Nitky osudu - Kapitola 16-20
Kapitola 16.
„Dobré ráno, miláčku,“ James vypadal roztomile, s rozcuchanými havraními vlasy. Radši nechtěla přemýšlet o tom, jak vypadá ona.
„Dobré ráno,“ odpověděla a položila mu hlavu na rameno.
„Jak jsi se vyspala?“ něžně ji hladil po ruce a ona si snažila zvyknout na ten příjemný pocit bezpečí a pohody, který v ní vyvolávala blízkost jeho nahého těla.
„Báječně,“ usmála se a rozpačitě se mu podívala do očí.
„Bylo mi s tebou moc dobře,“ zašeptal jí do vlasů.
„To mně taky. Bylo mi krásně.“
„To jsem moc rád. Co kdybych se zašel podívat po něčem k jídlu?“ usmál se.
„Dobře,“ přikývla souhlasně.
Lawrence vyklouzl z postele a otočil si prostěradlo kolem beder. Pak vyšel na terasu. Katerina vstala z postele a zamířila do koupelny. Modré kachličky s roztodivnými vzory zářily čistotou. Dívka nechala zvolna sklouznout prostěradlo ze svého nahého těla a otevřela mléčná dvířka sprchového koutu. Zapnula vodu a křišťálově čistá tekutina začala příjemně chladit její rozpálené tělo. Katerina nastavila proudu vody obličej a několikrát si rukama přejela po mokrých vlasem. Po paměti sáhla po sprchovém gelu a vymáčkla si do dlaně trochu čiré hmoty. Její tělo se v okamžiku pokrylo hustou pěnou. Dívka znovu vklouzla pod vodu.
Najednou se jí dotkly něčí ruce. Vykřikla a otočila se. Před ní stál James.
„Odpusť, nechtěl jsem tě vylekat. Ale nedokázal jsem odolat. To mléčné sklo sice není průhledné, ale jsou přes něj přesto vidět obrysy tvého těla. Takové pokušení nešlo vydržet.“
„Pojď ke mně.“ Zašeptala. Nepoznávala sama sebe. Jakoby se její stydlivé já někam ztratilo a zůstalo jen to druhé, nestydaté, toužící po dotycích silných mužských dlaní.
Objala ho kolem krku. Přitáhl si ji k sobě a oba zmizeli pod proudem vody. Voda mu stékala po vlasech a pokračovala mezi lopatkami stále níž. Lawrence se přisál k jejím rtům. Dlaně mu klouzaly po dívčině těle….
„Ochutnej tohle,“ Katerina ukousla kus žlutého melounu, který jí James podával přes stůl.
„Je vynikající,“ olizovala si slepené prsty.
Lawrence ji pozoroval rozzářenýma očima. Vypadala tak krásně, zabalená v silném bílém froté županu. Mokré vlasy jí padaly v slepených pramenech až do poloviny zad a sem tam se v nich zatřpytily krůpěje vody. Byla přesně to, co potřeboval. S nadšením si vzpomněl na to, jak mu ve sprše zatínala nehty do zad a opětovala jeho vášeň. V duchu děkoval svému otci za dohodu s Henry von Leuschnerem, protože jinak by Katerinu vůbec nepoznal.
„Ochutnej tuhle jahodu,“ vytrhl ho z přemýšlení dívčin hlas.
Lawrence v legraci opatrně kousnul Katerinu do prstů.
„Ty mizero,“ rozesmála se a opatrně ho pleskla po tváři.
Lawrence po ní vymrštil ruce a v mžiku si ji přitáhl na klín.
„Toho mizeru odvoláš,“ řekl výhružně.
„Neodvolám,“ zavrtěla hlavou a rozesmála se.
Večer spolu leželi v poduškách. Lawrence Katerinu překvapil divokou lilií, kterou pro ni utrhl na útesech. Dívka si pohrávala s květem a několikrát k němu přivoněla.
„Je to tak krásná květina. Tak křehká a tak sladká zároveň.“
„Jako ty,“ usmál se na ni Lawrence.
Odtrhla oči o květiny a zadívala se na něj. „Miluju tě,“ zašeptala.
„Moje překrásná, překrásná holčičko,“ zašeptal a natáhl se k ní.
Ivan, oblečený v elegantním světlém obleku se pousmál. „Brzy se to dozvíte. Mám Vám od pana Alamaina vyřídit, že se tu zítra zastaví a všechno Vám vysvětlí.“
„Už bylo na čase,“ řekla nespokojeně Vivian Alamainová.
„Už jsem si myslela, že jsi na mne zapomněl, chlapče,“ Vivian spěchala obejmout svého synovce. „Tak dlouho jsem tě neviděla. Zanedbáváš mne a na to od tebe nejsem zvyklá,“ dodala žertovně.
„Promiň,“ Lawrence ji políbil na tvář. „Všechno ti vysvětlím.“
„Výborně. Dáme si spolu v salónu kávu a ty my všechno řekneš.“
O několik minut později už spolu seděli v příjemně vytopeném salonu a pili kávu se zlacených šálků.“
„Pamatuješ si, jak jsem byl minulou zimu navštívit Katerinu v Saint-Antoine.“
„Jistě,“ přikývla Vivian a odložila šálek zpátky na podnos. „Ani jsem z tebe nedostala, jestli se ti tvoje budoucí žena líbila nebo ne.“
„Já ale tehdy Katerinu vůbec neviděl.“
Vivian tázavě zdvihla obočí.
„Katerina se se mnou nechtěla setkat. Poslala na večeři se mnou svou nejlepší kamarádku a sama utekla.“
„Ale jak si zjistil, že to nebyla ona? Přilila si do kávy ještě trochu mléka.
„Náhodou. Otec mi řekl, že viděl u Henry von Leuschnera její fotografii, a že je to moc pěkná brunetka. Ale dívka, kterou jsem viděl v Saint-Antoine byla blondýnka. Bylo mi jasné, že utekla, abychom se nesetkali a v neposlední řadě, aby zabránila našemu sňatku. To jsem samozřejmě nehodlal připustit.“
„Samozřejmě. Protože spolu s ní bys přišel i o veškerý majetek Von Leuschnerů. Jsi pravý Alamain, chlapče,“ usmála se Vivian spokojeně. Lawrence na to neodpověděl a pokračoval dál.
