si všiml obálky ležící na zemi kousek od dveří. Byla to zase stejná obálka. Šel k ní, zvedl ji ze země a netrpělivě ji rozbalil. Byl v ní jen kus papíru s textem napsaným na počítači.

„Zkontrolujte stav krevních konzerv ve skladu transfuzního oddělení a veškeré záznamy o odběrech krve, skladování a odesílání krve z Barstenovy nemocnice. Dozvíte se zajímavé věci!“

 

Kapitola 5.

 

 Ben Talbot chvíli přemýšlel, a pak vytočil jakési číslo.

„Ano, pane?“ na druhém konci linky se ozvala jedna z asistentek kanceláře státního návladního.

„Dobrý den, Helen. Zařiďte mi prosím schůzku s ředitelem Barstenovy nemocnice.“

„Samozřejmě,“ ozvalo se na druhém konci linky. „Stačí to na zítřek?“

„Pokud ho seženete, řekněte, že bych s ním potřeboval mluvit ještě dnes.“

„Dobře,“ Helen Davidsonová s povzdechem položila sluchátko a otevřela si webové stránky Barstenovy nemocnice. Už byla na odchodu. Její syn měl dnes jedno z představení dětského divadla a ona to nechtěla zmeškat. A tak doufala, že se jí povede sehnat ředitele nemocnice co nejrychleji.

Ben otevřel jednu ze zásuvek svého pracovního stolu a položil záhadnou obálku vedle těch ostatních. Pořád mu vrtalo hlavou, kdo může být ten tajemný informátor. Byl to člověk, který věděl, co se v kanceláři státního návladního děje, o tom nebylo pochyb. Vražda Elizabeth Buntleyové se v médiích totiž ještě neobjevila. Musel to být tedy někdo zevnitř. Ale kdo? Tok jeho myšlenek přerušilo zvonění telefonu.

„Ano, Helen?“

„Sehnala jsem Craiga Donovana, ředitele Barstenovy nemocnice. Souhlasil se schůzkou. Bude na Vás čekat v šest hodin v golfovém klubu Divine Star. Poslala jsem Vám e-mailem adresu toho klubu a mapku. Ten klub je v Malibu.“

„Děkuji, Helen,“ Ben položil telefon.

Helen si oddychla. Vypadalo to, že to divadelní představení nakonec přece jen stihne. Chvatně si oblékla sako, popadla kabelku a vyběhla ze dveří.

 

„Ale, moji dva oblíbenci,“ Guillermo v obligátním modrém nemocničním vítal Micka a Beth.

„Ahoj, Guillermo.“

„Tak, proč jste tady? Pochybuji, že jste se přišli podívat, jak se vede vašemu příteli. Dva zamilovaní jako vy nemají na přátele čas,“ Guillermo se zatvářil na oko ukřivděně.

„Když nemáme na přátele čas, tak to bych si asi měl nechat ty lístky na fotbal, které mi pro tebe dal Joseph.“ Mick vyndal z kapsy dva lístky a zamával jimi Guillermovi před obličejem.

„Děláš si legraci. Dej to sem.“ Chňapl po nich, ale Mick hbitě ucukl.

„Ne dřív než nám povíš, k čemu je vlastně potřebuješ. Protože pokud si dobře vzpomínám, ty jsi nikdy na fotbal nebyl.“

„To si piš, chlape,“ Guillermo rázně položil na pitevní stůl složku, kterou držel v ruce. „To, čemu Evropani říkají fotbal, psche. Není nad náš americký. Jenže mému nejnovějšímu objevu se ta nesmyslná hra líbí. Jenže ji spíš podezírám, že víš než ta hra ji zajímá ten zatracený Brit, kvůli kterému tady všichni blázní. Ten David, jak dál...“ Guillermo usilovně přemýšlel.

„Beckham?“ zeptala se Beth.

„Přesně tohohle „krasavce“ jsem myslel.

„Hraje teď pro Los Angeles Galaxy,“ doplnila ho Beth. Mick po ní střelil pohledem.

„Tobě se taky líbí?“

„To bylo nebylo nic divného, ten chlap se snad líbí každé ženské,“ řekl kysele Guillermo.