„Najal jsem si soukromého detektiva, který Katerinu našel. Pracovala jako květinářka v jednom pařížském zahradnictví. To od ní byla ta kytice, kterou jsem ti tehdy přinesl.“
„Květinářka. To děvče asi nebude mít moc úroveň,“ Lawrencova teta se nespokojeně zavrtěla v křesle.
„Naopak. Katerina je naprosto úžasná. Žádná žena nemá takovou úroveň jako ona,“ Lawrencův hlas zněžněl a jeho teta se na něj pátravě zadívala.
„Promiň?“
„Seznámili jsme se spolu. Šla po chodníku, nedávala pozor a já do ní úmyslně vrazil. Představil jsem se jí jako James Amanin. Pozval jsem jí na schůzku, párkrát jsme si vyšli a začali spolu chodit.“ Jeho oči jakoby se dívaly kamsi do dálky. „Líbila se mi od první chvíle. Je krásná, tak živá a dynamická, má úžasný smysl pro humor.“
„To zní jakobys do ní byl zamilovaný,“ řekla Vivian aniž ze svého synovce spustila oči.
„To také jsem, teto,“ podíval se na ni. „Je to ta nejbáječnější žena, kterou jsem kdy poznal. Po všech stránkách.“
„Už jsi jí řekl, kdo jsi?“
Lawrencovy oči potemněly. „Ještě ne, ale řeknu jí to. Jsem si jistá, že to pochopí. A pak se vezmeme a budeme šťastní. Vzal bych si jí, i kdyby byla třeba ta květinářka, ne dědička miliardového impéria. A to jsem se vždycky smál těm přihlouplým románům o osudové lásce. A podívej se, co láska udělala se mnou.“ Rozesmál se.
„Takže ty peníze pro tebe budou jen příjemný bonus k milované ženě,“ konstatovala Vivian.
„Přesně tak. Jsem asi opravdu dítě štěstěny.“ Usmál se spokojeně.
„Moc ráda bych Katerinu poznala. Chci vidět, jaká žena ukradla mému synovci srdce.“
„Samozřejmě. Ovšem pod jednou podmínkou. Musíš mi říkat Jamesi a instruuj své služebnictvo, aby mi nikdo neřekl pane Alamaine. A tobě paní Alamainová.“
„Co s tebou můžu dělat,“ povzdechla si Vivian.
Kapitola 17.
„Jsi nervózní?“ Lawrence oblečený v dlouhém černém kabátu pevně objal Katerinu kolem ramen.
„Jistě, že jsem nervózní. Vždyť je to poprvé, co mně představíš někomu ze své rodiny. Co když se tvojí tetě nebudu líbit,“ Katerina se s obavou podívala do mužových očí.
„Toho se vůbec nebojím,“ Lawrence sevřel dívčiny ruce oblečené v černých kožených rukavičkách. „Ty se jí určitě budeš líbit. Nedokážu si představit, že by byl někdo komu by ses nelíbila. A kromě toho, teta byla nadšená tou kyticí orchidejí, kterou si jí tehdy uvázala.“
„Kytice,“ trhla sebou Katerina. „Málem jsem na ni zapomněla. To bych se hezky uvedla,“ otevřela zadní dvířka u auta a vyndala pečlivě zabalené květiny ležící na zadním sedadle.
„Připravená?“ povzbudivě se na ni usmál.
„Teď už ano,“ přikývla. Lawrence ji nabídl rámě a oba se vydali po pečlivě umetené zámkové dlažbě směrem k hlavním dveřím domu.
Vivian už od ráno proháněla služebnictvo. Všechno muselo být čisté a nablýskané. Služebné ze své paní šílely, protože dnes se jí nezdálo nic dost uklizené a naleštěné. Kromě toho si Vivian pozvala na osobní pohovor dvě své nejvěrnější služebné. Obě dvě byly na zvláštní přání své paní už zvyklé, a tak je ani nepřekvapilo, když je důrazně požádala, aby ji před hostem který přijde důsledně oslovovaly madame.
„Pokud Vám před mým hostem byť jen uklouzne moje přímení,“ řekla přísně, „můžete si rovnou sbalit své věci. Budete mít okamžitou výpověď. Je to jasné?“
„Ano, madame,“ přikývla Marie–Hélène, mladá světlovlasá dívka, která u Vivian Alamainové pracovala už čtyři roky.
„A to není vše. Mému synovci budete říkat pane Amanine. Pokud možno na něj raději moc nemluvte, ať to nespletete. Stejně nás budete jenom obsluhovat, takže nepředpokládám, že by s Vámi někdo zapředl společenskou konverzaci.“
„Dobře, madame Alamainová,“ znovu přikývla Marie –Hélène.
Vivian se ke služebnictvu vždycky chovala přezíravě, ale Marie –Hélène si získala náklonnost své zaměstnavatelky především velmi dobrým vkusem a citem pro oblékání. Přesto, že služebné chodily v uniformách, Vivian si okamžitě, že se Marie –Hélène ve volném čase velmi dobře obléká, a že na sebe dokonce šije oblečení podle vlastních návrhů. Dívka především projevovala velký cit pro barevné ladění. Od té doby vzala Vivian
Marie–Hélène na milost a nikdy se jí nezapomněla nenápadně zeptat na názor na nové oblečení, které si pořídila. Byla to vlastně taková hra. Když se Vivian vrátila z nákupů, pod nějakou záminkou k sobě zavolala Marie–Hélène. Zkoušela si nové oblečení před zrcadlovou stěnou v šatně. Marie–Hélène nikdy neodolala a začala její nové oblečení obdivovat. Vivian to dělalo nesmírně dobře, ale nikdy nepodlehla své ješitnosti natolik, aby z Marie–Hélène nevytáhla, jaké doplňky se k čemu nejlépe hodí.
„Marie–Hélène, Vy zkontrolujete dům a zajistíte, aby nikde nebyly žádné předměty nebo věci s nápisem Alamain. Ručíš za to svým místem. Je to jasné?“
„Ano, madame,“ dívka se úslužně uklonila a odešla.
„A Vy, Jeanne, dohlédněte na to, aby všechno zbylé služebnictvo opustilo dům ještě před příjezdem mého synovce. Nemůžu dopustit, aby si někdo z těch ťulpasů pustil pusu na špacír. A stejně jako Marie–Hélène Vám snad nemusím opakovat, že o mých příkazech nebudete nic vykládat. Nezapomeňte, že jste mi při nástupu podepsaly smlouvu, že nic z toho, co Vám řeknu se nedostane ani k ostatnímu služebnictvu, ani mimo zdi této vily.“
„Jsem si toho vědoma, madame. Můžete se na mne spolehnout,“ uklonila se služebná a v mžiku zmizela za dveřmi.
„Fajn, takže ta komedie by snad měla klapnout,“ řekla Vivian sama pro sebe a odešla se do patra převléknout. Nyní už stála u velkého okna a pozorovala černé auto, které právě zastavilo před domem. Viděla Lawrence, jak galantně otvírá dveře spolujezdce a pomáhá vystoupit vysoké, štíhlé dívce, oblečené do krémového tříčtvrtečního kabátku. Dlouhé tmavé vlasy jí padaly těsně pod ramena. Rozhlédla se kolem sebe a pátravě se podívala na dům. Vivian nenápadně poodhrnula záclonu. Lawrence vzal do dlaní dívčiny ruce v tmavých rukavičkách a o něčem se společně bavili. Pak dívka otevřela zadní dveře auta a vyndala velkou zabalenou kytici. Pak se oba společně vydali k domu. Vivian si mechanicky uhladila elegantní karmínový kostýmek a vydala se do vstupní haly.
Lawrence podal svůj kabát služebné a pomohl Katerině svléct si ten její.
„Jamesi, tak ráda tě zase vidím,“ Vivian přispěchala ke svému synovci a políbila ho na tvář.
Pak se obrátila na Katerinu. „Vás ovšem také, má milá. Už jsem se nemohla dočkat, až Vás konečně poznám. James o Vás v jednom kuse mluví,“ přátelsky se na ni usmívala.
Katerinu potěšilo milé přijetí. Bála se, jak na ni Jamesova teta bude reagovat.
„Tetičko, rád bych ti představil Katerinu von Leuschner, dámu mého srdce,“ při těch slovech něžně políbil Katerinu do dlaně. „Katerino, to je moje teta Vivian Amaninová.“
„Moc mne těší, paní Amaninová,“ Katerina jí podala ruku.
„Na tu paní zapomeňte,“ Vivian vzala dívku pod paží a odváděla ji směrem k jídelně. „Musíte mi o sobě všechno povědět, má milá.“
„Něco jsem Vám přivezla,“ řekla Katerina a ohlédla se přes rameno na Lawrence. „Podáš své tetě ty květiny?“
„Jistě,“ usmál se Lawrence.
„Dej je služebné. Dá je do vázy.“ Zavolala na něj Vivian.
Během oběda Vivian Lawrence a Katerinu bedlivě pozorovala. Dívka byla oblečená prostě a elegantně, měla na sobě bílý kostýmek složený ze saka a skládané sukně. Celý komplet ozvláštňovala zlatá brož, kterou měla připnutou na levé klopě saka. Lawrence během jídla z Kateriny nespouštěl oči. Vivian by musela být slepá, aby si nevšimla, jak moc je do ní zamilovaný. Při každé příležitosti ji bral za ruku a doslova hltal každé dívčino slovo. Takového svého synovce neznala. Byla zvyklá,že kromě rodiny se vždy ke všem choval spíš odtažitě a zachovával si jistý odstup. V Katerinině přítomnosti jako roztál. Uvolněně se smál jejím poznámkám a vypadal spokojeně a šťastně. Vivian se přistihla, že vůbec nevěnuje pozornost tomu, co jí oba mladí lidé říkají, tak moc byla zaujatá jejich pozorováním.
Vivian doprovázela oba mladé lidi k autu.
„Katerino, musíš za mnou přijet častěji. Stačí mi zavolat a já pro Vás pošlu auto. Také bychom společně mohli někam zajít, pokud budeš chtít.“
„Moc ráda, Vivian,“ usmála se na ni.
„Máme teď nabitý program, ale určitě si na tebe uděláme čas, tetičko,“ Lawrence svou tetu políbil na tvář. Za okamžik už černé auto zamířilo k bráně.
„Nebude Madelaine vadit, že jsme tady? Mohli jsme je k mně, tam by nás nikdo nerušil.“
„Madelaine je u rodičů. Je zkouškové období, tak se odjela učit k nim. Bude to tady lepší než u tebe. Jsem ráda, když někde můžeme být jen sami dva, bez služebnictva,“ Lawrence ji něžně políbil.
„Půjdu připravit něco k jídlu,“ odtáhla se od něj Katerina.
„Nebude ti vadit, když na chvíli pustím televizi? Budou zprávy. Docela bych po tom týdnu rád věděl, jestli třeba neshořela New Yorská burza.“
Katerina se zasmála. „Ovladač je tamhle,“ ukázala na stolek.
Lawrence zapnul televizi a odešel do koupelny umýt si ruce. Za okamžik uslyšel zvuk tříštícího se skla.
„Katerino?“ Vyběhl z koupelny. Katerina stála uprostřed skleněných střepů a třásla se po celém těla. Oči nehybně upírala na televizi.
„Celým Švýcarskem dnes otřásla smutná zpráva. Známý finančník, Henry von Leuschner, byl dnes ráno nalezen mrtev ve svém domě v Bernu. Podle neoficiálních správ bylo příčinou jeho úmrtí selhání srdce.“
Kapitola 18
Lawrence seděl v křesle a poslouchal tikot hodin v kuchyni. Vzpomínal na své poslední setkání s Henry von Leuschnerem. Možná tušil, že s jeho srdcem není všechno v pořádku, proto si přál Katerinu vidět. Znovu si vybavil ten pohled, kterým se díval na svoji dceru. Byla v něm stopa bolesti? Snad. Lawrence si unaveně promnul oči a změnil polohu. Už ho z nepohodlného křesla začínalo všechno bolet, ale nehodlal od Kateriny ani na chvíli odejít, přestože mu lékař řekl, že se probudí až následující den ráno. A tak jen seděl a díval se do prázdna. Ani si neuvědomil, kdy usnul. Probrala ho až silná bolest přeleženého krku a světlo deroucí se oknem do pokoje. Bolestně si promnul krk a otevřel oči. Postel před ním byla prázdná. Zmocnila se ho panika.
„Kam mohla Katerina jít? Ve stavu, v jakém včera byla by se jí snadno mohlo něco. Okamžitě vyskočil.
„Katerino,“ vyběhl do kuchyně. Byla prázdná. Vběhl do koupelny. Opět prázdná. Zbýval ještě pokoj Madelaine, a tak se rozběhl tam. Ale Katerina nebyla ani tam. Podíval se na věšák. Katerinin kabát i bunda tam pořád byly.
„Proboha snad nešla jen ve svetru?“ zabědoval v duchu a chvatně strhl z věšáku svoji bundu. V okamžiku, kdy za sebou chtěl zabouchnout vchodové dveře si všiml červené skvrny na balkoně. Okamžitě se tam vydal. Nemýlil se. Na balkoně stála Katerina, oblečená do černých domácích kalhot a huňatého červeného svetru. Bez hnutí se dívala na změť střech a stříšek před sebou. Z některých komínů se kouřilo a střechy byly pokryté čerstvě napadaným sněhem.
„Katerino,“ řekl co možná nejklidněji, aby dívku nevyděsil. Bál se, v jakém bude stavu, jen se modlil, aby znovu nebyla ve stejné apatii jako včera. Nezareagovala.
„Katerino,“ řekl znovu.
Konečně k němu pomalu otočila hlavu. V okamžiku si uvědomil, že její oči jsou jasné, tudíž že je zcela při smyslech. Spadl mu kámen ze srdce.
„Katerino,“ vykročil k ní. V tom okamžiku si uvědomil, že její oči jsou plné bolesti. Sundal si bundu, zabalil ji do ní a pevně ji k sobě přitiskl.
„Jak dlouho už tu stojíš?“
„Ani nevím,“ její hlas byl prázdný.
„Je strašná zima. Nastydneš. Pojď,“ vzal jí kolem ramen a odvedl ji dovnitř do vyhřátého bytu. Za okamžik jí vtiskl do ruky hrnek horkého čaje, do kterého předtím nalil trošku kubánského rumu. Opatrně jí odhrnul pramen vlasů z obličeje a posadil se na židli naproti ní.
„Bál jsem se o tebe. Včera jsi byla mimo sebe a já se bál, že na tom budeš dnes stejně.“
Tiše si povzdechla. „Já vím. Ale všechno si pamatuji. Jen jsem nebyla schopná se z toho stavu dostat. Bylo to jako zlý sen. Jako bych byla mimo své tělo a všechno sledovala z velké dálky. Pamatuji si i na toho doktora.“
„Nevěděl jsem, co s tebou mám dělat. Proto jsem ho zavolal.“
Mlčky přikývla. Na chvíli odmlčela. Pak znovu promluvila, s pohledem upřeným kamsi za Lawrencova záda.
„Jeden čas jsem si myslela, že svého otce nenávidím. Za jeho neústupnost a za jeho lhostejnost k mým citů a k mému osudu. Ale stejně, i přes to všechno, jsem ho měla ráda. Ani jsem sama netušila jak moc. Myslím, že jsem pořád tajně doufala, že se můj otec změní. Že jednou uzná, jak absurdně se choval, a že si všechno vyříkáme. A také jsem tajně doufala, že mne má přeci jen rád,“ rozplakala se.
„Zřejmě jste si tak, jako všichni myslel, že mi na mé dceři nezáleží. Stejně tak, jako si to myslí ona sama. Ale tak to není. Mám ji rád.“ Lawrence si znovu vybavil slova Henry von Leuschnera. To mu řekl tehdy v Grindewaldu, když ho přijel požádat, aby Katerinu přestal hledat. Poprvé mu začalo vadit, že Katerině nemůže říct pravdu. Ne teď. Prožívala už nyní těžké období, a kdyby se dozvěděla, že jí o sobě lhal, bylo by to pro ni ještě horší. Nemusela by to zvládnout. „Ne, teď není ten správný čas.“Něžně vzal Katerininy ruce do svých dlaní.
„Jsem si jistý, že tě tvůj otec měl rád. Někdy, bohužel, ubližujeme právě těm, které máme nejvíc rádi. Z různých důvodů. Třeba tvůj otec chtěl, abys byla zabezpečená. Myslel, že se budeš mít dobře.“
„Pokusím se tomu věřit,“ řekla a otřela si hřbetem ruky slzy. „Bude to pak možná snesitelnější.“
„Co teď chceš dělat,“ něžně ji pohladil po tváři.
„Nic. Nic se nezměnilo.“
„Jak to? Tvůj otec je mrtvý, nikdo tě přece nebude už nutit do svatby s Lawrencem Alamainem. Můžeš žít podle svého, se svými penězmi.“
„Mýlíš se,“ řekla unaveně.¨
Lawrence se na ni tázavě podíval.
„Smrt mého otce nic nemění. V případě jeho úmrtí nebudu mít do svých 25ti let k rodinnému majetku stejně přístup. Tak je to v poslední vůli mého otce, řekl mi to. Rodinný majetek Von Leuschnerů přijde pod správu Vernera Bayera, otcovy pravé ruky. Pokud bych chtěla nějaké peníze, musela bych o ně požádat až jeho. Přístup k rodinným financím získám až v den svých pětadvacátých narozenin. Do té doby bude Von Leuschner Industries řídit správní rada v čele s Vernerem Bayerem. Vždycky jsem toho člověka nesnášela. Nezajímalo ho nikdy nic jiného než peníze, šel by pro ně i přes mrtvoly. Možná proto si ho můj otec najal. Věděl, že v případě, že by se mu něco stalo, dá si záležet, aby společnost dál vydělávala. Má z jejího zisku totiž odpovídající procenta. No a v případě spojení Von Leuschner Industries s Alamain Enterprises dostane další peníze. Proto je především v jeho zájmu, abych se vdala za Lawrence. Vlastně by mi ani nepřekvapilo, kdyby se s Lawrencem spojil a dohodl se s ním, že najdou nějaký způsob jak mne donutit, abych se za něj provdala. Ať už přes mého bratra nebo nějaký jiný. Verner Bayer se nezastaví před ničím, tím jsem si jistá. Nemohu se vrátit do Švýcarska ani se objevit, to prostě nejde. Jen se zkusím spojit se svým bratrem. Musí to pro něj být hrozné. Před lety smrt naší matky, teď otce a navíc ani pořádně neví, kde vlastně jsem.“
„Neřekla jsi mu to?“
„Ne. Chtěla jsem ho chránit. Je lépe, když ví co nejmíň věcí. Otec vždy okamžitě poznal, když jsme mu lhali, takže by mu byl schopný udělat ze života peklo, jen aby zjistil, kde jsem. To jsem nemohla připustit. Nechci, aby můj bratr trpěl tím, že se mi snaží pomoct. A on by se mi snažil pomoc. Udělali bychom jeden pro druhého všechno, vždy jsme si byli velice blízcí. Asi nás stmelilo to, že se o nás rodiče nikdy moc nezajímali nevím. Můj bratr byl vždycky ten, kdo mne držel nad vodou. Nevím, co bych si bez něj a jeho podpory počala.“
„Máš ho velmi ráda, viď,“ řekl a snažil se potlačit osten žárlivosti argumentem, že žárlit na bratra ženy, kterou miluješ je ta nejabsurdnější věc na světě.