„Řekněme, že můj typ je trochu jiný,“ odpověděla obě klidně Beth.

„Tak jak to víš?“ zeptal se znovu Mick.

„Zapomínáš, že jsem dělala v bulvárních novinách,“ usmála se Beth. „A když Beckham přestoupil do Los Angeles Galaxy, byl toho Buzzwire plný. A pro tvoji informaci,“ popostoupila k Mickovi. „Mohla jsem s ním dělat interview.“

„Vážně?“ V těsné blízkosti jejího těla zapomněl i na přítomnost Guillerma.

„Vážně. Ale nechala jsem to kolegyni. A dostala jsem za to víkend v Aspenu, který vyhrála v jedné soutěži. Skvěle jsem si tehdy zalyžovala. Takže na Davida Beckhama žárlit nemusíš,“ políbila ho.

„Nechte toho muchlování. Tady nejsme v parku ale v márnici,“ přerušil je Guillermo.

„Zdá se, že dneska opravdu nejsi v dobré náladě,“ řekl Mick, jednou rukou držící Beth kolem pasu. Ta se jen mlčky usmívala. Guillermo jen mávl rukou jakoby odháněl neodbytnou mouchu.

„Představa odpoledne, které budu trávit na fotbale a pozorovat moje rande, jak kouká na Davida Beckhama, to by zkazilo náladu každému.“

„Alespoň si získáš bonusové body. Slyšela jsem, že zápasy Los Angeles Galaxy jsou kvůli tomu dotyčnému beznadějně vyprodané,“ řekla Beth.

„Tady získáš bonusové body jen těžko. Tuhle krásku hned tak něčím neohromím.“

„Kdo to vůbec je?“ zeptal se Mick zvědavě.

„Margot, jedna z cleanerek. Poznal jsem ji... no však víš kdy,“ dodal rychle, ale Beth bylo jasné, že to muselo být v době okolo událostí kolem Emy Monaghanové. Nikdy o tom s Mickem nemluvili, ale Beth bylo jasné, že Mickovi tehdy museli pomáhat i jiní upíři. A Guillermo musel být jedním z nich.

„Víš, jaké tyhle ženské jsou. Ostré jako břitva.“

„To musí být. Vzhledem k práci, kterou dělají se od nich moc něžností čekat nedá. Takže pokud chceš ženu, která by tě po návratu čekala doma se sklenicí dobře vychlazené krve, tak to se na to raději rovnou vykašli,“ doporučil mu Mick.

„Asi si koleduju, ale nechci toho nechat,“ odpověděl mu Guillermo. „Margot mi imponuje, tím jaké je. A to, že bude někdy trochu drsnější, pří některých činnostech to zase tak vadit nemusí,“ řekl zasněně. Mick se jen mlčky usmíval a Beth si významně odkašlala.

„Promiňte,“ Guillermo jim konečně věnoval plnou pozornost.

„Kvůli čemu, nebo spíš komu jste přišli?“

„Kvůli Elizabeth Buntleyové,“ řekl Mick a podával Guillermovi lístky. „Prý už je po pitvě.“

„To ano,“ Guillermo otevřel jeden z chladících boxů a vytáhl její tělo.

„Našel koroner něco důležitého?“ zeptala se Beth.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Guillermo. „Čistá práce. Jeden výstřel a byl konec. Typ zbraně a odhadovanou vzdálenost střelce od oběti najdete v pitevní zprávě. Je tamhle na stole,“ pokynul směrem ke stolu v rohu místnosti. Beth se pro ni vydala.

„Ještě něco,“ dodal Guillermo. „Cítil jsem z ní upíra.“

„S jedním chodila,“ přikývl Mick. „Docela drsný hoch. Dal nám dva týdny na nalezení jejího vraha. Jinak se do toho hodlá vložit sám.“

„To je zlé,“ řekl Guillermo napjatě a znovu zavřel box.