„Ano, je to pro mne ten nejdůležitější člověk na světě. S tebou, samozřejmě,“ dodala okamžitě.
Políbil ji do dlaně. „Takže nepojedeš na otcův pohřeb?“
„Ne, to nepřipadá v úvahu. Ale stejně si myslím, že Verner Bayer prosadí rodinný pohřeb. Nemůže si dovolit, aby na pohřeb přišli novináři nebo někdo od Alamainů, protože by se okamžitě provalilo, že tam nejsem. Datum otcova pohřbu bude určitě přísně tajné.“
„Pokud budeš chtít, mohu zařídit mši. Kdyby ses chtěla s otcem rozloučit.“
„Děkuju, to si když tak zařídím sama,“ smutně se na něj usmála. „Ale mohla bych tě o něco poprosit.“
„O cokoli.“
„Nechal bys mne samotnou. Potřebuji se s tím srovnat a chtěla bych být pár dní sama. Nevím, jak ti to vysvětlit, ale když zemřela má matka, nechtěla jsem nikoho vidět. Dokonce ani svého bratra ne. Potřebovala jsem čas, abych se s tím srovnala.“
„Ale budeš v pořádku? Včera…“ namítl Lawrence.
Položila mu prst na ústa. „Budu v pořádku, věř mi. Mám proč žít. A budu ti vděčná, když to pro mne uděláš. Vím, že bys mi rád pomohl, ale s tímhle se musím poprat sama.“
„Dobře. Půjdu. Ale něco mi slib. Že mi každý den zavoláš, abych měl jistotu, že jsi v pořádku.“
„Slibuji.“ Usmála se na něj.
Když Lawrence odešel, položila hlavu na stůl a usedavě se rozplakala.
„Dobrý den pane, jsem moc rád, že jste zpátky. Několikrát volala Vaše teta, máte se jí ozvat hned, jak to půjde.“
„Děkuji Ivane. Zařiďte prosím, ať mi připraví něco k jídlu.“
„Ano,“ Ivan se vzdálil.
Lawrence si sundal svetr, hodil ho na křeslo a popošel ke stolku, na kterém stál přenosný telefon. Zpaměti vyťukal jakési číslo.
„Slečnu Alamainovou, prosím. Volá její synovec.“
Vivian si vzala telefon téměř okamžitě. „Chlapče, tak ráda tě slyším. Už o tom víš.“
„Ano. Zjistili jsme to s Katerinou včera večer ze zpráv. Katerina je z toho úplně zničená. Vůbec jsem nevěděl, jak ji mám potěšit.“
„Jsi v pořádku. Zdá se mi, že máš divný hlas,“ Vivian byla očividně znepokojená.
„Nic mi není, jen jsem se minulou noc moc nevyspal. Katerina na tom nebyla dobře.“
„Kde jsi teď?“
„Doma,“ odpověděl unaveně.
„Katerina je tam také?“
„Ne, chtěla být sama.“
„Víš co, já za tebou přijedu. Potřebuješ to s někým probrat.“ Lawrence chtěl něco namítnout, ale telefon byl už hluchý. Jeho tetě nemělo cenu odporovat.
„Zajímavé. Henry von Leuschner měl všechno promyšlené do detailu, jak vidím.“
„Jistě. Jen mi jeho smrt trochu nabourala plány,“ Lawrence si přilil ještě trochu brandy.
„Jak to myslíš?“
„Chtěl jsem Katerině konečně říct pravdu o tom, kdo jsem.“
„Proč jsi to vlastně neudělal už dřív. Od doby, cos ji přivedl ke mně je to už dost dlouho.“
Lawrence neodpověděl a jen se mlčky díval do plamenů.
„Řeknu to za tebe,“ Vivian rázně odložila skleničku na stolek. „Máš strach, viď? Bojíš se, že by tě to Katerina nemusela odpustit. Znáte se už přes půl roku a navíc se dobře zná i se mnou. Máš strach, že ti to neodpustí.“
„Musím přiznat, že se trochu bojím. Ale věřím, že mi odpustí. Řeknu jí, že jí podepíšu smlouvu, že po naší svatbě nebudu mít nárok na její peníze ani společnost. Tak snad uvěří, že mi nezáleží na jejích penězích, ale na ní.“
„Vzdáš se jejích miliard?“ Vivian byla v šoku.
„Ano,“ přikývl okamžitě. „Mám dost vlastních peněz, jediné, co potřebuji, je ona.“
Kapitola 19.
Ve Švýcarsku se nic nezměnilo. Katerině se dokonce podařilo spojit se svým bratrem. Potvrdil jí, že se kormidla Von Leuschner Industries chopil Verner Bayer. François o něm tvrdil, že mu pěkně narostl hřebínek a dělá si prakticky co chce.
„Ještě štěstí, že otec byl tak prozíravý a nedal mu žádná dispoziční práva k účtům. Jinak by nám do tvých 25let vůbec nic nezbylo. Stačí, s jakým výrazem chodí po domě. Je na něm vidět, že lituje toho, že tu jsem, protože by si jinak polovinu věcí odvezl k sobě nebo prodal. Nechápu, jak náš otec mohl někomu jako je on vůbec důvěřovat.“
Katerina to nekomentovala. Chtěla jen jediné. Aby mohla v klidu žít s Jamesem a připravovat se na zkoušky na univerzitu. Ještě nevěděla, jaký obor si vybere, ale jedno bylo jisté. Chtěla v životě něco dokázat. Jediné co jí trápilo bylo to, jestli dokáže na univerzitě utajit svoji pravou identitu. Přece jen měla falešné doklady. A pokud by na to někdo přišel, hrozilo by jí vězení. Vlastně její doklady ji s největší pravděpodobností zachránily před tím, aby ji její otec nebo Verner Bayer našli. Ani jeden z nich nepředpokládal, že by se k nim mohla dostat. A jak by také?
„O čem přemýšlíš?“ z pochmurných myšlenek ji vytrhl hlas člověka, který jí právě ony falešné doklady opatřil.
„Nad tím, jak je můj život komplikovaný. Pomalu nevím, co je bylo horší. Dřív jsem utíkala před svým otcem, protože jsem se mu nedokázala postavit. Vždycky jsem měla strach, že jsem moc slabá na to, abych si prosadila, co chci. Bála jsem se, že pokud se postavím na vlastní nohy, nebude to stejně nic platné. Otec se svými známostmi by nade mnou měl vždycky kontrolu. Zařídil by, aby mne nikde nepřijali do práce ani na studia. S jeho mocí, vlivem a penězi by to bylo tak snadné. Někomu nabídneš obálku plnou peněz a on udělá co chceš. A když ji nevezme jeden, vezme ji druhý. Peníze mají moc. To ony řídí svět. To jsem pochopila už jako dítě. Ne, nikdy bych se nevymanila z jeho područí. Nakonec bych udělala to, co chtěl. Protože by mi nic jiného nezbylo. Proto jsem tehdy utekla. Jedině pokud nikdo neví, kdo opravdu jsem, mám šanci. Tolikrát jsem o tom přemýšlela. O tom, jak dlouho se budu muset skrývat. Jestli to má vůbec cenu. Vždyť i když by se mi podařilo skrývat se až do mých pětadvacátých narozenin, kdo by mi zaručil, že by mi můj otec potom nechal v klidu žít. Neměla bych nic, žádné peníze, žádnou možnost, jak se mu bránit. A teď?
„A teď?“
„Je to stejné. Jen se změnil člověk, který tahá za nitky. Nemám přístup k penězům a on ano. Verner Bayer má stejnou moc jakou měl předtím můj otec. Sice nemá k dispozici tolik peněz, ale pořád dost na to, aby zničil každého, kdo by se mi pokusí pomoct. A navíc, ještě rok bude poručníkem Françoise. A François je také bez peněz. Verner Bayer mu sice musí vyplácet rentu a platit školu, ale to je vše. Svou část dědictví dostane až v den mých pětadvacátých narozenin. Je to ještě horší než to bylo předtím. Můj otec k nám přeci jen možná choval alespoň nějaké city, i když pokřivené. Verneru Bayerovi jsme ukradení. Jediné co ho zajímá je, abych se vdala za Lawrence a on dostal svou odměnu. Nic víc.
„Takže co dál?“
„Nic. Prostě se budu muset skrývat, tak jako dřív. Jakmile bude Françoisovi osmnáct, musím ho dostat ze Švýcarska. To je jediný způsob, jak zajistit, aby mne přes něj nemohl Verner Bayer vydírat. A pak, až mi bude 25, můžu převzít kontrolu nad společností a rodinnými penězi. V tom už mi Verner Bayer nebude moci zabránit.
„Tak takový je teď plán.“
„Ano, takový je teď plán.“ Katerina se mlčky podívala na hnědovlasého mladíka před sebou.
„No, bude to ještě zajímavých sedm let,“ pokýval hlavou.
„Ano, o tom nepochybuj. Vlastně jsem ti ještě nepoděkovala, že jsi mi pomohl sehnat ty falešné papíry. Když jsem utekla, netušila jsem, co budu dělat, na koho se obrátím. Tehdy jsi mne zachránil.“
„Rádo se stalo,“ usmál se na ni. „Vlastně to byla pro mne taková malá satisfakce. Nikdo by nečekal, že zrovna já budu pomáhat uprchlici.“
„Možná proto, že náklonnost mezi členy rodiny Von Leuschnerů je něco tak vzácného jako sníh na Sahaře.“
„Jistě, Von Leuschnerové se vždycky vyznačovali žraločí povahou. Můj otec a ten tvůj toho byli důkazem. Kdyby otec neměl podíl ve Von Leuschner Industries, šel by strýčkovi Henrymu pořádně po krku. Někdy si myslím, že v genech Von Leuschnerů je snad to vzájemné soupeření zakódované. Takových příkladů rivalitu a vzájemného soupeření jako u nás by se snad v žádné jiné rodině nenašlo.“
Katerina se jen hořce usmála. „Ano. Možná proto si říkám, že naše generace se vymyká. My tři spolu dokážeme vyjít. A nejen to. Konkrétně my dva jsme dokázali překonat vzájemnou Von Leuschnerovskou nevraživost.“
„Ano. Bylo to velké překvapení, když jsme zjistil, že dívka, která mne tehdy vytáhla z jezera, když se můj katamarán převrátil, je moje sestřenice.“
„Doteď před sebou vidím tvůj výraz. Byl si úplně mimo,“ rozesmála se Katerina.
„Ty ses netvářila o moc lépe, když jsem se ti představil,“ kontroval s úsměvem. „Myslím, že si v tomhle nemáme co vyčítat. Možná právě to, že jsi mi tenkrát zachránila život, mezi námi vytvořilo tak pevný vztah.“
„Ano. I když v první chvíli jsme byli zděšená, že ten samolibý frajírek je můj bratranec. Nezapomenu, jak jsi mi tvrdil, že jsi žádnou pomoc nepotřeboval, a že máš všechno pevně pod kontrolou,“ znovu se rozesmála.
„A divíš se? Osamělá dívka v roztomilých zelených bikinách, sama na opuštěném břehu jezera. Chtěl jsem na tebe zapůsobit. Hrozně ses mi líbila. Byla jsi tak sexy, s těmi kapičkami ve vlasech.“ Dodal vážně.
„Chtěl jsi mne sbalit? Myslíš to vážně?“
„Smrtelně,“ přikývl. „Ani nevíš, jak mi mrzelo, když jsem zjistil, že jsi moje příbuzná.“
„Prosím tě,“ rozesmála.
„Ale ne, opravdu mi to bylo líto. Skoro se na první pohled zamilovat do své sestřenice, to se hned tak někomu nepovede.“ Katerina s úsměvem odnášela hrnečky do dřezu a Fabrice Von Leuschner se ležérně posadil na okraj kuchyňské linky.
„Pověz mi něco!“ Katerina se po něm koutkem oka podezíravě podívala. „Líbil jsem se ti? Myslím tenkrát, když jsme se poznali. Měl bych šanci?“
Katerina na chvíli přestala mýt nádobí. „Není to jedno?“
„No tak, Cat! Já ti tady prozradím všechno a ty mi nechceš nic říct.“
„Mizero,“ hodila po něm utěrku. „Dobrá. Nevypadal jsi nejhůř. Hezká postava, líbil ses mi. Až na to tvoje příšerně sebejisté chování.“
„Takže bych měl šanci,“ řekl sebevědomě.“
„To jsem neřekla,“ šťouchla do něj.
„Ani jsi nemusela,“ mrkl na ni.
„Někdy tě opravdu nesnáším,“ zavrtěla hlavou.
„Co ten tvůj James. Jsi s ním šťastná?“
„Ano jsem. Občas si myslím, že kdybych ho neměla, už bych se z toho všeho zbláznila,“ posadila se ke stolu.
„Amaninovi jsou bohatá obchodnická rodina.“
„Ty sis o něm snad něco zjišťoval?“ Katerina se na něj udiveně podívala.
„Ano. Chtěl jsem vědět, s kým vlastně chodíš. O Jamesovi Amaninovi se říká, že se nerad nechává vidět. Ale jinak je to velmi schopný mladík, alespoň v obchodní rovině. Píšou o něm v superlativech. Jediný, koho odborníci vyzdvihují jako větší obchodní talent je tvůj snoubenec, Lawrence Alamain. A co mají ještě společné? Oba nemají v lásce média.“
Katerina si lhostejně kousla do jablka.
„Ty jsi nikdy nechtěla vidět, jak Lawrence vypadá. Setkat se s ním?“
„Ne,“ řekla okamžitě. „Nechci mít s tím člověk mít nic společného. Od malička se o něm u nás pořád mluvilo, jsem alergická už jen na to jméno.“
„Promiň, neměl jsem o tom mluvit.“
„To je v pořádku. Já jen, nechci myslet na to, že existuje.“
„Stejně nemůžu pochopit,“ řekla Vivian, „jak jsi mohl takhle riskovat? Namluvit Katerině, že jsi někdo jiný. Amaninovi jsou známí, mohla někde vidět Jamesovu fotku a zjistit, že je to někdo jiný.“
„Všechno jsem měl promyšlené. James je můj dobrý kamarád a o jeho rodině vím všechno. A nemusím ti připomínat, že je stejně starý jako já. A navíc se mi moc hodilo, že má tetu, která se jmenuje stejně jako ty. Bylo by mnohem nebezpečnější, kdybych se vydával za nějakého obyčejného člověka a najal si třeba byt ve městě. Bylo by jí divné, že mne moji sousedé neznají, vyptávala by se, kde pracuji a já bych si neustále musel něco vymýšlet. Snadněji bych se podřekl. Takhle věděla, že jsem obchodník, který řídí svoje obchody z pohodlí domova. Tudíž odpadly starosti, že by za mnou třeba někdy chtěla přijít do práce. A kdyby si chtěla mojí historku ověřit, vše by sedělo do nejmenších detailů. James je naštěstí jako já, hlídá si svoje soukromí a jeho fotky v novinách téměř nenajdeš. To spíš já si musím dávat pozor na novináře. Můj příběh o plánované svatbě s dědičkou multimiliardáře zajímá spoustu lidí. Zrovna teď nepotřebuji, abych se objevil někde na stránkách novin.
„Stejně strašně riskuješ.“
„Už to brzy bude jedno. Během pár dnů řeknu Katerině pravdu a budu doufat, že mi odpustí. Už jsem nařídil svým právníkům, aby připravili smlouvy, které podepíši. Zříkám se jimi nároku na její peníze. A to i v případě její smrti. Všechno, co patří jí připadne jejímu bratrovi, pokud ona nerozhodne jinak. A doufám, že to Katerině bude stačit jako důkaz toho, že s ní chci být z lásky, ne pro peníze.
Kapitola 20.
Dívka ho mlčky objala. „Snad se zase brzy uvidíme.“
„O tom nepochybuj,“ pohladil ji Fabrice po tváři. „Slíbil jsem Francoisovi, že mu o tobě budu podávat pravidelně informace.“
„Jen musíme být opatrní, kvůli Vernerovi. Třeba dá sledovat i tebe.“
„Neboj se,“ pomalu si sundával kabát z kovaného věšáku. „Verner mne nepodezírá, nemá důvod. Naši otcové se vzájemně nestýkali a Verner Bayer netuší, že se známe. Alespoň tady jsou nám nefungující vztahy v naší rodině ku prospěchu. Já budu ten poslední, koho by Verner podezíral,“ pomalu si zapínal knoflíky.
„Snad máš pravdu,“ Katerina si nervózně prohrábla vlasy. „Poslední dobou jsem paranoidní, vidím nebezpečí snad všude.“
Před domem se ozvalo zatroubení.
„Tvůj taxík je tady,“ řekla dívka s povzdechem.
Fabrice ji mlčky políbil na tvář. „Měj se sestřenko. A dávej na sebe pozor.“
„Překvapení,“ zamračila se. „Moc dobře víš, jak překvapení nesnáším. Jsem nedočkavá a musím pořád přemýšlet o tom, co to je.“
„Také proto ti o něm říkám. Chci s tebou vyjednávat. Takže, co mi dáš, když ti řeknu, o co půjde?“
Katerina se na něj nevěřícně podívala. „Ty mizero. Ty jsi mi navnadil jen proto, abych s tebou smlouvala?“
Lawrence zahrál nevinný pohled skutečně dokonale. „Něco takového by mne ale ani ve snu nenapadlo,“ prohlásil rozhodně. „Taky, co bych z toho mohl mít?“
Katerina se rozesmála a posadila se mu na klín. „Pane,“ obtočila mu ruce kolem krku. „Nejste vy obchodník?“
„Velmi dobrý,“ přikývl a políbil ji na odhalené rameno.
Katerina si zastrčila za ucho neposlušný pramen vlasů, který se jí uvolnil z účesu, a pak se na něj vyzývavě podívala.
„Takže, pane, co byste si představoval jako odpovídající kompenzaci prozrazení toho překvapení.“
„Záleží, co nabízíte, krásná dámo,“ spokojeně přimhouřil oči.
„Dobrá,“ řekla s povzdechem. „Když mi řeknete o co jde, dám Vám pusu.“
„O tom by se dalo uvažovat,“ pomalu se k ní přiblížil. Jejich rty se nejprve lehounce dotýkaly, jakoby se vzájemně zkoumaly. Až po chviličce se k němu Katerina přitáhla blíž. Lawrencovy ruce pomalu bloudily po jejím těle až vklouzly pod volný kašmírový svetr. Katerina se od něj po chvíli odtáhla tak, že jejich rty dělilo asi pět centimetrů.
„To překvapení,“ zašeptala s pohledem upřeným do jeho zamlžených očí.
„Později,“ zašeptal a znovu se k ní natáhl. Dívka před ním ale se škádlivým úsměvem ucukla, vstala a začala svádivě couvat ke dveřím. Lawrence ji sledoval hladovým pohledem.
„To překvapení,“ řekla znovu.
„Jste strašně zvědavá, slečno Von Leuschnerová,“ pomalu se zvedl ze židle a začal se k ní přibližovat. „Ale dobrá, vyhrála jste.“
„Zítra,“ přejel prsty po lemu její svetru okolo výstřihu, „jdeme společně na ples.“ Už jí nedal šanci, aby odpověděla. Chytil ji do náruče, přisál se k hebké linii jejího krku a zamířil s ní o patro výš.
„No tak,“ vzal ji za ruce. „Nemusíš se ničeho bát, slibuji.“
„Dobrá,“ povzdechla. „Budu doufat, že tam nebude nikdo, kdo by mne mohl poznat,“ zavěsila se do něj a oba se po červeném koberci vydali za zvukem hudby. Společně vešli do sálu a Katerina se kolem sebe užasle rozhlédla. Taneční parket, orchestr, květiny, zářící křišťálový lustr, ale…….nikde nikdo.“
„Jamesi,“ nechápavě se na něj otočila. „Nikdo jiný tu není.“
Lawrence ji s úsměvem pozoroval. „Nikoho jiného nepotřebujeme,“ usmál se na ni.
„Tohle všechno jsi udělal jen … kvůli mně?“
„Kvůli komu jinému?“ pokynul rukou orchestru. „Říkala jsi, že ráda tančíš. A ostatní lidé by nám jen překáželi. Smím prosit?“ natáhl k ní ruku.
„Ty jsi blázen,“ s úsměvem mu vložila ruku do dlaně. „Muselo tě to stát spoustu peněz, nesmíš jen kvůli mně dělat takové hlouposti,“ řekla mu, když se spolu vznášeli ve víru valčíku.
„Kvůli tobě jsem ochotný udělat jakoukoli hloupost,“ usmál se na ni, ale v zápětí zvážněl.
„Tenhle večer je pro mne moc důležitý. Je tu totiž něco, na co bych se tě chtěl zeptat.“ Na chvíli se odmlčel. „Katerino, vezmeš si mě?“
„Ano,“ ani netušila, jak z ní to slůvko vyklouzlo. Jamesův obličej se rozzářil a pevně ji k sobě přitiskl.
„I já jsem moc ráda, že bude příbuzné,“ usmívala se Katerina. „Už dlouho jsem si nikým tak báječně nerozuměla tak dobře jako s tebou.“
„Musíme Vaše zasnoubení pořádně oslavit. Co bychom tak mohli…. No ano už to mám. Ty jsi přece říkala, jak moc se ti líbil ten ples, na kterým jste s Jamesem byli. A já mám báječný nápad. Uspořádám pro Vás maškarní ples. To bude naprosto úžasné. Lidé v maskách, všichni si budou říkat jmény podle svého kostýmu,“ Vivian byla nadšená a celá zářila.
„Vy dva můžete jít třeba za Romea a Julii.“
„Tak to ne, tetičko,“ přerušil ji s úsměvem Lawrence. „Romeo a Julie, to je o nešťastné lásce a ta naše bude šťastná,“ vzal Katerinu za ruku.
„No jistě,“ začervenala se Vivian. „Promiňte mi to. Co třeba Sandokan a Marianna?“
Lawrence se rozesmál. „Myslím, že to můžeš nechat na nás. Něco si už určitě vybereme.“ Katerina souhlasně přikývla.
„Jistě. Ale všechno ostatní zařídím já. Bude to naprosto dokonalý večer, uvidíte.“
„O tom nepochybuji,“ Lawrence ji políbil na čelo.
„Požádal jsi ji o ruku? Myslela jsem, že jí o sobě nejdřív řekneš pravdu. Změnil jsi snad názor a chceš aby se za tebe vdala aniž by věděla, kdo opravdu jsi.“
„Ne, já jí řeknu pravdu. Nechci, aby se náš společný život postavil na lži. Musím jen trochu popohnat své právníky, abych měl konečně v rukou ty smlouvy. Nemůžu jí to říct jen tak, nemusela by mi věřit. Chci mít něco v ruce. A navíc chci, aby věděla, že souhlasila s tím, že si mne vezme, protože mne miluje. Chci, aby věděla, že když miluje Jamese, může stejně milovat i Lawrence. Za ta léta je pro ni obrovský strašák už jen moje jméno. Chci, aby věděla, že se nemá čeho bát.
„Ani nevíš, jak ti budu držet palce, chlapče,“ řekla mu něžně Vivian. „Katerina je opravdu báječná dívka. Budete opravdu nádherný pár.“
Komentáře
Přehled komentářů
An interesting discussion is value comment. I believe that it's best to write more on this topic, it may not be a taboo subject but typically individuals are not sufficient to talk on such topics. To the next. Cheers
Test, just a XRumer 23 StrongAI test.
(dollarcoin, 30. 6. 2024 0:13)