„Jo, to je. Navíc jsem si jistý, že to, co řekl splní. Je to jeden z Josephových finančních poradců.“

„Tak to bude opravdu ostrý hoch. Joseph si vybírá jen takové. Poslední dobou je to jeden problém za druhým. Nejdřív Ema a teď tohle. Začíná tu být pořádné horko. Nemám z toho dobrý pocit. Kdybyste potřebovali moji pomoc, dejte mi vědět.“

„Díky,“ přikývl Mick. „Nevíš náhodou něco o Barstenově nemocnici.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Guillermo. „Nejsme s nimi v kontaktu. Vím jen, že patří jednomu bohatému doktorovi.“

„Craigu Donovani, dělá tam ředitele,“ Beth zvedla oči od pitevní zprávy.

„Jo, to je on,“ přikývl Guillermo. „Prý je to pěkný snob.“

„Nikoho jiného tam neznáš?“ zeptala se ho Beth.

„Ne. Ale můžu se mezi kolegy pozeptat, jestli tam někoho neznají. Třeba se o té nemocnici dozvím něco bližšího.“

„To bychom ti byli vděční,“ řekl Mick.

„Nechceš nějaké pití?“ zeptal se ho Guillermo.

„Ne, díky, nějaké ještě mám. Zastavím se za tebou později. Užij si rande.“ Beth se na Guillerma usmála a odcházela za Mickem.

„Rande... Už bych raději s ní byl ve fázi, v jaké jste teď vy dva. Takové to zamilované vrkání a muchlování ve dne v noci...“

Mick a Beth se zastavili na nemocniční chodbě.

„Tak co chceš dělat teď?“ zeptal se Mick, když vyšli na chodbu před márnici.

„Měla bych zavolat Benovi a říct mu, že koroner nic nenašel. A taky bych mu měla říct o Bradu Morisonovi.“

„Nevím, jestli je to dobrý nápad. Bude ho potom chtít vyslechnout.“

„To jistě. Ale když mu o něm neřeknu, je tu riziko, že to stejně zjistí, a pak se bude ptát, proč jsem mu to zatajila. Navíc, pokud vím, má na včerejší večer alibi. Říkal, že byl na té party, kterou Joseph organizoval u příležitosti kolaudace své kalendáře. Má dost svědků.“

„Ale nezapomeň na to, že většina z nich jsou upíři. Nebudou nadšení, když se dostanou do hledáčku kanceláře státního návladního.“

„Já vím, ale moc jiných možností stejně nemáme.“

„Dobře, promluvím s Josephem. Poprosím ho, aby všem zúčastněným vysvětlil, jak se mají chovat, aby se vyvarovali veškerých podezření. Tohle není moc dobrá situace.“

„Já vím, proto toho vraha musíme najít co nejdřív, aby Ben neměl moc důvodů, proč se zajímat o Morisona a lidi kolem Josepha.“

„Jdu zavolat Josepha. Bude se muset postarat o Morisona a připravit ho na ten výslech. Nesmí provést žádnou hloupost. Snad se mu ho podaří najít.“

„Dobře, zavolám Benovi.“

 

Ben Talbot vystupoval z auta před luxusním golfovým klubem v Malibu.

„Vaše klíčky, pane. Zaparkuji Vám auto.“

„Tady.“ Ben právě podával portýrovi klíče, když mu začal zvonit telefon.

„Beth?“

„Ahoj. Volám ti jen abych ti řekla, že jsem vyzvedla tu pitevní zprávu. Koroner nic nenašel.“

„A co ten člověk, za kterým jsi jela.“

„Je to přítel Elizabeth Buntleyové. Má na včerejšek neprůstřelné alibi a navíc si nemyslím, že ji zabil. Byl z toho úplně zničený.“

„Dobře, promluvíme si o tom zítra.“

„Jsi ještě v kanceláři?“

„Ne. Mám schůzku s ředitelem Barstenovy nemocnice. Řeknu ti o tom zítra. Ahoj,“ Ben zaklapl telefon a vešel do přijímací haly budovy klubu.

 „Vyřízeno?“ zeptal se Mick.

„Ano. Mám konečně po práci.“

„To zní dobře. Vezmu tě na večeři, musíš mít hlad.“

„Co bys řekl tomu, kdybych si jen koupila něco s sebou v číně a zajeli jsme k tobě?“

„To je skvělý nápad,“ rozzářily se mu oči.

„Fajn. Dovolal ses Josephovi.“

„Ano, slíbil, že se o všechno postará. Ale teď zapomeň na práci, máme celý večer jen pro sebe.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář